Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z věstníku srpen 2023

29. 7. 2023

ÚVODNÍK – VZORY A PŘÍKLADY

       Do jedné nejmenované farnosti (s moderním panem farářem) přijel kostelní sbor z Plzně, aby zde zpíval při mši svaté. Bohoslužba plynula, sbor na kůru zpíval, všechno jako obvykle. Až do okamžiku, kdy mělo nastat Proměňování… Ve chvíli, kdy jsme zvyklí uctivě pokleknout, nastal dole v kostele nezvyklý šum. Podívali jsme se, co se tam děje. Lidé vstávali z lavic, aby se postavili do kruhu kolem obětního stolu, a chytili se za ruce. Nejen děti, jak se to často dělá, ale i všichni dospělí věřící. Nikdo ale nepokleknul…

Sbor na kůru zaváhal. Vždy jsme se snažili při návštěvě cizí farnosti přizpůsobit se místním zvyklostem, abychom co nejméně narušili liturgii. Co teď ale máme dělat? A už zazněly zvonky a kněz pozvedal nad hlavu Tělo Páně. Dole všichni bez hnutí stáli kolem oltáře. Téměř všichni členové sboru otočili hlavy a podívali se na člověka, kterému důvěřujeme, kterého posloucháme. Na našeho sbormistra. Ten pokleknul. A podle jeho příkladu bez váhání všichni ostatní na kůru… a zůstali jsme klečet (možná jako náhradu za ty dole) až do modlitby Otče náš.

       Učíme se od malička podle vzorů a příkladů ostatních. V dětství od těch nejbližších, od rodičů, prarodičů, sourozenců. V dospělosti následujeme ty, kterým důvěřujeme. Jejich chování a jednání je pro nás vzorem, o kterém většinou nepochybujeme, často nepotřebujeme ani vysvětlení nebo zdůvodnění. Prostě věříme a důvěřujeme, že je to tak správné nebo užitečné, nebo zdraví prospěšné nebo spravedlivé…

       Často se v církvi řeší, „jak správně předat víru“ dalším generacím. Nejúčinnějším způsobem vždy byl a stále je vlastní příklad. Učit děti, ale i dospělé vlastním dobrým příkladem, ale také beze všech výjimek a kompromisů.

Málokterý rozumný rodič bude diskutovat se svým dítětem, zda je vhodné vyčistit si zuby, jíst zeleninu a sýry, umýt si ruce, naučit se násobilku nebo pomoci babičce s nákupem. Je-li to správné a dobré, dělá se to bez řečí.

A to platí i v kostele. Když se má stát, stojíme všichni, když se má mlčet, mlčíme všichni, když poklekáme, činíme tak všichni. To není vojenský dril, to je jednota Božího lidu. Individualita a svoboda jednoho člověka ustupuje do pozadí a do popředí vystupuje jedna víra, naše úcta a poslušnost.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

U Panny Marie Čenstochovské

       Poutní místo Jasná Hora ve městě Čenstochová je nejvýznamnější svatyní v Polsku. Je to také domov pro všechny členy řádu paulínů, ať už jsou kdekoliv ve světě. Jeli jsme tam na začátku července pro objednaná oltářní plátna, aby kostel sv. Prokopa v Nýřanech byl v den svého svátku oblečen v novém (v Čechách taková plátna bohužel nejsou k mání…).

Ať chcete nebo ne, Jasná Hora vás z mnoha důvodů prostě ohromí.

Už z velké dálky je vidět štíhlá věž, plná zvonů, na jejím vrcholu září v noci zlatý kříž, a ze které je krásný výhled na všechny strany (je ještě o čtyři metry vyšší než plzeňská věž).

K nejstarší svatyni se zázračným obrazem Panny Marie Čenstochovské byly v různých dobách postupně přistavěny další budovy, takže klášter je velmi členitý a snadno v něm zabloudíte, nebo aspoň překvapivě vyjdete z úplně jiné brány, než do které jste vešli.

Celý klášter je obehnán mohutnými hradbami, za kterými je od roku 1901 postavena křížová cesta s bronzovými postavami v životní velikosti. A z opačné strany se můžete pomodlit u 20 zastavení jednotlivých růžencových tajemství (samozřejmě z bronzu v životní velikosti…).

       Pro milovníky historie jsou zde otevřena muzea s bohatstvím sbírek. Z nich nejcennější je pokladnice, ve které jsou uchovávány dary, které pochází od papežů, králů, císařoven, vojevůdců, prezidentů, ale hlavně od prostých lidí jako výraz vděčnosti za vyslyšené prosby. Vedle sebe jsou zde monstrance z alabastru, kříže ze zlata, svícny z jantaru, ale také růžence, snubní prsteny, vojenská vyznamenání, náušnice, tabatěrky, prostě věci, kterých si dárce nejvíce vážil a právě proto je daroval k nohám Panny Marie.

       Ale největší je zážitek duchovní. Nemůže vás nezasáhnout, když vidíte celodenní frontu na svátost smíření. Když po vstupu do kaple poutníci (včetně dětí) po kolenou obchází oltář s Nejsvětější Svátostí a zázračným obrazem Panny Marie. Když v naprostém tichu a bez hnutí čekají všichni bez výjimky třeba i půl hodiny na tradiční večerní modlitbu „Apel Jasnogorski“. Když vstoupíte do kaple, kde je od rána do večera výstav Nejsvětější Svátosti oltářní, a těžko najdete místo v lavici, protože po celou dobu je kaple plná adorujících lidí. Když si na galerii kostela projdete velmi působivou Jasnogorskou křížovou cestu z roku 2001 (to se nedá vyprávět, to prostě musíte vidět). Tak snad se tam ještě někdy všichni vypravíme, stojí to za to!

BOGURODZICA, DZIEWICA…

       Pod tímto názvem se skrývá nejstarší polská duchovní píseň, pravděpodobně ze 13. století, její první známý záznam textu i melodie pochází z roku 1407. V té době se už zpívala jako bojová píseň polských rytířů, například při bitvě u Grünwaldu roku 1410, kde polsko-litevská armáda porazila řád německých rytířů (a Jan Žižka zde přišel o první oko). Byla zpívána také při korunovaci polských králů a stala se státní hymnou už v době jagellonské dynastie. Každý den dodnes zahajuje večerní modlitbu na Jasné Hoře v Čenstochové.

       První sloka se obrací s prosbou o přímluvu na Pannu Marii jako Bohorodičku a připomíná dvě důležité biblické události v jejím životě: Titul „Bohem oslavená“ naráží na Zvěstování, oslovení „Matko povolaná“ zase připomíná chvíli pod křížem, kdy je Maria dána za matku apoštolu Janovi a tím za Matku i všem věřícím.

       Druhá sloka se obrací přímo k Ježíši Kristu, jehož křest v Jordánu je „dílem Jana Křtitele“. Právě zmínka o svatém Janu Křtiteli poukazuje na to, že hymnus je velmi starý a původem z byzantské oblasti, ve východní církvi byl totiž Jan Křtitel uctíván a zobrazován mnohem dříve než v církvi západní. V každém východním kostele najdeme obraz zvaný „Deesis“, zobrazující Pannu Marii a Jana Křtitele, kteří se přimlouvají u Krista Krále za všechny prosebníky.

       Melodie hymnu k Bohorodičce není zrovna jednoduchá, takže zpočátku zpíval tento hymnus výhradně sbor školených chrámových zpěváků.

 

Bogurodzica, dziewica,                 Bohorodičko, Panno,

Bogiem sławiena Maryja!             Bohem oslavená, Maria!

Twego syna, Gospodzina,            Tvého syna, Hospodina,

matko zwolena Maryja,                Matko povolaná, Maria.

zyszczy nam, spuści nam.            Pohlédni na nás, vyslyš nás,

Kyrie eleison.                       Kyrie eleison.

 

Twego dziela Krzciciela, Bożyce,         Tys dílo Jana Křtitele

usłysz głosy,                          vyslyš hlasy,

napełń myśli człowiecze.              naplň mysl člověka,

Słysz modlitwę, jąż nosimy,           slyš modlitby, jež přinášíme

a dać raczy, jegoż prosimy,          a rač dáti, o co prosíme,

a na świecie zbożny pobyt,          na světě zbožný pobyt,

po żywocie rajski przebyt.            po životě rajský domov.

Kyrie eleison.                      Kyrie eleison.

 

Zprávy a oznámení

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 6. srpna 2023.

 

Poutní mše svatá bude sloužena v kapli svatého Vavřince v Úlicích v neděli 13. srpna v 10. 30 hod.

 

V úterý 15. srpna v 17. 00 hod. mše svatá ze Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v kostele v Blatnici. Po mši svaté žehnání bylin a květin.

 

V sobotu 26. srpna je Slavnost Panny Marie, Čenstochovské Královny Polska.

 

Různé zajímavé akce v našem okolí:

V neděli 6. srpna v 10. 30 hod. poutní mše svatá ke svatému Vavřinci v Sulislavi.

 

Pouť k Panně Marii Sněžné v Rokycanech v neděli 6. srpna 2023 v 10. 00 hod. za účasti papežského nuncia.

 

V neděli 13. srpna 2023 v kostele v Městě Touškově v 18. 00 hod. Slavnostní koncert sboru a orchestru z pražského Strahovského kláštera u příležitosti městských oslav.

 

V klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kladrubech poutní mše svatá v neděli 13. srpna 2023 v 11. 00 hod.

 

Kaple Panny Marie v Kyjově u Radčic, mše svatá v neděli 13. 8. 2023 od 15. 00 hod.

 

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Buď zdráva, Panno Maria,

vzore ctností,

buď zdráva, Kněžno spanilá

na výsosti!

Radujte se, cherubové,

chválu pějte serafové,

zazni světem jeden hlas:

„Zdrávas, Maria, Zdrávas!“

 

Ty nad kůry jsi andělské

povýšena,

a po vší říši nebeské

vroucně ctěna.

Radujte se, cherubové,

chválu pějte serafové,

zazni světem jeden hlas:

„Zdrávas, Maria, Zdrávas!“

 

A s nebešťany se všemi

tobě s plesem,

i my, tvé dítky na zemi,

chvály nesem.

Radujte se, cherubové,

chválu pějte serafové,

zazni světem jeden hlas:

„Zdrávas, Maria, Zdrávas!“

 

Rač z trůnu k nám se nachýlit

nebeského,

a mocnou prosbou usmířit

Syna svého.

Radujte se, cherubové,

chválu pějte serafové,

zazni světem jeden hlas:

„Zdrávas, Maria, Zdrávas!“

Zpěvník Boží cesta (1941)

 

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kralovice – poslední část

1942

       Stalo se tradicí, dnes již hluboko zakořeněnou, aby vždycky první neděli v září se konala pouť do Mariánské Týnice. Je kupodivu oblíbena a stále hodně navštěvována. A co hlavního, má upřímně náboženský výraz, a nenese ani stopu onoho světského honosného rázu. V Mariánské Týnici je duchovní ozdravovna a náš kostel v Kralovicích je jako Bethsaida – pramen očišťující duše poutníků od hříchů. Svatých zpovědí bylo letos již na 200. Poutě již sice nemají onen slavnostní ráz jako před válkou, ale náboženský projev je tím vřelejší. Není již třeba lidi volati, přicházejí spontánně a rádi. Kéž se z nich stane trvalá a stále vznešenější oslava Rodičky Boží Panny Marie Týnecké, a přispějí k úplné záchraně jejího stánku.

       Přiznávám, že zájem o Mariánskou Týnici, který mě v Kralovicích tolik zaujal, zatlačil do pozadí potřeby farního kostela, který jako žebrák prosil o nový šat, jsa hlavně na sgrafitové věži značně poškozený. Rozhodl jsem se proto i zde přiložiti ruku k dílu. Získal jsem sice pro kostel subvenci 120.000 korun, ale pro omezení stavebních prací bylo nutno opravy odložit na dobu poválečnou.  

1945

Prožili jsme nesporně šest krvavých let, v dějinách národa a staly se nejstrašnějšími v našich dějinách.  Také mnoho Čechů z Kralovic a okolí bylo pozatýkáno a vězněno, byly také ukládány tresty na svobodě, hlavně za přestupky proti řízenému hospodářství, tedy hlavně prodávání věcí denní potřeby „pod rukou“. To byly stovky případů.

Náboženský život byl také přidušován, zasvěcené svátky zrušeny a přeloženy na sledující neděli, zakázány všechny církevní průvody, zrekvírovány zvony, přestupky přísně trestány zatčením kněze a odvlečením do koncentračního tábora nebo do internace do kláštera.

Byli tu ovšem taky odrodilí „Češi“, kteří udávali, a za hmotné výhody se také přihlašovali k německým institucím a dostávali pak více jídla. V Kralovicích jich bylo několik, ale dobře jsme je znali a štítili se jich.

       V květnu 1945 jsem přechovával na faře 6 Lucemburčanek, které utekly z transportu politických vězňů a zachránily se ve zdejším kostele. Všechny mluvily francouzsky. Byly zde oblečeny, obuty a ošetřeny, v kostele vykonaly děkovnou pobožnost a přes Červený kříž se vrátily domů ke svým rodinám.

1947

       Zrušením patronátního práva vznikla nutnost hledati nový zdroj příjmů k uhrazení běžných kostelních výdajů. Po zralé úvaze jsme přikročili k vybírání při každé nedělní mši svaté do sběracího sáčku. Věc se osvědčila a osadníci skutečně ochotně přispívají, takže výnos nedělních sbírek činí průměrně 350 – 400 korun. Věřící i při jiných příležitostech pamatují na kostel dobrovolnými dary.

       Po prázdninách roku 1946 stala se představenou místního sirotčince ctihodná sestra Bennonie Marková. V srpnu 1947 odjeli chovanci ústavu se sestrou představenou na prázdniny. A jejich nepřítomnosti využil místní národní výbor, vedený v té době československým farářem Karlem Slunečkem jako předsedou k zákeřnému útoku na ústav, školku a její vedení. Dal místním rozhlasem ohlásiti zápis do nově zřízené městské školky pod laickým vedením, ačkoliv sestry před odjezdem ubezpečil, že pro ně budou rezervovány místnosti k rozšíření jejich školky. Ačkoliv nastal zmatek mezi místními matkami, které převážně stranily ctihodným sestrám, a proti novotě města protestovaly, přece jenom nová městská školka byla otevřena a svěřena dvěma nezkušeným děvčatům bez náležité praxe.

       Po svém návratu byly sestry natolik překvapeny, že přes důrazná varování farního úřadu neprovedly na začátku školního roku obvyklý zápis. Teprve živelné přání maminek, které nové školce nedůvěřovaly a své děti tam posílat odmítly, učinily v říjnu dodatečný zápis a získaly hned 40 dětí. V městské školce zůstalo asi 20 dětí. Sestry následně zavolaly k poradě generální představenou z Prahy, která jednala osobně se zmíněným předsedou MNV a pohrozila odvoláním sester z ústavu, nebude-li jim školka ponechána a jejich práce spravedlivě honorována.  Nakonec bylo nalezeno kompromisní a provizorní řešení a sestry v Kralovicích ponechány.

       Po delší nemoci zemřel dne 9. dubna 1947, zasloužilý, zbožný a pečlivý strážce zdejšího chrámu, pan Emanuel Šťáhlavský, na hypertrofii prostaty. Mladým kněžím byl opravdovým otcem, věrně jim sloužil, zasvěcoval je do místních poměrů, doprovázel je na dlouhých pastoračních cestách, většinu volného času prožil v kostele, který byl jeho druhým domovem. Bohaté vědomosti o dějinách kostela a jeho osudech sděloval poutavým a pravdivým způsobem všem návštěvníkům, které sem lákají mumie Gryspeků, a dodnes se mnozí z nich ptají po starém kostelníkovi, na kterého stále vzpomínají. Ještě za svého života v poslední válce zasklil a zarámoval perleťovou křížovou cestu umístěnou v kapli, zhotovil se svým synem dva barokní oltáře do ambitů Mariánské Týnice, vkusně a zdarma. Záchrana té památky mu ležela na srdci a pomáhal při každé pouti do úplného vysílení a jednou dokonce se z toho rozstonal. Byl pohřben 12. dubna 1947.

 

PROMLUVY

Panna Maria v nebesích

       Maria je vzata do nebe s tělem i duší. V Bohu je místo i pro tělo. Nebe už pro nás nepředstavuje velmi vzdálenou a neznámou oblast, vždyť v něm máme svoji Matku!Nebe je naším definitivním příbytkem. Nebe je otevřené a má srdce. Odtud nás Panna Maria povzbuzuje svým příkladem, abychom přijali Boží vůli, nenechali se svést klamným vábením všeho pomíjivého a prchavého, a abychom nepodlehli pokušení egoismu a zla, které v srdci uhasíná radost ze života.

       Maria je vzata do nebeské slávy s tělem i s duší a spolu s Bohem a v něm je nebeskou i pozemskou královnou. Že by se nám tím vzdálila? Opak je pravdou. Právě proto, že je s Bohem a v Bohu, je každému z nás nejblíže. Když byla na zemi, mohla být blízko jen několika osobám.

Je-li nyní Maria v Bohu, který nám je blízký, má na této blízkosti přímou účast.

Je-li v Bohu a s Bohem, je blízká každému z nás, zná naše srdce, může slyšet naše modlitby, může pomáhat svou mateřskou dobrotou, a je nám tak dána, jak řekl Pán, právě jako Matka, na kterou se můžeme kdykoliv obracet.

A ona nám stále naslouchá, povzbuzuje nás, abychom neztráceli důvěru v okamžicích obtíží a v neodvratných každodenních problémech.

Ujišťuje nás o své pomoci a připomíná nám, že to podstatné je hledat a myslet na věci nebeské, nikoliv pozemské.

Jsme-li zcela zaneprázdněni každodenními starostmi, pak nám opravdu hrozí, že v tomto světě, jímž jen procházíme, budeme chtít nalézt poslední cíl lidské existence.

Jenže posledním cílem našeho pozemského putování je ráj. Jak by se proměnila podoba našich dnů, kdyby se jim dostalo této perspektivy!

Tak to totiž bylo u svatých. Jejich životy dosvědčují, že život se srdcem stále obráceným k nebi dává i pozemským skutečnostem jejich správnou hodnotu, protože jsou osvícené věčnou pravdou božské lásky.

Papež Benedikt XVI.

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ

Modlitba svatého Tomáše k Panně Marii

Nejblahoslavenější a nejsladší Panno Maria,

Matko Boží, má přesladká Paní,

vypros mi pravou lásku,

abych z celého srdce miloval tvého nejsvětějšího Syna,

našeho Pána Ježíše Krista,

po něm nade všechno tebe a bližního v Bohu a pro Boha.

Vypros mi proto, abych se radoval z dobra bližního

a rmoutil se nad jeho neštěstím,

abych nikým nepohrdal,

nikoho opovážlivě neposuzoval

a v srdci se nad nikým nevypínal.

Učiň také, Královno nebe,

ať mám vždy v srdci bázeň

před tvým nejmilejším Synem

spolu s láskou k němu.

A vždycky ať vzdávám díky za tolik dobrodiní,

která mi udělil ne pro mé zásluhy,

ale jen ze své dobroty.

Ať se prostě a upřímně vyznávám ze svých hříchů

a dělám za ně opravdové pokání,

abych dosáhl jeho milosrdenství a milosti.

Také prosím, abys ty, jediná Matko,

Bráno nebe a Obhájkyně hříšníků,

nenechala mne, svého nehodného služebníka,

na konci života se odchýlit od svaté katolické víry.

Ale pro svou velikou slitovnost a pro své milosrdenství

mně pomoz, a chraň mě před zlými duchy.

Vypros mi od svého požehnaného Syna,

aby mi dodalo naděje jeho slavné umučení

a též tvá přímluva,

a pro ně aby mi byly odpuštěny hříchy.

Uveď mě na cestu záchrany a spásy,

ať zemřu ve tvé a jeho lásce.

Amen.

 

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Bartoloměj

       O apoštolu Bartolomějovi nemáme žádné zvláštní informace. Jeho jméno „Bar Talmaj“ odkazuje na jeho otce, znamená vlastně „syn Talmaje“. Je ale také nazýván Nathanael, tedy „Bůh dal“.

Pocházel z Káni Galilejské, a je tedy pravděpodobné, že byl svědkem prvního Ježíšova zázraku, který tam vykonal.

V Janově evangeliu se dozvídáme, jak byl Natanael povolán za apoštola.  Apoštol Filip mu tehdy řekl, že „našel toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně, i proroci, je to Ježíš, syn Josefa, z Nazareta.“ Jak víme, Natanael mu odpověděl se silnou zaujatostí: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ Podle tradičních židovských očekávání nemohl Mesiáš přeci pocházet z tak zapadlé vsi, jako byl Nazaret. A to vyzdvihuje svobodu Boha, který rozmetává naše předpoklady, když se dává nalézt právě tam, kde bychom ho nečekali.

       Ale Filip se nevzdává a pokračuje: „Pojď a podívej se!“ To nás přivádí k úvaze, že v našem vztahu k Ježíši se nemáme spokojit s pouhými slovy. K poznání Ježíše potřebujeme především živou zkušenost. Svědectví jiných je jistě důležité, neboť celý náš křesťanský život většinou začíná zprávou, která se k nám dostane prostřednictvím někoho jiného, ale potom musíme sami osobně navázat vnitřní a hluboký vztah k Ježíši.

       Když Natanael uposlechl a šel k Ježíši, uslyšel od něj: „To je pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Natanael se s údivem a zvědavostí ptá: „Odkud mě znáš?“ Ježíšova odpověď není hned srozumitelná: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ Nevíme, co se pod oním fíkovníkem odehrálo, patrně ale šlo o rozhodující okamžik Natanaelova života. Proto ho Ježíšova slova hluboce zasáhla, pocítil porozumění a pochopení – tento muž ví o mně všechno, zná cestu života, tomu se můžu skutečně svěřit do rukou. A tak odpovídá jasným a krásným vyznáním: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi Král Izraele!“ Toto vyznání je prvním a důležitým krokem na cestě věrnosti Ježíši.

       O dalším osudu apoštola Bartoloměje Písmo svaté mlčí, podle tradice se dostal až do Indie, kde hlásal evangelium a byl zde umučen stažením z kůže. Jeho ostatky převezl císař Otta III. do Říma, kde jsou uctívány dodnes.

       Postava apoštola Bartoloměje stojí před námi, aby nám sdělila, že věrnost Ježíši může být prožívána a projevována i bez konání velkolepých skutků. Mimořádným je a zůstává sám Ježíš, a každý z nás je povolán zasvětit mu svůj život i svou smrt.

 

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Kostely svatého Prokopa v našem okolí

       Zasvěcení kostela svatému Prokopovi není příliš časté, v Čechách a na Moravě jich není mnoho. Najdeme je hlavně v oblastech hornických, a je jedno, jestli se tam kutalo stříbro nebo uhlí, ale také v oblastech tradičně zemědělských, protože svatý Prokop byl díky své legendární orbě s čertem vždy uctíván jako patron všech sedláků.

ŠTĚNOVICE

      Už na konci 17. století byla v obci Štěnovice u Plzně postavena obyčejná hospodářská budova, sýpka na obilí. Tu ale už za padesát let nechala majitelka panství, hraběnka Terezie Pöttingová, přestavět na kostel, který zasvětila svatému Prokopovi. Aby místní sedláci nemuseli chodit v neděli na bohoslužby až do Litic, do přilehlého kláštera povolala několik bratrů z řádu trinitářů, kteří zde sloužili. Klášter ale existoval pouhých 30 let, od roku 1753 do roku 1783, za josefínských reforem byl zrušen a budova přeměněna na faru. Klášterní kostel se stal kostelem farním.

Při čelním pohledu na bývalou sýpku je kostel od fary oddělen jen věžičkou, obě budovy totiž mají netradičně společnou střechu. Nalevo od věžičky se ukrývá kostel svatého Prokopa, napravo pak budova bývalého kláštera.

PŘÍBRAM

      V příbramské čtvrti Březové Hory stojí od roku 1901 kostel zasvěcený patronovi horníků, což v Příbrami není nic divného. Na jeho místě stávala od roku 1733 menší kaple s dřevěnou zvonicí, původní zvon z roku 1580 je nyní uložen v muzeu.

      Kostel byl za minulého režimu velmi zdevastován, ale podařilo se ho zachránit. Nyní slouží pro bohoslužby pravoslavné církve.

LETINY

Od roku 1230 patřila farnost Letiny do majetku kláštera v Kladrubech. Původní kostel svatého Prokopa ze 13. století byl poničen v husitských válkách, farář zde byl jen do roku 1358, pak kostel začal chátrat. V době barokní byl opraven a přestavěn do dnešní podoby. Dnes slouží jako hřbitovní kostel.

VŠEHRDY

Na místě malého gotického kostelíka nechal v roce 1730 P. Evžen Tyttl, opat kláštera v Plasích, postavit nový kostel svatého Prokopa podle návrhu stavitele Jana Blažeje Santiniho. Ten se realizace stavby už nedožil, kostel je tak dílem stavitele Ondřeje Kondela z Plas.

Santini projektoval i márnici na přilehlém hřbitově.

NEZDICE

I tento kostel má dlouhou historii, údajně už v době románské stála zde kaple, v níž byl svatý Prokop uctíván. Gotický kostelík byl husity tak poničen, že hrozilo jeho sesutí. Ale až v roce 1720 zahájila hraběnka Františka Augusta, paní na zámku Červeném Poříčí, přestavbu a obnovu kostela, který zaujme nevšední podobou.

V hlavním oltáři jsou uchovávány ostatky dvou světic: Svatá Aurélie zemřela mučednickou smrtí ve 4. století, je patronkou Monaka, kde se její svátek v minulosti hojně slavil první neděli v srpnu. Svatá Justa je mučednice ze španělské Sevilly, jejíž je také patronkou spolu se svou sestrou, svatou Rufínou.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta za panem Komenským Adama Samuela Hartmanna (1657)

Adam Samuel byl synem duchovního Jednoty bratrské v polském Lešně. Po velkém požáru města roku 1657 ho otec vyslal za Janem Amosem Komenským do Nizozemí, aby od něj pro strádající členy Jednoty v Lešně získal hmotnou pomoc.

Druhá část – U Jana Ámose Komenského

U pana Gleiniga bydlel jsem deset dní, je ženat, nemá děti a bydlí s nimi sestra jeho manželky. Ten den jsme již nepodnikli nic, zčásti proto, že jsme byli po cestě unaveni, zčásti proto, že pan Komenský byl velmi zaneprázdněn.

Druhý den jsme šli k radnici, jež oprávněně může slout osmým divem světa, z větší části je vystavěna z mramoru a alabastru. Město Amsterodam je veliké město rozdělené na dvě části, Staré a Nové. Nové je hezčí, ulice jsou rozdělené kanály, které jsou dost hluboké, po obou stranách rostou kaštany a lípy, takže celé město je jakoby hezkým parkem.

Druhého července nás zaměstnal pan Komenský, dal nám přeložit do němčiny předmluvu k Visiones Kotteria, Poniatowské a Drabíka. Po poledni jsme však práci přerušili, abychom si ve městě něco prohlédli.

Pátého července časně ráno dal nám pan Komenský svůj traktát o prorocích, abychom ho přeložili pro jednoho jeho příznivce. Pracovali jsme na tom, jak nejvíce jsme mohli. Odpoledne jsme si trochu vyšli, potkali jsme právě toho příznivce, který se nás hned ptal, jak to vypadá s překladem. Důkladně si prohlédl naše staré a potrhané oděvy a hned zařídil, aby nám ušili nové šaty.

Šestého července jsem na příkaz pana Komenského pilně pracoval na vydání proroků po celé dopoledne.

V pondělí devátého července jsme se zabývali rozesláním našich dopisů. Odpoledne jsme šli na procházku s panem Komenským. Vedl nás tak podivně, že jsme nakonec zabloudili a nemohli jsme najít cestu zpět, až nám lidé pomohli. Přece jsme se však cestou byli podívat na kováře a na to, jak se dělají kotvy. Na zpáteční cestě nás pan Komenský zavedl do vinného sklepa, kde jsme s ním vypili džbánek španělského vína.

Desátého července jsme se už chystali na cestu do Rotterdamu. V přístavu jsme si zamluvili místa v jednom člunu, který tam plul. Odpoledne jsme se rozloučili s panem Komenským a šli jsme k lodi. Ta však právě odplouvala, a protože měla velké množství cestujících, nechtěli nás vzít s sebou, ačkoliv jsme volali. Proto jsme museli ještě chvíli čekat a vstoupili jsme na loď do Delftu. Pak jsme odpluli, poté, co jsme dostali koně, který podle zdejšího zvyku musel táhnout loď na provaze, takže jsme vlastně pluli po vodě koňmo. O šesté hodině ranní jsme dorazili do Delftu.

 Sedmého září dorazili jsme do Paříže a šli jsme do Louvru. Prohlédli jsme si komnaty krále Ludvíka XIV., které jsou menší než královniny, ale velmi skvostné. Po šedesáti schodech se vstupuje do velkého nevyzdobeného sálu, kde se konají kázání, a pak do menšího, ale mnohem honosnějšího audienčního sálu. Pak se vchází do královy ložnice, která je zdobená zlatem, obrazy a táflováním, podlaha je pokrytá tureckými koberci. Lože stojí za zlatým zábradlím, je bohatě zlacené, opatřeno závěsy a nebesy.

Pak jsme šli do Palais Royale a vstoupili do komnat královny anglické (královna Henrietta Marie, vdova po anglickém králi Karlu I., který byl v Anglii popraven, po útěku z Anglie žila i s dětmi v rodné Paříži). Tam, kde královna jídává, byl nevelký rozkládací dřevěný stůl, prostřeli jej a přinesli jídlo: vařené kuře a polévka, skopová kýta, několik pečených holubů, melouny, cukroví a ovoce. Pak byla uvedena královna, za ní šla její dcera a několik pážat. Královna se posadila na černou sametovou stolici s červeným polštářem a kněz krátce požehnal jídlo. Královna je žena malého vzrůstu, velmi hubená, též obličej bledý a protáhlý, oči světlé, jako by často plakala, tehdy však byla veselá. Oblečena byla v černém taftu. Princezna (později manželka Filipa Orleánského) je velmi hezké stvoření, asi patnáctileté, krev a mléko, vlasy trochu zkadeřené. Když bylo asi v půli oběda, odešli jsme do královniných komnat. V její skvostné ložnici jsme obdivovali podlahu, strop i obrazy. Také její lože stojí za zlatým zábradlím, velmi široké, pěkně malované. Pak se vchází do nevýslovně krásné koupelny… V poledne jsem jedl se Švýcary v jejich hostinci.

Několik týdnů jsem se zdržoval v Oxfordu, abych obnovil svá studia. A tehdy napadlo doktory a pány magistry, abych zde promoval, což se před dvaceti lety nestalo. Přemýšlel jsem o jejich přesvědčování a nakonec souhlasil. 9. října roku 1680 mě čtyři profesoři vyzvedli v mém příbytku a uvedli mě do atria, kde se konají promoce, a byla zde shromážděna celá univerzita. Zde jsem byl oblečen do šarlatově červeného taláru podšitého černým sametem, a jeden profesor mě vedl za ruku do hlavní síně, kde bylo více než 3000 akademiků. Před námi kráčelo šest pedelů se stříbrnými žezly. Profesor mě představil krátkou, ale velmi pěknou řečí, a oznámil celému auditoriu, že mi chce udělit hodnost doktora. To se pak stalo s největší a neobyčejnou slávou a včlenil mě do řad oxfordských doktorů teologie.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Zázraky se dějí v Čenstochové

Paní Janina Lach na ten den nezapomene do konce života. Před obrazem Panny Marie Čenstochovské na Jasné Hoře odhodila berle a začala opět chodit. Dnes je její případ považován za jeden z největších zázraků na Jasné Hoře.

Všechno to začalo v 70. letech. Janině bylo 19 let, když onemocněla. "Začala jsem ztrácet vědomí, cítila jsem, jak mi kulhají nohy," vzpomíná. Diagnóza zněla: první ataka roztroušené sklerózy. V té době žila jako mnoho dívek jejího věku. Provdala se, narodily se jim dvě děti. Ale nemoc se začala zhoršovat. Po další vlně nemoci začala chodit o berlích a dostala invalidní důchod. V té době ji opustil její manžel. Zůstala s dětmi sama a každý měsíc se zdravotní stav zhoršoval, neposlouchaly jí nohy ani ruce, střeva přestala fungovat. Lékaři jen říkali, že by měla být ráda, že ještě chodí, a že to nebude trvat dlouho a zůstane ležet v posteli a jen čekat na smrt. Léčba nebyla žádná.

Zima v lednu 1979 byla studená, se sněhovými závějemi. Jedné z těch chladných lednových nocí měla Janina Lach sen. Zdálo se jí o Blahoslavené Matce Boží. Postavila se před ni a řekla: Pojď ke mně, na Jasnou Horu! Janina Lach vypráví: „Bylo mi 28 let, ale nikdy předtím jsem v Čenstochové nebyla. Rozhodla jsem se jít, i když to pro mě znamenalo velké úsilí. Vzala jsem s sebou dceru Evu, které bylo v té době necelých sedm let. Adama jsem nechala u babičky.

Bylo to 28. ledna 1979. Do Čenstochové jsme jeli vlakem. Pak nás taxikář odvezl do kláštera. Když jsem vstoupila se svou dcerou do kaple, ve které je zázračný obraz Panny Marie Jasné Hory, byla sloužena mše svatá. S berlemi jsem začala kráčet k mřížím, které oddělovaly zázračný obraz od věřících.

V určitém okamžiku začal odtamtud proudit jas mým směrem, cítila jsem, že jsem obklopena velkým teplem. Viděla jsem tvář Blahoslavené Matky na obraze a měla jsem dojem, že mi něco říká. Už si to nepamatuji. Cítil jsem, že jsem v nějaké extázi. Po chvíli jsem s překvapením viděla, že stojím bez berlí.

Janina Lach nemohla uvěřit, že opustila kapli na vlastních nohou, bez berlí. Cítila se tak šťastná, že to nedokázala vyjádřit slovy. Událost šla ihned oznámit do sakristie otcům paulínům, na jejich žádost později dodala i svojí zdravotnickou dokumentaci a pod přísahou vypověděla vše, co se jí událo.

„Když jsem po uzdravení navštívila neurologa, který mě po léta navštěvoval každý měsíc, požádal mě o občanský průkaz. Pak se mě zeptal, jestli mám sestru-dvojče. Nechtěl uvěřit, že jsem to já… “