ÚVODNÍK

POKROK NEZASTAVÍŠ...

       Před nedávnem se v katolickém tisku objevil dotaz věřícího, který byl poněkud vyveden z míry tím, že jejich pan farář použil při mši svaté místo misálu tablet. Je to vůbec dovoleno? Ze značně mlhavé odpovědi učeného teologa se toho člověk moc nedozvěděl. V podstatě jen to, že „tak to dnes chodí, snažíme se jít s dobou a držet krok s novými technologiemi a pokrok zkrátka nezastavíme“.

         Jeden mudrlant kdysi řekl, že všechny vynálezy, zejména ty technické, vymysleli lidé, kteří byli svým způsobem líní, a snažili si tak ulehčit práci v jakémkoliv oboru. I do církve se tato lenost pomalu a plíživě dostává. Není nikdo, kdo by vlastní silou rozhoupal starý zvon, tak ho připojíme na elektrický pohon, i když ho to časem poničí, schody na kazatelnu jsou moc příkré, tak si pořídíme mikrofon, přímluvy přečteme z mobilu, protože nemáme čas je hledat, misál je moc těžký, tak si dáme na oltář tablet, otevírat zpěvníky je už nudné, tak budeme sloky písně promítat na velkoplošnou obrazovku, jezdit s vysavačem po kostele už nás nebaví, tak necháme za nás rejdit po kobercích robota (a možná časem i po středověkých vitrážích). Mnoho lidí si řekne: „Proč vlastně ne? Ulehčí nám to čas, který pak můžeme věnovat něčemu jinému!“ Ale buďme k sobě upřímní: co většinou uděláme s časem, který někde vyšetříme? Vyplýtváme ho na úplné zbytečnosti.

         Přímo úměrně s rozvojem různých vymožeností začala klesat schopnost člověka dávat přednost věcem nebeským před těmi pozemskými. Je pro nás až nepochopitelné, jak málo lidé dbali o tento svět ještě před několika staletími. Často to přičítáme chudobě, neznalosti, neschopnosti, že si nepostavili lepší domy, neulehčili si práci na poli, neutkali si krásnější šaty… Ale není důvod myslet si, že snad naši předkové byli hloupější nebo neschopnější než my. Zkrátka je tento svět tolik nezajímal, upírali své oči a srdce k nebi, nelpěli na pomíjivých věcech, dobře věděli, že pozemský život je jen krátká předehra života věčného.

         V okamžiku, kdy začal člověk dávat přednost tomuto světu před věčným, začal také vymýšlet různá vylepšení, aby zde žil lépe, déle a pohodlněji. A pokrok se rozběhl šíleným tempem, který už asi nezastavíme. Církev byla ještě před nedávnem nazývána brzdou pokroku. Zdá se, že se dnes této důležité úlohy až příliš lehce vzdává. A to by mělo být varováním. Jeli jste už někdy autem bez brzdy? Asi ne, protože to byste už tady pravděpodobně nebyli...

SVATÍ NA DUBEN 

Tento rok si představíme svaté východní církve. Známé i méně známé.

Svatý Zosima Solovecký (svátek 17. dubna)

Na ostrově daleko na severu, kde na kamenité půdě neroste žádné obilí a stěží kvůli krátkému létu dozraje nějaká ta zelenina, na ostrově, který je dostupný jen od května do září a od poloviny října zde vůbec není vidět slunce, na tomto vysoce nehostinném ostrově Solovki usadil se v 15. století poustevník Sabbatij s mnichem Germanem. O rok později se k nim přidal další poustevník – Zosima. Byl sice synem bohatých a zbožných rodičů z Novgorodu, ale po jejich smrti rozdal všechen svůj majetek chudým a odebral se hledat nějaké pusté místo, kde by mohl sloužit jen Bohu.

         Na pobřeží Bílého moře potkal poustevníka Germana, který se zrovna vydal na pevninu pro chléb, a spolu s ním odplul na loďce na ostrov. Když procházeli celý ostrov, došli až k jezeru, kde měl Zosima nebeské zjevení, viděl velký kostel a pochopil, že zde má být postaven klášter. Když Sabbatij zemřel, žili v poustevně Zosima s Germanem sami. Když pak zase jednou German odjel na pevninu pro chléb, nemohl se včas vrátit kvůli špatnému počasí, a Zosima zůstal na ostrově sám. Zimu přežil jen díky tomu, že mu pokrm nosili svatí andělé, zatímco zlí duchové se snažili ho vyhnat z ostrova. Zosima je porazil díky vroucí modlitbě.

         Časem se lidé dozvídali o starci Zosimovi a přicházeli k němu na ostrov. Byl zde postaven chrám, počet poustevníků stoupal a Zosima byl jmenován igumenem kláštera, i když se tomu z pokory bránil. Celý ostrov byl později dán do vlastnictví kláštera.  Roku 1465 byly nedotčené ostatky starce Sabbatije přeneseny do chrámu a bylo zaznamenáno mnoho zázraků na jeho přímluvu.    Svatý Zosima zemřel roku 1478 uprostřed svých spolubratrů. Je uctíván jako ochránce včelstev.

            Solovecký klášter se začal rozrůstat na začátku 16. století, kdy byl rozšířen o další budovy a celý obehnán kamennou hradbou se sedmi branami. Vzrostl také jeho hospodářský význam, těžila se zde sůl, byla zde kovárna, mniši organizovali rybolov, z moře získávali a perly apod. Klášter byl několikrát ohrožen švédskými vojsky, ale nikdy nebyl dobyt.

         V 19. století sem proudily davy poutníků, přítrž tomu učinil sovětský stát, který klášter roku 1920 zrušil a jeho majetek zkonfiskoval. Klášter pak sloužil jako politické vězení. Obnova již značně zchátralého kláštera začala až v roce 1989, kdy se sem také vrátila komunita bratří.

POUTNÍ MÍSTA

Klášter Chotěšov a vrch Vrabina

         Sesterským klášterem (a to vlastně doslova) tepelského kláštera byl již od počátku 13. století ženský klášter v Chotěšově. Založil ho pro svou sestru Vojslavu blahoslavený Hroznata a usadily se zde premonstrátky z kláštera v Doksanech. V roce 1421 byl klášter vydrancován husity, poté zkonfiskován a prodán Mansfeldům, ale po nastolení pořádku v zemích českých v roce 1621 znovu vrácen premonstrátskému řádu.  Klášter pak utěšeně vzkvétal až do konce 18. století, kdy byl zrušen Josefem II. Všechny sestry dostaly tři měsíce na vystěhování, buď mohly odejít z řádu „do civilu“ nebo se připojit k jinému řádu, který osvícený císař uznal za potřebný a užitečný.

         Klášter byl prodán hraběti Karlu Thurn-Taxisovi, ten část konventu roku 1878 pronajal řádu Navštívení Panny Marie, který zde zřídil penzionát a školu pro dívky. Roku 1837 vyhořel barokní kostel a jeho zbytky byly zbourány. Nahradil ho kostel z roku 1901.

         V roce 1950 byly vyhnány i sestry salesiánky a klášter zabrala naše lidová armáda, která ho (stejně jako v Teplé) bezohledně zdevastovala. V dezolátním stavu byl vrácen roku 1991 řádu salesiánek, které ho následně roku 2002 darovaly městu Chotěšov.

         Vzhledem k přísné klauzuře sester premonstrátek se klášter nikdy nestal vyhlášeným poutním místem, a přece sem zbožní věřící putovali, zejména ke gotické milostné sošce Panny Marie, a od roku 1729 také za ostatky sv. Justina mučedníka, které do kláštera darovala zbožná šlechtična, Marie Anna, vévodkyně Toskánská. Největší poutě byly v 18. století, kdy také byla zaznamenána zázračná uzdravení na přímluvu chotěšovské Madony.

         Poněkud významnějším a přístupnějším cílem poutníků byl a je nedaleký vrch Vrabina – Křížový vrch. Sestry premonstrátky jej vlastnily již ve 13. století, podle starých pověstí zde byl rozpadlý hrad, který obývaly tři bílé paní a občas zde i strašily… Nicméně v roce 1639 zapisuje do kroniky chotěšovský probošt Zachariáš, že na tomto vrchu stojí kříž „odnepaměti uctívaný“. Oficielní ráz dostaly poutě na Křížový vrch po roce 1740. Tehdy další probošt, Kryštof Schmidl, slíbil, že jestliže bude klášter uchráněn válečného běsnění, které zrovna v Evropě zase začalo, postaví na vrcholu kopce kostel. Základní kámen byl slavnostně posvěcen roku 1747, kostel zasvěcený třem Janům – Křtiteli, Evangelistovi a Nepomuckému – byl dokončen roku 1755. Impozantní chrám byl zbudován podle vzoru kostela v Praze na Karlově, vedlo k němu 28 mramorových schodů, nad schodištěm byl pak umístěn uctívaný kříž mezi dvěma klečícími anděly, dalších dvanáct andělů stálo na mramorovém zábradlí. Interiér vymaloval František Julius Lux, stejně tak i obraz hlavního oltáře, bohatě také vyzdobil boční oltáře sv. Františka z Assisi a sv. Františka Xaverského.

         Kam zmizela všechna ta nádhera? Napadne poutníka, když vystoupá na vrchol kopce. I tento velkolepý kostel padl za oběť tzv. osvícenství. Byl uzavřen 40 let po svém otevření a zbořen. Část vnitřního vybavení se dostala do jiných kostelů, většina nenávratně zmizela.

         Roku 1858 tepelský premonstrát, chotěšovský kaplan Felix Koch pojal myšlenku postavit na opuštěném vrcholu skromný kostelík. Získal souhlas hraběte Thurn-Taxise, majitele pozemku, okresního úřadu ve Stodě i pražského arcibiskupství. I počalo se znovu budovat. Roku 1862 byl do nového kostela slavnostně přenesen původní kříž ze stodského kostela, a v říjnu téhož roku kostelík Povýšení Svatého Kříže posvětil tepelský opat. V letech 1900-1902 bylo postupně osazeno 14 soch křížové cesty od úpatí (kde dnes stojí kříž) až na vrchol. Poutě sem byly organizovány až do 50. let 20. století, kázali zde např. strahovský opat nebo plzeňský arciděkan, pěšky ze všech stran přicházeli stovky věřících… I tomu byl učiněn konec v roce 1967, kdy Křížový vrch obsadila naše armáda. Jak její péče skončila, může se každý přesvědčit na vlastní oči i dnes. 

         Obnovené pěší poutě na začátku 90. let 20. století jsou také už minulostí. Zatímco tehdy přišlo ke kříži v lese 60-100 lidí, dnes je jich sotva dvacet. Putovat pěšky, do kopce, v každém počasí, do toho se už dnes bohužel nikomu nechce. A je to škoda. Křížový vrch je místo, kde zněly vroucí modlitby našich předků, kteří na rozdíl od nás znali hodnotu putování, odříkání, utrpení a oběti Ježíše Krista na kříži.

CTIHODNÁ VOJSLAVA

         Blahoslavený Hroznata měl zřejmě nejméně čtyři sourozence. Staršího bratra Sazimu a sestry Vojslavu a Juditu a mladšího bratra Arnošta.

         Kdy přesně se Vojslava narodila, nevíme, snad to bylo kolem roku 1150. Provdala se kolem roku 1169 za „náčelníka města Krakov“. Dodnes není příliš jasné, kdo vlastně byl její manžel. Prameny uvádí, že to byl Ota, syn polského knížete Měška, nebo také jakýsi vojvoda Mikuláš. Jako nejpravděpodobnější se ale zdá, že jejím manželem byl kastelán krakovského hradu Henrik (Jindřich) Kietlicz. V polských kronikách je zmíněn pouze jako vůdce neúspěšného povstání proti knížeti Kazimíru Spravedlivému asi roku 1191. Po potlačení povstání byl vyhnán z Polska, a je možné, že se uchýlil do Čech k příbuzným své manželky.

         Vojslava zůstala v Krakově a spolu se svou dcerou nalezla azyl v místním klášteře premonstrátek. Podle klášterních záznamů štědře obdarovala klášter a po dobu, co v něm pobývala, aniž samozřejmě složila sliby, měla v něm docela velký vliv.

         Kromě dcery měla s manželem i syna, který se podle některých podání stal biskupem v Hnězdně.

         Kolem roku 1202 Vojslava ovdověla a vrátila se do českých zemí. Její bratr Hroznata jí již dříve ve své závěti odkázal obec Chotěšov, nyní, po jejím návratu domů, nechal zde založit klášter, do kterého povolal premonstrátky z Doksan. Vojslava přijala řeholní roucho, ale pravděpodobně se nestala členkou řádu, uvádí se, že žila v těsném blízkosti kláštera, účastnila se řeholního života a bohoslužeb a byla také představenou kláštera.

         Žila v pověsti svatosti a zemřela podle chotěšovského nekrologia 22. listopadu 1227. V pozdějších zápisech se objevuje zápis „Svojslava“, což je pravděpodobně chybný přepis „S. Vojslava“, tedy „Sancta – Svatá“. Vojslava byla pohřbena v presbytáři klášterního kostela. Po zrušení kláštera na konci 18. století byly její ostatky převezeny do kláštera v Teplé a uloženy v sarkofágu k jejímu bratru Hroznatovi.

         Po blahořečení Hroznaty byl sarkofág otevřen a podle svědectví v něm byly kromě mužských ostatků nalezeny i kosti staré ženy, které byly následně pohřbeny na dnes již neznámém místě v areálu kláštera.

         Vojslava nebyla nikdy prohlášena za svatou, přesto ale je po celá staletí považována za jednu z patronek českých zemí, a náleží jí titul „ctihodná“.  Podobně jako jiní nekanonizovaní ochránci našich zemí, např. ctihodná Mlada, sestra knížete Boleslava I., která byla první představenou kláštera benediktinek u sv. Jiří v Praze na Hradčanech.

Zprávy a oznámení

       V neděli 1. dubna 2018 je účelová sbírka na charitu.

Zvon v Heřmanově Huti prohlédl zvonař z firmy paní Dytrychové a dovolil jeho používání na elektrický pohon. Po zakoupení příslušného zařízení bude zvon opět zvonit každou neděli v poledne.

Do konce měsíce května má být v každé farnosti ustanovena tzv. Pastorační rada. Jejím úkolem je pomáhat faráři s jeho pastoračními úkoly. Část pastorační rady jmenuje farář, část bude volena věřícími. Kandidáti na tuto funkci nechť se hlásí u pana faráře.

V sobotu 5. května 2018 bude tradiční pěší pouť na Křížový vrch u Stoda. Jedeme vlakem z Nýřan do Chotěšova, odtud pěšky ke kříži, kde bude v 9. 30 hod. bohoslužba slova. Zpět pěšky do Stoda a vlakem do Nýřan. Vzhledem k tomu, že se odjezdy vlaků změnily, budeme mít více času na prohlídku Křížového vrchu a nějaké to občerstvení.

V měsíci květnu budou opět každý pátek po mši svaté v Nýřanech májové pobožnosti. První bude 4. května 2018.

DĚJINY NAŠÍ ŘÍŠE – 3. část

Dvě rozdílné poloviny 19. století

         Převratné změny habsburské monarchie po roce 1848, o kterých jsme mluvili minule, měli své kořeny už v první polovině 19. století. Od roku 1792 vládl císař František II., syn Leopolda I. Neměl to věru lehké, říši převzal v chaotickém stavu po mnoha překotných a ne vždy šťastných reformách svého „osvíceného“ strýce Josefa II. Navíc ve Francii vládl Napoleon, který byl rozhodnut své revoluční myšlenky rozšířit třeba násilím do celé Evropy.

         Polovina vlády Františka II. je naplněna válkami s Francií. Až do roku 1812 měl navrch Napoleon, porážel ostatní armády, zabíral území, uzavíral pro sebe výhodné smlouvy. Rakouská monarchie postupně ztrácela svá území, Benátky, Belgii, Milán, část Chorvatska, Istrii, Korutany, Solnohradsko a části Polska. Nakonec se Napoleon na stvrzení svého triumfu oženil s Františkovou dcerou Marií Luisou. Obrat nastal v roce 1812, kdy byla francouzská armáda zdecimována krutou ruskou zimou a vojskem generála Suvorova. Když se k Rusům posléze připojilo i Prusko a Rakousko, byl Napoleon poražen roku 1813 v bitvě u Lipska.

         Situace v Evropě se uklidnila, nicméně nesmírné výdaje na válku naprosto vyčerpaly finanční rezervy monarchie, státní dluh vystoupal do závratné výše, poklesla hodnota peněz, nastala drahota a všeobecná nespokojenost. K tomu všemu přidala se i zcela nová myšlenka – národní vědomí. Nejvíce snad v Čechách, ale i v Chorvatsku, Maďarsku, Polsku nebo na Balkáně sílily snahy vyzvednout národní jazyk, národní kulturu a dějiny, „hrdost na vlastní národ“. Do té doby naprosto nedůležitá věc (tj. mluvím-li česky, německy nebo rumunsky, jsem přeci součástí jedné říše), stala se ústředním tématem vědy a kultury. To bylo posilováno i náladou nastupujícího romantismu, který vedl ke kultu národní svébytnosti a nezaměnitelné zvláštnosti jazyka, kultury i povahy národa. A s tím ruku v ruce samozřejmě vystoupil na světlo i bojovný nacionalismus. Národní hnutí se z poezie, bájí a jazykozpytectví přesunulo na politickou scénu a do ulic. Heslo „svoboda“ působilo jako zaklínadlo na ty, kdo se domnívali, že pouhá rovnost a volnost založí všeobecné blaho na zemi. Ve jménu svobody došlo roku 1848 k povstání v Uhrách, ve Vídni nebo v Praze. Bylo sice všude poraženo, ale staré pořádky již byly nenávratně pryč. Po nemocném císaři Ferdinandu V., který abdikoval, nastoupil na trůn jeho osmnáctiletý synovec František Josef I. a nastala pro naši říši „nová doba“.

NEBOJME SE KONTEMPLACE

6. část – Řiďte se evangeliem

         Svatý Ambrož poukazuje na zásadní pouto existující mezi modlitbou a Písmem svatým: „Když se modlíme, promlouváme k Bohu, ale když čteme posvátná Písma, nasloucháme mu.“ Rozjímání nad textem evangelia je pro duchovní život a vnitřní modlitbu naprosto zásadní. Jedna ze zásad karmelitánské řehole zní: „Boží slovo ať hojně přebývá ve vašich ústech i srdcích, a cokoliv konáte, ať se děje podle slova Páně!“

         Mnozí katolíci se po celý život o Bibli ani neotřou. Přitom je pro nás Boží slovo jako milostné dopisy od Boha, které dostáváme denně, prostřednictvím četby, liturgie, i běžné lidské komunikace. Jen je třeba, aby naše srdce žhnulo láskou k tomu, který k nám takto promlouvá.

         Ze začátku je důležité vybírat si úryvky z Písma, které jsou nám nějakým způsobem blízké, dokážeme se ztotožnit s lidmi, kteří v nich vystupují. Ale postupně je nutné zaměřit se i na úryvky, kterým tak docela nerozumíme, nebo jsou nám cizí, mohou být velkou výzvou k překonání našich neznalostí a předsudků, ale i pozváním k objevování dosud pro nás neznámého terénu Písma svatého. Svatá Terezie vnímá Písmo svaté jako Slovo pravdy: „Slova Páně jsou pravdivá, nemohou pominout. Proto když my neselžeme vůči němu, nemusíme mít strach, že by on selhal vůči nám.“

         Představte si, že se vám naskytne příležitost promluvit si s papežem nebo jinou významnou osobností. Nebo vystoupit s projevem v parlamentu. Jistě byste se snažili na tuto událost co nejlépe připravit! Ale co se týče přípravy na vnitřní modlitbu a rozjímání nad biblickým úryvkem, jsou lidé opravdu liknaví. I když se mají setkat s tím Nejvyšším z nejvyšších, přípravu zanedbávají, a pak si stěžují, že se jim modlitba nedaří…

         Během vnitřní modlitby nejde ani o studium ani o rozumování nad biblickým úryvkem, ale o setkání s živým Pánem. Pokud chcete rozjímat ráno, zvolte si nějaký úryvek už večer, v klidu si jej přečtěte a nechte na sebe působit, asi jako když necháte na noc kynout těsto. Říká se tomu „vzdálená příprava na rozjímání“. Těsně před tím, než se pustíte do vlastní meditace, je důležité se zklidnit, ztišit, usebrat, jak jsme o tom mluvili v předchozí kapitole. Jako když se jdete koupat, ale neskočíte do vody po hlavě, nejdřív se osmělíte nebo osprchujete. Tomu se říká „blízká příprava“.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Prosebné průvody o křížových dnech

         Po páté neděli velikonoční se konají tři dny v týdnu prosebné průvody, a to v pondělí, úterý a ve středu. Následující čtvrtek slavíme svátek Nanebevstoupení Páně. Jako by nám církev chtěla připomenout, že všechny naše prosby stoupají na nebesa a jsou vyslyšeny, pokud byly vysloveny s pokorou a pravdivostí.

         Původ těchto prosebných dnů musíme hledat ve Francii. Kolem města Vienna se tam v 60. letech 5. století děly hrozné věci. Všechny mocnosti jako by se spikly proti jednomu kraji. Řádily hrozné bouře a požáry, šelmy přicházely až do lidských příbytků, nastala neúroda, hlad a rozšířily se nemoci, přidalo se i zemětřesení. Místní biskup Mamert bez ustání nabádal lid, aby změnil své hříšné chování a obrátil se k Bohu. Dlouho bez odezvy.

            Až v předvečer velikonoční slavnosti roku 469 nastal obrat. Mnoho lidí bylo v ten den shromážděno v kostele, když někdo začal křičet, že vypukl další požár. Všichni se vyhrnuli ven, pouze biskup zůstal v kostele a u oltáře se s pláčem modlil, aby se Bůh nad svým lidem konečně smiloval. A stal se zázrak. Oheň byl bez jakéhokoliv lidského přičinění uhašen. Užaslý lid se vrátil do chrámu, kde vyslechl slavnostní řeč svého biskupa a jeho výzvu, aby po tři dny všichni přicházeli a svorně prosili o odpuštění a smilování. A tak se stalo. Tři dny po sobě konala se slavnostní bohoslužba a po ní všichni obyvatelé města, staří, mladí, nejvyšší i nejnižší, ubírali se průvodem do druhého kostela za městem za zpěvu litanií, modliteb a žalmů. A od té doby metly Boží a pohromy zmizely z té krajiny, a prosebná procesí konala se bez přestání každým rokem, až se postupně rozšířila i do dalších krajin Francie a Španělska. 

          Prosebné průvody nám i dnes připomínají, že Bůh je Stvořitelem, který dává růst klasům a veškeré úrodě. Že bez jeho požehnání nevzejde ze země nic, i kdybychom se sebevíce snažili. Připomínají nám ctnost pokory a odevzdanosti do vůle Boží.

Prosebné průvody se u nás již dávno nekonají. A je to špatně. Možná je čas začít znovu spoléhat se více na Hospodina. Svěřit mu úrodu i naše životy. Třeba i jen soukromou pobožností na čtyřech světových stranách svého pole, zahrady nebo vinice. Viz níže.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Prosebný průvod na sv. Marka a o dnech křížových

První zastavení

Antifona: Povstaň, Hospodine, abys nám pomohl, a pro svou milost nás vysvoboď.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků, amen.

Čtení z evangelia:

S nebeským královstvím je to jako s člověkem, jenž zasel na své pole dobré semeno. A zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, a ten zas doprostřed obilí zasel koukol a odešel. Když vyrašila stébla a nasadila klasy, objevil se také koukol. K hospodáři přistoupili jeho služebníci a řekli: „Pane, což jsi na své pole nezasel dobré zrno? Odkud se tam tedy bere ten koukol?“ On řekl: „To udělal nepřítel.“ Služebníci mu řekli: „Přeješ si tedy, abychom jej šli sesbírat?“ „Ne,“ řekl, „mohli byste při sbírání koukolu vytrhat i pšenici. Nechte jedno i druhé růst společně až do žní, a při žních řeknu žencům: sesbírejte nejprve koukol a svažte jej do otýpek, ty se dají spálit. Pšenici pak shromážděte do mé stodoly.“

Modlitba: K tobě, nebeský Otče, k tobě, všemohoucí Bože důvěrně se utíkáme a tebe pokorně vzýváme. Smiluj se nad námi a žehnej nám na našich polích, lukách, v zahradách a vinicích. Vzdal od nás neúrodu, hlad, drahotu a nemoci, krupobití a každou škodu. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Druhé zastavení

Antifona: Povstaň, Hospodine, abys nám pomohl, a pro svou milost nás vysvoboď.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků, amen.

Čtení z evangelia:

V těch dnech tam byl zase početný zástup, a jelikož neměli co jíst, zavolal si k sobě učedníky a říká jim: „Je mi líto toho zástupu, neboť hle, už tu se mnou setrvávají tři dny a nemají co jíst. Propustím-li je domů hladové, cestou zemdlí, a jsou mezi nimi i takoví, co přišli zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Kde se tady, v takové pustině, má vzít chleba k nasycení těch lidí?“ A on se jich ptal: „Kolik chlebů máte?“ „Sedm,“ řekli. A on nařídil zástupům, aby se posadili na zem, a vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, rozlámal je a dával je svým učedníkům, aby je předkládali, a oni je zástupu předložili. Měli ještě několik rybiček, požehnal je a pak řekl, aby je také předložili. A oni jedli a nasytili se, a zbylých kousků se odneslo sedm košů. A to jich bylo asi čtyři tisíce. A propustil je.

Modlitba: Všemohoucí věčný Bože, jenž celý svět moudře řídíš, a půdu zemskou obdělávat velíš, před tvou svrchovanou velebností se pokorně skláníme a vzýváme tebe, abys všechno, co jsme k obživě své naseli, ode vší škody milostivě chránil, nepříznivé počasí odvrátil, polní úrodu zachoval, abychom tě, obdařeni štědře tvými dary, se zbožnou myslí a vděčným srdcem mohli chválit a velebit. Skrze Krista, našeho Pána.

Třetí zastavení

Antifona: Povstaň, Hospodine, abys nám pomohl, a pro svou milost nás vysvoboď.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků, amen.

Čtení z evangelia:

Potom řekl svým učedníkům: „Proto vám říkám: neznepokojujte se o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se oblečete. Vždyť život je víc než pokrm a tělo víc, než oděv. Pomyslete na havrany, nesejí ani nežnou, nemají komoru ani sýpku, a Bůh je živí. Oč větší cenu máte vy, než ptáci! Kdo z vás ostatně může, jestliže se znepokojuje, přidat k délce svého života jediný loket? Jestliže tedy ani ta nejmenší věc není ve vaší moci, proč se znepokojujete o ty ostatní? Pomyslete na lilie, jak nepředou ani netkají. Říkám vám, sám Šalamoun ve vší své nádheře nebyl oblečen jako jedna z nich. Když tedy na polích Bůh takto odívá trávu, která dnes je a zítra bude vržena do pece, čím spíš to udělá pro vás, malověrní! Ani vy se neshánějte po tom, co budete jíst a co budete pít, netrapte se. Neboť to všechno jsou věci, po nichž se pídí pohané tohoto světa, ale váš Otec ví, co potřebujete. A tak hledejte jeho království, a tohle vám bude přidáno.“

Modlitba:  Všemohoucí věčný Bože, jenž dáváš všemu tvorstvu pokrm, a mocí svou řídíš zemi, okem vševědoucím bdi nad námi, a dobrotivou pravicí svou nepřestávej nám žehnat. Dej nám Ducha svatého a pomoc svatých andělů, abychom nepodléhali úzkosti, abychom si zachovali víru a důvěru v prozřetelnost tvou, a nejsvětější jméno tvé s vděčnou myslí vzývali. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Čtvrté zastavení

Antifona: Povstaň, Hospodine, abys nám pomohl, a pro svou milost nás vysvoboď.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků, amen.

Čtení z evangelia:

Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest ve mně, která nenese ovoce, odejme, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ještě více ovoce. Vy jste čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti, kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší mnoho ovoce, neboť beze mě nemůžete činit nic. Jestliže kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest, uschne, seberou ji a vhodí do ohně, a bude hořet. Zůstanete-li ve mně a slova má zůstanou ve vás, cokoliv budete chtít, proste, a stane se vám.

Modlitba: Všemohoucí a dobrotivý Bože, shlédni, prosíme, na naše vezdejší potřeby, a uděl nám dostatečné zemské úrody. Oslav nad námi své svaté jméno a zahrň nás svým požehnáním, aby se veškeré práce tvých služebníků a služebnic dařily. Skrze Krista, našeho Pána.

Požehnání všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého sestup na nás a na úrodu zemskou a zůstaň vždycky s námi. Amen.