„Kurva děcka do prdele kde všichni jste? Já už mám druhé pivo, furt čučím na letadla a tady nikdo.“ ozvalo se z telefonu, který se náhle probral v rohu skladiště, kde balíme poslední kousky výbavy pro výpravu do Kostariky. Libor to v roztržitosti krapet popletl a jel rovnou na letiště…

                Tak to bylo moje první setkání s Liborem Vojkůvkou, cestovatelem, malířem, entomologem, fotografem, akvaristou, kaktusářem, trampem, profesorem věd obecných i neznámých…  On Libor byl totiž člověk, se kterým se dalo jít do pekla a zpátky a ještě přitom zažít kopec srandy.

* * * * *

                Hlavou mi probleskují střípky z expedice, kdy se třeba Libor zahloubal do fotografování a studia melokaktusů. Bohužel to bylo při mezipřistání na Arubě a toho podivného pána se zrzavou bradkou a v bílém lékařském ohozu, co lezl po zemi v areálu letiště, k letadlu doprovodila místní policie.

                Jiné místo, jiný čas, hostel v San José. Všichni jsme utrmácení po dlouhém letu, jen Libor mizí do víru a šera velkoměsta. Vrací se za hluboké tmy a z kapes svého mokrého a zabláceného lékařského mundůru začne vytahovat štíry, pavouky a jinou zmítající se havěť vysvětlujíc, že čím má štír menší klepítka, tím má prudší jed. Jo, přesně jako ten, co mizí v šeru pod postelí.

                Přesouvali jsme se na raftech po řekách Corobicí a Sarapiquí. Po deštích tekly poměrně rychle a hnědá voda se tříštila o skaliska. Libor seděl uprostřed člunu, na zádech modrý batůžek, v ruce síťku na motýly, plovací vestu oblečenou. Pokud se blížily peřeje, neustále nadával, co to blbneme, že se zabijeme a že to nejde… Teprve později se přiznal, že je neplavec. To mu ale nevadilo, když zahlédl nějaký obzvláště zajímavý hmyz. Vyskočil ze člunu, přeběhl po vodní hladině rozmáchle mávaje síťkou a pak i s uloveným exemplářem čekal na břehu, dokud raft neotočíme a nedopádlujeme pro něj proti proudu.

Vzpomínám na jeho nezapomenutelné vyprávění o „rodině Křivohubých“, kteří potřebují sfouknout svíčku. To se pak z temnoty pralesa ozýval smích nás ostatních, doprovázející jeho vyprávění.

Libora dokázalo málo co rozhodit, nikdy neměl daleko pro peprnou odpověď, nebo nějaký vtípek. Vlastně jen jednou mu došla slova…

Přecházíme pastvinu, kde se pase stádo zebu a Libor vypráví o sběru hmyzu:

„Pod takovým kravincem, tam to žije, to je zástup střečků, saprofágů a jiných hovnožroutů. To si chce vyhlédnout takový suchý, odkopnout ho a pak jen broučky posbírat. Tamhle, ukážu. Takhle do něj kopnu…“, načež se ozval mlaskavý zvuk a Liborova noha v sandálu zmizela v čerstvém kravinci. Ten entomologův překvapený výraz, když mu to došlo, ten nikdy nezapomenu. Několik dlouhých vteřin se beze slov díval na kravinec, který nejen že neodkopl, ale který mu navíc uvěznil nohu v páchnoucí zelenohnědé mase a pak jen prohodil „tak to jsem posral“ a odkráčel k řece vyprat botu.

Když jsme tábořili v divočině, Libor občas prováděl inventuru svých hmyzích úlovků. To pak po stanu voněl ether a mě se chtělo tak spát…

Liborovo jódlování je známé. Ačkoliv nebyl zrovna lingvista a Coca Colu si objednával tak, že na sebe ukazoval se slovy „una cola“ (jeden ocas), dokázal se projódlovat i do příbytků jinak odtažitých indiánů Bribri. V jejich vesnici pak byl obklopen dětmi a vyvolával úsměv i na tvářích dospělých mužů.

To je jen pár vzpomínek na úžasného člověka, který byl skvělým parťákem na cestách, poutavým vypravěčem i bavičem. Je mi líto, že se už nikdy nepotkáme, protože mě naučil dívat se na hmyz jinak a najít krásu i při pohledu do očí naštvané tarantule.

Libore, díky!