Bolestné vzpomínky

Ještě než jsem skončila u toho feťáka, tak jsem už pár let docházela do dobrovolnického centra, kde jsem jako dobrovolník pomáhala starým a nemocným lidem. A dělala jsem to moc ráda. Bylo to jediné místo, kde jsem se cítila dobře, kde mě měli rádi a kde jsem mohla být pro někoho užitečná. Jediné místo, kde mi nikdo neubližoval a kde jsem se mohla cítit v bezpečí. Chodila jsem tam vždycky po škole a zůstávala jsem tam co nejdéle to šlo. Dostala jsem od nich i mobil, abych byla k dispozici, když mě budou potřebovat, protože tam byla jedna babička s alzheimerem, která si mě oblíbila a nechtěla s nikým jiným spolupracovat. A mně to dělalo dobře. A vlastně jsem nedělala nic tak zvláštního. Jen to, na co jsem byla zvyklá už z dětství. Pomáhala druhým, jen za jediný úsměv, který byl pro mě tou nejlepší odměnou, kterou mi kdo mohl dát. Jen jsem s těmi lidmi trávila čas. A nakonec jsem za to byla i oceněná cenou za nejlepšího dobrovolníka - Křesadlem! A byla díky tomu i v televizních zprávách, v novinách i v rádiu. A vůbec jsem nechápala proč. Vždyť jsem nedělala nic, za co bych měla být oceněná. Jen jsem dělala to, co mám ráda a spíš jsem tím pomáhala sama sobě, než jim. A oni mi za to děkovali.

Nechápala jsem, jak to, že oni ve mně vidí to dobré a moje vlastní rodiče ne! Jak to, že oni mě chválí a všude jinde mi jen ubližují a ponižují mě! Jak to, že tam jsem byla ta hodná, milá a empatická a pro moje vlastní rodiče jsem byla jen velikým zklamáním a životní prohrou. Mrzelo mě to a bolelo, ale byla jsem vděčná za to, že alespoň někdo to dobré ve mě vidí a že alespoň někdo mě za to dokáže mít rád.

A právě tam, v tom dobrovolnickém centru jsem se seznámila s mým manželem. On se do mě prý zamiloval hned na první pohled. Mně bylo 13 let a jemu 23. Pořád za mnou chodil jako ocásek, nadbíhal mi a říkal mi, jak mě má rád. Mně to bylo hodně nepříjemné a dost jsem se ho bála. Nelíbil se mi, a tak jsem se před ním pořád schovávala a utíkala před ním. Ale on byl neodbytný a neoblomný. A když už mě nemohl vidět, tak mi alespoň několikrát za den psal. Nechtěla jsem ho ani vidět! Jenomže když jsem pak neměla kam jít (hlavně v zimě) tak jsem občas souhlasila s tím, že půjdu i k němu domu. A tehdy se mnou začal i spát. Miloval mě a opečovával mě a zároveň mi neskutečně ubližoval! Jenže mně bylo teprve 13 let. A potřebovala jsem od těchhle hnusných a bolavých věcí utéct!!! A ne to prožívat znova a znova!!! On ale bez toho nedokázal být. A já si pořád říkala, že on alespoň není tak bezcitný a krutý. Že on mě "u toho" alespoň nebije a nezkouší všechny ty jiné nechutnosti, co všichni ti ostatní! Měla jsem jít "domu" a nechat se znásilňovat a mlátit těma nechutnýma, smradlavýma a ožralýma prasákama??? Měla jsem se nechat mlátit svou vlastní mámou a poslouchat, jak mi zpřeráží všechny kosti v těle a jak jsem totálně na hovno? Že jsem jen hnusná svině, která si nezaslouží ani žít??? A nebo jsem měla jít k tomuhle člověkovi, který mě sice znásilňoval, ale zároveň mi říkal, jak mě miluje, který mě vždycky rád viděl a který mi nabízel pravidelné jídlo, teplou postel, sprchu a střechu nad hlavou? Bože kéž bych bývale měla ještě jinou možnost, která by mě toho věčného znásilňování mohla zbavit a ochránit mě před tím!!! Ale Ti, v které jsem doufala a kterým jsem naznačovala, že nemám kam jít a že se bojím návratu kamkoliv, tak dělali, že nic nevidí nebo to prostě asi nepochopili. Chtěla jsem jen milující mámu nebo alespoň tetu, u které bych mohla být v bezpečí a která by mě dokázala mít ráda! Nechtěla jsem žádného chlapa ani vidět a žít s ním už tuplem ne! Ale pro žádnou mámu ani tetu jsem hold nebyla dost dobrá. Já byla každému dobrá jen jako sexuální hračka nebo jako fackovací panák. A tohle byla má role v životě! Můj životní úděl. A tak jsem jen hledala způsob, jak trpět co nejméně. A jak to všechno nějak přežít!!! 

A pak se na scéně objevil ten feťák Václav. A odvedl mě pryč. Petr (manžel) mě prý nějakou dobu hledal a pořád se na mě ptal, ale nikdo mu nic neřekl, tak to nakonec vzdal a úplně se stáhl do pozadí. Myslel si, že jsem utekla od něj a že se před ním zapírám. A hodně ho to vzalo. S nikým nekomunikoval a do dobrovolnického centra přestal chodit, protože se nedokázal smířit s tím, že tam nebudu já a že mě tam neuvidí.

Celý ten dlouhý rok jsme se neviděli. A když se pak dozvěděl, že jsem se vrátila a v jakém jsem stavu, okamžitě dojel a odvezl mě odtamtud pryč. K sobě domu, kde mě pomaličku dával zase do kupy. A časem se mnou začal i znovu spát. Pořád mi opakoval, jak mě miluje a jak už nikdy nedovolí nikomu, aby mi ublížil. Že prý se o mě postará a že už se nemusím ničeho bát. Sliboval mi, že ani on mi nikdy neublíží a já neměla co ztratit, ani kam jinam jít a tak jsem raději souhlasila se vším, co po mě chtěl a přistoupila s ním na to, že budeme fungovat jako opravdový pár. Od samého začátku věděl, že ho nemiluju, ale pořád doufal v to, že to jednou přijde a že se do něj zamiluju později. Věřil, že časem se to změní a že z nás nakonec bude šťastný pár. A já celou dobu věděla, že to nemůže vyjít. Jako kamarád byl fajn, ale jako partner se mi "hnusil". Nechtěla jsem s ním spát, ale byla jsem mu za hodně věcí vděčná a tak jsem se tomu nebránila a dovolila to. Zachránil mi život a já neměla co jiného mu za to nabídnout, než moje vlastní tělo a to, o co celou tu dobu tak stál. Mě samotnou. A taky jsem mu na to nedokázala říct NE! Jednak proto, že jsem se bála, že jakmile to odmítnu, vyhodí mě od něj a já budu muset zase zpátky k rodičům a taky proto, že jsem za ten rok s feťákama byla naučená, že bránit se a odmítat "TO" NESMÍM! A tak jsem na jednu stranu měla konečně někoho, kdo mě měl rád a na druhou stranu jsem proklínala každou intimní chvíli s ním. Štítila jsem se ho a ty intimní chvíle jsem nenáviděla a proklínala. Na jednu stranu mi pomáhal a na druhou stranu mě trápil a mučil tím, že to po mně chtěl. A já si pořád říkala, jak to musím vydržet a zvládnout a že musím být ráda za to, že on alespoň nepije, nefetuje a není tak strašně krutý, jako ti ostatní. Měl mě prostě rád a já to nechtěla pokazit a riskovat tím, že ztratím to, co díky němu mám. Střechu nad hlavou, pravidelné jídlo, krásné nové oblečení a dokonce i pejsky a kočičky, které jsem si sama mohla vybrat. A ta zvířátka mě držela nad vodou! Milovala jsem je a hrozně jsem se na ně upnula. Byli mi vším!

Po pár letech u něj mě požádal o ruku a já souhlasila, protože jednak jsem u něho byla už zvyklá a nechtěla jsem riskovat, že budu muset odejít a jednak jsem si myslela, že mě stejně nikdo jiný nebude chtít a tak jsem byla ráda alespoň za to, co mám a co se mi nabízí. Byla to určitá moje jistota toho, že už k němu budu "patřit" a že už mě snad nemůže vyhodit pryč. Bylo mi 22 let, když jsme se tajně vzali. Na svatbě nám byly jen dvě cizí ženy, které jsem poznala, když jsem ležela v nemocnici a které nám šly za svědky, a tak ta svatba byla pro mě hodně smutná a nerada na ní vzpomínám. Byl to jeden z těch dní, kdy mi víc jak kdy jindy došlo, jak nikoho jiného, než Petra nemám a že mi chybí rodina!!! Nebo alespoň přátelé!

Manželova máma mě nemohla nikdy ani vystát. Věděla, že moji rodiče jsou alkoholici a myslela si, že jací rodiče, taková dcera a věřila, že ho jenom využívám a že ho jednou oberu o všechno, co má. Nelíbilo se jí, že jsem k němu přišla s holou "prdelí" (její slova), a že vůbec nic neumím. Ona byla paní inženýrka a já nebyla vůbec nic! A celou tu dobu mě brala jen jako nepřítele, který jí bere syna a který jí osobně nemá co nabídnout.

Oni na sebe byli hodně zvyklí a závislí. A než jsem došla já, trávili spolu veškerý svůj volný čas. Měli jen jeden druhého a nemohli bez sebe být. A pak jsem se tam najednou objevila já a on začal tu svou pozornost a svůj čas dělit mezi nás obě. A to se jí nikdy nelíbilo! Ona ho chtěla jen sama pro sebe a já jí ohrožovala tím, že jsem jí ten čas, který by jinak trávili oni dva, brala já. Najednou pro něj nebyla středem vesmíru a to mi nikdy nedokázala odpustit. A tak mi to dávala dost často najevo tím, že mě neustále ponižovala, za všechno mi nadávala a vyhrožovala mi, že dřív nebo později se mě zbaví. Pořád mi opakovala, že nic z toho, co teď díky jejímu synovi mám, mi nepatří a že jak jsem prý s tou holou prdelí přišla, tak hezky s tou holou prdelí i pomažu zpět. Nikdy jsem nechápala, co jsem jí vlastně udělala tak špatného, že mi nikdy nedala šanci jí dokázat, že nejsem taková, za jakou mě má. Ale musela jsem se s tím smířit.

Stejně s ní byl mnohem častěji než se mnou! Ale já byla za to ráda. Jen mě mrzelo, že s ní byl i na veškeré svátky, včetně narozenin, Vánoc nebo třeba na silvestra. Pořád jsem byla byla tak hrozně sama! A bylo mi moc smutno. Ale alespoň mi v tu chvíli nikdo neubližoval, to vždycky přišlo až pak. A hlavně jsem měla ta svoje zvířátka a tak jsem byla ráda alespoň za ně! Měla jsem nakonec tři psy (čivavu, australského ovčáka a zlatého retrievera) a pět koček a to všechno v panelákovém bytě. Dělali mi společnost a já byla členkou jejich smečky. A to bylo moc fajn.

Když jsem Petra poznala, byl z něj hrozný puntičkář. Všechno muselo mít svoje místo a všechno muselo být perfektně naklizené. Někdy mě to až děsilo! Třeba když všechno co jsem udělala já, po mě okamžitě přerovnával. Třeba věci v ledničce, prádlo na šňůrách, polštářky a povlak na gauči,...! Každý hrnec byl určený na něco jiného a dokonce i každá vařečka nebo naběračka byla určená jen na určité věci. A běda, jak jsem to popletla. Bylo to hodně nepříjemné a já pořád měla jen strach, že zase udělám něco špatně. Došlo mi, že to dělá kvůli své mámě, která byla na úklid naprostý pedant, a která se u nás mohla kdykoliv objevit. A on se jí hrozně bál, tak dělal všechno pro to, aby ona byla spokojená... což ale nebyla nikdy! Po čase se naštěstí pro mě alespoň v tomhle změnil a místo puntičkáře se z něj dokonce stal i bordelář! Jen když jsme věděli, že se k nám ta jeho máma chystá, uklízeli jsme pak celý byt nonstop dva až tři dny (i přes noc!), aby jsme jí nedali další záminku proč na nás zas křičet a nadávat. Když pak přišla, dívala se i do skříní, sahala na nábytek, kontrolovala ledničku... bylo to šílené. A Petr jí při tom nechal. Ona pokaždé něco našla, a i když jsme se maximálně snažili, tak to nikdy nestačilo, protože stačila jedna malá čmouha na okně nebo špatně srovnané prádlo na prádelní šňůře a hned byl Petr chudák a ubožák a já byla ta špína, co neumí ani pořádně uklidit. Byl to neskutečný teror.

Můj život u Petra byl sice mnohem snazší, než ten život předtím. Přesto ale pro mě stále nesnesitelný. Bylo mi zle ze všeho toho znásilňování a vůbec z té intimní stránky života! Bylo mi zle sama ze sebe a z mého těla! Bylo mi zle z mého manžela, na kterého jsem se musela usmívat, i když mi ubližoval. A bylo mi zle z veškeré té minulosti, která se mi neustále vracela a stále vrací! Byla mnohem těžší, než jsem byla schopna unést a ta bolest, kterou jsem v sobě měla se nedala vydržet. Ten feťák byl pro mě poslední tečkou. Zlomil mě, zničil a pošpinil mě tak, že to ze sebe už nikdy nedokážu smýt! A i když mě nezabil doslova, tak já vím, že jsem u něj umřela! V těch deseti letech umřela ta malá a nevinná holčička, co ještě věřila v dobro a co se ještě uměla upřímně smát. A v tomhle feťáckém doupěti umřela i ta, která tu malou holčičku měla chránit. A tak už jsem v podstatě byla jen tělo bez duše. 

Od života v tom feťáckém doupěti už jsem v sobě nedokázala vůbec nic udržet a každé jídlo, které jsem snědla jsem hned vyzvracela nebo jsem pro změnu nebyla schopna vůbec nic jíst. A tak jsem díky tomu končila pořád v nemocnicích, na jipkách, na přístrojích a sondách a bojovala jsem o život. A vlastně jsem o to ani nestála. Moje váha se většinou pohybovala kolem 40 Kg. A často jsem nebyla schopna se udržet ani na nohách. Petr to nikdy nechápal, protože dlouhá léta ani nevěděl, že všechno to jídlo zvracím. Řekli mu to až když jsem po šesti letech u něj, ležela už po několikáté v nemocnici na jipce a odmítala jsem bojovat a žít. V té nemocnici už mě chtěli nechat zbavit svéprávnosti, protože já odmítala spolupracovat a protože už jsem nemohla dál. Jenže v té nemocnici mi to nechtěli dovolit vzdát a tak dělali všechno pro to, abych se vzpamatovala. A řekli o tom mém zvracení manželovi, který nedokázal pochopit jak to, že o tom celou dobu vůbec nic nevěděl. A taky mu řekli, že jestli s tím okamžitě nepřestanu, tak brzy umřu. A on se z toho tenkrát úplně zhroutil, ale nakonec to přijal tak, že je to moje rozhodnutí a že mi pomůže se s tím nějak vyrovnat a žít alespoň tak dlouho, jak mi to ta moje nemoc a moje tělo dovolí. Díky němu jsem se naučila to moje zvracení nebrat tak tragicky a dělat si z toho srandu. A mně se díky tomu vlastně dost ulevilo, protože jsem to před ním už nemusela tajit.

Když jsem byla ve fázi bulímie, pojmenoval to Bubu a když ve fázi anorexie, pojmenoval to Anča. Byli to jakoby dvojčata a Petr mi vždycky mluvil na břicho, hladil ho a povídal si s ním, jako by tam ta dvojčata v mém břiše někde měla být. Záchodu začal říkat telefonní budka a tomu, co jsem zvracela (nebo prostě jídlu) říkával, že je to kredit. A mně to takhle vyhovovalo. Umírala jsem mu před očima a on se s tím smířil. Počítali jsme s tím, že dřív nebo později kvůli tomu opravdu umřu. A oba jsme na to vysloveně čekali.

Po svatbě se ale Petr začal najednou hrozně měnit a začal bývat až nesnesitelně protivný. Vůbec jsem nechápala, co se to děje a proč, ale věděla jsem, že to nemůže dopadnout dobře. A víc a víc jsem se ho bála. Předtím jen křičel a nebo se mnou vůbec nemluvil, pak začal házet s věcma a rozbíjet je, pak do mě čas od času strčil tak, že jsem upadla na nábytek nebo na zem a nakonec mě začal bít. A já byla najednou zase tam, kde předtím. Najednou jsem byla zase v nebezpečí a musela být neustále ve střehu a v napětí z toho, co špatného se mi zase bude dít. Nerozuměla jsem tomu, proč ten, co mě kdysi zachránil a sliboval, že on mi nikdy neublíží a nikdy mě nebude bít, to najednou porušil.

Nechápala jsem, co jsem mu provedla tak špatného, že se na mě mstil a že mě za všechno neustále trestal. A pořád jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Začala jsem věřit, že za to můžu já, protože se mnou ztratil trpělivost a protože nejsem taková, jakou by si mě přál mít. A pak jsem to všechno pochopila ve chvíli, kdy se u nás začali objevovat exekutoři a kdy jsem zjistila, že nás manžel zadlužil. Jen jsem ještě nevěděla, jak moc to bylo zlé. Neměli jsme na jídlo a tak já byla jen na suchých rohlíkách, které jsem si máčela ve vodě nebo v čaji a on chodil na obědy v práci nebo ke svojí mámě. Občas přinesl nějaký ten mražák z práce i pro mě a jednou za čas mu máma něco k jídlu poslala i domu. Víc jak půl roku jsme byli odstřihnutí i od elektřiny a hrozilo nám, že přijdeme úplně o všechno, co máme. A jediný, na kom si Petr dokázal vylít svou zlost jsem byla já! A tak jsem se mu začala vyhýbat a začala jsem se ho nesnesitelně bát. On měl tenkrát víc jak 100 Kg a já sotva 40, takže když mě uhodil, bylo to hodně zlé. Hrála jsem věčně všema možnýma barvama, měla jsem bolesti a zuby se mi rozpadali skoro po každé ráně, kterou mi dal, takže během chvíle jsem byla skoro bezzubá. Stačilo třeba, že jsem se na někoho usmála a on to viděl a tak mi pak doma do té pusy mlátil tak dlouho, až jsem měla plnou pusu krve i kousků zubů. Bylo to šílený! Začala jsem zase často ztrácet vědomí a moje váha klesla až na 36 Kg, kdy už jsem byla jen hromádka kostí potažená kůží a kdy už jsem nebyla schopna se ani udržet na nohách. Byla jsem psychicky i fyzicky v koncích a modlila jsem se, aby si mě k sobě Bůh už konečně vzal! Začala jsem bušit pěstí do zdí, vší silou, až do krve a začala jsem se řezat do zápěstí, jen abych si alespoň trošičku ulevila od té hrozné bolesti kterou jsem měla uvnitř sebe. Protože ta vnitřní bolest se nedala vydržet a snést! A pak jsem nosila potítko, jen aby o tom řezání nikdo nevěděl a abych to mohla v klidu dělat dál. To potítko mi pořídil manžel, který když zjistil, že se řežu, tak mi často brousil i ty nože se slovy, že prý když už se mám řezat, tak alespoň pořádně nabroušenými noži. Párkrát si to chtěl na tom mém zápěstí taky zkusit si říznout, ale nikdy ne dost hluboko, aby mě zabil. Což jsem ale nikdy dopředu nevěděla a pokaždé čekala to nejhorší. To řezání se bylo pro mě takové vlastní volání o pomoc. Trest i únik. Až do té doby, než jsem opět skončila v nemocnici na jipce a kdy mi na to přišli. Tehdy mi dali poslední šanci a řekli, že jestli to udělám znovu a nepřestanu s tím, nikdo se se mnou už bavit nebude a té svéprávnosti mě zbaví. Nikdy jsem nikomu neřekla proč to dělám a proč vypadám jak přejetá válcem! Ale myslím si, že nebyli hloupí a že to museli poznat. Přesto nikdo nic neudělal a vždycky když se jim podařilo mě zase postavit na nějakou dobu na nohy, poslali mě tam zpět.

Byla jsem už jen tělo bez duše a utápěla jsem se v neskutečných depresích a sebevražedných myšlenkách. Nikam jsem nechodila, usínala jsem s práškama na spaní ve třetím patře na parapetu v otevřeném okně, snažila jsem se předávkovat se hrstí plnou různých prášků, přestala jsem úplně jíst i pít. Ale pořád jsem tu byla! A měla jsem to Bohu za zlé. Prosila jsem ho, ať si mě k sobě už konečně vezme, ale ani on mě u sebe nechtěl. I on se na mě vykašlal!

A pak se stal zázrak, který mi úplně změnil život a objevil se obrovský důvod pro to ŹÍT! Otěhotněla jsem! I když tomu předcházelo obrovské tajemství a další hrozná věc, která se mi stala, ale to miminko za to nemohlo a já věděla, že musím udělat všechno pro to, aby neumřelo, a aby se mi ho podařilo v pořádku donosit a porodit tak zdravé děťátko. Byl to můj jediný a velký úkol a já se rozhodla, že pro jeho záchranu udělám všechno! Manžel, když se dozvěděl, že jsem těhotná, tak mě ve vzteku skoro přizabil! A já skončila opět v nemocnici, kde jsem se definitivně rozhodla od manžela utéct a už se k němu nevrátit. Začala jsem za své dítě bojovat a spolupracovat se všemi, kteří nám chtěli pomoct. Celé těhotenství jsem trávila v nemocnici, kde jsem se učila normálně fungovat a znova jíst. A tam jsem taky dostala tu odvahu začít úplně nový život někde hodně daleko od všeho toho pekla a od všech těch lidí, co mi tolik ublížili. Tehdy jsem začala o svém životě a o mé minulosti poprvé mluvit. A byla jsem hrozně ráda, že to konečně můžu někomu říct a že to někoho vůbec zajímá. Byl to můj nový začátek a já dodnes děkuju Bohu za to, že mi to umožnil. 

(I když mu to zároveň vyčítám, protože celou tu dobu žiju s obrovskou bolestí v srdci, která mě požírá za živa a která je tak velká, že se nedá snést.