ÚVODNÍK

NEJMOCNĚJŠÍ SMÍRNÁ OBĚŤ

  Že zkažená lidská přirozenost, jež nás tak často přivádí k pádu, oběti usmiřující potřebuje, to uznává sám náš rozum. Již praotcové naši od nejstarších dob Bohu oběti usmiřující přinášeli a jej za odpuštění prosili. Při Poslední večeři pak ustanovil Pán Ježíš přesvatou oběť mše svaté, jak sám pravil, „na odpuštění hříchů“.

  Že mše svatá je pravou smírnou obětí a na odpuštění hříchů lidu sloužena a obětována bývá, na to poukazuje kněz hned na jejím začátku, když se modlí Confiteor a hned potom hlasitě volá „Kyrie eleison – Pane, smiluj se!“

  Snad ti nyní tane na mysli otázka: K čemu je nám tato smírná oběť, když hněv Boží můžeme usmířiti i bez ní, a to upřímnou lítostí? Na to ti odpovídám: Je skutečně pravda, že upřímnou lítostí hněv Boží usmířiti můžeme, ale rád bych od tebe věděl, odkud má zlomyslný hříšník takové lítosti nabýti? Sám ze sebe ji nenabude, jako nemůže mrtvý sám sebe vzkřísiti! Tomu, kdo důtklivá kázání poslouchá nebo nábožné knihy čítá, může se sice přihodit, že k pravé lítosti se nakloní, ale ani to se neděje bez zvláštní milosti Boží. Ale rozhněvaný Bůh není povinen této milosti někomu udíleti, a také ji zpravidla neudílí, nebývá-li o to prošen. Ale ani na nebi ani na zemi nenacházíme ničeho, co by Bohem spíše pohnouti mohlo, aby nám milostí svých udělil, jako právě oběť mše svaté.

  Jak řekl Kristus Pán svaté Mechtildě: „Přicházím s takovou mírností ke mši svaté, že nemůže býti při ní hříšníka tak velikého, abych ho s trpělivostí nesnesl a abych mu hříchy neodpustil, když jen za to prosí.“

  Tato útěšná slova nám naznačují, že ani nejhoršího nepřítele svého Pán Ježíš nezapuzuje, když se mše svaté účastní, ale s otevřenou náručí jej přijímá, ochoten jemu s radostí odpustit, kdyby jen jediný povzdech lítosti nad jeho hříchy uslyšel.

  Uvažuj tedy, ubohý hříšníku, jak nesprávně jednáš, že tak mnohé mše svaté lehkomyslně zanedbáváš. Naprav tedy svou nedbalost novou horlivostí, obětuj Bohu velmi často oběť smírnou, abys své hříchy nemusel pak odpykati v životě budoucím!

Martin z Kochemu: Výklad nejdražší oběti mše svaté.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme zkoumali stav našich kostelů

  Požadavek, aby každá farnost předložila svůj rozpočet na rok 2018, donutil nás důkladně si rozmyslet, do čeho dáme finance získané z výnosu restituovaných pozemků. Není jich, pravda, až tak mnoho. Ale jak jsme byli upozorněni, církev je vedena jako „nezisková organizace“, a proto (zjednodušeně řečeno) pokud už nějaké peníze získá, měla by je zase hbitě utratit. 

  Zatímco v městských farnostech je celkem reálné organizovat různé akce, poutě, turnaje, setkávání apod., venkovské farnosti na takové věci většinou nemají kapacitu ani lidí ani prostoru, a tak se jako nejvhodnější cíl útraty získaných prostředků jeví samozřejmě kostely, které nám ještě zůstaly. Proto jsme s asistencí architekta, památkářů a restaurátorů vykonali průzkum stavu našich chrámů.

  Kostel Nejsvětější Trojice v Jezné dostal v minulých letech novou střechu a krov, neprší do něj, vlhkost ho netrápí a vnitřní výmalba, kterou nechal na vlastní pěst a zodpovědnost udělat P. Jiří Mošna již před 40 lety, je stále ještě pěkná. Vnější omítka zde musí počkat. Takže tady zatím nic.

  Kaple svaté Anny v Pňovanech se sice začala opravovat již v roce 2005, ale neustálé dohady, co dělat s gotickými malbami v presbytáři, zdržely její dokončení o několik let. Dvě restaurátorky znovu udělaly v lednu důkladný průzkum a přiklonily se k variantě kapli celou vybílit, protože malby nejsou až tak vzácné, zato dost poškozené a omítka na ně v baroku nahozená stále obdivuhodně drží. Kromě zednických oprav a vybílení je také třeba v kapli opravit masivní dřevěné schody na kůr, které podlehly působení vlhka, houby a dřevomorky.

  Nejzajímavější byla návštěva kostela sv. Martina v Heřmanově Huti. Obecní úřad (který nám nikdy nepřispěl ani korunu) požaduje, aby se hlavně opravila vnější omítka. Na příkaz stavebního úřadu jsme tedy odstranili ty části omítky, které opadávaly, a zavázali se, že s opravou omítky začneme. Abychom dostali od příslušných úřadů dotaci, bez které se neobejdeme, musí být vypracován projekt. Ten sám bude stát cca 190.000,- Kč a bude zahrnovat i opravu věže a hlavně odvodnění celého kostela. Náš nejvlhčí a nejstudenější kostel totiž dusí betonová podlaha s dlaždicemi, které sem kdysi byly dány v dobré víře, ale nedovolují kostelu dýchat. Proto by měly být alespoň kolem vnitřního obvodu kostela odstraněny a nahrazeny drenáží, která spustí vysoušení kostela. To bude trvat 2-3 roky, a teprve potom můžeme přistoupit k opravě maleb uvnitř kostela. Mezitím se budeme postupně snažit o opravu vnějších omítek.

  Jak je vidět, práce máme opravdu jako na kostele a budeme jen doufat, že k našim skromným prostředkům přibude i nějaká ta dotace.  

SVATÍ NA ÚNOR

Svatá mučednice Dorota (svátek 6. 2.)

  Světice v minulosti hojně uctívaná, jejíž jméno nosilo mnoho dívek, byla z latinského kalendáře vyškrtnuta při jeho reformě kvůli tomu, že kromě starobylé legendy nemáme o její existenci žádné důkazy.

Východní církev sv. Dorotheu uctívá i nadále. Žila ve 3. století v kapadockém městě Césareji (dnešní Turecko) a vedla zbožný život. Uslyšel o ní i správce té oblasti, nepřítel křesťanů Sapricij, a zavolal jí k soudu. Když viděl neochvějnost dívky, která se odmítla zříci své víry, poslal jí ke dvěma ženám, Kristýně a Kalistě, které odpadly od křesťanské víry, aby ji také svedly k pohanství. Ale dopadlo to jinak. Obě ženy po setkání s Dorotou prohlásily, že se odřekly Krista jenom proto, že se bály mučení, ale nyní již strach nemají a znovu se navrací ke křesťanské víře. Sapricij nařídil obě ženy svázat, polít smolou a zapálit, Dorotě pak poručil setnout hlavu. Svatá Dorota, když uslyšela rozsudek, zvolala: „Děkuji ti, Hospodine, že mě zveš do ráje!“

Sapricijův setník Teofil, který ji strážil, řekl:

„Poslyš, ty nevěsto Kristova, přines mi z ráje Kristova jablka a květiny.“

„Splním tvou prosbu,“ odpověděla Dorota. Když ji přivedli na místo popravy, zůstala stát a modlila se. A náhle se před ní zjevil jinoch andělského vzhledu, v rukou nesl tři jablka a tři krásné květiny. Teofil se podivil, když to uviděl, protože byla v ten čas třeskutá zima.

Poklonil se a řekl: „Opravdový je Bůh křesťanů, nyní i já v něj věřím!“ Rozzlobený Sapricij podrobil mukám i jeho a pak mu dal setnout hlavu.

Svatá Dorota je nejčastěji zobrazována právě s květinami a jablky v rukou. Je uctívána jako jedna ze 14 pomocníků v nouzi, zejména při křivém nařčení, v nebezpečí života a při porodu. Je patronkou květinářek, zahradníků, novomanželů, nevěst a budoucích maminek.

LIST SV. POLYKARPA

(k rozjímání před postní dobou)

Svatého Polykarpa jsme již představili v únorovém věstníku roku 2015, takže jen ve stručnosti: Byl biskupem ve Smyrně a učedníkem apoštola Jana, umučen při pronásledování křesťanů roku 165. Z jeho četných listů se dochoval pouze jeden, který poslal do města Filip.

V našem Pánu Ježíši Kristu jsem se velice zaradoval, že kořen vaší víry, kterou jste přijali hned na počátku až dodnes, je živý a přináší ovoce v našem Pánu Ježíši Kristu. Ač jste jej neviděli, věříte v něho nevýslovnou a slavnou radostí, kterou mnozí touží dosáhnout.

Pročež podpásejte si bedra a služte Bohu v bázni a v pravdě. Zanechte pošetilých řečí a lidské hlouposti. Věříte přece v toho, jenž vzkřísil našeho Pána Ježíše Krista, dal mu slávu a trůn po své pravici. Ježíši Kristu je podřízeno vše na nebi i na zemi, jemu slouží každý duch, on přichází jako soudce živých a mrtvých.

A ten, jenž jej vzkřísil z mrtvých, vzkřísí i nás, jestliže budeme jednat podle jeho vůle, budeme-li zachovávat přikázání, budeme-li milovat, co miloval on, když nebudeme nespravedliví, když nebudeme podvádět, nebudeme-li lakomí, nebudeme-li závidět, zlem splácet zlo, urážky urážkami, proklínání proklínáním.

Pamatujte, co řekl Pán: Nesuďte, abyste nebyli souzeni; odpouštějte a bude vám odpuštěno; buďte milosrdní a naleznete milosrdenství; jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno; blahoslavení chudí a pronásledovaní pro spravedlnost, poněvadž jejich je Boží království.

Počátkem všeho zla je chtivost peněz. Když víme, že jsme si na svět nic nepřinesli a že nemáme si co odnést, ozbrojme se zbraněmi spravedlnosti. Napřed se však naučme jednat podle přikázání Pána. Potom naučte své ženy žít podle víry a milovat čistou láskou a upřímně své muže, ve vší zdrženlivosti všechny ostatní a děti vychovávat v Boží bázni. Učme vdovy, aby počestně žily podle víry Pána a ustavičně se za všechny modlily, aby nebyly lakomé, aby se nedopouštěly ničeho špatného, aby si byly vědomy, že jsou Božím oltářem, že Bůh vidí všechno a nezůstane mu utajena žádná myšlenka ani žádná tajnost srdce.

Stojíme před zraky Pána Boha a všichni staneme před soudnou stolicí Krista a každý bude skládat své účty. Služme tedy Bohu v bázni a úctě. Horlivě usilujme o dobro, varujme se pohoršení, falešných bratří i těch, kteří pokrytecky se nazývají křesťany a svádějí prosté lidi.  

Bratří, buďte v těchto věcech pevní a následujte příkladu Pána. Buďte pevní a stálí ve víře, milujte se vespolek, neměňte smýšlení, buďte vůči sobě navzájem laskaví, nikým nepohrdejte.  Kdo můžete vykonat dobré, neváhejte, poněvadž dobré skutky osvobozují od smrti. Jeden druhému se podřizujte, veďte dobrý život mezi pohany, abyste byli chváleni za své dobré skutky a aby Pán nebyl vaší vinou potupen. Běda, kdo zavinil, že jméno Pána je tupeno. Učte všechny skromnosti, jak je tomu u vás.

Pán Ježíš Kristus vás posiluj a jeho milost budiž s vámi všemi. Amen.

DĚJINY NAŠÍ ŘÍŠE – 1. část

A začneme netradičně od konce, tedy od doby

vlády císaře a krále Františka Josefa I.

Vznik jednotlivých států v roce 1918 je většinou prezentován jako radikální řez, požehnaný svěží vítr, který zatuchlá a zkostnatělá habsburská monarchie už dávno potřebovala, a po které všichni toužili. 

Byla ale skutečně na evropské poměry ohromná a (ať se nám to líbí nebo ne) stále dobře fungující říše opravdu jen na setrvačnost dojíždějícím monstrem s armádou úředníků, kterým šéfoval od reality odtržený a neustále nějaké zákony podepisující stařec? Nikoliv.

  František Josef nastoupil na trůn ve svých 18 letech po bouřlivém roce 1848, kdy se Evropou prohnala vlna revolucí. Úkolem velmi mladého panovníka bylo v první řadě stabilizovat zemi a zajistit jí v nových dobách prosperitu a dobrou duchovní a materiální budoucnost. 

  Historik Josef Pekař ve své dějepisné učebnici poukazuje na to, že za vlády císaře Františka Josefa trvající 68 let se říše proměnila více, než za celé uplynulé tisíciletí. Převratné a překotné změny se týkaly všech oblastí života – hospodářství, školství, zemědělství, kultury, bydlení… Některé změny přinesl dějinný tok času, o některých rozhodli sami panovníci. A na všechny bylo třeba reagovat hlavně proto, aby monarchie neupadla do chaosu.

  Vnitřně velmi pestrá monarchie měla velký problém vystupovat navenek jako jeden celek. Vždyť zahrnovala území dnešního Rakouska, Československa, Maďarska, části Ukrajiny, Chorvatsko, Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu a ještě kousek severní Itálie. Jednotlivé národy měly za sebou pochopitelně různé dějiny, války, vnitřní spory, kulturní a náboženské problémy. Často mezi nimi byly staleté spory a nevraživost. To vše ohrožovalo vnější jednotu monarchie.

 Proto byla v 50. letech 19. století vyhlášena a důsledně vyžadována zásada ústavní a správní jednoty celé říše a zahájena úplná reorganizace státu.

Těžko si dnes v úplnosti představíme, co to všechno obnášelo. Kolik zákonů, nařízení a změn bylo nutné nejen vyhlásit, ale také uvést v život. Přesto se to pokusíme alespoň zčásti již v příštím díle o dějinách naší říše.

POUTNÍ MÍSTA

KOSTEL ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ

V MARIÁNSKÉ TÝNICI

  Také Mariánská Týnice patří k poutním místům, jejichž sláva byla již téměř zapomenuta. Podle legendárních zpráv zde byla roku 1186 postavena kaple Panny Marie jako poděkování majitele panství Romana z Týnce za zázračné uzdravení. Roku 1230 pak daroval pozemek a jeho okolí cisterciáckému klášteru v Plasích, který ji zřejmě vybavil sochou „Panny Marie andělem pozdravenou“. Kaple přežila bez úhony husitské války, čímž úcta k tomuto místu ještě vzrostla.

Usadil se zde jeden poustevník, který začal o poutní místo pečovat, roku 1480 pak plaský opat Adam nechal kostelík upravit a zhotovit nové sousoší Panny Marie s andělem, které se dochovalo dodnes. O mariánských svátcích se sem vypravovaly poutě z Plas, postupně i z dalších míst. Oblíbenost poutního místa stoupala, bylo zde konáno stále více bohoslužeb, bydlelo zde stále více plaských řeholníků, aby nápor poutníků zvládli. Objekt byl rozšiřován o další budovy, až roku 1711 začala stavba zcela nového proboštství kostela, který byl vysvěcen roku 1777. Jejím autorem byl Jan Blažej Santini, který pracoval podle objednávky plaského opata Evžena Tyttla. Milostná socha Panny Marie Annunziaty stála na mramorovém hlavním oltáři, oděna do stříbrného šatu, obklopena dary věřících (mince, drahé kameny, medaile, kalichy, lampy atd.). A také byla několikrát o tyto dary oloupena.

Slavné časy skončily rozhodnutím císaře Josefa II., který zrušil plaský klášter a proboštství v Týnici zkonfiskoval. Dary věřících byly zčásti odvezeny a zčásti roztaveny, sousoší Panny Marie a anděla bylo převezeno do kralovického kostela. Poutní místo bez použití pustlo a chátralo natolik, že se roku 1920 zřítila kupole kostela. Opravy začaly až roku 1937, po roce 1955 převzal areál stát, který ho využívá dodnes jako sídlo Muzea severního Plzeňska.

Poutní tradice byla obnovena až po roce 1990 v mnohem skromnější míře, hlavní poutní bohoslužba se zde koná každoročně kolem 8. září na svátek Narození Panny Marie.

Milostná socha Panny Marie Týnecké, která se také nazývá „Deštná“, je spolu s andělem nejen cennou historickou památkou vytvořenou kolem roku 1510 neznámým sochařem, ale hlavně sochou uctívanou pro vyslyšení mnoha proseb vyslovených poutníky.

Ve starých kronikách najdeme přes 80 záznamů zázračných uzdravení nebo záchrany od různých neštěstí.

Roku 1638 byl na přímluvu Panny Marie Týnecké uzdraven těžce nemocný plaský opat Jakub Vrchota, opat Trojer nabyl na její přímluvu opět zraku, a také opat Eugen Tyttl zakusil její pomoc, když byl roku 1692 zázračně uzdraven.

Jako poděkování nechal pro kostel zhotovit stříbrné sousoší Panny Marie a anděla, které bylo neseno při procesích šesti družičkami (po konfiskaci bylo toto vzácné dílo odlité v Augšpurku bez milosti roztaveno).

Ale i prostý lid se na Pannu Marii s důvěrou obracel, roku 1733 zde byla uzdravena chromá žena, roku 1737 hluchoněmé dítě, roku 1779 po modlitbách byl zastaven mor v Radnicích. Ale nejvíce byla vzývána v době sucha, uvádí se, že zbožné poutníky Panna Maria Deštná vyslyšela někdy tak rychle, že se ani nestačili před deštěm schovat, když se vraceli domů.

V současnosti je komplex proboštství Mariánské Týnice sídlem Muzea severního Plzeňska. Kromě výstav, vernisáží a koncertů se zde občas konají i bohoslužby, v den svátku Zvěstování Páně a také v den svátku Narození Panny Marie v září.

Zprávy a oznámení

Svěcení hromniček bude v neděli 4. února 2018 při mši svaté v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

V neděli 11. února 2018, na svátek Panny Marie Lurdské bude po mši svaté krátká pobožnost v kapli Panny Marie Lurdské v Heřmanově Huti za všechny nemocné.

Popeleční středou 14. února začíná doba postní. Popelec bude udělován také na 1. neděli postní v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

V době postní bude každý pátek v kostele sv. Prokopa v Nýřanech pobožnost křížové cesty, a to místo modlitby růžence, přede mší svatou, tedy od 16. 15 hod. První křížová cesta bude v pátek 16. února.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Postní čtvrtky a pátky

  Během doby postní se úsilí věřících chvályhodně zaměřuje na zintenzivnění modlitby. Kromě pobožnosti křížové cesty se v minulosti hojně užívaly krátké společné modlitby ve čtvrtek, na památku modlitby Pána Ježíše na Olivetské hoře, a v pátek na památku jeho umučení.

Kněz (nebo někdo jiný) přednese krátkou větu z Písma a poté se všichni modlí Otče náš. To se opakuje třikrát, následuje krátká modlitba. Pobožnost se konala většinou doma před křížem nebo obrazem Krista, ale mohla spojena i s tzv. svatou hodinou v kostele, tj. hodinou modliteb, rozjímání a zpěvu většinou kolem třetí hodiny odpoledne, kdy se také „zvonilo na rozloučenou“.

  Zvláštní pobožnosti se konaly také v úterý v tzv. „době předpostní“. Byly to tři týdny před 1. nedělí postní, kdy se sice nedržel ještě přísný půst, ale mše svaté byly slouženy ve fialové barvě a nezpívalo se ani Gloria ani Aleluja. Byla to jakási přípravná doba na dobu postní. Doba předpostní začínala „Nedělí Devítník“, letos tato neděle připadla již na 28. ledna. 

  V Neděli Devítník začínala odpolední pobožnost kajícím 50. žalmem „De profundis“ (Z hlubin volám k tobě, Pane), následující úterý byla modlitba litanií k Nejsvětějšímu Srdci Páně a Modlitba sv. Augustina k trpícímu Spasiteli. Úterý po druhé neděli po Devítníku  se připomínala Památka umučení našeho Pána Ježíše Krista, a to opět litaniemi k Srdci Páně a modlitbami za šťastnou hodinu smrti:

Blažení mrtví, kteří v Pánu umírají.

Ó, Bože náš, umříti musíme jistě,

ale nevíme, kdy, jak a kde zemřeme, víme jedině,

že na věky zahyneme, pakli zemřeme ve hříchu smrtelném.

Nejblahoslavenější Panno Maria, svatá Matko Boží,

pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Čtvrteční modlitba

na památku smrtelných úzkostí Pána Ježíše

Otče, chceš-li, odejmi tento kalich ode mne, avšak ne má, ale tvá vůle buď.

Otče náš, jenž jsi na nebesích….

Smutná jest duše má až k smrti.

Otče náš, jenž jsi na nebesích…

I učiněn jest jeho pot jako krůpěje krve tekoucí po zemi.

Otče náš, jenž jsi na nebesích…

Svého vlastního Syna Bůh neušetřil.

Ale vydal jej za nás za všechny.

Modleme se:

Shlédni, prosíme tě, náš Otče, na tuto svou čeleď, za kterou náš Pán, Ježíš Kristus, neváhal vydat se v ruce hříšníků a podstoupit muky kříže. Jenž s tebou živ jest a kraluje na věky věků. Amen

Páteční modlitba

na památku smrti Páně na kříži

Od šesté hodiny pak nastala tma po vší zemi až do hodiny deváté.

Otče náš, jenž jsi na nebesích…

A okolo hodiny deváté zvolal Ježíš hlasem velikým: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.

Otče náš, jenž jsi na nebesích…

Ježíš pak opět zvolav hlasem velikým vypustil duši.

Otče náš, jenž jsi na nebesích…

Kristus stal se za nás poslušným až k smrti.

A to k smrti kříže.

 Modleme se:

Pane Ježíši Kriste, který jsi ráčil pro vykoupení světa vystoupiti na dřevo kříže a svou předrahou krev na odpuštění našich hříchů prolíti, pokorně tě prosíme, abys nám po naší smrti do brány nebes vejíti dal. Jenž jsi živ a kraluješ na věky věků. Amen.

P. Klemens Minařík: Příručka katolických pobožností.