Věčná čtvrť
Posmrtná čtvrť.
Viz poznámky v deníku.
Nevěděl, jak dlouho tu byl, pár dní, pár let?. Připomínalo mu to jeho domov, ale nebyl to jeho domov, aspoň si to myslel, vzpomínky byly mlhavé. Interiér domu skutečně vypadal jako u něj doma, ale u něho doma byl výhled z okna úplně jiný. Tak hlavně stromy, doma výhled do tří stran více či méně zakrývaly stromy a jen na jedné straně domu byl vidět další dům a to ještě několik desítek metrů daleko. Tady byly hlavně domy, na pár metrů těsně u sebe a jen občas nějaký strom. Doma mohl kdykoli vyjít ven, na verandu, na vzduch, tady to nějak nešlo, což ho vlastně strašně štvalo. Ne, nebylo zamčeno, jen pokaždé, když chytil za kliku, ho něco přimělo ji zase pustit. Nejdál se dostal, když dveře pootevřel, ale zase je zavřel. Nechápal to.
Taky měl už nějakou dobu neodbytný pocit, že je něco špatně. Sice chodil, dýchal, mohl se dotýkat věcí, ale i když mohl jíst, nikdy neměl hlad, i když mohl pít, nikdy neměl žízeň. Přes svůj vysoký věk ho nikdy nic nebolelo, nikdy se necítil unavený. I když neměl hlad ani žízeň, chladnička byla pořád plná a potraviny v ní se nekazily. Začínal si být jistý, že je mrtvý a tohle je nějaká parodie na posmrtný život.
V okolních domech viděl další lidi, ale nejbližší kontakt s nimi bylo pár slov z okna do okna, neznal je a neměl si s nimi co říct, podle rozpačitých odpovědí poznal, že to oni mají stejně a už pokus o rozhovor neopakoval.
Ale nebyl tu pořád sám. Občas (tady se tak strašně obtížně odhaduje čas, snad každých pár dní) přišla návštěva. Byli tu totiž něco jako „pečovatelé“, kteří se mohli volně pohybovat mezi domy. Ta jeho „pečovatelka“ byla mladá slečna s brýlemi a trochu upjatým výrazem, i když byla jinak vlastně příjemná. Podle vzhledu si ji hned při první návštěvě v duchu překřtil na Knihovnici. Stejně mu své jméno neřekla a on se na něj neptal. Vždy si s ním krátce popovídala, jestli mu nic nechybí, pokud ano, tak zjistí, jestli se s tím dá něco dělat. Při první krátké schůzce pouze řekla, že chápe, že je to tu vše možná nové a nezvyklé, ale časem to začne dávat smysl. Toto že je teď jeho domov, že ho může opustit, když bude skutečně chtít a pokud něco bude chtít, proberou to na další schůzce. S tím odešla. Na další schůzce (nedokázal říct kolikáté) mluvil už i on.
„Jsem mrtvý?“
„Ano“
„Kde je moje žena?“
„To nevím, ale pravděpodobně ještě žije, stejně jako Vaše děti a až umře, pravděpodobně se opět setkáte.“
„Pravděpodobně??“
„Někdy se stává, že někteří lidé jdou jinam, s tím se nedá nic dělat. Někdy se můžete třeba navštěvovat, ale to musíte opravdu chtít.!
„Abych třeba vůbec vyšel z domu?“
„Abyste třeba vůbec vyšel z domu.“
„Stává se to často? Že se lidi navštěvují?“
„Moc ne, vlastně dost málo.“
Informace, že je po smrti, ho vlastně vůbec nepřekvapila, naopak, uklidnila ho. Překvapilo ho jen to, jak ho uklidnilo, že ví, že je mrtvý. Říká se sladká nevědomost, ale není to pravda. Když cítil, že jeho tělo chátrá a selhávají orgány a doktor mu řekl, že mu zbývá jen pár měsíců života a moc se s tím nedá dělat, taky ho to spíš uklidnilo, než cokoli jiného. „Ve smíření je nekonečný mír“ řekl tehdy manželce, i když h nejspíš nepochopila. Schůzky s Knihovnicí se opakovaly. Pokud toto je nějaká verze nebe, je ona anděl?
„Existuje bůh?“
Krátké uchechtnutí, pak rychle zvážněla a zeptala se: „Jste věřící?
„Já vlastně ani nevím, ale spíš ne.“
„No, ono je to vlastně úplně jedno. Víte něco o kvantové fyzice?“
„Ani moc ne.“
„No ani já ne, ale jeden velice chytrý fyzik mi to vysvětloval tak, že když aplikujeme zákony kvantové fyziky na náboženství, tak je možné, že lidi nevěří v boha, toho či onoho, protože existuje, ale bůh existuje, protože v něj lidi věří. Z toho vyplývá, že pokud v boha věříte, existuje, pokud nevěříte, tak neexistuje a největší legrace na tom je, že se to vzájemně nevylučuje. Chápete mě?“
Zaváhal, ale pak neochotně přisvědčil „asi ano.“
Asi mu neuvěřila, protože měla potřebu vysvětlit mu to více: „Ještě to zkusím jinak. Kvantová fyzika mimo jiné pracuje s tím, že částice jsou nějak spolu spojeny a mohou spolu kooperovat na libovolnou vzdálenost a zároveň k tomu činnost lidského mozku není nic jiného než pohyb elektronů, takže když velký počet lidí věří v nějakou vymyšlenost, tak vymyšlenost se stane skutečností a prostě vznikne a vznikne jen proto, že v to lidi věří. Když to zkusím ještě jinak, zjednodušeně po svém, tak to vidím tak, že jeden člověk řekne „chléb je skvělý“, protože ho považuje za základní potravinu, má ho rád, zvláště čerstvý a křupavý a jí ho denně. Takže jeho vyjádření, že chléb je skvělý, je pravda. Kdežto druhého člověka z chleba bolí břicho a navíc ho považuje za cosi nízkého, přece nebude jíst to, co nejchudší lidi a řekne, chléb je odporný a protože to myslí opravdu vážně, jeho tvrzení, že chléb je odporný, je pravda. To jsou dvě pravdy o jedné věci a navzájem se nevylučují, žádný paradox se nekoná. Proč by to takhle nemohlo být i s bohem, nebo bohy? Prostě věříš – existuje, nevěříš - neexistuje?
Konečně pochopil jak to myslí. „hmm“.
„Ale jedno Vám řeknu, my tady,“ rozvláčně pohybem ruky obsáhla okolní svět, nebo co to bylo, „se žádnému bohu nezodpovídáme a pokud nějaký je, nestará se o nás. Jediný můj nadřízený“, zamyslela se „vlastně nadřízený není ten správný výraz, spíše můj učitel, je Správce, a to není žádný bůh, ani anděl, je to člověk jako my, jen je tu už hodně, hodně dlouho a ví, jak to tu chodí jako nikdo jiný.“ S posledním slovem se zvedla a vyrazila ven z místnosti. Ve dveřích se ještě zastavila, pootočila se a polohlasem řekla „my, co děláme tuhle práci, to ale s věřícími máme mnohem jednodušší, spokojí se s nějakou vymyšleností, kdežto nevěřící mají moc otázek.“ Otočila se úplně a upřela pohled do jeho očí, aby si byla jistá, že poslední narážku pochopil a řekla „otázek, na jejichž většinu nedostanou odpověď.“ Pak odešla.
Komentáře
Přehled komentářů
Původně jsem tuhle povídku ani nechtěl číst, ale proletěl jsem prvních několik řádek a přečtl celou. Hluboká myšlenka a je vidět, že autor má názory a myšlenky dost srovnané, jen ten příklad s chlebem mi nesedí v porovnání s kvantovou fyzikou, i když asi chápu, jak to myslel. Od výchovy jsem tak trochu věřící, jenom asi svým vlastním způsobem, tohle opět otevřelo vnitřní téma otázky, zda-li jsem vlastně věřící nebo ne. Po přečtení téhle povídky se ručka vah zase přiklonila o něco víc na stranu NE. Ani nevím, jestli za to mám poděkovat, nebo ne.
hluboká myšlenka
(Steward, 2. 5. 2019 11:40)