ÚVODNÍK – KOLIK JE DOST?

  Do kostela nedaleko Plzně přišla ve všední den na mši svatou jedna Slovenka. Když viděla (na naše poměry závratnou) účast 10 lidí, ohrnula nosík a pravila: „Keby tak málo veriacich prišlo u nás, pán farár by svätú omšu ani omylom neslavil!“ A už jsme jí pak v kostele nikdy neviděli.

  Převádět vše na strohé počty je vždy ošidné. A ve věcech víry dvojnásob. Kdy je čas zavřít kostel a zrušit bohoslužby? Když chodí pravidelně deset lidí, pět nebo dva? Někteří faráři (ze staré školy) se snažili ještě v před lety udržet konání bohoslužeb ve všech svěřených kostelích za každou cenu, někdy i za cenu, že tam opravdu byli sami. Bývalo to občas i předmětem výsměchu ostatních farářů (z nové školy).

Je to zvláštní situace, když do kostela přijde opravdu jen jeden věřící. Sám zpívá, odpovídá knězi, a když pak od ambonu čte Boží slovo, dívá se do prázdného kostela. Věřte nebo ne, bývá to jedna z nejkrásnějších bohoslužeb…

Ve farní kronice z Toužimi se dočteme, jak byl tehdejší pan děkan v roce 1947 rád, že mu na mši svatou ve všední den pravidelně chodila jedna věrná farnice, podle tehdejších předpisů totiž nemohl konat bohoslužbu „bez účasti lidu“. A protože chápal mši svatou jako velkou útěchu v neutěšených dobách, měl z toho opravdu radost.

Po válce se mnozí faráři nejen v pohraničí museli přizpůsobit nové situaci. Čelili poloprázdným kostelům a prázdným srdcím. Ze začátku se snažili burcovat, přesvědčit, často i prosili. Většinou marně. Nakonec stejně dospěli k tomu, co se jim původně zdálo jako neslýchané – rušila se procesí kolem polí (lidé věřili více hnojivům než Boží pomoci), průvody na Boží Tělo (mnohým se to zdálo směšné), poutě na poutní místa (jsou zábavnější způsoby trávení volného času), odpolední požehnání (vždyť už jsme ráno v kostele byli), katecheze a rekolekce (už to všechno za ty roky známe) i výuka náboženství (nebudeme děti přece nutit). A došli jsme tam, kde jsme teď.

Každé léto mnoho věřících vyráží ze svých farností na nějaké poutní místo, nejlépe v den velkého svátku, aby aspoň někde zažili větší počet věřících, než je u nich doma obvyklé. Na tom není nic špatného, jen je třeba se opět vrátit do svého kostela, ne se smutkem a lamentováním, ale spíš s pokorou a odhodláním být mu i nadále věrný, protože jsem to třeba právě já, koho kostel bude někdy mít jako posledního věřícího.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Mariánská úcta v premonstrátském řádu

Většina kostelů premonstrátských klášterů je zasvěcena Panně Marii, ostatně úcta k Matce Boží je zakotvena už v regulích řádu. V Teplé stojí kostel Zvěstování Panně Marii, v Praze na Strahově Nanebevzetí Panny Marie, v Želivi a v Doksanech Narození Panny Marie.

Na stránkách slovenské provincie sester premonstrátek najdeme výstižné shrnutí mariánské úcty v tomto řádu:

Úctu a lásku k Panně Marii, naší Paní, projevujeme jak společně, tak i osobně. Učíme se od ní úplné oddanosti Bohu a službě lidem. Připojujeme se k jejímu Magnificat, abychom vyjádřili také svou vděčnost Bohu za všechny obdržené milosti. Maria sama sebe označila za služebnici, otrokyni svého Pána. Proto je správné, aby stejně tak o sobě smýšleli její následovníci, napodobovali ji v dokonalé službě a zasvěcovali se jí jako její nevolníci.

Maria je naší Paní a Královnou našeho řádu. Podle tradice nám dala právě ona bílý oděv. Usilujeme o rozšíření mariánské úcty, premonstrátští teologové vždy prosazovali její Neposkvrněné početí, premonstrátští světci uctívali zvláště Sedm radostí Panny Marie.

Náš řád samozřejmě ctí i Bolestnou Matku Boží, ale chceme zdůraznit starou tradici úcty radostí Panny Marie, pro kterou existuje mnoho svědectví. Do přísnosti našeho života vrhá Mariin úsměv dar milosti, srdečného tepla, poezie. Zmírňuje tvrdost kajícnosti a námahy apoštolské práce.

Znovu rozjímat o radostech Panny Marie znamená ponořit se hluboko do tajemství Ježíše Krista. Bez Panny Marie by byl premonstrátský život pochmurný a bez radosti. S ní je to předsíň nebe.

Sedm radostí Panny Marie: Zvěstování, Narození Ježíše, Klanění králů, Nalezení Ježíše v chrámě, Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Seslání Ducha svatého, Nanebevzetí a Korunování

SVATÍ PREMONSTRÁTI

Blahoslavená Bronislava (svátek 30. srpna)

Bronislava se narodila kolem roku 1200 v obci Kamień v Polsku. Jako mladá dívka se chtěla stát jeptiškou, ale její otec jí tvrdohlavě bránil. Bronislava byla skleslá, dokud se jí nezjevil sám Pán s ujišťujícím slibem: "Trpělivost, Bronislavo, staneš se mojí chotí."

Nakonec jí bylo dovoleno v roce 1219 vstoupit do kláštera sester premonstrátek v Krakově, založený sestrami z Doksan.

Bronislava se přísnosti konventu přizpůsobovala jen pomalu, ale hleděla na vše pohledem kříže a brzy byla proniknuta jeho tajemstvím. Ztotožnila se s křížem tak těsně, že jednoho dne v pahorcích u kláštera se jí zjevil ukřižovaný Kristus a říkal: "Bronislavo, jako můj kříž byl tvým křížem, tak také bude moje koruna tvojí korunou."

Už v mladém věku byla Bronislava zvolena představenou kláštera. Vynikala zbožností, pokorou, horlivou službou nemocným, ale také organizačními schopnostmi.

Začátkem postního období roku 1241 dostaly sestry zprávu, že divocí Tataři postupují rychle na Krakov a že klášter byl v bezprostředním nebezpečí zničení. Bronislava pozvedla kříž, přitiskla ho k svému srdci a řekla sestrám: "Nebojte se ničeho, kříž nás ochrání." Pak odvedla sestry do podzemních chodeb pod klášterem, kde zůstaly schovány před vetřelci. Po zničení kláštera zůstala Bronislava v jeho ruinách, a s hrstkou zbylých sester si postavily dřevěné chatrče pro přespání a dál neúnavně sloužily osiřelým dětem, chudým, nemocným a dalším obětem nájezdu Tatarů.

Klášter nebyl za života Bronislavy obnoven, znovu postaven (spíše jako pevnost) byl až v 17.  století. Bronislava podlehla vážnému onemocnění, když navštěvovala nemocné. Zemřela 29. srpna roku 1259. Bronislava je patronkou města Krakova. Je zobrazována v bílém řeholním oděvu premonstrátek, jak drží kříž, nebo jak klečí a hovoří s Ježíšem Kristem. Jejím atributem je lilie.

ODKAZ SVĚTCŮ

Kaple blahoslavené Bronislavy

na kopci Sikornik u Krakova

  Bronislava nebyla jedinou řeholnicí ve své rodině. Její bratranci, Česlav a Jacek, vstoupili do dominikánského řádu a žili v pověsti svatosti. Jacek zemřel roku 1253 na svátek Nanebevzetí Panny Marie a podle legendy jej Bronislava viděla, jak je Matkou Boží vyzdvižen do nebe. Roku 1518 začal polský král Zikmund Starý usilovat o to, aby byl Jacek svatořečen. Po jeho kanonizaci roku 1594 se začala mnohem více rozvíjet úcta také k jeho sestřenici Bronislavě.

  Dlouho nebylo známo, kde se nachází její hrob. Našel se až roku 1604 při rekonstrukci kostelní zdi. V nevelké dutině byla ukrytá schránka s jejími ostatky zřejmě proto, aby se zabránilo jejich zneuctění při opakovaných nájezdech Tatarů, což svědčí o tom, že Bronislava byla ve svém klášteře uctívána již záhy po své smrti. Roku 1782 byla schránka definitivně umístěna v klášterním kostele v kapli svaté Anny.

Kult blahoslavené Bronislavy se ale nerozvíjel ani tak u jejího hrobu, jako na kopci Sikornik nedaleko Krakova. Tam se totiž chodila Bronislava často modlit, když toužila po samotě. Procesí z klášterního kostela premonstrátek v Krakově až na vrchol kopce se konala velmi záhy a často, nejvíce ale při ohrožení města Krakova, ať už přírodními katastrofami (požár v roce 1707) nebo vojsky (Švédové v roce 1655). V roce 1703 byla na Sikorniku postavena malá kaple vyzdobená obrazy ze života blahoslavené Bronislavy a začala sem proudit procesí z celého Polska. V roce 1759 byla kaple rozšířena do dnešní podoby. Za války byla sice zničena, ale nedlouho potom byla obnovena její věrná kopie postavená z červených kamenů bývalého opevnění.

Oficiální beatifikace sestry Bronislavy proběhla až v roce 1840 a její oslavy byly velkolepé.

Tak tedy při návštěvě Krakova nezapomeňte vyjít i za město, a vystoupat krásnou zelenou cestou na vrchol hory, kde v tichu rozjímala (a podle některých podání i při modlitbě zemřela) blahoslavená Bronislawa.

Zprávy a oznámení

  V neděli 15. srpna 2021 na slavnost Nanebevzetí Panny Marie bude od 11. 00 hod. sloužena mše svatá v kostele v Blatnici. Tradičně budou při ní posvěceny bylinky, které si pak můžete s sebou odnést domů.

V sobotu 14. srpna v 10. 00 hod. bude po dlouhé rekonstrukci poutní mší svatou znovu otevřen klášterní kostel Panny Marie Nanebevzaté v Plasích.          

  Poutní mše svatá ke cti sv. Vavřince bude sloužena v neděli 7. srpna 2021 od 10. 30 hod. v Sulislavi.

  Poslední týden v srpnu bude sloužit ve všední dny v Nýřanech P. Robert.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Toužim podruhé

  Poslední dvě stránky Kroniky děkanství v Toužimi jsou z roku 1947 a ukazují neúnavnou snahu pátera Nedbala udržet navzdory všem překážkám a lidské lhostejnosti i na této „pohraniční poušti“ alespoň nějaký náboženský život.

1947

  Již teď se předem bojím a stydím za půlnoční mši svatou. Loni byla opravdu pěkná, sešlo se po určitém prošení přeci jen několik zpěváků a zpěvaček a hezky zazpívali Marhulovu vánoční mši. Letos nic, takže nevím, jak to dopadne. Při úklidu kruchty našli jsme zde velké množství nedopalků i krabiček od cigaret, takto se tu tedy vzdává chvála Pánu Bohu!

Lidé tu vůbec v kostele neradi zpívají, prostě to nejde, mají různé zpěvníky a jako by se báli spustit, možná se také stydí, že je jich tak málo.  A ty mše svaté ve všední den! Kněz si otevře sám kostel, všechno si připraví, někdy i zazvoní, rozsvítí, sám se oblékne, jde sám bez ministranta k oltáři a někdy je ve velkém kostele zcela sám! Nyní, Bohu díky, chodí pravidelně jedna žena, která umožňuje celebrování ve všední den, a jsem za to Pánu Bohu vděčen. Jinak podle předpisů by se kněz musel vzdáti i této jediné útěchy všedních, opravdu ponurých všedních dnů. Marně vybízím děti, aby se cestou do školy alespoň na chvíli stavěly v kostele. To je to nejsmutnější. Staré už nezískáme a děti? Bojím se o budoucnost této farnosti.

  Píšu tu upřímně o tom všem smutném, po mém soudu bez Božího zázraku beznadějném stavu farnosti. Kéž by po letech mohl některý z mých nástupců napsat: ten kněz v roce 1947 se mýlil, viděl vše příliš černě, naše farnost je dobrá, mravná a křesťanská. Kéž to dá Bůh, který i z kamenů může Abrahamovi děti vzbuditi.

Nechci a nebudu nad touto pouští pohraniční lámati hůl, já, služebník neužitečný. Nechci být v póze proroka Jonáše čekajícího na hromy a blesky. Je a bude třeba mnoha obětí a modliteb těch několika spravedlivých. Ano, jsou tu i hodní lidé, ale jsou tiší a nevýbojní. I tu v poušti se najde oáza, i zde jsem se setkal s rodinami, které se doma pravidelně modlí a bohoslužby pravidelně i za cenu velké námahy navštěvují, děti ke křesťanství vedou.

Některé význačnější dny a slavnosti v životě náboženském našich farností:

V Krásném Údolí se konala (když v Toužimi nebyl zájem) rekolekce v sobotu a na Smrtnou neděli. V sobotu byla ráno mše svatá, pak dopoledne dvě promluvy, odpoledne křížová cesta a třetí promluva a pak jsem dlouho zpovídal. Večer byla přednáška o Anežce Přemyslovně se světelnými obrázky. V neděli byla zpovědnice v obležení, takže začátek mše svaté se zpozdil o dvě hodiny! Lidé vydrželi v zimě trpělivě čekat, přišli i z okolních farností, přijímání bylo 413. Musel jsem to vše vykonat sám, protože se tu těžko sežene výpomoc spolubratří.

Májové pobožnosti byly v Toužimi velmi slabě navštíveny, kázání pro malý počet věřících často odpadlo, lepší účast byla v Útvině a Krásném Údolí.

V červnu bylo první svaté přijímání v Útvině, přišlo 45 dětí. O týden později pak v Toužimi, tam bylo 25 dětí. Vyšli jsme ze školy průvodem i s hudbou, po mši svaté bylo nezbytné mnohonásobné fotografování, a děti přispěním několika obětavých lidí dostaly na faře snídani.

20. července se konala pouť věřících do kláštera Teplá, kde měl poutní kázání pan arciděkan Černý z Plzně a pontifikální mši svatou strahovský pan opat Jarolímek. Byl tu zároveň sjezd osvobozených politických vězňů, jejichž patronem byl prohlášen blahoslavený Hroznata. Už při bohoslužbách se strhl velký liják, a pršelo nám i na zpáteční cestě, což ale bylo přijato s povděkem, poněvadž bylo úporné sucho, které pak zase trvalo až do listopadu, a které mělo tak tragické důsledky na letošní úrodu.

V pondělí 28. července navštívil naši farnost svatý biskup Vojtěch. Svaté jeho ostatky přivezl v krásném autě opat strahovský, vzácnou relikvii přijal od něho zdejší administrátor a uložil ji na připravený a ozdobený oltářík ve sloupu mariánském na náměstí, kde ji krátkou adorací ve formě modlitby přivítal. Pak za místní národní výbor pronesl přivítání Matěj Červený z Toužimi. Ostatky svatého patrona pak byly přeneseny do farního kostela a uloženy na vedlejším oltáři, před nímž se administrátor s věřícími pomodlil slib lepšího a křesťanského života. Po zazpívání chorálu „Hospodine, ulituj nás“, nejdůstojnější pan opat požehnal relikvií ze schodů chrámových lidem shromážděným před kostelem. Pak se ten vzácný poklad od nás vzdaloval, odjel na další zastávku do Žlutic. Slavnosti se zúčastnili: pan opat strahovský Jarolímek, důstojný pan převor Heřman Tyl z Teplé, P. Jindřich Brynych z Teplé, dva novicové z Teplé, P. Skořepa, administrátor v Krsech a místní administrátor Antonín Nedbal. Účast byla podle odhadů asi 500 lidí z širokého okolí. Ze spolků přišli místní hasiči a Junák, nedostavili se bez omluvy Sokolové.

Velmi pěkná byla účast zaměstnanců Lehmannovy továrny, stáli před závodem a čekali pozorně na příjezd. Nejdůstojnější pan opat zastavil s autem, krátce k nim promluvil a požehnal jim.

PROMLUVY 

Nanebevzetí a Korunování Panny Marie

  Zastavme se dnes u slova, které je ve svátku Nanebevzetí klíčové. A to je NEBE. Když se zeptáte lidí, co je to nebe, někdo popíše modrou oblohu s mráčky a zářivým sluncem, jiný zase noční tmu se spoustou hvězd. Jiný označí nebe za zlomek nekonečného vesmíru, jehož existenci pouze matně tušíme. Někdo dává přednost „nebi na zemi“, představuje si ho jako dobré vztahy mezi lidmi, jako dobře prožitý život, jako sled radostných událostí a oslav…, ale co pak? Všechny nás přeci čeká smrt. I nekřesťané mohou věřit, že zemřelý žije dál – v našich vzpomínkách, v našich srdcích, ve fotografiích a videích na internetu, ve svém díle, které vytvořil, ale i toto přebývání jednou skončí, kdo dnes vzpomíná třeba na svého praprapradědečka, i kdyby vykonal něco velkolepého?

  Pro křesťana je výraz „nebe“ označením vztahu, vztahu s Bohem. Synonymem pro nebe je Bůh. Vztah s Bohem je určován láskou, naší láskou k němu a jeho láskou k nám.

  Nanebevzetím a korunováním Panny Marie se její pozemský život končí. Začal kdysi v Nazaretu. My ji známe od chvíle, kdy k ní přišel anděl s ohromující zvěstí. Mariina odpověď na Boží nabídku, aby se stala matkou jeho Syna, je jednoznačné „Fiat – staň se!“, a je projevem nejvyšší lidské lásky k Bohu. A naopak vtělení Boha, které okamžitě následuje, je nejvyšší projev božské lásky k lidem, ke každému z nás.

  Maria, pokorná a chudá dívka z Nazareta, je od počátku církve nazývána Královnou. Zrcadlí se v ní sláva Božího království a díky ní máme všichni, kdo jsme byli pokřtěni, účast na královské důstojnosti Krista.

  Modlitba „Salve, Regina“ oslavuje Královnu a její mateřství, nazývá ji „Matkou milosrdenství“. Maria, jedna z dcer Eviných, nás vede k setkání se svým synem, Soudcem. Nevede nás jako zajatce, ale jako ta, která nás chrání, naslouchá našim prosbám a je do ní vkládána naše naděje.

  Náš vztah lásky s Bohem začíná u Mariina „fiat“, pokračuje přes výkupnou smrt a vzkříšení jejího syna až k nám, jako pozvánka, abychom prošli branou věčnosti do světla Boží lásky.

P. Petr Mecl

ROK SVATÉHO JOSEFA

Josef a Ježíš

Jméno Josef znamená v hebrejštině „ať Bůh přidá“. Bůh přidává ke svatému životu těch, kdo plní jeho vůli, nečekané rozměry. To důležité, co dává všemu hodnotu, to božské. Bůh přidal k pokornému a svatému Josefovu životu život Panny Marie a Ježíše, našeho Pána. Bůh se nikdy nenechá překonat ve velkorysosti.

Josef byl obyčejný člověk, kterému Bůh svěřil, aby vykonal veliké věci. Uměl prožívat všechny jednotlivé události svého života podle Boží vůle. Proto Písmo svaté Josefa chválí a říká o něm, že byl spravedlivý, tedy ten, kdo miluje Hospodina a tuto lásku projevuje plněním jeho přikázání.

Pro svatého Josefa byl Ježíšův život neustálým objevováním jeho vlastního povolání. Když nastává čas uvedení dítěte do chrámu, Josef tam přináší skromnou oběť – pár holubiček – a slyší, jak Simeon a Anna prohlašují, že Ježíš je Mesiáš. Josef se diví, Josef žasne. Bůh mu krok za krokem zjevuje své záměry a on se snaží jim porozumět.

Stejně jako každý, kdo chce zblízka následovat Ježíše, i on přijde na to, že není možné kráčet pomalu, nestačí pouhá rutina. Bůh se totiž nespokojuje se setrváváním na stále stejné úrovni, nespokojuje se s tím, že ustrneme na tom místě, kde už jsme. Bůh vyžaduje stále víc a víc, jeho cesty nejsou našimi lidskými cestami. Svatý Josef, jako nikdo před ním ani po něm, se naučil od Ježíše být pozorný, aby poznal Boží divy, naučil se mít otevřené srdce i duši.

Zároveň byl svatý Josef po lidské stránce Ježíšovým učitelem a mistrem, jednal s ním s ohleduplnou láskou a staral se o něho obětavě a radostně. Není to snad dostatečným důvodem k tomu, abychom považovali tohoto spravedlivého muže, tohoto svatého patriarchu, u nějž vrcholí starozákonní víra, za učitele duchovního života?

Duchovní život není přece nic jiného než to, že se snažíme o vytrvalé a důvěrné setkávání s Kristem tak, abychom se posléze s ním ztotožnili. A Josef nám toho bude umět říci o Ježíšovi hodně. Od svatého Josefa se může křesťan naučit, co to je být z Boha a zároveň být plně mezi lidmi, a tak posvěcovat svět. Jděte za Josefem a naleznete Ježíše. Jděte za Josefem a naleznete Marii, která stále naplňovala přívětivou dílnu v Nazaretě pokojem.

Sv. Josemaría Escrivá: Kázání o sv. Josefovi

NOVÉNA K BLAHOSLAVENÉ BRONISLAVĚ

Devět dní modliteb za dar ctností, každý den je zasvěcen rozjímání o jedné ctnosti, kterou vynikala blahoslavená Bronislava, také prosíme, aby i nám byla darována stejná ctnost.

Novéna pochází z kláštera premonstrátek v Krakově.

1. Den víry

Blahoslavená Bronislavo, ve světle víry jsi jasně poznala vysokou hodnotu věčných a marnost časných statků, a proto jsi již na počátku života opustila svět s jeho bohatstvím, a vybrala si Ježíše a věčné poklady. Vypros mi živou víru, aby mě vedla na krátké pouti tohoto života a dovedla mě k věčnému štěstí v nebi. Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci...

2. Den naděje

Blahoslavená Bronislavo, který jsi důvěřovala Boží pomoci, věrně pracovala s přijatými milostmi, zbožnými skutky a praktikováním ctností, abys posvětila svoji duši. Vypros mi velkou důvěru v Boha, zejména v obtížných životních podmínkách, horlivost při plnění mých povinností a všechny milosti potřebné pro spásu mé duše. Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci...

3. Den lásky

Blahoslavená Bronislavo, milovaná Nevěsta ukřižovaného Spasitele, toužila jsi odpovědět na lásku láskou, své srdce jsi odevzdala Bohu a spálila jsi ho v ohni Jeho nejčistší lásky. Vypros mi tak žhavou lásku, která mě přivede k Bohu v tomto životě a jednou mě s Ním navždy spojí.

Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci...

4. Den pokory

Nejskromnější služebnice Boží, Blahoslavená Bronislavo, opovrhla jsi velikostí tohoto světa, abys sdílela a ponížení Slova ztělesněného na zemi. Vypros mi milost pokory, lásku k utrpení, trpělivost v ponížení a věčnou slávu v nebi.                Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci...                                             

5. Den modlitby

Blahoslavená Bronislavo, tolik jsi milovala modlitbu, že ses jí věnovala téměř nepřetržitě s největším potěšením svého srdce. Vypros mi velkou milost od Pána, milost stálé modlitby, a všechny milosti potřebné k posvěcení mé duše.                                   Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci..

6. Den trpělivosti

Blahoslavená Bronislavo, tolik jsi milovala Ježíšův kříž. Vypros mi sílu, abych se odevzdal Boží vůle při jakékoliv nepřízni osudu a nepříjemnostech tohoto života, aby tyto zkoušky mohly očistit mou duši a znásobit mé štěstí v nebi.                          Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci...

7. Den milosrdenství

Blahoslavená Bronislavo, se soucitným srdcem jsi vždy spěchala, abys pomohla všem, kteří tě potřebovali. Vypros mi u Otce milosrdenství, aby mi odpustil hříchy, dal ctnost milosrdenství pro druhé a zachránil duši pro věčnost. Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci...

8. Den uctívání Blahoslavené Panny Marie

Blahoslavená Bronislavo, milovaná dcero Blahoslavené Panny Marie, svým nevinným a čistým životem jsi vřele milovala a uctívala Požehnanou Matku, a od této nebeské Matky jsi obdržela různé důkazy lásky. Vypros mi pravou oddanost Neposkvrněné Panně Marii, která je také mou Matkou.

Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci...

9. Den vytrvalosti

Blahoslavená Bronislavo, za důstojné nošení kříže jsi obdržela ve svém životě velkou milost, že tě sám Kristus ujistil, že budeš sdílet Jeho slávu i po smrti, a ty jsi vytrvala až do poslední chvíle ve věrné službě Bohu nejdokonalejším plněním svých povinností. Vypros mi milosti potřebné k tomu, abych vydržel v dobrém až do konce, milost šťastné smrti a věčného života.

Otče náš... Zdrávas Maria... Sláva Otci…

Závěrečná modlitba

Nádherná lilie polské země,

blahoslavená Bronislavo,

do tvých rukou vztyčených v prosbě

o modlitbu, vkládáme náš život,

abys nám vyprosila milost

potřebnou k překonání všech nepřátel

a vytrvalost ve věrné službě Bohu.

Ať také my hoříme

pravou křesťanskou láskou,

abychom jednou mohli

patřit na tvář Boží v nebi. Amen.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

8. část – Řehoř z Nareku

Modlitba k Duchu svatému pro chvíli,

než začne liturgická oběť

Všemohoucí, dobrotivý, lidumilný Bože všech,

Tvůrce viditelného a neviditelného,

zachraňující a upevňující, pečovateli a mírotvorce,

Ty mocný Duchu Otce!

Snažně prosíme s rozepjatýma rukama a úpěnlivou modlitbou,

stojíce před Tvou hroznou přítomností.

Přibližujeme se s velkým chvěním,

abychom s obrovskou bázní

učinili nejprve tuto slovní oběť Tvé nevyzpytatelné moci.

Skrze Tebe nám byla oznámena

trojitost osob jednotného Božství,

z nichž jsi poznáván i Ty, ó nepochopitelný.

Ó Boží duchu, Mojžíš Tě zvěstoval,

když ses pohyboval nad vodami, neomezená sílo,

s hroznou obklopující péčí.

Tebe poslouchal v jednotě vůle, stejně jako svého Otce,

s Tebou stejnorodý, stejné bytnosti s Otcem,

prvorozený Syn, v naší podobě.

On Tě radostně hlásal jako opravdového Boha,

rovného se svým mocným Otcem,

a vyhlásil rouhání proti Tobě za neodčinitelné,

a umlčel zlolajná ústa těch, kdo se proti Tobě vzpouzejí,

jakožto těch, kdo bojují proti Bohu.

Jemu sláva skrze Tebe, a Tobě chvála

s vševládnoucím Otcem, na věky věků. Amen

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Lilie

  Na slavnost Nanebevzetí Panny Marie se koná žehnání květin a bylin. Zároveň je to také den poděkování za úrodu. Podle legendy se den po nanebevzetí Panny Marie apoštolové shromáždili u jejího prázdného hrobu a našli ho plný vonících květin.

Obřad žehnání květin a bylin je známý už v 7. století, ale například v roce 754 byl zakázán, protože s ním bylo spojováno mnoho pověr. K obnovení obřadu došlo už v 9. století. Výsadou žen bylo připravit kytice nebo věnce z květin a bylinek (v počtu 7 podle dnů stvoření) a nést je ve slavném průvodu do kostela. Po požehnání byly rozdány věřícím.

  Květiny, zejména lilie velmi často provázejí Pannu Marii (a také její následovnice, panny a řeholnice) na různých vyobrazeních.

  Lilie je totiž symbolem panenství, nevinnosti a čistoty života. Lilii má jako atribut i svatá Anna, matka Panny Marie, dále ji můžeme vidět u svaté Cecílie, patronky hudebníků, u svaté Scholastiky benediktinky, nebo u svaté Kateřiny Sienské. Z mužů nese   lilii svatý Dominik, svatý Antonín Paduánský, svatý Kazimír nebo svatý František Xaverský.

Často je při události Zvěstování zobrazován anděl, jak Marii podává bílou nebo zlatou lilii.

Léčivé byliny jsou také symbolem pomoci Panny Marie, která svou přímluvou léčí tělo i duši. S bylinkami je spojeno i jméno svatého Jana Křtitele, na jehož svátek Umučení se v červnu sbíralo „devatero léčivých bylin“, z nichž nejvíce ceněná byla třezalka. Používala se s úspěchem zejména na hojení hlubokých ran, dnes je využívána třeba pro léčbu depresí.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Jana Ferdinanda Körninga do Laponska

Třetí část – Závěr cestopisu

  Do Tornio jsem se z Laponska vrátil koncem února a brzy jsem se odtud vydal na cestu do Německa. S sebou jsem vezl tyto předměty: svůj laponský oblek, který jsem nosil v Laponsku, dvojí oblek mého hocha Laponečka, jakož i jeho luk a šípy, s nimiž dovede výborně zacházet, jednu elegantní a nadmíru drahocennou pokrývku hlavy, zhotovenou z peří ptáků překrásné barvy, plášť ze soba, velmi vkusně zdobený, podšitý bobřími kožešinami, modré a bílé liščí kožichy, velmi půvabné váčky vyrobené s obdivuhodným uměním, dále laponské střevíce, rukavice, 40 bílých kožešin s černými skvrnami, z jakých jsou vzácné límce u plášťů knížat a kardinálů.

  Z Lübecku jsem pokračoval v cestě do Hamburku a pak vzhůru po Labi. Do Laponska jsem se vydal s úmyslem, že odtud přivedu do Prahy nějakého chlapce, ale při jeho získávání jsem zakusil mnoho těžkostí, neboť Laponci své děti nadmíru milují. Protože jsem věděl, že v takovém chlapci záleží nejzávažnější část mého úkolu, obrátil jsem se k patronu této své misie, k svatému Josefu a vzýval jsem ho. A tehdy, když jsem jednoho stařičkého Laponce žádal o jeho třináctiletého syna, a slíbil jsem, že ho za tři roky přivedu zpět, bude-li si to hoch přát, tehdy mi otec syna svěřil a jen mě přitom prosil, abych nedopustil udělat ho vojákem, neboť Laponci se války velmi hrozí.

  Onen hoch se přijal při křtu jméno Petr Josef, je to chlapec velmi silný, chytrý, velmi nadaný, kromě toho upřímný a velmi miluje pěkný zevnějšek. Při prvním vstupu do koleje Tovaryšstva Ježíšova, když mu bylo nabízeno mnoho svatých obrázků, z upřímné skromnosti jich nechtěl tolik přijmout a vybral si pouze dva, jeden obrázek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a druhý svatého Ignáce, ačkoliv jiné byly pěknější, aniž sám věděl, co je na nich zobrazeno.

V Drážďanech uviděl poprvé Ukřižovaného a vyptával se mě, kdo to je. Když jsem mu pak vyložil, že je to obraz Syna Božího, a vypravoval jsem mu o jeho umučení, začal slzet. Nyní bydlí v semináři svatého Václava v Praze mezi ostatními studenty, a když se naučil jíst chléb a sůl, učí se také mluvit a číst německy. Někteří zbožní, a horlivostí pro Boha i duše zanícení pánové je uznali hodným, aby mu prokazovali dobrodiní a dávali mu pravidelně šatstvo a jistou peněžní podporu.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Ztracené dukáty

  Jeden řecký kupec přivezl na trh do města Lvova víno. Na trhu, který probíhal na Rynku, ztratil měšec plný zlatých dukátů. Poradili mu, aby si najal vyvolávače, který bude chodit městem a všude vykřikovat, že ten, kdo měšec najde, dostane odměnu deset dukátů.

  Za nějakou dobu skutečně jeden chlapec našel kupcův měšec pod jedním vozem. Rozvázal ho a spočítal mince, bylo jich rovných sto. Deset si tedy vzal a zbytek přinesl Řekovi. Ale ten, když držel své peníze v ruce, začal litovat, že nabídl tak vysoké nálezné, a začal obviňovat chlapce z krádeže, protože prý v měšci bylo sto padesát dukátů.

  Oba se dostali až před soud. Soudce Zymorovyč je vyslechl, položil na stůl Bibli a řekl:

  „Přísaháte, že mluvíte pravdu?“

  „Ano, přísahám,“ odpověděli jednohlasně.

  „Tak položte ruku na Písmo svaté a vypovídejte. Kolik peněz bylo v měšci?“

  „Rovných sto,“ řekl chlapec.

  „Rovných sto padesát,“ řekl Řek.

  „Nu což, oba jste přísahali, tedy jste mluvili pravdu. Dej mi ten měšec, pane.“

  Kupec podal soudci měšec a Zymorovyč ho podal chlapci.

  „Vezmi si ty peníze a pokud se k nim do večera nikdo nepřihlásí, jsou tvoje. A tobě, ctihodný pane kupče, radím najmout dalšího vyvolávače, protože je jasné, že ten měšec není tvůj. Není v něm suma, kterou jsi ztratil.“

  Řek stál jako solný sloup a nevěděl, co má dělat. Padl na kolena před purkmistrem a prosil, aby mu jeho peníze vrátili. Přiznal se, že lhal, a skoro si rval vlasy.

  „Poslouchej, pane,“ přerušil jeho nářky Zymorovyč, „buď za svou lež zaplatíš jen sto dukátů, nebo za křivou přísahu dostaneš navíc padesát ran karabáčem na náměstí. Vyber si, co je lepší.“

  Vzlykající kupec tedy odešel s prázdnou.

Příběhy z Haliče.