Oslavany jsme navštívili během pobytu u příbuzných na Jižní Moravě a kromě zámku jsme v tomto městečku navštívili také ráj permoníků, neboli zábavní park a lanové centrum Permonium. Naše francouzské stříbrné auto jsme nechali na bezplatném parkovišti před bránou do areálu a než jsme se vydali dovnitř, odlovili jsme místní kešku. Následně jsme bránou vstoupili do areálu bývalého dolu na uhlí, které se zde těžilo již od roku 1755 a zamířili jsme ihned k pokladně. Kasa a prodejna suvenýrů sídlila v budově bývalé známkovny, kde si každý, kdo pracoval pod zemí, vyzvedl svou osobní známku. My jsme si zde koupili rodinné vstupné, turistickou známku a získali několik razítek do památníku. Zatímco děti měli vstupné zaplaceno včetně interaktivní dobrodružné hry, my dospělí jsme jim dělali odborný doprovod, rádce, nosiče proviantu a v neposlední řadě jsme byli připraveni poskytnout jim v případě potřeby první pomoc.

Před startem hry jsme si na zápěstí připnuli hodinky bez ciferníku a ručiček, které nám otevřely cestu do říše permoníků a vzápětí se naše drahé ratolesti přihlásili v budově pokladny pomocí hodinek do boje a na obrazovce si přečetli svůj první úkol. Poté jsme vyšli ven z budovy známkovny a turnikety jsme ladně vklouzli dovnitř herního areálu. Prošli jsme kolem lanového centra s poetickým názvem Pavoučí past, minuli Důlní jezero a dorazili k sopce. Aby děti splnili první úkol, museli jsme všichni sebrat odvahu a vstoupit do lůna hřmícího vulkánu. Uprostřed jsme spatřili žhavé magma, z něhož stoupala pára. Přítmí ztěžovalo úkol, v jehož rámci měl synek na stěně sopky najít Triceratopse a dcera šavlozubého tygra. Po pár minutách tápání jsme odpovídající šelmy našli a nitro sopky opustili. Odebrali jsme se k dalšímu terminálu a do počítače zadali čtyřmístný kód, který byl u zvířat uveden.

Zatímco syn si trojrohého dinosaura spletl s jinou ještěrkou, dcera kočkovitou šelmu vybrala správně a připsala si tak první úspěšně splněný úkol. Potom si oba přečetli na obrazovce terminálu nové zadání a záhy jsme se vydali za jeho splněním. Zatímco děti využili skluzavku Úpadnici a sjeli po zadku dolů, my jsme sešli k malému důlnímu poli raději po schodech. Před námi bylo bludiště plné spletitých chodeb, podobně jako tomu bývalo v dolech, v nichž jsme se mohli snadno ztratit. Nicméně se nám podařilo labyrintem prokličkovat celkem rychle a tak jsme brzy vstoupili do pralesa, v němž kdysi uhlí začalo vznikat. Kolem nás bylo plno malých plazů, cvrlikajících ptáků a hmyzu. Synek mezi tou havětí hledal jednu vážku, jenž na sobě měla potřebný číselný kód. Chvilku to trvalo, ale hmyz naším očím neunikl a číslo si poctivě zapsal. Potom jsme zarostlý prales s úlevou opustili a záhy se před námi objevilo rourové pole.

V betonových trubkách, soustředěných do kruhu, musela dceruška najít zlaté číslo, což se jí ovšem ani po patnácti minutách nepodařilo a tak si zapsala alespoň to žluté. V naději, že je to správně jsme zamířili k terminálu a kód zadali do počítače. Tentokrát se role prohodily, protože zatímco syn našel tu správnou vážku, dceřino číslo bylo špatně a tak měli oba zatím ztracený jeden život ze tří. Nedalo se nic dělat, zjistili jsme si nový úkol a vyrazili za jeho splněním. Opustili jsme tedy proklaté rourové pole, symbolizující odvodňovací a odvzdušňovací štoly a vstoupili jsme do Velkého důlního pole. Zatímco jeho menší kolega nás příliš nezdržel, ve velkém poli jsme strávili mnoho času různými úkoly. I uličky v bludišti byly mnohem záludnější a plné překážek, takže nebylo jednoduché se přes ně dostat. S velkým úsilím jsme zvládli menší částí bludiště projít a po pár minutách jsme dorazili k obrtlíku, který získal své pojmenování zcela po právu.

Pod tímto názvem se skrýval lanový žebřík, jenž byl vtipně uchycený tak, že se velmi snadno protáčel nahoře i dole a vystoupat po něm pouhých pár decimetrů představovalo téměř nadlidský úkol. Jelikož se nahoře ukrývalo několik kódů, museli jsme dětem pomoci, žebřík dole přidržet a nakonec dvě potřebné šifry naši potomci získali, ovšem pro jednoho by to bylo opravdu těžké pořízení. Potom jsme se znovu pustili napříč Velkým důlním polem a po několika zatáčkách jsme došli k dílně s názvem Verštat. Nacházel se zde terminál, do něhož děti vložili kódy z obrtlíku. Oba je měli dobře a hned poté si přečetli další úkoly. Zatímco dceru čekala záchranářská mise v důlní štole, syn v dílně, kde se kdysi opravovaly stroje a nástroje z důlního provozu, skládal do sebe ozubené kolečka. Netrvalo dlouho a otevřela se mu zásuvka s dalším kódem. Vrátili jsme se tedy zpět k terminálu, vložili správný kód a dozvěděli se jeho nový úkol, který synka také poslal do štoly, ale do jiné části.

Nejprve jsme museli projít zbývající částí Velkého důlního pole, v němž jsme celkem strávili pěkných pár desítek minut. Podařilo se nám vcelku rychle najít výtah, u něhož se ovšem vytvořila dlouhá fronta. Trpělivě jsme zde vyčkali, než na nás přijde řada a pak jsme sami nastoupili do výtahu, zavřeli dveře a kabina se s námi vzápětí rozjela. Za sklem se míhalo jedno patro za druhým, kabina se s námi třepala a nervózně jsme po sobě pokukovali, neboť jsme netušili, kam nás výtah doveze. Když výtah konečně zastavil, vystoupili jsme a čekalo nás jedno velké překvapení. Záhy jsme vše pochopili, ale další podrobnosti bude lepší nechat si pro sebe. Následně jsme vešli rovnou do černé štoly, přičemž se jednalo vlastně o velkou rouru, ve které jsme se pohybovali po hýbajícím se provazovém mostě, podobně jako tomu bylo v džunglích Asie či Jižní Ameriky. Byla zde opravdu tma, pouze okolo nás rotoval pruh světla, který nám chůzi spíše ztěžoval, než že by nám svítil na cestu.

Naštěstí jsme brzy pohyblivou štolu opustili, nicméně v podzemí jsme ještě zůstali. Dcera vstoupila s maminkou do záchranářské štoly, kde musela odpovědět na záludnou otázku a tak získala svůj další kód. Syn s tatínkem vešel do jiných dveří, za nimiž čekala Bořenina čili zavalená štola s popadanou výdřevou. Přítmí, sirény a blikající světlo snižovalo šanci na úspěch, neboť jsme měli najít svítilnu zavěšenou na řetízku. Baterkou jsme si měli posvítit na stěnu, na níž se měl objevit číselný kód. Vše se nám podařilo provést docela rychle, číslo jsme si zapsali a přes popadané dřeva jsme se dírou dostali ven. Počkali jsme na ženský tým a pak jsme se společně odebrali k terminálu na konci Velkého důlního pole. Dcera zadala na obrazovce svůj kód, ale bohužel ve štole zvolila špatnou odpověď a přišla tak o druhý život, takže jí zbýval už jen poslední. Navíc její další úkol pro ni byl obzvlášť těžký, jelikož měla projít Překop a v něm hledat pavouka s kódem, přičemž hlavonožce od malička nesnášela.

Mužský potomek se vydal k Dovrchnici, což byla v podstatě menší lezecká stěna, po které bez problémů vylezl a získal další potřebně číslo. Společně jsme se pak vydali do již zmíněného Překopu, tmavé a úzké štoly, plné překážek. Museli jsme zde přelézt dřevěný plot, skoro se plazit po zemi pod dalším předělem a v takřka úplné tmě jsme hledali správného pavouka mezi spoustou dalších. Maminka ho nakonec objevila a tak jsme si posvítili na kód a rychle vyrazili dál. Před námi neustále blikalo světlo a ozýval se hluk jedoucího důlního vlaku, což v nás vyvolávalo jisté obavy. Naštěstí nás železný oř nepřejel a tak jsme vylezli po žebříku do zvonice, odkud jsme vyšli na volné prostranství pod modrým nebem. Ocitli jsme se nad všemi překážkami, které jsme dosud překonávali, nedaleko těžní věže Kukla. Prošli jsme kolem stánků s občerstvením, které nás lákaly k zastavení svou nabídkou. Měli jsme již také hlad, protože byla skoro jedna hodina odpoledne a v parku jsme strávili již dvě hodiny.

Přesto jsme nástrahám pochutin odolali a vstoupili jsme do přízemí věže. Ocitli jsme v místech, kde byly do klecí naráženy vozíky na uhlí a proto se toto místo nazývalo Náraží. Vyhledali jsme zde terminál, do něhož děti zadali kódy. Oba je měli správně a tak si ihned vyzvedli další úkol. Dcera v přízemí věže měla vyhledat červený a žlutý kámen, což se nám vzápětí podařilo. Otázka však byla velice záludná a v podstatě bylo potřeba se rozhodnout mezi dvěma odpověďmi. Přistoupili jsme tedy znovu k terminálu a zadali vybranou variantu. Bohužel jsme se netrefili a dcerka tak ztratila třetí a poslední život. Hra pro ni tedy skončila. Synek měl za úkol najít kamennou zeď s názvem Šutrvol. Zde jsme museli rozeznat mezi ostatními kameny ten lávový a když jsme konečně našli ten správný, opsali jsme si z něj číslo a pospíchali pět do budovy Náraží, kde jsme zadali do terminálu kód. Bylo to správně a tak jsme si přečetli další úkol.

Z věže jsme vyšli ven a přikročili k zábradlí, abychom dobře viděli Velké důlní pole pod sebou. Hledali jsme čtyři žluté čísla nalepené za zdech pole, které jsme museli seřadit vzestupně. Podařilo se nám najít jen tři, ale synek našel všechny. Byl totiž natolik chytrý, že vystoupal mezi první a druhé patro věže a měl daleko lepší výhled. Sešli jsme se tedy již potřetí u stejného terminálu v Náraží, seřadili čísla a zadali je na obrazovce. Opět jsme úkol úspěšně splnili a čekal nás ten poslední. Na vyvýšeném místě Náraží se promítal stále dokola film o historii dolování v Oslavanech, dolu Kukla a také o místních permonících. Dávali jsme pozor, abychom nepropásli letopočet, kdy byl černouhelný důl Kukla zprovozněn. Dozvěděli jsme se, že se tak stalo roku 1865 a tak jsme se odebrali dolů k našemu známému terminálu. Číslo jsme vložili a protože rok byl správně, splnili jsme úspěšně poslední úkol. Syn si měl jít vyzvednout odměnu do předposledního patra, kam se vydal pěšky po schodišti.

My ostatní jsme se nechali vyvézt proskleným výtahem až do posledního patra do výšky téměř čtyřiceti metrů. Měli jsme odtud jako na dlani celý park, část Oslavan a krásný výhled po okolní krajině. Průzory v podlaze jsme dole pod námi viděli odvážného synka, jak čekal na vstup do Šachthaly, kde na něj čekala odměna. Vydali jsme se tedy za ním a sestoupili jsme tak do patra, kde bylo vybudováno muzeum oslavanských pověstí. Nad námi visely postavy v nadživotní velikosti, přičemž každá z nich byla opředena tajemnou legendou. Potkali jsme se zde s katem, mlynářem, mnichem a dalšími podivíny. Prostřednictvím starých fotek a informačních panelů jsme se zde seznámili také s historií dolu. Když jsme si ji přečetli, přišel čas na vyzvednutí odměny. Přesvědčili jsme dceru, ať se s bratrem sklouzne do Šachthaly. Po skluzavce tedy sjeli oba dolů a po pár minutách přišli po schodišti zpět za námi.

Děti nám vyprávěli, jak se jim zjevil jeden z permoníků a poděkoval jim za překonání nástrah dolu. Zároveň dal synovi do vínku tři dobré vlastnosti a poslal ho do pokladny pro odměnu. Na nic jsme tedy nečekali a vydali se k východu z areálu, kde jsme strávili tři hodiny plné zábavy. Na pokladně jsme odevzdali hodinky a synek dostal velkou dřevěnou kostku s obrázky permoníků a jednu samolepku, kterou si na kostku nalepil. Pak jsme se vrátili spokojeni a nadšeni zpět k autu a vrátili se zpět do Dobřínska k příbuzným. A jelikož se nám v Permoniu líbilo, předsevzali jsme si, že se sem zase někdy vrátíme. Chcete-li vědět, jak probíhalo celé naše putování, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme v Oslavanech hráli hry s permoníky. Pokud jste toto místo rovněž navštívili, napište pod článek svůj komentář, aby ostatní čtenáři získali lepší přehled o tomto turistickém cíli. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Oslavany_-_zabavni_park_Permonium

Historie :

Důl v Oslavanech byl vyhlouben v letech 1861 až 1865 jako větrací, čerpací a těžní jáma. Samotná železobetonová těžní věž byla postavena mezi lety 1911 - 1913 a na vrcholu věže byl umístěn první těžní stroj. Roku 1921 došlo na tomto dole k výbuchu třaskavých plynů, při kterém zahynulo 26 horníků, což bylo druhé největší důlní neštěstí v tomto revíru. O dva roky později byl Důl Kukla opatřen prvními dvěma sbíjecími kladivy, jenž byly záhy zavedeny na všech pracovištích.

V roce 1947 došlo ke změněn názvu na Důl Václav Nosek, který uhlí pro oslavanskou elektrárnu těžil až do roku 1973. Ještě do roku 1985 sloužila jako vtažná jáma k odčerpávání důlních vod a pak byla uzavřena železobetonovou deskou, zatopena a v letech 2004 - 2011 postupně zasypána materiálem z bývalé haldy. V roce 2009 byla těžní věž prohlášena kulturní památkou České republiky, chátrající stavba byla zrekonstruována a 1. května 2012 zpřístupněna veřejnosti jako vyhlídková věž. K našemu potěšení pak v okolí věže vznikl zábavní park Permonium.

Historie čerpána z webu :

http://www.permonium.cz

Zábavní park Permonium v Oslavanech je držitelem turistické známky č.1942.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/tezni-vez-dolu-kukla-oslavany-c1942