Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z farního věstníku červen 2019

8. 6. 2019

ÚVODNÍK - ÚCTA K MATERII

 

  Většinou se žádá, abychom měli úctu k věcem duchovním, dává se jim přednost (alespoň v křesťanském prostředí by tomu jistě mělo být) před věcmi materiálními a hmotnými. Nicméně Bůh je Stvořitelem nejenom světa neviditelného, ale i viditelného. Z jeho ruky vyšla i ona materie, po které mnoho lidí prahne více nežli po věcech věčných. Úcta k věcem materiálním neznamená tyto stvořené věci uctívat nebo se jim dokonce klanět, a podřizovat jim svůj život. Přiměřenou a zdravou úctou k věcem stvořeným ale vyjadřujeme úctu vůči Stvořiteli, náš respekt k jeho zákonům, které jim vtiskl atd.

  Dnešní člověk se bohužel k elementární materii často ani nedostane. Kdo z nás si v poslední době vyřezal něco ze dřeva, upletl svetr z vlny, z mléka vyrobil tvaroh? Možnost všechno koupit v supermarketu nás ani nenutí zabývat se výrobou čehokoliv. Ale je to naše velká škoda. Když totiž pracujeme s přírodními materiály, musíme respektovat jejich přirozené zákonitosti, jinak se dílo prostě nepodaří. To ale nepochopíme, dokud budeme kupovat jen finální produkt.

  „Mějte úctu k tomu proutí“, řekne vám na začátku kurzu pletení košíků paní lektorka. Znamená to řádně si onen materiál prohlédnout, zjistit jeho vlastnosti, popřemýšlet, zda se skutečně hodí svým tvarem nebo délkou na to, na co ho hodlám použít. A to vše respektovat. Pokud to neuděláme, materiál nám třeba popraská a koš se zkrátka nepovede. A tak je to se vším ostatním.

  Zkušenost s přírodní materií nám chybí stále víc. Podle nedávné zprávy v tisku natáčí jeden režisér sérii dokumentů o tom, jak co vzniká – chléb, máslo, salám, papírová krabice, tričko nebo nábytek. Při té příležitosti pan režisér poznamenal, že to není lehký úkol, zjistil totiž, že současné děti o původu věcí neví vůbec nic. Proto musí každý díl vzít opravdu z gruntu, vše vysvětlit od úplného začátku. A jaký je cíl projektu? Naučit děti vážit si věcí. V době, kdy se chod rodiny i společnosti běžně podřizuje honbě za sháněním majetku a nákupy všeho možného, se to zdá absurdní a skoro zbytečné. Ale není. Máme sice všeho nejen dostatek, ale i nadbytek, věcem běžně přizpůsobujeme svůj život, ale nijak zvlášť si jich nevážíme. Natož abychom jim projevovali nějakou úctu.

 

SVATÍ NA ČERVEN

Blahoslavená Marie Schininá (svátek 11. června)

  Narodila se roku 1844 ve městě Raguza na Sicílii ve šlechtické rodině Schinina. V mládí žila jako většina jejích vrstevnic jejího stavu – věnovala se vzdělání, hře na klavír, tanečním zábavám, nabídky k sňatku se jen hrnuly, ale ona je všechny odmítala. Později přiznala, že sice vypadala šťastně, ale šťastná nebyla. Zdálo se jí, že jí Bůh volá, aby patřila jen jemu. Ke změně života se odhodlala až ve třiceti letech.

Začala chodit v prostých šatech, ze svých šperků nechala udělat korunku pro sochu Panny Marie, každý den se účastnila mše svaté, odpoledních požehnání a modlitby růžence. 12 let vedla sdružení Mariánských dcer. V roce 1885 se svěřila svému arcibiskupovi s úmyslem založit komunitu právě Mariánských dcer, ale s řeholními sliby. Arcibiskup souhlasil a již za 4 roky se konaly první řeholní sliby nové komunity – Kongregace sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Sestry se zavázaly zvláště uctívat Nejsvětější Srdce Páně a odčiňovat urážky jemu činěné, zároveň se staraly o osiřelé dívky i nemocné lidi.

I když byla Marie celých dvacet let představenou „raguzských sester“ zůstala vždy velmi pokornou a skromnou ženou. Zemřela v pokoji uprostřed svých sester roku 1910. Blahořečená byla roku 1990.

Blahoslavený Eduard Poppe (svátek 10. června)       

  Narodil se roku 1890 v Belgii v rodině pekaře, měl 10 sourozenců. Matka je všechny vedla k hluboké víře a když rozpoznala nadání svého syna Eduarda, navzdory chudobě ho podporovala ve studiu bohosloví. Knězem se stal roku 1916. Věnoval se zejména dětem z nejchudších a nábožensky lhostejných rodin, které vyučoval a připravoval je na první svaté přijímání.

Velký důraz kladl na eucharistickou úctu, a to zejména po svém návratu z pouti ke hrobu sv. Terezičky v Lisieux. Snažil se o liturgickou obnovu a tzv. eucharistické tažení. Přestože byl často nemocen, byl jeho dům otevřen každému, psal články do časopisů, šířil brožurky a letáky, v nichž varoval před materialismem a sekularizací své vlasti. Ke konci života byl ustanoven spirituálem vojenských kleriků, roku 1924 prodělal další infarkt a za několik týdnů zemřel v péči řeholních sester ve věku necelých 34 let, jako nejoblíbenější kněz celých Flander. V roce 1999 byl blahořečen.

 

POUTNÍ MÍSTA

Začínáme nový seriál, který má za cíl představit a připomenout poutní místa v našem okolí, dříve slavná, dnes již pozapomenutá…

Mariánské palladium v Manětíně

  Obrázek Panny Marie z italského Loreta zažil krátké chvíle slávy a úcty manětínských věřících, ale mnohem více roků prožil v zapomnění.

O začátek poutní tradice se zasloužil místní farář, P. Václav Alexius Pleschner, který roku 1700 putoval s hrabětem Josefem Lažanským do Itálie, a přivezl si z Loreta zpět do Manětína obrázek Panny Marie Loretánské tištěný stříbrem na látce. I když ho chtěl získat P. Stanislav do loretánské kaple v Rabštejně, farář Pleschner o tom nechtěl ani slyšet. 

O 12 let později postihl město ničivý požár, zasáhl i kostel sv. Jana Křtitele, farář stihl zachránit jen Nejsvětější Svátost, když se vracel na faru, lehla už většina města popelem, jen fara stála neporušená, což bylo připsáno jako zázrak působení svatého obrázku. Hned o rok později došlo k zázračnému uzdravení hraběnky Lažanské a jejích dvou synů z neštovic, téhož roku se po vroucích modlitbách před obrázkem celému manětínskému kraji vyhnula morová epidemie. Po opravě a přestavbě kostela, byl obrázek Panny Marie umístěn na hlavním oltáři, aby podle slov P. Pleschnera „byl ozdobou kostela a celé osadě posvátným palladiem.“ Ale nedlouho po jeho smrti roku 1721 upadl rychle obrázek v zapomnění…

Až roku 1830 nový farář manětínský, P. Šturm, velký milovník historie, při četbě kroniky P. Pleschnera narazil na vyprávění o svatém obrázku. Hned druhý den si ho v kostele prohlédl a byl jeho příběhem upřímně pohnut. Rozhodl se vzkřísit úctu k němu a brzy se mu naskytla příležitost. V roce 1831 dorazila do Čech zpráva o nové nebezpečné nemoci – asijské choleře, která se rychle šířila, byly konány četné prosebné pobožnosti za odvrácení této pohromy, v Manětíně se konaly právě před znovuobjeveným palladiem, které se tak na několik let dostalo do povědomí věřících. Bohužel po smrti faráře Šturma byla moc zázračného obrázku opět zapomenuta.

Poslední vzkříšení poutní tradice nastalo v roce 1930, kdy do Manětína nastoupil P. František Wonka, i on se po seznámení s historií palladia rozhodl vrátit k mariánským pobožnostem před ním. Obrázek dostal nový rám, byl pro něj zhotoven i oltář, konaly se před ním večerní růžencové pobožnosti, byly i vytištěny svaté obrázky s manětínským palladiem. Až do konce války se před ním lidé modlili o pomoc nebo děkovali za záchranu. Po smrti P. Wonky roku 1967 již poutní tradice nepokračovala…

Dnes je tzv. manětínské palladium opět zapomenuto a možná čeká na dalšího milovníka historie a mariánského ctitele, který jeho hodnotu zase objeví…

 

Z deníku pana pátera Wonky

když působil jako kaplan a farář v Manětíně (1925-1967)

 

Už se blíží měsíc Panny Marie a roztomilé májové pobožnosti, zatímco venku sociální demokraté 1. května po srazu „U Barbory“ (!) s rudým praporem a hudbou v mohutném průvodu své silné strany slaví svátek práce, přičemž je zvláštní řečník poučuje o politické situaci.

  Členky mariánské družiny zdejší se pilně starají, aby májový oltář co nejlépe květinami i světly ozdobily a pobožnosti jsou skutečně přemilé. Druhá neděle májová je „slavena“ jako „Svátek matek“, kdy táhne městem, z jehož radnice vlaje státní vlajka, průvod dětí, školní mládeže, dospělých s kočárky a caparty, kola kočárků jsou opentlena národními stuhami a hudba hraje hřímavé pochody.

Z balkónu radnice znamenití řečníci ohlašují Chválu mateřství a dole prodávají papírové jabloňové květy ve prospěch Péče o matky a mládež, která vlastně celou slavnost pořádá. Škoda, že přitom nemají žádné zvláštní heslo jako o „Svátcích míru“ na Bílou sobotu. To je každoročně plakátováno vtipné heslo, např. „Blaho dítěte především“ nebo „Čistota ve všem a všude“ apod. O těchto heslech pak účastníci svátku zbožně rozjímají.

  Dožínky konaly se za dob hrabat Lažanských zvlášť srdečně. Když obilí svezeno, uvili věnečky, a dvě zemědělské dělnice roznášely je pak po městě s pozváním na dožínky. Pan hrabě daroval svým dělníkům z pivovaru pivo, ti pak sehnali kapelu a večer táhli k zámku panu hraběti zahrát. Ten s celou rodinou se ukázal v oknech prvního patra a přijal je se srdečnou vděčností. Následovalo poděkování, které tlumočil vodák na sádkách, jistý Pešík, člověk drobné postavy a výtečného humoru. K obveselení všech musel pak veřejně zazpívat, což výtečně uměl a rád dělal. Zpíval o sobě a své ženě: „Pešík pije, Pešík pije a Káča mu pomáhá!“ a rozesmál tím všechny.

  Posledním krásným měsícem je říjen, Zahrada Královny posvátného růžence. Roku 1932 pokusili jsme se o obnovu růžencové pobožnosti, dosud nevalně navštěvované. Ovšem lidé pracují na poli, vykopávají brambory, řepu vyndávají a v šest hodin večer jsou dost unavení. V kostele je však ta pobožnost v setmělém kostele krásná. Zahajuje se písní „Zdrávas, Hvězdo mořská“, následuje růženec, a pak v osvětleném kostele loretánské litanie, požehnání, Anděl Páně a nějaká píseň mariánská ji uzavírá.

  Hodně se u nás slaví svátek svaté Cecílie 22. listopadu, patronky církevní hudby a zpěvu. Tehdy chvalně známý a zasloužilý sbor manětínských zpěváků a hudebníků přijde do kostela zpívat a hrát. Dokud žil starý a dobrý hrabě Jan Lažanský, dostávali od něj hektolitr piva, z čehož pak měli zvláštní hostinu, obyčejně u pana regenschoriho.

 

Zprávy a oznámení

  Poutní mše svatá o Slavnosti Nejsvětější Trojice bude:

  V sobotu 15. června 2019 od 15. 00 hod. v Jezné a

  V neděli 16. června 2019 od 11. 00 hod. v Blatnici.

 

  V neděli 16. června mše svatá v Heřmanově Huti nebude!

 

V pátek 5. července 2019 bude mše svatá ráno od 9. 00 hod. z důvodu Slavnosti svatých Cyrila a Metoděje.         

 

V neděli 7. července 2019 oslavíme našeho patrona svatého Prokopa poutní mší svatou od 9. 00 hod. v Nýřanech.

 

Víkend otevřených zahrad proběhne o víkendu 8.-9. června 2019. V našem okolí můžete navštívit klášterní zahradu v Chotěšově, v Plzni bude otevřeno několik dalších zahrad např. v dominikánském klášteře, Meditační zahrada nebo hřbitov u kostela Všech svatých na Roudné.

 

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

V nové rubrice si představíme poklady písemné moudrosti církve od jejího počátku, a také alespoň krátký úryvek z díla.

 

7. část – „O DUCHU SVATÉM“ sv. Basila Velikého

  Svatý Basil Veliký se narodil roku 330 v křesťanské rodině. Velký vliv na něj měla jeho matka a také jeho babička, které ho vedly k víře a zbožnosti. Vystudoval nejprestižnější školy své doby, v Aténách se seznámil se sv. Řehořem Naziánským, se kterým se pak přátelil až do smrti, a stal se uznávaným rétorem – řečníkem a učitelem řečnictví. Stále však zůstával pouhým katechumenem. Až poznání řeholního života v klášterech v Egyptě a Mezopotámii ho přimělo přijmout křest a také kněžské svěcení. Po šesti letech se stal biskupem v Césareji, horlivě bránil pravou víru proti ariánům i proti pneumatochům – první z nich popírali božství Ježíše Krista, druzí božství Ducha svatého. Právě proto také napsal spis „O Duchu svatém“. Zároveň se intenzivně staral o svou diecézi – zakládal mužské i ženské kláštery, pro které sepsal řeholní pravidla, podporoval bohatý liturgický život, založil charitativní městečko poblíž Césareje, ve kterém se mniši starali o nemocné, chudé a pocestné, byly zde i dílny pro různé řemeslné činnosti. Vyčerpán prací a uctíván jako světec zemřel 1. ledna roku 379.

                   Ty, kteří byli očištěni od každé špíny, Duch Svatý osvěcuje svou přítomností a půso­bí, že oni žijí duchovně. Tělesa jasně ozářená dopadajícím světelným paprskem září sama a vyzařují ze sebe světlo. Stejně i duše, které mají Ducha Svatého. Osvíceny Duchem se stávají duchovními a vyzařují milost i pro druhé. Odtud pramení věrnost k Bohu, takové duše jsou podobné Bohu,

Skrze Ducha Svatého je znovu obnovena cesta do ráje, cesta do nebeského království. Skrze Ducha Svatého jsme znovu přijati za syny, můžeme Boha nazývat svým Otcem, můžeme být účastni na Kristově milos­ti, nazývat se dětmi světla, mít účast na věčné slávě, zkrátka můžeme dosáh­nout plného požehnání v tomto i budoucím životě. Je nám přislíbeno tolik dober a jako by se již teď zrcadlila v milosti.

Cesta k poznání Boha vede od jednoho Ducha skrze jednoho Syna k jednomu Otci. A zase naopak dobrota nabytá zrozením, svatost vyplývající z přirozenosti a královská důstojnost přechází z Otce skrze Jednorozeného na Ducha. Toto vyznáváme v božských osobách a svatá nauka o jednom Bohu se tím nerozpadá.

 

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

 

O Duchu svatém

  Moc a milost Ducha není ničím, co si můžeme zasloužit nebo získat. Můžeme to pouze obdržet jako dar. Láska Boží může na nás vylít svou moc jen tehdy, když jí dovolíme, aby nás uvnitř změnila. Musíme jí dovolit proniknout skrze tvrdou slupku naší lhostejnosti, duchovní únavy a slepého přizpůsobování se duchu této doby. Jenom tak On může zažehnout naši představivost a utvářet naše nejhlubší touhy.

Proto je tolik důležitá každodenní modlitba: jak soukromá v příbytku našich srdcí a před Nejsvětější Svátostí, tak liturgická modlitba v srdci církve. Zde v čisté formě přijímáme milost Boží, činnou lásku, společenství s Duchem, který v nás přebývá, a který nás prostřednictvím Ježíše přítomného v církvi vede k nebeskému Otci.

Mocí svého Ducha je Ježíš v našich srdcích neustále přítomen a pokojně čeká, až se mlčky usadíme vedle něho, abychom slyšeli jeho hlas, zůstali v jeho lásce a dostali „moc shůry“. Jen díky této moci můžeme být solí a světlem pro náš svět.

Společenství, plod Ducha svatého, je živeno eucharistickým chlebem a projevuje se bratrskými vztahy. Ježíš nás živí eucharistií, spojuje nás se sebou, s Otcem, Duchem svatým a mezi námi. Díky tomu nezakoušíme samotu, neuzavíráme se sami v sobě a dostáváme podíl na lásce, která nás spojuje s Bohem a mezi námi. Nebýt daru jednoty v Duchu svatém, je roztříštěnost lidstva nevyhnutelná. Společenství je opravdu radostnou zvěstí, lékem od Pána proti osamělosti, jež dnes hrozí každému, drahocenným darem, díky němuž se cítíme přijati a milováni Bohem v jednotě jeho lidu shromážděného ve jménu Trojice.

 

MISIJNÍ RUBRIKA

  30. listopadu 2019 uběhne sto let od vydání apoštolského listu papeže Benedikta XV. „Maximum illud“, ve kterém chtěl tehdejší Svatý Otec povzbudit křesťany, aby po zničující světové válce přijali za svůj úkol znovu hlásat evangelium ve světě. Přitom kladl důraz na to, že poselství a láska Pána Ježíše musí být šířena svatostí vlastního života a dobrými skutky.  

   S ohledem na toto výročí vyhlásil papež František měsíc říjen 2019 „Mimořádným misijním měsícem“, k němuž nás má dovést celoroční příprava. Každý měsíc budeme tedy rozjímat nad biblickým úryvkem, připomeneme si životy svatých misionářů a zkusíme se do misijního díla zapojit i konkrétními skutky.

 

6. část – Ježíš Kristus – živé Boží slovo

Biblický úryvek – Prorok Eliáš na hoře Chorebu

  První Kniha Královská vypráví o vládě judských a izraelských králů, a také o jednom z největších proroků Starého zákona – svatém Eliášovi. V 19. kapitole čteme o jeho útěku před pomstychtivou královnou Jezábel. Zcela vyčerpán pochodem pouští, lehá si prorok odevzdaně na zem a prosí Hospodina, aby si vzal jeho život. Probudí ho anděl s příkazem „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“, pojedl tedy pečený chléb, který se vedle něj objevil, a „šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí“ až k posvátné hoře Choreb. Je to ta hora, na které Hospodin uzavřel smlouvu s Mojžíšem. Eliáš jako by se vracel ke kořenům své víry, ve kterých hledá útěchu, ale také nasměrování dalšího života. Tam také uslyší Hospodinovo slovo. Nikoliv ve vichřici, v zemětřesení nebo v bouři, jako za časů Mojžíšových, ale v tichém vánku, ze kterého zní Boží hlas. Posílá ho zpět do středu jeho nepřátel a slibuje pomoc a vítězství těch, kteří stále věří v pravého Boha a stále mu dávají přednost před pohanskými modlami.

Hospodin poučuje tímto způsobem nejen Eliáše, ale i nás, že Bůh často přichází tichým a nenápadným způsobem. Žádá, aby se člověk ztišil a trpělivě vyčkával na jeho slovo.

I nám je dána posila v podobě Božího slova, které čteme a kterému nasloucháme, když se před námi otevírá Písmo svaté. A také Božího chleba, který dostáváme při každé mši svaté, když můžeme přistoupit k posvátnému stolu a přijmout živého Boha v eucharistii. Prorok Eliáš šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní. Pro nás by neměl být problém jít v síle Božího pokrmu alespoň od neděle do neděle.

Svatý misionář – svatý Antonín Paduánský

  Narodil se jako Ferdinand v portugalské šlechtické rodině roku 1195. V patnácti letech vstoupil do kláštera augustiniánů a byl vysvěcen na kněze. Obrat v jeho životě nastal po setkání s bratry františkány, kteří u brány jeho kláštera prosili o almužnu a vyprávěli nejen o své řeholi, v té době zbrusu nové, ale také o misiích mezi muslimy na Blízkém východě. Ferdinand zatoužil právě po takovém životě a roku 1220 přestoupil k františkánům a přijal jméno Antonín. Druhé přání, totiž stát se misionářem, se mu ale nesplnilo, vyplul sice do Afriky, ale těžce onemocněl a musel se vrátit.

Po přistání v Itálii se dozvěděl o setkání bratří františkánů, které svolal sv. František do Assisi, a plný očekávání se ho také zúčastnil. Byl uchvácen osobou sv. Františka a prosil přítomné představené, aby ho přijali do některého ze svých klášterů. Ze skromnosti a pokory tajil nejen svůj původ, ale i své vzdělání, takže o něj nakonec projevil zájem jen otec Gracián z malého kláštera u Bologne. Antonín tam konal ty nejtěžší práce a byl velmi šťastný.

Další obrat v jeho životě nastal již roku 1222, kdy se zúčastnil ve Forli kněžského svěcení. Při následné hostině byl vyzván k duchovnímu slovu. Jeho promluva všechny ohromila a konečně vyšlo najevo neobyčejné kazatelské nadání otce Antonína. Byl pověřen vyučováním bohoslovců ve františkánských klášterech, jako potulný kazatel také vyučoval prostý lid, který byl poněkud zmatený novými sektami, proto v severní Itálii kázal proti katarům a ve Francii proti albigenským, jako důležitý prostředek k duchovnímu uzdravení doporučoval svatou zpověď a úctu k eucharistii, vyzýval k modlitbám za kněze, na příkaz papeže sepsal kázání na svátky svatých a pro postní dobu. Vyčerpán neúnavnou prací pro dobro duší a obrácení hříšníků zemřel ve 37 letech roku 1231 a pochován byl v Padově. U jeho hrobu se stalo množství zázraků, i proto byl prohlášen za svatého již za necelý rok po smrti.

Konkrétní skutky

  Zamyslíme se nad svým osobním vztahem k Duchu svatému a k eucharistii. Modlíme se za děti, které přistupují k prvnímu svatému přijímání.

 

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

 

Lidová zbožnost existuje vedle oficiální liturgie již od počátku církve. Výraznou úlohu v životě člověka přebírá od karolínské doby (9. století), kdy se liturgie stává stále více nesrozumitelnou a nepřístupnou. Na Východě k tomuto nedošlo, náboženský život se zde děje v podstatě v liturgii, prvky lidové zbožnosti jsou jen ojedinělé.

Znakem lidové zbožnosti je, že vyrůstá z liturgie, vybírá z ní momenty lehce srozumitelné a dramatické, a rozvíjí zejména citové prožívání věřících (křížová cesta, událost Vzkříšení, úcta ke svatým).

 

Doba svatodušní

  Oslava Ducha svatého se v současnosti většinou omezuje na jednu neděli – Boží Hod svatodušní – a je spojená hlavně s udělováním svátosti biřmování. Před II. Vatikánským koncilem se Duchu svatému prokazovala úcta v poněkud širších souvislostech. Neděle následující po svátku svatého Ducha byly skutečně nazývány „Neděle po svatém Duchu“, nyní je označujeme jako „neděle v mezidobí“ nebo „během roku“.

Před vlastním svátkem Seslání Ducha svatého byla konána devítidenní pobožnost k Duchu svatému, novéna začínala v pátek po Nanebevstoupení Páně, každý den zahrnovala modlitbu, rozjímání a litanie k Duchu svatému. V soukromých pobožnostech byla oblíbená např. Korunka k úctě Ducha svatého. Boží Hod svatodušní měl pak ještě pokračování v následujícím oktávu, tj. osm dní po svátku, kdy každý den byla před evangeliem zpívána sekvence „Přijď, ó Duchu přesvatý“.

Ve starých kancionálech bychom nalezli nejen litanie k Duchu svatému, ale také vícero svatodušních písní, než je tomu dnes.

 

Uvažuj, ó duše, tajemný ten div: svatý Duch, jimž v světě každý tvor je živ,

dnes se ve vichřici zjevil na Sionu, jako když na poplach bije srdce zvonu.

Aby zburcován byl ze sna hříchu svět, v lidské duši vzešel víry, ctnosti květ.

Nuže, na kolena, lidské plémě, vítej Boha svého, hříšná země!

 

Lidové zvyky o svatodušních svátcích byly rozmanité, patřily mezi ně objížďky polí na koních s prosbou o dobrou úrodu, čištění studánek a vodních zdrojů (konaly to mladé dívky), svatodušní obchůzky na Šumavě, při kterých mládenci skládali a následně zpívali trefné popěvky zvlášť ke každému domu a jeho obyvatelům, za což byli nejprve politi vodou z okna a pak obdarováni různými pochutinami, ze kterých si večer (po důkladném usušení) uspořádali v hospodě hostinu. Zvyk hromadného práskání bičem na pastvinách měl připomenout hromový zvuk při prvních Letnicích, měl také zahnat všechno zlé od stád, která byla v tento den poprvé vyháněna na pastvu.

 

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Korunka k úctě Ducha svatého

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Chvalozpěv „Přijď, ó Duchu přesvatý“.

 

První tajemství:

Ježíš byl počat od Panny Marie zastíněním Ducha svatého.

Rozjímání: Pros vroucně za pomoc Ducha svatého a za přímluvu Panny Marie, abys následoval ctností Ježíše Krista, který je vzorem ctností, a abys byl podoben obrazu Syna Božího.

Otče náš.                Zdrávas Maria.     7krát Sláva Otci.

 

Druhé tajemství:

Duch Hospodinův spočinul na Ježíši.

Rozjímání: Važ si co nejvíce neocenitelné milosti posvěcující, kterou ti Duch svatý na křtu svatém do srdce vlil. Zachovávej slib, k němuž jsi se tehdy zavázal. Žij tak, jak se sluší na dítko Boží.

           Otče náš.              Zdrávas Maria.              7krát Sláva Otci.

 

Třetí tajemství:

Ježíš byl veden od Ducha svatého na poušť.

Rozjímání: Buď vždy vděčen za sedm darů Ducha svatého, které ti byly uděleny ve svátosti biřmování. Jednej zmužile ve všech nebezpečenstvích života a v pokušeních, jak se sluší na dokonalého křesťana a statečného bojovníka Ježíše Krista.

           Otče náš.              Zdrávas Maria.              7krát Sláva Otci.

 

Čtvrté tajemství:

Duch svatý působí v církvi.

Rozjímání: Děkuj Pánu Bohu, že tě učinil dítkem své Církve, kterou Duch svatý o Letnicích na svět seslaný oživuje a spravuje. Zachovávej učení Církve, zastávej se jí a obhajuj její práva.

           Otče náš.              Zdrávas Maria.              7krát Sláva Otci.

 

Páté tajemství:

Duch svatý působí v duši spravedlivého.

Rozjímání: Buď vždy pamětliv, že Duch svatý v tobě přebývá, zachovávej proto čistotu duchovní i tělesnou, abys nezarmucoval Ducha a neničil ovoce jeho působení.

           Otče náš.              Zdrávas Maria.              7krát Sláva Otci.

 

Modlitba Věřím v Boha…

Příručka katolických pobožností.