Svitavy jsme navštívili během zpáteční cesty z pobytu v Letovicích, kde jsme strávili čtyři jarní dny v místním penzionu na okraji tohoto jihomoravského města. Když jsme po poslední snídani v penzionu nasedli do našeho auta, sjeli jsme dolů na Pražskou ulici a pak jsme již nabrali kurz směrem na Svitavy. Návštěvu tohoto města na hranici Čech a Moravy jsme měli v plánu už dlouho, ale vždy jsme projeli okolo za vzdálenějšími cíli a tak jsme se rozhodli, že náš rest smažeme právě v rámci cesty dolů z Letovic do Olomouce. Velice frekventovaná silnice číslo 43 byla v ono nedělní dopoledne poloprázdná a brzy jsme do Svitav bez problémů dorazili. Toto město začalo psát svou historii již ve 12. století a tak nám nabídlo širokou škálu památek a zajímavostí, které jsme všechny zvládli poznat za jeden den.

Jednou z nich byla kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, stojící na pomezí Hradce nad Svitavou a sousedního okresního města, kterou jsme rovněž zařadili mezi naše turistické cíle. Naše stříbrné autíčko jsme zaparkovali na travnatém plácku vedle mariánské kaple z přelomu 19. a 20. století a vydali jsme se na její obhlídku. Na první pohled bylo vidět, že by potřebovala trochu opravit, neboť fasáda nevypadala zrovna v dobré kondici, ale to nám nijak nezbránilo v tom, abychom si ji obešli kolem dokola. Začali jsme na boční straně, která byla členěna lisénami na tři pole, v nichž jsme nenašli žádné okénko nebo jinou architektonickou výzdobu a tak jsme se brzy přesunuli k přední části kapličky. Na průčelí kapliček si architekti vždycky dali nejvíce záležet a tak jsme věřili, že ani v Hradci nad Svitavou tomu nebude jinak.

Naše předpoklady se potvrdily a zdejší kaple Neposkvrněného početí Panny Marie nám toho na přední straně nabídla k vidění poměrně dost. Úplně nahoře z kaple vystupoval nástavec s křížem, který převyšoval střechu o pár desítek centimetrů a pod ním jsme spatřili obdélné větrací okénko. Nástavec zdobily barokní volutová křídla a pilastry s patkami, které přerušoval trojúhelníkový atikový štít nad vchodovými dveřmi, vložený do korunní římsy. Když jsme si průčelí prohlédli, přistoupili jsme ke dveřím s klenákem a kamenným ostěním, které byly vsazeny mezi svislé pilastry, abychom se podívali do útrob kapličky. Vchod byl sice zamčený, ale přes mříže a prosklené tabulky na dveřích se nám povedlo do interiéru nahlédnout.

Uvnitř jsme spatřili řadu lavic, které vypadaly jako původní a také podlaha mohla být stará už 100 let. Na obou bočních stranách visely na zdech obrazy křížové cesty s vyobrazením utrpění Ježíše Krista a téhož světce jsme uviděli jednak vedle oltáře viset na kříži a pak ještě namalovaného na hlavním oltářním obraze. Po stranách oltáře se nacházely dva výklenky, v nichž jsme spatřili rodiče několikrát zmiňovaného Ježíše Krista a to bylo vše, co jsme v interiéru svatostánku našli. Poté jsme svou pozornost obrátili na železný kříž vedle vchodu, na němž visel ukřižovaný náš starý známý a na soklu jsme si přečetli německý nápis z něhož vyplynulo, že kříž daroval Anton Kirsch a že jej postavil Johann Schneweiss v roce 1866. Jestli letopočet nějak souvisel s Prusko – Rakousko válkou, to se nám zjistit nepodařilo.

Následně jsme se přesunuli k druhé boční straně kaple, která byla opět rozdělena lisénami na tři pole, jenže tentokrát se v nich nacházel stejný počet oken s půlkruhovým záklenkem. Našim očím neunikl také mohutný sanktusník s jehlancovou střechou, zakončený samozřejmě křížem, v němž byl zavěšen malý zvon, používaný při zpěvu Sanctus a při pozdvihování během mší. Vzápětí jsme došli k půlkruhovému presbytáři, na němž nechyběly další lisény a u kněžiště jsme naši obhlídku kaple Neposkvrněného početí Panny Marie uzavřeli. Vrátili jsme se k autu a ihned jsme odjeli z další církevní stavbou, kterou byla kaple sv. Anny v Lánech, místní části Svitav, která se stala naším druhým cílem oné březnové neděle.

Auto jsme zaparkovali na okraji silnice jen pár metrů od svatostánku a vydali jsme se na jeho obhlídku. Kaplička byla vystavěna ve 30. letech dvacátého století a v letech 2012 – 2014 prošla rekonstrukcí exteriérů, což bylo na první pohled vidět. Církevní stavba, zasvěcená svaté Anně, mamince Panny Marie a tedy Ježíšově babičce, k nám byla otočena boční stranou, na které jsme spatřili trojici gotických oken, z nichž bylo jedno zazděné a dvě další byla prosklená pouze v horní části u lomeného oblouku. Na sedlové střeše naším očím nemohla uniknout věžička hranolové zvonice, krytá plechovou jehlancovou střechou s makovicí a křížem. Ve věži byl zavěšen malý zvon používaný při jediné mši v roce, která se v kapli svaté Anny sloužila okolo 26. července. Následně jsme již dorazili před průčelí kaple, které nám tradičně nabídlo nejzajímavější prvky církevní stavby.

V trojúhelníkovém štítu jsme uviděli tradiční křesťanský kříž a pod ním jsme shlédli gotické rozetové okno členěné kružbami. Na nárožích jsme spatřili bosáž, tvořenou dvojicí kamenů na každé straně a pak jsme již přistoupili ke vchodu krytém malou stříškou, kterou podepírala dvojice mramorových sloupů. Dveře do kaple byly zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali a opět jsme se věnovali exteriérům stavby. Po obou stranách vchodu visely pamětní desky, připomínající oběti 1. světové války z řad obyvatel tehdejších Čtyřiceti Lánů, tedy části dnešního města Svitavy. Na deskách jsme si přečetli česká a německá jména mužů i žen, rozdělená do čtyřech sloupců a datované do období let 1914 až 1918. Zaujalo nás, že tehdejší obyvatelé německé národnosti desky na konci 2. světové války přišroubovali obráceně, aby nebyly zničeny.

Záměr jim vyšel dokonale, neboť jména obětí byly znovu objeveny až při zmíněné rekonstrukci, tedy 70 let po válce. Když jsme si desky prohlédli, zaměřili jsme svou pozornost na pískovcový kříž z roku 1852 vedle vchodu, na němž v horní části pochopitelně visel ukřižovaný Ježíš. Ve střední části jsme našli reliéf svatého Floriána, patrona hasičů a dalších ohňových řemesel a na soklu s volutovými barokními křídly se nacházel reliéf Panny Marie se sepjatými rukama, v nichž držela kříž. Potom jsme se šli podívat na druhou boční stranu kapličky, které vypadala stejně jako její protější kolegyně a tím jsme obhlídku svatostánku uzavřeli. Pomalu jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli hledat Kellerův vodní mlýn v Lánech, který se stal naším třetím cílem oné neděle.

Auto jsme zaparkovali na parkovišti před panelovým domem, jenž se nacházelo jen pár metrů od bývalého mlýna a vzápětí jsme se vydali na jeho obhlídku. Starý klapáč jsme našli naproti benzinové pumpy ÖMV, ale chtělo to hodně fantazie, abychom si dokázali představit, že sem po celá staletí jezdily povozy pro pomletou mouku a další mlynářské produkty. Celá budova bývalého mlýna byla totiž na přelomu 19. a 20. století přestavěna na bytový dům poté, co byl nedaleko postaven nový parní mlýn a mletí ve starém klapáči by již nebylo rentabilní. Zanikla tak část historie staré osady Čtyřicet lánů, která vznikla společně s městem Svitavy při kolonizaci olomouckého biskupa Bruna jako zemědělská ves zásobující město. Kousek od nás tekla řeka Svitava, ale mlýn údajně napájel Mlýnský potok.

Nicméně jsme po něm už nenašli žádnou stopu, protože velká část vodního toku byla přesunuta kvůli napájení Lánského rybníka. Jelikož nám toho k vidění bývalý Kellerův mlýn více nabídnout nemohl, zamířili jsme k autu, jímž jsme odjeli za dalším klapáčem, jímž byl tentokrát vodní mlýn Čtyřicet Lánů. Náš povoz jsme zaparkovali na okraji silnice jen pár metrů od bývalého mlýna a vzápětí jsme se vydali na jeho obhlídku. Starý klapáč jsme našli na břehu řeky Svitavy, která poháněla mlýnské kolo, ale zda bylo na spodní nebo vrchní vodu, to se nám nepodařilo zjistit. Při pohledu na budovu jsme museli zapojit hodně fantazie, abychom si dokázali představit, že sem v minulosti jezdily povozy pro pomletou mouku a další mlynářské produkty.

Takřka celá budova bývalého mlýna byla totiž přestavěna na bydlení a pouze dveře ve štítu domu a dispozice oken nám připomínala původní účel stavby. Slavné časy tohoto mlýna však již patřily historii a mouka se v domě objevovala pouze v nákupních taškách jeho obyvatel. Mohli jsme si tedy pouze v naší fantazii představit dobu, kdy provoz mlýna vedl mlynář, který míval k pomoci nějakého dalšího vyučeného člověka. O chod domácnosti se starala mlynářka, která v případě potřeby mohla manžela zastoupit a v bohatších mlýnech pracovala služka a další čeleď, kteří zajišťovali chod hospodářství a na polích. Počet pomocníků mlynáře býval různý, závisel na výrobní kapacitě mlýna a měnil se během ročního období, neboť po žních bylo pochopitelně práce nejvíce a v zimě nejméně.

Pokud však řeka Svitava v letním období vyschla, mlýn se zastavil a tento čas mlynář využíval k údržbě strojního zařízení, k čištění mlýnice, zásobníků, vyhazoval bahno z náhonu a prořezával stromy kolem něj, případně opravoval i stavidla a jezy, aby během mlecí sezóny dělal na mlýně jen nejnutnější opravy. S přestavbou mlýna tak zmizela část historie staré osady Čtyřicet lánů, která vznikla společně s městem Svitavy při kolonizaci olomouckého biskupa Bruna jako zemědělská ves zásobující město. V letech 1894 – 1896 ve stejné čtvrti na popud Josefa Karleggera vznikl kostel sv. Josefa i s klášterem a protože jsme si jej nemohli nechat ujít, stal se naším dalším cílem.

O pár minut později jsme naše auto zaparkovali v ulici U stadionu a vydali se na obhlídku nádherné stavby z červených cihel, kterou vyprojektoval dvorní architekt Josef Schmalzhofer z Vídně a vybudoval svitavský stavitel Wenzel Ryschawy. Před námi se nacházela pseudorománská trojlodní bazilika se dvěma věžemi v průčelí a polygonálním závěrem presbyteria, kterou místní nazývali Červený kostel. Na obou věžích s jehlancovými střechami jsme si zkontrolovali správný čas díky rádiově řízeným ciferníkovým hodinám a pod nimi jsme spatřili okna se dvěma sloupky, za nimiž se skrývaly zvony z roku 1921 - sv. Josef, Neposkvrněné početí Panny Marie a sv. Alfons.

Na věžích kostela se původně nacházelo pět zvonů od zvonařské firmy Hilzer z vídeňského Nového Města, ale nijak nás nepřekvapilo, že během první světové války byly roztaveny, aby posloužily úplně jinému účelu. Pod zvonicovým patrem jsme uviděli okénka se středovým sloupkem a o něco níže pak bylo úzké okno, které nám připomínalo gotické střílny. V přízemí jsme napočítali tři vchody a nad nimi jsme obdivovali pás tří arkád na sloupech s polokruhovými záklenky a úzkým oknem ve druhém oblouku. Mezi věžemi naším očím neunikl trojúhelníkový štít s další střílnou a pod korunní římsou se nacházelo gotické rozetové okno členěné kružbami. Když jsme si bohatě architektonicky zdobené průčelí prohlédli, zamířili jsme ke zmíněné trojici vchodových dveří, přičemž každá věž disponovala jedním vchodem a ten hlavní se nacházel uprostřed mezi nimi.

Když jsme k zamčeným dveřím přišli, nejprve jsme se věnovali prostřednímu vchodu, který se nám líbil nejvíce, neboť byl zkrášlen ústupkovým portálem. S úžasem jsme obdivovali na třikrát odstupňované ostění s vloženými sloupky, které jako bájný Atlas držely polokruhový záklenek nade dveřmi. Jako třešnička na dortu na nás zapůsobil reliéf Krista dobrého pastýře s akantovými listy s úponky, který obsadil plochu nad vchodem, která se v architektuře nazývá tympanon. Následně jsme se šli podívat na vchod do levé věže, který byl ozdoben jedním sloupem v ostění a odstupňovaným polokruhovým záklenkem. V tympanonu jsme tentokrát shlédli reliéf sv. Klementa Maria Hofbauera-Dvořáka se spirálovitě stáčenými akantovými úponky. Vzápětí jsme se přesunuli ke stejně zdobenému vchodu pravé věže, kde jsme našli reliéf sv. Alfonse Maria di Liguori, zakladatele řádu redemptoristů.

K průčelí byla z levé strany připojena jedna z lodí s vlastním vchodem, na které jsme ve třech řadách napočítali 20 oken s půlkruhovým záklenkem a další čtyři se pak nacházely ve spojovací části mezi lodí a průčelím. Dlouho jsme se zde nezdrželi a kolem našeho auta jsme se vydali k další části církevní stavby. Čekala nás další loď kostela, podepřená opěráky se sedlovou stříškou a několika bočními kaplemi. Pod římsami naším očím neunikl zdobný obloučkový vlys a trojosá okna, která byla dělena vždy dvěma sloupky a zakončena cihlovým záklenkem. Brzy jsme přišli k bočnímu vchodu s jedním sloupem v ostění a odstupňovaným polokruhovým záklenkem, nad nímž jsme našli tympanon s reliéfem Matky Boží Panny Marie s Jezulátkem, dvěma anděly a nezbytnými akanty, přičemž vše uzavíral trojúhelníkový štít.

Potom jsme již dorazili k pětibokému presbytáři, zdobeném v jeho horní části oblouky se slepými arkádami se dvěma sloupky, pod nimiž jsme napočítali pět obdélných oken s polokruhovým záklenkem. Kněžiště bylo kryto valbovou střechou a na hlavní lodi jsme spatřili klasickou sedlovou. Následně jsme otevřenou bránou v cihlové zdi přišli k zadní části stavby a nahlédli jsme na nádvoří. Na této straně svatostánku jsme našli další boční kapli s trojúhelníkovým štítem, zdobený obloučkovým vlysem a tím jsme zakončili obhlídku nádherného kostela redemptoristů, kteří ve Svitavách působili až do roku 1945, přičemž německy mluvící příslušníci byli vyhnáni roku 1946. Pro zajímavost čeští redemptoristé zde působili jen do noci z 13. na 14. dubna 1950, kdy je zatkla a uvěznila komunistická tajná policie.

Ještě než jsme se vydali zpátky k autu, rozhlédli jsme se kolem sebe, neboť jsme se nacházeli v areálu bývalého kláštera, jehož budovy od padesátých let 20. století sloužily k léčbě pacientů. Tím jsme uzavřeli obhlídku vodních mlýnů a církevních památek v městské části Lány a následně jsme odjeli na okraj Svitav, kde jsme v ulici U vodárny zaparkovali a vzápětí jsme se kolem zahradních domků vydali za dalším turistickým cílem. Tentokrát nás čekal vděčný cíl procházek maminek s kočárky s názvem park Patriotů, v němž se určitě vyřádilo nejedno menší či větší dítě a my jsme tak hodlali učinit také, ovšem pouze obrazně a hlavně kulturním způsobem. Asfaltová cyklostezka nás po 200 metrech přivedla k první zajímavosti parku, kterou bylo několik kamenů soustředěných za sebou do neidentifikovatelného geometrického tvaru, připomínající nevyvedený trojúhelník.

Bylo nám jasné, že se sem kameny nedostaly nějakým nedopatřením a tak jsme k nim zamířili, abychom zjistili důvod jejich přítomnosti ve zdejší parku. Vzápětí jsme se dozvěděli, že se jedná o geologickou expozici, která zde vznikla roku 2014, aby nám i dalším návštěvníkům odkryla podstatu kamene, se kterým se dennodenně setkáváme na každém kroku. Uvědomili jsme si, že nás kámen v podstatě obklopil ve formě budov, domů, chodníků, silnic či v podobě sochařských děl a na hřbitovech nás v podobě náhrobků doprovází na věčné posmrtné cestě. Před námi se nacházely horniny, s nimiž jsme se určitě setkali někde ve Svitavách nebo v jeho okolí, který bylo geologicky velmi pestré. Dozvěděli jsme se, že město Svitavy a jeho bezprostřední okolí leží na geologicky nejmladších křídových usazeninách České pánve, které jsou pozůstatkem mořské záplavy v druhohorách.

Po prostudování naučné tabule jsme si prohlédli deset velkých kamenů s cedulkami, které nám prozradily název a původ hornin. Postupně jsme po stylovém chodníčku obešli kameny kolem dokola a prohlédli si třeba křemitý pískovec, cenomanský pískovec či druh krystalické břidlice s názvem amfibolit a dalších sedm kamenů. Nabídku lavičky k posezení jsme odmítli a po šotolinovém chodníčku jsme kráčeli za další mi exponáty. Ač jsme během procházky byli naprosto střízliví, po chvilce jsme spatřili dva tučňáky na ledových krách, které sem umístil zřejmě fanda hokejového týmu z amerického Pittsburghu. Za kopečkem vystrkoval hlavu zajíc, přičemž vůbec nedbal na své bezpečí a neustále své uši vystrkoval nad okolní terén. Nemusel se bát predátorů, neboť byl dřevěný, stejně jako hlemýžď, plazící se po stylové lavičce.

Nebyly to jediné bizarnosti v parku Patriotů, další jsme poznali za chvíli, ale nejdříve jsme podnikli jeden horolezecký výstup. Kousek od nás se totiž k nebi vypínal nejvyšší bod města Svitavy, dosahující neuvěřitelné nadmořské výšky 453 metrů, k němuž jsme ihned zamířili. Vyšplhali jsme se na kopeček a pak jsme po několika dřevěných schodech stanuli na nejvyšším bodě města. Vrcholek tvořila dřevěná plošina, uprostřed které byl umístěn sloupek se směrovými šipkami, jež ukazovaly do všech světových stran. Dočetli jsme se tak, že do Kapského města v Jihoafrické republice bychom museli zdolat 9312 kilometrů a do polské metropole Varšavy to vzdušnou čarou bylo 420 kilometrů. Nejvzdálenější od nás bylo však australské Sydney, které odtud bylo 15940 kilometrů daleko.

Zato nejblíže jsme to měli do minipivovaru Na Kopečku, ale oněch 484 metrů jsme neměli v úmyslu nyní zdolávat a jeho návštěvu jsme si nechali na jiný den. Když už jsme stáli na vyhlídkovém místě, byl by hřích nerozhlédnout se kolem sebe a tak jsme se samozřejmě pokochali pohledem na nejbližší okolí i město Svitavy. Za ním se jsme na horizontu spatřili Hřebečovský hřbet patřící do Svitavské pahorkatiny a když jsme se otočili, dole pod námi se rozprostíral Vodárenský les a za ním krajina Hornosvratecké vrchoviny. Pohled to tedy nebyl jako z rozhledny, ale i tak jsme si ho užili, protože nás přitom lechtalo sluníčko hned osmi jarními paprsky. Možná by stačilo, kdyby jich bylo i sedm, ale jelikož na vyhlídce trošku foukalo, byli jsme rádi za každé silnější pošimrání od žhavého kotouče na obzoru.

Z vyhlídky jsme viděli také další bizarnosti v areálu parku a i když třeba kůň na louce vypadal celkem přirozeně, křeslo, hadi nebo přerostlá ještěrka už patřily spíše do světa pohádek. Po obhlídce parku z ptačího pohledu jsme sestoupil dolů a vydali se za jarní květenou, rostoucí kousek od nás pod vyhlídkou. Brzy jsme spatřili několik pásů bílých, modrých, fialových a žlutých květů, kterým neublížily ani mírné jarní mrazíky a my jsme se tak mohli pokochat jejich barevnou krásou. Jednalo se o různé druhy krokusů, kterým se říká také šafrány, nicméně jich zde kvetlo docela dost a rozhodně jich nebylo jako šafránu. Jejich umění odolat mrazíkům nás docela zaujalo a tak jsme si o tom něco přečetli. Dozvěděli jsme se, že jakmile se objeví mráz přitisknou se k zemi a když se země a vzduch zase zahřejí, květy se narovnají a zahradu krášlí dál.

A jelikož zrovna svítilo sluníčko, květy byly doširoka otevřené, čeho využily včely a jaly se barevnou nádheru opylovat, což jsme si natočili na video, které můžete vidět zde. Po chvilce jsme nechali okřídlený hmyz pokračovat v jejich činnosti a po chodníčku jsme sešli dolů na šotolinovou cestu, u které jsme narazili na dřevěné hady a již zmíněnou přerostlou ještěrku. Dlouho jsme se u nich nezdrželi a park Patriotů jsme opustili, když jsme vešli do přilehlého Vodárenského lesa, k němuž nás dovedla šotolinová cesta. Vzápětí jsme po malém mostku překonali Ostrý potok, jehož vodstvo jsme následujících 100 metrů sledovali a pak jsme konečně dorazili k první tabuli naučné stezky, která zde byla vybudována roku 2013. Ve více než 100 let starém lese nás čekala procházka naučné stezce o délce pouhých 1,5 kilometru, která nás seznámila s původně nepřístupnou lokalitou Vodárenského lesa.

Než jsme se však na trasu naučné stezky vydali, nejprve jsme prostudovali text na informační tabuli, která nás oficiálně přivítala ve Vodárenském lese. Dočetli jsme se, že se les v minulosti nazýval Bažantnice a že již zmíněný Ostrý potok se na jeho území rád rozlévá, díky čemuž se v lese vyskytují podmáčená a bažinatá místa. Naštěstí jsme se nemuseli bát obyvatel z močálů a zejména komárů, protože jsem zavítali v březnu, kdy většina z nich ještě nespatřila světlo světa. Dále jsme se dozvěděli, že zdejší prameny byly vždy poměrně vydatné, takže zásobovaly město pitnou vodou a to až do doby, kdy intenzivní zemědělská produkce na okolních polích způsobila překročení normy koncentrace dusičnanů pro pitnou vodu a zdroj musel být odstaven. Když jsme se podívali na mapu, uvědomili jsme si, že Vodárenský les kolem dokola obklopovala samá pole, takže vypadal jako zelený hrášek na bílém ubrusu.

Všechno zlé je pro něco dobré a tohle pořekadlo platilo i v případě Vodárenského lesa, který po odstavení města od zdejšího zdroje pitné vody přišel o oplocení a stal se tak přístupným veřejnosti. A takové nabídce jsme nemohli odolat a po dočtení textu prvního zastavení naučné stezky jsme se vydali na příjemnou procházku lesem. Vstoupili jsme na dřevěnou lávku po níž jsme lehce překonali vodní příkop, jehož přítomnost stvrzovala povídání prvního zastavení o tom, že Ostrý potok místní les pojal za svůj a při každé příležitosti častoval porost mokrou zálivkou. Záhy jsme vstoupili na povalový chodník, který byl dokončen roku 2014. S potěšením jsme svoji obuv pokládali na dřevěné desky, díky nimž jsme si okolní přírodu užívali ještě více, než kdybychom kráčeli po obyčejné cestě.

Kromě těchto chodníků nám procházku lesem zpříjemňovaly mostky, lávky a také šotolinové cesty, díky nimž jsme se po naučné stezce pohybovali naprosto bezpečně a hlavně spokojeně. Povalový chodník se velkým obloukem stáčel doleva a záhy zase nabral opačný směr. Na jednom místě jsme na stromě spatřili tabulku zakazující jízdu na kole, což jsme přijali s potěšením a dál jsme šli klidněji s vědomím, že zde nemůžeme potkat nějakého šílence na bicyklu. Vzápětí jsme se setkali s Ostrým potokem, u něhož jsme si uvědomili důležitost vybudování dřevěných prvků na trase naučné stezky, ale to už jsme pár metrů před sebou zahlédli informační tabuli s číslem 2. Následovala jedna malá zákruta a po pár vteřinách jsme stanuli před cedulí s názvem Živočichové Ostrého potoka, kterou jsme ihned začali studovat.

Dočetli jsme se, že zmíněný Ostrý potok protéká lesem velmi pomalu a díky plochému povrchu zdejší krajiny vylévá své vody mimo hlavní koryto do bočních ramen vcelku pravidelně. S něčím podobným jsme se setkali jsme v Litovelském Pomoraví, do něhož jsme zavítali už nesčetněkrát, takže jsme velice dobře věděli, že se díky tomu do vody dostávají různé rostliny a dřevo, které se pak pod hladinou rozkládají a vytváří pro některé živočichy ideální prostředí. Dále jsme se dočetli, že k vodě chodívá pít třeba srnec, zajíc, veverka, norník, myšice a další, ale žádné z těchto zvířat jsme nepotkali, stejně jako prase divoké, což nám ovšem nijak nevadilo. Tabule nám také prozradila, že bychom se v teplejších měsících mohli v lese setkat se skokanem hnědým, ropuchou obecnou nebo užovkou obojkovou, ale ani o takové setkání jsme nestáli.

Vedle informační cedule se nacházela dřevěná plošina se zábradlím a lavičkou, na kterou zrovna příjemně svítilo sluníčko. Takovou nabídku jsme nemohli odmítnout a na chvíli jsme se posadili. Během odpočinku jsme hleděli přes zábradlí na takřka nehybnou hladinu malé tůňky, kterou zde vytvořil samozřejmě již několikrát zmiňovaný potok a užívali jsme si klidu. Nikdo další z lidských bytostí se kolem nás nenacházel a zvířecí říše nás také nijak nevyrušovala, takže jsme zde strávili příjemných několik minut. Trochu nám ovšem vrtalo hlavou, proč se zábradlí nacházelo asi metr od okraje plošiny a neplnilo tak svou základní funkci. Teprve po chvilce nám došlo, že vymezená vodní plocha byla člověku zpřístupněna, aby si vyzkoušel Kneippův chodník, určený k masáži chodidel chůzí ve vodě po oblázcích různých velikostí.

Nabídku masáže jsme na jaře nevyužili a po krátkém odpočinku jsme se kolem druhého zastavení vrátili na dřevěný chodník, po němž jsme pokračovali za dalším poznáváním tajů Vodárenského lesa. O pár metrů dál nás překvapila plošinka, připomínající malé odpočívadlo u dálnice a po chvilce přemýšlení nám došlo, že zřejmě slouží k vyhýbání se kočárků, které by se mohli v protisměru potkat na úzkém chodníku. My jsme plošinu využili k bližšímu nahlédnutí do tůněk u cesty, jejichž hladina byla částečně pokryta zelenými řasami a popadanými větvemi. Chodník se pak několikrát zavlnil jako plazící se had a poté nás dovedl do bezprostřední blízkosti Ostrého potoka, který jsme dokonce vzápětí překročili přes sympatický dřevěný mostek, za nímž nás čekalo hned několik zajímavostí. Jednak to bylo třetí zastavení naučné stezky, dále poznávání dřevin a hlavně vyhlídková věžička, sloužící jako pozorovatelna kolemjdoucí zvěře a přilehlé krajiny.

Nejprve jsme si přečetli informace na chytré tabuli, která nám prozradila, že jsme právě přišli na lesní světlinu. Dočetli jsme se, že takové místo obvykle vznikne těžbou stromů, jenže plácek před námi byl porostlý rákosem, takže zde nejspíše bývalo jezírko, jehož vodstvo nedovolilo vyrůst dřevěným bohatýrům do nebeských výšin. Světlinu samozřejmě obsadily dřeviny a byliny, kterým takové vlhké prostředí vyhovuje. Z pozorovatelny jsme o chvíli později napočítali na deset druhů stromů a keřů, které však byly těžko rozpoznatelné, neboť jim na jaře ještě chybělo listí. Nejvýraznější byla jednoznačně bříza bělokorá, které se podle tmavých výstupků říkává také bradavičnatá. Nám se tento druh břízy líbil ze všech dřevin nejvíce a vždycky nás mrzelo, že se nestala naším národním stromem místo lípy. Břízu si však bohužel vybralo za tímto účelem vybralo Rusko, kde bílá kráska údajně roste na ploše přibližně 10 miliónů hektarů.

Kromě břízy jsme na světlině spatřili smrk ztepilý, pod nímž díky kyselé půdě z opadaného jehličí chyběly byliny, dále tu rostla typická lužní dřevina olše lepkavá, snášející dobře záplavy a třetím do party stará odrůdy vrby s přídomkem pětimužná. Nemohli jsme přehlédnout ani jeden z nejvyšších stromů v lužním lese, kterým byl jasan ztepilý či známého dřevěného bohatýra se silným tělem, jímž se mohl chlubit velmi rozšířený dub letní. Chybět tu nemohl topol černý, štíhlý milovník břehů řek a potoků a na okraji světliny si své místo k životu našel jeřáb. Pochopitelně se nejednalo o stavební stroj, ale dřevinu s druhovým jménem ptačí, na jehož plodech jeřabin si rádi pochutnávají opeřenci. Trochu nás v lese překvapila přítomnost lípy malolisté, kterou bychom čekali spíše v zahradách, parcích nebo alejích a to stejné platilo pro javor klen s typickými listy, které se proslavily díky státní vlajce Kanady.

Pod obou stranách informačního panelu jsme našli obrázky s listy a květy zmíněných stromů a nad nimi se nacházely nařezané vzorky jejich kmenů. Když jsme si je prohlédli, zamířili jsme k pozorovatelně, do níž jsme vylezli po téměř kolmém žebříku a pár minut jsme sledovali světlinu pod námi. Potom jsme slezli dolů, vrátili se přes mostek na hlavní chodník a šli dál. Od této chvíle se na významnou část cesty stal naším společníkem Ostrý potok, který líně tekl podél chodníku. V rozvážném průtoku mu často bránily větve porostlé mechem, čímž společně vytvářeli okouzlující krajinný detail, hodný nanesení na malířské plátno. Olej, akvarel či pastel, všechno by na obraze vypadalo krásně, nejhezčí pohled byl ovšem stejně ten reálný, jehož jsme si náležitě užívali a o to lépe se nám šlo. Chodník se proplétal mezi stromy, které turisty chránily v létě před sluncem nebo v případě nenadálé přeháňky před nechtěným zvlhnutím a i když nám nic takového na jaře nehrozilo, cítili jsme se pod nimi bezpečněji.

Když jsme minuli další výhybku pro kočárky, o několik desítek metrů dál jsme stanuli u čtvrtého zastavení naučné stezky, které opět poskytovalo fakta o stromech kolem nás. Jenže tentokrát jsme získali informace o organismech, které dřeviny pojaly za svůj domov a získaly tak status parazitů. Nepřekvapilo nás, že na stromech rostou různé houby nebo jiné rostliny, mezi nimiž se v průběhu staletí stalo zřejmě nejznámějším jmelí. Získali jsme však i nové fakta, například jsme nevěděli, že takoví vetřelci dávají pozor, aby nezpůsobili předčasný zánik stromů a že někteří dokonce spolu žijí v symbióze. Pochopitelně jsme už dávno věděli, že dutiny stromů obývají různí ptáci nebo hmyz a na vlastní uši jsme slyšeli, že na větve opeřenci usedají nejen kvůli zpěvu, ale aby tím také hájili vlastní teritorium. V neposlední řadě bychom na stromech našli savce v podobě chlupatých veverek či norníků a netopýrů.

Poslední řádky cedule nás upozornily, že na chodníku najdeme čísla s výškou mohutných topolů, abychom si jejich velikost mohli lépe představit, pokud by byly položeny na zemi. U cedule jsme samozřejmě našli nulu a když pak došli k desítce, narazili jsme u ní na dřevěné tabulky s otázkami, týkající se zmíněného tématu čtvrtého zastavení naučné stezky. Například jsme měli odpovědět, jak se jmenuje šplhavý pták, který si v kmeni dělá dutinu. Správné odpovědi jsme se dozvěděli po odklopení schvění části tabulky, pod níž se skrýval obrázek a jméno zvířete či hmyzu. Postupně jsme si tak vyzkoušeli svoje znalosti u dvacítky i třicítky, přičemž věk maminky s kočárkem, kterou jsme tady potkali, bychom tipovali přesně mezi tyhle dvě čísla. O kousek dál jsme narazili na lavičku v podobě truhly, u které nechyběl stylový odpadkový koš, nicméně služeb ani jednoho z nich nevyužili.

Vzápětí se chodník prudce stočil doprava a změnil se v mostek nad vyschlým řečištěm Ostrého potoka, díky němuž jsme příkop snadno překonali a stanuli na druhém břehu. Zde povalový chodník dále nepokračoval a nahradila jej šotolinová zpevněná cesta, orámovaná útlými kmínky stromků. Zároveň jsme se ocitli na křižovatce se třemi cestami, přičemž ta vedoucí doprava by nás vyvedla z Vodárenského lesa ven, což jsme samozřejmě ještě nechtěli a tak jsme se vydali doleva. Podle směrových šipek jsme už měli za sebou necelých 500 metrů chůze, takže nám chyběl ještě kilometr k tomu, abychom si naučnou stezku prošli celou. Pokračovali jsme tedy dál po šotolinové cestě, která se stejně jako předtím dřevěný chodník lehce zavlnila a bezpečna nás vedla podmáčeným terénem. Cestu občas přerušila krátká lávka přes nějakou prohlubeň, což jsme brali jako malé a také milé zpestření v rámci našeho putování. 

Za jednou takovou lávkou jsme potkali opět již zmíněnou maminku s kočárkem, u které tentokrát pobývala starší ratolest na malém bicyklu, přičemž spolu oba telefonovali. Činili tak nikoliv proto, že by si informace nebyli schopni předat přímo ústně, dokonce v rukou ani žádný mobilní přístroj nedrželi, nýbrž využili dřeveného herního prvku v podobě dřevěného telefonu. U cesty totiž stálo ucho vyřezané ze dřeva a o pár metrů dál se pro změnu nacházela ústa, přičemž obě sochy byly mezi sebou propojeny podzemním potrubím a tak dokonale plnily svou funkci. Dotyčné osoby jsme nechtěli rušit při jejich činnosti a pouze jsme kolem nich nenápadně prošli k další lávce přes prohlubeň. Následoval krátký úsek šotolinové cesty, pak jsme přešli přes třetí lávku, za níž se cesta zase lehce zavlnila a přivedla nás k místu, u něhož se maminka s dítětem určitě zastavila.

Učinili jsme tak i my, jelikož jsme si chtěli vyzkoušet, jestli dokážeme poznat stopy zvířat. V polygonálním přístřešku jsme našli pískoviště, do něhož jsme razítky vytlačovali stopy šesti typických obyvatel lesa a snažili jsme je přiřadit k vyobrazeným zvířatům na sloupu. Dařilo se nám docela slušně, ale když se blížilo dítě na malém kole, vyklidili jsme své pozice a šli dál. Záhy jsme přešli přes čtvrtou lávku a za ní se cesta znovu prudce stočila, tentokrát doleva. Pomocí dřevěného mostku jsme opět překonali Ostrý potok a vzápětí jsme se octili v polovině našeho putování. Zároveň jsme po naši levici spatřili první z několika vodárenských věží, označenou na mapách jako studna IV., která nám vzdáleně připomínala náboj do dělá velké ráže. Stavba válcového tvaru s modrými plechovými dvířky naštěstí sloužila mírovým účelům a lidem pomáhala, aniž by někomu způsobila újmu na životě.

Stáli jsme na místě, které nám připomínalo atletický ovál, přičemž jsme se právě nacházeli v jeho zatáčce a tudíž jsme se začali vracet na začátek našeho putování. Přešli jsme přes další z mnoha příkopů a po šotolinovém chodníčku jsme kráčeli vstříc tabuli s číslem pět, na které nás čekalo ptactvo Vodárenského lesa. Dozvěděli jsme se, že v něm našlo domov mnoho zpěvných druhů, kteří našli útočiště v dutinách stromů, korunách větví, ale rovněž na zemi a les pro ně představoval slušnou zásobárnu potravy. V době naší návštěvy jsme zde slyšeli třeba holuba hřivnáče, káně lesní, skřivany polní, dva druhy drozdů a sýkorek či známého černého kosa. Všechny však trumfla pěnkava obecná, která tak aspirovala na výhru v pěvecké soutěži za měsíc březen. Jen jsme neměli štěstí na kachny divoké nebo konipasy horské, kteří obvykle trávili čas na hladině potoka.

Informační tabule nám pak prozradila, kteří další ptáci se v lesy vyskytují v dalších měsících nebo jaká sova by nás tady vystrašila v noci. V dubnu a květnu bychom zde slyšeli strakapouda velkého, jednoho z nejhojnějších místních ptáků budníčka menšího, špačka obecného nebo by nám na cestě zakukala kukačka. V noci by nám zahoukal kalous ušatý, který by nás při vzletu mohl postrašit tleskáním křídel. Na podzim bychom nad lesem sledovali hejna špačků, vran šedých nebo strnadů obecných. Na olších a břízách bychom viděli posedávat mlynaříky dlouhoocasé nebo čížky lesní a také bychom určitě zahlédli sýkorky a stehlíky obecné při shánění potravy. Zkrátka Vodárenský les nebyl na opeřence nijak skoupý a ve třech ročních obdobích jich nabízel nepřeberné množství. Když jsme došli na konec textu, tak jsme si na otočných kulatých tabulkách o některých ptácích přečetli více informací a prohlédli si jejich fotky.

Pak jsme již pokračovali dál a aniž bychom někoho potkali, došli jsme k další nábojnici a zároveň k šestému zastavení. Na tabuli jsme shlédli fotografie znázorňující čtyři roční období ve Vodárenském lese a také kresbu typického zeleného mužíčka. K vodníkovi jménem Fásrman se vázala pověst, která popisovala jejich těžkou práci v rybnících v okolí Svitav a dozvěděli jsme se, který z nich dával pozor na to, co se děje ve Vodárenském lese a hlídal všechny jeho návštěvníky a tedy i nás. Vodník nám ve svém vyprávění rovněž prozradil, že zmíněná studna, které zelenáč říkával kaplička, byla postavena roku 1911 a prý to bývaly zlaté časy….Dále nám sdělil fakta o dalších vodnících v okolí a postěžoval si, že mu bývá smutno, když vodníci žijí většinou sami. No, rádi bychom ho potěšili, ale nikde jsme ho živého neviděli !

Pouze opodál se nacházela krásná dřevěná socha zeleného mužíčka, s nímž bylo těžké si promluvit. Nakonec to bylo možná dobře, třeba by na nás vyzkoušel nějaké to vábení a nemuselo by to s námi dopadnout dobře, přestože se Fásrman snažil udělat na nás dobrý dojem. Vzápětí jsme pochopili, proč studni říkával kaplička, neboť k ní vedl dřevěný chodníček, kolem něhož bylo rozmístěných několik laviček. Jejich účel nám zůstal utajen, neboť dveře studny byly zavřené, ale nepředpokládali jsme, že by se zde sloužily nějaké mše. Spíše nás napadlo, že toto kouzelné místo využívají školy k učení v přírodě, což nám bylo pochopitelně sympatické. Každopádně se nám tady moc líbilo a snad poprvé v životě někteří z nás litovali, že už nejsou školou povinní. Namísto návratu do školních lavic jsme se vydali na další cestu.

Chodník vedl skoro rovně, občas se tak neposedně zavrtěl a lehce prohnul, ale nijak významně. A když se zase narovnal, plynule přešel v náš oblíbený dřevený chodník, na něhož jsme opět s nadšením pokládali svoje obutí. Stromy, které se předtím držely dál od šotoliny, najednou jakoby by přistoupili blíže k povalovému chodníku, který dřevěným bohatýrům byl asi příjemnější, neboť byl vyrobený z jejich těl. Anebo se nám to jen zdálo, každopádně nás nešálil zrak, když jsme v trávě podmáčeného terénu spatřili nádherné trsy bledulí. Bílá rostlina, milující vlhké louky a listnaté lesy ve svých cibulkách skrývala jedovaté látky, ale to nám nijak nezabránilo v obdivování toho, co z ní vyčuhovalo nad zemí. Vodárenský les se teprve začal zelenat a tak se bledule jarní stala jednou z jeho prvních okras.

Jakmile jsme se té bělostné krásy dostatečně nasytili, kráčeli jsme dál po takřka rovné přímce až k další studni, schované za stromy ve značně podmáčeném terénu. Vzápětí se chodník rozdvojoval, přičemž se tak stalo v místě, kde stála tabule sedmého zastavení s názvem Mokřiny v lese. Nemuseli jsme si ani přečíst, že jsme se právě ocitli na jednom z nejatraktivnějších míst Vodárenského lesa, jelikož to jsme sami podvědomě cítili na vlastní kůži. Nicméně cedule nám prozradila, že zejména po jarním tání se v okolí sedmého stanoviště voda rozlévá kolem potoční nivy a činí tak terén prakticky neprostupným. Tehdy bychom tu mohli vidět kuklík potoční, řeřišnici hořkou, pryskyřičník plazivý, blatouch bahenní, sasanku hajní či prvosenku vyšší, tedy rostliny libující si v mazlavém bahýnku. Nicméně jak už bylo napsáno, v době naší návštěvy jsme se museli spokojit pouze s bledulemi.

Některé zmíněné rostliny jsme si alespoň prohlédli na fotkách a spolu s nimi jsme na tabuli viděli šídlo modré a jantarku úhlednou. Zatímco okřídlený hmyz není potřeba více představovat, mlže se zvelebujícím jménem jsme viděli poprvé. Chytrá tabule nám také řekla, že v tomto lese kromě hmyzu našli svůj domov také savci, například hraboš mokřadní a plazi, které zastupovala užovka obojková a obojživelníci v podobě ropuchy obecné či skokana hnědého a zeleného. Když naše oči přelouskaly poslední řádek textu, využili jsme odbočky ke studni a po povalovém chodníku jsme přišli k vyhlídkové plošině. Nebyla si nijak široká, ale byli jsme zde sami a tak jsme několik minut nerušeně hleděli do nehybných vod s kusy mrtvého dřeva, ležících ve vodě bez ladu a skladu, přičemž nás uklidňoval zeleně zbarvený mech.

Divoká krása přírody a pohodlný chodník vytvořený lidskou rukou na tomto místě existovaly v naprosté symbióze, takže my jsme nemuseli ničit zdejší život a příroda zase neničila nás svými nástrahami, když jsme se vydali na závěrečný úsek naučné stezky. Kráčeli jsme po lidském výtvoru ze dřeva, po němž jsme snadno překonali nejproblematičtější části lesa a jakoby z toho chodník měl radost, neboť se několikrát zavlnil. Doleva, doprava, doleva a zase doprava. Když jsme na chodníku minuli plošinku sloužící k vyhnutí širokých předmětů nebo lidí, čekala nás poslední zatáčka, za níž se objevila typická lavička Vodárenského lesa. Zároveň zde povalový chodník končil, stejně jako trasa naučné stezky, jelikož se zde nacházelo osmé zastavení s chytrou tabulí. Na nic jsme nečekali a začali si pročítat text, který nám nabízela.

Povídání se nazývalo obojživelníci v lese a tak jsme se zde seznámili s živočichy, kteří svůj život tráví na souši i pod vodou. Dozvěděli jsme se, že nejvíce se vyskytujícím obojživelníkem ve zdejší podmáčeném lese se stal a první místo získal skokan hnědý. Naopak ropucha obecná si patrně více oblíbila jiná místa, takže setkání s touto ošklivkou bývá ve Vodárenské lese méně časté, což nám ale nijak nevadilo. Naopak pohled na krásně zbarveného skokana zeleného by našim očím jistě lahodil, jenže to bychom se zde museli vyskytovat o dva až tři měsíce později. Další druh ropuchy se stejným druhový jménem zelená či čolek horský se u Svitav údajně zase tolik nevyskytoval, nicméně i oni prý občas do podmáčeného lesa zabloudí. Celkem se zde objevuje šest druhů obojživelníků.

Na závěr jsme si prohlédli kresby, podle kterých jsme lépe pochopili, jak různě vypadají nakladené vajíčka žab a poté jsme již osmé stanoviště opustili. Dále jsme kráčeli po šotolinové široké cestě, přičemž nás doprovázelo rameno Ostrého potoka. Po 80 metrech jsme se opět ocitli u prvního zastavení naučné stezky Vodárenský les, čímž jsme uzavřeli procházku po oválném okruhu s osmi chytrými tabulemi. Následně jsme se přes Park Patriotů vrátili k našemu autu, jímž jsme odjeli ke klášteru Milosrdných sester sv. Vincence z Pauly, který společně s kaplí téhož světce založil svitavský rodák Thomas Christ v roce 1867. Komplex se nacházel na ulici T.G. Masaryka, na které jsme zaparkovali a vydali se na obhlídku církevních budov. Klášter jsme viděli jen z čelní strany, neboť jeho interiéry obsadilo přibližně 130 většinou mentálně postižených žen.

S nimi jsme rozhodně neměli chuť se potkávat na chodbách, i kdybychom měli dovnitř přístup a vzhledem k tomu, že zahrady na druhé straně kláštera byly otevřeny až pár let po naší návštěvě, museli jsme vzít zavděk pouze obhlídkou budov na ulici, pojmenované po našem prvním prezidentovi. Největší pozornost na přední straně kláštera poutala klasicistní kaple sv. Vincence, která v roce 1874 nahradila svou dřevěnou předchůdkyni. Dole jsme spatřili dvě okna a vchodové dveře s kamenným ostěním, vsazené mezi dva pilastry, nad nimiž jsme si přečetli německý text Das auge gottes bewachen die ihn lieben, který jsme si přeložili jako Chraň oko boží ty, kdo ho milují. Nad nápisem se v trojúhelníkovém štítu nacházelo ono zmíněné Boží oko, které jistě sledovalo i naši obhlídku. Nad štítem pouštělo světlo do útrob kaple okno s půlkruhovým záklenkem, po jehož stranách jsme našli dvě niky.

V každé z nich stála socha Panny Marie s korunou na hlavě, přičemž jedna světice v ruce držela druhou korunu, na níž zrovna odpočíval holub a druhá pro změnu svírala kříž s Kristem. Nad sochami jsme uviděli tři kruhová rozetová okénka a krápníky, zdobící lem střechy, z níž vyčnívaly tři věžičky s jehlancovou stříškou, zakončené křížkem. Prostřední věžička nesla zvonek, ukrytý za žaluzií, a to bylo vše, co jsme na kapli sv. Vincence mohli vidět. Následně jsme se odebrali k autu, jímž jsme popojeli pár stovek metrů k pomníku vojáků Rudé armády na ulici T. G. Masaryka, u něhož jsme nechali odpočívat náš povoz. Vzápětí jsme zamířili na náměstí Míru se spoustou historických domů s podloubím, starým katolickým kostelem a dalšími drobnými zajímavostmi.

Když jsme se protáhli zmíněnou ulicí, pojmenovanou po našem prvním prezidentovi na začátek náměstí, ocitli jsme se v jeho nejširší části. Během procházky po něm jsme si totiž uvědomili, že se náměstí směrem k druhému konci pořád zužovalo, až skončilo běžnou ulicí u Ottendorferova domu. Než jsme však k němu došli, dostalo se nám bohaté porce historických památek, kterých jsme se imaginárně přejedli. V nejširší části náměstí se po naší pravici nacházel kostel Navštívení Panny Marie a tak jsme neodolali a začali se mu věnovat. Jednolodní svatostánek s bílou fasádou k nám byl natočen přední stranou, takže jsme si nejprve prohlédli jeho průčelí, jež bylo členěno lizénami a ukončeno profilovanou korunní římsou. Nad římsou nás zaujal trojúhelníkový volutový štít s typickými barokními volutami, který rovněž zdobily lizény.

Pod římsou jsme spatřili okno s polokruhovým záklenkem a pak jsme již přistoupili k hlavnímu vchodu do kostela. Dveře byly překvapivě otevřené, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř, ale jelikož zde zrovna probíhala nedělní mše, nechtěli jsme věřící rušit cvakáním fotoaparátu a po chvilce jsme zase vyšli ven. Nad vchodem s pískovcovým ostěním jsme si krátce prohlédli reliéf Korunování Panny Marie a pak jsme se přesunuli za roh k bočnímu vstupu. Vedle něj jsme ve výklenku našli dvě sochy a nad nimi stejný počet oken, přičemž jedno bylo opět s půlkruhovým záklenkem a druhé o něco výše mělo kulatý tvar. Poté nás již čekala čtyřboká věž, jež byla k lodi přistavěna v letech 1783 – 1795 během oprav po požáru, který kostel zničil v roce 1781. Hranolová věž byla zakončena cibulovou bání s lucernou a křížem, pod kterou jsme si díly ciferníkovým hodinám zkontrolovali správný čas.

Pod hodinami se nacházelo zvonicové patro s okny, které byly zakryty žaluziemi, za nimž jsme jen mohli tušit přítomnost jediného zvonu. Ten původně visel na věži kostela sv. Jiljí a do svatostánku na náměstí byl umístěn v roce 1947 jako náhrada za kolegy, zrekvírované během druhé světové války. Na věži se nám líbilo bosované nároží v přízemí a prvním patře, ale brzy jsme se již věnovali lodi se třemi kruhovými okny nad velkým přístavkem. Vedle věže jsme narazili na třetí vchod, nad nímž naším očím neunikl zasklený výklenek se sochou svatého, vedle něhož byla dvě menší okna a z druhé strany dva otvory ve tvaru klíčové střílny. Na přístavek navazovala sakristie se šesti okny, z níž vystupovala předsíň se slunečními hodinami, která nám připomínala spíše menší kapličku. Následně jsme si prohlédli trojboký presbytář, jenž byl členěn vnějšími opěráky a dvěma kaplemi.

Nad nimi jsme spatřili okna s polokruhovými záklenky, přičemž jedno bylo zakryto opěrákem a vzápětí jsme se přesunuli na druhou stranu lodi, k níž byly rovněž přilepeny přístavky s okny a nárožním opěrákem. Nad nimi jsme napočítali pět kruhových oken a další dvě, tentokrát s půlkruhovým záklenkem byly vedle přístavků. Zde jsme obchůzku kolem kostel dokončili a tak nastal čas si o něm něco přečíst. Vytáhli jsme vlastnoručně vytištěné papíry, z nichž jsme se dozvěděli, že svatostánek vznikl kolem roku 1250 a měl pochopitelně gotickou podobu. Zaujalo nás, že se městem několikrát prošla husitská vojska a v roce  1424 vydrancovala město i kostel, ale na prosby obyvatel Svitav katolický chrám zcela nezničila. Nicméně pohroma přišla 4. září 1781, kdy ve Svitavách vypukl obrovský požár, který město uvnitř hradeb téměř beze zbytku zničil a uchráněn nebyl ani kostel.

V letech 1783-1795 byl postupně rekonstruován a přestavěn do dnešní pozdně barokní podoby litomyšlským stavitelem Matějem Rosou. Kostel byl zasvěcen v říjnu 1796 Navštívení Panny Marie a 7. května 1804 slavnostně vysvěcen olomouckým světícím biskupem Aloisem Josefem hrabětem Kolowratem. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se na náměstí, abychom se seznámili s dalšími památkami. Když jsme tedy stanuli na začátku Mírového náměstí, zvědavě jsme shlédli první domy kolem nás a hned jsme poznali, že nás nečeká žádný jednotný sloh. A když jsme poté vyrazili na procházku, nestačili jsme se divit, neboť zde byly zastoupeny snad všechny známé slohy od gotiky, renesance a baroko přes klasicismus, slohy historizující, novorenesanční, secesní až po výstavbu z druhé poloviny 20. století. Ale vraťme se na počátek do roku 1250, kdy náměstí vzniklo podél středověké cesty a tehdy bychom na něm našli dřevěné domy. Postupně jich bylo 83 a všechny držely jedno z nejdůležitějších a nejvýdělečnějších středověkých městských práv.

Bylo jím právo várečné, které legalizovalo vaření piva, díky němuž mohl ve svém domě pivo vyrábět a šenkovat každý plnoprávný měšťan. To přinášelo městu, pevně sevřeném do krunýře středověkých hradeb, zisky a tak pro měšťany nebyl problém po požáru v roce 1590 postavit nové kamenné domy. O století později se přidaly nové barokní domy se zdobenými fasádami, které tu stály až do obrovského požáru v roce 1781, který téměř všechna obydlí zničil. Proto bylo celé jádro v následujících desetiletích znova přestavěno či opraveno a z původních nízkých měšťanských domů se toho příliš nedochovalo. To nám však nijak nevadilo a rádi jsme si prohlédli jejich dnešní podobu, kterou spolu s náměstí získaly v letech 1993 – 1994 během rekonstrukce. Ta započala již v roce 1982, kdy byla veškerá doprava z náměstí odkloněna na obchvatovou komunikaci.

Naši obhlídku jsme započali u barokního mariánského sloupu z roku 1703, postaveném městem Svitavy jako poděkování Panně Marii za její ochranu před morem, ohněm a jiným nebezpečím. Dílo vytvořil neznámý sochař, který na vysoký sloup posadil sochu Panny Marie na zeměkouli v nadživotní velikosti. Sloup vycházel z hranolového podstavce, kolem něhož jsme našli čtyři sochy světců se svatozářemi. Na jednom rohu stála socha sv. Šebestiána u kmene se zlacenými šípy, na druhém byl sv. Roch, který si pravicí ukazoval na morovou ránu nad kolenem, na třetím stál sv. Florián v brnění se zlaceným praporcem na kopí, hasící dům u svých nohou a čtvrtém rohu byla socha sv. Jana Nepomuckého, v levici držící kvadrátek, v pravici zlacený kříž. Sousoší stálo na centrálním hranolu s jeskyní ve svém středu, v němž jsme přes zamřížované okénka viděli ležící sv. Rozálii.

Když jsme si Mariánský sloup prohlédli, zamířili jsme ke 40 metrů vzdálené barokní kašně z roku 1783, v jejímž středu jsme našli sochu patrona proti požárům sv. Floriána v tradičním ikonografickém provedení. Socha stála ve čtvercové nádrži z umělého kamene se skoseným nárožím na hranolévm podstavci, na němž jsme spatřili kartuš se zlaceným letopočtem 1783. Světec byl oděný jako římský voják v přilbici a levou rukou přidržoval praporec, zatímco v pravici svíral vědro, jímž hasil hořící dům. Z vědra prýštila voda, přiváděná trubkami na zadní straně sochy. Svatý Florián zemřel roku 304, pocházel z území dnešního Rakouska a byl důstojníkem římské armády. Skončil u soudu v Lorchu, když chtěl osvobodit křesťany patřící snad i k jeho armádě. Po trýznivém mučení pro svou víru byl s mlýnským kamenem přivázaným k hrdlu svržen z mostu do řeky Emže.

Kašna stála u budovy bývalé chlapecké školy, která byla postavena roku 1878 podle návrhu arch. Karla Frimla z Brna. Tehdy byl zbořen dům č. p. 38 a objekt městské vinopalny na nároží a na jejich místě byla postavena škola ve tvaru písmene U. Ve středové části budovy jsme našli mírně předstupující rizalit a přízemí naším očím neunikla trojice vstupních dveří. Škola disponovala třemi řadami oken a vrcholovou atikou, na kterou v hřebenové části střechy navazovala malá věžička. Architekt fasádu školní budovy oděl v duchu pozdní renesance a přizpůsobil ji tehdejším dobovým potřebám. Jejím základem se stala mělká pásová bosáž se zvýrazněním na nárožích, ovšem nejvýraznějším architektonickým prvkem byly okna se šambránami a korunní římsa. Jelikož jsme zde byli v neděli, panoval okolo školy klid a my jsme tak měli dostatek času na její obhlídku.

Na protějším nároží jsme si prohlédli bývalý zájezdní hostinec Zur Goldene Kron, postavený v 18. století na místě právovárečného domu, který si v roce 1758 vybral k noclehu pruský král Fridrich II. Veliký. Stalo se to v době válečného konfliktu Pruska s císařovnou Marií Terezií. V dalších letech dům střídal majitele, dokud jej v roce 1896 nezakoupil svitavský podnikatel a starosta města Johann Budig. Ten jej zcela přestavěl, vybudoval luxusní restauraci, hotelové pokoje a překrásný zrcadlový plesový sál, který se na dlouhou dobu stal kulturním centrem města a dokonce v něm probíhalo promítání filmů. Johann Budig se rozhodl rekonstruovaný dům, přejmenovaný na hotel Městský dvůr, bezúplatně věnovat městu. Po 2. světové válce se dům stal majetkem podniku Restaurace a Jídelny, který jej v rámci malé privatizace odprodal soukromému majiteli. Dům s číslem 71 byl včetně interiéru zcela zdevastován, naštěstí byl zčásti opraven a dnes je využíván ke komerčním účelům.

Následně jsme se věnovali ostatním domům, na nichž se nám líbilo podloubí a kterých bylo na náměstí opravdu hodně. Psát o každém z nich by bylo zdlouhavé a tak se zmíníme jen o některých. Tak třeba na zeleném domě č.63 se nám líbily béžové architektonické detaily v podobě vpadlých čtvercových polí či obdélných pásů s úponky a kruhovým terčem s motivem kytky uvnitř. Pěkné byly také záklenky arkád, přizdobené navíc bosáží s dekorativním motivem ve vrcholu. Dům č.61 se světle červenou fasádou se pyšnil bosovanými arkádami, které měly ve vrcholu klenák zdobený ženskou hlavou, sousední nárožní dům č.59 nám nabídl vchod s profilovaným segmentovým záklenkem, římsovými hlavicemi, odrazníky a klenákem s nápisem Josef Mariance a protější jednopatrový nárožní dům č.55 nás zaujal přidaným atikovým patrem.

Na první pohled nám padl do oka pěkný žlutý dům č.53, jenž byl okolo roku 1870 opatřen historizující fasádou a atikovým patrem, který zdobily římsy se zubořezy. Dále můžeme zmínit například dům č.58a taktéž se žlutou fasádou a bílými architektonickými detaily. Pod korunní římsou jsme spatřili vlys se štukovým obdélným rámem a třemi kruhovými terči s rozetami. Střechu poněkud hyzdila satelitní anténa, což jsme však brali jako nutné zlo moderní doby, bez něhož se obyvatelé domu zřejmě nemohli obejít. Vzhledem k tomu, že náměstí Míru se svou délkou téměř 500 metrů patří k nejdelším oboustranně loubeným náměstím v České republice, viděli jsme zde neskutečně velký počet domů s různými obchody, hospůdkami, bankami a dalšími firmami v přízemí, přičemž horní patra obývali nájemníci či v nich bydleli přímo majitelé bytů. Těm už pohled na architektonické skvosty určitě připadal fádní, zato my jsme se nemohli na tu krásu vynadívat.

Kráčeli jsme tedy kolem jednoho domu za druhým, aniž bychom si uvědomili, že náměstí mírně klesalo níž a hlavně se zúžilo tak, že připomínalo spíše ulici. Každopádně jsme přišli na úplný konec náměstí, kde narazili na nádherný Ottendorferův dům, jenž byl postaven jako veřejná knihovna a čítárna v letech 1891 - 1892. O jeho stavbu se zasloužil Oswald Ottendorfer, který se zde narodil a svůj rodným prodal, aby zde mohla knihovna vzniknout. Budovu navrhl americký architekt a pro rakouské normy ho upravil brněnský stavitel Germano Wanderley. Ottendorferova knihovna byla slavnostně otevřena 21. srpna 1892 a provoz knihovny byl zahájen 1. listopadu 1892. O sto let později proběhla nákladná rekonstrukce, která Ottendorferově knihovně vrátila její bývalý půvab, takže jsme na budově z červených cihel s býlími architektonickými prvky ve stylu německé neorenesance mohli oči nechat. Dovnitř jsme ovšem nešli, jelikož muzeum esperanta nebylo v tento den otevřené.

Po obhlídce Ottendorferůva doma jsme nabrali zpáteční kurz a po 50 metrech jsme přišli k moderní kašně, nazvané Fontána života a smrti. Původně v dolní části náměstí stávala Pohádková kašna, která bývala druhým veřejným zdrojem pitné vody vedle již zmíněné barokní kolegyně se sochou sv. Floriána. Fontána života a smrti vznikla na spodní části náměstí během přestavby centra v letech 1993 – 1994 podle návrhu architekta Romana Svojanovského, který vytvořil celkovou koncepci rekonstrukce svitavského centra. Spirálovitě tvarovaná fontána z kamene se nám docela líbila, pouze jsme si mysleli, že se na ni posadil drak. Byli jsme naprosto střízliví a teprve při bližším prozkoumání jsme zjistili, že nás kovová nástavba řádně oklamala. Každopádně moderní tvar kovové konstrukce sloužil jako vodotrysk, jenže v době naší návštěvy z něj životodárná tekutina ještě netekla.

Pokračovali jsme dál a o kousek výše jsme se zastavili u zeleného domu č.26 s atikovým patrem, jehož průčelí bylo upraveno kolem roku 1910. Nicméně až o 40 let později byla nad střední pilíř podloubí osazena kovová kruhová deska s reliéfním poprsím generála Suvorova a nápisem „GENERALISSIMUS A.V. SUVOROV. PŘENOCOVAL ZDE 2. ÚNORA 1800 a právě kvůli ní jsme udělali malou zastávku. Desku z roku 1950 od akademického sochaře Josefa Kadlece jsme si prohlédli a později jsme se dozvěděli, že zmíněný generál ve Svitavách přenocoval na své zpáteční cestě ze Švýcarska do Ruska. A to ještě nebylo vše, neboť v roce 1994 byla na domě odhalena pamětní deska svitavského rodáka Viktora Felbera, rektora Českého vysokého učení technického v Praze, popraveného i se svým synem v roce 1942 nacisty. Samozřejmě jsme si prohlédli i tuto desku a pak jsme šli dál.

Přibližně v polovině náměstí jsme narazili na nejstarší dochovaný měšťanský dům ve Svitavách s původním právem vaření piva, který nesl jméno U Mouřenína. Byl postaven v roce 1554 v renesanční dispozici a je jedním z mála ve městě, u něhož je znám rok výstavby. Byl pojmenován podle busty mouřenína na nároží domu a původně sloužil jako obydlí purkmistrů, přičemž byl propojen se sousední radnicí. Později v něm byl zřízen zájezdní hostinec a ve sklepení býval trezor městské spořitelny. Na domě se nám líbil zachovalý historický vzhled, naopak zklamáni jsme byli ze zavřeného informační centrum, které se v něm nacházelo. Zaujala a pobavila nás pověst, týkající se návštěvy císaře Josefa II. v roce 1776, který v tehdejším hostinci nocoval. Obsluha hostince se prý velice starala, aby se císař měl u nich jako v bavlnce, ovšem ač se snažili sebevíce, schody vrzaly a rušily Josefa ze spaní. Ráno prý vstal a při placení za pobyt přidal hostinskému 50 tolarů na pořízení nových schodů.

K další památce jsme to neměli daleko, neboť Stará radnice stála naproti domu U Mouřenína. Jak napovídal název, tak červená budova s barokní věží sloužila ke schůzkám radních, kteří se předtím scházeli v domech purkmistrů a primátorů. Až s rostoucí agendou bylo nutné zakoupit dům na náměstí, který by sloužil jako radnice a proto město koupilo v roce 1538 dům od Michla Dittricha. Budova prošla mnoha přestavbami, tou nejzásadnější byla rekonstrukce po největším požáru města v roce 1781. Rozsáhlá přestavba celé budovy se uskutečnila v roce 1849, kdy byla zrekonstruována osmiboká věž a klasicistně opraven interiér. Z té doby pochází i městský znak na čelní fasádě domu. Dům sám je opředen pověstmi - hvězda a půlměsíc na zakončení věžní báně pochází snad ze 17. století jako připomínka tureckého vpádu na Moravu. K zasedání představitelů města sloužila radnice až do roku 1933, kdy se městský úřad přestěhoval do Langrovy vily a budova sloužila jen k vykonávání drobné agendy. Během druhé světové války a po jejím skončení zde byl sklad konfiskovaného majetku. Dnes je objekt využíván ke komerčním účelům.

Následně jsme proklouzli ulicí Jiráskova, abychom se podívali na zbytek městského opevnění, které se nacházelo na ulici s příznačným názvem Hradební. Brzy jsme dorazili k baště u autobusového nádraží, která se jako jediná spolu s kouskem zdi dochovala ze středověkého opevnění města. Hradby jsme si prohlédli a na tabulce u zdi jsme si přečetli pár skromných informací z historie svitavského opevnění. Kdybychom se zde ocitli ve středověku, namísto současných oken bychom našli střílny a bašta by se nad námi zvedala do větší výšky. Vedlejší hradební zeď s ústupkovou obdélníkovou střílnou byla tehdy vysoká asi 6 – 8 metrů a bašta, kterou jako jednu z mnoha nechal v 50. letech 15. století vybudovat majitel panství Zdeněk Kostka z Postupim, bývala ještě vyšší. Nicméně až dva metry silné kamenné hradby město Svitavy obíhaly už na konci 14. století a tehdy také vzniklo několik vstupních bran do města, přičemž dvě hlavní výrazně převyšovaly hradební zeď.

Horní brána bývala poblíž kostela Navštívení Panny Marie a Dolní brána stála přibližně v místech, kde končí náměstí u Ottendorferovy knihovny. Existovaly zde však i dvě menší brány. Jedna stála v uličce poblíž dnešního hostince U Rumpála, kterou lidé vycházeli ke kostelu sv. Jiljí, který i s farou stál mimo město a druhá menší brána stála v uličce Pod Věží. Všechny tato místa jsme během procházky také navštívili, ale po branách už nezůstalo ani stopy. Ránu svitavským hradbám totiž zasadil velký požár města 4. září 1781, který zničil skoro celé město uvnitř hradeb včetně některých předměstí. Také další požáry ve městě v roce 1813, 1818 a 1825 urychlily odstraňování hradeb či jejich probourávání. Velký byl především požár v roce 1818, kdy začaly postupně mizet části hradeb, některé bašty a došlo i na bourání městských bran. Zbourání takových bran nás vždycky z pohledu turisty mrzelo, ale z hlediska tehdejších obyvatel jsme takové rozhodnutí chápali.

Hradební kámen lidem posloužil k výstavbě domů nebo jiných budov, takže alespoň tímto způsobem našel nové uplatnění. Následně jsme prošli kolem bašty do začátku Jiráskovy ulice, kde se nacházel malý domeček, přilepený k hradbám. V době naší návštěvy v něm bylo solárium, ale ve středověku v něm možná bydleli vrátní, kteří pouštěli bránu lidi do města anebo naopak zase ven. Když jsme si prohlédli i toto zákoutí, vrátili jsme se zpátky na Mírové náměstí, které neslo v historii různé názvy. Kdysi bylo nazývané Trhové, později Městské, během druhé světové války muselo být pojmenováno podle Adolfa Hitlera, v období komunistické vlády si náměstí moc nepolepšilo, jelikož neslo jméno maršála Stalina a teprve po roce 1989 získalo mírumilovný název. Potom jsme již náměstí opustili a vrátili se k autu, jímž jsme odjeli na parkoviště v blízkosti Ottendorferova domu u Penny Marketu.

Vzápětí jsme zamířili do městského muzea, sídlící od roku 1947 ve vile stavitele Johanna Biera, jemuž byla po skončení druhé světové války zkonfiskována. Původně to byla jednoduchá budova ve stylu německé renesance, ale na počátku 20. století došlo k jejímu rozšíření o dvě křídla, do nichž bylo umístěno technické a hospodářské zázemí. Kousek od této vily před Penny Marketem jsme zaparkovali náš vůz a vzápětí jsme se vydali do muzea, kde na nás čekalo několik stálých expozic. Vstoupili jsme dovnitř a v pokladně jsme si koupili vstupenky a turistickou známku města Svitavy. Potom jsme již vyrazili na obhlídku první stále expozice, nacházející se ve vstupní části muzea a ve výstavním sále. V chodbě jsme se nejprve seznámili se šestnácti různými příběhy města v dávných i novějších obdobích.

Na jedné straně chodby jsme si postupně prohlédli panely s historickými fakty, z nichž jsme se dozvěděli jak Svitavy přišly ke svému jménu, jak skončil dlouholetý spor o město a jak se rozrůstalo, jaké opevnění obyvatele chránilo či kde se kázalo a rozjímalo. Nechyběly informace tragické, také jsme se dočetli něco o klášteru z červených cihel a varhanách, o putování za betlémskou hvězdou, o duchovním životě ve městě, o dílech sochařských a malířských či o těch z rukou řezbářů. Na závěr nás čekaly fakta z místního průmyslu a osudy zdejšího muzea a také jsme zjistili, kde pomohly peníze mecenášů. Na druhé straně chodby jsme našli mapu městského památkového okruhu a panely s několika nejvýznamnějšími vilami ve Svitavách. Nemohla zde chybět Budilova vila, v níž jsme se právě nacházeli, dále vila továrníka Sigmunda a tragický příběh rodiny Langrů.

Když jsme si vše pročetli, vydali jsme se do další místnosti, kde nás čekala krásná výstava s názvem Od košilky k rubáši. Seznámili jsme se zde s lidovými zvyky a obyčeji, které lidé v minulosti dodržovali a jež je provázely po celý život, od narození až do smrti. V této velmi zajímavé expozici jsme si uvědomili, co všechno už z našich moderních životů vymizelo a jak moc se ten náš lišil od doby před 100 – 200 lety. V první části jsme se dozvěděli informace o starých rituálech v těhotenství a pověrách, spjatým s narozením dítěte. Překvapilo nás, že když byla žena v jiném stavu, byla považována za nemocnou a její okolí nepovažovalo za nic výjimečného, když nastávající maminka ještě před porodem zamřela. Úplně nás šokovalo, že úmrtnost rodiček i kojenců byla poměrně vysoká, kdy se v Evropě pohybovala kolem deseti procent.

Nemohli jsme uvěřit tomu, že v tehdejších špitálech bylo prý číslo ještě vyšší a teprve kolem roku 1900 úmrtnost klesla přibližně na dvě procenta. A přitom stačilo pořádně si umývat ruce a celkově zlepšit hygienu personálu, což přispělo ke snížení výskytu těžkých poporodních infekcí. Další panel nám povyprávěl o samotném porodu, který byl soukromou záležitostí žen. Kolem postele rodičky se v minulosti pohyboval třeba sousedky, příbuzné a samozřejmě nesměla chybět ani porodní bába, které se netěšily vždycky zasloužené úctě jako lékaři. Kvůli nedostatečnému dodržování hygieny, neodborným znalostem a občas i tomu, že si rády přihnuly z lahve naplněné pálenkou. Změnu přinesla roku 1753 známá císařovna Marie Terezie, která přikázala porodním bábám vykonat zkoušky a získat tak osvědčení o odbornosti.

Potom jsme si ve vitríně prohlédli bolestný kufřík, který bába nosila sebou a jenž obsahoval třeba cínovou stříkačku, tkaničky pro převázání pupeční šňůry, nůžky, různé bylinky, mořskou houbu a také nezbytné kleště. V dalších vitrínách jsme viděli věci, které byly potřeba, když se miminko narodilo. Prohlédli jsme si dětské zavinovačky, čepičky, oblečky, peřinky a podobně. Panely na stěně nám mimo jiné prozradily, že košilka patřila k základnímu oděvu menších dětí a toto tradiční oblečení se často zhotovovalo z obnošených či vyřazených oděvů dospělých nebo bylo děděny po starších sourozencích. Nejkrásnější oblečky mělo dítě při křtu, při němž bylo dítě přijato nejen do rodiny, ale také mezi ostatní obyvatele obce. V rohu místnosti jsme narazili na přibližnou podobu venkovské kuchyně, v jejímž rohu se nacházela postel pro rodičku, schovanou za visící plachtou.

Nazýval se koutní plachta či koutnice a toto místo nesměla za normálních okolností žena opustit, jinak mohla vystavit nebezpečí sebe, dítě i okolí, včetně lidí, zvířat, věcí i živlů. Následně jsme vstoupili do druhé části výstavy, kde nás čekala smrt. Děsivé slovo tehdy lidé brali v jiném smyslu, neboť se s ní osobně setkávali velmi často a smrt nebrali jako konec, nýbrž věřili v pokračování lidské existence na jiném světě. V 19. století lidé ke smrti přistupovali na jedné straně s tím, že se jejich duše ocitla na lepším místě, ale zároveň s jejich odchodem pociťovali nepřekonatelný pocit zmaru, bolesti a lítosti. Snad nejhůře lidé nesli smrt svých vlastních dětí a tento fakt se za 200 let v ničem nezměnil. Přesto nás docela překvapilo, že se tehdy umíralo hodně doma v obklopení rodiny, se kterou se umírající rozloučil a spokojeně zemřel.

Na informačních panelech jsme se seznámili s některými pověrami, předzvěstmi smrti a také s úkony nutnými ke konci života i po skonu blízkého člověka a při jeho poslední cestě na hřbitov. Z exponátů nás zaujaly svitavské kované náhrobní kříže, ukázky smutečních oznámení a rádi jsme si poslechli zvuky zvoničky. Trochu nás vyděsil černý havran, sedící nad našimi hlavami a do vytavené rakve jsme se raději nepodívali. Smrt jsme nechali rádi za sebou a pokračovali jsme v obhlídce v další místnosti, kde nás čekalo pár betlémů. Aniž bychom to předtím tušili, Svitavy měly začátkem 20. století přezdívku Město betlémů, neboť zde pracovalo několik betlemářských spolků, řezbářských rodin a počet jesliček v domácnostech dosahoval několika set. Nedivili jsme se tomu, že totalitní režim takové tradici nepřál, a tak mnoho těchto památek zaniklo.

V této expozici jsme se tedy dozvěděli fakta o výrobě betlémů ve Svitavách, které zde začaly vznikat už v 17. století a tak jimi byly už tehdy vybaveny oba zdejší kostely. Dále jsme se dočetli, že v 2. polovině 19. století nastoupila druhá generace laických řezbářů, kteří ještě pracovali podle starých vzorů a tato změna se projevila ve figurální výzdobě betlémů, kdežto scenérie zůstaly zachovány v intencích baroka. V místnosti jsme si prohlédli řezbovaný betlém z mariánského kostela ve Svitavách z poloviny 19. století, poté ještě jeden menší a pak jsme se již věnovali historické expozici. Seznámili jsme se s prací místních řezbářů, zejména Aloise Petruse, jehož výrobky tvořily hlavní část muzejní sbírky. Dále jsme zde viděli střelecké terče, které sami o sobě byly uměleckým dílem a chloubou různých svitavských malířů.

Když jsme si prohlédli exponáty na zdi i ve vitríně, přesunuli jsme se do dalších místností, v nichž jsme shlédli dílo brněnského výtvarníka Rudi Lorenze. Netradiční exponáty byly tvořeny z přírodních materiálů, zejména ze dřeva, kůže a kamenů, ale také z kovu, porcelánu a z obyčejných předmětů denní potřeby. Výstava měla název Ponorka Victoria a postupně jsme v ní shlédli reliéfy, plastiky, skládanky, koláže, či kresby, z nichž vyzařoval charakteristický humor a poezie tohoto umělce. Surrealistický styl předmětů měl ještě jednu zvláštnost, neboť některé z nich si mohli dotykem prohlédnout i slabozrací či dokonce nevidomí návštěvníci, na které Rudi Lorenz ve své tvorbě nezapomněl. Většinou jsme viděli netradiční lodě, letadla či zmíněnou ponorku, které vypadaly opravdu zcela jinak, než ve skutečnosti.

Na následující exponáty jsme se těšili asi nejvíce z celé nabídky svitavského muzea. Jednalo se o expozici prací techniky, která nás zajímala nejen jako turisty, ale také z profesionálního hlediska, neboť jsme v té době vyráběli přírodní mýdla. Nečekali jsme ovšem, že v podlouhlé místnosti horního patra bude tolik různých exponátů ! Za všechno v uvozovkách mohl sběratel Bohumil Doubek z Jevíčka, který v roce 1995 nabídl svitavskému muzeu část sbírky řemesel a domácích strojů, která obsahovala také osm exemplářů praček. Darovaná prací technika se stala základem budoucí ohromné sbírky a postupně jich bylo shromážděno přes 150 různých typů, z nichž jsme si část mohli prohlédnout, neboť další pračky se sem i přes rozsáhlé prostory nevešly. Na nic jsme nečekali a pustili jsme se do jejich obhlídky.

Našli jsme zde pračky z přelomu 19. a 20. století neznámého výrobce a jednu z roku 1900, označenou jako Simplex. Dále tu byla značky Triumph a Řepa z roku 1920, Labuť z roku 1933, Rudolf Weiser z roku 1933, o dva roky mladší Zlatá včela, ČKD Praga ze stejného období a spoustu dalších. Kromě praček z válečných let jsme zde viděli výrobky novější, pocházející již z období komunismu a značně se lišících od starších kolegyň. Nemohla zde chybět tehdy populární značka ROMO, vyrábějící se několik desetiletí ve Fulneku, americká Whirlpool, německá AEG, sovětská Volna, italská Zanussi, kterou si našinec mohl koupit pouze za bony v prodejnách Tuzex a velmi rozšířená slovenská Tatramat, pocházející z Popradu. Dále jsme tu viděli různé odstředivky od stejných výrobců anebo kombinace obou výrobků dohromady.

Nad podobami a fungováním některých praček nám zůstával rozum stát, ale určitě musely nějak prádlo vyprat. Na stěně našim očím neunikla předchůdkyně praček, kterou nebylo nic jiného, než obyčejná dřevěná, kamenná nebo smaltovaná valcha. Jedna z nich byla dokonce vyrobená z břidlice, což jsme považovali za určitou raritu. V místnosti jsme dále našli několik pracích a pěnicích zvonů, různé typy dřevěných plácaček, válečkových ždímaček, vyvařovacích kotlů a jiných pomocníků k dosažení čistého prádla. Se zaujetím jsme si pročetli samotnou historii praní, které se začalo odvíjet od chvíle, kdy se lidé přestali oblékat do kožešin a začali nosit tkané oblečení. Nepřekvapilo nás, že lidstvo nejprve používalo jen vodu, ve které se prádlo máčelo, otloukalo o kameny a máchalo, ale vše se změnilo s používáním namáčecích prostředků.

Rázem bylo praní rychlejší a snadnější ! Novou informací pro nás bylo, že v Egypťané před 5000 lety tuto činnost prováděli hlavně šlapáním prádla ve vodě. Naopak už z dřívějška jsme věděli, že ve starém Římě existovaly prádelny, v nichž valcháři šlapali prádlo ve velikých kádích naplněných bělicí hlinkou, louhem, močí a vodou. Valchář pak v kádi šlapal a dupal, nakonec prádlo vyždímal a vymáchal v čisté vodě. Teprve později se začaly používat různé tlouky a plácačky. Prádlo se před praním máčelo ve vodě, do které se přidala směs zvířecího tuku a dřevěného popela. Žádnou novinkou pro nás nebyl fakt, že s vynálezem mýdla se praní zase zjednodušilo, i když se dlouhou dobu mýdlo používalo jako kosmetický prostředek. A pak přišla valcha, která se v Čechách používala běžně až do padesátých let 20. století.

Přitom první pračka byla sestrojena už v polovině 18. století v Anglii, kterou  Američan Hamilton Smith vylepšil a vznikla tak bubnová verze se lopatkami na rozpohybování prádla. O více než sto let později světlo světa spatřily jednoduché prací stroje, které se postupně vyvíjely do účinnějších podob. Pračky opustily velké prádelny a s pomocí nově založených firem si našli cestu i do domácností a to spolu se ždímačkami. Informační panely nám dále sdělily, že zavedení elektřiny do domů a bytů znamenalo revoluci také v praní a namáhavá ruční práce tak definitivně skončila. Sice se do pracího bubnu musela nalévat předem ohřátá voda, ale i to se časem změnilo a pak už přišla na řadu pračka automatická. S nostalgií jsme si tak prohlíželi černobílé fotografie, které člověk za objektivem zachytil při namáhavé činnosti, kterou před vynalezením praček praní bylo.

Kromě fotek jsme si se zájmem prohlédli různé reklamní cedule výrobců praček a pracích prostředků, které ostatně mezi exponáty také nechyběly. Do oka nám padl čistící prostředek Zuzka, protože se jmenovalo stejně jako nejmladší člen naší výpravy a také namáčecí prostředek NAMO, který jsme na vlastní oči viděli používat naše babičky i rodiče, než si koupili první automatickou pračku. Dále jsme ve vitríně viděli mýdla legendárních značek jako byl Sapon nebo Hirsch a byl tu také populární Jelen. Narazili jsme zde také na jeden oříšek, jenž nebyl překladatelský, nýbrž prací. K čemu sloužily prací ořechy, to jsme fakt netušili. V dolní částí vitríny jsme našli několik kovových žehliček, které k praní kdysi nerozlučně patřily. V době moderních sušiček na prádlo to byl však již zbytečný předmět v domácnosti, který používali opravdu jen puntičkáři.

Naším očím neunikly ani ukázky pracích prášků a sody k namáčení či čištění silně znečištěných oděvů. Nabídku k vyzkoušení máchání ve vaně a žehlení prádla jsme odmítli a vydali jsme se do poslední expozice, kde na nás padla tíseň a deprese. Ostatně nebylo se čemu divit, neboť se týkala rodáka ze Svitav, jímž nebyl nikdo méně slavný než Oskar Schindler. Stálá expozice nám představila životní příběh tohoto muže na pozadí holocaustu, který dokázal během druhé světové války zachránit na 1200 pronásledovaných Židů. Se zatajeným dechem jsme si prohlíželi velkoplošné plakáty se jmény zachráněných Židů a scény z natáčení Spielbergova filmu Schindlerův seznam, kdy se zachránění Židé shromáždili kolem Schindlerova hrobu v Jeruzalémě. Film jsme ovšem neviděli, jelikož nás už předem děsila dusná válečná atmosféra.

V expozici jsme také shlédli okolo 200 černobílých fotografií, na nichž byl zachycen Schindlerův život ve Svitavách, Ostravě, Krakově, Brněnci a v Argentině či Německu. Dočetli jsme se, že se Schindler narodil ve Svitavách v německé rodině pojišťovacího agenta Hanse Schindlera a jeho manželky Františky, později se oženil, ale manželství bylo bezdětné. Překvapilo nás, že v roce 1935 vstoupil do Henleinovy SdP, začal pracovat pro německou rozvědku Abwehr a o tři roky později se stal členem NSDAP. Změna nastala, když se stal majitelem továrny na smaltované výrobky v Krakově, ve které pracovalo okolo 1000 dělníků, z toho asi polovina byli Židé z krakovského ghetta. Postupně se stále více snažil bránit své dělníky a rovněž zámožnější Židy, kteří mu na koupení a provoz továrny půjčili peníze.

V březnu 1943 došlo k likvidaci krakovského ghetta a jeho obyvatele vojáci násilím přesunuli do nového koncentračního tábora v Płaszowě, z něhož Schindler dokázal přesunout asi 600–700 Židů do pobočného tábora u továrny, kde mohli být v relativním bezpečí před vykořisťujícími esesáky. S pomocí úplatků, černého obchodu a dalších nekalých praktik chránil před nacisty své dělníky a to až do roku 1944, kdy se k táboru blížila sovětská armáda a hrozilo zlikvidování vězňů. Schindler zorganizoval přesun necelé tisícovky svých dělníků do továrny v Brněnci, kde pokračoval ve své záchranné činnosti. Dále jsme se dozvěděli, že po válce působil chvíli v Německu a později emigroval do Argentiny, kde se snažil chovat dobytek. Poté, co zkrachoval, přijal pozvání několika svých Židů do Izraele, kde nějakou dobu žil díky jejich finanční podpoře.

Kvůli problémům s alkoholem se roku 1958 vrátil do Německa, kde opět neúspěšně podnikal a o šestnáct let později zemřel ve věku 66 let v Hildesheimu v Německu. Kromě životopisných panelů jsme si ve vitríně prohlédli židovskou Tóru a další předměty a také si pročetli dramatickou historii židovského obyvatelstva, kteří si za svůj domov zvolili Českomoravské pomezí. Následně jsme místnost i muzeum opustili a když jsme vyšli ven před vilu Johana Budiga, tak jsme prošli pochodem pod frekventovanou silnicí za dalším cílem, jímž byl hřbitovní kostel sv. Jiljí. Po chvilce jsme se ocitli ve Školní ulici a právě v té chvíli nám do oka padla šedivá budova s nápisem Pivovar. Okamžitě jsme změnili směr a ulicí 5. května jsme přišli ke zbytkům kdysi prosperujícího podniku.

Bohužel jsme viděli jen část budov, neboť podstatná část pivovaru byla po roce 2002 zbourána a místo nich vzniklo parkoviště a hypermarket Albert. Svitavský pivovar na přelomu millenia neustál pokles výroby a byl na něj uvalen konkurs, takže skončil podobně jako jiné podniky napříč naší republikou. Konkrétně u pivovarů nás tento smutný fakt vždycky mrzel, pěnivý mok vždy patřil mezi naše oblíbené nápoje, ale ekonomika a konkurence si vzala svou daň i zde ve Svitavách. Zmíněný nápis všímavým kolemjdoucím alespoň tímto způsobem připomínal, že zde od roku 1876 stával pivovar, který v 19. století patřil mezi nejmodernější na Moravě a o pár let později získal parní pohon a byl elektrifikován.

Po krátké obhlídce pivovarských budov jsme pokračovali ulicí 5. května dál za zmíněným hřbitovním kostelem, jenž byl zasvěcen svatému Jiljí, což byl mnich a poustevník, jeden ze Čtrnácti svatých pomocníků, patřící k nejoblíbenějším středověkým světcům. Už dávno jsme věděli, že kostely tohoto patrona kojících matek, tělesně postižených, žebráků, lesů a kovářů, vždy patřily mezi nejstarší svatostánky na našem území a ten svitavský nebyl výjimkou, neboť byl založen litomyšlskými premonstráty v polovině 12. století. Kráčeli jsme tedy ulicí 5. května a celou dobu jsme svatostánek měli před sebou na očích, i když se částečně schovával za ohradní zdí.

Když jsme přišli blíž, tak jsme právě u této zdi narazili na pískovcový kříž s Kristem, za nímž jsme spatřili zadní část mírně zchátralé kostnice s novou střechou. Následně jsme pokračovali podél zdi až ke vstupní bráně na hřbitov, kterou jsme vešli do kostelního areálu. Než jsme se ke svatostánku vydali, tak jsme se nejprve prošli po hřbitově, kde jsme mimo jiné narazili na monumentální hrobku továrníka Langera s bílou sochou dívky, k níž se vztahovala jedna strašidelná pověst. Podle legendy podnikatel a účetní Langer podvedl a obral svého společníka statkáře Tempese o peníze, takže případ skončil u soudu. Ten se táhl dva roky a ještě před vynesením rozsudku utrápený Tempes zemřel.

Na smrtelné posteli Tempes řekl, že tento podvod Langerům nepřinese žádné štěstí, což se později opravdu vyplnilo. Když pak totiž Langer zbořil jeho statek na svitavském předměstí a na tomto místě postavil honosnou vilu, tak od té doby začalo továrníka a jeho celou rodinu pronásledovalo prokletí. Začalo se prý naplňovat ve chvíli, kdy Langerova dcera zemřela ve svatební den. Pohřbili ji tedy do honosné hrobky ve svatebních šatech a s drahými šperky, které chtěl uloupit místní hrobník se svými kumpány. Když ale hrob otevřeli, nevěsta byla živá a odkráčela domů. Tam se jí její otec tak lekl, že nakonec skončil v hrobce sám a jeho dcera jako nevěsta v bílém je na ní vyobrazena alespoň jako socha. Když jsme z vlastních vytištěných papírů dočetli poněkud mrazivou pověst, konečně jsme se vydali ke kostelu, který k nám byl otočen zadní stranou.

Před námi se nacházela trojlodní bazilika s půlkruhovým presbytářem se dvěma okny, po jehož stranách jsme spatřili dvě boční kaple, které vznikly roku 1864. Jedna byla zasvěcena Panně Marii Bolestné, ale také se jí říkalo kaple mrtvých, protože byla vyzdobena štukatérskou prací brněnského Baltazara Fontany s motivy lebky a zkřížených hnátů, symbolicky zdobící hrobku rodiny svitavského primátora Georga Schwarze. Druhá kaple byla zasvěcena sv. Mikuláši. Vzápětí jsme zamířili doleva, kde jsme u kaple narazili na několik hrobů redemptoristů a řádových sester sv. Vincence z kláštera, který jsme viděli o několik desítek minut dříve. Dále jsme zde viděli boční vchod a sakristii, přistavěnou roku 1726 a když jsme zvedli, spatřili jsme pětici oken, prosvětlující interiér kostelní lodi.

Následně jsme zamířili k již zmíněné kostnici, kterou jsme si tentokrát prohlédli z čelní strany. Ve stěně márnice jsme našli kamennou desku s textem, který popisoval její vysvěcení roku 1646 a když jsme písmenka přelouskali, prošli jsme kamenným portálkem s mřížovou brankou na starý protestantský hřbitov. Ocitli jsme se v nevelkém lichoběžníkovém prostoru, jenž roky nikdo neudržoval a který byl kdysi obehnán ze všech stran zdí, dokud se jedna z nich nesesunula. Díky tomu se zde o něco později objevila narušená krajní řada hrobů s náhrobky trčícími do volného prostoru, které se po bádání ve svitavské matrice zesnulých podařilo přiřadit k událostem z roku 1866, kdy probíhala prusko-rakouská válka. Nezapomněli jsme obhlédnout kostnici ze zadní strany a nakouknout přes zeď do ulice 5. května, kterou jsme k hřbitovnímu areálu přišli.

Potom jsme protestantský prostor opustili a vrátili se do katolické části. Kráčeli jsme kolem ohradní zdi a tak naším očím neunikly dvě náhrobní desky, která do ní byly vsazené. Více nás zaujala ta vpravo s letopočtem 1585, neboť se jednalo o nejstarší dochovaný náhrobek v areálu kostela sv. Jiljí. Na reliéfu jsme spatřili kříž s Kristem, před nímž se nacházel mladík jménem Greorius Palma. Ten se podle legendy zamiloval do krásné Sabiny, která mu slíbila, že na něj rok počká, než se vrátí z bitvy. Zpozdil se o jediný den, a když ji uviděl na svatbě s jiným, puklo mu prý žalem srdce. Inu, všechny příběhy nekončí dobře, ale ty svitavské legendy nám tedy moc radosti neudělaly. Náhrobky se nacházely naproti hlavnímu vchodu do kostela, jenž byl umístěn v patě hranolové věže a tak jsme se k němu vydali.

O pár vteřin později jsme k naší lítosti zjistili, že se dovnitř nepodíváme, čemuž jsme se vzhledem k březnovému termínu nedivili. Pokračovali jsme tedy v obhlídce věže, která původně stávala samostatně před kostelem a sloužila jako zvonice, přičemž ke spojení obou staveb došlo během barokní přestavby okolo roku 1700, kdy byla rovněž zvýšena hlavní loď. Kolem dveří nás zaujalo kamenné bosované ostění s polokruhovým záklenkem a rostlinnými reliéfy a nad vchodem jsme našli zaslepený obdélný okenní otvor s bohatě profilovaným ostěním s uchy a výraznou nadokenní římsou. O něco výše byl úzký okenní otvor s hrotitým záklenkem a vlys s oválnými terči. Na třech stranách věže jsme pak v úrovni zvonů spatřili půlkruhová okna s bosovaným ostěním a jednoduchým parapetem.

Za těmito okny bychom však původní zvony hledali marně, neboť byly zrekvírovány pro válečné účely a teprve v říjnu 2016 do ní byl zavěšen nový zvon. Věž byla zakončena klasickou barokní cibulovou bání s lucernou a nezbytným pozlaceným křížem na vrcholu. Po stranách věže jsme spatřili schodišťové přístavky s obdélnými dveřmi a třemi okenními otvory. Pod jednom z přístavků jsme uviděli hrob kněze Bohumíra Čuhela a pamětní desku nějakého člověka, významně spjatého s kostelem nebo duchovní správou. Rovněž na druhé straně se nacházel čestný hrob, ten byl ovšem o něco staršího data. Potom jsme se vydali k druhé straně kostela, který vypadal takřka stejně jako protější kolegyně a tím skončila naše obhlídka kostela sv. Jiljí, který ve středověku díky své poloze na vyvýšeném místě na levém břehu řeky Svitavy plnil i obrannou funkci.

Vyšli jsme ven brankou do Hřbitovní ulice, kolem sochy sv. Jana Nepomuckého jsme se pomalým krokem vrátili k autu u Penny Marketu a vzápětí jsme odjeli k nedaleké kapli sv. Jiří. Náš stříbrný povoz jsme odložili na malém parkovišti mezi smuteční síní na městském hřbitově a pravoslavnou kaplí na druhé straně ulice, a ihned jsme vyrazili na obhlídku nové církevní stavby. Kaple sv. Jiří byla totiž vystavěna až v letech 2008 – 2017 podle projektu ing. Josefa Lopoura, který původně navrhl jednoduchou stavbu. Plán však byl změněn takřka k nepoznání a tak se před námi objevila krásná novostavba s bílou fasádou, červenými doplňky a pozlacenou kopulí , včetně nezbytného kříže. Kaple měla tvar písmene L a v jedné její části se konaly mše či svatby a druhá sloužila pro setkávání věřících a jejich aktivity. Dovnitř jsme se bohužel nepodívali a museli jsme se spokojit s obhlídkou exteriérů.

Nejprve jsme si prohlédli věž se samostatným vchodem, nad nímž jsme napočítali dvě okna. Stejný počet okenních otvorů s půlkruhovým záklenkem se nacházel z boční strany věže, zatímco zezadu disponovala třemi okny nad sebou. Věž byla zakryta jehlancovou střechou a zakončena pozlacenou cibulovou bání s křížem. Věž byla spojena s druhou částí kaple krátkou přístavbou, na níž navazovala loď se dvěma bočními okny. Loď byla uzavřena trojbokým presbytářem, který byl opatřen identickou dvojicí oken a malým, opět pozlaceným křížkem na hřebenu střechy. Zaujala nás přední strana lodi s vlastním vchodem, který byl schovaný pod prodlouženou střechou s větším křížem na konci hřebenu, který nesla čtveřice hranolových sloupů. Díky nim kaple získala zajímavou podobu a nový rozměr, což se nám líbilo.

Když jsme si kapli zblízka prohlédli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli do ulice 5. května, která lemovala vlakové nádraží. Zde jsme zastavili a kapli sv. Jiří vyfotili i z této strany, neboť nám v pohledu na církevní stavbu nic nebránilo. Následně jsme zamířili za naším posledním cílem, jímž byl židovským hřbitov za městem, který byl na Olomoucké ulici zřízen roku 1892. Našli jsme jej několik stovek metrů za dnešními Svitavami v malém hájku, u něhož jsme zaparkovali náš francouzský povoz. K odložení auta jsme využili asfaltový plácek před vstupní branou do objektu Východočeských energetických závodů, které si zdejší místo zabraly po druhé světové válce. Vzápětí jsme se vydali do několik metrů vzdáleného zmíněného hájku, v němž jsme našli jen pár symbolických náhrobků a pamětní desku s textem, popisující historii židovského hřbitova.

Dočetli jsme se, že roku 1888 byla ve Svitavách ustavena Židovská náboženská obec, jenž patřila k nejmladším na Moravě a o čtyři roky později byl na tomto místě zřízen židovský hřbitov s márnicí, který obíhala mohutná cihlová zeď. Po ohradní zdi a márnici jsme už nenašli žádné stopy, neboť byly rozebrány na stavební materiál a to včetně některých náhrobků. Museli jsme vzít za vděk alespoň takto pietně upraveným místem, které zde vzniklo v letech 2001 – 2003 díky práci Židovské náboženské obci v Praze. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli domů do Olomouce. Naše jarní dovolená s pobytem v letovickém penzionu Havírna tak skončila a domů jsme si přinesli mnoho nových zážitků z dalšího koutu naší země. Poznali jsme Jaroměřice, Jevíčko, Letovice a Svitavy, které nám nabídly spoustu zajímavostí a turistických cílů, za což jim děkujeme a třeba se sem zase někdy vrátíme….

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_Svitavy_prosli_krizem_krazem/