Rákosiny v okolí mokřadů a vodních ploch jsou plné zajímavého ptactva. Stačí se jen zaposlouchat do prolínajících se trylků znějících všude kolem. Tu švitoří strnad rákosní, o kousek dál vzlétne se zpěvem rákosník proužkovaný, aby po chvilce třepotavého letu opět zmizel mezi stvoly. Jinde je slyšet slavík modráček, který je vzápětí přehlušen rachtavým pokřikem rákosníka velkého.

                Opeření obyvatelé rákosin jsou sice nádherně slyšet, ale spatřit je, to už je mnohem těžší. A pořídit alespoň trochu slušnou fotku je opravdu náročné a vyžaduje to silné sebeovládání, pevné nervy, docela dost štěstí, dobré počasí a trochu moderní techniky.

                Stativ si rozkládám na menší vyvýšenině kousek od polní cesty, abych měl pěkný přehled o dění v rákosí. Slunce ještě odpočívá za obzorem a i koncem května mě ruce v rukavicích pěkně zebou. Jsem zachumlán do teplého oblečení se vzorem nažloutlých stébel trávy a rákosu, na hlavě kuklu s podobným motivem (takže asi za hodinu a půl k smrti vyděsím rybáře, co půjde kolem), foťák zabalen do sítě a tak vypadám v okolí naprosto přirozeně, jako tlustší rákos.

                Některá stébla se rozechvívají, jak se mezi nimi proplétají malí ptáčkové. Občas zachytím jen obrys, občas vidím vykukovat hlavu nízko nad zemí a už zase mizí v rákosí. Objektiv mám nasměrován na pravděpodobný budoucí výskyt malého opeřence a předostřen. Cvaknu vypínačem a z vábničky schované pár metrů ode mne se začne linout zpěv rákosníka obecného.

                Trpělivě vyčkávám na svou příležitost a pátravým pohledem propaluji rákosí, ve snaze nalézt budoucí objekt fotografování. Zadek posazený na špičatých čedičových balvanech začíná brnět. Koutkem oka zahlédnu vpravo ve křoví nenápadný pohyb.  Něco malého leze po zemi… hop a už je na stéble a poskakuje směrem ke mně až do úrovně mých očí.

                Pootočím opatrně hlavu a již si s rákosníkem obecným hledíme do očí. Chvilku si mě zvědavě prohlíží, pak přeskočí na vedlejší stéblo, pomalu seskáče zpět na zem, naprosto nerušen mi prohopká pod koleny a za chvilku mizí v podrostu vlevo. Potvora provokatér, proč se takhle neproducíruje před objektivem?

                Znovu zkouším ptáčkům zacvrlikat, snad je zvědavost vyžene podívat se, co se to vedle rákosí děje. A opravdu, po pár minutách je plynulý pohyb rákosu v lehkém vánku narušován prudšími pohyby jednotlivých stébel.  Něco tam pobíhá mezi stvoly a občas to vyšplhá trochu výše, že zahlédnu malé opeřené tělíčko. Prudké zhoupnutí rákosu a ptáček vystřelí k obloze, kde třepotavým letem a se zpěvem chvilku vzdoruje gravitaci, aby po pár vteřinách zmizel zpátky v rákosí.

                Snažím se vypozorovat místa, ze kterých startují, to je moje příležitost. Rákosník obecný, aniž by přestal zpívat, tak nejdříve pomalu šplhá po rákosovém stéble vzhůru až do výše dvou třetin, nebo čtyř pětin délky rákosu a teprve odtud vystartuje k obloze. A právě ten krátký okamžik, kdy šplhá po stéble, je moje příležitost. Snažím se skrz objektiv sledovat pohyb v rákosí, abych měl namířeno správným směrem a průběžně ostřím. Teď! Klapání zrcátka rychlostí tří snímků za vteřinu prořízne ranní ticho. Rákosník chvilku zmlkne s otevřeným zobákem, ale jinak ho ten nenadálý zvuk nijak nerozhodí. Ještě dvakrát poposkočí a frrr, už se třepotá nad rákosím.

                Mám cvik, tak se mi daří ptáčky v rákosí docela dobře sledovat a karta se plní obrázky. Čekám na východ slunce, aby fotografie měly tu správnou atmosféru. Sluneční paprsky barví vzdálenější rákosí a dávají mu zlatistvý nádech. Ještě pár minut a i místo, kde fotím, bude ozářeno sluneční září. Bohužel, se sluncem se probral i vítr. Fouká mi do zad a pěkně rozvlnil rákosí. To by až tak nevadilo, jen ty drobné rákosníky odnáší dál a dál ode mě.

                Přesouvám se o kus dál na jiné stanoviště, zkusit vyfotit strnady rákosní. Samečci posedávají na špičkách rákosových stébel, zpívají a v přestávkách si zaletí pro nějaký hmyz na blízkou vodní plochu. Usadím se tak, abych mohl fotit jak rákosí, kde sedávají, tak po otočení objektivu i rákosí rostoucí na břehu, kde sbírají hmyz. Je to trochu kolotoč, ale snad se nějaká fotka povede.

                Kousek ode mě se usadil rákosník velký. Je to zvukově velmi výrazný pěvec a co hůř, má výdrž. Jeho skřehotavě chraplavé karra karra kit kit se nese po okolí. Občas změní místo, ale zobák nezavře. Karra karra kit kit, karra karra kit kit, karra karra kit kit… snažím se ho v rákosí objevit, ale je pro mě naprosto neviditelný. Musí být úplně blízko. I skřehotání žab proti jeho zpěvu zní jako rajská hudba.

                Pokouším se ještě o pár obrázků strnadů, než slunce vystoupí vysoko a ostré stíny fotografování znemožní. Ale v hlavě už spřádám plán, jak na tohohle ptáčka vyzrát...

*  *  *  *  *

                Jiný den v jinou dobu, ale na skoro stejném místě. Vybírám si plácek v malé zátočině, abych obsáhl co největší plochu rákosí u vodní hladiny. Foťák na stativu umístím tak, abych se mohl otáčet v půlkruhu, jakmile se rákosník objeví. Slunce pomalu zapadá, světlo je příjemně rozptýlené lehkou oblačností. A z dálky zní to známé karra karra kit kit.

                Do vábničky jsem si připravil své „karra karra kit kit“ a tu jsem schoval do větví blízkého křoví. Čekám, až se rákosník při svém kolečku kolem rybníka přiblíží blíž. Karra karra kit kit se blíží. Občas ho zahlídnu, jak přelétává nad vodou. Už se blíží.

                Usadil se v rákosí jen pár metrů od místa, kde na něj číhám. Chrčivé karra karra kit kit teď zní obzvláště silně, že přehlušuje žabí koncert. Tisknu tlačítko a zvuk z vábničky rákosníka úplně rozhodí. Přestane zpívat a šplhá na vrchol rákosí. Tady se rozhlíží po drzém vetřelci, který si dovolil narušit jeho území.

                Karra karra kit kit znovu rozvibrovalo vzduch. Je sice blízko, ale skrz rákosí se nedá dobře zaostřit.  Znovu tisknu tlačítko. Rákosník odpoví a popoletí na vedlejší trs rákosí. Je bohužel proti slunci a v zákrytu za rákosovými stvoly.

                Zkouším zaostřit a tisknu spoušť, ale nejsem si vůbec jistý výsledkem. Je zatím nejblíž, kam se mi ho podařilo nalákat. Kara kara kit kit znovu vibruje vzduchem. Odpovídám mu vábničkou. Křídla zatleskají a spíš tuším, než vidím, že se usadil v křoví hned za mnou. Kara kara kit kit mi teď zní naplno nad hlavou. V tomhle rachotu sotva rozeznávám kvákání žab. Kara kara kit kit,  kara kara kit kit  a znovu kara kara kit kit bez přestávky zní večerním vzduchem, dokud rákosník neusoudí, že vetřelce vypudil. Pak přelétne z křoví do rákosí a jeho chraplavý hlas se ozývá zpředu, ale mimo mé zorné pole.

                Znovu tisknu knoflík na ovládání vábničky. Trochu jsem snížil zvuk nahrávky, aby nezněla tak sebevědomě. V odpověď zazní pěkně hlasité chraplavé Kara kara kit kit a rákosník je zpátky. Se zašustěním přistál v trsu rákosí před mnou. Stéblo se pod ním zhoupne, tím se dostane mimo ostatní stébla a já mám jedinečnou příležitost stisknout spoušť akorát na dvě fotky, než se opět narovná a rákosník zmizí za ostatními stébly.

                Vypínám vábničku a nechám rákosníka rákosníkem. Ten už s dobrým pocitem vítěze oblétává svůj rajon a svým kara kara kit kit dává všem jasně na srozuměnou, kdo že je tady pánem.

                Světlo je ještě dostačující. Přesouvám se k pobřežním křovinám pokusit se o fotky rákosníků obecných. To jsou malinkatí ptáčkové, kteří běhají po zemi a šplhají po větvích jako opeřené myši. Nahrávku jejich hlasu pouštím docela potichu, aby odpovídala jejich projevu. Stačí pár minut, kdy střídám cvrlikání z vábničky s pauzami a už je slyšet jejich pípání v odpověď. Jeden se ukázal ve spleti větví. Další dva se vynořují za ním… Skupinová fotka rákosníků? Beru. Jen ještě chvilinku…

                Vše se seběhlo děsně rychle. Pleskání křídel, šustění listí, poplašený křik rákosníků obecných, praskání větviček a syčení rákosníka velkého. Ten si zřejmě všiml svých třech malých bratranců a rozhodl se s nimi pěkně zatočit. V nastalém zmatku zmizeli ti tři malí do hloubi křoví  a rákosník velký vítězoslavně kouká skrz větvičky. Pak zazní vítězoslavné kara kara kit kit a on odlétá na svou další zastávku při hlídání svého rybníka.

                No, toho rákosníka zpěvného jsem přeci jenom vyfotil. U jednoho trsu rákosí jsem zkusil nenápadně zacvrlikat a usmálo se na mě štěstí. Na chvilku jeden vykoukl ze spleti rákosí, v očích obavy z výprasku od svého většího bratrance.