Případ se psem
Naše rodinné začátky se odehrávaly v posledním patře panelového domu s výhledem na dálniční přivaděč, v blízkosti Židovského hřbitova. Byt byl deklarován jako 2+kk, ale právě směrem k tomu přivaděči byl pokoj, který nebyl zahrnut do obytné plochy. Asi kvůli hluku. Byl to ale normální pokoj s oknem, velikosti běžných tzv. dětských pokojíčků ve 4+1, to je cca 2,5x3,5 m.
Staršímu synovi byly 3 roky a mladšímu už brzy měl být rok. I rozhodli jsme se, že jim uděláme společný dětský pokojíček. To znamenalo v první řadě vyhodit starý rozkládací gauč. Nevím už z jakých nepochopitelných důvodů, ale bylo to tak, že součásti toho gauče šel vyhodit manžel s oběma syny. Jeden s ním šel na procházku, druhý byl v kočárku a na kočárku ty části na vyhození.
Čekala jsem, až se vrátí a jejich návrat rozhodně nebylo možno přehlédnou, nebo lépe přeslechnout. Už z dálky bylo slyšet křik a pláč staršího synka. Vyběhla jsem v hrůze a vidím manžela, jak táhne nešťastníčka za sebou za zkřížené ručičky. Syn řval jak tur a manžel to komentoval slovy v tom smyslu, že ten pitomeček si hrál se zdechlým psem. Pak mi vysvětlil, že když vyhazoval do kontejneru ty kusy gauče, tak se klučík zatoulal za ten kontyš a když ho tam objevil, tak hladil zdechlinu psa. Drapl ho proto za ruce, aby nemohl na nic šahat a odvlekl ho domů.
Kluka jsme umyli, převlékli a přemýšleli co dělat. Napadla mě možnost zánětu mozkových blan. Přemýšleli jsme tedy o nějaké desinfekci a napadlo nás, že je třeba i desinfekce vnitřní. Člověk v šoku dovede vymyslet opravdu neuvěřitelné věci. Na vnitřní očistu jsme použili lžíci slivovice. Synek se uklidnil, my také a zbytek dne jsme tam asi něco šolichali v pokojíku.
Druhý den jsem šla, jako obvykle, s dětmi do „vnitrodvora“ na písek. Seděly jsme na lavičkách s ostatními maminami a já jsem zmínila tu nemilou příhodu s mrtvým psem, i s podrobnostmi o vnitřní desinfekci a strachu ze zánětu mozkových blan. Shodou okolností byla jedna z mamin okolo písku lékařka. Podívala se na mě, jako bych byla úplně padlá na hlavu a řekla: „Čert vem zánět mozkových blan, horší je vzteklina. Máte toho psa?“ Já na to, no on ležel u kontejneru. Tak prý se máme modlit, aby tam ještě byl a když ne celý, tak aspoň hlava a tu hlavu, abychom odvezli okamžitě na veterinu, aby zjistili, jestli čokl neměl vzteklinu.
Když se manžel vrátil z práce, tak jsem mu zvěstovala tu radostnou novinu. Byl z toho celý štěstím bez sebe. Vzal si igelitové pytle a šel poprosit kamaráda, jestli by mu nešel pomoci zhostit se tohoto náročného, nemilého, nechutného a v podstatě i nebezpečného úkolu. Kamarád se zdráhal, ale nakonec šel.
Pes u kontejneru naštěstí ještě ležel, takže chlapi si navlekli igelitové pytle na ruce a těmi pak psa obětavě šoupli do jiného igelitového pytle. Manžel pak s tím vzácným nákladem jel na veterinu. Když nahlásil na vrátnici o co se jedná, nestačil se divit, jak snadno procházel všemi dveřmi. Nikdo si nechtěl psa přebrat, takže ho – manžela se psem – pustili až na pitevnu. Tolik zážitků ve dvou dnech….
Pes naštěstí vzteklinu neměl a ani zánět mozkových blan se nekonal. Syna nám sociálka za tu slivovici neodebrala, takže vlastně šťastný konec…..ale zážitek to byl opravdu nezapomenutelný.
A jaké z toho plyne poučení? Když někam přijdeš, zvláště s dítětem, pečlivě rekognoskuj terén.
Komentáře
Přehled komentářů
V tom byte na Turgenevce jsme byly s Janou a jeste s nekym, kdyz se narodil nektery z tvych synu...pamatuji si to do dnes. To je let...
Zase neco napis! Umis to skvěle. Moc dobre se to cte.
Re: Vzpominka
(Helena, 19. 8. 2018 21:34)Určitě napíšu. Jedním z bonbónků bude, jak byla jana u nás a šly jsme na procházku a utekl nám Kubík. To byl infarktový stav.
Vzpominka
(Helena, 17. 8. 2018 23:23)