Dětská upřímnost
Když byly dceři cca 4 roky, měla období, kdy na každého člověka, který zrovna nezápasil s anorexií, ukázala prstíčkem a hooodně nahlas prohlásila: "Ten/ta je ale tluuuuuuuustej/tluuuuuuuustá". Dodnes nechápu, proč ji oplácaní lidičkové tak iritovali a proč měla potřebu jim sdělit, že mají nějaké to kilíčko navíc. Doma jsme nikdo nebyl línej se nažr...najíst a podle toho jsme také všichni vypadali. Mohlůa bejt na tlusťochy zvyklá. A nebo právě možná proto.... No to už se nedozvíme, že.
Nikomu to nebylo příjemné, tak jsme jí domlouvali a vysvětlovali, že ukazovat není hezké, že tohle říkat není hezké apod...blablabla. Dcera to vždycky odkejvala a slíbila, že už to dělat nebude.
A pak jsme spolu jeli trolejbusem. Přistoupila tělnatější paní, dcera na ni zamířila prstíčkem a na plné hrdlo začala: "Ta je ale tluuuuuuuustá!".
"Dej pokoj. To se neříká!", šeptem jsem ji okřikla.
"Je tluuuuuuuustá", vedla si dceruška svou.
Zkusila jsem ohluchnout.
"Mami, koukej ta paní! Ta je ale tluuuuuuuustá".
No tak tohle neklaplo. "Hm... ", odhoukla jsem. "Koukej ven, jsou tam hezká autíčka," pokusila jsem se nasměrovat pozornost dítěte jinam, neb paní začínala dostávat barvu dobře uvařeného raka.
"Mami, ty ji nevidíš? Ta je ale tluuuuuuuustá".
"No jo, je tlustá," zamumlala jsem rezignovaně v domnění, že tím vše skončí .
"No vidíš !!! I ty říkáš, že je tlustá!!", uzavřela celou debatu na celý autobus dcera. Nezbylo než urychleně vystoupit na další zastávce, i když jsme ještě zdaleka nebyly v cíli.
. a vysvětlovali a vysvětlovali, k tomu nechápu,erfektně jí