koza domaci
Koza domácí (Capra aegagrus hircus) je menší domestikovaný přežvýkavec, patřící mezi nejstarší užitková zvířata, člověk ji chová bezmála 10 tisíc let. Dříve se předpokládalo, že koza domácí vznikla křížením více druhů divokých koz – zejména kozy bezoárové (Capra aegagrus) z jihozápadní Asie, kozy šrouborohé (Capra falconeri) z pohoří centrální Asie a vymřelé kozy keltské (Capra prisca) z jižní Evropy. Současné výzkumy však nasvědčují tomu, že jediným předkem kozy domácí je koza bezoárová, pouze u některých plemen se předpokládá i podíl kozy šrouborohé. Koza keltská není podle současných názorů divoké zvíře, ale domestikovaná koza neolitických zemědělců. V průběhu dějin bylo lidmi vyšlechtěno více než tři sta plemen koz, lišících se velikostí, tvarem těla, zbarvením i užitkovostí. Kozy žijí na všech kontinentech a osídlily pestrou škálu biotopů od vysokohorských oblastí až po pouště a tropické pralesy.
Slovo "koza" se vyskytuje ve všech slovanských jazycích, svým původem však není indoevropské. Patrně má původ v altajských jazycích a ke Slovanům se zřejmě dostalo od Hunů, Avarů či jiných stepních nomádů. Ve většině indoevropských jazyků se jména pro samici, samce a mládě odvozují od téhož kořene (rozdíl např. oproti ovci, skotu, koni, psu nebo praseti). V češtině se samice se nazývá koza, samec kozel, v východomoravských nářečích též cap. Vykastrovaný kozel se označuje slovem hňup, hňup je méně agresivní, maso hňupů má slabší specifický zápach. Mládě se nazývá kůzle.