Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z farního věstníku květen 2022

1. 5. 2022

ÚVODNÍK – POHANÉ NÁS PŘEDCHÁZEJÍ DO NEBE

  Před časem se v tisku objevila zpráva o jednom zvláštním daru Plzeňské Madoně. V minulosti horlivě uctívaná socha Panny Marie zdá se být v současnosti v katedrále svatého Bartoloměje trochu osamělá. Už od doby gotické, kdy neznámý řezbář vytvořil překrásnou a něžnou Matku Boží s Dítětem Ježíšem, přicházely ní do kostela svatého Bartoloměje zbožné duše jednotlivě i v procesí, s prosbami o uzdravení a s poděkováním za pomoc.  

  A není to tak dávno, kdy přišel do (dnes již) katedrály mladý muž s jednoduchým úmyslem: poprosit Madonu o uzdravení svého kamaráda, který bojoval s těžkou nemocí. Později o sobě řekl, že vůbec není věřící, že to šel prostě zkusit jako poslední možnost, když už všechny jiné možnosti selhaly a boj se smrtí se zdál být marný. Přišel, poprosil a odešel. Zanedlouho mu zavolala manželka nemocného a oznámila mu neuvěřitelnou zprávu, že stav jeho kamaráda se začal zlepšovat. Kdy? Ptal se překvapeně. A dozvěděl se, že právě v době, kdy se v katedrále modlil.

Ač nevěřící a do kostela nikdy jindy nechodící, neváhal, nepochyboval a nezlehčoval, a Plzeňské Madoně daroval krásný kříž jako výraz své vděčnosti. „Nevěstky a celníci vás předcházejí do nebe“, řekl Pán Ježíš na adresu těch, kteří tváří tvář jeho zázrakům stále pochybovali. „Pohané nás předcházejí do nebe“ napadne možná někoho tváří v tvář lidem, kteří svou víru sice popírají, ale v podstatě svými skutky ji dosvědčují.

  V kostele v Jezné byly od ledna obnoveny jednou za měsíc nedělní bohoslužby, každý měsíc jsme tak trochu v napětí, přijde-li někdo z těch místních věřících, kdo toto obnovení žádali, aby nemuseli v neděli někam daleko, anebo jestli zůstane kostel prázdný. Zatím pokaždé byla mše svatá s účastí lidu. A vůbec nevadí, že tento lid většinou není místní, a někdy ani není věřící…Na Velikonoční Pondělí bylo v Jezné na mši svaté více lidí než v Nýřanech. Tři místní rodiny i s dětmi. Většina z nich o sobě tvrdí, že jsou nevěřící, ale přišli, protože jsou Velikonoce. Místní věřící naproti tomu nepovažovali za nutné se dostavit do svého kostela. Že by nás opravdu i tady pohané předcházeli do nebe?

 

REPORTÁŽ NA ÚVOD

O „Živém růženci“

  V roce 1826 uposlechla mladá dívka Pauline Marie Jaricot výzvy svého duchovního vůdce, aby se začala modlit za šíření dobrého katolického tisku, jak k tomu vybízel i tehdejší papež Lev XII.

A tak začala zakládat modlitební skupinky ve francouzském Lyonu, které tvořilo vždy 15 lidí podle 5 tajemství růžence. Každý člen skupinky dostal za úkol denně se pomodlit jeden desátek růžence s tajemstvím, které mu bylo přiděleno, takže skupinka se během jednoho dne pomodlila celý růženec.

Každý člen Sdružení měl také najít dalších 5 lidí, kteří by se zapojili do modlitby živého růžence, a nakonec ještě ročně věnovat 5 franků na misie, šíření katolického tisku nebo na náboženskou literaturu. V té době totiž nastal rozmach tiskovin a knih s protikřesťanskou tématikou útočící na víru, dobré mravy i autoritu papeže.

  Začátky Sdružení živého růžence nebyly nijak lehké. Ženy tvořící modlitební skupinku byly vystaveny posměchu a nenávisti nejen z řad nevěřících, ale i v katolickém prostředí. Živý růženec někteří považovali za nehoráznou novotu, Pauline obvinili z obohacování se, protože každému novému členu nabízela medailky Panny Marie, i lyonský arcibiskup byl pohoršen, že nepožádala o schválení svého Sdružení jeho, ale rovnou papeže. Po několika letech se vše urovnalo, přišlo požehnání od papeže i apoštolského nuncia a skupinky živého růžence se rychle šířily po Francii, po roce 1830 bylo členů přes 3300.

  Sdružení živého růžence se také věnovalo vydávání katolického tisku a šíření medailky Neposkvrněného Početí Panny Marie (známá medailka svaté Kateřiny Labouré).

  Pauline Jaricot zemřela roku 1862 v chudobě a zapomenutí, ale její dílo se šířilo dál po Evropě i v Americe.

  Po zavedení čtvrtého desátku růžence (růženec světla) tvoří v současnosti skupinku 20 lidí, kteří se každý den modlí jeden desátek růžence. Jednotlivá tajemství se po měsíci obměňují. Živý růženec je tak místem společné modlitby za farnost, za rodiny, za misie i za každého blízkého člověka.

  Mnozí lidé považují modlitbu růžence za příliš nudnou a příliš dlouhou. Může se to zdát. Ale když při každém „Zdrávas“ myslíme na jednoho konkrétního člověka, za kterého svoji modlitbu obětujeme, bude se nám asi zdát růženec naopak příliš krátký…

Ve farnosti Nýřany bude v neděli 1. května 2022 založena po letech skupinka Živého růžence. Kdo by se chtěl zapojit do společné modlitby (jeden desátek růžence denně není nic obtížného), může se samozřejmě přihlásit.

VÝROČÍ JEZUITSKÉHO ŘÁDU

Jezuité v Čechách dnes

  Jezuité přišli do českých zemí poprvé v roce 1555. Jejich působení bylo přerušeno po zrušení řádu na konci 18. století, a poté v roce 1950, kdy byly likvidovány všechny kláštery. V současnosti Jezuité navazují na svou dlouhou a plodnou činnost na několika místech v Čechách a na Moravě.

Praha

kostele sv. Ignáce z Loyoly působí v současnosti šest otců jezuitů. V rámci pastorace své farnosti slouží svátostmi, pořádají katecheze dětí i dospělých, vedou kostelní sbor, angažují se v Charitě, nabízejí hodnotnou literaturu ve farní knihovně.

Brno

Brněnská farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie uchovává a uctívá cennou relikvii, tělo ctihodného pátera Martina Středy, který v roce 1645 svou prozíravostí a odvahou uchránil město Brno před vypleněním švédskými vojsky. Úsilí o blahořečení pátera Martina je podporováno pravidelnou modlitbou v kryptě pod kostelem.

Děčín

V Děčíně členové Tovaryšstva Ježíšova založili v roce 2008 křesťanskou základní školu Nativity, která se zaměřuje hlavně na nadané žáky II. stupně ze znevýhodněného prostředí.

Kolín

V Kolíně navazují jezuité na tradici duchovních cvičení (ignaciánských exercicií), exerciční dům sídlí v bývalém klášteře kapucínů, krásném barokním komplexu s prostým kostelem svatého Bartoloměje.

Hostýn a Velehrad.

Obě slavná poutní místa olomoucké arcidiecéze mají ve správě jezuité, Svatý Hostýn od roku 1887, Velehrad od roku 1890.

K Panně Marii Svatohostýnské směřují po celý rok kroky mnoha poutníků i dnes. V měsíci květnu mají zde pouť například bohoslovci, podnikatelé, rodiny a včelaři.

Středem Velehradu je bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Místní Stojanovo gymnázium navázalo v roce 2004 na bohatou učitelskou tradici otců jezuitů.

 

Zprávy a oznámení

V měsíci květnu zahájíme v naší farnosti modlitbu „Živého růžence“. Zájemci, kteří se chtějí zapojit svojí modlitbou, mohou se hlásit u otce Roberta.

V sobotu 7. května 2022 vykonáme jako každý rok Pěší pouť na Křížový vrch u Stoda. Bohoslužba slova u kříže na úpatí začíná v 9. 30 hod.

Každý pátek v měsíci květnu bude po večerní mši svaté v Nýřanech Májová pobožnost.

Každou neděli v měsíci květnu bude večerní májová pobožnost v kostele v Jezné od 16. 30 hod. (bez kněze).

V neděli 8. května 2022 v 10. 00 hod. bude sloužena mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech.

V pondělí 9. května 2022 oslaví P. Stanislav Uhlíř své 76. narozeniny.

V neděli 15. května 2022 v 11. 00 hod. bude sloužena Poutní mše svatá v kapli sv. Jana Nepomuckého ve Vlkýši.

V úterý 31. května 2022 na Svátek Navštívení Panny Marie bude v Nýřanech také večerní mše svatá v 17. 45 hod. a po ní poslední Májová pobožnost.

 

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Kbel

  Farnost Kbel nedaleko Přeštic patřila k panství zámku Červené Poříčí. Farní kostel Všech svatých byl nově postaven na místě zbořeného gotického kostela v roce 1860. V roce 1848 byl do kostela zakoupen obraz svaté Filomény, ke kterému se brzy začaly konat časté poutě, a mnoho zápisů v pamětní knize svědčí o vyslyšení proseb o uzdravení před obrazem svaté panny Filomeny.

1888

  Obdržev presentství od Jeho Apoštolského Veličenstva císaře pána Františka Josefa I. na faru Lidice, panství Buštěhrad, stěhuji se 6. října 1888. Co se osady zdejší týče, nechci býti pomlouvačem, tolik musím vyznati, že jsem s celou osadou vždy, po celých 11 roků dobře vyšel. Děkuji Bohu za všechno jak milé, tak i nemilé pro mne, s jeho pomocí jsem vše přestál a přetrpěl. Svému nástupci přeji hojnost požehnání od Boha a svatou trpělivost. Josef Zíka, farář.

  Dne 12. října začal jsem faru Kbelskou administrovati já, Václav Vorel, a nalezl jsem faru i pole velmi zanedbané. Fara byla zcela prázdná, vše vyprodané, takže ani kus dříví na zatopení a první vaření mi nezanechal. Nadmíru toto jednání bylo mě divné a mrzuté, zvláště vzpomněl jsem si, jak v zimě v jeho nemoci jsem jej zastával, a z Měčína přes hory a lesy se plahočiti musel při zaopatřování nemocných, když on hezky pohodlně hačati mohl ve svém pokojíku.

Kostel, ač krásný a nový, nalezl jsem velmi špinavý a zaprášený. Měl jsem dosti tuhý boj, než jsem starého kostelníka k tomu pohnul, aby kostel byl umyt, vyčištěn a vysmejčen. Z vrchů zpovědnic, když se prach uklízel, vyhlíželo to v kostele jako ve mlýně, znamení toho, že nebyl snad nikdy čištěn.

  Děti ve škole i lid vyhlížel taky zanedbaný a ke všemu pořádku lhostejný. Dosáhl jsem ale brzy toho, že děti i dospělí v četnějším počtu přicházeli na služby Boží, dosud si však nepřivykli, aby včas přicházeli, a po službě Boží, aby z kostela nechvátali, jako by je někdo odtud vyháněl nebo jako by je tam něco strašilo.

1898

  Dne 27. března nastoupil jsem na faru kbelskou já, Matěj Panský, doposud farář nezdický. Špatně vypadalo to hlavně na polích farních, jako u hospodáře, který by z polí rád bral, ale nerad jim něco dával. Všude pýr dominoval, takže při veřejné dražbě nájmu farních polí lidé se hrozili té práce a jen velmi málo za nájem nabízeli. Také les je zplundrován, bohužel je tím ublíženo nejen mně, ale i mému nástupci.

Více než hospodářství těší mě kostel a škola. Při příchodu do chrámu potěšil jsem se krásnými zpěvy řídícího učitele zdejšího, Matěje Šedivého, muže plného víry a zápalu pro vše dobré, zvláště pro služby Boží. Snažím se lid zvláště k odpoledním pobožnostem přivésti, neb tyto pobožnosti velebnými zpěvy doprovázené mocně působí na každého mocí neodolatelnou.

Ač jsem za pobytu svého nic neprovedl značnějšího pro nedostatek kostelního jmění, přec aspoň něco zjednal jsem pro chrám Páně, co jsem za dobré a potřebné uznal. V Praze koupil jsem sošku Lurdské Matky Boží a postavil ji na mariánský oltář, aby ji lid měl před očima, na ten oltář pořídil jsem také antipendium. Dále koupil jsem antipendium k oltáři svaté Filomeny, akordion k hlavnímu oltáři, lampičku ke svaté panně Filomeně a šaty nové na sochu svaté Filomeny, a také vélum bílé na ciborium. Pro faru hleděl jsem alespoň to nejpotřebnější zjednati: položena nová podlaha v kuchyni, nová kamna a pec, podlahy v ostatních pokojích dal jsem natříti a faru celou vybíliti. Stáje a kolnu dal jsem také opraviti.

1903

  V neděli 1. března byl jsem uveden na faru kbelskou já, Josef Unger. Hned po mém nastoupení postaral se patronátní úřad o opravu rouch kostelních. Opatřen byl nový ornát bílý, nový červený pluviál, dvě fialové ministrantské komže a jedno antipendium. Byl také postříbřen pacifikál, opraveny mešní konvičky, kropáč i kanonické tabulky. Také osadníci něco přispěli, a tak o Velikonocích byl pořízen nový koberec k hlavnímu oltáři.

  Velkou mrzutost působila zde faráři ta okolnost, že odpadní jáma z farského záchodu, umístěna byla na cizím pozemku, souseda Matěje Duchka zvaného „Podfarák“. Když bylo třeba jámu vyprázdniti, bylo nutné jej několikrát požádati o dovolení. Vždy dělal velké obtíže. Dokud chodil na farní dvůr pro vodu, tak to ještě ušlo, ale před třemi roky začal chodit jinam, a začaly potíže.

Když farář poslal své lidi, aby jámu vyprázdnili, „podfarák“ je vyhnal. Farář požádal o pomoc místního starostu, ale ani on s milým sousedem nic nesvedl. Nezbylo než požádati o pomoc patronátní úřad, patronátní komisař do Kbel přijel, dal si „podfaráka“ zavolati a ptal se ho, proč brání vyvezení jámy. Soused odpověděl, že brániti již nebude, obtíže dělal prý jen proto, aby si od fary nějakou náhradu vynutil, a také proto, aby se pomstil za to, že mu nebylo pronajato farní pole. S milostiplným povolením jeho byla nakonec jáma vyprázdněna…

 

PROMLUVY

Mariánské kázání

  Kolik slov bylo napsáno a řečeno k poctě Panny Marie! Kolik svatyň a poutních míst po celém světě je jí zbudováno a zasvěceno. Kolik výtvorů štětcem, dlátem a hudbou vzniklo během staletí, aby nám byl před smysly postaven vrchol všeho stvoření, nedostižný vzor pro všechny v dobách radostných i v dobách bolestných.

Kdosi řekl, že Bůh mohl stvořit krásnější svět, svět větší a dokonalejší, větší a krásnější nebe, ale větší a krásnější Matku, jež by měla vznešenějšího Syna, než má ona, prý stvořit nemohl!

  A proto lidé všech dob představovali si Nejsvětější Pannu jako Pannu zářící bez poskvrny, jako ženu oblečenou sluncem, jako Vladařku světa, jako Prostřednici milostí, jako Ochránkyni a Orodovnici, jako Matku s úsměvným Dítětem v náručí i jako Sedmibolestnou se srdcem probodeným mečem.

Tak ji nalézáme na oltářích, na stěnách, v katedrálách i venkovských kostelících, v kapličkách, v polích a na rozcestích v lese – a vůbec všude je připravena naslouchat našim slovům a modlitbám.

Maria vpravdě zasluhuje, abychom i my byli součástí toho nespočetného zástupu věřících, o nichž sama řekla ono „Blahoslavit mě budou…“.

Zapojme se do toho velikého procesí světa, do toho procesí, které začalo putováním svatých Tří králů do Betléma a táhne se celými dějinami křesťanství.

Když přicházíme na mariánské poutní místo, znamená to, že cítíme pevný vztah k naší nebeské Matce.

Neseme k ní své srdce, ne perníkové, ale své vlastní, pro které ona má tolik pochopení, jak pro jeho slabost, tak pro jeho velikost.

Neseme k ní všechny své problémy, starosti a těžkosti. Prosme s důvěrou o to, co nám leží na srdci.

Chceme obdivovat její duchovní velikost, se kterou ona kráčí v čele celého lidstva, chceme se od ní učit lásce, kterou tolik potřebujeme ve světě a v rodinách rozdělených nenávistí.

Chceme si k ní obnovit vztah, jestliže snad naše úcta k ní během roku poklesla, zvlažněla, unavila se nebo ochabla.

P. František Novák, arciděkan v Kašperských Horách (1982).

 

PAULÍNI

Paulíni v německých zemích

  Řád svatého Pavla Poustevníka se v německých zemích objevil až v roce 1981, když převzal některé opuštěné kláštery jiných řádů.

  Starobylé poutní místo Todtmoos v jihozápadním Německu převzali paulíni v roce 1987. Původně benediktinské opatství vzniklo kolem zázračné sochy Panny Marie, která je zde uctívána od roku 1380. Madona z Todtmoos je vlastně Matka Bolestná (Pieta), držící na klíně mrtvého Ježíše. Soška byla ve středověku poškozena při požáru a od té doby je oblékána do drahocenných rouch, které darovali vděční prosebníci.

Paulíni obnovili tradici poutí, které po zrušení benediktinského kláštera v roce 1806 po 500 letech téměř ustaly.

  Dalším obnoveným místem je bývalý klášter karmelitánů nedaleko města Mainburg. Karmelitáni zde byli od roku 1893, pak je vystřídali kapucíni, v roce 1981 se pastorace ujali paulíni. Z města Mainburg vede ke klášteru křížová cesta se 160 schody až ke kostelu Nejsvětějšího Spasitele.

Nedaleko Erdingu se nachází slavné poutní místo Heiligen Blut, kam vedly kroky poutníků už od roku 1360. Péči o ně zajišťovali nejprve farní kněží, poté kapucíni a od roku 1992 otcové paulíni.

  V roce 2002 přišli paulíni také do Pasova, kde je uctívána Panna Maria Pomocná (Maria-Hilf) už od roku 1683, kdy zachránila Evropu před útoky tureckých vojsk. Císař Leopold I., který z Vídně uprchl právě do Pasova, se před obrazem Madony denně s celou rodinou modlil za záchranu své země a byl vyslyšen.

 

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatý Eustach 20. září

  Svatý Eustach je občas zaměňován se svatým Hubertem, mají totiž podobnou legendu i stejný atribut: jelena se zářícím křížem mezi parožím.

  Eustach se původně jmenoval Placidus a byl velitelem vojska císaře Trajána na přelomu 1. a 2. století po Kristu. Žil spokojeným rodinným životem se svou manželkou a dvěma syny jako zámožný člověk. I když byl pohan, rád konal milosrdné skutky a byl za to odměněn mimořádným povoláním k víře a církvi.

  Při honu uviděl jednou v lese statného jelena s křížem zářícím mezi jeho parožím, a uslyšel hlas, který ho vyzval, aby se nechal i se svou rodinou pokřtít.

Placidus poslechl a přijal při křtu jméno Eustach. Jeho štěstí netrvalo dlouho, brzy ho postihla jedna rána za druhou. Nejprve přišel o všechen majetek, pak při epidemii zemřeli jeho příbuzní, nakonec se chudý a opuštěný rozhodl odjet s manželkou a syny do Egypta. Ale jeho neštěstí ještě nebyl konec. Podobně jako starozákonní Job přišel i on o všechno. Kapitán lodi ho totiž lstivě připravil o jeho nejbližší, jeho ženu zadržel na lodi s úmyslem ji prodat do otroctví, Eustach pak uprchl z lodi se svými syny, když se ale dostali na břeh, unesli jeho chlapce loupežníci, takže Eustach zůstal v cizí zemi úplně sám. Nakonec si našel podřadnou práci jako hlídač polí. 

  Císař Traján se nechtěl smířit se ztrátou svého úspěšného vojevůdce, nechal ho vyhledat a dosadil ho zpět na jeho místo. Eustach jako velitel znovu vedl vítězné vojsko do hlavního města, mezi vojáky našel své dva ztracené syny, nakonec se shledal i se svou ženou.

  Po smrti císaře Trajána ale usedl na římský trůn Hadrián, který od svých vojáků žádal veřejné obětování pohanským bohům. Eustach toto odmítl, neboť by tím zradil Ježíše Krista. Byl proto odsouzen i se svou rodinou k smrti a všichni pak zemřeli jako mučedníci kolem roku 120 po Kristu.

  Ostatky svatého Eustacha jsou uctívány v Římě a v Paříži.

V Arménii je podle tradice uctíváno místo, kde se svatý Eustach setkal s jelenem, na jeho místě pak vznikl „Klášter svatého zjevení“, který byl zničen za arménské genocidy za 1. světové války.

Je zejména v Rakousku a Bavorsku patronem myslivců, lovců a také klempířů. Je vzýván jako pomocník v nouzi při velkých životních souženích

a při řešení mezilidských vztahů.

 

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Stalo se vám už někdy, že zazvonil telefon, zrovna když jste usedli na záchod? Nebo, že vám přijel autobus ve chvíli, kdy jste se po dlouhém čekání rozhodli zapálit si cigaretu? Že skončilo deštivé počasí v den, kdy jste si konečně koupili deštník? Tak to jsou ty Murphyho zákonitosti, na které určitě narazíte nejméně jednou denně, a to po celý život.

Murphyho zákony – o domácnosti

Vždycky se nahromadí více špinavého prádla než čistého.

Čisté prádlo se nikdy nehromadí.

Když už je nůž tak tupý, že jím nelze nic uříznout,

prst jím uříznete vždycky.

Dítě nikdy nic nerozlije na špinavou podlahu.

Jak je minuta dlouhá záleží na tom,

z které strany dveří záchodu se nacházíte.

Ztracený nástroj najdete ve chvíli, jakmile si koupíte nový.

Koupit satelit znamená, že můžete sledovat

dalších sto padesát programů o ničem.

Všechno je k snědku, stačí to jemně nakrájet.

Čím je kuchyňský přístroj dražší,

tím méně ho budete používat.

Čím více jídla nachystáte, tím méně toho hosté snědí.

Nerozbitná hračka se výborně hodí

 k rozbíjení jiných hraček.

Majetek přibývá tak,

aby zaplnil veškeré úložné prostory v bytě.

Čím pečlivěji si připravíte nákupní seznam, tím je větší pravděpodobnost, že ho zapomenete doma.

 

EXULTET

Druhá část – Raduj se…

  Úvodní část chvalozpěvu Exultet vyzývá k radosti, a je tak pozváním k velikonoční modlitbě.

K této modlitbě nejsou zváni pouze bratři a sestry shromáždění o veliké noci v kostele. Jsou to zástupy andělů v nebi, země zalitá oslnivou září a matka církev, kdo se mají připojit k chvalozpěvu na velikonoční svíci.

  O zástupech andělů, kteří jásají a chválí Boha mluví Písmo svaté v souvislosti s jinou nocí, s nocí narození Ježíše Krista. Když se Ježíš narodil, tehdy se sláva Páně rozzářila v temné noci a množství andělů zpívalo a chválilo Boha.

A proto je třeba povzbudit anděly, aby se rozezpívali ještě větším jásotem než tehdy nad Betlémem, protože skutečnost, že Kristus vstal z mrtvých, je větší, než že se narodil.

Podle textu Exultetu má jásot andělů doprovodit zvuk polnice ohlašující vítězství mocného krále. O andělech, kteří troubí na polnice, mluví poslední kniha Bible – Apokalypsa svatého Jana: „Zatroubil sedmý anděl, tu se ozvaly v nebi silné hlasy: Teď se ujal vlády nad tímto světem náš Pán a jeho Pomazaný a bude kralovat na věčné věky!“

Jestliže má tedy polnice znít kvůli Králi o Velikonocích v liturgii církve, znamená to, že už zde je konec světa, že žijeme v době Apokalypsy. A skutečně, Ježíšovým zmrtvýchvstáním začalo to, čemu apoštol Pavel říká poslední časy. Už žádná etapa dějin spásy nepřijde, už bude pouze dokončeno to, co vzkříšením Krista začalo.

Jako druhá je k radosti vyzvána celá země. O Velikonocích má znít jásot nejen na nebesích, ale také na zemi, kde jsou lidé, a dokonce i v podzemí, mezi lidmi, kteří již byli do země uloženi. Celá země je o Velikonocích zalita oslnivou září a zdrojem této záře není nic jiného než Ježíšovo tělo, samo do země uložené.

Třetí pozvání úvodní části Exultetu vyzývá k radosti Matku Církev, která je zkrášlená leskem jasného světla. Církev je zkrášlená leskem světla Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého. Jestliže je krásná církev, znamená to, že jsou krásní i křesťané. Ti, kdo jsou ve křtu ponořeni do smrti a vzkříšení Páně, odráží krásu Páně, a tak se přetvořují stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on.

 

ZVYKY A TRADICE

Májové zvyklosti

  Nejznámějším zvykem měsíce května je pochopitelně stavění májky, které se koná v předvečer 1. května. Bývá spojeno i s tzv. pálením čarodějnic a ohňů, i když tyto dva zvyky k sobě nepatří, mají totiž odlišný význam i odlišnou historii.

  Noc z 30. dubna na 1. května se nazývá „Filipojakubská noc“, protože právě 1. května byl dříve slaven svátek svatých apoštolů Filipa a Jakuba (dnes je přeložen o dva dny později). Tato noc nebyla pro naše předky důvodem k veselí, ale k obavám, připisovali jí totiž velkou magickou moc, kdy se probouzí temné síly zla a mohou reálně ohrozit člověka. Proto se okna i dveře stavení zabezpečily různými magickými praktikami a téměř nikdo se neodvážil v tuto noc vyjít z domu. Natož aby pálil venku nějaké ohně.

Takzvané „pálení čarodějnic“ vzniklo v 19. století, kdy mělo připomenout spíše ironicky skutečné čarodějné procesy (které v našich zemích skončily až v roce 1756). Tuto temnou část naší historie zobrazovala slaměná figurína čarodějnice, která zmizela v plamenech velkého ohně. Dnes se spíš oheň používá k opékání buřtů a k ohřátí prokřehlých vesničanů, kteří se snaží vydržet až do rána, i když většinou už neví proč…

Stavění májky je naproti tomu velmi starý zvyk, jehož původní význam vlastně už ani neznáme. Ozdobený kmen stromu (nejlépe jasan) měl být zřejmě ochranou před démony oné obávané „filipojakubské noci“. Postavení májky bylo povinností svobodných mládenců, kteří tak museli projevit odvahu, když šli za soumraku čelit do lesa zlým silám.

Malé májky byly odjakživa vyjádřením úcty (k vrchnosti) nebo náklonnosti (k dívce).  Stavěly se před radnicemi, před sídlem vrchnosti, někde je vojáci stavěli i před domem svých důstojníků apod. Oblíbená byla tato činnost samozřejmě i ve městech, nejen na vesnicích.

Májka před domem svobodné dívky signalizovala lásku mládence, často se tak prozradila prozatím utajená náklonnost a po rodičovském výprasku rychle následovalo zasnoubení. V 15. století byla dokonce májka před domem soudně uznávaným příslibem manželství.

Pokud byla dívka málo počestná nebo prostě neoblíbená, mohla před svými vraty najít májku pokroucenou, slaměný věchet naražený na kůl, nebo na stromku naraženou obrácenou bečku jako výraz posměchu.

Májka stála většinou do svatodušních svátků, následovalo slavnostní pokácení doprovázené taneční zábavou, které někdy předcházela veselá obchůzka po vesnici, při které se vybíralo na pohoštění.

Alena Vondrušková: Český lidový a církevní rok.

 

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

Duchovní poezie vznikala v prostoru katolické církve od jejích počátků a je určitým pokusem zachytit nezachytitelné a vyjádřit nevyjádřitelné. Vnímavé duše v ní vyjadřovaly slovy svůj vztah k Bohu a církev tyto projevy duchovní blízkosti člověka k Bohu vděčně zařazovala do své liturgie. Krásné latinské texty dodnes oslovují srdce člověka. Tak se nechme také oslovit…

AD COENAM AGNI PROVIDI

(k velikonočním nešporám)

 

Pojďme k hostině Beránka,

oblečeni v šat bělostný.

Po přechodu Rudým mořem

zpívejme Kristu vítězi.

Jeho nejsvětější tělo

na dřevě kříže trpělo,

když jej s krví přijímáme,

spolu v Bohu život máme.

Kristus je naší záchranou,

beránek čistý, zabitý,

v oběť své tělo přinesl,

na důkaz skutečné lásky.

Pravá jediná oběti,

lámeš okovy podsvětí,

zajatý lid je vykoupen,

život se opět vrací všem.

Kristus vstává ze své hrobky,

vítěz se vrací z propasti,

tyrana pouty teď svírá

a ráj nám znovu otevírá.

Buď sláva tobě, Ježíši,

záříš vítězstvím nad smrtí,

i Otci i Duchu Zastánci

po všechen věk sláva patří.

Markéta Koronthályová: Vexilla Regis.

 

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta po Itálii a Portugalsku

Heřmana Jakuba Černína (1678-1682)

Heřman Jakub se narodil roku 1659 jako nejstarší syn hraběte Jana Černína z Chudenic, královského místodržícího. Jako dědic rodu byl po domácích studiích vyslán na zkušenou do Itálie, Španělska a Portugalska a z těchto cest se zachovaly jeho deníky popisující pestrý život mladého šlechtického synka v cizích zemích. Jakub Černín zemřel roku 1710.

 První část – z Království českého do Říma

  Léta 1678 dne 19. decembra ráno po mši svaté vyjel jsem ve jméně Božím z Prahy a dojel jsem až do královského města Berouna v kraji podbrdském. Druhého dne dojeli jsme až do královského města Plzně a odtud se vydali dalšího dne dále. Půl druhé míle od Plzně viděl jsem po levé ruce klášter Chotěšov, ve kterém přebývají jeptišky řádu premonstrátského, a k obědu dojel jsem do městečka Stod ležící na potoce Radbuze. Poněvadž právě, když jsem měl obědvati, přijel pan hrabě Stambach s jeho paní manželkou do té hospody, kde jsem já byl, prosil jsem je, aby se mnou poobědvali, což oni také učinili.

Pak přes město Tejnice dojel jsem do Klenčí, které poslední v kraji plzeňském a Království českém jest, a náleží panu baronu Lamingerovi. Po obědě vzal jsem přípřež a dal jsem se zase na cestu. Blízko za městečkem přijel jsem do lesa Böhmerwald, ve kterém mnoho sněhu leželo, vítr nepříjemný a velmi pošmourný a škaredý čas byl.

  Dne 16. dubna dorazil jsem do města Benátky a unaven po cestě řádně jsem si odpočinul. Další den prohlédl jsem si nejprve dóžecí palác San Marco a tam jsem viděl okázalé sály vyzdobené nádhernými malbami, v nichž se konají porady. V pěti sálech se chová velké množství nabitých mušket a jiných zbraní, aby v případě jakéhokoliv vzbouření lidu bylo možno okamžitě vyzbrojit šlechtu.

Poté jsem šel do kostela svatého Marka. Hned zkraje kostela spatřil jsem osm sloupů přivezených sem z Jeruzaléma, jež pocházejí z nádherného chrámu Šalamounova. Dále je v tomto kostele k vidění kámen, na němž byl sťat Jan Křtitel, dva kameny, z nichž vytryskla voda, když Mojžíš udeřil holí do skály, dva kameny, na nichž Samaritánka činila pokání, čtyři kamenné sloupky, které byly na Pilátově pergole, když vyřkl Ecce homo, a další nespočetné věci.

  Dne 19. května dojeli jsme do města Mantova, kde jsem se setkal se svojí matkou a dalšími příbuznými. Povečeřeli jsme a strávili jsme spolu celý den. Šli jsme všichni do kostela Santa Madona del Popolo, kde jsme se pomodlili před tím zázračným obrazem, kde jsou ještě votivní dary mých příbuzných z doby, kdy jsem byl v dětství v Benátkách nemocen.

  Dne 27. října dojeli jsme šťastně do města Říma. 12. listopadu byl svátek sv. Diega z řádu sv. Františka, šel jsem si vyslechnout kázání do kláštera bosých františkánů Ara Coeli. A protože se též slavila památka šťastného vítězství na Bílé hoře v Praze, šel jsem odpoledne na večerní pobožnost do kostela otců karmelitánů na hoře Monte Cavallo, kde je podobizna Panny Marie, kterou měl během té bitvy na hrudi bosý karmelitán, páter Domenico.

  Dne 24. února vykonávala se spravedlnost na Piazza del Popolo, což je zvykem činit v první den karnevalu, aby lid byl poněkud zastrašen. Nejprve jsem byl na mši svaté a pak jsem shlédl přesmutnou a strašlivou podívanou, při níž byl zločinec zabit palicí, právě tak, jako se v Německu poráží dobytek. Zločincova mrtvola zůstala pro podívanou pověšena na pranýři až do večera.

  Dne 27. února po mši svaté v kostele Carlo jsem šel na oběd, na který pozval mě patriarcha monsignore Colonna, bylo zde dalších 13 prelátů a duchovních kurie. Během hostiny přišel vyslanec španělský spolu se třemi šlechtici, všichni v karnevalové masce. Poklekli a políbili patriarchovi ruku. Načež pan velvyslanec šel do místností, kde měl patriarcha velké množství nádherných obrazů. Když to monsignore viděl, dal znamení sloužícím, aby masku dobře sledovali, aby mu něco neodnesla. Někteří preláti pak patriarchovi řekli, že pod tou maskou je španělský velvyslanec, patriarcha na to odvětil: „Tím hůře, neboť pan vyslanec je velkým znalcem obrazů“. Poté, co maska pobyla nějakou dobu v oněch místnostech, vrátila se k naší tabuli s jedním obrazem a naznačovala patriarchovi, aby jí jej věnoval, na což monsignore odpověděl: „Paní masko, líbí se vám tento obraz?“ Maska přisvědčila a monsignore jí řekl: „Tak jej vraťte tam, kde byl.“ Nato maska prošla ještě jednou sály s obrazy, vzdala u tabule mnohé pocty patriarchovi, načež odešla. Po hostině prohlédli jsme si palác.

  Dne 26. března zajeli jsme si k hoře Vesuv, která je vzdálena šest mil od Neapole. Dostali jsme se na ni s velkou námahou, neboť je velmi strmá. Když jsme byli na vrcholu, uviděli jsme velký kruhový otvor, v němž je hora celá z popela, a v ní uprostřed je další díra. Z tohoto otvoru divoce chrlila s převelikým hřmotem a vybuchováním kamení a plameny do výšky více než      dvou věží. Po návratu dolů jsme kráčeli popelem, který nám sahal až po kolena.

Příště: Pestrý život v městě Římě.