Olhao
Dnes se přesouváme dále na východ a cestou stíháme monstrózní výstavu soch z písku, kde překvapivě hodně autorů je Čechů. Prý největší sochy z písku na světě, vstup za 10 éček na osobu. Jelikož divočina pak usnula, jeli jsme neplánovaně asi 90 km až do městečka na hranicích se Španělskem Vila Real de Santo Antonio. Je to moc hezké malé městečko, hlavně historické centrum, typické malé bílé domečky, všichni milí, nikdo nikam nespěchá, lidi se v různých jazycích rozplývaji nad Divočáčkem. Oběd jsme si dali v Restaurant Cuca, kde mají čerstvé ryby, a výhoda je, že v historickém centru nejezdí auta, takže se tam dají vypustit děti na ulici, jelikož žádná restaurace rozhodně nemá dětský koutek, i když se prezentuje jako children frienly. Člověk si ukáže na rybu ve vitríně a za chvíli ji má upečenou na stole. Jelikož ale Divočák extrémně divočil, tak jsme to rychle zbodli a šli. A to v té restauraci byla rodina se třema dětma a o těch nikdo nic nevěděl. Dnes spíme v Olhao, hotel je trochu dobrodružný, trochu chybička v rezervaci. Je tu jen malé dvoulůžko bez dveří a externí koupelna, do které se jde přes společnou terasu. No prostě sranda musí bejt. Spíme tři na posteli o šířce 160 cm. Díky bohu opet jen jednu noc a to to stálo 1700 Kč. Večer dáváme láhev vína, ať to nějak zvládneme. Večer to ještě jdeme doběsnit na dětské hřiště, zajímavostí je, že na hřiště skoro nikdo nechodí, a když jo, tak maximálně na 5 minut.
Další den je úterý a my hned po ránu míříme na trh v Olhau. Je rozdělen na dvě částí, v jedné jsou ryby nejrůznějších tvarů a velikostí, a ve druhé ovoce a zelenina. Na rybu jsme si netroufli, i když vypadají hezky, ale v druhé sekci nakupujeme meloun, maracuju, papaju a mango. Hned vedle trhů je spousta malých kavárniček, tak si dáváme výbornou zmrzlinu, zákusek a kafe a promyslíme, co dnes podnikneme. Nakonec se vydáváme lodi za 2,8 éček do národního parku Ria Formosa, konkrétně na ostrov Farol. A je to tam naprosto úchvatné, obrovská čistá plaz, téměř prázdná. Jen jeden beach bar otevřený, naprostý klid a relax. Šli jsme hodinu po pláži tam a hodinu zpátky a ani jsme v dálce nezahlédli její konec, prostě deset kilometrů, na kterých člověk potká maximálně tři lidi, šumění moře, píseček hladí nohy, úžasná procházka. Domečky ve vesnici u mola jsou tam všechny upravené, je to tam jak v pohádce, každý jinou zahrádku, rostou tam obří kaktusy, které mají květ vysoký jak celý strom. Není tam ani noha, ještě aby ne, jede se tam trajektem hodinu, a navíc je před sezónou, pravděpodobně tam moc lidí nepřespává. Poslední trajekt jede v 16:00 zpět. Dneska jsme navštívili poslední značku obchoďáku, kterou jsme ještě nezkusili - Pingo doce a spokojenost, koupila jsem si tam grilovaný kuře za 2 éčka a ani jsem ho nemohla sníst. Dnes jsme zase vypili dvě pečlivě vybrané flašky skvělého portugalského vína a pak exhibovali na terásce, kde je zajímavý výhled na ostatní terásky typické pro Olhao.
Tuto noc jsme měli pro sebe celý rybářský domek, zajímavostí je, že jsou to velice úzké a vysoké domy. Malá místnost dole, velice strmé schody, malá místnost nahoře, strmé schody a na střeše terasa. To jsou domy, ve kterých tu většina lidí v centru žije. Jsou postaveny třeba před sto lety a nedovolí jim ty dispozice upravovat, bourat zdi, jelikož je to jediná takto zachovalá rybářská vesnice na světě. Říkal náš ubytovatel. Včera jsme celý den mysleli na to, že bychom si dali rybu z trhu, tak jsme tam ráno zaskočili a koupili dva plátky tuňáka. Stejky jsme udělali na oliváči z každé strany necelou minutu, zevnitř ještě trochu syrovoučký a byl to labužnický zážitek. Půl kila naprosto čerstvoučkého tuňáka za 6 éček. V hotelu nám při check outu dali plyšáka, další z věcí zadarmo jen za trochu divočiny.
Q