Město Fulnek, rozkládající se na obou stranách historické zemské hranice Moravy a Slezska, jsme poprvé navštívili v období mezi Vánocemi a Silvestrem, když jsme jeli na rodinnou návštěvu ke známým. Tento den nám vůbec nepřálo počasí, od rána vydatně pršelo jakoby příroda vůbec nebrala na vědomí, že z dvanácti měsíčků nejblíže k ohni zrovna sedí Prosinec. Přesto jsme si sebou vzali papír s turistickými cíli, které jsme chtěli ve Fulneku poznat, nicméně během cesty po dálnici z Olomouce jsme nevěřili, že bychom se za nimi vydali. Jenže u Oder jsme se stali svědky zázraku, jelikož déšť začal postupně ustávat a když jsme do Fulneku přijeli, tak už nepršelo. Pouze zatažená obloha a mokré silnice připomínaly předchozí události, což nás však nemohlo odradit od toho, abychom se seznámili s nabídkou historických zajímavostí města. A že jich bylo na takové malé město poměrně hodně !

Jako první cíl jsme si vybrali vodní mlýn, stojící symbolicky na Mlýnské ulici přímo pod zámkem, který na klapáč shlížel poněkud povýšeně. Alespoň takový dojem jsme měli, když jsme u Domácího mlýna zaparkovali naše stříbrné autíčko a vydali se na jeho obhlídku. Osudy zámku a mlýna byly totiž naprosto rozdílné, jelikož novotou zářící šlechtické sídlo prošlo náročnou opravou, zatímco žluté budovy mlýna působily sešle, neboť od roku 2012 sloužily jako sběrna kovových odpadů a skladiště. Přesto jsme klapáči v souboji se zámkem mohli připsat jedno vítězství a to ne jen tak ledasjaké. Město Fulnek bylo totiž založeno pravděpodobně pány z Lichtenburku, přičemž první zmínka o něm, stejně jako o Domácím mlýně, pochází z roku 1293, zatímco hrad jako předchůdce zámku byl vystavěn až o 80 let později.

Původní mlýn zřejmě zanikl, neboť roku 1372 nechala pod novým fulneckým hradem postavit druhý klapáč matka Drslava II. z Kravař. Mlýn měl dvě složení a ještě ve stejném roce přešel do držení fojta Mikuláše Krátkého z Lukavce. Před námi se samozřejmě nacházel klapáč úplně v jiné podobě, kterou získal patrně v první polovině 19. století, kdy jej už pěknou řádku let držela rodina Tomků a kdy u něj stál poměrně velký statek. Nechtěnou úpravou pak mlýn prošel roku 1892, když vyhořel a jestli v něm bylo mletí obnoveno či byl nějak přestavěn, to se nám nepodařilo zjistit. Každopádně jsme pochopili, že nízká budova s přijímací kanceláří sběrny kovošrotu u původního mlýna nestála, zatímco kamenná zídka u vjezdu na nádvoří pamatovala dobu, kdy před mlýnem stávalo několik koňských povozů z celého okolí.

Následně jsme přišli k bráně na nádvoří, odkud byla nejlépe vidět patrová budova mlýna, zatímco ty okolo příjezdové cesty byly pouze přízemní. V dolní části mlýnice jsme spatřili vstupní otvor s polokruhovým záklenkem, do jaké místnosti ústi, to jsme se nedozvěděli. Neodvážili jsme se totiž na nádvoří vstoupit, jelikož jsme nechtěli vstupovat bez dovolení na soukromý pozemek a v ono páteční dopoledne bylo zavřeno a neměli jsme se koho zeptat. Vrátili jsme se tedy ke dvou původním budovám mlýna, v jejichž štítech jsme spatřili dřevěné vozové kolo a ve druhém se nacházel kovový kříž s Kristem. Zatímco ukřižovaný zřejmě pocházel ze sbírek kovošrotu, do něhož jej odvezl nějaký ateista, vozové kolo mohlo klidně pocházet z nálezů na půdě klapáče, když předtím nějakému chasníkovi upadlo z jeho povozu po příjezdu do mlýna.

Když jsme si dostatečně prohlédli přední část mlýnských budov, vydali jsme se po příjezdové cestě na obhlídku zadní strany, která však nevypadala příliš pěkně. Oprýskaná omítka a zašlá fasáda působily strašidelně, přesto nás tento smutný fakt neodradil od bližšího prozkoumání budov. Nejvýraznějším prvkem na nich byly dvoje dveře, jimiž kdysi mohli procházet mlynáři s pytlem obilí, aby jej vzápětí uložili v nejvyšším patře mlýna, kde pak začal samotný proces mletí. Jednalo se však pouze o naši domněnku, protože stejně tak mohli mlynáři nosit pytle ručně z nádvoří do patra, ovšem nemělo by to logiku. Na jedněch dveřích nás zaujaly tabulky, pocházející patrně opět z věcí vyhozených do šrotu, které někdo sem někdo umístil z recese, protože na nich bylo napsáno : Místní národní výbor a Jednotný klub pracujících ROH ROMO Fulnek.

Text na druhé tabulce nám připomněl bývalého českého výrobce praček, který stejně jako Domácí mlýn patřil už pouze bohužel do historických kronik města. Více jsme toho na Domácím mlýně již vidět nemohli a tak jsme se vrátili k našemu autu, jímž jsme odjeli za další zajímavostí města. Tou byla kaple sv. Rocha a Šebestiána, vystavěná v raně barokním slohu roku 1632 na náklady majitele panství Václava Bruntálského z Vrbna. Auto jsme zaparkovali na ulici Pivovarská před panelovými domy a vzápětí jsme se vydali po betonové lávce na druhou stranu frekventované silnice, za níž jsme už spatřili kupoli jedné z kaplí sv. Rocha a Šebestiána. Následně jsme kráčeli po mírně se zvedajícím chodníku, který nás bezpečně vedl k církevní památce, ale pak jsme narazili na informační tabuli naučné stezky s názvem Člověče zastav se, což jsme rádi učinili a přečetli si několik historických faktů.

Kromě doby výstavby jsme zjistili, že kaple stojí na bývalém hřbitově, který byl zrušen v roce 1903 a tak jsme byli zvědavi, jestli za kamennou ohradní zdí najdeme také nějaké náhrobky. Informační tabule nám poskytla také fakta o zajímavostech nacházejících se nad hřbitovním areálem, které jsme si samozřejmě prohlédli také, ale nejprve jsme zamířili ke krásné barokní bráně s nástavcem a volutovými křídly, z níž na nás shlížel podivně vypadající obličej muže se zvířecíma ušima. Jednalo se o takzvaný maskaronový kámen v podobě lidské tváře, který býval dříve hojně využíván na fasádách. Pod jeho dohledem jsme se zastavili vedle brány u železného kříže s Kristem na soklu ze stejného materiálu, který byl posazen na pískovcový podstavec. Na kovovém soklu jsme si přečetli krátký nápis v němčině Es ist vollbracht, což jsme si přeložili jako Je hotovo.

Později jsme zjistili, že se jednalo o šesté ze sedmi posledních slov během ukřižování Ježíše Krista, které bylo zaznamenáno ve čtyřech evangeliích Nového zákona. Podle obecného teologického chápání Ježíš údajně nemyslel na konec svého života, ale na to, že bylo dokončeno jeho dílo vykupitele lidstva. Nám ovšem zbývalo dokončit prohlídku kaplí sv. Rocha a Šebestiána a tak jsme krásnou bránou vstoupili do areálu bývalého hřbitova rozhlédli se kolem sebe. Spatřili jsme fragmenty nějakých pískovcových sloupů, torza ženských soch na soklech a u krásné ohradní zdi z kamene naším očím neuniklo pár náhrobků. Ty nám připomněly původní určení prostoru starého hřbitova, na němž první pohřeb proběhl v roce 1662, nicméně většina náhrobků byla odstraněna v průběhu 70. a 80. let dvacátého století.

Přímo před námi se nacházely již několikrát zmíněné kaple, ale nejprve jsme zamířili do rohu areálu ke hřbitovní zdi, kde stála bývalá kaple Panny Marie z roku 1660. Byla tedy vystavěna později než hlavní svatostánek uprostřed areálu, na druhou stranu k modlitebním účelem přestala sloužit o něco dříve a stala se z ní márnice či kostnice. Šestiboká stavba se střídavě klenutými stranami v dolním části hřbitova zůstala stát do dnešních dnů jako jediná ze čtyř kaplí, které v 17. století obsadily všechny rohy v areálu. Když jsme k márnici se šestibokou jehlancovou střechou se šindelovou krytinou a malými okénky přišli, narazili jsme sice na zavřené dveře, ale zbytečná zacházka to pro nás nebyla, neboť jsme nad vchodem našli kamennou desku s latinským textem, který zněl takto : IESV ET MARIAE / HONORI DICAVIT GEORGIVS / KNVR CAPITA FVL. / MDCLX.

Jednalo se o takzvaný donátorův nápis, jenž všem hrdě oznamoval, že kaple byla postavena nákladem fulneckého měšťana Jiřího Knurra v roce 1660. Následně jsme se vydali mírně stoupajícím svahem do středu areálu za hlavními atrakcemi bývalého hřbitova, jimž byla pochopitelně kaple sv. Rocha a Šebestiána. Cestou jsme minuli náhrobek s nápisem Rudolf Freiherr von Eichendorff (1819-1891), jež pocházel ze slezského šlechtického rodu a který ve Fulneku zemřel. Pak jsme konečně stanuli před kaplí kruhového půdorysu, jejíž průčelí tvořila předsunutá předsíň s trojúhelníkovým štítem, v němž jsme spatřili obdélníkové okno. Na fasádě předsíně našim očím neunikly ozdobné pilastry s patkou, mezi nimiž jsme uprostřed uviděli bosovaný vchod s půlkruhovým záklenkem a kamennou deskou nade dveřmi.

Přišli jsme ještě o něco blíže, abychom si na desce mohli přečíst nápis, který zněl takto: "SS ROCHO ET SEBASTIANO / WENCESLAWS .S.R.I. COMES DE WIRBNA EX WOTOP." Text nás informoval o tom, že kaple sv. Rocha a Šebestiána na náklady majitele panství Václava Bruntálského z Vrbna. Jestli tak učinil z důvodu morové epidemie, která na Moravě a ve Slezsku řádila v letech 1622 – 1623, to se nám nepodařilo zjistit, nicméně svatý Roch a také Šebestián byli tehdy uctíváni jako patroni proti morovým nákazám, takže bychom se tomu vůbec nedivili. Potom jsme chtěli nahlédnout do interiérů, ale dveře byly v zimním období vcelku logicky zamčené, takže jsme se dovnitř nepodívali a opět jsme se začali věnovat exteriérům stavby. Vedle vchodu nás na fasádě zaujala náhrobní deska s reliéfem Božího vševidoucího oka a latinským textem, který nám prozradil, že zde byl pohřben nějaký církevní hodnostář.

Poté jsme trochu poodstoupili a zvedli hlavy, abychom na sedlové střeše shlédli věžičku s lucernou a cibulovou bání, v níž se skrýval zvon. Po obhlídce předsíně jsme kolem obdélníkového přístavku se zaobleným nárožím, v němž se nacházelo schodiště na kruchtu kaple, zamířili ke kruhové kapli se šindelovou střechou ve tvaru helmice. Stavba nám připomínala starodávné rotundy prvních křesťanů, v jejíž hladké fasádě jsme našli několik oken prosvětlujících interiér. Více jsme  toho uvnitř hřbitovního areálu vidět nemohli, ale sotva jsme vyšli ven horní brankou, čekala nás bohatá nabídka dalších památek. Jednou z nich byl bývalý kapucínský klášter s přistavěným kostelem svatého Josefa, jenž se nacházel nahoře na kopci jen pár desítek metrů od níže položeného hřbitovního areálu s kaplí svatého Rocha a Šebestiána.

Když jsme po obhlídce kaple otevřeli horní hřbitovní branku, zabočili jsme doprava ke kostelu sv. Josefa a zahájili jsme jeho průzkum. Jednolodní svatostánek s předsazenou terasou a schodištěm k nám byl otočen bokem, takže jsme si nejdříve viděli jeho loď s jednoduchými obdélníkovými okny, boční kaplí a sakristií, přistavěnou k zadní části. Nad kněžištěm se k nebi vypínala sanktusníková věžička se zvonem, která nahrazovala chybějící věž, typickou pro římskokatolické kostely. Svatostánek před námi byl totiž stavěn dle řádových zvyklostí v duchu františkánské chudoby a tak kostely tohoto řádu byly budovány zásadně bez věží. Po obhlídce boční strany jsme přistoupili ke kovové bráně, na které však visel řetěz a tak jsme se dál nedostali. Vůbec jsme tedy neviděli presbytář, protože ani z opačné strany jsme se k závěru svatostánku nedostali.

Vzápětí jsme podél ohradní zdi zamířili ke vchodu a tajně jsme doufali, že nahlédneme alespoň do interiérů kostela, které po rekonstrukci provedené dle historických fotografií v letech 2003 – 2006 sloužily ke kulturním akcím. Naše přání nebylo vyslyšeno, vchod byl pevně uzamčený a tak jsme se opět věnovali exteriérům církevní stavby. Nade dveřmi s kamenným ostěním jsme našli letopočet 1674, oznamující datum výstavby kláštera a dále jsme zde našli barokní trojúhelníkový štít. O něco výše jsme mezi okny spatřili fresku s výjevem svatého Josefa a jeho manželky Panny Marie, která v náručí držela plod společné lásky. Nad freskou se nacházelo malé kruhové okénko a rovněž korunní římsa, nad kterou jsme si našli prohnutý trojúhelníkový štít se třemi páry oken. Ty měly všechny půlkruhový záklenek, ale pouze dva páry ve spodní části štítu plnila svou funkci, protože horní dvojice byla zazděná.

Více jsme toho na průčelí vidět nemohli a tak jsme sešli po schodišti dolů před kostel, kde jsme na zídce narazili na kopii sochy Panny Marie Loretánské se svatozáří kolem hlavy, držící v náručí malého Ježíška. Originál z roku 1716 od olomouckého sochaře Filipa Sattlera bychom mohli vidět v interiéru kostela sv. Josefa, kdybychom se ovšem dostali dovnitř. Smůla. Později jsme se dozvěděli, že před kostelem stávaly ještě další barokní sochy, jež byly přeneseny ke kostelu Nejsvětější Trojice nad náměstím a protože jsme měli na stejný den naplánovanou obhlídku i tohoto svatostánku, viděli jsme je o pár desítek minut později. Nyní nám zbývalo ještě obhlédnout klášterní konvent, z něhož v době naší návštěvy zbylo jen jedno rameno ambitu. Část kláštera, postaveném v letech 1674 – 1676 za peníze majitele panství Jana Bruntálského z Vrbna se totiž poměrně nedávno zřítila a i ten zbytek bez oken a omítky vypadal žalostně.

Bylo pro nás těžké představit si život mnichů v malých celách bez vytápění, ve věčných modlitbách a bez nároku na majetek. Dlouho jsme se zde ovšem nezdrželi a pomalu jsme se vydali na druhou stranu kostela. Součástí areálu bývala od roku 1681 loreta s rohovými kaplemi, původně propojená s klášterem chodbou, ale v rámci známých Josefínských reforem byla roku 1792 částečně zbourána. Na místě kaple byla roku 1829 postavena empírová Knoppova vila, která se stala dalším objektem našeho zájmu. Za pár vteřin jsme stanuli u brány do areálu dětského domova, jehož obyvatelé krásně opravené budovy obsadili roku 2009 a jak nám prozradila tabulka na oplocení, sídlili v nich i v době naší návštěvy. Snad za to mohlo nevlídné počasí nebo vysoké prosincové datum, ale během prozkoumávání místa jsme nikoho nepotkali a tak jsme si loretu v klidu prohlédli.

Hned u brány jsme na každé straně našli přestavěné původní boční loretánské kaple, z nichž v 19. století vznikly krásné klasicistní pavilónky polygonálního půdorysu. Následně jsme vkročili do bývalého církevní areálu a prohlédli jsme si částečně zachovalé ambity, které se sbíhaly k největší dominantě komplexu. Tou byla již zmíněná Knoppova vila, která nahradila záměrně pobořenou budovu lorety, postavenou roku 1681 hrabětem Janem Františkem z Vrbna. Empírová vila, vybudovaná fulneckým obchodníkem V. Knoppem v letech 1829 - 1832 se nám hodně líbila a tak jsme si ji se zájmem prohlédli. Před námi stála podélná třípodlažní budova s valbovou střechou a devíti okny ve dvou patrech nad sebou, přičemž v přízemí jsme napočítali pouze pětici okenních otvorů. V nadzemních podlažích od sebe okna dělily zdvojené pilastry s palmetovými hlavicemi a pod jejich parapety jsme si prohlédli reliéfní alegorie měsíců. 

Nad okny jsme pro změnu spatřili rostlinné motivy v půlkruhových polích a pak jsme se již věnovali obhlídce zajímavého rizalitu. V přízemí našim očím neunikla otevřená sloupová předsíň, na kterou architekt vhodně umístil balkon a nad balkónovými dveřmi jsme uviděli reliéf se třemi bohyněmi osudu. Rizalit završoval trojúhelníkový tympanon s antickým motivem a to bylo vše, co jsme na průčelí stavby mohli vidět. Potom jsme vyšli bránou ven a šli jsme se podívat na boční stranu, která měla polygonální tvar a byla členěná obdobně jako průčelí. Další naše kroky vedly kolem pomníku Jana Amose Komenského u základní školy a o kousek dál jsme narazili na informační tabuli, ze které jsme načerpali fakta o sousedním klášteru s kostelem svatého Josefa. Po přečtení historických informací jsme došli k barokní soše Panny Marie Sněžné s hadem u nohou, která držela v náručí Ježíška a kolem hlavy měla svatozář. 

Prostor kolem sochy z 1. třetiny 18. století byl ohrazen kovovým zábradlím, ale i tak jsme si pěkné dílo prohlédli zcela bez problémů. Vzápětí jsme již zamířili k našemu autu, které jsme měli zaparkované dole pod kopcem na Pivovarské ulici a když k němu došli, ihned jsme odjeli do Jerlochovic, kam nás přilákaly hned dva turistické cíle. Prvním z nich byl kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl postaven už ve 13. století na vyvýšeném místě nad vesnicí. Díky své poloze nás už z dálky vábil, abychom mu věnovali svou pozornost a jeho pozvání jsme rádi využili. Podél Husího potoka jsme přijeli pod kostel, odbočili jsme doleva a pak jsme už špatně udržovanou silnicí dorazili těsně pod svatostánek, kde jsme naše auto zaparkovali. Vzápětí jsme se vydali k pootevřené bráně, zasazené do kamenné ohradní zdi a vstoupili jsme dovnitř církevního areálu.

Ocitli jsme se tak zároveň na malém hřbitově, který kostel obklopoval už po staletí, takže jsme během obchůzky kolem svatostánku obhlíželi i hroby zdejších obyvatel a k našemu překvapení ten nejstarší pocházel z přelomu 19. a 20. století. Nejprve však shlédli boční stranu kostela se svislými lisénami, mezi nimiž jsme našli dvě půlkruhová okna, pouštějící světlo do útrob lodi v barokním slohu. Dále jsme zde viděli boční vchod s dochovanými dvoukřídlovými barokními dveřmi s autentickým kováním, na němž byl ještě částečně zachován renesanční dekor. Pak jsme se již vydali cestičkou podél lodi k zadní části svatostánku a při chůzi jsme si prohlíželi hroby napravo u ohradní zdi a také náhrobky nalevo, přilepené k fasádě kostela, kam se pohřbívali významnější obyvatelé, zejména faráři nebo štědří dárci peněz, vynaložené na církevní účely.

Po chvilce jsme přišli ke gotickému pětibokému presbytáři, jenž podpírala trojice opěráků a mezi nimi jsme spatřili zazděná okna s lomeným obloukem. Později jsme se dočetli, že k zazdění gotických oken došlo v souvislosti s osazením hlavního oltáře v 17. století, nicméně jsme nepochopili, proč přitom stavitelé nezměnili sloh kněžiště. Potom jsme se otočili k ohradní zdi za námi, kde stála zděná kostnice, sloužící k uchovávaní nebožtíků do doby, než byli řádně pohřbeni na zdejším hřbitově. U márnice jsme se však raději dlouho nezdrželi a šli jsme se podívat na druhou stranu lodi, která byla osazena opět dvěma okny a k níž byla přistavěna přípravna pro kněží alias sakristie. Pak jsme zvedli hlavy a na břidlicové střeše jsme nemohli přehlédnout sanktusník s lucernou a jehlancovou stříškou, která roku 1870 nahradila původní cibulovou báň. Ve věžičce visel zvon z roku 1927, jehož předchůdce byl během první světové války zrekvírován.

Spolu s ním byl sundán také prostřední věžní zvon z 15. století, jenž byl také roku 1927 nahrazen novým. Další naše kroky pak vedly k přední straně kostela, jehož první verze byla zřejmě dřevěná a teprve v letech 1432–1438 získal zděnou podobu v pozdně gotickém slohu. Brzy jsme stanuli pod předsunutou věží, která měla gotickou podobu až do šedesátých let 16. století, kdy byla renesančně upravena. Z těchto přestaveb jsme však našli pouze renesančně upravené poslední patro věže ukončené mohutnou atikou s půlkruhovými štítky. Pod nimi jsme shlédli zvonicové patro, jež prosvětlovala okna s půlkruhovým záklenkem a dále jsme na hranolové věži spatřili už jen tři úzké otvory pod sebou, pouštějící světlo do jejich útrob. V přízemi věže jsme uviděli vstup s kamenným gotickým ostěním, ovšem když jsme ke dveřím přistoupili, pouze jsme zjistili, že byly pevně zamčené.

Za rohem jsme ještě našli přistavěnou věžičku, v níž se nacházelo schodiště vedoucí na hudební kůr a ke zvonů. Tím jsme uzavřeli obhlídku svatostánku, na jehož architektuře se podepsalo několik slohů od gotiky až po historismus 19. století a vydali jsme se k našemu autu. Když jsme vyšli ven z brány, krátce jsme se zastavili barokního pískovcového kříže z roku 1777 s volutovými křídly, na němž se samozřejmě nacházel ukřižovaný Kristus, k němuž ze soklu vzhlížel andílek. Na podstavci jsme našli kartuši s textem QVI PASSVS ES PRO /  NOBlS MISERERE /  NOBIs 0 PlE 0 /  W tC IS lESV / Ch r ÍSTE, což nám znělo jako slova z evangelia. Po bleskové zastávce u kříže jsme se již vrátili k autu, jímž jsme odjeli za druhou zajímavostí v Jerlochovicích. Tou byl vodní mlýn, který byl od církevní památky vzdálen pouhých 200 metrů, takže jsme k němu velice brzy přijeli.

Náš francouzský automobil jsme zaparkovali na břehu Husího potoka, který klapáč prostřednictvím náhonu napájel a vydali se na jeho obhlídku. Zeď mezi úzkou asfaltovou silnicí a pozemky s budovu mlýna nás spolehlivě přivedla ke klapáči, o němž existuje první zmínka již z roku 1470, kdy měl samozřejmě úplně jinou podobu. My jsme před sebou viděli patrový obdélníkový dům se zánovní oranžovou fasádou, který už od padesátých let 20. století sloužil k bydlení, jelikož mletí v něm bylo skončeno roku 1946. Špitálský mlýn tak stihl osud mnoha jiných klapáčů, které byly komunistickým centrálním plánováním po nástupu k moci zrušeny, přičemž tehdejší vláda vůbec nebrala v potaz úžasnou historii mlýnských budov. Ještě více nás u každého takového mlýna děsilo pomyšlení na to, že mlynáři museli jít pracovat do JZD či do jiných státních podniků a neměli žádnou šanci na tom něco změnit.

Když jsme zahnali smutné myšlenky, nahlédli jsme na nádvoří mlýna a pak jsme se šli podívat na jeho zadní část. Silnice z této strany budovu obtáčela jako had, což nám umožnilo snadnější průzkum domu, k němuž zde byl přilepen malý přístavek. Trochu nám připomínal garáž a zřejmě i k tomu to účelu v době naší návštěvy sloužil, nicméně v přístavku bývala strojovna a to až do zrušení mletí obilí. Zde naše obhlídka bývalého mlýna skončila. Vrátili jsme se tedy k autu, v němž jsme si přečetli pár informací z mlýnské historie. Dozvěděli se třeba, že klapáč své jméno získal patrně už 15. století, kdy jej šlechtic Jan ze Žerotína daroval fulneckému špitálu, kterému z něj plynuly zisky a také v něm měl mletí zadarmo. Když jsme si ve vlastních vytištěných papírech přečetli všechny dostupné informace, odjeli jsme do centra Fulneku na Komenského náměstí, které nám nabídlo vydatnou porci dalších památek.

Po příjezdu na náměstí jsme náš povoz odložili pod bývalým klášterem řádu augustiniánů a vyrazili jsme na obhlídku památek, které nám nabízelo centrum Fulneku, pojmenované po učiteli národů. Nebylo to v onen prosincový den poprvé, a jak se později ukázalo, tak ani naposled, kdy jsme se s osobou Jana Amose Komenského setkali. Zdejší obyvatelé byli patrně na jednoho z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů náležitě hrdi, i když ve městě pobýval pouze v letech 1618 – 1621, kdy se stal posledním správcem fulneckého českobratrského sboru. Dokonce tady po něm pojmenovali vlastní náměstí, což nám nijak nevadilo, protože jsme se na našich cestách imaginárně přejedli všech těch se jménem našeho prvního prezidenta Masaryka. Už před příjezdem na náměstí jsme věděli, že první písemná zmínka o městě pochází z roku 1293 a že Fulnek byl střediskem velkého panství.

Neobvykle velké čtvercové náměstí tomu nasvědčovalo, nicméně jsme předpokládali, že bude obklopeno starými domy s podloubími, tak jak to obvykle u těchto měst bývalo. Když jsme se však rozhlédli kolem sebe, nic takového jsme neviděli, což nám ovšem nezabránilo v tom, abychom se vydali na okružní cestu po náměstí, jímž kdysi procházeli poutníci či kupci na svých cestách z jednoho rohu do druhého. Záhy jsme se dozvěděli důvod absence historických domů. Nahlédli jsme totiž do vlastních zdrojů a na vytištěných papírech jsme si přečetli, že v květnu 1945 bylo v rámci osvobozovacích bojů historické jádro města těžce poškozeno velkým požárem. Městské dominanty sice zasaženy nebyly, zmizely však všechny domy na náměstí a většina ostatních v přilehlých ulicích. Po odklizení trosek zbyla jen radniční věž a čelní zdi domů severní zástavby.

Později byl střed města obnoven podle projektu brněnského architekta Z. Sedláčka z roku 1948, podle něhož bylo náměstí obestavěno jen ze tří stran a jižní strana s kostelem byla ponechána volná. Díky tomu jsme z centra mohli pěkně vidět na zámek. Na závěr jsme si přečetli, že domy pocházejí z padesátých a šedesátých let 20. století a jejich průčelí napodobuje fasády zničených domů. Následně jsme téměř uprostřed náměstí jsme narazili na barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice, který roku 1718 vytvořil olomoucký sochař Jan Sturmer podle mariánského sloupu na vídeňském náměstí Am Graben. Na vrcholu sloupu jsme spatřili Boha Otce obklopeného nadílky, u jehož nohou se vznášela holubice, zosobňující Ducha Svatého. U paty sloupu jsme uviděli svatou Rodinu, přičemž mezi Marií a Josefem se nacházel Bůh Syn v dětské podobě.

V nice u sv. Rodiny naším očím neunikla postava Jana Křtitele a na druhé straně sloupu jsme našli sochy sv. Rocha a sv. Šebestiána, představiteli ochránců proti moru. Samotný sloup byl umístěn na bohatě zdobeném podstavci ve tvaru zkoseného čtverce, zkrášleného nízkými pilíři s plastickými ozdobami v podobě květin a ovoce. Náhledně jsme se pomalu přesouvali k radnici, ale než jsme se jí začali věnovat, v rohu náměstí nás čekalo další sochařské dílo. Jednalo se o kamennou barokní kašnu se sochou sv. Jana Sarkandra z roku 1749, jejíž autorství je připisováno olomouckému sochaři J. G. A. Heinzovi. Potěšilo nás, že už druhé zdejší umělecké dílo pocházelo z místa našeho bydliště a o to radostněji jsme se pustili do obhlídky kašny. Uprostřed čtyřlisté nádrže jsme na vysokém volutovém třístranném podstavci uviděli sochu sv. Jana Sarkandra, u jehož nohou se nacházeli dva andílci v dětské podobě.

Na jednotlivých stranách podstavce jsme shlédli reliéfy, představující epizody Sarkandrova mučení, což tedy pro nás nebyla příjemná podívaná. Když jsme si sousoší světce v kanovnickém šatu prohlédli, vydali jsme k radnici, jenž byla vybudována v roce 1610 za finanční podpory Jana Skrbenského z Hříště a nepřekvapilo nás, že v průběhu staletí několikrát vyhořela při velkých požárech města. Vždy byla obnovena, nicméně po požáru v roce 1945 zůstala stát z celé stavby pouze věž, v jejímž interiéru se dochovaly valené klenby s výsečemi a s renesančním štukovým dekorem v přízemí. Stejně jako u domů na náměstí byla také radnice obnovena v téměř stejné podobě, jakou měla v minulosti a tak jsme si ji rádi prohlédli. U věže jsme napočítali pět pater, na fasádě v přízemí jsme našli pásovou bosáž a na nárožích lisénové rámce.

V patrech se nacházela sdružená pravoúhlá okna s kamenným ostěním a pod segmentovou římsou jsme si na věžních hodinách v dekorativním štukovém rámci zkontrolovali správný čas. Nad hodinami jsme spatřili arkádový ochoz, který vznikl až při poválečné obnově radnice, z něhož mohl být pěkný výhled na město a okolí. Věž byla zakončena barokní cibulové bání s lucernou, která byla totožná s tou, jež se zřítila při požáru v roce 1945. V průčelí jsme našli dvě repliky kamenných pamětních desek, přičemž nad vchodem byla deska s městským znakem v kartuši zdobené plochými zavinutými páskami a nad oknem prvního podlaží se nacházela deska s aliančním znakem Skrbenských, majitelů fulneckého panství v roce výstavby radnice. Viděli jsme však pouze kopie, neboť originály desek byly uloženy v radničním sklepě, což nám však nevadilo.

Ještě chvíli jsme si prohlíželi sídlo hejtmana, jemuž pomáhali úředníci, písaři či důchodní a pak jsme se vydali směrem k našemu autu. Když jsme k němu dorazili, nehodlali jsme ještě odjet, ale pouze jsme kolem našeho povozu prošli a zamířili za dalším hodnotným sochařským dílem, stojícím v druhém rohu náměstí. Jednalo se o kamenné barokní sousoší sv. Jana Nepomuckého s anděly, který byl umístěn na třístranný volutový podstavec. Opět nás potěšilo, že mimořádně kvalitní sochařské dílo bylo vytvořeno olomouckým sochařem, nicméně jméno autora nám zůstalo neznámé. Na podstavci jsme shlédli tři reliéfy ze života světce a pak jsme se chvíli věnovali soše sv. Jana Nepomuckého, který se vznášel nad oblaky v tradičním kanovnickém šatu a v pravé ruce pozvedal krucifix. Když jsme si celé dílo prohlédli, obrátili jsme svou pozornost k domu za sousoším, který si na počátku 18. století nechal postavit fulnecký měšťan E. Knurr.

Původní dům byl v polovině 19. století rozšířen o další dvě křídla, čímž vzniklo uzavřené čtvercové nádvoří, do něhož jsme pouze nahlédli o tři roky později, ale to je jiný příběh. Onen prosincový den se nám budova, částečně zapuštěná do svahu, už na první pohled hodně líbila. Příjemné pokoukání nezpůsobila jen rekonstrukce domu z let 2014 – 2018, ale také harmonicky sladěná fasáda. Na boční straně původní budovy jsme uviděli pilastry s patkami a pak jsme se šli podívat na průčelí domu s jedenácti okny v druhém, a stejným počtem v prvním patře. V druhém podlaží naše oči potěšily římsy s bohatými štukovými výplněmi nad okny, v nichž se střídaly stylizované mušle a volutové konzolky s plastickými obličeji, doplněné dekoračními závěsy z květin nebo plodů. Nejzajímavější částí domu byl pro nás bohatě zpracovaný vstupní portál s mohutnými pískovcovými sloupy, v jehož středu jsme nade dveřmi spatřili reliéf Korunování Panny Marie.

Po obou stranách reliéfu jsme našli několik andělíčků a také andělských dětských obličejů. Dovnitř domu jsme se však nedostali, neboť informační centrum bylo zavřené, stejně jako sousední muzeum J. A. Komenského, které zrovna procházelo rekonstrukcí. Turistickou známku jsme si tedy museli jít koupit na protější stranu náměstí do trafiky a poté jsme již zamířili k bývalému klášteru augustiniánů s přistavěným kostelem Nejsvětější Trojice. Komplex budov s farou na svahu Zámeckého vrchu jakoby nám chtěl podat pomocnou ruku a ke snadnějšímu výstupu před nás předestřel kamenné barokní schodiště, vsazené mezi dvě zdi, chráněné kamennými deskami a doplněné na vnitřní straně zděným madlem. Virtuálně jsme za tuto pomoc stavitelům areálu poděkovali a přiblížili se k velké půlkruhové bráně, kterou se na schodiště vstupovalo.

Vzhledem k tomu, že brána byla ozdobena pěknými sochami svatých z druhé čtvrtiny 18. století, na chvíli jsme se u ní zastavili a díla některého ze sochařů olomouckého okruhu jsme si prohlédli. Uprostřed oblouku brány jsme mezi toskánskými pilastry spatřili reliéf ženské hlavy, nad níž se nacházel bohatě členěný vlys a trojúhelníkový tympanon. O chvilku později jsme na druhé straně tympanonu našli reliéf Korunování Panny Marie v oválné kartuši s volutami a dekorativními festovy, ale ještě předtím jsme shlédli tři pískovcové sochy svatých na vrcholu brány. Nejprve to byla socha sv. Josefa s Ježíškem v náručí, provedená v tradičním rozevlátém rouše a s kovovou svatozáří nad hlavou. Následovala socha sv. Ambrože v biskupském šatě, s mitrou na hlavě a se zdviženou žehnající pravicí, přičemž v druhé ruce držel knihu.

Na závěr jsme viděli sochu sv. Augustina, jenž byl rovněž oblečen v biskupském šatě, na hlavě měl mitru a i on v levé ruce držel rozevřenou knihu. Když jsme si sochy prohlédli, vydali jsme se po schodišti vzhůru. Zdolávali jsme jeden stupeň za druhým, sem tam jsme se zastavili na odpočívadle, abychom se ohlédli a z výšky se podívali na náměstí pod námi. Litovali jsme pouze toho, že schodiště nebylo vystavěno ve 20. století a nebylo pohyblivé jako ty v obchodních domech. Za vynaloženou námahu jsme se na konci schodiště setkali s dvojicí prostovlasých andělů v rozevlátých rouchách, kteří měli na zádech mohutná křídla a pod jejichž dozorem jsme vstoupili na plošinu s církevními stavbami. Z vydlážděného prostoru se nám naskytl úžasný pohled na centrum města, na který spolu s námi už desítky let shlížela kamenná dvojice světců, nicméně sochy se tu nacházely hned tři.

Nejprve jsme narazili na barokní sochu sv. Floriána ze druhé čtvrtiny 18. století, jenž byl proveden v obvyklém ikonografickém pojetí římského vojáka, který stál na hranolovém podstavci s kartuší, vyplněnou reliéfem. V jeho těsné blízkosti se nacházelo barokní pískovcové sousoší sv. Jana Nepomuckého s andílky na válcovém podstavci s drobnými bočními volutami, zhotovené v roce 1746. Na soklu stála postava světce v obvyklém kanovnickém úboru, s hlavou skloněnou ke kříži, který držel v levici a pravou ruku měl položenou na hrudi. U nohou světce po levé straně byla umístěna postavička andílka, držící rozevřenou knihu a kladoucího prst na ústa, zatímco po pravé straně jsme viděli andílka se sepjatýma rukama, jak shlížel k světci. Opodál stál na vysokém hranolovém podstavci s kartuší, zdobenou reliéfem, druhý sv. Jan Nepomucký, který měl tentokrát u nohou figuru Hereze neboli zbloudilého kacíře.

Po obhlídce všech tří soch jsme svou pozornost obrátili k samotnému jednolodnímu kostelu s mansardovou střechou, uprostřed níž jsme spatřili lucernu s cibulovou bání. Pak jsme již začali studovat průčelí stavby, která byla vybudována mezi lety 1750 - 1760 na místě gotického kolegiátního kostela při řeholním domě augustiniánů. Při pohledu na tu bohatou výzdobu jsme se nedivili tomu, že se kostel Nejsvětější Trojice řadí k nejvýznamnějším barokním stavbám severovýchodní Moravy. Jeho pravděpodobný stavitel a místní usedlík Mikuláš Thalherr si právem zasloužil náš obdiv za to, jaké dílo díky němu ve Fulneku vzniklo. Průčelí bylo svisle členěno pilastry s iónskými hlavicemi, doplněné uprostřed dvojicí mohutných sloupů z kamenných kvádrů, mezi nimiž jsme v horní části zahlédli rozeklaný štít se symbolem Božího oka v trojúhelné svatozáři a plastikami andělů.

Dole jsme spatřili vchod a po jeho stranách dvě půlkruhová okna, která byla obložena kamennými deskami a nad nimi se ve výklencích nacházela první dvojice evangelistů. Jednalo se o sochy sv. Jana a sv. Marka, nad kterými jsme našli další trojici oken a o patro výš stál v nikách sv. Lukáš a sv. Matouš, druhá dvojice evangelistů. Uprostřed mezi sloupy jsme uviděli nápisovou desku bez textu, nad kterou byla kartuše s reliéfním obrazem Nejsvětější Trojice a pak jsme naše oči zvedli k nejvyšším partiím průčelí, který završoval štít se sdruženými polovičními pilastry. Na štítu s půlkruhově zaklenutým oknem se nám líbily štukované rokajové kartuše a vázy s plamenem po jeho stranách. Když jsme si pečlivě průčelí prohlédli, zaměřili jsme se na kapli sv. Josefa oválného půdorysu, která však zvenčí měla polygonální tvar. Kaple byla krytá plechovou bání, k níž přiléhala obdélná patrová předsíň s pultovou střechou.

Interiér kaple osvětlovala dvojice půlkruhově ukončených oken a ve východní stěně našim očím neunikla vysoká půlkruhová nika, ve které jsme našli mramorový kříž s textem, chválící Ježíše Krista. Do předsíně se zamřížovanými okny se dalo vstoupit dveřmi s pískovcovým portálem, ale ty byly stejně jako hlavní pevně zamčené, takže jsme se dovnitř nepodívali. U kaple jsme si ještě krátce prohlédli obdélný patrový přístavek sakristie, jehož hladká fasáda byla rozdělena jednoduchou kordonovou římsou a pak jsme se přesunuli na druhou stranu kostela, kde se nacházela fara. Jednopatrová fara obdélného půdorysu s hladkou fasádou vznikla v roce 1784 přestavbou původního augustiniánského kláštera, založeného již roku 1389. V hlavním průčelí fary jsme narazili na pískovcový portál s půlkruhovým záklenkem, vedoucím do křížové chodby, ale také tyto dveře byly zavřené.

Následně jsme se vrátili před kostel, prošli kolem jeho průčelí a zabočili jsme doprava. Vzápětí jsme stanuli pod kamenným schodištěm, které nás přivedlo k Černé věži. Když jsme pod hláskou prošli po terase, ocitli jsme se nad areálem kláštera s kostelem Nejsvětější Trojice, které jsme měli pod sebou jako na dlani. Mohli jsme si tak prohlédnout další jeho části, které jsme předtím nemohli vidět. Viděli jsme tak boční strany kostela s půlkruhově zaklenutými okny a ukončené profilovanými korunními římsami či půlkruhově uzavřený presbytář, který disponoval stejnými okny. Na západní straně presbytáře nám neunikla druhá sakristie s oratoří v patře a s přistavěným vřetenovým schodištěm. Když jsme výhledy dostatečně pokochali, zaměřili jsme se na již zmíněnou Černou věž, jediný pozůstatek městského opevnění, které v minulosti obklopovalo náměstí.

Hranolová strážní věž, která svou nynější podobu získala v roce 1817, se nad námi hrdě tyčila k zatažené obloze a tak jsme si nedávno opravenou stavbu rádi prohlédli. Pod kupolí jsme spatřili čtveřici oken s půlkruhovým záklenkem, za nimiž jsme jen mohli tušit zvon sv. Kateřiny a jeho menšího kolegu, který sem byl přemístěn roku 1995 z kláštera kapucínů na protějším kopci. Bohužel nám Kateřina nezvonila na uvítanou slavnostní ódu tak jako Petře Kvitové, když tato tenistka vyhrála v roce 2011 poprvé Wimbledon. Když si naše maličkosti prohlédli horní část věže ze 17. století, sklouzli jsme očima pod kordonovou římsu, kde jsme spatřili malé okénko, osvětlující schodiště uvnitř stavby. O něco níže jsme pak uviděli úzké otvory, patrně střílny z období středověku, což svědčilo o tom, že spodní část věže vznikla již v období gotiky.

Líbila se nám také bosáž na nároží věže, imitující kamenné zdivo. Pak jsme již po terase prošli kolem hlásky, která svůj název získala podle tmavé střešní krytiny ve tvaru kupole a vzápětí jsme se vydali na cestu za posledním cílem tohoto výletu, jímž byl zámek, nacházející se vysoko nad námi. Museli jsme tedy zdolávat další stoupání ve svahu Zámeckého vrchu a za další serpentinou se nám naskytly opět výhledy na město, klášter s kostelem a také na Černou věž, která se teď pro změnu nacházela pod námi, respektive její kupole byla přibližně ve stejné jako my. Dlouho jsme se zde ale nezdržovali a pokračovali jsme dál ve výstupu po modré mezinárodní trase E3 spojující Atlantik s Černým mořem, nicméně tak daleko jsme neměli v úmyslu jít a spokojili jsme s nejbližším cílem, jímž byl už několikrát zmiňovaný zámek.

Ačkoliv jsme byli vždy díky Bohu ateisté, snad pod dojmem návštěv tolika církevních památek jsme se podvědomě začali modlit, aby se ze zatažené oblohy nespustil znovu déšť a mohli jsme si tak zámek v klidu prohlédnout. Brzy jsme k němu v pořádku dorazili, tedy spíše k jedné jeho části, nazvané Dolní či Nový zámek, který tvořila rozsáhlá podlouhlá s budova s mansardovou střechou a vikýři, s krátkým příčným křídlem, v němž se nacházel hlavní vstup do areálu. Vchodové dveře, umístěné mezi dva pilastry, však byly zavřené, což nás ovšem nijak nepřekvapilo, neboť jsme už předem věděli, že se dovnitř Dolního ani Horního zámku nedostaneme. Ve své dlouhé historii totiž nebyl nikdy veřejnosti přístupný a totéž platilo i v době naší návštěvy. Nad vchodem jsme si prohlédli desku s erby předchozích majitelů zámku Václava Bruntálského z Vrbna a Karla Čejky z Badenfeldu.

Tito pánové se nejvíce zasloužili o přestavbu zámku, ale mnohem více nás zaujala jiná část Dolního zámku. Jednalo se o válcové baštové rondely s helmicemi, které se nacházely na nárožích zámku a dalších jeho částech, které nám připomněly, že Dolní zámek byl vystavěn na místě starého hradebního opevnění. K odstraňování původního opevnění došlo v druhé 17. století a počátkem století následujícího již zde stála řada jednopatrových budov s okny a střílnami. Nicméně definitivní podobu zámek získal po požáru v roce 1801, po němž došlo k dalším úpravám a přestavbám. Dolní zámek tak nabyl současné podoby podélné dvoupodlažní budovy, kopírující severozápadní hranu Zámeckého kopce, pod nímž se rozkládalo město. Po svém dokončení v něm vznikly vrchnostenské kanceláře úředníků, byty zaměstnanců, konírny, kolny, hospodářské prostory a do roku 1848 zde existoval panský šenk.

Více jsme toho na Dolním zámku uvidět nemohli a tak jsme pokračovali ve výstupu k druhé části šlechtického sídla. Za další zatáčkou jsme po pravé straně minuli kamenný přístřešek s klenutým výklenkem, v němž možná kdysi bývala studánka nebo nějaký pramen. Následně jsme konečně došli na vrchol Zámeckého kopce, na němž stál hrdě Horní zámek, který vznikl přestavbou bývalého rozsáhlého hradu, který tu pravděpodobně existoval již na konci 13. století. Také Horní zámek získal svoji konečnou podobu až počátkem 19. století po rozsáhlém požáru, kdy se z renesančního kastelu se čtyřmi křídly, nízkými nárožními věžemi, atikou a raně barokní věží, dochovala jen obdélná, mírně zalomená budova se čtyřmi nadzemními podlažími. Stavbu projektoval architekt Jaa Mihatsche, knížecí lichtenštejnský stavitel a dílo vznikalo v letech 1802 – 1824.

V této podobě jsme zámek viděli i my, bohužel jen zpoza plotu, na němž visely výstražné cedulky se zákazem vstupu. Další nám pro změnu hrozily hlídacími psy, takže jsme na budovu viděli jen z dálky a to se ještě šlechtické sídlo lehce nořilo do oparu. Každopádně jsme tady nikoho nepotkali a tak jsme se v klidu prošli podél plotu a přitom si prohlíželi zámeckou budovu. Když jsme došli na konec plotu, vrátili jsme se k vodárně, která stála naproti zámku a vylezli na kopeček, z něhož jsme zámek s hranolovou věží viděli zase trochu jinak. Spatřili jsme tak empírový pilířový balkonek s patrovou terasou a pokochali se pohledem na pěknou fasádu s jednoduchými lisénovými rámci a okny v hladkých šambránách s ušima. Samotná budova byla kryta mansardovou střechou s vikýři nad korunní římsou a jelikož nedávno získala nový kabát, zářila do dálky jako žlutý maják.

Když jsme se pokochali pohledem na zámeckou budovu, otočili jsme se na druhou stranu, neboť za námi se nacházel zbytek původní francouzské zahrady, jejíž původ sahal do doby Václava Bruntálského z Vrbna. Do areálu jsme nahlédli opět jen přes plot, ale ani tak nám neunikla dvojice pozdně barokních patrových pavilonů s valbovou střechou, které stály po stranách schodiště ve střední části zámeckého parku. Dále jsme viděli přízemní domek zahradníka, vystavěný patrně na přelomu 18. a 19. století na konci prostřední části zahrady. Nejvíce se nám líbila oválná kamenná nádrž s nízkou obrubou, která se nacházela ve středu upravené plochy a když jsme si všechno prohlédli, nastala vhodná chvíle na to, abychom se seznámili s historií zámeckého komplexu.

Historická fakta jsme načerpali z vlastních vytištěných papírů, z nichž jsme se dozvěděli třeba to, že na místě zámku patrně již roku 1293 hrad, který kdy patřil pánům z Lichtenburka. Zaujalo nás, že ve čtyřicátých letech 17. století drželi Fulnek Švédové, kteří měli na zámku až do roku 1650 velkou vojenskou posádku. Po jejich odchodu, v letech 1653-1655, bylo modernizováno opevnění zámku, který tak získal charakter raně barokní pevnosti s dvojitou hradbou se zastřešenými rondely ve vnějším obvodu hrazení. Těch informací byla spousta a když jsme si je dočetli, pomalu jsme se vydali ze zámeckého kopce dolů k autu na Komenského náměstí, jímž jsme poté odjeli do Hradce nad Moravicí, kde jsme navštívili naše známé. Chcete-li vědět, co všechno jsme ve Fulneku viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme v prosinci navštívili zmoklý Fulnek a dozvíte se víc. 

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_prosinci_navstivili_zmokly_Fulnek/