ÚVODNÍK - SOLO DIOS BASTA

  „Solo Dios basta“, tedy „Bůh sám stačí“ bylo heslem sv. Terezie z Avily jako součást jedné její slavné meditace:

NIC AŤ TĚ NEDĚSÍ,

NIČÍM SE NETRAP,

VŠECHNO POMÍJÍ,

JEN BŮH SE NEMĚNÍ.

KDO V SRDCI MÁ BOHA,

TOMU NIC NECHYBÍ,

BŮH SÁM STAČÍ.

  To musí mít člověk na paměti, třeba když do bývalého farního kostela, který slaví svůj svátek, přijde na poutní mši svatou jeden člověk.

A přitom jich v okolních vesnicích bydlí hned několik, kteří tvrdí, že jsou věřící, kteří se nechali nedávno jako dospělí pokřtít, ti, co žádali o křest pro své dítě, které už dávno chodí do školy, ale v kostele ještě nebylo, ti, kdo se poctivě připravovali na první svaté přijímání, a to pak bylo dodnes i jejich poslední. Ti všichni bydlí nedaleko. Mohli by přijít i pěšky. Ale všechno možné jim brání oslavit největší svátek jejich kostela.

Mají příliš mnoho práce, příliš povinností, příliš koníčků, příliš starostí s dětmi. Podobají se ženě, která v jednom slavném českém filmu odpoví na otázku faráře, proč někdy nepřijde, slovy: „Nemám čas lítat do kostela!“

Před mnoha lety chodila do tohoto kostela jedna mladá rodina s dětmi, kromě nich se pravidelně účastnily ještě tři babičky. Jednu neděli oznámil otec rodiny panu faráři: „Příště nepřijdeme, pojedeme do Plzně na nějakou normální mši svatou.“ Myslel tím samozřejmě bohoslužbu, při které je kostel plný lidí. Že je i zde vždy přítomen Bůh, to jim nějak nestačilo.

  Ale Bůh sám v kostele stačí. Kostel nacpaný lidmi ještě není kritériem úspěšnosti faráře a jeho snažení. V podstatě je jedno, kolik lidí bude na mši svaté. Ta má totiž hodnotu sama o sobě. Dává požehnání všem, i těm, kdo o něj nestojí, nebo o něm neví. Posvěcuje zemi, ve které bydlí.

Bůh sám stačí. Ani ve zdánlivě prázdném kostele neztrácejme naději. On se postará.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme připravovali farní zahradu

  Zase po roce přišel čas připravit Zahradu ticha v Jezné na „Víkend otevřených zahrad“. Nejprve důkladně posekat vysokou trávu, potom ji sklidit do promyšleně vybraných pásů a kupek, abychom mohli zase příští rok na jejich místě vysadit a vysít další květiny a keře. Říká se tomu mulčování a je to mnohem lepší příprava půdy než zahradu brutálně zorat, jak nám taky před lety někdo radil.

  Vysadili jsme záhon plný bylinek. To, aby návštěvníci viděli a třeba i ochutnali opravdovou chuť toho, co si dávají do jídla většinou v sušené formě. Tymián, bazalka, meduňka, máta, oregano, petrželka a mnoho dalších.

  Založili jsme „včelí pastvu“, pro kterou jsme vyčlenili zadní část zahrady. Je zatím pouze skromná, ale budeme ji vylepšovat a rozšiřovat. Naším cílem je vysadit takové květiny, které budou živit včelky, čmeláky a další hmyz od jara až do podzimu.

  Místo zrezavělého plotu jsme založili plot ze zlatého deště, ne všechny sazenice se ujaly, ale postupem času se snad podaří vytvořit krásný a užitečný živý plot.

  Dobrovolní brigádníci znovu natřeli kapličku blahoslaveného Hroznaty uprostřed zahrady a také vytvořili malé lavičky, které jsme umístili na celou zahradu, aby si lidé měli konečně na co sednout.

  Kolem kapličky jsme založili „květinový kruh“, postupně budeme osazovat malé plochy umístěné v kruhu kolem kapličky odolnými květinami, které se samy vysemení a každý rok znovu už bez naší pomoci vykvetou.

SVATÍ NA ČERVENEC

Svatí Cyril a Metoděj

Oba bratři, než přišli na Velkou Moravu, prožili toho dost. Narodili se do vážené rodiny ve městě Soluň. Nejmladší ze sedmi sourozenců, Konstantin (při vstupu do kláštera v Římě přijal jméno Cyril), měl velké nadání pro studium, ovládal sedm jazyků, filosofii, rétoriku a teologii. Byl vyslán byzantským císařem ve středu poselstva do Arábie, kde s úspěchem před muslimy obhajoval nauku o Nejsvětější Trojici. Po návratu odmítl kariéru u císařského dvora a uchýlil se ke svému staršímu bratru do kláštera.

Starší Michal (řeholním jménem Metoděj) měl být původně vojákem, ale zvolil si duchovní dráhu, v roce 840 vstoupl do kláštera u hory Olymp. Oba bratři byli o dvacet let později vysláni na misijní cestu k Chazarům, kteří sídlili na Krymu. Věděli, že tam bylo někde pohřbeno tělo papeže Klimenta I., který byl na konci 1. století utopen v Černém moři. Nalezli skutečně jeho ostatky v opuštěném chrámu na ostrůvku, vyzvedli je a vzali s sebou.

O dva roky později, roku 862 dorazilo na císařský dvůr poselstvo z Velké Moravy. Kníže Rostislav v něm prosil byzantského císaře Michala III., aby do jeho země vyslal misionáře znalé slovanského jazyka, aby zde šířili křesťanství a vzdělanost. Volba císaře padla na bratry Konstantina a Metoděje, kteří se již v podobném úkolu osvědčili.

Přípravy na cestu byly zodpovědné a důkladné. Konstantin sestavil novou abecedu vhodnou pro slovanský jazyk a v rekordní době do ní přeložil Písmo svaté i liturgické knihy. Spolu s Metodějem dorazili na knížecí dvorec roku 863, kde byli uvítáni s velkou radostí a úctou.

Měli před sebou kus práce. V zemi, kde už nějaký čas působili křesťanští misionáři, stále bujelo pohanství, rozšířené byly pověry, mnohoženství, pohanské oběti. Oba bratři horlivě a s láskou oslovovali lid a ukazovali mu cestu ke spáse. Snažili se také vychovat budoucí kněze, i když je zatím neměl kdo vysvětit.

V roce 867 se vydali na cestu do Říma, kde chtěli s papežem vyjednat tři důležité věci: povolení slovanské liturgie, vysvěcení učedníků na jáhny a kněze a zřízení biskupství pro Velkou Moravu. Papež Hadrián II. všechny tři prosby splnil. Převzal od bratrů ostatky svého předchůdce Klimenta, vysvětil kněze a jáhny a svatého Metoděje na biskupa pro Velkou Moravu, kterou podřídil přímo Apoštolskému stolci.

V Římě Konstantin onemocněl a cítil, že by zpáteční cestu již nezvládl, vstoupil tedy do řeckého kláštera pod jménem Cyril a zde v roce 869 zemřel.

Metoděj se i s doprovodem vracel na Velkou Moravu, ale cestou byl zajat na pokyn německých biskupů, kteří ho obvinili, že přichází působit na území, které patří jim. I když se Metoděj hájil a prokazoval se listinami od papeže, byl propuštěn až za tři roky na přímý rozkaz papeže Jana VIII.

Ani potom nebyl návrat na Moravu jednoduchý, Rostislav byl sesazen a po něm začal vládnout kníže Svatopluk. Ten nebyl Metodějovi příliš nakloněn, hlavně proto, že ho nový biskup nešetřil a ostře mu vytýkal jeho prostopášnost, pýchu a nevěry. Přes všechny těžkosti Metoděj ve svém poslání pokračoval, dál šířil křesťanství u Moravanů, Čechů i Poláků, vychovával své nástupce, překládal další části Písma, a pečlivě se staral o svěřené věřící i pohany.

Zemřel roku 885 a byl pohřben v kostele zasvěceném Panně Marii na místě, které nám už dnes není známo.

Po jeho smrti byli jeho učedníci vyhnáni ze země, odešli zčásti do Čech, do Polska, nejvíce jich nalezlo útočiště v Bulharsku a Makedonii, kde byli uvítáni s otevřenou náručí. Slovanská liturgie pak byla zakázána o 11 let později.

Cyril a Metoděj byli na Moravě uctíváni jako svatí již od 14. století, k jejich oficiálnímu svatořečení došlo až v roce 1880.

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Svatí Sedmipočetníci

  V každém městě v Bulharsku nebo Makedonii najdeme náměstí nebo ulici pojmenovanou po sv. Cyrilu a Metoději. Nechybí množství soch v životní velikosti, univerzity s jejich jménem, o kostelích jim zasvěcených ani nemluvě. Jsou zde uctíváni jako „nositelé víry“, „věrozvěsti“, i když v těchto zemích nikdy nebyli.

  Cyril, Metoděj a pět jejich nejvýznamnějších žáků, jsou nazýváni „Sedm slovanských svatých“ nebo také „Svatí Sedmipočetníci“.

  Svatý Gorazd byl pravděpodobně ještě za Metodějova života vysvěcen na biskupa a zřejmě považován za jeho nástupce. Po vyhnání z Moravy odešel buď do Čech, možná do Polska, uvádí se také, že se usídlil v Bulharsku nebo v Albánii (kde by měl být pohřben spolu se svatým Angelárem ve městě Berat). Svatý Sáva odešel pravděpodobně také do Bulharska. Svatý Angelár pak podle tradice žil krátký čas na dvoře bulharského šlechtice Časlava ve městě Pliska.

  Nejvíce informací máme o dvojici svatý Kliment a svatý Naum. Vlastně se hodně podobali svým učitelům. Tvořili také sehranou dvojici, když se na pokyn bulharského vládce pustili do šíření křesťanství v jihozápadní části bulharské říše. Vybrali si město u Ochridského jezera (dnešní Makedonie), kde založili i klášter.

Kliment se horlivě věnoval překládání liturgických a duchovních textů, učil děti prvním pravdám křesťanství, bohoslovce připravoval na vysvěcení, kněze vyučoval liturgickému zpěvu žalmů a byl ode všech chválen a uctíván jako příklad horlivého pastýře. Roku 893 byl vysvěcen na arcibiskupa a zemřel roku 916 jako poslední ze Sedmipočetníků.

  Naum pomáhal Klimentovi při učitelské činnosti, roku 900 se uchýlil do kláštera na břehu Ochridského jezera, který sám postavil, a žil zde hlubokým asketickým životem až do své smrti roku 910. Je zde dodnes uctíván jako divotvůrce a k jeho hrobu putuje množství věřících.                       

ROZHOVORY S KARDINÁLEM SARAHEM

(z knihy rozhovorů „Síla ticha“)    

  Bůh přebývá v úplném tichu. Když se člověk zahalí do ticha, přiblíží se k nebi, nebo lépe řečeno, nechá Boha, aby se v něm projevil.

  Ticho je vlastní srdci člověka, neboť Bůh přebývá v nejskrytějších hlubinách každé lidské bytosti. V Bohu jsme nerozlučně spjati s tichem. Bůh nás vede a když zachováváme ticho, žijeme s ním v každém okamžiku života. Není lepšího prostředku k objevování Boha, než je ticho vryté do samotné podstaty naší bytosti. Člověk rád cestuje, tvoří, objevuje velké věci. Ale zůstává vzdálený sám sobě i Bohu, který v tichosti přebývá v jeho duši.

  Nikdo z proroků by se nesetkal s Bohem, kdyby se neuchýlil do ticha a samoty. Mojžíš, Eliáš, Jan Křtitel, ti všichni se potkali s Bohem ve velkolepém tichu pouště. I dnes mniši hledají Boha v samotě a tichu. Nemám na mysli jen samotu jako zeměpisnou polohu, ale vnitřní nastavení. Je nezbytné, aby se člověk stal tichem.

  Příběh Ježíšovy návštěvy u Marie a Marty, jak ho popisuje svatý Lukáš v evangeliu, nám může významnou měrou pomoci pochopit, jak vzácné je ticho v každodenním životě.

  „Marto, Marto, staráš se a znepokojuješ pro mnohé věci.“ Ježíš Martu nenapomíná za to, že pracuje v kuchyni, příprava jídla byla přeci užitečná a potřebná činnost, ale vyčítá jí její vnitřní nastavení, totiž rozptylování se, které se projevuje podrážděnou reakcí na sestru.

Od dob Origena měli někteří vykladači Písma tendenci klást velký důraz na ostrý protiklad mezi oběma ženami. V Martě viděli obraz příliš aktivního člověka, který se rozptyluje mnoha věcmi, v Marii příklad kontemplativního života prožívaného v tichu, naslouchání a vnitřní modlitbě.

Ale Ježíš ve skutečnosti načrtl obraz spirituální pedagogiky: vždy máme dbát na to, abychom byli jako Marie dřív, než se staneme Martou. Jinak nám hrozí, že opravdu uvízneme v přebujelé činorodosti a podlehneme vzruchům, které mají velmi škodlivé následky, jak je popisuje evangelium: nervozita, strach pracovat bez pomoci, nesoustředěnost, rozmrzelost vůči ostatním, pocit, že Bůh nás nechává samotné a nezasáhne účinným způsobem, když to potřebujeme.

Každé činnosti má předcházet život v intenzivní modlitbě, kontemplaci, život naplněný hledáním a přijetím Boží vůle.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

20. část – svatý Maxim Vyznavač

Bůh na sebe vzal naši přirozenost

Boží Slovo, jednou narozené v těle (v čemž je Jeho marnotratná dobrota a láska k lidem), se ze své vůle stále rodí duchovním způsobem v těch, kdo po Něm touží. Rodí se v nich jako nemluvně a je v nich utvářeno prostřednictvím jejich ctností.

Zjevuje samo sebe do té míry, nakolik poznává, že je kdo schopen Ho přijmout. Neumenšuje zjevení své slávy ze sobeckosti, ale proto, že rozpoznává schopnost a možnosti těch, kdo touží Je vidět. Avšak přesto pro nesmírnost tajemství zůstává stále všem neviditelné.

Kristus je Bůh, neboť on sám udělil věcem, aby povstaly z ničeho. Avšak vzal na sebe naši přirozenost, tělo obdařené rozumovou duší, a narodil se jako člověk.

Hvězda z východu je viditelná za dne, třpytí se a vede mudrce na místo, kde leží vtělené Slovo, aby ukázala, že Slovo, obsažené v Zákoně a v Prorocích, tajemně převyšuje smyslovou znalost a vede pohany k plnému světlu poznání.

Neboť je jisté, že slovo Zákona a Proroků je jako hvězda a je-li mu skrze víru porozuměno, přivádí k poznání vtěleného Slova ty, kdo jsou povoláni silou milosti ve shodě s Jeho úradkem.

Proto se Bůh stává dokonalým člověkem, ale nezmění nic z toho, co patří k lidské přirozenosti, s výjimkou hříchu (ale ten se ani nepočítal k přirozenosti). Učinil to, aby předhodil masitý pokrm draku, nenasytně lačnícímu s otevřenou tlamou, aby mohl být pozřen, a tím ho vydráždil.

Totiž pod pláštíkem těla, které se draku mělo stát jedem, ho zcela porazil božskou mocí, ukrytou v tomto těle. Ono pak bude lékem lidské přirozenosti, protože jí vrátí někdejší milost stejnou božskou mocí.

Jako totiž onen drak vychrlil svůj jed na strom poznání a zkazil naši přirozenost jeho chutí, tak se sám opovážlivě pokusil pozřít Pánovo tělo a byl božskou mocí skrytou v onom těle zničen a zahuben.

ROK BIBLE

EVANGELIA – PŘÍBĚH, KTERÝ DÁVNO ZNÁME?

  Čtení z evangelia slyšíme při každé mši svaté. Určitě mnozí někdy také sami otevřeli knihu evangelií a něco si přečetli. Možná máme pocit, že ten příběh dávno známe: Ježíš Kristus se narodil v Betlémě, pak vyrostl, Jan Křtitel ho pokřtil, vyvolil si dvanáct učedníků, nějakou dobu kázal a uzdravoval nemocné, pak ho chytili, odsoudili a ukřižovali, třetího dne vstal z mrtvých a učedníci v něj uvěřili, a to je konec. Je to opravdu všechno? A stačí nám to k životu a k víře?

  Číst Evangelium může být pro někoho jednoduché (je to přeci příběh), pro jiného obtížné (je tam mnoho informací, mnoho postav). Máme číst Evangelium po částech nebo vcelku? A jak textu porozumět?

Existují různé metody, jak se zamýšlet nad textem evangelia. Někdo si náhodně otevře knihu evangelií a přečte si kapitolu, na kterou mu padne zrak. Jiný si rozdělí text na stejné části a čte si každý den jednu část. Můžete si z přečteného textu vybrat jednu větu a nad ní rozjímat celý den.

Je to vlastně jedno, jak začneme Evangelium číst, hlavně, když začneme a budeme pokračovat. Necháme se vtáhnout do děje a pokaždé četbu doprovodíme modlitbou.

Při četbě Evangelia musíme mít na mysli, že důvodem k jeho sepsání byla zkušenost s živým Kristem, který je uprostřed církve přítomen v jejím zvěstování a svátostech. V Evangeliu nejde jen o popis událostí, i když má samozřejmě historický základ. Můžeme v nich vycítit, která část vyšla z kázání, která z napomínání, z modlitby nebo křesťanského přetlumočení Starého zákona.

Samotné slovo „evangelium“ znamená „dobrá zpráva“, „radostné poselství“, v pohanském světě se používalo často například k oznámení narození královského dědice, vítězství nad nepřáteli, nebo ukončení epidemie, slovo „evangelium“ nebylo tedy slovo neznámé. V Novém zákoně máme sice čtyři evangelia, ale v textu se vyskytuje důsledně v jednotném čísle.

Zejména apoštol Pavel tím chtěl zdůraznit, že na rozdíl od tolika „evangelií“ = „dobrých zpráv“ o panovnících a jejich vítězstvích existuje jedna dobrá zpráva, jediné radostné poselství o Ježíši Kristu, před nímž ta ostatní evangelia pohanského světa jsou bezvýznamná.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Veni, Creator Spiritus…

Vzývání Ducha svatého:

Přijď, Duchu svatý,

naplň srdce svých věrných

a zapal v nich oheň své lásky.

Sešli svého Ducha

a všechno bude stvořeno.

A obnovíš tvář země.

Jaroslav Durych napsal v roce 1931 v časopise Na hlubinu:

Prosíme-li Ducha svatého, aby naše srdce naplnil, tu máme na mysli především to, aby nás zbavil úzkostného a zoufalého pocitu marnosti, bezútěšností, bezúčelnosti a prázdnoty; aby naše zoufalství, naše malomocnost a bláznovství bylo nahrazeno poznáním skutečnosti a touhou po cestě skutečného života.

Cesta skutečného života nevede jen rozjímáním a životem vnitřním, nýbrž i správným jednáním vnějším a poznání skutečnosti netýká se jen poměru člověka k představě Boha neviditelného, nýbrž ke všemu tvorstvu a ke všemu konání.

Ale tím prosíme zároveň, aby v srdci našem nestrpěl vedle darů svých a vedle působení svého ničeho z těch věcí marných, klamných a nicotných, které lichotí žádostivosti naší, aby si je chtěla podržeti a skrýti v přítomnosti Ducha svatého, abychom jich mohli používat k bláznovské zábavě a k bláznovské rozkoši.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Několikrát jsme se seznámili se zápisky cestovatelky Egerie, která ve 4. století procestovala celou Svatou zemi i Egypt. Ale ve středověku cestovali i naši předkové a s jejich zážitky se budeme nyní seznamovat. Jako první si představíme cestopis Martina Kabátníka.     

  Martin Kabátník byl měšťan města Litomyšle, kam se přestěhoval kolem roku 1480 z Prahy. Byl totiž členem Jednoty Bratrské, která právě v Litomyšli prožívala dobu rozkvětu pod ochranou pánů města, Kostků z Postupic. V roce 1490 přijala Jednota Bratrská určitá mravní a životní pravidla pro své členy a zároveň bylo rozhodnuto vyslat do světa několik výprav, které by se snažily najít nějaké společenství žijící ještě podle původních křesťanských zásad. Jeho příkladem se pak chtěla Jednota řídit. Bylo tedy vypraveno poselstvo do Ruska, do Istanbulu (Konstantinopole) a do Palestiny a Káhiry. Právě té poslední výpravy se zúčastnil Martin Kabátník, který jako jediný své zážitky z cesty sepsal a tím zachoval pro příští generace.

  Dlužno dodat, že ani jedna výprava nenašla ve světě to, co hledala, totiž původní církevní obec žijící svatě a bez poskvrny. Jak později napsal Jan Ámos Komenský: „Ti všichni po návratu domů podali zprávu jen o všeobecné zkaženosti, a že křesťané všude tonou v neřesti a pověrách.“

První část

Cesta z Čech k Jeruzalému. Kdo by chtěl jít nebo jet bez vody a bez moře, musí, kudy jsem i já jel ze země České, přes zemi moravskou a slezskou až do Krakova a Lvova. Potom z ruské země do země valašské k Dunaji, a pak přes zemi tureckou přes hory veliké a přes pouště dlouhé až do Konstantinopole.

V Konstantinopoli najdeme lidi rozličných věr a jazyků, a každá víra má své kostely a správce, Řekové i Římané, Turci i židé.

Císař turecký jest pán velmi bohatý na stříbro, neb vždycky u jeho dvoru ze samého stříbra peníze se dělají.

V Konstantinopoli jest lázeň velmi veliká a dílem čistým udělaná, v našich zemích neslýchaná a mnohým nevídaná. V té lázni komůrek je mnoho, do té komůrky každý, kdo chce, může vejít a v ní se umýt. Do každé komůrky teče voda teplá a studená a lavice jsou udělané z čistého mramoru. Ta lázeň nazývá se císařská.

Pak jsme jeli z Konstantinopole, plavili jsme se přes zátoku mořskou, kde se schází Bílé moře s Černým, jeli jsme přes hory velmi veliké, majíce před sebou tři dny cesty do Bursy, města císařského. V Burse udělal císař za svůj peníz dům hostinský, který se nazývá karvasar, v těchto zemích nevídaný a jen zřídka slýchaný. A dům tento je tak veliký jako některé městečko.

Uprostřed toho domu je rynk okrouhlý vydlážděný kamenem alabastrovým velmi hladkým, a uprostřed toho rynku čtyři sloupy z kamene tesaného. Na těch čtyřech sloupech je udělán pěkný kostelík turecký a pod ním roura z kamene mramorového, a z ní jde dvanáct trub velikých mosazných, a z nich teče voda čistá do koryt kamenných. V těch korytech napájejí koně, velbloudy, osly i jiná hovada, ale i pro svou potřebu vodu lidé berou. A komory, ve kterých hosté bývají, jsou tak čistě upravené, že v zemi české nesnadno o nich vyprávěti, protože je to až pravdě nepodobno. V tom domě mají také prévety mramorem a alabastrem obložené, velmi čisté, a do nich teče voda trubkami.

Odtud jsme jeli do země adzamské, přes pouště dlouhé. Země je tam tak bídná a nuzná, že v ní není ani dříví na oheň, ale kraví lejna tam suší a do ohně dávají. Také chleba mají málo, ječného, a ten je černý jako uhlí.

Mlýny také nemají, neboť je tam vody maličko, takže ten ječmen v žernovech melou, i s plevami ho rozdělají s vodou, tenké placky udělají a ty pak na ohni na těch lejnech pečou. A když je ohně málo, dosuší placky na slunci. Když jsme chtěli vodu píti, museli jsme si ji od nich koupiti.

Příště: Z Antiochie do Damašku.