Když mi odešel...
Byla jsem šťastná. Nosila jsem pod srdíčkem nový život. Ovšem, mou neskutečnou radost, vystřídala obava o zdraví mého táty. Když jsem byla ve 4. měsíci těhotenství, jsem se dozvěděla že má táta rakovinu. Byl den jako každý jiný, zadrnčel mi telefon..volala má bývalá sousedka jestli vím, že má táta odpoledne nástup do nemocnice. Samozřejmě že jsem neměla sebemr tušení. Táta mi nic neřekl. Věděla jsem že je nemocný, ale myslela jsem si že má chřipku a že mu pomůže čaj s citronem. Omyl. Neváhala jsem a okamžitě jsem se vydala k němu, než ho odvezou. Táta už byl nachystán. Na stole ležela lékařská zpráva a rentgen plic. Zápal plic, přechozená chřipka? Opět omyl. Zápal plic měl, ale bohužel ne z chřipky. Když jsem si prošla lékařskou zprávu, snažila jsem se se nerozbrečet, vždyť i táta svou diagnózu nesl statečně, nebo to hrál, ať mě nerozruší? Přece jen jsem byla těhotná..Drsná diagnóza rakovina plic v předposledním stádiu mě dostala na kolena...Rok jsem za ním jezdila, skoro denně, podporovala ho v léčbě, v pokročilém těhotenství jsem se mu snažila pomoc s domácnosti, střídaly jsme se u něj s tetou. Protože mí dva sourozenci, nevím proč, a mám jim to za zlé,nikdy jim to neodpustím, se za nim , za ten rok, nebyli podívat...nezeptali se jak se má, jestli se uzdraví, nezavolali mu...Porodila jsem taťkovi vnuka, miloval ho. Aby si vnoučka užíval, jezdila jsem za ním i s čerstvě narozeným miminkem. Věděla jsem že dalšího vnoučete už se nedožije. Při poslední návštěvě u táty jsem mu zavolala sanitku, nemohl se hnout, jak byl slabý a chvílemi přestával dýchat. V nemocnici ho napojili na dýchání, hadičky a morfin. Věděla jsem, že se to blíží....Jezdila jsem za ním denně, i přesto že jsem měla doma syna. Měla jsem hrůzu z toho zvednout telefon.. Jeden večer mi z nemocnice volali, ať okamžitě přijedu jestli ho chci ještě vidět, že už tátu dali na samostatný pokoj. Neváhala jsme, jela jsem hned jak to šlo. Rvalo mi srdce ho tam vidět, bezmocnost, která mě svírala, je nepopsatelná. Musela jsem domů, syn na mě čekal..Opět byla dlouhá éra návštěv nemocnic. Říkali že táta má tak dvě hodinky života a ON se tak výrazně zlepšil. Prestali mu dávkovat morfin a táta se zase postavil na nohy. Později mi ho přivezli na LDN ,do města kde bydlím. Vyhradili mi i místnost, abych za ním mohla docházet i se synem. Chodili jsme na prochazky do nedalekého parku. Věřila že zase bude všechno v pohodě. Znáte Labutí písně? ne, je to o tom, že člověk dříve než umře se záhadně uzdraví. Táta umřel když měl syn 8 měsíců. Ve věku 56 let
https://www.zivotbezhranic.cz/ref/140/?campaign=Novýzačátek