Vánoční svátky do naší rodiny vždy přinesly nejen kýženou pohodu a společně strávené chvíle, ale také spoustu různých dárečků. Jednoho roku vousatý muž v červeném obleku nechal pod zeleným stromečkem ležet obálku se dvěma vstupenkami na vysněný muzikál Fantom opery, který jsme chtěli už dávno předtím vidět. Dárek nám tedy udělal velkou radost a těšili jsme se na to, až nastane onen únorový den, uvedený na vstupence. Když jsme se konečně dočkali, nastartovali jsme naše stříbrné auto a po dálnici D1 jsme vyrazili do českého hlavního města za představením, které se konalo na holešovickém výstavišti. Cesta proběhla bez problémů a když jsme přijeli do Prahy, náš povoz jsme po dlouhé cestě nechali odpočívat v podzemních garážích u vlakového nádraží Bubny – Vltavská v Holešovicích.

Pak se naše čtyřčlenná výprava rozdělila na dvě poloviny. Zatímco jedna část odešla hledat kešky, druhá si čekání na podvečerní představení v divadle Goja music hall zkrátila návštěvou několika památek. Jednou z nich byla budova Církve československé husitské, ke které jsme z garáží ulicemi Heřmanova a Farského pěšky dorazili za několik minut. Před námi stála velká modlitebna Husova sboru, která byla postavena v letech 1935 - 1937 podle projektu architekta Františka Kubelky jako víceúčelová novostavba, která od začátku nesloužila pouze k církevním účelům, ale také k bydlení. Také v době návštěvy kromě bohoslužeb, duchovní péče a náboženské výchovy dětí dům nabízel bohatý kulturní život, sociální či vzdělávací aktivity a dokonce uvnitř probíhaly hudební koncerty a různé výstavy.

Budovu Husova sboru jsme si bohužel prohlédli pouze zvenku, protože dveře byly v zimě zavřené a žádná akce zde zrovna neprobíhala. Nejvíce nás mrzelo, že jsme neviděli mramorem obloženou modlitebnu a kolumbárium v podzemí, označované za jedno z největších v Evropě. Prohlédli jsme si alespoň kříž v horní části domu a věž s kalichem na střeše. Následně jsme se přesunuli o pouhých 100 metrů dál na Strossmayerovo náměstí, kam nás přilákal katolický kostel sv. Antonína Paduánského. Když se před námi trojlodní svatostánek objevil, překvapily nás jeho velké rozměry o celkové délce 51 metrů a výšce lodi 21 metrů, přičemž dvě kostelní věže se tyčily až do výšky 58 metrů. Jakmile jsme se vzpamatovali, přešli jsme přes tramvajové koleje k zadní části kostela, kde v malém parčíku od roku 1968 rostla Lípa republiky.

Náš národní strom byl vysazen z iniciativy pionýrských organizací na připomínku 50. výročí vzniku Československé republiky a po téměř 50 letech byl zapsán do databáze významných stromů. Lípa v zimě neměla žádné listy, takže nám nebránila v obhlídce trojbokého presbytáře s mohutnými pilíři a vysokými okny, které jsme následně našli také na kostelní lodi. Na této straně svatostánku jsme narazili na přistavěnou sakristii se vstupní předsíňkou, do které se přicházelo po krátkém schodišti. Kráčeli jsme kolem lodi a když jsme minuli poslední šesté okno, stanuli jsme před průčelím stavby, jež nám tradičně nabídlo nekrásnější prvky architektury. Oči jsme mohli nechat na krásném vstupním portálu, tvořeném předsunutým balkonem, neseným dvojicí středních sloupů, na nichž jsme shlédli sochy sv. Ludmily a sv. Václava.

Balkon a také vchod byly doplněny i dalšími novogotickými zdobnými prvky, které se nám velmi líbily, ale poněkud nás zklamalo, že jsme se nepodívali dovnitř. Dveře byly totiž zamčené, takže jsme interiér s unikátní Českým betlémem nemohli vidět. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby a u dveří jsme si na pamětní desce přečetli, že holešovický svatostánek byl podle projektu Františka Mikše vystavěn až v letech 1908 – 1914, což nás zase překvapilo. Kostel totiž vypadal, jakoby tady stával už ve 14. stoleté, kdy se tady kolem rozkládala vesnice Bubny. Vlevo do vchodu jsme si krátce prohlédli dřevěný kříž s pozlaceným korpusem Krista a ozdobnou stříškou nad světcovou hlavou, a potom jsme zvedli hlavy, abychom viděli i horní část mimořádně krásnéhoprůčelí.

Nad balkonem se nacházelo velké okno s ozdobnými kamennými prvky a o něco výše jsme spatřili odstupňovaný štít se sochami sv. Cyrila a Metoděje z roku 1926, jimž od té doby dělal společnost Antonín z Padovy. Průčelí dominovala dvojice hranolových věží se zvonicemi v horních patrech, zakončené obloučkovým vlysem a nárožními konzolami, nesoucími věžičky kolem osmibokých jehlanových střech. V horním patře věží jsme tušili přítomnost zvonů, které však byly zabavené během obou světových válek a tak zde zbyly jen dva. Poškozený historický zvon z nedalekého kostela sv. Klimenta a druhý z roku 1918, dar amerického národa českému lidu, jenž byl do věže umístěn až roku 1980. Dále jsme si všimli, že schodiště do patra se zvony prosvětlovala trojice úzkých oken pod sebou.

Pak jsme se již vydali na obhlídku druhé boční strany kostela a hned za rohem jsme objevili trojbokou schodišťovou věžičku, napůl vystupující z hmoty svatostánku, jejímž vnitřkem vedlo schodiště na hudební kůr s varhany. O kousek dál naším očím neunikl boční vchod a na druhém konci lodi jsme našli boční kapli. Rovněž na této straně pouštělo světlo do útrob kostela šest vysokých oken, jež byl umístěny mezi opěrné pilíře, díky kterým stavba působila mohutným dojmem. Na závěr jsme shlédli jehlancový sanktusník na hřebeni střechy a pak jsme si přečetli pár již zmíněných informací z historie kostela, který na začátku 20. století nahradil kapacitně nevyhovující svatostánek sv. Klimenta. Tato církevní stavba v Holešovicích byla naším následujícím cílem a nemohli jsme ji ze závažného důvodu během procházky vynechat.

Jednalo se totiž o nejstarší dochovanou stavbu v Praze 7, ovšem když jsme k ní přišli, zažili jsme obrovské zklamání, protože jsme narazili na zavřenou bránu, za kterou jsme u chodníku zahlédli cedulku s informací, že kostelní areál bývá přístupný pouze první čtvrtek v měsíci od 15 do 17:30 hodin a to ještě kromě letních prázdnin. Nad takovou otevírací dobou jsme si mohli pouze povzdychnout, protože jsme neměli šanci se do ní někdy trefit a kostel jsme ani pořádně neviděli, protože areál obíhala vysoká zeď. Přes mříže brány jsme tak shlédli pouze část stavby se čtvercovým presbytářem a věží u boční strany kostela, jenž byl krytý valbovou střechou. Nad kněžištěm jsme spatřili sanktusník a na lodi naším očím neunikla okna s půlkruhovým záklenkem a kamenným ostěním.

V okolí kostela jsme zahlédli také pár hrobů, které připomínaly starý hřbitov, na němž byli až do roku 1886 pochováváni obyvatelé vesnic Malé Bubny a Holešovice, ale to bylo vše, co jsme mohli odtud vidět. Následně jsme si vedle brány prohlédli výklenkovou kapličku s pískovcovou sochou sv. Jana Nepomuckého od neznámého autora, která se stala součástí ohradní zdi církevního areálu. Pak jsme oblíbeného českého světce opustili a vydali se podél zmíněné zdi v naději, že někde uvidíme ještě něco, ale bohužel se žádný zázrak v onen únorový den nestal. Na konci zdi jsme se zastavili, vytáhli z batohu papíry, které jsme si doma vytiskli a z nichž jsme načerpali pár informací z historie kostela sv. Klimenta. Dočetli jsme se, že první písemná zmínka o něm pochází již z roku 1234, kdy měl zřejmě dřevěnou podobu.

Když během husitských válek shořel, byl patrně vystavěn znovu z kamene a cihel. Nepřekvapilo nás, že po třicetileté válce musel být postaven znovu, protože jej zničili švédská vojska a k dalším úpravám došlo na konci 19. století. Dále jsme se dozvěděli, že po připojení obce Bubny k Praze roku 1885 kapacita kostela přestala dostačovat, proto byla roku 1899 dostavěna loď. Ani to však příliš nepomohlo, a tak byl v letech 1908 – 1914 nedaleko odtud postaven kostel sv. Antonína Paduánského, který jsme obdivovali o několik minut dříve. Kostel sv. Klimenta tak ztratil svou funkci farní expozitury. Když jsme dočetli poslední řádky, opustili jsme Kostelní ulici a vstoupili do té s názvem Dukelských hrdinů.

Minuli jsme pár kaváren, z nichž se linula lákavá vůně, které jsme stěží odolali a o chvíli později jsme dorazili k Veletržnímu paláci. Do jedné z prvních a největších funkcionalistických staveb Prahy jsme však nezašli, ačkoliv se uvnitř nacházela pobočka Národní galerie, protože jsme na to už neměli čas. Další naše kroky vedly přímo na holešovické výstaviště, které vzniklo v jedné části parku Královské obory při příležitosti Jubilejní zemské výstavy, uspořádané roku 1891 v upomínku 100. výročí první Průmyslové výstavy. Před výstavištěm jsme minuli tři kruhové fontány, které v zimě nebyly v provozu a následně jsme branami vstoupili do rozsáhlého areálu se spoustou staveb, sloužících ke kulturním účelům. Napravo jsme spatřili budovu Lapidária národního muzea, jehož návštěva by zabrala moc času a tak jsme jej vynechali.

Naproti lapidária jsme míjeli přízemní novorenesanční budovu o několika křídlech, jejíž fasádu zkrášlovala sgrafitová výzdoba a sochy Františka Hergessela. V krásném domě sídlila již od roku 1945 nepřetržitě Akademie výtvarných umění, ovšem již předtím sloužila pro podobné instituce. Například roku 1883 si objekt pronajal Josef Hlávka pro potřeby Akademie, která tady vyučovala žáky umělecké školy, o dvacet let později byla budova podle projektu Jana Kotěry adaptována pro Moderní galerii Království českého a v období německé okupace byla využívána jako sklad Wehrmachtu. Po skončení války zde znovu probíhala výuka sochařské přípravky, grafiky a později také nově zřízeného oboru Restaurování uměleckých výtvarných děl. Bylo vidět, že budova prošla počátkem 21. století nákladnou obnovou a modernizací, takže se nám sídlo Akademie líbilo. 

Za budovou AVU jsme narazili na trochu skromnější budovu restaurace Pražan a po malé poradě jsme se rozhodli využít její služby. Měli jsme už docela hlad a tak jsme vešli dovnitř, posadili se k jednomu z mnoha stolů a po chvilce se u nás objevila servírka. Objednali jsme si u ní jídlo a pití, které nám vcelku rychle usměvavá žena přinesla. Dobře jsme se najedli, popili, poseděli, odpočinuli si, zahřáli se a po asi 40 minutách jsme restauraci spokojeně opustili. Vedle hospůdky jsme našli pavilon plzeňského měšťanského pivovaru, postavený v letech 1890 - 1891 podle návrhu architekta Františka Bulety. Kdo měl na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891 chuť na pivo, zcela jistě zamířil sem, ale v době naší návštěvy byl zchátralý, takže jsme byli rádi, že jsme se mohli dobře najíst ve vedlejší budově.

Během naší procházky jsme nemohli vynechat nejstarší objekt na výstavišti, jímž byl Průmyslový palác, který byl postaven pro zmíněnou průmyslovou výstavu v roce 1891. Tehdy se poprvé v českých zemích uplatnila architektura s železnou montovanou konstrukcí. Zaujalo nás, že palác postavilo 450 dělníků za deset měsíců, přestože v té době výstaviště stihla povodeň a kruté mrazy. Projekt i provedení železné konstrukce byla práce První českomoravské strojírny Kolben - Daněk v Praze, kterou sestavilo 150 montérů za pět měsíců. Na postranních průčelí jsme spatřili figurální okna představující Průmysl a Vědu, která byla provedena podle kartonů Mikoláše Alše ze zlatožlutého katedrálního skla, na které se spotřebovalo zhruba milion barevných skleněných tabulek zalévaných do olova.

Na kopuli paláce byla umístěna velká replika královské koruny s křížem, která měla podobu svatováclavské koruny, ale bohužel jsme ji neviděli, neboť byla odstraněna již v době první republiky, jelikož připomínala atributy zaniklého císařství. Na křídlech budovy jsme alespoň shlédli znaky různých cechů, které souvisely s řemesly, jež se zúčastnily Jubilejní zemské výstavy. Interiér, upravený podle projektu architekta Josefa Fanty v roce 1907, jsme ovšem z časových důvodů neviděli. Namísto toho jsme pokračovali ve čtení historie, k čemuž nám posloužily papíry, které jsme si doma vytiskli. Dozvěděli jsme se, že Průmyslový palác byl v letech 1952 - 1954 zrekonstruován podle projektu Pavla Smetany, kdy získal nové klenby a vstupní přístavbu pro pořádání sjezdů Komunistické strany.

Tehdy se palác s 51 metrů vysokou špičkou střední haly přejmenoval na Sjezdový palác a na jeho ocelové věži se objevila rudá Hvězda a název PKOJF, což byla zkratka tehdejšího názvu výstaviště Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Komunistická éra skončila na Výstavišti přesunem sjezdů do Paláce kultury. Dále jsme se dočetli, že v říjnu 2008 shořelo levé křídlo paláce, což byl důvod, proč jsme jej nemohli tenkrát vidět, protože se opravilo až několik let po naší první návštěvě. Když jsme dočetli poslední řádky, u Průmyslového paláce jsme si krátce prohlédli volně stojící kamenný kvádr s kovovou deskou, na němž byly vyobrazeny symboly dýky a křídel, a také jsme na něm našli jména oběti 2. světové války. Pak jsme šli dál a vzápětí jsme narazili na objekt, který patřil do úplně jiné kategorie.

Jednalo se o velkou sportovní halu, která postavena v letech 1953 1962 a v minulosti nesla názvy různých mobilních operátorů nebo sázkových kanceláří. Z historie jsme zjistili, že hala v letech 1972, 1978, 1985 a 1992 hostila mistrovství světa v ledním hokeji, v roce 1993 v krasobruslení a v roce 1980 pro české fanoušky slavné finále Davisova poháru. Do roku 2015 objekt pro domácí utkání využíval hokejový klub HC Sparta Praha a částečně basketbalový tým ČEZ Basketball Nymburk, později již sloužila jen k tréninkům nebo koncertům. Prošli jsme kolem bronzové sochy hokejisty, kterou v roce 1985 vytvořil Zdeněk Němeček a vzápětí jsme stanuli u malé sportovní haly, která byly využívána pro sportovní a kulturní akce, koncerty, taneční party, firemní akce, společenské akce, výstavy, filmová a televizní natáčení či veřejné bruslení.

Za dvojicí sportovních objektů jsme sestoupili po schodech do dolní části výstaviště, kde se naproti plaveckého bazénu nacházel náš hlavní cíl celého dne. Jednalo se o budovu divadla Goja Music Hall ve tvaru pyramidy, jež byla podle projektu architekta Josefa Matyáše postavena u příležitosti konání Všeobecné výstavy v roce 1991. Pyramida byla postavena z ocelové konstrukce o rozměrech 50x50 metrů a její výška 40 metrů nás docela ohromila. Vstoupili jsme dovnitř, v šatně si odložili věci a než představení začalo, popíjeli jsme šampaňské. Pak jsme si již užívali Fantoma opery a moc se nám to celé líbilo. Když muzikál skončil, opustili jsme divadlo i výstaviště a vydali se k našemu autu do garáží. Nastartovali jsme a po telefonické domluvě jsme zbytek výpravy nabrali o pár kilometrů dál v jiné části Prahy. Cesta domů proběhla bez potíží a ještě před 23 hodinou jsme dorazili v pořádku do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-praze-videli-fantoma-opery-a-par-cirkevnich-pamatek