Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.

Nejprve jsme se totiž jeli podívat na bojiště u Lipan, kde proběhla poslední velká bitva husitských válek a teprve potom jsme zamířili do zmíněného malebného městečka. Po příjezdu do Kouřimi jsme naše černé SUV zaparkovali na Okružní ulici a vyrazili za poznáváním památek a zajímavostí, které jsme našli hlavně v centru města. Abychom se do středu Kouřimi dostali, museli jsme projít nádhernou Pražskou bránou a ulicí stejného jména, která nás kolem bývalého pivovaru přivedla na Mírové náměstí. Ihned jsme zamířili ke staré radnici, v níž jsme si prohlédli exponáty muzea Kouřimska a poté jsme se již věnovali zajímavostem, soustředěným na Mírovém náměstí, které se svou rozlohou cca 16 250 m2 patří k největším v našich středověkých městech a na němž se zachovalo původní dláždění z konce 19. století.

Stará radnice

Nejprve jsme si tedy prohlédli budovu Staré radnice, která byla uprostřed kouřimského náměstí postavena ve 14. století v gotickém slohu a o 200 let později byla renesančně přestavěna. V letech 1670 a 1692 vyhořela, ale vždy byla opravena. V roce 1782 radnici přestavěl architekt Jan Josef Wirch do pozdně barokní podoby, z níž se dochovaly lunetové klenby. V letech 1849 - 1850 byla přistavěna zadní část a vzápětí budova přestala sloužit vedení města, které se přestěhovalo do nového sídla. V šedesátých letech 20. století byly v budově instalovány muzejní sbírky, v roce 1992 dostala radnice novou střechu, fasádu a byly provedeny další nezbytné opravy. Také v době naší návštěvy v ní sídlila pobočka Regionálního muzea v Kolíně s expozicí o historii, výstavní síní a informačním centrem.

Stáli jsme u jednopatrové budovy s mělkým středovým rizalitem v hlavním západním průčelí, které bylo členěno ozdobnými pilastry a okenními římsami. Na tomto průčelí jsme uviděli barokní reliéfní městský znak a na tom jižním jsme narazili na kamenný kvádr z původního žaláře s vyrytým nápisem „… seděl jsem tu pro kantora“ z roku 1653. Když jsme přišli ke dveřím, tak ještě než jsme vstoupili dovnitř, prohlédli jsme si tři pamětní desky na fasádě. Vlevo do dveří se nacházela pamětní deska se jmény významných místních rodáků, jimiž byli zoolog a profesor na Karlově univerzitě František Vejdovský, kronikář a katolický kněz Jindřich Václav Zyvalda, univerzitní profesor Jan Fortius Chyba se svým kolegou Matoušem Collinusem z Chotěřiny a konečně právník, politik, soudní písař a mistr pražské univerzity Brikcí z Licka.

Na druhé straně vchodu byla jedna deska věnována pouze zmíněnému Matouši Collinovi a na té sousední jsme našli další kouřimské rodáky, jimž byli grafik a sochař Jan Evangelista Růžička, lékař v oboru pediatrie Václav Pexa, malíř Augustin Satra, hudební spisovatel Richard Veselý a grafik František Kysela. Pak jsme již vstoupili dovnitř budovy a věnovali se muzejním expozicím, čemuž je věnován samostatný článek. Když jsme vyšli z muzea ven, pokračovali jsme v obhlídce zajímavostí ve středu náměstí, mezi něž patřil také pěkný rozcestník se směrovými šipkami a vedle stojící sloup se soupisem památek. Na sloupu se nacházela trojice oválných desek s význačnými turistickými cíli v Kouřimi a nám se na nich líbil historický vzhled, díky němuž oba sloupy na náměstí působily naprosto přirozeně, jakoby zde stály už odjakživa.

Památník astronomického středu Evropy

Jen o pár decimetrů vedle obou sloupů se nacházel Památník astronomického středu Evropy od Jaroslava Poula z roku 2010. Původně jsme si mysleli, že jsme se právě v onom středu starého kontinentu ocitli, jenže vzápětí jsme byli naším hráčem geocachingu vyvedeni z omylu. Pravý astronomický střed Evropy alias průsečík 50. rovnoběžky a 15. poledníku, se podle něj nacházel asi 1,5 km od města v poli u silnice vedoucí na Svojšice, kde již o dva roky dříve odlovil kešku. Pomník tvořila drátěná zeměkoule, sestavená z rovnoběžek a poledníků na dvou sloupcích, stojících nad mramorovou deskou s mapou ČR a vyznačenou Kouřimí, nad kterou se vznášelo železné závaží, zavěšené na ocelovém lanku. Nápis na zmíněné desce pak hlásal, že se jedná o geografický střed Evropy, nicméně my jsme díky našemu hledači ukrytých schránek věděli, že to není pravda.

Informační tabule o středověkém opevnění města

Následně jsme zamířili do stínu vzrostlých stromů, pod nímž se nacházely pěkné lavičky a také informační tabule naučné stezky s číslem 1, která nám prozradila některá fakta o středověkém opevnění města. Dozvěděli jsme se, že hradby byly budovány současně s výstavbou města již v polovině 13. století. Zaujalo nás, že na jeho stavbu osobně dohlížel dle dochovaných záznamů král Přemysl Otakar II., který ho dával v roce 1261 za vzor i ostatním královským městům. Na obrázku jsme si prohlédli středověký plán města se systémem opevnění v podobě, která se zachovala na mapě stabilního katastru z roku 1841. Během procházky městem jsme si toto opevnění velmi podrobně prohlédli a museli jsme konstatovat, že se na něm od poloviny 19. století prakticky nic nezměnilo, což jsme považovali za velký zázrak.

Kašna se sochou Panny Marie Immaculaty

Když jsme si fakta o městských hradbách přečetli, vydali jsme se ke kašně čtvercového půdorysu z roku 1850, jejíž stěny zdobily oválné reliéfy v obdélných polích. Ze středu nádrže vystupoval hranolový sokl, z něhož vytékala dvěma proudy voda a na němž stála socha Panny Marie Immaculaty, zachycená ve svém tradičním postoji na zeměkouli obtočené hadem a se sepjatýma rukama. Zaujalo nás, že socha byla původně umístěna na Mariánském sloupu, vztyčeného podle neověřené místní tradice roku 1694. O umístění ve výšce svědčily protáhlé proporce dolní části postavy, oděné do splývavé drapérie, mírně zčeřené do spirálovitě stočených záhybů. Podle tabulky s různými letopočty bylo sochařské dílo několikrát opravováno, ale tyto zásahy naštěstí nijak nesnížily jeho kvalitu.

Pomník obětem 1. a 2. světové války

Od kašny jsme zamířili pod dva památkově chráněné jasany, v jejichž stínu stál pomník obětem 1. a 2. světové války. Na betonovém díle jsme v horní části našli nápis NA PAMĚŤ SPOLEČNÝCH BOJŮ A VÍTĚZSTVÍ a pod ním druhý ZDE ULOŽENA JE PRSŤ Z BOJIŠTĚ ZBOROVSKÉHO, u něhož se nacházela jakási měděná nádoba. Ta nám připomínala urnu a trochu nás zamrazilo, když jsme si uvědomili, že obsahuje hlínu nasáklou krví československých vojáků, kteří v červenci 1917 bojovali za svobodu v blízkosti ukrajinské obce Zborov. Pod nádobkou jsme si na černé desce přečetli jména kouřimských občanů, zahynulých v první světové válce a o něco níže pak byla druhá deska, tentokrát se jmény obětí druhé světové války. Dlouho jsme se na tomto smutném místě nezdrželi a šli se podívat na další zajímavosti Mírového náměstí.

Spolkový dům tělocvičné jednoty Sokol a rodný dům Františka Kysely

Kolem nás se nacházelo 35 měšťanských domů na původních středověkých parcelách, vytyčených při založení města ve 13. století. Po mnoha požárech a následných přestavbách si však bohužel žádný z domů nezachoval původní středověkou podobu, přesto jsme některým z nich věnovali větší pozornost. Prvním domem, který jsme podrobněji shlédli, byl dům tělocvičné jednoty Sokol s číslem 79, který vznikl na místě gotického domu "U hroznu" v letech 1894 - 1896. Rozlehlý sál v zadním traktu s původní štukatérskou a malířskou výzdobou byl na přelomu 19. a 20. století jedním z hlavních center zdejšího společenského života. Na sousedním domě č.78 jsme pak našli pamětní desku Františka Kysely, který se v tomto domě v roce 1881 narodil. Byl to významný český výtvarník, profesor a rektor umělecko - průmyslové školy v Praze.

Měšťanské domy čp. 42, 44, 47 a 48

Pak nás čekala řada domů v dolní části náměstí. Začali jsme u nárožního domu č. 48, jenž měl původně renesanční podobu a na počátku 20. století získal dnešní vzhled. Podobně na tom byl jeho soused s č. 47, který současnou podobu získal v druhé polovině 19. století. Zaujalo nás, že se v něm dochovaly mohutné středověké klenuté sklepy, částečně vytesané do skály. O něco dál stál dům č. 44, jenž vznikl v letech 1998 - 1999 podle návrhu architekta Jana Bočana jako novodobá zástavba proluky po zbořeném středověkém domě, ale jeho mládí na něm nebylo vůbec poznat. Pak jsme se zastavili u nárožního domu č. 42 se středověkými sklepy, jenž byl do současné podoby upraven v 18. a 19. století. Nejvíce nás na něm zaujalo, že jeho součástí bylo sýpkové patro, v němž se skladovaly obilniny.

Pomník Prokopa Holého

Následně jsme se museli kousek vrátit, protože jsme u domu č. 44 minuli pomník Prokopa Holého, ukrytý pod stromy blíže středu náměstí. Památník husitského vojevůdce, byl odhalen v roce pětistého výročí bitvy u Lipan a tvořilo jej několik balvanů. Ten největší z nich byl přivezen z lomu u vesnice Chotýš nedaleko Kostelce nad Černými lesy a našli jsme na něm tabulku s nápisem "Prokopu Velikému" a letopočty 1434 - 1934. Vzhledem k tomu, že Kouřim patřila k husitským městům, tak nás přítomnost takového pomníku nepřekvapila. Nástupce po smrti Jana Žižky na pozici hlavního hejtmana husitské polní obce si takovou poctu navíc zasloužil, neboť své vojáky vedl 10 let a neprohrál žádnou bitvu v poli, až teprve bitvu u Lipan 30. května 1434. Na památník této bitvy jsme se byli podívat o pár desítek minut dříve a podrobnosti o něm najdete v jiném článku.

Zvonice

Od kupy balvanů jsme se vydali směrem ke kostelu sv. Štěpána, jemuž je věnován samostatný článek. Cestou jsme minuli řadu domů s čísly 12, 11, 10 a 9, na nichž jsme nenašli nic zajímavého a brzy jsme stanuli pod 34 metrů vysokou goticko - renesanční zvonicí. Nad námi se tyčila hranolová věž, dílo italského mistra Filippa z roku 1525, představující nejvýznamnější dochovanou renesanční stavbu v Kouřimi. Zaujalo nás, že zvonice byla v době svého vzniku nižší než dnes a její původní dřevěné zvonové patro bylo zastřešeno renesanční helmicí s ochozem, ale obě tyto části shořely roku 1670 za jednoho z četných požárů města. Zvonice je známa především zavěšením svých zvonů srdcem vzhůru, které jsme viděli o pár let dříve v Rovensku pod Troskami, ale zde v Kouřimi jsme tu možnost bohužel neměli.

Socha sv. Jana Nepomuckého

Zavřené dveře zvonice nás trochu překvapily, neboť jsme na internetu našli informaci, že je věž přístupná. O to dříve jsme si tedy prohlédli opodál stojící pískovcovou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1716 od neznámého autora, zhotovenou nákladem kouřimského děkana Antonína Jana Marche. Na hranolovém pilíři s obdélnými zrcadly jsme našli zbylých pár písmen nějakého textu a na něm jsme našli vlastní podstavec sochy s nepříliš srozumitelným chronogramem CVRTVM / AVXILIV. Postava světce byla oblečená v kanovnickém rouchu, zformovaném do měkkých záhybů, Výrazně rozšířená rocheta splývala ke kolenům v mohutných záhybech a mozzeta utvářela měkké horizontální záhyby. Pohled světce byl upřený k nebesům, přičemž smekal z hlavy biret, chystal se pokleknout a v levé ruce držel drobný kovový krucifix.

Nová radnice

Prohlídku staré radnice jsme měli už za sebou, ale ta nová nás čekal hned po obhlídce sochy sv. Jana Nepomuckého. Nová radnice nesla číslo popisné 145 a vznikla v letech 1880 – 1881 na místě středověké svatoštěpánské školy v pseudorenesančním slohu původně jako sídlo Občanské záložny. Stejně jako stará radnice byla sídlem muzejních expozic a to v letech 1906 – 1964, k čemuž sloužil sál v přízemí. V době naší návštěvy zde sídlila pošta a samozřejmě zde měl kanceláře městský úřad, ale do reprezentačních interiérů s malířskou a štukatérskou výzdobou z 80. let 19. století jsme se nedostali. Až později jsme se dozvěděli, že rok před naší návštěvou vyskočila z třetího patra radnice tehdejší starostka Kouřimi, která po pádu zemřela. Naštěstí jsme o tom nevěděli a v klidu jsme si budovu prohlédli.

Děkanství

Po chvilce jsme se přesunuli k růžovému domu, jehož počátky sahají až do doby založení královského města v polovině 13. století. Tehdy u vyústění Malotické ulice vznikl gotický měšťanský dům, jehož nejstarší známou majitelkou je až v roce 1620 měšťanka Voršila Zlonická, která jako nekatolička odešla po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 do emigrace a její pozůstalý majetek připadl do vlastnictví české královské komory. Opuštěný dům byl roku 1634 postoupen kouřimské farnosti pro zřízení nového sídla děkanství, jehož původní sídlo bylo zničeno. V roce 1692 vypukl v domě požár, který zničil nejen samotnou budovu, ale také všechny domy na západní straně náměstí, v Pražské ulici, radnici a věž Pražské brány. Vyhořelé děkanství se brzy dočkalo obnovy v barokním slohu, ale roku 1811 děkanství znovu vyhořelo společně se všemi domy v přilehlé Malotické ulici. Budova byla obnovena o 20 let později, kdy získala dnešní klasicistní podobu a současně byly nově postaveny hospodářské budovy na nádvoří. Od šedesátých let 20. století děkanství potřebám kouřimské farnosti sloužilo pouze částečně a většina jeho prostor byla pronajímána k různým účelům. Na počátku devadesátých let 20. století byla provedena částečná rekonstrukce budovy.

Domy čp. 2 – 5 zvané "Špalíček"

Od děkanství jsme se přesunuli znovu do středu náměstí, kde v 15. století stávaly kupecké krámy. Po přestavbě v první polovině 19. století je nahradily čtyři domy, které prostor dokázaly romanticky oživit a vůbec nám nepřipadlo, že zde stávalo něco jiného. Na domě s číslem 5 a bílo – růžovou fasádou jsme našli pamětní desku se jménem kouřimského rodáka Františka Václava Netáhlíka (1844–1916), který byl známý nejen jako cukrář, ale také jako všestranný umělec samouk, jehož tvorba sahala od cukrařiny po malířství a sochařství. Barevnou fasádu měly také sousední domy, oděné do žlutého či zeleného hávu a všechna obydlí dohromady působily opravdu harmonicky a mile. Jakmile jsme si je všechny z venku prohlédli, vrátili jsme se k domům v horní části náměstí.

Dům čp. 118 "Okresní dům" a Dům čp. 117 "Althanovský"

Zastavili jsme se až naproti Staré radnice u domu s číslem 118, jenž byl postaven v roce 1908 na místě gotického předchůdce a od svého počátku nesl název Okresní. Zaujalo nás, že v letech 1951 - 1964 v jeho prvním patře sídlilo kouřimské muzeum, nicméně v době naší návštěvy jsme zde v přízemí narazili na prodejnu potravin. Na výloze nás překvapil nápis Čechové, kupujte u Čechů a na nároží jsme obdivovali výrazný věžovitý arkýř a líbilo se také pseudorenesanční průčelí se secesními prvky. Vedle se pak nacházel dům čp. 117, jehož přestavbu si na přelomu 18. a 19. století vzali na starost majitelé svojšického panství Althanové, po kterých získal i své dnešní jméno. Asi nejvíce nás překvapilo, že si i přes ty různé přestavby dům zachoval starou černou kuchyni, gotické sklepní prostory a klenuté renesanční či barokní klenby.

Dům čp. 116 "U černého orla", Dům čp. 115 "Sobotkův" a Dům čp. 108 „Spořitelna“

O kousek dál jsme narazili na krásný dům se zelenou fasádou, na které jsme spatřili černého orla, podle něhož získal svůj název. Původně středověký dům získal později barokní fasádu a v roce 2012 byl opraven. V době naší návštěvy v něm sídlila lékárna, které ostatní domy mohly jen závidět, například hned ten sousední s číslem 115. Barokní dům z 18. století, v jehož patře se dochovaly původní záklopové stropy a dekorativní barokní malba z počátku 18. století, působil o hodně skromněji, ale i on se ním líbil. Škoda jen, že kavárna v něm byla zavřená. Následně jsme minuli otevřenou prodejnu s pečivem a zastavili se až u ústí Pražské ulice, kde stál dům č. 108. \\našli jsme je bohužel prázdný, ale předtím v něm sídlila spořitelna, jenž vznikla na místě velkého středověkého "Rybovského domu" v roce 1925 v konstruktivistickém slohu podle projektu architekta Antonína Falcmana.

Na nároží nás zaujal vikýř, pod nímž jsme obdivovali portál s alegorickými sochami Píle a Spořivost od sochaře Václava Amorta. U bývalé spořitelny jsme dokončili naši okružní procházku po Mírovém náměstí, které nám toho z hlediska turistického nabídlo opravdu hodně. Zklamáni jsme byli pouze z toho, že ani jedna pořádná restaurace ve městě nebyla kvůli dovoleným otevřená a najíst jsme se museli později v několik kilometrů vzdálené vesnici. Pomalým krokem jsme se tedy vrátili ke kostelu sv. Štěpána, který jsme si vzápětí z venku prohlédli, ale o tom již pojednává jiný můj článek. Chcete-li vědět, co dalšího jsme v Kouřimi viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme si po bitvě u Lipan podmanili městečko Kouřim a dozvíte se víc. Pokud jste také navštívili toto historické městečko, napište pod článek komentáře. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kourim_-_Mirove_namesti/

Historie :

Město Kouřim vzniklo v krajině osídlené lidmi už v mladší doby kamenné, do které v 6. století přišli Slované, kteří zde později založili osadu Stará Kouřim. Mohutné opevněné hradiště se mohlo směle měřit s Prahou, což se mu však stalo osudným, když bylo vyvráceno ve dvou taženích Boleslava I. Hradiště zaniklo kolem roku 936 a poté Přemyslovci založili na sousední ostrožně nové menší hradiště u svatého Jiří, které po vyvraždění Slavníkovců padlo do rukou Děpolticům, kteří zde měli svůj hrad. Současná Kouřim vznikla asi kilometr od té staré, o což se zasloužil pravděpodobně český král Václav I. a to zřejmě ještě před rokem 1250, nejspíše záhy po zničení kouřimského hradu v roce 1223. Jako první osídlence pozval do Kouřimi německé kolonisty ze Saska. Nejstarší známá písemná zmínka o městě pochází až z roku 1261, kdy ho král Přemysl Otakar II. dával spolu s Kolínem za vzor dalším královským městům, tedy v té době již muselo v nějaké formě existovat.

V roce 1334 zničil Kouřim požár, město ale bylo obnoveno díky císaři Karlu IV., který v té době byl pouze moravský markrabě a zemský správce. V letech 1402 - 1403 bylo stejně jako celý okolní kraj postiženo těžkým drancováním uherského vojska, v roce 1421 se kouřimští radní bez boje vzdali husitskému vojsku, nicméně při obsazování města bylo vypáleno cisterciácké probošství s kostelem sv. Martina. Po přistoupení ke čtyřem artikulům téhož roku se Kouřim stala husitským městem a na Čáslavském sněmu byl zvolen zástupce Kouřimi za jednoho z dvaceti zemských vladařů. V červnu 1424 Kouřim obsadil přímo Jan Žižka z Trocnova a město se na další desetiletí stalo členem táboritského a později sirotčího svazu. Kouřimští zůstali věrní husitství i po bitvě u Lipan v roce 1434 a králi Zikmundovi se podrobili až po roce 1436.

Na přelomu 15. a 16. století zažilo město nebývalý rozkvět, kdy zde působilo více než 16 řemeslných cechů a žilo zde přes 2 000 obyvatel, tedy více než dnes. Velkou pohromou byla pro město třicetiletá válka, která ukončila postavení Kouřimi jako jednoho z nejvýznamnějších měst Českého království, a také násilná rekatolizace v 1. polovině 17. století, která vyhnala do emigrace značnou část inteligence. Po válce bylo město v sutinách, vesnice v jeho okolí byly vylidněné a vypálené a počet obyvatel se snížil o neuvěřitelných 75 %. Až v roce 1740 byla formálně obnovena Karlem VI. městská privilegia a nová kapitola v historii města se začala psát až po roce 1781 díky osvícenecké politice Josefa II. Když při reformě územně správního uspořádání Českého království v roce 1850 došlo ke zrušení kouřimského kraje, ztratilo město staletou výsadu krajského města a stalo se střediskem malého Kouřimského okresu, který byl začleněný v roce 1868 do okresu Kolín.

Historie čerpána z těchto webů

https://www.cestyapamatky.cz/

https://www.hrady.cz/

Město Kouřim je držitelem turistické známky č.496.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kourim-c496