Jdi na obsah Jdi na menu
 


2014 - křest knihy Záhady brdských lesů

Záhady brdských lesů

            Proč jsem začal psát knížku o Brdech? Tahle středočeská vrchovina mě lákala už od dob, kdy jsme se odstěhovali ze Solopysk na Zbraslav, což bylo někdy v roce 1940, protože právě zbraslavským kopcem Havlín Brdy začínají. Kam jdeš či jedeš na jih, pořád vlastně putuješ Brdy. Bezprostředním podnětem byl však Míšov, kdysi nejtajnější objekt Československé socialistické republiky. Nacházelo se tam úložiště sovětských jaderných hlavic k raketám Točka, o čemž nesměli vědět ani naši nejvyšší představitelé. Už si přesně nevzpomínám, jak jsem se seznámil s Václavem Vítovcem, Milanem Skočovským a Milanem Linhartem, kteří se ve svém polomladickém zápalu rozhodli tento objekt si od armády pronajmout a vybudovat tu  ATOMMUZEUM, jediný objekt toho druhu ve světě, který se zachoval v původní podobě tak, jak ho tu v roce 1990 zanechalo 170 sovětských vojáků, kteří tu sloužili. Ale i z nich jen osm vědělo, co tu vlastně chrání.

            Tak jsem o tom napsal knížku, ale připojil jsem i jiné taje a záhady brdských hvozdů, ať už skutečné nebo legendy, jak se uchovaly do dnešních dní. Třeba o dívce, za niž chodili dva mniši, dvojčata, aniž to osobě navzájem věděli a dívka poznala. Až se jednou u ní setkali oba a tak se o ni porvali, že ji roztrhli. Podle její krve se prý tak jmenuje Červený potok, nikoliv od železné rudy, jak tvrdí geologové. Nebo: byla tu počata Fred, jedna z členek známého švédského souboru ABBA? Je pravdou, že za války z vrcholu Praha Němci kontrolovali celé nebe nad Evropou a aby se nenudili, měli tu i nevěstinec, kde měla být počata. Dal jsem si tu práci a zjistil jsem, že sice jejím otcem byl německý major, ale stalo se to v Oslo.

            Někdy mám dojem, že jsem se sám stal součástí toho muzea. Nikoliv snad jako historický exponát, ale protože agituji pro jeho návštěvu, kde mohu a některé skupiny či jednotlivce doprovázím až sem. Třeba i Miloše Jakeše, abych se přesvědčil, že opravdu nevěděl, že o něm neví, ba ani neví, že to neví.

            Od letošního ledna je vojenský újezd zrušen, ale už předtím jsem tu oblast projel, třeba s pplk. Šormem, který mi ochotně ukazoval ta nejzajímavější místa. A také, že třeba u Padrťských rybníků jsme za půl hodinky nasbírali vrchovatý koš hřibů. A rovněž se pokochali zámečkem Tři trubky, v němž se jako první vyspal prezident T. G. Masaryk, když v roce 1930 zahajoval cvičné střelby. Dodnes je tu problémem množství nevybuchlých granátů, které vás nutí nechodit tam, kde to ještě ženisté nevyčistili. A dodnes tu funguje objekt, jemuž se říká U němých.

            Nebylo by radno vyletět do vzduchu i jinde, než z místního letiště. To však zarůstá. Snad posledním  letadlem, které zde přistálo a zase odletělo, bylo americké v roce 1950, když tu cosi tajemného hledali právě v zapomenutých štolách vrcholu Praha. Američané tu však byli i poměrně nedávno – bývalý americký ministr obrany Rumsfeld si přijel prohlédnout Míšov a jiní v blízkosti tohoto objektu hledali místo pro radar. Já jsem sem doprovázel pracovníky amerického velvyslanectví, kteří prostě jen byli zvědaví, stejně tak jako tisíce návštěvníků od nás a z celého světa, kteří sestoupili do bunkru po patnácti železných schodech. Dokonce to byl i náš premiér Sobotka a Zemanova manželka Ivana jako zastoupení svého muže – pro Miloše by ty schody byly příliš nebezpečné. V době své činnosti byl však bunkr podstatně nebezpečnější. Víte, že se zde skrývalo tolik výbušné síly, že se rovnala tři sta bombám shozeným na Hirošimu? Devadesát kilometrů od Prahy... Tak právě v tomto objektu jsme křtili mou knížku.