ÚVODNÍK – STAČÍ TAK MÁLO

A je to tady po roce zas – čeká nás doba postní, která na nás klade mimořádné nároky v podobě tří známých požadavků – modlitba, půst a almužna. Předsevzetí bývají velká: „Letos konečně a určitě budu dodržovat…atd.“ Výsledky většinou nebývají valné. A přitom stačí opravdu málo. Bůh je náročný a žádá od nás, abychom i my projevili vůči sobě samým jistou přísnost a kázeň. Na druhou stranu nás příklad svatých mužů a žen nesmí dovést k nějakým nerealistickým předsevzetím.

Všechny tři věci spolu souvisí. Odřekneme si jídlo (a cigarety, alkohol, sledování televize nebo internetu, časopis plný drbů, jízdu autem, když můžeme jít pěšky…+ každý si doplň sám, za co nejvíc utrácí) a ušetřené peníze dáme těm, kdo je potřebují více. Ušetřený čas zase věnujeme modlitbě. Nezapomínejme, že modlitba není jen to, že mluvíme na Boha, druhou částí je naslouchání, co nám sám Bůh chce sdělit. K tomu slouží hlavně Písmo svaté, ale i další dobré knihy dobrých autorů.

Vždy je lepší vykonat něco málo a pořádně, než naslibovat mnoho a pak mít špatné svědomí, že jsme to nevykonali. Co tedy prakticky nachystat na nadcházející dobu postní?

A pak samozřejmě všechny ty věci v době postní odpovídajícím způsobem použijte. Stačí opravdu tak málo. Nemusíte se modlit hodiny denně, nemusíte držet půst o chlebu a vodě, nemusíte všechen svůj majetek rozdat chudým. Ano, jistě by to bylo chvályhodné, ale stačí, když uděláte to málo, na co stačíte.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme znovu řešili kostel sv. Martina

         Kostel sv. Martina v Heřmanově Huti má za sebou již téměř 800 let existence (pokud počítáme i jeho předchůdce v poněkud menší podobě). Každý, kdo se o něj za tu dobu staral, snažil se jeho vzhled a funkci samozřejmě vylepšit. Někdy to byl dobrý nápad, jindy spíše naopak.

Z gotického kostelíka stal se v době barokní mohutný chrám se silnými zdmi, malými okny a přistavěnou věží, na které ještě před sto lety kromě několika zvonů odbíjely i hodiny dokonce se zvonkohrou (po nich ve věži už nenajdeme ani stopu).

Někdy v době, kdy se stavěl kostel sv. Prokopa v Nýřanech, došlo k další „modernizaci“ kostela v Heřmanově Huti. Tentokrát šlo o podlahu. Celá staletí po ní chodily zástupy lidí, a i když byla původně z tvrdého kamene, i ten se postupně prošlapal. Někde více, někde méně. Nevypadalo to asi moc hezky, ani se po tom nechodilo moc dobře. Zatímco v kostele v Jezné vyřešili podobnou situaci položením dřevěných prken (které dosud bez problémů slouží), věřící z Horních Sekyřan dali přednost betonové dlažbě, kterou původní kameny jednoduše zalili a položili dvoubarevné čtverce. Před sto lety to musela být nádhera…

Mělo to jeden háček: větrání podlahy a zdí kostela se tím zastavilo. A objevila se plíseň a vlhkota (jak říká v jedné pohádce moudrý drvoštěp). A té už se nešlo zbavit. Marné bylo malování interiéru, větrání kostela dveřmi i okny. A tak je dnes kostel sv. Martina suverénně nejvlhčí a nejstudenější ze všech široko daleko.

Co s tím? Původní nápad byl, že se vybourá jen úzký pás dlažby kolem všech stěn a budeme čekat, až se kostel vysuší a odvětrá. Ale před týdnem kostel znovu navštívili projektanti (do projektu opravy se ještě zahrne věž a rozvody elektřiny), a překvapivě navrhli veškerou dlažbu v celém kostele vytrhat a starou kamennou opravit. Tím dojde nejen k zásadní změně vzhledu kostela (uvedení do původního stavu), ale hlavně dostane znovu šanci dýchat…

A nám se ten dech nad tou představou zatajil. V pozitivním i negativním slova smyslu. Kdo někdy měnil doma podlahu, jistě pochopí naše zděšení, kolik toho budeme muset přestěhovat, ale také nadšení, jak to bude krásné, až to bude hotové! Prý se to samé nedávno povedlo realizovat v jednom hodně podobném kostele v našem vikariátu, tak proč ne u nás?

Tak uvidíme, jak to dopadne. Kostel postavený péčí kladrubského kláštera si určitě zaslouží být důkladně okrášlen nejen zvenku, ale také (a hlavně) zevnitř.   

SVATÍ NA BŘEZEN

Blahoslavený Artemide Zatti (svátek 15. března)

       Narodil se roku 1880 ve velmi chudé farmářské rodině v Itálii. Od malička musel velmi tvrdě pracovat na poli jako nádeník. Když mu bylo 17 let, rozhodl se otec chudobu řešit (jako mnoho dalších italských rodin) vystěhováním do Argentiny. Usadili se ve farnosti, kde působili salesiáni, pod vlivem otce Carla Cavalliho se Artemide rozhodl stát se salesiánem. Když se připravoval na řeholní sliby, ošetřoval mladého kněze s tuberkulózou a sám se nakazil. Ve velmi vážném stavu s důvěrou prosil Pannu Marii Pomocnou o uzdravení a učinil slib, že se bude až do konce života věnovat nemocným. Skutečně se uzdravil, roku 1908 složil sliby a začal pracovat v lékárně. Každý den vstával o půl páté, zúčastnil se mše svaté a poté celé dopoledne na kole objížděl nemocné ve městě. Odpoledne věnoval dalším nemocným v místní nemocnici a večer byl ještě k dispozici v lékárně. Před spaním pak tři hodiny studoval medicínu a teologii.

         Jeho zájem se neomezoval jen na pacienty, K dispozici byl i ošetřovatelkám, lékařům a dalším zaměstnancům, zvláštní péči měl o místní bezdomovce. V roce 1950 v sedmdesáti letech onemocněl rakovinou a o rok později zemřel v pověsti svatosti. Pochován byl v salesiánské kapli ve Viedme. 

Svatá Kateřina Drexel (svátek 3. března)

         Narodila se roku 1858 v americké Filadelfii v rodině bankéře. Přesto že rodina byla velmi bohatá, rodiče učili své dcery skromnosti a štědrosti vůči ostatním. Všichni často cestovali po celých Spojených státech a Kateřina byla vždy zděšena otřesnými životními podmínkami indiánů i černochů. Chtěla jejich bídu změnit a začala finančně podporovat misie a misionáře v Americe. Roku 1886 se se svými sestrami plavila do Evropy a zúčastnila se soukromé audience u papeže Lva XIII. Když ho žádala o vyslání více misionářů do Ameriky, Svatý Otec jí navrhl, aby se sama stala misionářkou.

O tři roky později vstoupila Kateřina do kláštera Milosrdných sester v Pittsburgu a věnovala se vzdělávání nejchudších a nejopovrhovanějších, roku 1891 založila za tím účelem spolu s dalšími 13 sestrami novou kongregaci Sester Nejsvětější Svátosti. Ze svého dědictví po otci financovala zakládání mnoha vzdělávacích institucí a vydávání katechismu a dalších náboženské literatury v domorodých jazycích. Celkem založila 150 misijních center, 50 škol pro Afroameričany a 12 dalších škol pro Indiány. Matka Kateřina zemřela roku 1958 v požehnaném věku 96 let. Prohlášena za svatou byla v roce 2000 po uznání zázraku uzdravení dvouleté dívky z hluchoty. 

POUTNÍ MÍSTA

Kaple sv. Anny pod Slavníkem u Horažďovic

         Pod vrchem Slavníkem jihovýchodně od Horažďovic, v blízkosti vesnice Svaté Pole, najdeme poutní kapli sv. Anny i se zbytkem bývalých lázní. Roku 1667 byla na místě, kde vyvěrá léčivá voda, postavena kaple nahrazující původní starší kapličku. Roku 1760 ji nechala přestavět kněžna Karolina z Löwensteinu. Dnešní kaple byla roku 1848 znovu přestavěna v empírovém stylu, několikrát opravována, poslední rekonstrukce včetně vnitřní výmalby se dočkala roku 2008.

Kaple je netradičně orientována nikoliv k východu, ale k jihu, totiž k místu, kde pod ní vytéká léčivý pramen. O jeho blahodárných účincích věděli naši předkové již dávno (odtud i název Svaté pole), jeho dobrá pověst vedla roku 1753 Josefa Chanovského z Dlouhé Vsi k vybudování malých lázní, které zde fungovaly ještě na konci 19. století. Léčila se zde zejména dna, a to koupelemi, zábaly a pitnou kúrou, ale voda byla doporučována i na jiné choroby. Lékař prácheňského kraje MUDr. Butta o místní vodě roku 1761 napsal: „Voda je vhodná při skončení nemoci podagry, při nadýmání, tvrdosti jater a sleziny, v kameni ledvinovém, při svrabu, též v bolestech hlavy, kataru, rýmě a třesení oudů.“

Kaple je postavena v mírném svahu, na kamenné terase přístupné dvouramenným schodištěm. Interiér je zaklenut křížem a ozdoben malovaným iluzivním oltářem.

V okolí kaple se nachází křížová cesta a další tichá místa vybízející k modlitbě. Po zrušení lázní sloužila jejich budova jako výletní restaurace, od roku 1963 jako letní dětský tábor.

V archivních dokumentech najdeme více svědectví o zázračných uzdraveních zejména z dlouhých těžkých chorob. Zapsáno je celkem sedm zázraků uzdravení působením této vápenité a mírně radioaktivní vody.

Stále silný pramen najdeme hned před kaplí krytý dřevěným poklopem.

Zprávy a oznámení

Od Popeleční středy 6. března 2019 budou opět bohoslužby ve všední dny slouženy v kostele sv. Prokopa v Nýřanech.

Popeleční středa připadá letos na 6. března. Mše svatá s udělováním popelce bude v Nýřanech od 17. 00 hod.

V neděli 10. března 2019 bude na 1. neděli postní udělován popelec při mši svaté v Nýřanech v 9. 00 hod a v Heřmanově Huti v 11. 00 hod.

V úterý 19. března 2019 oslavíme svátek sv. Josefa, mše svatá v Nýřanech bude od 16. 45 hod.        

V době svatopostní bude se konat Pobožnost křížové cesty vždy v pátek přede mší svatou v kostele v Nýřanech místo modlitby růžence. První Křížová cesta bude tedy 8. března 2019. 

Sbírka „Svatopetrský haléř“ vynesla 3. 876,- Kč.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

4. část – Spis svatého Cypriána O dobročinnosti

         Svatý Cyprián se narodil na začátku 3. století v severní Africe, pravděpodobně v Kartágu, v pohanské rodině. Dostalo se mu dobrého klasického vzdělání, kolem roku 245 přijal křest, většinu jmění rozdal chudým a stal se obráncem křesťanské víry. V té době byla církev ohrožována nejen zvenčí neustálým pronásledováním ze strany císařské moci, ale hlavně zevnitř četnými herezemi. Cyprián napsal více spisů, ve kterých se zabýval působením Boží milosti, modlitbou, jednotou církve, nezbytností konání dobrých skutků apod. Stal se kartaginským biskupem, v roce 258 byl za císaře Valeriána zatčen, a protože odmítl obětovat pohanským bohům, byl veřejně sťat mečem.

         Spis De opere et eleemosynis (O skutcích a almužnách) napsal už jako biskup kolem roku 252. Odráží se v něm starostlivá duše biskupa majícího na srdci nejen věčnou spásu, ale i starost o hmotné potřeby strádajících.

       Jaké je množství velkých darů Božího milosrdenství! A k tomu ještě jaká velebná starost o člověka. V starosti o naši spásu dbá o to, aby se vykoupený člověk snažil uchránit si to, co mu bylo dáno. Měli jsme si uchovat stav nevinnosti. Přes naši slabost a lidskou křehkost Boží dobrota znovu pomohla. Svá poskvrnění můžeme smývat dobročinností.

Bojíš že, že bys ztratil svůj majetek, budeš-li z něho štědře rozdávat? Ubožáku, nevíš, že ze strachu nad ztrátou svého majetku ztrácíš život a své spasení? Zatímco se bojíš, aby nehynul tvůj majetek, nepozoruješ, že kvůli majetku sám hyneš?

       Proč lpíš na svém bohatství, proč hromadíš majetek? Čím budeš ve světě bohatším, tím budeš chudším u Boha. Rozděl se o své příjmy s Pánem Bohem a o svou úrodu s Kristem. Krista učiň účastným na svých statcích a On tě učiní spoludědicem v nebeském království. Vyper svou špínu dobročinností a dobrými skutky. Kup si od Krista bílé roucho.

       Kdo se snaží více zabezpečit svým dětem majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu. Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista.

       Nejmilejší bratři, kteří žijete v Boží bázni, dokažme svými činy upřímnou lásku k Pánu. On si ji zaslouží. Dejme Kristu pozemský oděv a dostaneme oděv nebeský. Dejme najíst a napít, abychom mohli být u nebeské hostiny. Abychom nežali málo, sejme co nejvíce. Pamatujme na věčnou spásu, dokud je čas.

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

O Božím čekání na nás v nebeském království

         Překvapí nás, když objevíme, že mé (a naší) naději předchází Boží čekání na nás! Ano, Bůh nás miluje, a právě proto čeká, že se k němu vrátíme, že otevřeme srdce jeho lásce, že vložíme svou ruku do té jeho a rozpomeneme se na to, že jsme jeho děti. Toto Boží očekávání předchází naši naději, právě tak jako jeho láska, která nás dostihuje jako první.

         Každý člověk je povolán doufat a tím odpovídá na očekávání Boha ve vztahu k němu. Zkušenost nám říká, že tomu tak je. Co jiného žene svět kupředu než důvěra, kterou Bůh skládá v člověka? Každé dítě, které se narodí, je znamením důvěry Boha v člověka a potvrzením naděje, kterou člověk chová v budoucnost otevřenou Boží věčnosti.

         Spása, kterou Ježíš zjednal svou smrtí a vzkříšením, je univerzální. On je jediný Vykupitel a zve všechny na hostinu nesmrtelného života. Avšak pod jednou podmínkou: je třeba snažit se ho následovat a napodobovat, vzít na sebe jako on svůj vlastní kříž, a dát svůj život do služeb bratřím. Jediná a univerzální je tedy podmínka vstupu do nebeského života.

V poslední den – připomíná Ježíš v evangeliu – nebudeme souzeni na základě domnělých privilegií, ale podle našich skutků. „Tvůrci špatnosti“ budou vyloučeni, zatímco ti, kdo za cenu obětí konali dobro a hledali spravedlnost, budou přijati. Nestačí se tedy jen prohlašovat za Kristovy „přátele“ a pyšnit se falešnými zásluhami jako v evangeliu: „Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi nás na ulicích…“

Pravé přátelství s Ježíšem vyjadřuje způsob života, dobrota srdce, pokora, mírnost a milosrdenství, láska ke spravedlnosti a pravdě, upřímné a poctivé úsilí o pokoj a smíření. Toto je „průkaz totožnosti“ Ježíšových opravdových přátel, toto je pravý „pas“, který nám umožní vejít do Božího království. 

MISIJNÍ RUBRIKA

3.    část – Půst a odříkání

Biblický úryvek – Nedobrovolný pomocník

       „Šimon z Kyrény pomáhá Ježíši nést kříž“, čteme pod obrazy, které od středověku představují onu památnou scénu Velkého pátku. Setkání popsal jedinou větou ve svém evangeliu svatý Marek: „Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z pole, aby mu nesl kříž.“

         Kdo byl tento Šimon? I z té jediné věty se o něm můžeme něco dozvědět: Má tradiční židovské jméno, patří tedy k vyvolenému národu. Je z města Kyréna, které leželo na břehu Středozemního moře v dnešní Lybii v severní Africe. V tomto městě je doložena početná židovská komunita, která si v Jeruzalémě dokonce vystavěla vlastní synagogu, ve které se scházeli ti, kdo doputovali z Kyrény do Svatého města, s těmi, kdo se v Jeruzalémě natrvalo usídlili. Pole, ze kterého přišel, pravděpodobně koupil ne proto, aby na něm „na dálku“ hospodařil, ale proto, aby si na něm zřídil hrobku. Největším přáním židů žijících v diaspoře totiž bylo buď se ve stáří vrátit do blízkosti Jeruzaléma, nebo tam být alespoň pohřben. Šimon musel být docela zámožný muž, protože koupě pozemku v tak žádané oblasti nebyla nijak laciná záležitost. Je více než pravděpodobné, že se později stal křesťanem a doprovázel na cestách apoštola Marka, odkud by jinak Marek znal jména jeho synů? Možná ho i doprovázel s celou rodinou do Říma, svatý Pavel dokonce nechává v listě Římanům pozdravovat jistého Rufa (jméno Rufus – červený, tedy rusovlasý - bylo v té době poměrně vzácné). Druhý syn Alexandr se zřejmě vrátil do Jeruzaléma, snad aby se ujal dědictví po otci. Svědčí o tom archeologický nález z roku 1941, který odhalil skalní hrob z první poloviny 1. století mezi jeruzalémskou zdí a Olivovou horou. Nápis na jedné z truhliček k uchování tělesných ostatků zní: „Alexandr, syn Šimona Kyréňana“.

V Šimonovi z Kyrény viděla raná církev již brzy vzor všech křesťanů: kdo se nepodílí na nesení Kristova kříže, nemůže být jeho učedníkem. Někdy je člověk dokonce nucen vzít na sebe Kristův kříž. Zpočátku spíše proti své vůli, poté získává podíl na utrpení Pána dobrovolně. Zapře sám sebe a odřekne si vlastní pohodlí. I Šimon musel projít touto zkušeností. Ve všední den, právě když přišel z pole, si chtěl odpočinout, a do nesení kříže se mu vůbec nechtělo. Nakonec toto osudové setkání zmučeného Ježíše s otcem dvou synů přivedlo celou jeho rodinu ke křesťanství a stalo se pro ranou církev požehnáním.

                  Erich Läufer: Malí lidé v Novém Zákoně.    

Svatý misionář – Svatý Patrik

         Patrik se narodil na konci 4. století v severozápadní Anglii. Přestože jeho rodina byla křesťanská, Patrika víra moc nezajímala. To se změnilo, když jejich statek přepadli piráti a Patrika v jeho 16 letech odvlekli jako otroka do Irska. Tam živořil u svého pána dlouhých šest let, než se mu podařilo uprchnout. Těžká životní etapa ho od základu změnila. Odcestoval do Francie a pod vedením sv. biskupa Germana se připravoval na přijetí kněžského svěcení. Nakonec byl vysvěcen i na biskupa a od papeže Celestina dostal pověření k misionářské práci v celém Irsku.

         Začal s velkým zápalem a neodolatelnou upřímností. Procházel celým Irskem, obracel jednotlivá knížata na křesťanskou víru, spolu s nimi i jejich poddané, dokázal přesvědčit i zpočátku nepřátelské pohanské kněze – druidy. Nezavrhoval pohanské zvyky, ale dával jim křesťanský obsah. Traduje se, že si všiml, jak jsou lidé potěšeni, když jim před svátky slunovratu někdo daruje jmelí. Napřesrok tedy obešel všechny domy ve městě, kde pobýval, a všem daroval posvátné jmelí. A tím si je nadobro získal.

Roku 444 se usadil ve městě Armagh a učinil z něho své biskupské sídlo. Zval do Irska další misionáře, budoval školy a kláštery a nejnadanější žáky světil na kněze a další biskupy, založil na 300 chrámů a během 30 let jeho působení se celé Irsko stalo křesťanským. I když mu mnozí boháči nosili dary, odmítal je přijmout pro sebe se slovy, že chudoba je nejjistější cestou do nebe. Milován celým Irskem zemřel kolem roku 461.

Konkrétní skutky

         V době postní se zúčastníme pobožnosti křížové cesty, nebo se ji doma alespoň pomodlíme a obětujeme za konkrétní osobu, které chceme pomoci nést její kříž. Vezmeme vážně a se vší zbožností za své dodržování postních pravidel a to, co svým odříkáním ušetříme, pošleme těm, kteří to potřebují mnohem více než my. Můžeme třeba použít tzv. postní pokladničky, do kterých se ukládají peníze za to, co jsme si nekoupili.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Pokání v době postní

(úryvek z knihy Příručka katolických pobožností z roku 1933)

       Chceme konati pokání hlavně za své hříchy, ale též za poklesky svých rodičů, bratří, sester, příbuzných, přátel i nepřátel. Vykonáme pokání též za ty, kdo znesvěcují postní čas nedovolenými zábavami a požitky, a zlovolně přestupují přikázání postu. My si odepřeme i dovolené zábavy a požitky. Po celý postní čas poneseme odznak království Kristova: Pokání a kříž!

         Co jest pokání? Jsou to všechny kající myšlenky, slova i skutky, jež konáme proto, abychom Boha za své hříchy usmířili, a dali mu za ně náhradu – dostiučinění.

         Činné pokání si sami ukládáme ze své vůle. Za chyby trestáme se konáním opačné ctnosti: za neposlušnost se trestáme poslušností, za pýchu trestáme se pokorou, za lakotu štědrostí.

         Pokání můžeme spojovat se sebezáporem, s kázní. Pokání konáme, když krotíme přirozené vášně – nenávist, odpor k někomu, smutek, hněv, pokud nás lákají ke hříchu a vzdalují nás od Boha.

         Pokání konáme i tehdy, když konáme dobré skutky s úmyslem, že chceme dobrými skutky odčinit své hříchy. Hlavní dobré skutky jsou modlitba, půst a almužna.

         Modlitbou rozumíme dobré úmysly, ústní modlitbu, zbožnou četbu, rozjímání, účast na mši svaté a přijímání svátostí.

         Postem rozumíme všechny skutky kajícnosti a umrtvení. Nejdokonalejší půst je zřeknutí se hříchu, zapření hříšných vášní.

         Almužna jest každý skutek tělesného a duchovního milosrdenství.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Křížová cesta „O pokání“

Znám já cest mnohých zlých – nejhorší jedna z nich – šly tam dvě lilie – po růžích krvavých.

Pane, Ježíši Kriste, Spasiteli náš, ty jsi zemřel pro naše hříchy. Shlédni milostivě dnes na nás, kteří chceme tuto křížovou cestu konati na pokání za všechny hříšné a požehnej dobrotivě tomuto našemu úmyslu, jenž jsi živ a kraluješ s Bohem Otcem a Duchem svatým na věky věků. Amen.

Nohy dvě nevinné – na světě jediné, - ušly se do krve, - do smrti za jiné.

První zastavení: Pán Ježíš na smrt odsouzen.

         Pán Ježíš, Syn Boží a Bůh sám, postaven byl před soud Piláta, hříšného člověka, a pokorně se mu podrobil. Také ve svátosti pokání koná se lidský soud, kde kněz, ubohý a hříšný člověk, na místě Božím rozsuzuje viny. Když se tedy náš Bůh a Pán lidskému soudu podrobil, tím spíše máme my, hříšní lidé, lidskému soudu ve zpovědi se podrobovati.

Nemohly unésti – našeho neštěstí – pod kterým úpěl svět – od věku v bolesti.

Druhé zastavení: Pán Ježíš bere na sebe kříž.

         Kříž se vzpírá na vše strany, je odporný a protivný svými čtyřmi konci a k tomu je těžký. Tak bývá se svatou zpovědí. Jak ta se zdá některým lidem nevhodnou, protivnou a nesnadnou. Co tu bývá často divných výmluv a rozpaků, za který konec ji vzíti.

Vadly, až uvadly – tělem již nevládly – na zemi ubohou – do prachu upadly.

Třetí zastavení: Pán Ježíš klesá poprvé pod křížem.

         Když Pán Ježíš klesl pod křížem, málo shledal ochotných pomocníků, kteří by mu pomohli vstáti. Podobně se děje člověku, klesne-li do hříchu: svět jde přes něho dále. Padl? Táží se lidé. Ať leží, odpovídají necitelně. Ne tak Ježíš Kristus. Vida nesnáze padlého hříšníka, posílá mu na pomoc kněze, aby ho ve svaté zpovědi zase pozvedl.

Ubohé lilie – kdopak vás obmyje – slzami bílá dlaň – Panenky Marie.

Čtvrté zastavení: Pán Ježíš potkává svou Matku.

         Maria vidí svého Syna ve hrozné podobě odsouzeného zlosyna. Jedna věc ji však těší v jejím neskonalém hoři, že pod tím zločinným, potupným zevnějškem, jest to stále ono nevinné a čisté dítě, tentýž milostiplný Syn, jakého po léta vychovávala. Ó Maria, blahoslavená Matko Páně! Při této truchlivé příležitosti prosíme tě za všechny dobré a nevinné dítky. Zjednej jim svou mateřskou přímluvou potřebných milostí, aby se bedlivě chránily veškeré zkázy, aby vždy rády ke sv. zpovědi chodily, v ní se stále očišťovaly a posvěcovaly, a tak si až do pozdních let svou nevinnost a bezúhonnost šťastně zachovaly.

Vstáti Pán nemůže – pošlete pro muže – silná ať pravice – vstáti mu pomůže.

Páté zastavení: Šimon Kyrénský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž.

         Šimon dlouho se zdráhal, ale konečně domluvami i mocí byl přinucen, chopil se kříže. A nelitoval. Jako by se stal jiným člověkem. Když donesl s Kristem Pánem kříž na horu, stál tam pln lítosti a Boží milosti. Šimonu se podobají mnozí mužové, kteří se dávají různými domluvami nutiti ke konání vůle Boží.

Krví Pán zbrocený – pošlete pro ženy – bělostnou rouškou ať – líce jsou utřeny.

Šesté zastavení: Veronika podává Pánu Ježíši roušku.

Veronika, soucitná a lítostivá žena, nemůže patřit na svého Spasitele, jehož svatá tvář se zalévá krví, a podává mu hned svou roušku. Ženy vedeny hlubokým citem, snadněji se poddávají lítosti a ochotně činí pokání.

Marny jsou opory – marny jsou podpory – těžší hřích nad láskou – větší je nad hory.

Sedmé zastavení: Pán Ježíš klesá podruhé pod křížem.

         Není divu, že Kristus Pán klesá podruhé, neboť dlažba je tak hladká, a příležitost padnout tak snadná. Podobně není divu, když člověk, který již jednou klesl do hříchu, znovu do něj padá – činí to zlá příležitost.

Marný jest pláč a sten – oplačte sebe jen – než na vás hory ty – zapadnou v soudný den.

Osmé zastavení: Ženy jeruzalémské oplakávají Pána Ježíše.

         Ženy, které lkají nad Synem Božím, dostávají od něho překvapující odpověď, aby raději plakaly samy nad sebou a nad svými dětmi. Není zajisté bolestnější rány, nežli když se rodiče dožijí zármutku na svých dospělých dětech. To se stává tehdy, když jich nevychovávají zbožně a nevedou ke konání vůle Boží.

Klesá Pán vzápětí – na zem již potřetí – doveďte andělé – Beránka k oběti.

Deváté zastavení: Pán Ježíš po třetí klesá pod křížem.

         Pád, několikrát opětovaný, bývá i někdy životu nebezpečný, člověku ubývá víc a více sil a přibývá ran, takže tělo zůstává ležeti bez hnutí. Tak se děje i duši, upadá-li ze zvyku stále do jednoho hříchu, leží pak jako Bohu mrtva, neboť její rozum jest opakovanými vinami jako omráčen, a její vůle na smrt zraněna a zesláblá.

Ve hrozné chvíli té – k němu se nakloňte – bílými peruťmi – tělo mu zacloňte.

Desáté zastavení: Pána Ježíše zbavili oděvu.

Katané obnažili naposled svaté tělo Ježíšovo. Už to několikrát učinili. Poprvé na soudním dvoře, podruhé před Herodem, potřetí před nastoupením křížové cesty, nyní naposled před samým ukřižováním. Proč to Bůh dopustil a tolikrát? Jeho čistý a nevinný Syn měl činit pokání za nesčíselné hříchy nečistoty.

Ach, již jsou spuštěny – zdroje a prameny – zachyťte drahou krev – na zlaté patény.

Jedenácté zastavení: Pána Ježíše přibíjejí na kříž.

Oběť jest položena na kříž. Nenávist, zloba a nepřátelství útočí na ni kladivy a hřeby. Na Beránka se vrhli dravci. Ó Beránku Boží ukřižovaný! My vidouce zlobu tvých nepřátel, modlíme se za všechny nepřátele, kteří na sebe dorážejí urážkami i násilím a zůstávají nesmiřitelní. Odpírají si odpuštění, váhají učinit krok ke smíru, jako by měli v nohou hřeby. Zdráhají se podati si ruce, jako by je měli přibity.

Zdvihejte výš a výš – předrahou těla tíž – v bolestné hodině – Beránek zmírá již.

Dvanácté zastavení: Pán Ježíš na kříži umírá.

Spasitel umírá mezi dvěma lotry. Za krutých bolestí před samým skonáním obrací se k jednomu z nich, kajícímu, a zvěstuje mu dojemnými slovy odpuštění. Ó Ježíši, vzýváme tvé nekonečné milosrdenství pro všechny zločince světa. Těžké balvany vin jsou uvázány na jejich hrdlech. Dej jim milost, aby alespoň některý z nich činil pokání.

Co slz ach prolije – za deště lilie – pověz nám, Matičko, - jak ti je, jak ti je?

Třinácté zastavení: Pán Ježíš je sňat z kříže.

Přátelé uctivě sňali tělo Pána z kříže a položili je na kříž bolestné Matce. Smutně a prázdně ční k nebi kříž, strom života, a jeho zraněný plod spočívá v rukou Panny Marie. Ó Maria, Matko Sedmibolestná, vzývali jsme na křížové cestě tvého Syna za všechny hříšné, nyní prosíme za ně i tebe, útočiště hříšníků. Matko milosrdenství, přimluv se za nás za všechny, smiř nás s Kristem, svým Synem, abychom tě všichni mohli jednou slavně pozdravit.

Smutně mi – bolně mi – u srdce, tak je mi – jako když slunéčko – za mrakem zajde mi.

Čtrnácté zastavení: Pán Ježíš je položen do hrobu.

Smrt přinesla Spasiteli lehké odpočinutí. Nejprve spočinul sladce na klíně své Matky, Panny Marie, pak v klíně matky země, kterou svou krví vykoupil. Za jeho spasitelné dílo přichystala mu ve svém lůně tichý hrob. Ó zesnulý Spasiteli, lehké odpočinutí dopřej také nám, dej, ať ho najdeme ve svaté zpovědi, a jednou i v hrobě a na věčnosti. Amen.

SEDMERO KŘÍŽOVÝCH CEST, PRAHA, 1932.