Bolestné vzpomínky

Jednoho dne za mnou přišla moje nová obvodní doktorka, která jakmile dostala mojí zdravotní dokumentaci od bývalé doktorky, zasáhlo jí to a nedokázala pochopit, že někde ve světě může být tolik zla, které z té mé dokumentace vyčetla. A tak za mnou došla i se svým manželem a řekli mi, že mi chtějí ukázat, že život může být i hezký a že mi chtějí pomoct. A začali tím, že mi nechali udělat komplet nové zuby, klapačky, protože já jsem v té době už zuby neměla skoro žádné. Jezdili se mnou po operacích, které byly nutné udělat před tím, než jsem v té puse mohla vůbec nějaké ty klapačky mít. Pak mi pomohli sehnat podnájem, kam jsme se mohli se synem schovat před agresí toho mého nového "taťky" a nakonec si nás se synem vzali na zimu i k nim domu, protože jsem neměla peníze na dřevo, kterým se v tom mém pronajatém domečku topilo. A taky mi pomáhali s hlídáním, když jsem musela jezdit po doktorech a nebo mi třeba nakoupili jídlo a potřebné věci pro syna, když jsem na to já neměla. A já byla zase štěstím bez sebe! A moc jsem doufala v to, že tentokrát to vyjde a že snad konečně se mi podařilo najít někoho, kdo na nás bude hodný a kdo nás bude mít rád! Někoho, u koho budeme v bezpečí a kde nám bude dobře. A ono to nějakou dobu fungovalo. Stali se mojí novou rodinou. Já jim začala říkat tetičko a strýčku a pro mého syna se i oni stali dědečkem a babičkou. A všechno bylo moc hezký, až do té doby, než to ten "strýček" pokazil!!!

Tím, že jsme u nich byli přes zimu, jsme u nich trávili i Štědrý večer. Všechno bylo až pohádkové a já měla pocit, že mi snad nikdy nebylo líp. Moje první Vánoce, kdy jsem se cítila dobře, kdy mi nikdo neubližoval a které jsem mohla trávit s někým, kdo nás měl rád. Jenže tahle krásná atmosféra vydržela jen do chvíle, než jsme měli jít spát. Tehdy za mnou do postele došel ten jáhen a poprvé mě znásilnil i on!!! Pořád mě utěšoval s tím, že je všechno v pořádku, že se nic neděje, že mě má moc rád a Bůh taky. Že proto mě k nim ten Bůh poslal, protože Bůh je přece láska a tak mě chtěl přes toho jáhna a přes jeho lásku vyléčit. Že mu mám důvěřovat, protože on to se mnou myslí dobře. Protože jen on ví, co mi pomůže. Atd. Vůbec nic jsem nechápala. Jen jsem opět naprosto strnula a nemohla popadnout dech. Napřed mi pomáhal a byl na mě hodný, byl empatický, všímavý a pozorný. Pečoval o mě i o mého syna a pořád mě za něco chválil. A najednou mi chtěl takhle hrozně ublížit! I ON!!! Věřící jáhen, sloužící mše v kostele!!! Byla to pro mě obrovská rána a nechutná zrada! Měla jsem ho ráda a byl pro mě jako táta! A on to všechno pokazil tím, že využil své pozice a mojí vděčnosti a udělal z nás milence a zakázaný "pár"! Byl jako můj manžel! Napřed mě postavil na nohy a byl na mě hodný, pečoval o mě a pomáhal mi. A pak si za to ode mě vyžádal tu největší oběť. A přitom to sváděl na Boha. Protože Bůh to takhle chtěl! On jako jáhen tomu přece rozuměl. A každý den se za mě modlil. Za mě a za mé uzdravení. A zároveň jsme mu museli oba děkovat za to, že mě a mého syna k nim Bůh poslal. On, vážený pan inženýr, se dvěma vysokými školy, pan jáhen a zdravotník přece ví všechno nejlíp. A já byla jen troska, která k nim byla tím Bohem poslaná, aby mě skrze něj a jeho lásku uzdravil. Bylo mi z něj zle!!!!! 

Kdyby alespoň nebyl tak hodný! Ale on věděl jak na mě! Přes den kolem mě lítal a staral se a večer nechal jeho manželku spát s mým synem v dětském pokoji a mně uložili do jiného pokoje. Dávali mi prášky na spaní, abych se alespoň trochu vyspala, protože věděli, že mám se spánkem velké problémy a nechtěli, aby mě malý v noci budil. Chodili se mnou tenkrát i do spánkové laboratoře, kde zjistili, že mám téměř 78 procentní nespavost a zbytek jen ten lehký spánek. A do toho ještě ten syndrom neklidných nohou. A tak jsem dostala prášky na spaní a tetička si na noc brávala mého Honzíka na starost. Jenže on ("strýček") si pak ke mě v noci pokaždé vlezl, "vyspal" se se mnou a odešel. Po nějaké době už ani neodcházel a své manželce pak vždycky jen řekl, že jsem křičela ze spaní, protože jsem měla zase hrozné sny a tak že mě musel chodit uklidnit a přitom usnul. A ona to nijak neřešila, protože mě sama několikrát slyšela ze spaní vykřiknout nebo plakat. A tak mu to věřila! A já z toho byla nešťastná!!! Už jenom proto, že jeho manželku (mou zlatou tetičkou!) jsem měla hrozně ráda a tím, co se dělo, jsem cítila, jako bych jí vrážela nůž do zad a ubližovala jí tím nejhorším způsobem, jakým jsem mohla! Od té doby jsem se jí nedokázala pořádně podívat ani do očí! A když jsem byla s ní, chtělo se mi hrozně brečet a v duchu jsem opakovala: " Kdybys jen věděla..!!!" .

Bylo mi sama ze sebe zle! A bylo mi zle z něj! Na jednu stranu jsem to hrozně chtěla zastavit, protože jsem nechtěla, aby mi tak ubližoval! A na druhou stranu jsem se bála říct NE! Jednak proto, že jsem se bála jeho reakce a taky proto, že jsem se bála, že pak přijdu i o to hezké, co díky němu mám. O určitou jistotu toho, že o nás se synem bude nějak postaráno. O tu starostlivost, všímavost a o jeho strach, který o nás měl. Nikdo jiný se o nás tak nebál, jako on. Nikdo jiný se mě nezeptal, jestli nemám hlad nebo jestli mi není zima! Nikdo jiný na mě nepoznal, že mi není dobře! Nikoho jiného jsem nezajímala! Ta rodina, která si nás vzala k sobě jako první měla svých starostí až nad hlavu a když jsem se neozvala já a nepřišla za nimi, tak si na mě ani nevzpomněli a nebo mi záviděli všechno, co jsem díky rodině té doktorky měla já. A tetička byla pořád v jednom kole a vždycky byla spíš praktická a "tvrdá" než empatická a citlivá. A mně to hrozně chybělo! A tak jsem prostě držela pusu, nikomu nic neřekla a nechala jsem ho v tom pokračovat. Ale byla to velká chyba, která už se nedá vzít zpět! A kterou si budu nadosmrti vyčítat. Svým mlčením jsem ublížila člověku, kterého jsem měla hrozně ráda a který mi věřil a pomáhal - své tetičce! Potřebovala jsem jí! Víc, než kohokoliv jiného! Přála jsem si, aby ona byla tou mou maminkou! I když neuměla projevovat své city a i když byla hodně chladná! Ale nikdy mi neublížila! Pomáhala mi a záleželo jí na mě! A já se tak hrozně bála, že jí ztratím, že jsem jí o tom, co mi ten její manžel dělal, nedokázala říct! Ublížila jsem jí tím, že jsem od nich neutekla hned, jak se to začalo dít!!! A tohle si nezasloužila! 

Jediné, co si v tomhle případě nikdy nesmím vyčítat a za co musím být vždycky už jen vděčná, je můj druhý syn, kterého jsem mu porodila! Je to sice hloupé a možná to nedává smysl, ale ten malý za to nemůže a kdybych měla litovat toho, že ho mám, lhala bych sama sobě! Miluju svého syna!! Obě svoje děti miluju úplně stejně! A nevím, co bych si bez nich počala! Jsou smyslem mého života! Jsou pro mě vším! Proto budu za oba moje kluky už vždycky jen vděčná a budu za ně za oba Pánu Bohu moc a moc děkovat! (I když v první chvíli, když jsem se dozvěděla, že jsem s ním otěhotněla, zhroutila jsem se a vůbec jsem nevěděla co s tím. Všechno bylo špatně!!! Tohle se prostě nemělo vůbec stát! Další děťátko vzniklé bez lásky a z donucení! Další oběť znásilnění!!! Nebo spíš výsledek! ...... Tohle nebylo fér ani pro to děťátko, ani pro mě!!!)

Ten jáhen chtěl, abych šla na potrat. Protože se hrozně bál, že by to mohlo lidem dojít a že by se dostal do pomluv. Do té doby si ho všichni neskutečně vážili a pořád ho chválili za to, jak se o nás pěkně a "nezjištně" stará. A teď ho ohrožovalo miminko a strach z následků. Nakonec se mi ho podařilo přemluvit, že na potrat nepůjdu, ale musela jsem mu slíbit, že nikdy nikomu neřeknu, s kým to dítě mám!.... Když se mi náš syn narodil, celému okolí jsme namluvili, že to miminko mám se svým manželem, za kterým jsme začali jednou za rok na týden jezdit. Do té doby, než mi začal zas hodně ubližovat! Pak začal jednou nebo dvakrát ročně za námi jezdit jen on. Někteří to přijali a někteří pochopili o miminku pravdu. Ale my musíme přede všema zapírat dál. A mě to hrozně vysiluje! Vždycky jsem se snažila být hodná holka a nedělat žádné problémy! Moc jsem se snažila být dobrý člověk a chovat se tak, aby na mě mohl být alespoň někdo hrdý. A nakonec se stane tohle! A já mám za to na sebe hroznou zlost, protože jsem zklamala a zradila sama sebe i všechny kolem mě. A musela jsem přiznat, že moje máma měla nakonec pravdu v tom, že dělám jen samé problémy a že si nezasloužím žít!

Trvalo to dva roky, než lidi začali „chytat“ podezření o tom, že se děje něco špatného a tak na mě začali útočit, že doktorce rozvracím rodinu. A další dva roky trvalo, než se mi to podařilo ukončit. Bylo to pro mě neúnosné a hrozně náročné. I když byly i chvíle, kdy mi s ním bylo dobře a kdy jsem byla ráda, že nám pomáhá, protože jsem ho měla svým způsobem ráda (jako toho "otce" nebo strýčka). Ale pokaždé, když se mě pak třeba jen dotknul a když mi ublížil, proklínala jsem ho a nenáviděla! Bylo mi z něj i ze sebe zle. A bylo mi zle z toho, co mi dělal! Ale on tvrdil, že přesně takhle to chce sám Bůh, a tak jsem měla jemu i Bohu důvěřovat a nechat ho, aby mě skrze něj uzdravoval. A já byla zase v pasti! Nechala jsem sebe i syna pokřtít a přitom jsem se na Boha hrozně zlobila, protože mi neustále do cesty posílal někoho, kdo mě pak vzápětí jen využíval a kdo mi pak hrozně ublížil! A já nechápala PROČ?! Ničemu jsem nerozuměla! A zase jsem se jen utápěla v depresích a toužila jen po tom, to tu všechno vzdát! Ztrácela jsem sílu bojovat a nechtěla jsem žít! A tak jsem zase začala končit po nemocnicích, na jipkách a v léčebnách. Ale jemu to bylo jedno. On měl radost! Protože jsem na něho nakonec byla naprosto odkázaná.

Jediný člověk, který to celou tu dobu věděl, byl náš kněz, který jeho dobře znal a se kterým byli kamarádi, protože spolu už několik let sloužili v kostele mše. A tak to ani nijak neřešil. K němu jsme chodili ke zpovědi a on pak musel společně s námi všem ostatním lhát. Napřed jsme k němu chodili společně, ale já pak nakonec dostala odvahu a šla jsem za ním sama, abych mu řekla pravdu o tom, co mi ten jáhen dělá. A abych ho poprosila o pomoc. On mi na to ale jen odpověděl, že toho jáhna nemám pouštět k nám domu a že mu nemám zvedat telefon. A že to ale hlavně nesmím nikomu říkat, abych neublížila jeho ženě, kterou by to položilo!!! A tak jsem věděla, že u něj se žádné pomoci nedočkám. 

V té době měla podezření už i tetička a tak mi začala říkat takové vyčítavé a škaredé věci a prosila mě, ať ho nechám být, jinak že jí budu mít na svědomí, protože ona tohle nevydrží a umře. Několikrát mi říkala, jak kvůli mně hltá prášky, nespí a nemůže jíst a že pokud to neskončí a nezabije jí to, tak od něj odejde! A já jí musela celou tu dobu lhát a říkat, že se nic neděje a že nevím o čem mluví. A přitom jsem si celou tu dobu připadala jako ten největší vyvrhel, co kdy existoval.

Tetičku to samozřejmě neskutečně trápilo a tak se to podepisovalo na její fyzické i psychické stránce. Vypadala hrozně, chřadla nám všem před očima a vypadala hrozně ztahaně a utrápeně. Každý kdo jí viděl, se zhrozil a všem jí bylo moc líto. A protože ona každému na rovinu řekla o svém trápení, tak každý za to začal dávat vinu mně! Lidi se na mě začali dívat přes prsty, nadávali mi a prosili mě, ať je nechám být a ať jim nerozvracím manželství a říkali o mně, že jsem pěkná mrcha, protože oni mi takhle pomohli a já je úplně zničím! A on přitom pořád chodil s úsměvem a úplně slepý a všem se do očí klidně vysmál! A pořád říkal, že nikdo nic neví, jen si to všichni domýšlí.

Byla jsem kvůli tomu hrozně špatná! Sama tetička mi řekla, že jsem rozvracečka rodin, a že nemám právo na to, se na jakéhokoliv ženatého muže ani podívat, natož pak se na někoho usmát. A že nesmím do žádné rodiny ani vkročit, protože jinak celou tu rodinu zničím! Jako by mi nestačila ta moje šílená minulost a ta neúnosná bolest, kterou jsem si celou tu dobu už od dětství nesla! Muselo se k tomu přidat ještě tohle! A já přitom jen chtěla mít konečně rodinu, kam bych mohla patřit a kde by mě měl někdo rád! Ale RODIČOVSKY RÁD! Já nechtěla, aby se to takhle zvrtlo! Já se neprosila o to, abych musela znovu a znovu prožívat to, čeho se tak bojím, co proklínám a před čím se snažím celou tu dobu utéct! Já nikomu manžela ukrást nechtěla, natož pak s ním spát!!! Vždyť mně se to hnusí a BOLÍ MĚ TO!!! Nenávidím to a je mi z toho zle!!! To já to pokaždé obrečela a prozvracela a tiše volala o pomoc!!! To já si zacpávala při tom, co mi dělal, pusu, abych nevykřikla ze strachu a bolestí! On moc dobře věděl, že to nechci! Věděl, že mě to bolí, a že při tom trpím! A pak za mnou chodíval na záchod, když jsem po každém tom znásilnění utíkala zvracet, držel mi vlasy a pořád mi opakoval, že to chce jen čas! Umírala jsem strachy a bylo mi z toho hrozně zle! A všichni, kdo to tušili, si mysleli, jak si to užívám a zlobili se na mě! Byla jsem děsný slaboch! Naivní a hloupý člověk, který nedokázal a pořád nedokáže říct NE!!! 

Jediné, co jsem věděla, že nesmím nikdy dopustit, bylo to, že se to jejich manželství a rodina doopravdy nesmí rozpadnout. A tak jsem věděla, že to musím zarazit dřív, než bude pozdě a že se musím pokusit to všechno napravit. Pořád jsem ho prosila, ať mě už nechá jít, že nemůžu, a že tím co dělá, ubližuje oběma ženám zároveň. Říkala jsem mu, že pokud s tím nepřestane, ztratí nás obě, protože obě nás to nakonec zabije. Obě jsme se mu hroutily před očima a on to neviděl! Obě jsme mu to pořád dokola říkaly, ale on to nechtěl slyšet. Pořád si myslel, že ona si všechno jen domýšlí a nic z toho, co říká, nemyslí vážně a že mě, tím co dělá, pomáhá. A hlavně on byl v tomhle šťastný, jemu se to takhle líbilo. Tak si o tom všem myslel své a odmítal si přiznat, že by to mohlo být i jinak. A já už byla na pokraji svých sil. A začala se obracet i na lidi, o kterých jsem si myslela, že by mi mohli pomoct. Prosila jsem jiného kněze, aby s ním promluvil a pomohl mi to ukončit, našla jsem si i právničku a sociální pracovnici, se kterými jsem se radila o tom, jaké možnosti vlastně mám a co udělat, abych neublížila ještě někomu dalšímu a abych to byla schopna pak ustát. Což vzhledem k tomu, že už jsme měli společného syna, bylo velmi těžké rozhodování! A jela jsem až do Plzně, za samotným knězem komunity Koinonia, který má velkou moc a doufala jsem, že on už mi konečně pomůže. Byl to ten poslední člověk, který mě napadl a zároveň moje poslední šance a naděje na to, že to konečně skončí a že snad zas za čas bude líp.

Jenže ono na něj nezabíralo vůbec nic. Odmítal se mě vzdát a bál se, že přijde o svého syna, kterého má hrozně rád. Ubezpečovala jsem ho, že ho bude moct vídat i dál a že mu ho brát nehodlám! Ale on nás chtěl oba a nedokázal si představit, že by musel žít bez nás. A tak nás tím všechny trápil dál a pořád mi „omlácel“ o hlavu to, že mu vděčím za všechno, co mám a že bez něj bych neměla nic a nebyla nikdo. To on mě přece postavil na nohy, nechal mi udělat zuby a nakonec mi koupil i byt! To on mě vozil po doktorech a kupoval mi věci, na které bych já sama nikdy neměla. To on jediný ví o mě „všechno“ a přesto mě má rád! To on jediný se mnou má svatou trpělivost, protože nikdo jiný by to se mnou nevydržel. A já jsem nemocná a neschopná žít s nikým jiným, protože ta moje nemoc a minulost mi to nedovolí. Prý neumím být vděčná za to, co mám a za to, co mi kdo dá. Každého jen využiju a pak ho odkopnu, protože s nikým nevydržím dlouho a protože nejsem schopna opravdu milovat! To on jediný je schopný se dívat na to, jak při sexu trpím a přesto mě dokáže mít pořád rád. To on jediný je schopný tolerovat moje „nálady“, zvracení, slzy nebo mou totální vyčerpanost nebo deprese. Všichni ostatní by ode mě kvůli tomu už dávno utekli a dali by ode mě ruce pryč. Takže já mám být ráda za něj a za to, že ho mám, protože on mi slibuje, že na rozdíl od ostatních, on mě nikdy neopustí a se vším mi bude dál pomáhat. A jak ho prý opustím, nebudu mít vůbec nic a nakonec skončím na všechno úplně sama, bez pomoci a bez jediného člověka, na kterého bych se mohla obrátit, když mi bude zle.

Celou tu dobu, co jsem to chtěla ukončit, mě tímto vším vydíral a vyčítal mi všechno, co mi kdy koupil nebo dal a všechno, co pro mě kdy udělal. A já si připadala jako ta největší potvora a jako nejhorší člověk pod sluncem! Nesvéprávná, nemocná, nevděčná, bez nároku na vlastní přání, touhy nebo bez nároku na vlastní život. A pak se tu objevil další muž, který o mě moc stál a kterému jsem se líbila a já díky němu konečně dostala odvahu tomu ženatému jáhnovi rázně říct,  že chci, aby s tím přestal a aby mě už konečně nechal být nebo to nahlásím na policii. A on to opravdu udělal. Urazil se, stáhl se a odešel. Cítil se hrozně ublížený a využitý. A dával mi to všemožně najevo. Psal mi škaredé smsky, volal mi, vydíral mě ještě víc, než předtím a vyčítal mi všechno možné. Dělal ze mě lehkou děvu a řekl, že ten můj „nový objev“ je jen další mojí hračkou v pořadí. Protože já ho vycucám, využiju a pak ho odkopnu jako nepoužitelný materiál, který už mi nebude k ničemu dobrý. Že prý už jsem taková. A že chudáci všichni ostatní, kteří na to přijdou.

A to byla pro mě poslední tečka. Už jsem prostě nemohla dál. Opět jsem zkolabovala a skončila opět na jipce na kapačkách, na přístrojích a na sondě, kde mě tři týdny zase dávali trochu do kupy a kde mě museli stabilizovat a pak jsem na další dva měsíce byla na psychiatrické klinice, protože jsem opět dostala do fáze, kdy jsem to všechno vzdala a kdy už jsem nechtěla žít!

Po návratu z nemocnice jsem se upnula k tomu „novému objevu“, kterého jsem si nastěhovala k nám, protože jsem věděla, že když tady bude on, tak ten ženatý jáhen za mnou nemůže a pokoušela jsem se s ním nějak žít. Ale nedokázala jsem to! Nedokázala jsem ho milovat! Přesto, že jsem ho měla (a pořád mám!) ráda a přesto, že je mi s ním dobře, nebyla jsem schopna intimního života ani s ním. A začala jsem se mu vyhýbat a utíkat před ním. A to nebylo vůči němu fér! Neustál to! On bez sexu být nedokáže a chtěl se milovat skoro pořád, i víckrát za den a já sexu nejsem dobrovolně schopná, a tak mi bylo pořád hrozně zle! A měla jsem pořád bolesti. Takže jsme se nakonec museli rozejít a já jsem z toho hrozně smutná, protože jsem toužila po tom, aby to konečně vyšlo a aby tu konečně pro mě někdo byl! A protože mi hrozně chybí ten pocit toho být někým opravdu milovaná a být pro někoho důležitá!!

Moc bych tu chtěla někoho mít! Usínat vedle někoho a vedle někoho se i probouzet! Chtěla bych se mít ke komu přitulit, když je mi zle a taky bych chtěla, aby tu moji kluci měli takového strejdu, který by jim nahradil tatínka, kterého hrozně moc potřebují. Ale není to možný! A já nakonec musím dát za pravdu tomu ženatému muži, protože jsem tím jen ublížila dalšímu člověku, kterého jsem měla ráda a který měl rád mě. Já asi opravdu nic jiného neumím!!!

Díky vztahu s Davidem jsem si ale uvědomila a pochopila jednu věc. A tou je to, že nikdy nedokážu milovat žádného muže, a že nikdy nebudu té intimní stránky s mužem dobrovolně schopna. Nepřitahují mě muži, bojím se jich, štítím se jejich těla a myšlenka na jakékoliv intimní chvíle s nimi se mi hnusí. Nikdy dřív jsem nepřemýšlela nad svou orientací, protože jsem na takové věci neměla ani pomyšlení. Jednak proto, co všechno jsem už od malička zažívala, ale i proto, že jsem vždycky chtěla být ta slušná a hodná holka, co nechce dělat žádné problémy a co nesmí mít žádný svůj názor nebo své potřeby. Pravda ale je, že si umím daleko víc představit mít partnerský vztah se ženou, než s mužem! Dlouho mi trvalo, než jsem si to dokázala přiznat, ale mám-li být k sobě opravdu upřímná, přála bych si mít po svém boku milující ženu, která by dokázala mě i mé děti milovat. Vím, že je to proti Bohu a proti desateru. Vím, že křesťanství, ani společnost jako taková, tyhle lesbické a homosexuální vztahy neuznává. Ale mně už je to asi jedno. Ať si o tom každý myslí, co chce.

Jakmile Bedřich (ten jáhen) zjistil, že už má zase "volné pole", vrátil se a začal zase dělat to, co dělat nesměl. Bylo mi z něj zle! A já věděla, že tohle musí za každou cenu už konečně přestat! Takhle to už nešlo dál! A tak jsem se konečně, skoro po pěti letech, odhodlala a rozhodla udělat všechno pro to, abych zachránila sama sebe, jeho ženu i jejich společné manželství, které v té době bylo už na rozpad!