To co bylo už není.
Nebyla jsem vždy taková, jako dnes. Ale lidé se mění, i když jen málokdy sami od sebe, častěji spíš vlivem nejaké události, nebo lidí kolem. Ohlédněme se tedy zpět. Bylo nebylo... ale kecam... Narodila jsem se v ne zcela normální rodině. Matka byla ta, co měla sama se sebou co dělat, natož ještě vychovávat děti. Někdy si řikám, že jí nás měly sebrat, nebo nás spíš měla potratit, ale budiž. Už jsme tu, já i mí sourozenci... Někde je zřejmě dáno pravidlo, že někdo z rodiny musí být nejhorší. A tak jsem se toho ujala já a jsem v tom čím dál lepší. Ale na začátku jsem to nevěděla, vlastně jsem nevěděla vůbec nic.. Když se ohlédnu na dětství, tak i přes hrůzy ktere jsem zažila, byla jsem stále ta milá dívka, která by pro druhého i zemřela. Prostě píča... Peklo přicházelo pomalu, ve škole šikana, mou matkou se stávala ulice. Začínala jsem utíkat tam, kde mě nic nebolelo, na hřbitov, kde ležel můj otec. Nevím kdy a jak to začalo, ale pomalu jsem si uvědomovala, že už to nejsem já. Pociťovala jsem změnu ve svém podvědomí. Uvědomovala jsem si, že přestávám cítit soucit s lidmi a všechny mé city se mění v kopu čisté nenavisti. Nenávisti k těm, co jsou lidi... Začala jsem si řikat 'jste jen lidi a škoda, že ne mrtví'. Mé chápání světa od mala bylo jiné, ale nyní se ještě víc odvrátilo. Přestala jsem se vnímat jako jedna z nich, z vás, z lidí, ztratila jsem víru v dobro, začala nenavidět boha... Ale jedno vím, dělá mě to silnější, než jsem kdy byla. Poznala jsem svět za životem... Jak? Někteří mě nazvou bláznem, druzí se mi vysmějí, ale někdo snad uvěří. Mívám návštěvy z druhého světa. Návštěvy pro mě blízkých, návštěvy mrtvých. Možná přízraků, možná démonů, nebo snad padlých andělů... Někdo by je viděl jako zlo, já je vnímám jako část sebe. Jako část mého nového života. Mám nesmírnou touhu patřit mezi ně, možna ne jen patřit, ale být víc než oni... Každý ať si o mě udělá svůj obrázek sám.. Ale kdo nezažil, nepochopí. Nechci to dál rozvádět, rozepisovat atd., kdo chce, může se mě na cokoli zeptat, ráda odpovím... Možná