smutný konec profesora lupina
JE VÁŽNE KONEC
Obálka
malé zelené knížky vypadala dost ošuntěle,
ale zlatý nápis se v odpoledním slunci leskl
téměř nadpozemsky. Průvodce temnými stvořeními
v Evropě od Jonathana van Elsinga. Remus Lupin si prsty prohrábl
své prošedivělé vlasy, vzdychl a položil svazek na
hromádku pergamenů vedle své pravé ruky. Pak se
zarazil, jak jím projela další křeč a rychle se
zachytil okraje stolu. Když bolest pominula, opět traktát
zvedl a pomalu listoval stránkami, plnými vybledlých
zdobených kudrlinek. Zamyšleně se usmál, když jeho
oči pohladily dobře známé písmo, kterým
byly na okrajích naškrábané poznámky. A
ty obrázky, co mnohdy oblévaly celý text, ty mu
také byly povědomé.
Berserkři. Tyhle ilustrace
měl na svědomí James. Jedna se podezřele podobala starému
profesorovi Lutzovi, další se mohla pochlubit vzhledem
Severuse Snapea. A všude kolem komentáře, vyvedené
Siriovým hranatým písmem. Prostě Tichošlápek
Noční můry. Myšlenka na jejich dusivý dech ho v
dětském věku velmi děsila, dokonce jednu dobu odmítal
mít v pokoji byť jen kousek koberce.
Upíři. Více
poznámek, obrázků i škrtanců, než na předchozích
stránkách, a pak něco, co připomínalo prasklou
žárovku. Blízko ní zahlédl Petrovo
písmo. Petře, proč, proč, proč?
Vlkodlaci. Jak
dobře znal tyto řádky, a nespočet jim podobných. Jak
dobře si pamatoval všechna ta slova, úšklebky, zlé
pohledy, nepřátelství.. Část jeho života,
část jeho bolesti. Teď se mu vybavily některé
fráze..
Tito netvoři většinou nežijí déle,
než třicet let..bez milosti se musí zabíjet, kdykoli
se některý z nich prozradí..po smrti se promění
v upíra..jejich těla by měla být úplně
spálena, aby nezůstal ani jediný kousíček..dají
se nejlépe zlikvidovat..
Následná pasáž
tyto procedury vykreslovala v naprosto ohavných podrobnostech.
Pamatoval si na hodinu, kdy jim profesor Lutz s téměř
fanatickým leskem v očích tyto netvory popisoval, a
nejvíc se vyžíval na způsobech zabití. Nebylo
divu, že to Sirius po chvíli nevydržel a vyběhl ze třídy..
Vlkodlaci, vzpomněl si, se nedožívají
vysokého věku..
Mnohé, kteří utrpěli
kousnutí jako děti, zabili vlastní rukou vyděšení
rodiče nebo ‘soucitní’ doktoři. Ale paradoxně se s tím
zbylí mladí lidé vyrovnávali mnohem lépe,
než dospělí, z nichž se jich spousta zbláznila a
spáchala sebevraždu několik měsíců po napadení.
No, možná se tady nedá mluvit o nějakém
vyrovnávání..
Ve většině zemí
byli ‚temní tvorové‘ bez milosti loveni, jejich
kožešiny a zuby se prodávaly jako trofeje nebo k použití
do určitých lektvarů, mrtvá těla se stáhla z
kůže a potom spálila, a svět byl o jednu obludu chudší.
Naštěstí se Británie v tomto ohledu lišila. Hony a
nemilosrdné štvanice skončily s nástupem nového
století, vznikaly registrační seznamy a kartotéky.
Sice se jich pořád všichni stranili, ale aspoň je nechávali
na pokoji..samozřejmě jen do té doby, než pod vlivem úplňku
někoho zmrzačili, pokousali, případně zabili.
A
Vlkodlačí lektvar byl teď mnohem dostupnější, díky
snahám několika soucitných duší z Ministerské
organizace pro registraci vlkodlaků. I když, spousta kouzelnických
lékáren ho odmítla, chtěli společnost před
těmito bestiemi ochránit, ne jim ještě pomáhat.
Pochopitelně, hrstka těch, kteří přežili, byla stále
znevýhodňována, a nezáleželo na tom, jak moc
jsou ti kteří jedinci schopní nebo co si o nich myslí
jejich rodina a přátelé. A..sled měsíčních
přeměn –napínání kostí a svalů,
zkroucené tělo,změny v organismu - to brzy dokázalo
vyřídit i silnější, než byl on. Jeho transformace
se stále zhoršovaly, bolest zvětšovala..jednoho dne tělo
podlehne oslepující agónii a ochabne..Věděl to
a smířil se s tím, myslel na to kdykoli bojoval s
vlkem, pohlcujícím jeho mysl.
Ale nedokázal
se smířit s tím, co bude potom..
Vlkodlaci se
po smrti promění v upíra. Upíři, nemrtví.
Nosferatu.
Najednou se mu vybavil starý mudlovský
film, na který se dívali v rámci Studia mudlů.
Studenti se podivné vyhublé postavě smáli,
stejně tak mudlům, jejichž chabá fantazie nedokázala
vykouzlit ani pořádného vampíra. Ale jemu to
vtipné nepřišlo.
Upíři..
Ten obraz ho
pronásledoval se zuřivou úporností, objevoval
se dokonce v jeho nočních můrách. Vzpomínal na
ty noci v Bradavicích, kdy se vzbudil ve své posteli,
vyděšený a třesoucí se, ložní prádlo
omotané pevně kolem těla, jak sebou ve spánku házel,
aby démony odehnal, tváře mokré od slz. Někdy
si přál, aby se mohl někam odplazit, umřít tam a
osvobodit své druhé animální já ze
své chabé tělesné schránky..ale to by
znamenalo, že by se pak stal upírem.
Už takhle jeho
přátelům hrozilo nebezpečí pokousání..a
co teprve kdyby se stal.. Vždycky je vzbudil, když sebou tak
zuřivě zmítal a sténal. Nezáleželo na tom, že
se později dozvěděli, co je zač..na jeho hrozné přeludy
to nemělo žádný efekt. Přicházeli, odhrnovali
závěsy, které ho dělily od ostatních prostorů
v pokoji, objali ho a pevně drželi, ujišťujíce ho, že to
byl jenom zlý sen a že s nimi je v bezpečí. Sirius
byl u něj vždycky první, měl postel hned vedle. Pokaždé
s ním zůstal, dokud neusnul, někdy si s ním
potichounku povídal, aby jeho divoké snové
fantazie zaplašil, někdy tam jen seděl a držel ho za ruku, v
očích porozumění a soucit.
Sirius -
nejjasnější hvězda..
Sirius, ležérní
vtipálek s mnohdy zvláštně vyvinutým smyslem
pro humor a s úsměvem, který by dokázal
rozsvítit celou Velkou síň. Jediná jeho suchá
poznámka dokázala zdevastovat celou hodinu, dokonce i
přeměňování profesorky McGonnagalové. Občas
měl sklony nasazovat lehce tupý výraz, takový
ten typu ‚seriózní Sirius‘, aby odlákal
pozornost od svých rošťáren. A za tím vším
se skrýval jeho výjimečný talent, mysl ostrá
jako nabroušená břitva – a vášeň pro neplechy
všeho druhu. Jeho oči ho vždycky prozradily – ty živé
tmavošedé oči, které se dívaly na život jako
na úžasnou hru, na výzvu, na něco, co se musí
chytit a vychutnat až do poslední kapky. Tichošlápku,
cítils jejich hořkost?
Remus zaklapnul knihu a
položil ji na hromadu dalších, které se povalovaly na
stole. Narovnal se a trochu zamrkal, jak ho znovu zalila vlna
bolesti. Neměl to dělat. Nemohl si dovolit myslet teď na své
kamarády a nechat vzpomínky, aby se přes něj valily
jako divoká řeka..
Kolem jeho domku se kupilo vyrovnané
dřevo..oheň bude hořet dlouho, velmi dlouho.
Sirie – vím,
že budeš rozzlobený, zraněný a neskutečně smutný,
ale prosím, pochop to. Tak, jako jsi chápal vždycky..
Polkl a přinutil se uvědomit si, že jeho nejstarší a
nejdražší přítel je teď daleko a daleko odtud. Není
potřeba, aby se dozvěděl, co se stalo, dokud nebude po všem. Musí
tomu čelit sám.
Nepohnul se ani lístek. Všude
panovalo nepřirozené ticho, snad až na slabé bzučení
hmyzu, okupujícího neuspořádané keře
divokých růží, které měl vysazené na
zahradě. Cítil, jak ho sluneční paprsky hladí
po zádech, teplé a konejšící. Má
ještě hodně času, než padne noc. Než vyjde úplněk..
„
Jarní úklid, Moony?“ opřel se Sirius ležérně
o veřej a pohlížel na něj.
Vysoký muž v
tmavozeleném hábitu, stále hubený, stále
temně krásný, i s těmi šedými pramínky
v uhlově černých vlasech..
„ Ne, jen trochu
přerovnávám věci,“ pohlédl na něj krátce
a pak se otočil zpátky ke krabici, do které skládal
knížky.
Nedal najevo, jak ho jeho přítomnost
překvapila.
„ Jo tak. A předpokládám, že jsi
mi chtěl poslat dopis. Anebo nechat na stole lístek? Abych
věděl, proč jsem tě našel tak, jak jsem tě našel? Nebo spíš
už nenašel?“ řekl lehce.
Remus neodpověděl, jenom vzdychl
a sebral ze stolu několik dalších knih.
„ Myslíš,
že jsem naprosto vygumovaný, nebo slepý? Myslíš,
že jsem ty učebnice nečetl? Myslíš, že po těch všech
letech, co tě znám, nevím, co se děje?“
Stále
nepřicházela žádná odpověď. Po chvíli
se tmavovlasý muž pohnul a udělal pár kroků.
Zastavil se za jeho zády, chvíli ho pozoroval a pak
zvedl tlustý černý svazek, který ležel nejblíž
okraji stolu. Rozevřel ho a četl poznámky, které tam
kdysi dávno vepsal on a jeho kamarádi.
„ Tohle by
se Harrymu líbilo,“ poznamenal klidně.
„ Jo..dostal
jsem ji od Jamese k vánocům, ten rok, co jsme trávili
prázdniny u nich. Ve čtvrtém ročníku, myslím.“
Remus si knížku vzal a pak ji zase bezmyšlenkovitě
odložil.
„ Myslím, že tuhle bych měl dát
jemu..koneckonců, nemá na Jamese a Lily moc vzpomínek.“
Sirius zvedl další starou učebnici, plnou načmáraných
obrázků a poznámek, psaných čtyřmi rozdílnými
rukopisy. Jamesovo normálně elegantní písmo,
tady trochu zkřivené, jak pospíchal, aby stihl dopsat
svou myšlenku. Remova kulatá písmena, vypovídající
o klidné povaze jejich majitele. Petr..malé, tuhé
a
zkřivené
litery..znamení toho, kým se stane? A jeho vlastní
nepořádně nadrápané věty, signalizující
nepřeberné množství energie a vášeň. Na
vnitřní straně se skvěl nápis ZÁŠKODNÍCÍ
NAVŽDY!, přes celý jeden list.
Siriův výraz
trochu změkl, jak listoval knížkou a vzpomínal.
„
Tak tahle patřila nám všem,“ zamumlal.
„ Taky
připadne Harrymu?“
Remus se usmál.
„ Tys to řekl.
A všechno ostatní bude tvoje. Moc toho nemám, jenom
tohle místo..a většina knížek se ti taky bude líbit,
myslím. Tyhle tady..,“ ukázal na hromadu, nakupenou
na stole, „..patřily otci.“
Trochu se usmál.
„
Měl tě moc ráda. Občas jsem to nechápal, ale...“
..ale teď už chápu. Byl jsi můj přítel,
první, který mě byl ochoten navštívit, který
se mnou byl i během úplňků, protože necítil strach
ani stud. Jak se rodiče smáli naším nápadům!
První den, cos u nás byl, jsme se vydali „objevovat“
a vrátili se špinaví a promáčení skrz
naskrz..matka nás přinutila vykoupat se a pak udělala mojí
oblíbenou večeři. Jak jsem miloval tyhle letní
večery, když jsme všichni seděli venku, mluvili o ničem a
zároveň o všem, smáli se, dohadovali a žertovali,
jedli maminčiny výborné koláče a pili její
domácí limonádu..
Pracovali v tichu,
dokud nevyprázdnili a neroztřídili dvě malé
knihovny. Harryho knížky ( nebo ty, které mu měly
brzy patřit ), několik profesorce McGonnagalové a zbytek pro
Siria. Slunce pomaličku zacházelo za kopec. Ve vzduchu se
tetelila slabá květinová vůně. Trochu se ochladilo.
Remus se postavil, obešel stůl a protáhl se. Pak přivřel
oči a trochu zkřivil obličej, jak ho zaplavila nová vlna
bolesti. Tak brzy? V náhlém záchvatu paniky
začal uvažovat o tom, jestli tolikrát namáhané
kosti a svaly vydrží to napětí a
jednoduše..neodejdou.
„ Reme? Reme! MOONY!“
Sirius
udělal krok vpřed, chytil Rema za ramena a otočil ho tak, aby se
mu mohl dívat do tváře. Hluboké zářezy
a vrásky, obličej zahalený stínem. Staronové
rysy, unavené a pokleslé. Zšedlá kůže, téměř
průsvitná, tmavomodré duhovky se nepřirozeně
lesknou. Utrpení – a zoufalá touha.
„ Hodně to
bolí, viď?“
Siriovy oči byly plné starosti.
„
Zhoršilo se to, za těch několik měsíců, co jsem tě
neviděl, protože ses mi vyhýbal. Není to tak? Nechtěl
jsi, abych byl s tebou, předstíral jsi, že je všechno v
pořádku, abych se neznepokojoval. Nikdo o tom nevěděl..a
tys nikdy nedokázal mluvit o svých bolestech.“
Odmlčel se, hlas trochu chraptivý.
„ Ani jako dítě
sis nestěžoval, jenom jsi každý měsíc odcházel
do té zatracené studené chýše, abys mohl
křičet a sténat a pak sám sebe zraňovat. Aspoň do
té doby, než jsme ti byli schopni pomoci. A teď, jako bych
zažíval déjavu. Neřekneš ani slovo a prostě si
zmizíš.“
„ Tady není nic, co bych měl říkat,“
smutně se usmál Remus.
„ Zatraceně, to bych řekl, že
je! Myslíš, že nevím, čeho se bojíš? A cos
vlastně chtěl dělat? Jaks to chtěl vyřešit? Nějakým
nesmyslným mudlovským způsobem? Stříbrným
šípem, nebo snad kulkou? Nebo jenom ležet, čekat až na
poslední okamžik a pak se vrhnout do ohně?“
„Žádná
odpověď.
„ Reme!“
Sirius jím lehce zatřásl,
pak si ho najednou prudce přitáhl k sobě a pevně ho objal.
„ Ty tele, máš snad obrostlý srstí i
mozek? K čertu s tebou, Moony – vážně sis myslel, že tě
nechám umřít o samotě?“
Jeho tlumený
hlas mu pronikal až k srdci. Ztuhnul a instinktivně se snažil
osvobodit. Sevření zesílilo. Ale proč vlastně
bojuje? Proč bojuje proti..proti tomu, kdo mu chce ulehčit i jeho
poslední chvíle, i když ví, že jeho samotného
to uvrhne na pokraj šílenství? Polkl a konečně se
uvolnil. Napětí odplývalo. Pomalu zvedl vyhublé
ruce a vzal ho kolem krku. Teď už nebyl sám..nebyl a nebude.
Zavřel oči a položil mu tiše hlavu na rameno. Cítil, jak
jeho vlastní srdce tluče, skrz tenkou látku slyšel
bít to druhé, které mu bylo na světe nejbližší.
Jeho nos naplnila ta zvláštní vůně, která ho
vždy fascinovala - směs mýdla, slunečního svitu a
ještě něčeho těžko identifikovatelného. Jeho dýchání
se zpomalilo. Bolest – ne, už žádná neexistovala.
Jen silné paže, které ho jemně hladily po zádech,
a neuvěřitelný klid a mír.
Sirie. Tichošlápku.
Jak jsem si vůbec mohl myslet, že se před tebou schovám?
Jak jsem si mohl myslet, že mě necháš samotného? Jak
jsem si mohl..já vím, bylo to sobecké. Nechtěl
jsem ti ublížit – ale tohle tě muselo zranit mnohem víc,
než bych čekal. Ano, jsi tady..a uděláš co budeš moci.
Potřebuji tě – potřebuji, abys tu zůstal a pomohl mi odehnat ty
noční můry. Jsem zvědavý, jestli v sobě najdu tolik
sil, abych s tebou mohl naposledy běžet, strávit noc pod
hvězdami a potom..to skončit. Nejdražší příteli.
Bratře.
Nakonec ho Sirius pustil, udělal pár kroků
zpět a zdvihl nějaký balíček, které nechal
ležet na prahu. Položil ho na lavičku, nedaleko otevřených
kamen, chvíli na něj bez hlesu hleděl a pak se otočil zpět
na něj. Když začal mluvit, jeho tón byl opět klidný.
Jakoby se nic nedělo. Jakoby to všechno byl jen sen a ne
skutečnost. Ale Remus viděl jeho oči. A věděl.
„ Vždycky
jsme to tušili, já a James. Bylo nám jasné, že
to nebude jen tak. A když jsme zjistili, jak to s tebou je..
Prolezli jsme knihovnu odshora dolů, dokonce několikrát,
hledali cokoli, co by nám umožnilo pomoct ti. Ale všichni
říkali totéž - že se nedá nic dělat. Takže
jsme si slíbili, že v ten moment budeme s tebou.“
Zarazil
se.
„ Vlastně..kdybychom poslechli všechny ty rady, co jsme
se dočetli v těch zatracených knihách, už bys byl
mrtvý několik let.“
Najednou se zašklebil, ozvěna
toho starého Siria.
„ Ale to bys potom přišel o
všechnu zábavu a my si říkali, že to ti nemůžem
udělat.“
„ Jak milé od vás.“
„ To
nestojí za řeč. Taky jsme se toho spoustu naučili z těch
zvláštních esejí, co jsme museli psát. O
tom..o tom malém chlupatém problému. Až na to,
že bych těch zatracených pergamenů nejradši popsal třikrát
tolik, než trávit večery čištěním celého
bradavického hradu. Pamatuješ, jak chtěl James založit
„Pobertovskou Úklidovou Četu“? Nedávno jsem si
zrovna zkoušel vzpomenout, jestli existoval jediný profesor,
od kterého jsme alespoň jedno pololetí nedostali žádný
trest. Tedy..tím myslím Jamese a mě – nechali jsme
se chytit víckrát, než ty.“
„ Tak to nemám
ani potuchy, ale asi spíš ne. Většinu z nich jsme dokázali
dovést k šílenství celkem rychle. A nikdo nikdy
nevěděl, kam nás posadit, jestli dopředu, kde by dobře
viděl, nebo dozadu, kde bychom nerušili..případně jestli
nás má nechat všechny pohromadě, aby měl lepší
kontrolu, nebo to vyřešit stylem ‚Moony nalevo, Tichošlápek
napravo, Dvanácterák dopředu a Červíček
dozadu‘..“
Remus se naklonil nad stolem a znovu se usmál.
„ Víš, myslím, že ani Fred s Georgem neměli co
se týče počtu trestů za pololetí šanci proti
jednomu Siriovi Blackovi.“
„ Rodiče museli mít asi
permanentně zavázané oči, nepřišlo mi tolik Huláků,
kolik bych očekával.“ uchichtl se ten a pak zvedl jednu
lahvičku, které se povalovala na dřevěné desce.
Otevřel ji a podezřívavě si přičichl.
„ Co to je za
dryák? To asi nebude Vlkodlačí lektvar, řekl
bych..ten přece nemá zelenou barvu.“
„ Ne, je to on –
jenom trochu vylepšený. Něco jsem tam přidal.“
„ A
co?“ pohlédl na něj podezřívavě?
„ Moony, já
vím, jak to dopadlo minule..jestli je to nějaká břečka
z Obrtlé, tak si mě nepřej. Pomáhá to aspoň?“
„ Trochu,“ připustil a nepatrně se zamračil
„ I
když..na to už je pozdě..“
„ Hmm,“ otevřel Sirius
sáček, který přinesl, chvíli se v něm
prohraboval a pak na světlo vytáhl velkou láhev.
„
No, ručím za to, že moje medicína chutná
mnohem lépe. Má ten samý účinek, vsadil
bych se, a ještě je docela poživatelná, když ji piješ.“
Remus zvedl jednu z lahví, otočil ji a přečetl si
etiketu. Pak se na něj pobaveně zadíval.
„ Dobrá
trefa, Si. Ostatně jako vždycky. Tohle jsem nepil, ani nepamatuju.“
Došel ke kredenci, vytáhl odtamtud dva poháry a
pak se opět nepatrně napjal, když ho ostře bodlo v hrudi.
„
Sedneme si venku?“
Sirius stáhl z otřepané
pohovky přehoz a několik polštářů a vyšli z chaty.
Přesunuli se na zatravněné místo nedaleko lesa, kde
si vybudovali provizorní místo na ležení.
Tmavovlasý muž odzátkoval první láhev.
Znalecky si přičichl a nalil rudé víno do obou
nádobek.
„ Moony, nechceš si nejdřív dát
ty tvoje lektvary, předtím, než začneme s něčím
pořádným?“ vzpomněl si najednou.
Remus si vzal
pohár a jedním lokem ho vyprázdnil. Pak vylil
zsedlý zbytek do blízkého růžového keře
a mírně se usmál.
„ To až potom. Zatím
je mi docela dobře.“
Natáhl ruku a nechal Siria, aby mu
znovu nalil. A pak oba najednou pronesli:
„ Na Záškodníky.
Jejich duch bude žít navždy.“
· * *
·
Na obloze zářil úplněk, chladný jako
stříbro, napůl zahalený mraky. Jasná pochodeň
nadcházející zkázy. Na tmavomodrém
přehozu ležel velký černý pes, čumák
položený na tlapkách, oči napůl zavřené.
Vedle něj byl stočený světlešedý vlk, tiskl se k
němu, jakoby u něj hledal teplo, hlavu položenou na jeho boku.
Srst měl prořídlou, dýchal mělce, chraplavě a
nepravidelně. Občas sebou trhnul, začal se třást a slabě
kňučet. Pes se vždycky pootočil, jemně mu přejel jazykem po
krku a pak zase upadl do chmurného klidu.
Tentokrát
noc neprobíhala tak jako obvykle, v divokých hrátkách
a honičkách. Zvíře se dokázalo dobelhat pouze
k bráně a zpátky.
Chvíli to vypadalo, že
zesláblý klidně spí. Najednou slabě zavyl a
otřásl se, jako už tolikrát. To nebylo nic nového.
Ale pak pootevřel oči, a pokusil se zdvihnout. Zavrávoral a
opět klesnul, napůl se opírajíc o svého
společníka. Zoufalé, téměř lidské
zasténání, vycházející ze
staženého hrdla, nebylo téměř slyšet..ale on cítil,
že se něco děje. Vzduch vlkovi uvízl v hrudi a z jeho plic
vyrazilo pouze sípavé zachroptění. Chtěl se
natáhnout pohodlněji, aby se mu lépe dýchalo,
ale tlapky jenom bezmocně škrábaly po povrchu, nenabízejíc
ani tu sebemenší oporu. Tichounce naříkal, jak ho
přemáhala bolest. Pes se k němu přitiskl ještě blíž
a začal mu něžně olizovat krk a čenich.
Zanedlouho se černé
zvíře vztyčilo, něco zablesklo a na jeho místě stál
Sirius, pohlížející na bezvládného
tvora se smutkem v očích. Tiše odešel do chaty. Po chvíli
se vrátil s lahvičkou, plnou světle modré tekutiny.
Kleknul si a pohladil ho. Zaplavila ho láska, láska
k příteli, který tu teď ležel, se srstí tak
prořídlou a očima tak kalnýma, jakoby to ani nebyl
on. To šedé zvíře, prohánějící
se po bradavických pozemcích, zmizelo kamsi do
nenávratna, a zůstala jenom nemocná troska, umírající
vlkodlak. Poškrábal ho za ušima, pak odstranil uzávěr
a opatrně mu zvedl hlavu.
„ Tady, Moony..vypij to.“
Vlk
poslušně otevřel tlamu a na několik bolestivých polknutí
byl lektvar pryč. Sirius nádobku odhodil, pak klesnul na zem
a položil si hlavu na zvedající se a klesající
bok.
„ Odejdeš v klidu, nejdražší Moony..a už ho
budeš mít navždycky,“ zamumlal a lehounce hladil jeho
tlapky.
„ Teď se můžeš podívat beze strachu..dneska
je úplněk nádherný.“
Tvor ještě jednou
otevřel oči, pohlédl na něj a v jantarových
zorničkách probleskoval téměř úsměv. Trochu
pohnul ocasem, jako by jím chtěl zamrskat, a vděčně
olizoval ruku, které ho konejšila. Pak je znovu zavřel a
uvolnil se. Tělo pomalu ochabovalo, dýchání se
zpomalovalo..zpomalovalo, až nakonec zaniklo v ostrém
zachrčení. Ale Siriova ruka zůstávala pořád
na světlé kožešině, jemně se probírala zcuchanou
srstí a nevšímala si toho, že vlk už její
laskání opětovat nemůže.
Svítalo.
Sirius se zvednul. Znovu vešel do chatrče a vynesl odtamtud dva
pytle s knihami, které odložil pod nedaleký strom. Pak
posbíral poháry a lahve, hodil je dovnitř a ještě
jednou pomalu procházel stavením, ve kterém jeho
přítel tak dlouho žil. Skříňka na šperky,
fotografie – které sundal ze zdí - věšák,
noční stolek – z toho vzal několik alb, plných
pohyblivých obrázků. Tolik vzpomínek, tolik
chmurných myšlenek..
Zbývalo udělat už jen
jedno. Opatrně zabalil mrtvé tělo do přikrývek a
odnesl dovnitř, kde své břemeno položil doprostřed
obývacího pokoje.
To bylo všechno. Vyšel ven,
zastavil se opodál a chvíli se na dům díval.
Pak vytáhl hůlku a pronesl několik slov. Budova vzplanula.
Plameny olizovaly zárubně, starý dřevěný
nábytek praskal. Za několik vteřin se propadla střecha. Na
moment se mu zazdálo, že vidí stín šedého
vlka, jak se vznáší se nad hořícím
peklem..pak už tam nebylo nic, ani chata, která tu tak dlouho
stávala. Zbyl jenom popel.
Kouzelný oheň..pohlcuje
všechno, dokonce i vzpomínky.
Sirius namířil
hůlkou na vaky, které nechal ležet nedaleko a pak si je
přehodil přes rameno. Najednou byly lehounké jako pírko.
Ale i kdyby vážily čtyřikrát víc, on by se o
to nestaral. Už nic necítil.
Ještě jednou se ohlédl,
pak vykročil a zanedlouho ho pohltily stíny lesa.
Pochopitelně by se mohl domů přemístit – ale ráno
bylo chladné a občerstvující. Věděl, že
první čtyři míle ujde bez problémů.
Komentáře
Přehled komentářů
hmmm...to je pěkné...ne tak smutné jako bylo napsané v úvodu, ale musím říct, že máš talent a já bych něco takového asi těžko zvládla
misa798@seznam.cz
(Mickey, 6. 12. 2008 23:08)