V indočínských palácích a džungli
Nečekaná setkání
První z mnoha cest do Indočíny začala pro mne v lednu 1969 na moskevském letišti Vnukovo. Přiletěl jsem do Irkutska, abych přesedl do čínského iljušina. Proto bylo třeba projít po ploše od letadla do tranzitní haly. Bylo minus 51 stupňů, ale dva Poláci, kteří letěli se mnou, aby doplnili Mezinárodní kontrolní a dozorčí komisi (tvořili ji Švédové, Indové a Poláci), nedbali na varování pracovníků letiště a nezakryli si tváře šálou. Než došli do haly, zbělely jim nosy a uši. Už jsem byl z putování po Sibiři poučen, že omrzlina vás nestudí, naopak se z ní rozlévá po těle příjemné teplo. Nepokoušel jsem se to však znovu zažít.
Když jsme přiletěli do Pekingu, letištní rozhlas mě vítal v češtině a při průchodu celní a pasovou kontrolou mě darovali knížku Mao Ce-tungových citátů, samozřejmě také v češtině. Uvítali mě pracovníci velvyslanectví, kteří byli celí žhaví na novinky z Prahy. Hned druhý den se sešlo celé velvyslanectví vyslechnout si mé vyprávění, například, jak proběhl Palachův pohřeb. Z atmosféry přítomných bylo cítit, jak jsou tu pracovníci rozděleni. Část uvítala můj proslov potleskem, část sepsala na mě stížnost Bil´akovi, ale nepříjemnosti jsem z toho měl až po návratu.
V Pekingu jsem strávil týden, než mi letěl další spoj do Nankinu a odtud malým letadlem do Hanoje. Ta mě uvítala krašanem – nepříjemným drobným deštěm, který neměl konce. Bylo deset nad nulou, školy a mnohé úřady měly zavřeno, lidé chodili po ulicích zachumlaní v teplé šály, ale bosky. Z chladu syčeli, byla to melodie, která mě provázela po celý hanojský pobyt.
K mému vítání se v budově velvyslanectví shromáždilo všech sedm pracovníků – žili tu bez manželek, v době amerických náletů bylo diplomatům zakázáno brát sebou celé rodiny. Vždyť jedna z amerických bomb se zatoulala i do rezidence švédského velvyslance. Ještě štěstí, že už nespal v ložnici, ale právě se v koupeně holil.
Naším velvyslancem byl můj známý Jirka Meisner – znali jsme se, když pracoval jako tajemník Mezinárodního svazu novinářů. I později mě zval k sobě, to když ve Vídni vedl naši delegaci na rozhovorech o snížení stavu vojsk a výzbroje ve střední Evropě.
Teď jsme se však potkali v severovietnamské metropoli. Na uvítanou mi nabídli trs banánů. Když viděli, s jakou chutí je jím, pustili se také do nich s poznámkou, že jsem jim znovu vrátil apetit, jinak už jimi byli přejedeni. Není divu, jak jsem se přesvědčil, rostly tu všude, i divoce, stačilo jen natáhnout ruku a utrhnout si celý trs.
Bavili jsme se i o místních problémech. Například potkanech, kteří se v budově objevili. Jirka objednal z Prahy jed, aby je vyhubili, ale vietnamský obsluhující personál rázně protestoval, aby jim neničili jejich nedělní pochoutku.
Oficiálně jsem byl hostem Vietnamského svazu mládeže, což tu byla vlivná organizace, jak jsem se mnohokrát přesvědčil. Umožnili mi například při prohlídce prezidentského paláce setkání s Ho Či Minem. Umožnili je poněkud nepřesný výraz. Potkal jsem se s ním v zahradě, kde sídlil v bývalém zahradnickém domku. Palác byl prý pro něj příliš honosný, vždyť šestnáct let prožil v horské jeskyni, kde se skrýval. Vůbec jeho život byl velmi dobrodružný a svízelný – za prací objel snad celý svět, pracoval jako dělník v jednom z amerických přístavů, byl námořník, v Paříži retušér obrázků, v Londýně zahradník a také pomocník nejslavnějšího kuchaře Escoffiera, u něhož měl na starosti přípravu zeleniny. Cestoval v prezidentském doprovodu, ale rovněž v poutech na rukou...
Kdybych neznal jeho tvář z četných fotografií, asi bych v něm nepoznal prezidenta. Byl oblečen v khaki kalhotách a košili, na nohou měl sandály vykrojené z pneumatiky a opásané koženým páskem – tzv. hočiminky, které nosili všichni, pokud nechodili bosky. Sundaval si je před schody, které vedly do jeho pracovních místností v domku, stojícím – jako mnohé jiné v této zemi – na kůlech. Na jeho pracovním stole jsem okamžitě poznal psací stroj underwoodku, stejný jsem měl doma. Stěžoval si mi, jak je tu odřízlý od života, byl zvyklý žít mezi lidmi, sám si uvařit rýži, ulovit si k ní rybu a tady mu všechno přinesou na tácu již hotové.
Nebyla to strojená skromnost, prostě takový byl celý život. Vyprávěl mi o něm jen zčásti, například to,jak jeho původní představou při vzniku samostatného státu bylo, že ho zbavit francouzského kolonialismu pomohou Američané. Spolupracoval s nimi už za svého ilegálního pobytu v Číně, na vyhlášení nezávislosti 2. září 1945 pozval americkou delegaci, všude byly rozvěšeny transparenty se zdravicemi ve vietnamštině a angličtině. Četl Rooseveltovy projevy o poválečném uspořádání světa bez kolonialních říší, napsal jemu a Trumanovi osm dopisů s nabídkou poválečné spolupráce, ale na žádný nedostal odpověď. Byl především nacionalistou a bojoval za nezávislý Vietnam jako takový, bez ohledu na třídy a politická kritéria. V jeho první vládě byli také zastoupeni nacionalisté. Do války vůči kolonizátorům ho nevedla pouhá nenávist k Francouzům. Tu respektoval, vždyť tam žil, na sjezdu v Tours se stal členem Francouzské socialistické, a když se odštěpila, tak komunistické strany. Na Francii chtěl nezávislost, nikoliv úplné přerušení vztahů, uznával mnohé její přednosti.
To nebyl jediný příklad takového vztahu k bývalé mateřské zemi. V roce 1983 jsem na žádost Vietnamců psal knížku ve francouzštině k 30. výročí bitvy u Dien Bien Phu, která probíhala od března do května 1954 a rozhodla o definitivní porážce Francie. Byla také jednou z udivujících operací generála Vo Nguyen Giapa, která vešla do učebnic nejen ve francouzské vojenské škole Saint Cyr, ale třeba i v americké West Point. Požádal jsem Vietnamce, aby mi na to bojiště sezvali vietnamské a francouzské důstojníky, kteří tam bojovali. Kupodivu přijeli téměř všichni a v čele s Giapem jsem procházel celé bojiště. Pouze tu chyběl francouzský velitel Christian Marie Ferdinand de la Croix de Castries, který se pro nemoc a věk omluvil (umřel v roce 1991 ve věku 89 let). S těmi ostatními jsem prohlížel jednotlivé pevnosti, jichž bylo celkem osm. Byly pojmenovány podle milenek plukovníka, během bojů povýšeného na generála, víc jich prý neměl. Překvapilo mě, jak všichni s naprostou profesionalitou vykládali, jak jedni pevnosti bránili, druzí dobývali, podkopávali se jako syslové, až nakonec vnikli i do hlavního štábu a de Castriese zajali. Ale nebyla v tom nenávist, naopak vzájemně oceňovali neobvyklé způsoby, jichž jejich obránci a dobyvatelé volili a vzájemnou statečnost bojovníků.
Stal se i takový případ: v jedné z chodeb pevnosti narazili na sebe vojáci obou stran, ale najednou uprostřed objevili karton koňaků. Aniž by si co řekli, přerušili boj, připili si na zdraví svých rodin a poté se zase pustili do boje...
Právě ten koňak byl nakonec důvodem sporu v naší smíšené skupině. Už ke konci bojů byl pro pozdvižení morálky plukovník de Castries povýšen na generála. A protože francouzská letadla se zásobováním, která startovala z Hanoje, nemohla v údolí už přistávat, padákem shodili generálské výložky, které Navarre strhl ze své uniformy a poslal je de Castriesovi spolu s bednou koňaku. Obojí se však ztratilo a spor vznikl i nyní, kdo že se jich vlastně zmocnil. Francouzi obviňovali Vietnamce, ti se zase dušovali, že do jejich pozic zásilka nedopadla. Tak se nakonec všichni svorně dohodli, že se všeho zmocnili příslušníci Cizinecké legie, generálské hvězdičky zakopali a koňak vypili. Někteří navrhli, že je půjdeme hledat. Ale Francouzi sebou přivezli také koňak, už jsme pár lahví zdolali a nikomu se nechtělo namáhat se pro pár ztracených generálských hvězdiček.
Musím říci, že boje s Američany zdaleka nebyly tak džentlmenské. Nechci zde popisovat celou anabázi, tomu jsem věnoval několik knížek, zde se soustřeďuji jen na některé osobní vzpomínky, z nichž některé jsem ještě nikdy nevyprávěl. Na besedách se ovšem rád pochlubím tím, jak jsem na Ho Či Minově stezce i za bombardování spal uprostřed džungle a brigády 1600 dívek, v níž jediným mužským byl jejich velitel. Děvčata vypochodovala s pochodněmi na paseku uprostřed džungle – americké nálety byly vždy v poledne, večer nelétali - a tam mi všechny zazpívaly tklivé vietnamské písně. Jak se nesly džunglí, mísily se se zpěvem ptactva a ostatní noční zvířenou, mělo to neopakovatelnou atmosféru. Poté mě mezi dvěma stromy uvázaly houpací lůžko, přikryly moskytiérou a popřály dobrou noc. Ale jaká je to noc v džungli, která teprve tehdy ožívá tisíci zvuky! Na to se nezapomíná...
Stejně tak na rozhovory s osobnostmi, které bohužel už nežijí. Třeba s premiérem Phan Van Dongem, rovněž odchovancem Francie, kde řadu let pracoval u Renaulta. Nebo ministrem zahraničí Nguyen Van Trinhem. S ním jsem se tak zpřátelil, že mi jednou na rozloučenou daroval papouška. To když jsem mu předtím vyprávěl, že moje dcera pracuje v zoologické zahradě. Papoušek to byl velký a nádherně zbarvený a jak jsem ho později vylíčil Nataše, velmi vzácný. Nepředal jsem jí ho však, nedovezl domů. Jednak jsem se s ním příliš nepohodl. Přinesli mi ho večer na pokoj v bambusové kleci, kterou do rána prokousal. Což o to, ráno mi ji můj bezpečnostní doprovod opravil, ještě jsem k němu dostal trs asi čtyřiceti banánů, aby se papoušek v letadle nenudil ani nehladověl. Ale když jsem si představil, jak s ním budu v Moskvě přestupovat a pohraniční kontrole vysvětlovat, že to je dar vietnamského ministra, když jsem k tomu nedostal žádné papíry, tak jsem milého ptáka s těžkým srdcem zanechal mým průvodcem. Potěšilo je to, na tržišti za něj mohli utržit velké peníze.
Ostatně, dělal jsem s nimi i jiné obchody. Souhlasil jsem, že jsme před jejich novoročními svátky têt zajeli do džungle, abychom tam ze shnilých kmenů natrhali nějaké orchideje na výzdobu jejich domů a nasbírali dříví (tehdy bylo v Hanoji striktně na příděl). Protože před městem byly přísné kontroly, zda se nedováží na černo něco, co je vázané, souhlasil jsem i s tím, že vyhodili mé přední sedadlo vedle řidiče, místo něj tam narovnali polena a přikryli pokrývkou. Dřevo jsme propašovali bez problému.
Zamhouřili obě oči, když za mnou do hotelu přišla Thien Thi Phuoc, moje blízká známá ještě z Moskvy, kde jsme žili v pokojích na jednom poschodí ubytovny Ústřední komsomolské školy. Byla to vůbec první vietnamská skupina, která v roce 1956 přijela do SSSR, vypravoval ji osobně Ho Či Min. V Moskvě však pro ni nemohli sehnat tlumočníka a tak jsem jim první týdny překládal z ruštiny do vietnamštiny jak na přednáškách, tak v praktickém životě. Nebylo tam problémem koupit lístky do Velkého divadla, ale pro Vietnamky bylo nemožné například sehnat dámské vložky. Tak jsem šel s nimi do drogerie a do lékárny, abych se dověděl, že takové zboží se v SSSR nevyrábí, ženy používají vatu. Podobně to bylo i s jiným zbožím, na něž byly v rozvojovém Vietnamu zvyklé, ale v zemi vyspělého socialismu neexistovalo, třeba kvalitní dámské mýdlo. Prostě byly od Francouzů příliš rozmazlené.
Chtěli jsme se po letech znovu pozdravit a pohovořit si. V té době byl však přísný zákaz, aby kdokoliv, i vysocí funkcionáři ( a ona byla diplomatkou) se bez dovolení a doprovodu stýkali s cizinci. Nám to však dovolili, dokonce ani nepostřehli dárek, který jsem jí přivezl. Nu ovšem, od baru, kde jsem jim nechal otevřený účet, bylo špatně vidět...
Podobných zážitků jsem měl desítky, vždyť jsem zemi projel a prošel křížem krážem, Ho či Minovou stezkou jsem se dostal i na jih. Po sjednocení jsem už mohl do Saigonu a dalších míst normálně, doprovázel jsem také řadu delegací, dokonce tu od nás na nejvyšší úrovni. Mimo jiné jsem rovněž pro Slušovice zprostředkovával pronájem bývalé americké vojenské rekreační základny a asi deset tisíc hektarů ananasových plantáží v An Locu u kambodžských hranic, ale to by byla jiná kapitola.
