ÚVODNÍK - KAŽDÁ RADA DOBRÁ

  Podle nařízení našeho pana biskupa měla každá farnost do konce května vytvořit svou pastorační radu.

  Zatímco farní rada ekonomická má se zabývat věcmi, které se týkají financí, výdajů, příjmů, obratu, prostě využití svého majetku k co nejlepším účelům, farní rada pastorační přemýšlí, zvažuje a radí, jakými cestami se má ubírat její farnost, aby stále lépe předávala poselství evangelia okolnímu světu. Že přesně nevíte, o co jde? To nejste sami. A proto máme pastorační radu, která nám v tom poradí.

  S ohledem na to, kolik v poslední době vzniká (nejen v církvi) různých rad, vypadá to, jako bychom si tak nějak (nejen v církvi) nevěděli rady. S vírou, evangeliem, životem, smrtí. V dřívější době, kdy byla většina lidí věřících, bylo to o něco jednodušší. Jistě nebyli všichni životem vzorní, nábožensky vzdělaní a ve zbožnosti horliví, ale základ, na kterém stavěli svůj život, měli stejný, a proto tak nějak drželi více pohromadě, mezi sebou i mezigeneračně. 

  Dnes, odstřihnuti od tradice svých předků (často záměrně), tápeme a snažíme se najít „nové cesty“. Jak žít svou víru, ten největší dar od Boha, jak ji představit okolnímu lhostejnému světu, jak odpovědět na zvídavé otázky těch, kdo se přeci jen občas zeptají? Co vlastně nejvíc „funguje“? To je otázka k přemýšlení pro členy pastorační rady.

  V Kronice Farnosti Zbynice, ze které si už potřetí čteme, je záznam o úmrtí dlouholetého zbynického faráře, P. Tomáše Houšky. Jeho nástupce o něm pochvalně píše, že byl „knězem horlivým, pastýřem starostlivým a kazatelem velenadaným“. To byly a stále by měly být přednosti každého faráře. Kněz horlivý v konání svých povinností, slouží lidem vysluhováním svátostí, podíváme-li se ale na naše statistiky, mnoho zájmu o přijetí této služby, od křtu až po pohřeb, nenajdeme. Starostlivý pastýř pečuje o jemu svěřené duše. Naslouchá, těší, poradí, vede duchovním životem. Realita je ale taková, že většina lidí přijde až v nejtěžších chvílích svého života, když řeší úmrtí v rodině, závažnou nemoc, rozpad manželství… Kněz jako kazatel to má také těžké. Zavaleni informacemi k vlastní škodě skoro neposloucháme, co se nám z kazatelny říká.

  I když hledáme „něco nového, co bude fungovat“, stále jde o to samé: každý věřící má v první řadě žít svátostným životem, být morálním vzorem pro druhé, vzdělávat se četbou dobrých křesťanských knih a neustávat v horlivé modlitbě. Fungovalo to dobře v dobách minulých, není důvod, proč by to nemělo fungovat i v současnosti.

  Ale přesto, máte-li jakýkoliv nápad, jak do naší farnosti vnést něco nového, svěřte se určitě členům pastorační rady, jejichž jména najdete na nástěnce v kostele.

 REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme meditovali při práci na Zahradě ticha

       Ani letos jsme se nepřihlásili na „Víkend otevřených zahrad“, přestože jednu krásnou zahradu máme ve Staré Jezné. Její údržbu totiž moc nestíháme. Tráva roste jako divá, plevelu, kopřiv a bodláků je také nepočítaně. Tak jsme alespoň jedné soboty vyrazili Zahradu ticha poněkud zušlechtit v rámci našich sil a možností.

         Začali jsme brzy ráno v opravdovém tichu, které rušil jen zpěv ptáků. Žádné sekačky, frézy, cirkulárky, auta nebo jiné pazvuky se neozývaly. A tak jsme při té tělesné práci taky trochu meditovali.

         Kolem malého plácku, kde se k našemu překvapení hojně urodily lesní jahody, jsme se rozhodli vysekat alespoň nějakou trávu kosou. Moc chuti do toho nebylo, tráva vysoká, tenká, hustá a polehlá… Osvědčila se strategie nedívat se příliš daleko před sebe, ale soustředit se na pár centimetrů před nohama. Kosa zasvištěla a oblouk trávy poslušně lehl, pak další a další. Kousek za kouskem, krůček za krůčkem jsme se prokousávali travinou.

         Je častou chybou zaměřovat svůj zrak příliš daleko do budoucnosti, vždyť nevidíme ani za první roh naší cesty. Lepší je soustředit se pečlivě na nejbližší úkoly, které máme před sebou, neztrácet vytrvalost a odhodlání. A když se pak ohlédneme, uvidíme za sebou kus poctivé práce…

         V květinovém koutku se krčily vysazené měsíčky, obehnané vším možným plevelem, který nad nimi už téměř vítězil. Vytrhnout ho i s kořenem nebylo možné, tak jsme ho alespoň důkladně oškubali. Vyroste sice znova, ale ušlechtilé kytičky dostaly potřebný čas, aby zesílily a nenechaly se už příště udolat.

         Někdy máme pocit, že špatné návyky a hříchy v nás vítězí nad těmi dobrými vlastnostmi. Nedaří se nám sice odstranit je i s kořeny, ale když je alespoň na čas zbavíme možnosti se rozrůstat, naše skryté ctnosti dostanou šanci, aby v nás vykvetly…

         Také bylinkový koutek se dlouho nemohl zmátožit, i když jsme ho od začátku poctivě zalévali. Nakonec stačil jeden pořádný liják a šalvěj, dobromysl, aztécký cukr i meduňka jako zázrakem ožily.

         Někdy se příliš spoléháme na vlastní síly a naše dílo se stále nějak nedaří. Přitom stačí jedna sprška Boží milosti, když o ní pokorně a s odevzdaností poprosíme…  

Píseň v čase sucha - modlitba za déšť

(Poutnický kancionál „Salve Regina“)

Ó, Bože, prosíme tebe, vylij, vylij rosu z nebe,

a ovlaž půdy vyprahlé, i úrody na něm povadlé.

Plodnost svou má zem od tebe, vylij, vylij rosu z nebe,

ať vše má růst příhodnější, k naší potřebě vezdejší.

Obživu máme od tebe, vylij, vylij rosu z nebe,

ať jméno tvé slavně ctíme a s vděčností velebíme.

Jen hřích nám zavřel nebesa, ó, nechť padá hojná rosa,

když dnes pokání činíme a všechno zlé opouštíme.

Obrať se k nám, ó Bože náš, a hněv svůj odvrať od nás,

neb hříchů svých litujeme, ke ctnosti se navracíme.

Učiň to pro spravedlivé, sluhy některé horlivé,

jak jsi již dříve učinil, zlé pro dobré jsi zachránil.

Ukaž svou moc i na nebi, tak jak ji známe na zemi,

ať se bezbožní zastydí, když tvé mocné skutky vidí.

Amen, prosíme tebe: Vylij, vylij rosu z nebe!

shlédni na zem a lid bídný, Bože, Otče náš milosrdný!

SVATÍ NA ČERVEN

Svatí Sergej a German (svátek 28. června)

       Byli zakladateli poustevnického života na Valámském ostrově na Ladožském jezeře v polovině 14. století. Neví se přesně, odkud vlastně přišli. Někteří se domnívají, že Sergej byl učedníkem Andreje, který se usadil na ostrově jako první, a German zase učedníkem Sergeje.  

         V té době se objevili v jihozápadní Karélii Švédové, kteří nutili místní pravoslavné obyvatele přijmout katolickou víru. Sergej a German poučovali lid o pravoslavné víře a povzbuzovali je svým příkladem. Kolem obou poustevníků se shromažďovali další následovníci, uchazeči o svatý život. Byli za to často pronásledováni od švédského krále Magnuse, který neváhal katolickou víru šířit ohněm a mečem.

         Svatí Sergej a German zemřeli roku 1353, jejich ostatky byly slavnostně vyzdviženy roku 1400 a pochovány v klášterním kostele.

Svatí Petr a Fevronije (svátek 25. června)

         Kníže Petr vládl v Muromsku ve 13. století. V mládí trpěl těžkou nemocí, ze které ho vyléčila krásná a moudrá křesťanka Fevronije. Petr se s ní oženil, ale tím si znepřátelil místní bojary, kteří nechtěli připustit, aby jim vládla žena nízkého původu. Kníže dostal na vybranou – buď se rozejde s Fevronijí nebo opustí knížecí stolec. Kníže Petr věrný svého manželskému slibu vybral si druhou možnost a raději zvolil život v chudobě. Fevronije ho těšila, že je Bůh jistě neopustí. Bojaři brzy zjistili, že udělali chybu a prosili knížete, aby se vrátil. Kníže Petr jim vládl milostivě a rozumně, kněžna Fevronije horlivě konala mezi lidem dobrodiní. Přesto oba toužili po duchovním životě, a tak po vzájemné domluvě vstoupili ve stejný den roku 1228 do kláštera a přijali jména David a Eufrozína.

         Po smrti byli pochování do stejného hrobu v klášterních kostele v Muromu. Protože vedli příkladný manželský život, přicházejí k jejich hrobu zejména manželé s prosbami o dobrý a šťastný manželský život.  

POUTNÍ MÍSTA

CHLUM SVATÉ MÁŘÍ (MARIA KULM)

      Daleko od nás, až na hranicích naší diecéze i naší republiky najdeme velkolepé poutní místo, mnoho let zapomenuté, nyní snad již znovu ožívající – Chlum svaté Máří (dříve také Chlum nad Ohří).

         Začalo to jako obvykle zázrakem: jistý řeznický tovaryš odpočíval na své dlouhé cestě v lese a objevil zde v lískovém keři malou, ale líbeznou sošku Panny Marie a Ježíškem. Vzal si jí domů, ale druhý den zjistil, že zmizela! Když pak procházel stejnou cestou zpět, znovu se mu zjevila na tom samém místě. Zbudoval nad ní tedy dřevěný přístřešek. Koncem 13. století pak na toto místo začali chodit zbožní poutníci a byla zde postavena dřevěná kaple.

         Oficiální začátek poutního místa můžeme určit rokem 1341, kdy se na původně opuštěném místě v listinách zmiňuje osada Chlum sv. Máří, pravděpodobně osídlená těmi, kdo se starali o poutníky a kapli. Přijížděli sem zpočátku bratři křížovníci s červenou hvězdou z nedalekého Kynšperka, ale až roku 1383 dostali darem od rytíře Heinricha z Reisengrünu pozemek ke stavbě fary a kostela s podmínkou, že se zde alespoň dva křížovníci usadí natrvalo a budou se o poutní místo starat. Roku 1400 se zde stal prvním farářem křížovník Johann Pichlmann. Netrvalo dlouho a posvátné místo napadli a vydrancovali husité, po jejich porážce byl kostel obnoven a rozšířen.

         Nastalo období rozkvětu poutí, k Panně Marii Chlumské putovaly zástupy zbožných věřících, které neodradilo ani to, že v roce 1618 zabrali faru protestanti a snažili se obyvatelstvo obrátit na „novou víru“. Celkem bez úspěchu. Po roce 1648 a obnovení míru a pořádku v zemích českých ještě více zesílil kult Panny Marie a také Čtrnácti pomocníků v nouzi, kterým je zasvěcena jedna z kaplí v poutním areálu. Dodnes stojící velkorysý barokní komplex byl pak postaven pro potřeby poutníků v průběhu 18. století podle plánů Ignáce Dietzenhofera stavitelem Santinim-Aichlem.

         Nade vším se tyčí daleko viditelné, třípatrové, čtyřicet metrů vysoké kostelní věže. Ve výklencích průčelí najdeme sochy našich patronů sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava, nad vchodem sochu Panny Marie. Vitrážové okno znázorňuje sv. Anežku, zakladatelku řádu křížovníků s červenou hvězdou, který i dnes o poutní místo pečuje.

Barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény obklopují budovy proboštství a také krásně vymalované ambity s kaplemi.

Drobná milostná soška Panny Marie vyřezaná z ořechového dřeva je dnes umístěna na barokním oltáři v severní části kostela.

V polovině 17. století vznikla mezi Prahou a Starou Boleslaví tzv. „Svatá cesta“ (Via sancta), která kopírovala cestu knížete Václava, nejprve k bratru Boleslavovi do jeho sídla, kde nalezl mučednickou smrt, a poté když bylo jeho tělo slavnostně převezeno zpět do Prahy. Jezuité na této cestě postavili celkem 44 kaplí jednotného vzhledu, každá je zasvěcena jedné invokaci v loretánských litaniích a každou z nich financoval jiný donátor. Většinou je i spojena s některým významným poutním místem. Mnoho z těchto kaplí již zaniklo, také kaple č. 18, Chlumecká, financovaná právě křížovníky z Chlumu sv. Máří, která stávala v okolí kbelského letiště.

Při zastavení u této kaple se poutníci modlili následující modlitbu:

„Panno dobrotivá a velmi lítostivá Maria, jejíž to slavný obraz na hoře Kulmu více než před šesti sty lety zázračně uprostřed lískového houští nalezený, když byl jinam odnesen, zázračně zase na místo se navrátil, a potom nesčíslnými zázraky od Pána Boha slavný učiněn jest; skrze tu bolest, kterou jsi měla, když jsi svého nejmilejšího syna v dvanáctém roku jeho věku v Jeruzalémě ztratila a po tři dny bolestně hledala, prosím tebe, ostříhej mě, ať milosti Boží skrze smrtelný hřích nikdy neztratím; pak-li by kdy přece ďábelská lest, nebo tělesná žádost mne o ni připravila, rač mi býti nápomocná, ať ji zase šťastně naleznu, a zachovám až do své smrti. Čehož k vyžádání a k tvé cti říkám: Zdrávas Maria…“

DĚJINY NAŠÍ ŘÍŠE – 5. část

Císař Karel VI. a jeho dcera Marie Terezie

         Smrtí císaře Karla VI. vymřel habsburský rod po meči. Jeho jediná dcera Marie Terezie se vdala za Františka Lotrinského a vládnoucí dynastie se od té chvíle nazývala „habsbursko-lotrinskou“. 

         Vláda Karla VI. v letech 1711-1740 byla dosti chaotická. Karel nebyl vychováván k následnictví trůnu, ale po smrti svého staršího bratra Josefa se musel ujmout vlády, jejíž otěže přenechal převážně v rukou svých rádců. Převzal zemi po několika válkách – nejprve s Turky, následovalo povstání v Uhrách a nakonec válka s Francií. Sám také válčil s tureckou říší, což stálo státní kasu opět velké peníze.

         Ale zatímco panovnický dům díky válčení chudl, šlechta začala bohatnout. Oddala se totiž činnosti převážně hospodářské, šlechtic již netoužil v duchu své doby po slávě rytířské, netáhl s vojskem nadšeně do boje, aby padl za svou vlast a panovníka. Raději zaplatil berní daň na profesionální vojsko, zůstal doma a věnoval se vydělávání a bohatnutí – rozmnožují se dvory, staví mlýny, pivovary, ovčíny… Opouští se staré hrady a staví nové pohodlné zámky, obklopené zahradami, oborami s množstvím zvěře, šlechtici shromažďují obrazy do svých sbírek, věnují pozornost hudbě a divadlu. 

         Aby císař Karel zajistil posloupnost svého rodu, rozhodl se upravit následnickou otázku jednotně tzv. pragmatickou sankcí. Ta stanovila, že habsburské země se mají po věčné časy dědit v mužském potomstvu podle práva prvorozenství, a kdyby mužských potomků nebylo, dědit mají dcery a potomci jejich. Tím umožnil své jediné dceři Marii Terezii nástup na trůn.

         Císařovna Marie Terezie se ujala vlády roku 1740, byla nejen krásná, ale i nadaná a vzdělaná, takže se do státnických záležitostí rychle vpravila. I když se dopustila vícero chyb a přehmatů, dá se její čtyřicetiletá vláda považovat za velmi úspěšnou a plodnou pro všechny strany. Snažila se hlavně o sjednocení svých zemí v jeden celek. Zreformovala a sjednotila proto systém vojenský a berní, ústřední úřady, zákonodárství i školství. Její kroky byly promyšlené a vedené snahou prospět zemi a jejím obyvatelům.

         Je třeba připomenout, jakou důležitou úlohu hrál v jejím životě a v životě monarchie její manžel, František Lotrinský. Sám velmi nadaný a podnikavý muž, neměl žádné právo zasahovat do vlády své manželky. Obrátil proto svou pozornost tím samým směrem, jako soudobá šlechta, totiž k podnikání. V několika oborech měl mimořádně dobrý odhad situace a jeho podnikatelské aktivity nejen že smazaly obrovské dluhy státní i domu panovnického, ale uvádí se, že z výnosů Františka Lotrinského žila monarchie až do svého rozpadu roku 1918.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Znalosti dětí při hodině náboženství

Katecheta vypráví o svatbě v Káni Galilejské. Na závěr položí dětem otázku: „Co si asi mysleli svatební hosté, když Pán Ježíš proměnil vodu ve víno?“

Celá třída mlčí. Konečně zvedá ruku malá Michalka a říká: „Co si mysleli hosté, to nevím, ale moje babička by řekla: Až se bude vdávat naše Mařka, tož ho taky pozveme!“

„Děti, co musíme udělat, aby nám byly odpuštěny hříchy?“ Děti jmenují a jmenují, co všechno je třeba vykonat. Paní katechetka se ptá: „A co ještě?“ Přihlásí se Anička. „Ještě musíme ty hříchy vykonat.“

Po prvním svatém přijímání přišla Terezka za panem kaplanem a říká: „Pane kaplane, to první svaté přijímání bylo tak krásné, mohla bych za rok jít zase k prvnímu svatému přijímání?“

„Řekněte mi jméno alespoň jednoho evangelisty.“

„Purkyně!“

„Paní katechetko, víte, kolik vážil Ježíšek při narození?“¨

„To opravdu nevím.“

„Já ano, celé tři kila! Jedno kilo Otec, jedno kilo Syn a jedno Ducha svatý!“

„Jak se jmenoval muž, který nakonec Ježíše odsoudil a vydal na smrt?“

„To byl ten pirát!“

„Co všechno je potřeba ke spáse?“

„Modlit se, pracovat a číst Katolický týdeník.“

Katechetka probírá s dětmi části mše svaté.

„ …a pak následuje svaté přijímání.“

„Co to je?“ ptá se jeden žák.

„To je, jak se vydávají ty žetony.“ Pohotově mu poradí soused.

NEBOJME SE KONTEMPLACE

8. část – Vnášejte modlitbu do života

       V této kapitole se budeme snažit naučit, jak vnášet vnitřní modlitbu do života, aby nebyla útěkem před ním, nýbrž naopak jeho pevnou součástí.       Někteří křesťané se totiž domnívají, že modlitba, zvláště když trvá „příliš dlouho“, je zbytečnou ztrátou času, dokonce může mít i negativní následky na duši. Pro tyto lidi není modlitba pevnou součástí života, proto ji vnímají jako neužitečnou a rozhovor s Bohem považují za zbytečný přepych.

         Zajisté se může stát, že někdo koná modlitbu na úkor svých povinností, nebo že si nerozvážné osoby mohou uškodit nějakou extrémní podobou modlitby! Ale většinou pro tyto rozumbrady není modlitba nezbytnou a rozhodující součástí života, nikdy nezažili, že by se jim promítla do života a zcela nečekaně jej přetvořila.

         Proto je důležité, aby rozjímání biblických úryvků i svobodné rozmlouvání s Bohem od srdce k srdci vyústily v konkrétní předsevzetí. To se stává zřídka a to ze jména ze tří důvodů. Prvním z nich je pohodlnost, druhým obavy člověka z nějakého trvalého závazku, třetím pak to, že zapomínáme, že opravdové předsevzetí je v první řadě dílo Boží milosti.

         Nestačí si jen osvojit „techniku“ vnitřní modlitby, je k tomu třeba přidat nasazení celého života. Čím víc se bude vnitřní modlitba stávat součástí vašeho každodenního života, tím víc jej bude ovlivňovat. Známkou toho, že se tak děje, je i to, že začnete v modlitbě Bohu předkládat to, co zrovna konáte.

         Vnitřní modlitbu můžete vnášet do života i jiným způsobem, je důležité, aby se „zviditelnila pro druhé“. Nemám tím na mysli, že máte vytrubovat do světa, že jste se pustili do vnitřní modlitby, spíše abyste kolem sebe našli ty, kteří se také věnují vnitřní modlitbě, a vzájemně se s nimi povzbuzovali. Svatá Terezie k tomu dodává: „Je veliké zlo, když se duše ocitá sama uprostřed nebezpečí. Když se člověk začne oddávat Bohu, hned se najde několik lidí, kteří proti tomu reptají, proto je třeba hledat si společnost, aby se člověk ubránil. Láska roste tím, že se sdílí, je to druh pokory nedůvěřovat sobě, nýbrž věřit, že skrze ty, s nímž člověk rozmlouvá, mu pomůže sám Bůh.“

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Veřejná úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu

       O úctě k Srdci Ježíšovu jsme již mluvili, ale není na škodu si něco málo připomenout. Svatá Markéta Marie Alacoque to neměla nijak lehké. Poté, co jí sám Ježíš vyzval, aby šířila úctu k jeho Nejsvětějšímu Srdci, stavěly se jí do tohoto díla velké překážky. Představení církve hleděli na tuto „novotu“ s nedůvěrou a podezřením, zpočátku nesměla o svém úkolu mluvit, bylo jí pouze dovoleno vykonávat soukromou pobožnost k Srdci Ježíšovu. O veřejné úctě nemohlo být ani řeči. Poprvé se jakýsi veřejný projev úcty k Božskému Srdci konal ještě za života svaté Markéty. Sama o tom vypráví: „Nenacházela jsem ještě nižádného prostředku k zahájení a rozkvětu pobožnosti k Srdci Páně, která byla střediskem mých tužeb. A hle, božská dobrota mi poskytla první příležitost. Protože svátek sv. Markéty připadl na pátek, prosila jsem naše sestry novicky, o něž mně byla péče svěřena, aby všecky dobré projevy úcty, které mi chystaly k jmeninám, věnovaly Božskému Srdci Pána našeho Ježíše Krista. Učinily to ochotně. Postavily oltářík, na němž umístily papírovou perokresbu Srdce Páně, jejímž uctíváním jsme chtěly Božskému Srdci Páně vzdát veškerý hold.“

         Ale až o 200 let později rozšířila se tato pobožnost a úcta (včetně prvních pátků v měsíci) po celé církvi. Zasloužil se o to zejména P. Matouš z Kongregace Srdce Páně, který roku 1907 navštívil klášter v Paray-de-Monial, kde žila sv. Markéta. Tam ve svatyni Srdce Páně pojal určitý plán tohoto díla křesťanského a sociálního obrození rodin. Chtěl se znova chopit velkolepého podniku, který mohla sv. Markéta sotva naznačit, chtěl ho zorganizovat jako „křížovou výpravu lásky, aby se Srdce Páně stalo králem rodin a rozšířilo tak své království na celý svět“. P. Matouš vypracoval tedy obřad zasvěcení Božskému Srdci, který předložil kardinálu Vivesovi. Od něj byl s nadšením schválen, a od té chvíle začalo se dílo nevídaným způsobem dařit a šířit. Roku 1914 udělil tomuto hnutí požehnání i papež Benedikt XV.

         Božskému Srdci Ježíšovu zasvěcovaly se celé rodiny, farnosti, mládež, spolky a sdružení, školy i kláštery. Zavazovaly se k pravidelné modlitbě, přijímání svátostí a šíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci ve svém nejbližším okolí.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Modlitba proseb a díků farnosti k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu

        Sláva a čest budiž božskému Srdce Ježíšovu za neskonalé milosrdenství, jež prokázalo šťastným věřícím naší farnosti.

           Pane Ježíši, jaké nezasloužené cti se dostalo tvému věrnému lidu, v nejhlubší pokoře se ti klaníme, tobě děkujeme, že chceš v našem chrámu přebývati a s námi sdíleti všechny naše úzkosti, radosti a naděje.

           Nejsme ovšem hodni, abychom se těšili z tvé láskyplné přítomnosti ve Svátosti oltářní, avšak ty jsi pravil v dobrotě svého Nejsvětějšího Srdce: Radostí je mi přebývati s lidskými syny! A naše srdce prahnoucí po tobě, nalezly v ráně tvého boku, ó dobrý Ježíši, vody živé, tryskající do života věčného.

           Přicházíme tedy se vší pokorou a důvěrou, abychom se cele odevzdali tobě, který jsi život věčný. Nauč nás, ó Nejsvětější Srdce, poznávati tvou něžnou lásku objímající celý svět, vždyť toužíme tebe milovati a tvou lásku šířiti.

           Kéž je ti tento chrám milým místem, jako byla Bethanie, kde jsi mohl nalézt pokoj u milujících duší. Kéž žijeme podle tvé vůle v bratrské lásce a za svého krále nechceme jiného, než tebe.

           Budiž velebeno, slaveno a ctěno v naší farnosti vždycky vítězné Srdce Ježíšovo, nyní i navěky. Amen.