Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z farního věstníku srpen 2019

3. 8. 2019

ÚVODNÍK

         Jedna paní vyprávěla: „Před nedávnem jsem šla kolem základní školy, kterou jsem opustila již před třiceti lety. Venku si hrály děti. Stály v kroužku, pak jedno něco vykřiklo a děti se několika skoky od sebe vzdálily do velkého kruhu. Zůstala jsem ohromeně stát a dívala se, jak děti pokračují ve hře. Ve hře, kterou znám, ale už dávno jsme na ni zapomněla. Byli jsme ve druhé třídě základní školy, když se k nám přistěhovali dva sourozenci původem z Ukrajiny. Naučili nás kromě jiného i novou hru s názvem „Tri-petnácať-stop!“. Hru, při které se šlape kamarádům na nohy, a kdo rychle neuhne, vypadává. No, nebylo to nic moc, ale při čekání na oběd jsme ji hráli před družinou pořád. A teď ji vidím znovu po třiceti letech. To znamená, že po třicet let se tato naše „ukrajinská hra“ předávala, aniž jsme to tušili, z generace na generaci. Naši mladší spolužáci ji od nás odkoukali, pak ji hráli, a od nich ji odkoukali mladší spolužáci, a tak pořád dál, až dodnes… Sice trošku zkomolili původní název (3-15-stop), ale jinak je to stále stejná hra. Bylo to fascinující.“ Uzavřela paní své vyprávění.

         Říká se tomu předávání tradice. Předáváme si tradice v rodině, mezi přáteli, v zaměstnání, ve společenském životě, a také v církvi. Někdy ani nevíme, kde se ona tradice vzala, často vůbec neznáme její původní význam, ale dodržujeme je a předáváme dál. Tradice jsou součástí kontinuity, často drží pohromadě nejen rodiny, ale i celé civilizace. Není radno se jich vzdávat, zejména když nemáme po ruce něco, co je smysluplně nahradí. Vznikne pak totiž prázdno, které hrozí být vyplněno různými uměle vytvořenými hloupostmi a zbytečnostmi.

         Slovo „tradiční“ dostalo v současné církvi neprávem silně negativní nádech. Označuje věci (obřady, zvyky, svátky) zpátečnické, kdysi se sice konající, ale dnes již zbytečné, bez kterých se snadno obejdeme, nebo které nahradíme něčím novým, svěžím, smysluplným a snadno pochopitelným.

         Není na škodu si občas připomenout, co bylo kdysi tradicí. „Tradice“ totiž neznamená „zatuchlý muzejní exponát, který bychom měli bez lítosti opustit“, nýbrž „předávání vědomostí, dovedností a postojů, které se tím prohlubují, udržují a šíří.“ Dejme tedy pozor, aby i příští generace měla co udržovat a předávat dál.

 

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme otevřeli kapli sv. Anny

         Po čtrnácti letech oprav jsme konečně otevřeli kapli sv. Anny Samotřetí v Pňovanech veřejnosti, aby se veřejnost mohla podívat, jak se nám to povedlo. Byli spokojení, i když je kaple zatím ještě prázdná a neuklizená, jen bílé stěny září. Každý zájemce dostal možnost více se s kaplí seznámit prostřednictvím kvízu. Hlavně děti se toho nadšeně chopily a snaživě pobíhaly sem a tam, aby úkoly splnily.

Hledali dlaždici s vyrytou hvězdou, okno, které se liší ode všech ostatních, luštily letopočty na náhrobních kamenech, počítaly hřeby na vstupních dveřích. S některými úkoly si lámali hlavu i rodičové, když měli třeba vysvětlit, proč je podlaha na jednom místě za mřížkou hladká, proč je kaple pod úrovní země nebo se společně snažili k pěti stran presbytáře dorýsovat původní tři strany, aby vznikl osmiúhelník.

         Velký zájem vzbudil poslední úkol – navrhnout barevnost sloupu, který drží kruchtu. Dozvěděli jsme se totiž, že dřevěné sloupy byly pravděpodobně barevně zdobené (podrobnosti zjistí až odborný restaurátorský průzkum). A tak se sešlo několik zajímavých návrhů. Malý Pepíček zvolil barvy nápadně připomínající německou vlajku doplněnou ještě o zářivě modrou a zelenou. Jiná holčička kreslila tak pečlivě hvězdičky a jiné ornamenty, že jí maminka musela navrhnout, aby si to raději vzala s sebou domů, nebo tam budou do půlnoci. Jiný tatínek prohlásil, že se mu ten sloup líbí, jak je pěkně jednobarevně hnědý (asi se mu nechtělo kreslit), zatímco jeho dcera si přála, aby se sloupy oblékly do růžové, sem tam s nějakým tím modrým pruhem (tzv. styl Barbie). 

         Bylo to velmi pěkné odpoledne plné zajímavých setkání s lidmi, kteří sice do kostela nechodí, ale aspoň o ten svůj projevili opravdový zájem. Bohu díky za to.

 

SVATÍ NA SRPEN

Svatá Barbora Mariana Cope (svátek 9. srpna)

         Narodila se roku 1838 v Heppenheimu v Německu jako první z deseti dětí. Rodina se později přestěhovala do Ameriky, kde Barbora vstoupila do františkánského řádu a přijala jméno Mariana. Dostala na starosti chod řádové nemocnice, do které neváhala přijímat i lidi, které jinde odmítali. Roku 1883 přijala s nadšením pozvání zřídit školu a nemocnici na Havajských ostrovech, spolu s dalšími sestrami zvelebila nemocnici v Oahu pro 200 malomocných pacientů a dosáhla výrazného zlepšení životních podmínek malomocných. O rok později se setkala s Damiánem de Veuster a po propuknutí malomocenství se o něj obětavě starala.

Po nástupu nové vlády na Havaji začali být cizinci v zemi nežádoucí a nemocnice v Oahu měla být uzavřena. Všichni malomocní byli přesunuti na ostrov Molokai, kam je sestra Mariana následovala. Přes extrémní pracovní zátěž neztrácela nikdy víru, klid a optimismus, spolusestry učila, že jejich povinností je dělat nemocným život co možná nejpříjemnější, uklidňovat trpící a vést je na cestu pokoje. Zemřela v 80 letech na Havajských ostrovech a byla zde i pohřbena. Svatořečena byla roku 2012.

Svatý Albert Hurtada (svátek 18. srpna)

         Narodil se roku 1901 v Chile. I když rodina žila ve velké chudobě, mohl díky stipendiu vystudovat u jezuitů a promoval na právnické fakultě. Právníkem se ale nestal, vstoupil do řádu jezuitů, vystudoval v Evropě psychologii, pedagogiku a bohosloví a roku 1933 přijal kněžské svěcení. Za tři roky se vrátil do Chile a působil na jezuitské koleji. Přestože byl váženým univerzitním profesorem věnoval se hlavně chudým a dětem.

Pomáhal těm, kdo žili na ulici, museli těžce pracovat od dětství, nebo sloužili v domácnostech bohatých. Založil křesťanské odbory a vydával křesťanský časopis, který šířil sociální nauku církve. Zemřel roku 1952 a za svatého byl prohlášen papežem Benediktem XVI. roku 2005.

 

 

POUTNÍ MÍSTA

Kostel Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách

Kostel Panny Marie Sněžné je nejmladší v Kašperských Horách. Byl postaven v novorománském stylu v letech 1850-1867, aby pojal stále rostoucí počet poutníků, kteří sem přicházeli k nedaleké kapličce Panny Marie Klatovské. Poutě se tedy vlastně konaly k této kapličce, zvané Grantl, která zde stojí od 17. století na místě zázračného pramene. V roce 1690 do ní manželé Jiří a Anna Prunovi darovali obraz Panny Marie Klatovské. Dnešní barokní podobu získala po přestavbě roku 1816.

Roku 1850 byl položen základní kámen nového velkého kostela, na pozemcích, které darovala ovdovělá paní továrníková Tekla Eisnerová. Stavba ale nešla jako po másle. Už po třech letech byla pozastavena pro nedostatek peněz, dokončena byla až za patnáct let sušickým stavitelem Mirvaldem. Slavnostně posvěcen byl kostel 5. srpna roku 1868 za účasti osmi tisíc lidí, kteří přišli v celkem třiceti procesích z Čech a Bavorska.

Exteriér kostela působí na první pohled stroze a chudě, interiér ovšem zdobí gotický oltář, který sem byl přenesen z hradní kaple hradu Kašperk. Sochy svatého Kryštofa a svatého Šebestiána provází Pannu Marii s Ježíškem, pod jejíž plášť se uchýlilo devět prosebníků, pravděpodobně donátorů kostela.

 

Zprávy a oznámení

Ve čtvrtek 15. srpna 2019 v 18. 00 hod. bude sloužena mše svatá ze Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v Blatnici. Budou při ní žehnány květiny a bylinky, za jejichž dar také poděkujeme.

 

V neděli 18. srpna 2019 bude sbírka na naše bohoslovce.

 

V neděli 18. srpna 2019 od 11. 00 hod. bude slavena poutní mše svatá v klášterním kostele v Kladrubech.

 

V sobotu 24. srpna 2019 se od 20. 00 hod. koná koncert klasické hudby v klášteře Teplá (harfa a hoboj).

 

Na nové vybavení do kaple sv. Anny v Pňovanech dali zatím štědří dárci 13. 360,- Kč, přislíbené jsou dary konkrétních věcí. Je možné i nadále finančně přispívat, nebo darovat přímo potřebné věci: křížky a kříže stojací i visací, tlusté bílé oltářní svíčky, svícny v páru, koberec na kůr v přiměřeně důstojném stavu, nová bílá plátna na oltář, k nim vhodnou krajku v délce 6 metrů, velkou kropenku na svěcenou vodu ke vchodu.

 

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

 Kameňáky

 

Ptá se malý dinosaurus:

„Mami, já se taky můžu dostat po smrti do nebe?“

„Ne, ty se nanejvýš můžeš dostat do muzea.“

 

Jde cestovatel jihoamerickou džunglí a najednou ho obklíčí domorodci. Ona na ně kouká, vidí ty napřažené oštěpy a šípy, povzdechne si a povídá: „Jo, tak teď je se mnou ámen!“

Najednou se vedle něj objeví anděl a říká mu: „Ne, není s tebou ámen. Seber ten velký kámen a hoď ho po jejich náčelníkovi.“

Cestovatel to udělá a trefí náčelníka do hlavy.

Když to anděl uvidí, tak říká: „Tak, teď je teprve s tebou ámen!“

 

Kudlanka nábožná se obrátí na jetel: „Jeteli, modlíš se?“

„Ne,“, odpoví jetel.

„Ty se nemodlíš?“

„Ne, já nechci být spasen!“

 

Policista zastavil vůz pohřební služby:

„Pane řidiči, dýchněte do balónku!“

Trubička zazářila zelenou barvou. Verdikt byl jednoznačný:

„Dál už jet nemůžete!“

Funebrák se obrátil dozadu směrem k rakvi a zavolal:

„Tak, Mařko, a teď už musíme jít pěšky!“

 

Setkají se dva přátelé.

„Tak jsem zaměstnán na novém místě, mám tam klid a mám pod sebou dva tisíce lidí.“ Řekl první.

„No, to si asi moc klidu neužiješ, tolik lidí pod sebou, někdo určitě začne reptat, nebo mezi sebou budou mít spory a budeš mít po klidu.“ Odvětí druhý.

„Tak to se nestane! Já totiž kosím trávu na hřbitově!“

 

Ladislav Jílek: Humor za kostelem.

 

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

V nové rubrice si představíme poklady písemné moudrosti církve od jejího počátku, a také alespoň krátký úryvek z díla.

 

9. část – „PANARION“ svatého Epifania ze Salamíny

         Epifanius se narodil na ostrově Kypr kolem roku 310. Získal rozsáhlé vzdělání, uměl syrsky, řecky, hebrejsky, koptsky i latinsky. Nějaký čas žil v Egyptě mezi mnichy a po svém návratu založil nedaleko rodného města klášter, ve kterém byl 30 let představeným. Vyznačoval se přísným životem a nekompromisními postoji proti jakékoliv herezi v křesťanství. V roce 386 ho kyperští biskupové zvolili biskupem tehdy hlavního města Salamis a tím i metropolitou celého ostrova Kypr. Obhajoval velmi nekompromisně čistotu křesťanské víry. Jeho spis „Panarion“ (Lékárnička) je jakýmsi souhrnem všech tehdejších herezí, proti kterým bojuje a které vyvrací. Na konci spisu je pak souhrn křesťanského učení. Epifanius zemřel během svého návratu z Konstantinopole na Kypr roku 403.

       Boha není možné vidět. Zvlášť člověku je to nemožné. Není možné, aby viditelné vidělo to, co je neviditelné. Avšak neviditelný Bůh z lásky k lidem a ze své moci učinil to, co bylo nemožné. Svou mocí způsobil, že neviditelné se stalo viditelným, a co člověk poznával jako neviditelné a nekonečné, přiblížil lidskému poznání tak, aby to člověk mohl pochopit. V Božím Písmu si nic neodporuje, neshledáme, že by jeden text odporoval druhému.

       Co by mohlo být užitečnější než vzpomínat na zemřelé? Co může být lepší a krásnější, než když žijící věří, že mrtví žijí, že nezanikli, ale že jsou a žijí u Pána? Proč by velmi vznešené nařízení mluvilo o tom, co mohou očekávat ti, kteří se modlí za bratry putující k nebi? Modlitba za ně pomáhá, i když všichni nevymazali své viny. A protože často vědomě či nevědomě ve svém životě chybujeme, je modlitba projevem šlechetnosti. Vzpomínáme totiž na spravedlivé i hříšníky. Na hříšníky proto, že potřebují Božího slitování. Vzpomínáme na spravedlivé otce a patriarchy, proroky a apoštoly, evangelisty, mučedníky, vyznavače, biskupy, poustevníky a na celé shromáždění. Pána Ježíše Krista pro úctu k němu neřadíme k lidem. Tomu vzdáváme povinnou úctu, protože nemůžeme s Pánem srovnávat žádného člověka, i kdyby byl spravedlivější než tisíce jiných lidí.

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

O víře

       Křesťanská víra se rodí nikoliv z přijetí nějaké nauky, ale ze setkání s konkrétní Osobou – s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých. Svatý Matouš nám vypráví o Marii Magdaléně a jiné Marii, které pohnuty láskou k Ježíši, vydávají se k jeho hrobu. Ježíš jim vyšel vstříc a řekl: „Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje, tam mě uvidí.“ Byla to vskutku nevýslovná radost, kterou zakusily, když spatřily svého Pána, a plné nadšení běžely, aby se o ni podělily s učedníky.

I nám dnes, stejně jako oněm ženám, které zůstaly s Ježíšem i během umučení, Vzkříšený opakuje, abychom neměli strach, až se staneme posly zprávy o jeho zmrtvýchvstání. Kdo se setká se vzkříšeným Kristem a chápavě mu důvěřuje, nemá se čeho obávat. To je poselství, které jsou křesťané povoláni šířit do všech končin světa.

„Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla“, říká Ježíš apoštolu Petrovi před svým utrpením. Ježíšova modlitba je hranice položená moci zla. Ježíšova modlitba chrání církev. Můžeme se utéci pod tuto ochranu, přimknout se k ní a být si jí jisti. Ježíš se totiž nemodlí jen za osobní víru apoštola Petra, ale za víru, která je službou druhým. Předpovídá slabost Šimona Petra, který třikrát za sebou popře, že Ježíše zná. Prostřednictvím tohoto pádu se Petr – a s ním i církev všech dob – musí učit, že vlastní síla sama o sobě nestačí k budování a řízení Pánovy církve. Nikdo to nedokáže sám od sebe.

Modlitba Pána Ježíše je zároveň příslibem i úkolem. Chrání Petrovu víru, kterou vyznal u Césareje Filipovy: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. Nikdy nedovolme, aby tato naše víra oněměla, stále znovu ji oživujme, a to právě před křížem, právě tehdy, když jí svět nejvíce odporuje.

MISIJNÍ RUBRIKA

         30. listopadu 2019 uběhne sto let od vydání apoštolského listu papeže Benedikta XV. „Maximum illud“, ve kterém chtěl tehdejší Svatý Otec povzbudit křesťany, aby po zničující světové válce přijali za svůj úkol znovu hlásat evangelium ve světě. Přitom kladl důraz na to, že poselství a láska Pána Ježíše musí být šířena svatostí vlastního života a dobrými skutky.

            S ohledem na toto výročí vyhlásil papež František měsíc říjen 2019 „Mimořádným misijním měsícem“, k němuž nás má dovést celoroční příprava. Každý měsíc budeme tedy rozjímat nad biblickým úryvkem, připomeneme si životy svatých misionářů a zkusíme se do misijního díla zapojit i konkrétními skutky.

 

9.    část – Jděte do celého světa hlásat evangelium

Biblický úryvek – Onezimus, uprchlík z Kolos

         Jméno Onezimus se objevuje v Listu svatého apoštola Pavla Filemonovi. Jak to tehdy vlastně bylo?

Bohatému kupci Filemonovi z města Kolosy uprchl otrok. Když ho kupoval, dal mu otrocké jméno Onezimus – to znamená „Užitečný“. Ovšem mladý muž svému jménu nedostál, spíše naopak, svého pána podvedl a pravděpodobně i okradl. V bezvýchodné situaci uprchne a hledá útočiště u svatého Pavla, kterého zřejmě zná z jeho návštěv v domě svého pána Filemona. Případ uprchlého otroka je vážný, podle tehdy platného práva bude, pokud ho chytí, zbičován a poslán na doživotí na nucené práce. Pavel tento právní řád zná a respektuje ho. Nemůže si uprchlého otroka nechat u sebe bez vědomí jeho pána, i když ten se během svého pobytu u apoštola obrátil a byl od něj pokřtěn. A byl mu zřejmě i jinak opravdu užitečný, navštěvoval ho ve vězení, byl jeho poslem a prostředníkem s vnějším světem.

Pavel přesto posílá uprchlíka s prosebným a ochranným dopisem zpět ke svému příteli Filemonovi. Žádá ho o velkou laskavost, a dokonce chce nahradit škodu, který Onezimus svému pánu způsobil. Apoštol argumentuje tím, že se jejich vzájemný vztah křtem otroka změnil – utečenec se stal osobním duchovním dítětem apoštola, tím i bratrem svého pána. Opět dělá čest svému jménu – je užitečný Pavlovi, který setrvává ve vězení. Pavel ho dokonce nazývá svým „oblíbeným bratrem“, což je velké vyznamenání.

Je pravděpodobné, že Filemon apoštolovi vyhověl a svému otroku odpustil. Po Pavlově mučednické smrti byly shromážděny všechny jeho dopisy, podle tradice se toho ujal právě Onezimus. V dopise svatého Ignáce je také dokonce zmíněn efezský biskup jménem Onezimus, je pravděpodobné, že se jedná o tutéž osobu, pohanský uprchlý otrok a zloděj se podivuhodným Božím řízením stal tedy nástupcem apoštolů…

 

Dopisy z misií (z www.missio.cz)

         Při pravidelných kostelních sbírkách „na misie“ si možná dost dobře neuvědomujeme, že opravdu přispíváme na konkrétní lidi, projekty, materiál, léky, které jsou v nejchudších zemích zoufale potřeba. Jako zpětná vazba pak slouží dopisy z misií, které jsou zasílány na Papežská misijní díla, která je zveřejňují na svých stránkách. Představíme si alespoň několik úryvků:

 

         S vděčností potvrzuji přijetí příspěvku na zakoupení nových postelí a matrací pro naše seminaristy. Rád bych jménem všech našich formátorů a studentů využil této příležitosti a poděkoval Papežským misijním dílům v ČR za to, že nám usnadňují financování takového důležitého projektu, jako je dobrá formace budoucích kněží. Nová lůžka již byla zakoupena. Také jsme oslovili výrobce kvalitních matrací a ložních povlečení, aby nám posloužila na mnoho dalších let. Jakmile bude vše hotovo, zašleme vám krátkou pastorační zprávu i fotografie.

Dopis z Keni.

 

S radostí Vám oznamuji, že jsme prostřednictvím Papežského misijního díla dětí od vás obdrželi 2 000 dolarů na provoz dětského domova sv. Františka v Matale na Srí Lance. Velmi Vám děkuji, že tak štědře pomáháte dětem v nouzi, o které se staráme, náš domov leží v hornaté krajině střední části Srí Lanky ve městě Matale. Sirotčinec byl založený františkánskými misionářskými bratry. Děti v naší péči jsou většinou sirotci, nebo se jedná o děti opuštěné, chudé a bezmocné. Našim cílem je vychovat z nich dobré občany naší země. Máme nyní v péči 76 chlapců. Někteří z nich k nám byli posláni z dětského centra pro výživu a péči, jiní pocházejí z rozpadlých rodin, nebo jsou podvyživené v důsledku toho, že jejich rodiny nejsou schopny se o ně postarat.

Dopis ze Srí Lanky.

 

Dary vzešlé z Vaší charitativní činnosti budou použity na křesťanskou výchovu dětí, které přicházejí z chudého Horního Egypta (z jihu) do severovýchodního Egypta, především do nových průmyslových měst a vesnic na Sinaji. Jsme mladou diecézí, ale naše farní společenství jsou velmi věrná církvi a naše děti velmi rády přicházejí na katechismus a účastní se různých náboženských aktivit: pastoračních, biblických a tvořivých dílen. Účastní se také diecézních biblických setkání. Všechny naše děti se účastnily diecézního dne dětí, letních katechismových setkání nebo společného zpívání ve sboru. Za dvacet let práce jsme postavili mnoho nových mateřských školek a mnoho prostých kostelů.

Dopis z Egypta.

 

S velkou radostí vám oznamujeme, že jsme obdrželi vaši finanční podporu na tři zvláštní projekty, které budou podporovat nákup materiálů pro vyučování náboženství, program pro děti nakažené nebo ohrožené AIDS a program výživy v jižní části diecéze. Tyto programy patří mezi životně důležité součásti naší služby pro chudé lidi v diecézi a vaše laskavá štědrost nám pomáhá a povzbuzuje v plnění našeho úkolu. Oceňujeme vaše dobré srdce.

Dopis z Papuy-Nové Guiney.

 

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Lidová zbožnost existuje vedle oficiální liturgie již od počátku církve. Výraznou úlohu v životě člověka přebírá od karolínské doby (9. století), kdy se liturgie stává stále více nesrozumitelnou a nepřístupnou. Na Východě k tomuto nedošlo, náboženský život se zde děje v podstatě v liturgii, prvky lidové zbožnosti jsou jen ojedinělé.

Znakem lidové zbožnosti je, že vyrůstá z liturgie, vybírá z ní momenty lehce srozumitelné a dramatické, a rozvíjí zejména citové prožívání věřících (křížová cesta, událost Vzkříšení, úcta ke svatým).

 

Srpnové svátky blahoslavené Panny Marie

         Až do reformy roku 1969 byl církevní kalendář plný mariánských svátků, které se většinou týkaly konkrétní zázračné události nebo osoby. Mnoho z nich bylo po II. vatikánském koncilu z kalendáře vyřazeno nebo bylo jejich slavení povoleno v omezené míře např, v některém řádu nebo diecézi. Zůstaly pouze svátky s celocírkevním významem.

2. srpna slaví františkánské kláštery Svátek Panny Marie Andělské, na památku posvěcení malého kostelíka, který svatý František opravil vlastníma rukama jako svůj malý podíl k nápravě a obnově světa.     

         O tři dny později slaví celá církev Svátek Panny Marie Sněžné, 5. srpna 432 totiž papež Sixtus III. posvětil stejnojmenný kostel v Římě, v něm jsou uchovávány Kristovy jesle z Betléma.

         13. srpna byl slaven Svátek Panny Marie Útočiště hříšníků, jako připomínka, že Panna Maria vyprošuje milost obrácení.

         Zasvěcený Svátek Nanebevzetí Panny Marie je největším z mariánských svátků, který je slaven už od 5. století ve východní i západní církvi.

         O osm dní později, 22. srpna, si připomínáme Svátek Korunování Panny Marie, původně svátek Panny Marie Královny všech svatých.

         Ve stejný den byl slaven Svátek Sedmi radostí Panny Marie (původně na začátku června), v církvi od středověku.

         26. srpna slaví v celém Polsku Svátek Panny Marie Čenstochovské. Obraz Černé Madony je uctíván v klášteře Jasná Hora v Čenstochové, kam se dostal roku 1382 s příchodem řádu paulánů na toto místo. Roku 1904 určil papež Pius X. tento svátek na den 26. srpna.

         V sobotu po svátku svatého Augustina (28. srpna) byl slaven Svátek Panny Marie, Matky Útěchy, připomíná důvěru, se kterou se Augustin obracel k Panně Marii o pomoc a útěchu.

         Poslední sobotu v srpnu bychom ve starém kalendáři našli Svátek Panny Marie Uzdravení nemocných.

 

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Sedm radostí blahoslavené Panny Marie

Úvodní verš:

Velebí má duše Hospodina, a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení. Aleluja!

 

Loretánská litanie

Sedm připomínek radostí:

1.      Raduj se, Královno nebeská, která jsi Ježíše Krista

z Ducha svatého počala. Zdrávas, Maria…

2.      Raduj se, Královno nebeská, která jsi s Ježíšem Kristem

svatou Alžbětu navštívila. Zdrávas, Maria…

3.      Raduj se, Královno nebeská, která jsi Ježíše Krista

v Betlémě porodila. Zdrávas, Maria…

4.      Raduj se, Královno nebeská, která jsi Ježíše Krista

Třem králům ukázala. Zdrávas, Maria…

5.      Raduj se, Královno nebeská, která jsi Ježíše Krista

třetího dne v chrámě nalezla. Zdrávas, Maria…

6.      Raduj se, Královno nebeská, která jsi zmrtvýchvstalého

Ježíše Krista spatřila. Zdrávas, Maria…

7.      Raduj se, Královno nebeská, kterou Ježíš Kristus

na nebe vzal a korunoval. Zdrávas, Maria…

 

Veselte se s ní, plesejte nad ní všichni, kteří ji milujete, radujte se s ní všichni, kteří jste plakali nad ní. Neboť já doufám ve Věčného, že budete vysvobozeni, a Svatý dává mi se radovat z milosrdenství, jehož se vám dostane od věčného Spasitele vašeho.

 

Oroduj za nás, Sedmiradostná Rodičko Boží.

Aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.

 

Modleme se:

Bože, který jsi způsobil, že duch tvé nejsvětější Rodičky plesal v tobě obdivuhodnými radostmi, dopřej milostivě, abychom podporováni jejími zásluhami stále oplývali nadpřirozenou útěchou. Který žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

 

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Strom

         Za devatero horami a devatero řekami rostl kouzelný strom. Nikdo nevěděl, jak dlouho tam stojí. Říkalo se, že je tak starý, jako sám svět. Lisé k němu chodili a přednášeli mu své prosby, aby je vyplnil. Přicházeli k němu i vlci a za nocí, kdy měsíc zůstával skryt za mraky, vyli na jeho mohutnou korunu.

         Nikdo se však neodvážil jíst jeho ovoce.

         I když lákalo k nakousnutí, bylo veliké a šťavnaté a strom jím byl každý rok úplně obsypaný. Korunu stromu totiž tvořily dvě mohutné větve. Na jedné rostlo dobré ovoce, zatímco na druhé jedovaté. Nikdo ale nevěděl, která větev nosí život a která smrt.

         Jednou na onu zemi dolehla nouze a její obyvatele sužoval hlad. Jen kouzelný strom dál kvetl a nesl své nádherné plody. Lidé se po nich kradmo ohlíželi, když šli kolem. Trpěli a měli hlad, ale báli se, že by se jeho ovocem mohli otrávit.

         Ale jednoho dne se jakýsi muž umírající hlady dovlekl až pod strom, zvedl ze země jeden z plodů spadlých pod pravou větev, a lačně se do něj zakousl. Nic se mu nestalo, a tak jedl dál, až se nasytil.

         Ta zpráva se šířila krajem a lidé se seběhli ke stromu a sytili se sladkými a výživnými plody z jeho pravé větve.

         Večer uspořádali velkou poradu. Už věděli, že pravá větev nese chutné a zdravé plody. Zato levá větev byla nejen zbytečná, ale také nebezpečná. Rozhodli se tedy, že jí utnou, a vzápětí tak učinili. Druhého dne ráno se vypravili ke stromu, aby si nasbírali sladké plody na snídani.

         Ale nenašli nic. Veškeré ovoce z pravé větve v noci opadalo a hnilo na zaprášené zemi. I ptáci, kteří hnízdili v koruně stromu, odlétli.

         Strom během noci uschnul.

Dobro a zlo je tajemně promícháno a roste spolu

jako koukol s pšenicí.

Nikdo na světě se nemůže vyvléci ze základní zodpovědnosti,

která plyne ze svobody od Boha nám dané – volba je na každém z nás.

 

Bruno Ferrero: Osvěžení pro duši.