ÚVODNÍK - NECHAT LEŽET LADEM

  Spisovatel Franz Werfel napsal kromě jiného také knihu Jeremiáš, která vypráví o nelehkém životě tohoto starozákonního proroka od jeho dětství až po konečnou zdrcující událost pro židovský národ – zničení království, města Jeruzaléma a hlavně jeruzalémského chrámu babylonským králem roku 587.

  Významným tématem Jeremiášova hlásání je v tomto románu milostivé léto. Nařízení o zachovávání milostivého léta najdeme ve 25. kapitole Třetí knihy Mojžíšovy. Po šest let měli všichni poctivě pracovat, osívat pole a starat se o sady a vinice. Sedmý rok však měli nechat zemi odpočinout. Neseli, nesklízeli, žili z úrody minulého roku a to, co vyrostlo na poli, náleželo chudým a nemajetným. Zároveň měla být v tomto roce vyhlášena amnestie pro všechny dlužníky, otroci měli být propuštěni, zastavený majetek vrácen původním majitelům atd. Těžko říci, jestli vůbec někdy bylo toto nařízení dodržováno. Hospodin ústy různých proroků opakovaně vytýkal svému lidu, že milostivé léto neslaví, nedokáže se vzdát svého majetku, ať už v podobě úrody, otroků nebo levně nabytého majetku od soukmenovců, kteří se dostali do obtížné situace. Chamtivost vítězila nad milosrdenstvím a soucitem.

  Prorok Jeremiáš požaduje od svého lidu nápravu mnoha věcí a dodržování Hospodinových nařízení. Něco se skutečně podařilo obnovit, ale kde prorok opravdu narazil, to byl právě požadavek striktního dodržování milostivého léta. Po šesti letech práce má nastoupit rok milosti, odpuštění, odpočinku země, návratů domů, smíření. Franz Werfl ve svém románu staví toto téma natolik do popředí, že se dokonce zdá, jako by právě odpor židovského národa k tomuto nařízení byl konečnou příčinou zničení Jeruzaléma a odvlečení většiny obyvatel království do babylonského zajetí. Nechtěli přijít o úrodu a majetek jednou za sedm let, tak tedy přišli o všechno na mnoho let. Nechtěli propustit své otroky, stali se tedy otroky sami.

  Vzdát se čehokoliv vlastního je a vždy bylo těžké pro většinu lidí. Dokážeme ztrátu překousnout možná v případě, že dáváme někomu blízkému nebo tomu, od koho můžeme očekávat nějakou tu kompenzaci. Ale darovat něco vlastního někomu cizímu, bez domova, bez majetku, beze cti? Nechat pole a sady ladem a dívat se, jak se z jeho, byť malé úrody, krmí zvířata nebo cizí lidé? Vrátit věci získané za babku v zastavárně původním majitelům? Odpustit dluhy? Těžké, velmi těžké. Ale bez toho nám samým na konci věků asi nebude odpuštěno…

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme vykuchali varhany

  Varhany jsou nejen královský, ale také velmi živý nástroj. Nejen proto, že v nich často přebývají až moc živí tvorové, jako červotoči, myši, mouchy, můry, pavouci i ptáčci, ale hlavně jsou zhotoveny z velké části ze dřeva, což je materiál, který se i po mnoha letech chová jako živý tvor. Reaguje na změny tlaku, teplot a počasí, rozpíná se a zase stahuje, vrže a kroutí se.

  Pro bezchybný zvuk varhan je nezbytné, aby vzduch, který do nich vhání měchy, doputoval beze zbytku a ztrát do oné píšťaly, která má znít, a tak ji skutečně rozezněl. Jakákoliv netěsnost, nebo dokonce díra způsobí, že píšťala buď nezní, nebo hraje, i když nemá, nebo se k ní přidají další, ač by měly v danou chvíli mlčet. A právě to se stalo u varhan v Heřmanově Huti. Opraveny byly důkladně v roce 2006 a dvanáct let hrály bez větších problémů. Letos ale čas a asi také červotoč zapracoval a při zapnutí varhan se ozvalo nepříjemné hučení několika píšťal, které nešlo jakkoliv zastavit.

  Přijel tedy pan varhanář, varhany prohlédl, pokýval hlavou a oznámil nám, že oprava mu zabere tak dva dny, udělá to až na jaře, teď na to není čas. Jako první pomoc nabídl, že zlobivé píšťaly vyndá, aby nedělaly kravál. Tak jsme zapnuli varhany, otevřeli skříň, varhanář hbitě vyhledal hlučící píšťaly a po jejich vyndání nastalo libé ticho. Zkusili jsme na varhany zahrát. Znělo to tak nějak „prázdně“… Jak by ne, když jsme varhany doslova vykuchali! Půjde-li to takhle dál, a budeme muset vyndat další, nebude za chvíli na co hrát. Oprava je ale objednána a přislíbena, takže budeme doufat, že se na jaře do kostela sv. Martina vrátí plný a líbezný zvuk jeho varhan.

  Když už tu pan varhanář byl, zajel se podívat ještě na varhany v Jezné, které zdařile opravil v roce 2005. I na nich se ale podepsal zub času a hlavně neposedný rehek zahradní, který v kostele sídlí již mnoho let a už neví, kam by si to hnízdo postavil! Samozřejmě že to zkoušel i v největších píšťalách. Varhany v Jezné jsou výjimečné nejen svým stářím, ale také strukturou. Mají mechanickou trakturu (systém táhel od kláves k píšťalám), která je na jedné straně tak jednoduchá, že jí pochopí úplně každý, na straně druhé téměř bezporuchová a, pokud dřevo nesežere červotoč, desítky a stovky let naprosto spolehlivá. Právě nenasytný červík trápí tyto krásné barokní varhany nejvíc. Mají stále krásný zvuk, nic v nich nehučí, ale pokud se nechají bez větší opravy, nemusí v tomto stavu vydržet dlouho. Takže máme shánět peníze a vážně uvažovat o možnosti generální opravy varhan v Jezné. A pak možná přijede některý ze slavných varhaníků, aby jejich nádherný zvuk jaksepatří vyzkoušel. Tak uvidíme, zda se to povede!

SVATÍ NA PROSINEC

Svatý Filaret Milostivý (svátek 1. prosince)

  Žil v 8. století ve městě Amia v Malé Asii za vlády císaře Konstantina a jeho matky Ireny. Pocházel z bohaté rodiny, byl ženatý a měl děti. Ale ničím z toho se nechlubil. Často uvažoval o budoucím životě, a proto miloval chudé a ubohé, rozdával jim štědře ze svého bohatství, a nikoho, kdo ho o něco prosil, neodmítl. Bůh se rozhodl vyzkoušet jeho trpělivost jako u biblického Joba. Do míst, kde žil se svou rodinou, vtrhli Arabové, důkladně všechny oloupili, takže i bohatému Filaretovi zbyli akorát dva volci, jedna kráva a dům, ve kterém žili. Ale svatý Filaret nenaříkal ve své bídě, stejně jako Job se odevzdal se Boží vůle a dál konal dobrodiní i z toho mála. Všechna zvířata daroval ještě chudším, dokonce i poslední oděv a chléb, který jim zbyl. Jeho žena i děti proti tomu reptali, ale on je ujišťoval, že se o ně Bůh postará.

  V tu dobu rozhodla se císařovna Irena oženit svého syna. Vyslala mnoho poslů do všech končin země, aby vyhledali nejkrásnější dívky a vybrali z nich nevěstu pro Konstantina. Mezi vybranými dívkami byla i jedna z dcer Filareta, Marie. Zalíbila se Konstantinu nejvíce ze všech, a stala se tedy císařovnou. Její rodinu zahrnul císař bohatstvím, a všichni, kdo proti Filaretovi v chudobě reptali, prosili ho nyní za odpuštění. Svatý Filaret nepřestal konat dobro, až do smrti rozdával štědře chudým a svým dětem nakázal, aby žili podle jeho příkladu. Když zemřel, přišli mu na pohřeb všichni chudáci z celého okolí, na jeho hrobě se událo mnoho zázraků. A pro své skutky získal přízvisko „Milostivý“.    

Svatá Melánie Římská (svátek 31. prosince)

  Narodila se roku 382 v Římě. Když dospěla, rodiče jí provdali za velmože Pipiána, i když ona sama chtěla zůstat pannou. Když zemřel jejich malý syn, řekla Melánie manželovi: „Sám Bůh, když nám vzal syna, vede nás k tomu, abychom žili zdrženlivě, jako bratr a sestra.“ Pipián vyhověl prosbě své ženy a od té doby žili oba ve střídmosti, postu a modlitbách. Babička svaté Melánie, také jménem Melánie, odkázala jim celý svůj velký majetek, aby ho využili k dobrým skutkům. Manželé zakládali a stavěli kostely a kláštery, pomáhali chudým, vykupovali otroky, posílali dary na všechny strany. Nakonec si se rozhodli usídlit se v klášterech, které založili, v Egyptě a Núbii. Melánie žila v malé cele, spala zde na zemi nanejvýš dvě hodiny, postila se každý den kromě neděle, třikrát za rok přečetla celou Bibli, šila šaty pro chudé. Mnoho žen a dívek se k ní připojilo, když viděly svatost jejího života. Melánie zemřela roku 439 ve věku 57 let.

POUTNÍ MÍSTA

Kaple Anděla Strážce v Sušici

  Raně barokní kapli Anděla Strážce najdeme na kopci nad pravým břehem Otavy v těsné blízkosti města Sušice. Tento kopec zvaný od nepaměti Stráž sloužil vždy jako sídlo hlídky, která bděla nad vesnicí a později nad městem Sušice. Podle tradice se na tomto místě ovinul malému chlapci kolem nohy jedovatý had, chlapec pak ve velké úzkosti spatřil anděla, který se k němu s úsměvem sklonil a zachránil ho před nebezpečím. Na základě této události byla zde vystavěna poutní svatyně.

  Pochází z roku 1683, kdy ji dokončili kapucíni ze Sušice. Kaple stojí uprostřed prostranství, které je obklopeno ambity s dalšími kaplemi na nárožích, ty jsou zasvěceny Panně Marii, svaté Máří Magdaléně, svatému Floriánovi a svatému Janu Nepomuckému. Místo se brzy stalo cílem mnoha velkolepých poutí, ještě v roce 1783, kdy kaple slavila stoleté jubileum, se konala osmidenní pouť s procesím a ohňostrojem. Ale ani to ji nezachránilo před osvícenskými snahami Josefa II. naučit lidi více pracovat a méně se modlit, kostel byl roku 1791 zrušen a dán do dražby. Naštěstí jej koupil sám sušický děkan Prokop Harrer a zabránil tak jeho zničení. Poutě byly obnoveny roku 1799, kdy bylo ke kapli vedeno slavné procesí, a na oltář byl vrácen obraz Anděla Strážce. Poutě pak neustaly po celé 20. století a trvají nepřetržitě až dodnes. Od roku 2010 vede ke kapli křížová cesta.

  Bratři kapucíni byli do Sušice pozváni v roce 1641, aby zmírnili zdrcující dopad třicetileté války na duchovní život obyvatelstva města a okolí. Stavba kláštera byla dokončena roku 1668 a bratři v něm žili a sloužili nepřetržitě až do roku 1950. Vrátili se opět roku 1993 a v roce 2007 zahájili rozsáhlou rekonstrukci kostela sv. Felixe (prvního kanonizovaného kapucína) a celého klášterního komplexu. Ten nyní slouží ke konání různých duchovních akcí a také k ubytování poutníků.

Zprávy a oznámení

V pondělí 17. prosince 2018 bude od 17. 00 hod. předvánoční koncert v kostele v Blatnici.

Adventní kající bohoslužba s možností přistoupit ke svaté zpovědi bude ve čtvrtek 20. prosince 2018 od 16. 00 hod.

V pátek 21. prosince 2018 v 17. 00 hod. bude v kostele v Nýřanech tradiční předvánoční koncert. Vystoupí žáci ZUŠ.

Betlémské světlo bude tradičně rozdáváno na Štědrý den:

v kapli sv. Anny v Pňovanech od 10. 00 do 11. 00 hod.

v kostele Nejsvětější Trojice v Jezné od 11. 00 do 12. 00 hod.

v kostele sv. Prokopa v Nýřanech po večerní mši svaté (17. 30)

Zpívání nejkrásnějších koled nejen pro děti bude v úterý 25. prosince 2018 od 15. 00 hod. v kostele v Jezné.

Mše svatá na poděkování za uplynulý rok bude v pondělí 31. prosince 2018 od 17. 00 hod. v Nýřanech.

Nový rok zahájíme slavnostní mší svatou v úterý 1. ledna 2019 od 9. 00 hod. v kostele v Nýřanech.

V úterý 1. ledna 2019 bude možnost prohlídky kostela a jesliček kostela v Jezné od 14 do 17 hod.

V lednu 2019 jako každoročně vyjdou do ulic tři králové. Jako každý rok i letos hledáme dobrovolníky, děti i dospělé, kteří by se nebáli strávit několik hodin koledováním.

NEBOJME SE KONTEMPLACE

12. část – Nechte se vést stále vpřed (závěr)

  Svatá Terezie z Avily nenavrhuje žádnou metodu modlitby, aby její sestry nepodlehly dojmu, že mohou být v modlitbě úspěšné, když si osvojí tu „správnou techniku“. „Toto je velmi důležité pro kteroukoliv duši, která koná vnitřní modlitbu, ať už málo nebo mnoho, aby se nestahovala do kouta a ani se nijak netísnila.“ Pokud je zvyk živen láskou, nepovede vás k mechanickým stereotypům, které by ubíjely vztah a zabíjely život. Od modlitby, která je „ve vašich rukou“, potřebujete přejít k modlitbě „nadpřirozené“, tj. Bohem vlité. Na počátku jste to vy, kdo má opratě modlitby ve svých rukou, nebo vám to tak alespoň připadá. Až s časem začnete objevovat, že je tu někdo jiný, kdo byl od počátku Pánem vašich setkání, a ten vás nyní žádá, abyste se těchto opratí vzdali v jeho prospěch.

  Svatá Terezie si vypomáhá obrazem, na jeho základě nám předkládá čtyři stupně vnitřní modlitby. Konat modlitbu je jako starat se o zahradu:

  „Podívejme se tedy nyní, jakým způsobem se může zahrada zalévat, abychom pochopili, co máme dělat. A rovněž, jakou námahu nás to má stát, je-li ona větší než zisk, nebo dokdy je třeba věnovat tolik času. Připadá mi, že se může zalévat čtverým způsobem:

  Je možné čerpat vodu ze studny, a to nás stojí velkou námahu.

  Nebo čerpadlem a kanály, kdy je voda čerpána s pomocí kola, je to méně namáhavé než předchozí způsob a načerpá se víc vody.

  Nebo z řeky nebo potůčku, tak se zalévá mnohem lépe, vždyť země je tím více zavlažená vodou a není třeba zalévat tak často, takže pro zahradníka  je to méně namáhavé.¨

  Nebo vydatným deštěm, kdy zalévá Pán sám, bez jakékoli naší námahy, a to je nesrovnatelně lepší než všecko, co bylo dosud řečeno.“

  Na základě tohoto příměru předkládá čtyři stupně vnitřní modlitby: 1. přemítavou modlitbu v usebrání, 2. modlitbu klidu, 3. modlitbu duchovního opojení a 4. modlitbu sjednocení. Svatý Jan od Kříže představuje vrchol duchovního života pojmem duchovního manželství. Co k tomu dodat? Snad jen to, že vám přeji, aby vaše láska rostla natolik, že budete moci být sjednoceni s Pánem v duchovním manželství, které stále více rozněcuje plamen Boží lásky.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

1.část – DIDACHÉ

    Didaché, neboli „Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům“ je spis, který někteří datují až do 60. let 1. století. Podle tradice jej vytvořili a sepsali sami apoštolové a v některých starých církvích byl dokonce zařazen do Bible. I když byla Didaché později z kanonických knih vyloučena, byla různými autory citována a dodnes je hojně přijímána jako cenné svědectví o životě staré církve. V kapitole 9 a 10 najdeme text o slavení eucharistie, který je totožný s liturgií apoštola Jakuba, která se dodnes slaví v Jeruzalémě.

  Dvě cesty jsou, jedna života a jedna smrti, rozdílnost je hluboká mezi těmito dvěma cestami. Cesta života je zajisté tato: milovat budeš Boha, jenž tě stvořil, a milovat budeš bližního svého, jako sebe samého. Každému, kdo tě prosí, dávej, a nepožaduj zpět. Nebudeš se vyvyšovat a nedopustíš duši své drzost. Co se ti přihodí, jako dobré přijmeš, věda, že bez Boha se nic neděje. Budeš si ošklivit každou přetvářku, a vše, co je nepříjemné Pánu. Neopustíš přikázání Páně, budeš zachovávat, co jsi přijal, nic nepřidáš ani neodejmeš. Toto je cesta života.

  A toto je cesta smrti: především je zlá a plná prokletí. Vraždy, cizoložství, žádosti, smilstva, krádeže, modloslužby, kouzelnictví, loupeže, lživá svědectví, přetvářky, lest, okázalost, zbabělost, domýšlivost, ziskuchtivost, hanebné řeči, závist, opovážlivost, povýšenost, vychloubání. Kéž jste uchráněni od toho všeho!

  V neděli, v den Páně, shromáždivše se, rozlomte chléb a vzdejte díky, vyznavše se napřed z přestoupení svých, aby vaše oběť byla neposkvrněná. Každý, kdo má spor s druhem svým, ať s vámi nechodí, dokud se neusmíří, aby nebyla znesvěcena vaše oběť.

  Bděte nad svými životy, vaše lampy ať neuhasínají, ale buďte připraveni. Neboť neznáte čas, ve kterém náš Pán přijde. Často budete shromážděni hledajíce, co se sluší vašim duším. Nic vám totiž neprospěje celý čas vaší víry, nebudete-li v posledním okamžiku dokonalí. Tehdy svět spatří Pána přicházejícího na oblacích nebeských.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Vánoční koledy

  Čím to vlastně je, že nás koledy dokážou dostat do takové nostalgické nálady, že působí i na srdce nevěřících, že je bez omrzení můžeme poslouchat rok co rok? Mnohé z nich mají texty, které se zrovna nemusí líbit intelektuálně založený lidem, je v nich totiž spousta něžných zdrobnělin, líbeznosti, nadšené radosti.

  Původně koledy sloužily k tomu, aby je koledníci přednášeli na svých obchůzkách dům od domu. Ti nejchudší, většinou pastýři a učitelé (!), někdy i kaplani, si tak o Vánocích přilepšovali k živobytí. Za jejich zpěv a přání dobrého dalšího roku dostalo se jim nějakého jídla a pití. Později začaly chodit na koledu zejména chudé děti. Proto musela být „účinná koleda“ s jímavým textem a velmi jednoduchým nápěvem, často s refrénem, který opakovaly všechny děti jako sbor. Pouze některé koledy byly shledány natolik umělecky vyvedené, že jim byl umožněn vstup do kostela a liturgie. Jako nejstarší česká koleda „Narodil se Kristus Pán“ ze 13. století, koledy „Půjdem spolu do Betléma“ a „Nesem vám noviny“ ze 16. století, nebo koleda Adama Michny z Otradovic „Chtíc, aby spal“.

  Zvyk koledovat od Štědrého dne až do svátku Tří králů je rozšířen po všech slovanských zemích. V Bělorusku mají zajímavý způsob koledování večer před Novým rokem. Vodí s sebou na koledu dva chlapce, jeden je oblečen do nových šatů a na hlavě má věnec z obilí (představuje bohatou koledu), druhý je v rozedraných šatech a na hlavě má vymlácenou slámu (to je chudá koleda). Než vstoupí do domu, zahalí oba chlapce dlouhou pokrývkou a nechají hospodáře jednoho z nich vybrat. Pokud ukáže na „bohatého“, zanotují mu píseň zvěstující úrodu a bohatství v příštím roce. Pokud ale vybere „chudého“, vyslechne si koledu o neúrodě a úpadku.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Doba vánoční milá už se zas k nám sklání,

láska Boží splnila zbožných duší přání.

Z Panny se narodil, ten, jenž světy stvořil,

v jeslích odpočívá.

Slovo tělem stalo se a přebývá s námi,

to vše se zvěstovalo na Betlémské pláni.

Andělé plesali, pastýři spěchali

uctít Spasitele.

Také my, ó Ježíši, Tobě se klaníme,

dobrotu tvou nejvyšší rádi velebíme.

Neb jsi z nebe sstoupil, abys nás vykoupil

smrtí svou předrahou.

V oltářní zde svátosti přítomný Bože náš,

z převelké laskavosti v chlebě se tu skrýváš.

Vroucně tebe ctíme, pokorně prosíme,

mile požehnej nás.

Chcem milovat jen tebe po celý život náš

bojovat vždy pro nebe, ctně žít po všechen čas.

Bychom v poslední den uzřeli tě soudcem

milostivým k nám všem.

Hajej, nynej, Jezulátko, zamhuř očičky,

Matička tě položila v chudé jesličky.

Poduškou ti kvítí

s nebe na tě svítí

zlaté hvězdičky.

Hajej, nynej, Jezulátko, hlavo maličká,

andílci tě kolébají, zlatá Matička

růž ti líbá z rtíčků,

kolem andělíčků,

pak tě uhýčká.

(Nejkrásnější koledy, 1941)

VÁNOČNÍ POHLEDNICE

  Tradiční vánoční pohlednice se stávají vzácností. Lidé si přejí krásné svátky e-mailem, SMSkou, a jinými cestami pomocí vyspělých technologií. Posílat několik pohlednic (nebo několik desítek pohlednic) se jeví jako zbytečné vyhazování peněz. Ale je to škoda. Mizí tím jeden z nejkrásnějších zvyků Vánočních svátků, který samozřejmě po nás vyžaduje určité úsilí i nějaký ten čas, ale na druhé straně je zaslání pohlednice nezpochybnitelným důkazem, že nám na druhém člověku opravdu záleží.

  Vánoční pohlednice se začaly posílat ve velkém až v době 1. světové války, ale tento zvyk se velmi rychle rozšířil a těšil se oblibě až do konce 20. století. Témata vánočních pohlednic se měnila s dobou.

Právě ty první válečné často zobrazují vojáky u stromečku někde na frontě, prosící o mír a šťastný návrat domů.

Po válce, ve dvacátých a třicátých letech 20. století byly pohlednice nesmírně pestré, s nejrůznějšími motivy: děti hrající si na sněhu, andílci, zářící stromečky, obrázky domácí pohody. Také se v této době objevily první obrázky Josefa Lady, který jich nakonec namaloval více než tři sta. Také malířka Marie Fischerová-Kvěchová vytvořila několik stovek motivů vánočních přání. Vánoční obrázky od Mikoláše Alše získaly oblibu až v 60. letech.

  Po 2. světové válce se motivy pohlednic začaly měnit. Nejprve na nich byla celá Svatá Rodina i s andílky. Pak zmizel svatý Josef, následně Matka Boží, až zůstal jen Ježíšek, pochopitelně bez svatozáře, s dětmi nebo zvířátky. Křesťanské motivy pak zcela nahradily fotografie prostřeného stolu, větviček, ozdob, ořechů apod., jak si to jistě mnozí z nás ještě pamatují.

  Nyní se k nám Svatá Rodina se všemi atributy a v mnoha podobách zase navrátila. Zkuste letos zase zvolit sice ne tu nejlevnější, ale rozhodně nejkrásnější variantu přání požehnaných Vánoc. Možná, že napřesrok budete i vy mile překvapeni, až na vás ze schránky vypadne krásné vánoční přání…