Uzavřeno
Uzavřeme tyto stránky malým vysvětlením, kdy a jak to všechno začalo. Nevím kolik mi přesně bylo, asi šest let, ale na tom nesejde. Mozek mi neslouží jako nekonečný trezor na sběr a uchování informací, popravdě někdy je spíš jako bermudský trojúhelník. To se stává i lepším, než jsem já...
První divná věc se mi stala jako malé holce, na pohřbu mého otce... Matka se šla s farářem podívat na otcovo tělo a já, jako správné zvědavé dítě, jsem chodila kolem, když mě upoutal hlas. Ten hlas znám, napnula jsem uši a opravdu jsem uslyšela údajně mrtvého otce jasně říkat, ať mě máma opatruje...
Nikdo mi pak během obřadu nemohl vysvětlit, že můj otec je opravdu mrtev. Obřad jsem tedy proseděla v klidu a s úsměvem, že se otec vrátí. Proč máma a všichni řvou? No co, asi jsou úplně blbí..
Mojí pozornost upoutal neznámý muž v zadní lavici. Byl starší, dlouhé vlasy, francouzské hole a modrá bunda. Zvláštní, jak se paměť oživuje... Co tam dělal, nebo kdo to byl, jsem se nikdy nedozvěděla.
Nebyl ani na jedné z fotek, prostě přišel a odešel... Tady bych se zastavila a na chvilku se přehoupla do dnešní doby. Táta mi vždycky chyběl a chybí stále, byl to de facto jediný člověk, kterého jsem měla moc ráda, i když jsem ho vlastně moc neznala... V poslední době se mi zdají sny, ve kterých mi určítě chce něco říct.
sen z autobusem c.13
A teď zase zpět... Po pohřbu se nic zvláštního nedělo, čas letěl jen já, snad nevědomky, byla jiná... Ale já si připadala normální... Bavilo mě hledat mrtvá zvířata a dělat jim hrobečky... Měla jsem takový malý hřbitůvek... a na ten opravdový jsem chodila už jako malá strašně ráda. Načerpat sílu, začít volně dýchat... Prostě je mi tam lépe, než kdekoliv... Začala jsem věřit, že přicházím domů...
A přehoupneme se k dalšímu úmrtí... Byl to strýc mého přítele, byli jsme mu na pohřbu a pár dnů po něm jsme zjistili, že hlína na hrobě se propadla a je potřeba ji dosypat. Koupila jsem kočárek od jedné paní, za který jsem pak zaplatila pět stovek, hlínu jsme navozili a vše bylo v pořádku, až do jednoho zimního večera... Šla jsem cestou kolem hřbitova, večer, kolem 18:30, přesně nevím, ale byla zima a dost velká tma... Najednou něco v ulici mezi garážemi a hřbitovní zdí projelo... auto, snad Octavia, zelená, nevím přesně... zastavila a vystoupil z ní člověk, kterému jsem byla na pohřbu, kterému jsem dovážela hlínu na hrob... uklonil se a zmizel. Mě popadl panický strach, nemohla jsem dýchat, křičet, prostě nic... A tak jsem utekla domů, kde jsem nemluvila a jen se nějakou dobu klepala s pocitem, že jsem potkala ducha...
To byl snad můj první zážitek setkáni, nebo snad halucinace?
O pár let později jsme skončili v areálu starého cukrovaru Lenešice, kde jsme bydleli. Tady bych lhala o pořadí událostí, které se tam odehrávaly, tak je napíšu tak, jak mi je paměť ukazuje...
Jednoho odpoledne jsem se vracela ze školy a nikde nikdo, všichni byli pryč, probíhala jsem dům odshora dolů, myslela jsem, že se všichni schovali, protože mě tam něco lekalo, otevíraly se okenice, dveře, byly slyšet kroky... a ja stále křičela 'vylezte, kde jste', ale všichni byli pryč... kdo tam tedy takhle řádil za bílého dne, kdo mě strašil..?
Další. Večer jsem usnula a vím dobře, v čem šel spát můj přítel, uprostřed noci jsem se probudila a koukám, že někdo je mezi námi, byla jsem rozespalá a nijak jsem se nebála, jen jsem se zvedla a říkám 'Já vedle tebe spát nebudu', obešla jsem postel, sedla vedle přítele a pak mi to došlo, koukla jsem za sebe a pořád to tam leželo, začala jsem křičet... a přítel se vzbudil... a najednou to bylo pryč...
Další noc, uprostřed noci něco kolem lustru, slyšela jsem jasný smích, létalo to a já měla strach...
Další... uprostřed noci mojí paní mámy pes, byl zraněný a já měla pocit, že chce jen pomoct, zvedla jsem se a podívala se na něj a měl poraněný hřbet... Zvedla jsem se a vydala se tiše za ním, jenže jakmile jsem natáhla ruce, že ho vezmu k sobě, zmizel... Trochu mě to vylekalo.
Noc poté zase malé dítě na stole, zabalené v peřince... byl to chlapec, to vím... a já zase naivně věřila, že je to doopravdy a chce jen pomoct... Zvedla jsem se, že ho vezmu k nám do postele zahřát a postarám se o něj... jenže opět zmizel.
Noc poté mě probudilo hlazení po vlasech, otevřela jsem oči a stála tam malá krásná dívenka, v kloboučku a šatičkách a hladila mě... Měla krásné modré oči a blond vlásky jako panenka... Když viděla že jsem vzhůru, vyšla směrem ke dveřím, já se zvedla taky, zavedla mě přes kuchyň a tam mi zmizela... Tu noc jsem o ní měla sen, držela jsem ji v ruce, dívaly jsme se z okna a ona mi točila vlasy a říkala 'Ty jsi moje, ty mi pomůžeš'.
Myslela jsem, že to všechno byly jen halucinace, živé sny... ale její návštěvy se opakovaly... postupně jsem o ní zjišťovala, že se bojí světla, aby ji neviděli... Nevím kdo... Měla panenku, ale ta odešla, je sama a bojí se...
Jenže mezi její návštěvy se mi míchali ti druzí... Chtěli mě uškrtit, vylekat a děsili mě... Byla to hrůza... Jednou mi dívka řekla, že oni o ní ví, stejně jako o mě...
A nějak se to začalo rozjíždět... Mívala jsem špatné sny, uprostřed noci se budila a viděla různé postavy, které se mi sápaly po krku, nebo mě chtěly udusit...
Odstěhovali jsme se a nějaký čas byl klid. Ta malá mi chyběla... Celou dobu, už od prvního setkání, mám pocit že je částí mě, že mi chybí a mám ji ráda...
Porodila jsem svou prvorozenou dceru...
Měli jsme psa, ten nechtěl nikoho pustit k postýlce... Hlidal jí, jako by se jí mělo něco stát, jednoho večera jsme šli spát, malá mi už spinkala, bylo jí asi deset dní... Přikryla jsem jí jen po hruď a najednou jsem se nad ránem vzbudila, bylo mi divné že nebrečí, že nemá hlad, vstala jsem a dcerka nikde... Nebyla tam, najednou jsem viděla, že pod dekou něco je... Odkryla jsem ji a dcerka byla celá červená a sotva dýchala... Nechápala jsem, jak se mohla přikrýt celá až nad hlavu... Vylekalo mě to... a od té doby jsem dávala pozor...
O pár měsíců později jsme si vzali do péče mou sestru... Neměli jsme ještě postel navíc, tak spala u mě. Někdy nad ránem s sebou začala házet, vzbudilo mě to a tak jsem s ní třásla ať se vzbudí, že má jen živý sen... Podívala se na mě a chytla mě pod krkem se slovy 'Ty zemřeš, musíš', dala jsem jí facku a uvolnila jí ruku z mého krku a křičela jsem na ní, i přítel, ona se jen podívala, lehla si, otočila se a spala dál...
Byly to doposud jen náhody? Nebo jsem už tehdy byla nemocná?
Několikrát jsme se ještě stěhovali a několikrát jsem zažila něco tomu podobného... Několikrát jsem ještě spatřila tu malou holčičku...
Viděla jsem uprostřed místnosti postavy, slyšela smích, ten divný známý smích...
Na konci září mě jedné noci probudil syn s tím, že je tu pán, který mi chce ublížit...
Několikrát mě něco chtělo uškrtit, vystrašit... Mívala jsem noční můry... a jediné místo, kde mi stále bylo dobře, byl hřbitov... Tam jako bych přišla mezi ty, co mi rozumí, tam jako bych přišla domů...
Dodnes se mi zdávají divné sny, dodnes ke mně někdo chodí, dodnes mě něco děsí a chce mě zabít... Ne jen vylekat...
Když jsem prošla jistou změnou a chtěla být něco vic, než to, co je proti mně, začalo to útočit na mé slabiny... a vydírat mě... ale nikdy se nevzdám a vždy to budu chtít porazit... ale snažím se najít hlavně příčinu a vysvětlení, nehledám strašidla, ale racionální vysvětlení... Radši se smířím s odpovědí, že jsem blázen, který má sklony k sebevraždě, než sebevrah, který vidí duchy.
Ano, to jsem já, jedna z nich... ale která?
Dozvím se to někdy, nebo jednoho krásného dne skončím v ústavu pro demenci, a nic z tohoto si nebudu pamatovat?
Uvidíme časem...
V téhle chvíli stránky uzavírám, jejich psaní nebyl asi dobrý nápad, od doby co o tom mluvím, nebo na to myslím, se to zhoršuje a tak zase začnu mlčet, třeba to odejde.
Jen ten divný smích mi v uších zůstává dodnes... Ale taky pocit, že jednou budu patřit mezi ně, ten mě naplňuje