Milan Syruček

Ten „bělovlasý stařík“ z tiskové konference prezidentů Medvěděva a Klause v prosinci 2011 v Praze, jak se o mně psalo, to jsem byl já. Způsobil jsem rozruch tím, že jsem se po tiskovce obou státníků zvedl ze židle a poprosil je, aby se ještě trochu zdrželi. Chtěl jsem jim totiž předat svou novou knihu,věnovanou Rusku, která vyšla právě pár dní před příjezdem ruského prezidenta do Prahy. Václav Klaus si knihu vzal a odešel, Dmitrije Medvěděva zaujal titul, který jsem mu přeložil:

Je třeba se bát Ruska?

„Opravdu je třeba?“ zeptal se mě.

Odvětil jsem mu, že odpověď si musí dát každý čtenář sám, já mu jen předkládám fakta.

„A co si sám myslíte?“

„Vy jistě znáte ruské úsloví, že ,Rusko je možné milovat či nenávidět, ale pochopit ho nelze.´ A já se právě v knize snažím, aby ho čtenáři pochopili.“

 „Nás není třeba se bát,“ ujistil mě Medvěděv.

„Mohl byste mi podepsat výtisk pro mne?“ zeptal jsem ho.

„Ale ovšem, máte-li ho sebou.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil jsem, vrátil se k aktovce na mé židli a podal prezidentovi knížku.

Napsal mi do ní: Uspěchov vam.

Srdečně jsme se rozloučili, ještě mi podal ruku. V řadách dvou set přítomných novinářů, domácích a zahraničních, převážně ruských, nastal poprask.

„Co jste si s Medvěděvem povídali?“ - „Bylo to předem domluvené?“-

„Nebál jste se bodyguardů, že vás smetou?“ zasypali mě svými otázkami.

Přešli jsme do tiskového střediska, kde už někteří čekali s kamerami a mikrofony na můj příchod, například česká televize Nova či ruská NTV.

Odpověď byla jednoduchá: knížku o Rusku jsem začal psát dávno před prezidentovým příjezdem. Vlastně ji píšu pětašedesát let, od okamžiku, kdy jsem tuto zemi začal poznávat. Ale když jsem se neoficiálně dověděl, že k nám má v prosinci 2011 přijet ruský prezident, to ještě nebylo stanoveno ani datum ani program, požádal jsem ředitele nakladatelství Epocha Zdeňka Pobudu, aby její vydání uspíšil. Chtěl jsem ji mít v ruce právě před prezidentovým příjezdem. Nakonec se to podařilo.

Já jsem se mezitím domlouval s ruským velvyslanectvím, zda by bylo možné v programu prezidentovy návštěvy najít pár minut, kdy bych mu mohl knížku předat.

„Nemáme námitky, ale předem to určit nemůžeme, prostě to zkuste,“ odvětil mi Vladimír Vladimirovič Fjodorov, mluvčí velvyslanectví.

Obrátil jsem se i na českou prezidentskou kancelář, ke svým známým – vedoucímu kanceláře Jiřímu Weiglovi, řediteli politického odboru Ladislavu Jaklovi, řediteli tiskového odboru Radku Ochvatovi. Ti mě prostřednictvím ředitele sekretariátu Martina Slaného odkázali na „standardní postup“: nechť knížku nechám na ruském velvyslanectví a oni ji svému prezidentovi předají.

Taková varianta mě vůbec neuspokojovala. Chtěl jsem ji předat osobně. Proto jsem se akreditoval a prostě čekal na vhodnou příležitost.

Tiskovka nebyla příliš vydařená. Předem byli vybráni dva čeští a dva ruští novináři, jeden z agentury a druhý z televize, každý z nich směl položit jednu otázku, a tím to skončilo. Už před jejím zahájením jsem zaujal strategické místo. Když jsem mezi prvními vešel do sálu, všiml jsem si, že levá strana židlí je určena pro ruskou delegaci, pravá je však volná. Sedl jsem si do první řady hned zkraje u uličky uprostřed, abych měl k řečnickým pultíkům prezidentů co nejblíže. Do obou knih jsem předem napsal věnování, knížky jsem si připravil a čekal na příležitost.

Ta se naskytla, když Radek Ochvat oficiálně konferenci ukončil a oba prezidenti se chystali odejít. Zvolal jsem na ně: „Minutočku, požalujsta“, přistoupil jsem k nim a předal knížky.

Reakce kolegů a články v tisku o mém činu mě překvapily. Co na tom bylo tak udivujícího? Žádného prohřešku jsem se nedopustil, ostatně všichni můj čin ocenili. Ale já jsem v něm neviděl nic mimořádného.

Foto: idnes