Stará pozořická pošta v Kovalovicích byla naším cílem během jednoho z mnoha výletů, které jsme věnovali zajímavostem v okolí Vyškova. Auto jsme tehdy nechali stát na malém parkovišti naproti budovy pošty z roku 1785, jenž se dochovala v téměř původní podobě bez větších zásahů na půdorysu zájezdních hospod a vydali se na její obhlídku. Po přechodu pro chodce jsme spořádaně přešli na druhou stranu silnice a začali se věnovat prohlídce pošty s osmi okny na čelní straně budovy.

Před námi se nacházela bývalá pošta, jenž zde vyrostla jako jedna z řady samot podél císařské silnice budované v první polovině 18. století, pro kterou bylo typické časté stoupání a klesání a tak byly na příhodných místech postaveny v intervalu 14 až 20 kilometrů zájezdní hostince, aby pošta díky střídání koní mohla zajistit předepsanou rychlost doručení. Takové služby bychom uvítali i u soudobé pošty, která bohužel mohla svým předchůdcům pečlivost o zákazníky pouze závidět.

Kromě dlouhé řady oken se žaluziemi nám padly do oka bývalé vstupní dveře hlavní budovy s radiálně členěným obloukem připomínajícím vějíř či slunce a s vyřezanou miniaturou postilionské trubky nad vchodem. Následně jsme se vydali kolem boční strany hlavní části pošty, minuli jsme otevřenou bránu na nádvoří a pokračovali dozadu ke konírnám, které zvládly ubytovat až dvacet koní. Než jsme však do nich vkročili, šli jsme se podívat na jednu poměrně velkou zajímavost, taktéž související s lichokopytníky.

Před námi totiž stála na okraji pole socha koně zasaženého kulkou v životní velikosti, odlitého z více než 300 kg bronzu, jenž byl vybudován v letech 2008 - 2010 za poštou jako upomínka na nedaleké místo srážky francouzského a ruského jezdectva při bitvě u Slavkova. Překvapilo nás, že se stal jediným pomníkem v České republice, který byl odhalen zabitým koním ve válkách a jehož autorem byl moravský sochař s řeckým jménem Nikos Armutidis, který z bronzu vytvořil mnoho plastik a pamětních desek známých osobností, mytologických bytostí i zvířat.

Když jsme si sochu vzpínajícího se koně dostatečně prohlédli, zašli jsme se do vedlejší ohrady podívat i na ty živé. Klidně se pasoucí domestikované zvířata jsme se nebáli si pohladit a rádi jsme se u nich několik minut zdrželi. Potom jsme ušlechtilým a krásným lichokopytníkům zamávali a vydali se na obhlídku jednopatrové sýpky a kočárovny naproti výběhu. Další naše kroky vedly do již zmíněné konírny s klenutým stropem podpíraným šesti sloupy, kde jsme potkali několik dalších zvířat s hřívou a ocasy.

Ze stájí jsme se dostali na prostorný dvůr, který kdysi býval ze dvou stran uzavřený dřevěnými vraty. Na nádvoří jsme si prohlédli dřevěné povozy a žebřiňáky, na zahrádce restaurace jsme místo hostů našli repliky děl z přelomu 18. a 19. století a také jsme nezapomněli na pěkně upravenou studnu s kovanou mříží, která se nám hodně líbila. Chvíli jsme se po nádvoří procházeli a poté jsme zamířili ke dveřím, které vypadaly podobně jako na ty na čelní straně budovy.

Za nimi se nacházelo malé muzeum, v němž jsme shlédli exponáty vztahující se k bitvě tří císařů. Postupně jsme zde viděli francouzské i rakousko-uherské důstojnické uniformy, obrazy z bitvy, koňské postroje a sedla či několik zbraní z konce 18. století. Vstoupili jsme také do místnosti, kde se roku 1805 před bitvou konala strategická porada císaře Napoleona s jeho maršály. Na plátně jsme k našemu potěšení shlédli krátký film, který se tomuto známému tématu věnoval.

Z muzea jsme potom zašli do pěkné restaurace, kde jsme si koupili turistickou známku a získali razítko do památníku. Uvažovali jsme, že zde poobědváme, ale nabídka nás výběrem jídla zrovna neoslovila a také nás odradily o něco vyšší ceny, se kterými jsme ovšem počítali. Vzápětí jsme vyšli ven z restaurace a vydali se zpátky k výběhu koní, u něhož jsme se pokoušeli najít hned dvě kešky. Bohužel jsme hledali docela dost dlouhou dobu marně a tak jsme se zklamáni vydali k našemu vozu.

Opustili jsme tedy Starou poštu pozořickou s hlubokými vinnými sklepy, v nichž prý důstojníci vítězné armády bujaře oslavovali, přičemž víno teklo proudem a vojáci se v něm údajně doslova koupali. Když jsme dorazili k autu, tak jsme stejně jako Napoleon o více než 200 let dříve odjeli do Slavkova na zámek. I my jsme k tomu využili francouzský kočár, ovšem ten náš táhlo o mnoho koní více a měl stříbrnou barvu. O zámku se toho hodně dozvíte v mém dalším článku, tak si jej také nezapomeňte přečíst.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kovalovice_-_Stara_pozoricka_posta/

Historie :

Stará pošta je unikátní památkou, která je dochovaná v téměř původní podobě bez větších zásahů, jenž má klasický půdorys zájezdních hospod. Charakteristickým znakem Staré pošty jsou bývalé vstupní dveře hlavní budovy s radiálně členěným obloukem připomínajícím vějíř či slunce a s vyřezanou miniaturou postilionské trubky. Budova pošty zde vyrostla jako jedna z řady samot podél císařské silnice budované v první polovině 18. století a na mapě Kovalovic z roku 1826 je uváděna jako „Pozořická pošta“. Při budování císařské silnice se více dbalo na přímý směr než výškové rozdíly, a tak pro ni bylo typické časté stoupání a klesání. Na příhodných místech proto byly budovány zájezdní hostince, které pomáhaly koňskou přípřeží zdolávat kopce. Přepřahací stanice pro poštovní dopravu byly budovány v intervalu 14 až 20 kilometrů, aby pošta díky střídání koní mohla zajistit předepsanou rychlost. Budova se touto stanicí stala v roce 1785 a prvním poštmistrem se stal Franz Starl. Pošta vystřídala několik majitelů a roku 1879 byla se souhlasem c. k. ministerstva obchodu přenesena do domu č. p. 60 v Pozořicích, čímž získala původní pošta přídomek „stará“.

Dne 28. listopadu 1805 si na Staré poště zřídil hlavní stan francouzský maršál Joachim Murat ustupující před spojeneckou armádou od Vyškova a po příjezdu císaře Napoleona zde spolu s dalšími maršály Soultem, Lannesem a Berthierem proběhla porada, jejímž výsledkem byla volba zdržovací taktiky a stažení francouzských vojsk k Brnu. O dva dny později si zde zřídil svůj hlavní stan ruský generál Bagration a po ztracené bitvě se odtud v odpoledních hodinách 2. prosince stáhl se svým sborem k Rousínovu a za soumraku ke Slavkovu, aby kryl prchající spojenecká vojska. Podivným řízením osudu tak na Pozořické poště Rusy opět vystřídali Francouzi. Po půlnoci sem opět dorazil Napoleon a posléze jej navštívil rakouský vyjednavač kníže Liechtenstein, aby dohodl příměří a schůzku s rakouským císařem Františkem. Následujícího dne Napoleon odcestoval na slavkovský zámek. Pod samotným objektem pošty se nachází hluboké vinné sklepy. Po bitvě tam prý Francouzi bujaře oslavovali. Hlasitý smích a zpěv občas přerušil výstřel – terčem byly sudy s vínem. Víno teklo proudem, vojáci se v něm údajně doslova koupali.

Na Staré poště i v jejím bezprostředním okolí dnes najdete mnoho příležitostí pro vzpomínku na slavkovské střetnutí. Utrpení koní, nejvěrnějších druhů vojáků z jezdeckých oddílů, připomíná socha v životní velikosti, která zachycuje hřebce zasaženého kulkou do břicha. Ta je k vidění v poli vzadu za areálem pošty nedaleko parkoviště. Po tisících mrtvých koní zůstaly po bitvě na polích stopy – nejčastěji lidé nacházejí podkovy nebo části postroje. Památce dvou rakouských dělostřeleckých baterií, které kryly ústup ruského sboru generála Bagrationa v závěru bitvy, je věnován pomník v blízkosti Staré pošty směrem na Rousínov. Naproti budově pošty je kaplička, kterou nechala postavit ruská šlechtická rodina v upomínku na jejich rodinného příslušníka, jenž v bitvě padl.

Přímo na Staré poště, která je dnes stylovou restaurací s možností ubytování, okusíte opravdovou atmosféru napoleonských časů. Můžete si třeba předem objednat průvodce v podobě císařského granátníka v dobové uniformě. Na místě pak máte možnost prohlédnout si koňské stáje nebo malé napoleonské muzeum s multimediální expozicí. K vidění jsou rovněž různé nalezené předměty související s bitvou - dělové i puškové koule nebo bajonety. Atmosféru místa můžete vychutnat všemi smysly. Na jídelním lístku restaurace najdete dobroty z české a moravské kuchyně. Okusit tady můžete také speciality, na kterých si pochutnával i samotný Napoleon. Například kuře Marengo, jehož recept pochází od osobního kuchaře francouzského císaře jménem Dunan. Po vítězné bitvě u Marenga dostal kuchař rozkaz uvařit něco výjimečného. Použít však mohl jen to, co měl po ruce. Uvařil skvělou pochoutku, kterou jíme v různých obměnách až dodnes. Další specialitou je dělová koule Santon (masová směs v chlebu) servírovaná s dřevěnou lžící, kterou si můžete na památku odnést jako suvenýr. Tato dvě uvedená jídla nejsou standardně na jídelním lístku, lze si je však předem objednat.

Historie čerpána z webu

http://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%A1_pozo%C5%99ick%C3%A1_po%C5%A1ta

Stará pošta pozořická byla držitelem turistické známky č.1818.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/stara-posta-u-slavkova-c1818