Bucharský bublák

10. 2. 2019

Bucharský bublák

Toto typické ruské plemeno holubů buláků, chované již v dávných dobách ve vysoké kvalitě, je u nás v Evropě známé více jak 150 roků. Z Ruska byli k nám bubláci přivezeni do některých zoologických zahrad a odtud pocházejí všechny nynější evropské chovy. Pro české chovatele není bez zajímavostí, že chov bubláků šéfredaktora „Zvířeny“ Antonína Krále a chov jeho otce představovali v prvopočátcích nejvyhledávanější chov světové pověsti.

Typem jsou bucharští bubláci nejstatnějšími představiteli holubů ze skupiny bubláků. Délkou těla a mohutností, která je vyvolávaná jednak celkovým růstem kostry, zajímavým růstem opeření. Bucharští bubláci mají dlouhé a výrazně nakypřené peří, které není tak přiléhavé (utažené) jako je tomu u jiných plemen holubů. Jejich mohutné rozevláté pernaté ozdoby působí velice majestátně, především v oblasti hlavy, dlouhé, hustě rozložené rousy, které jsou v každém případě doprovázeny vyvinutými supími pery a jejich nakypřené opeření, dává bucharským bublákům zvláštního půvabu. Někdy se může zdát jako by se tito holubi nejistě plížili z ústraní jen v nejkrajnějším případě, donutil-li je hlad nebo žízeň. Jejich temperament není zvláště výrazný, bublají-li, je v jejich umění málo variací.

Ovšem požadavky na jejich dokonalou stavbu těla a především pernatých ozdob hlavy jsou v popředí zájmu a úkolem každého chovatele tohoto plemene buláků. Pernatá růžice, rozprostírajíce se v podobě širokého, hustého pravidelného jakoby talíře, má svůj střed položený za ozobím a z tohoto středu (víru) vysílá v pravidelném kruhu jednotlivá pírka všemi směry. Tato pera jsou jednak rozložená dopředu, překrývajíc téměř celý zobák, rozkládají se též do stran hluboká až přes oči a další pera překrývají téměř celé temeno hlavy a spojují se s opeřením lasturovité chocholky v záhlaví. Čím delší, okrouhlejší a hustě urovnaná je tato růžice, tím je to lepší. Stejnou měrou se toto požaduje i u lasturovité chocholky v záhlaví. Ideálně posazená a rostlá chocholka se rozprostírá po celé šířce záhlaví, obepíná jej v prodlouženém obloučku téměř dopředu, zde pod očima utváří pravidelné postraní růžice, z jejich středu vycházejí všemi směry až přes vrchol hlavy holuba. Dokonale postavená chocholka jde také směrem dolu po zadní části krku, kde pokračují dlouhým peřím, které zabraňuje tomu, aby v záhlaví vlivem rozčísnutí byly znatelné pera jdoucí směrem nahoru. Od rozčísnutí jdou některá pera ještě směrem dolů a pozvolna přecházejí do ostatního opeření krku v načechrané formě.

Citace stávajícího vzorníku J. Havlín – S. Petržilka a kolektiv

Bucharští bubláci jsou řazení do skupiny: 4 Barevní holubi

4,1 bubláci

Bucharský bublák

Zkráceně: bucharský.

Jiné názvy: S: bucharský bublák, N: Bucharische Trommeltaube, A: Bokhara Trumpetek, F: Tambou de Boukharie, R: bucharskij trubač – barabanščik.

Jedno z nejznámějších a světově nejrozšířenějších plemen bubláků; u nás však chované jen zřídka až ojediněle.Podílel se na vznik většiny ostatních plemen bubláků. Vedle zvláštního hlasového projevu, typického pro bubláky, je pro něho charakteristický mimořádný rozvoj pernatých ozdob, který ho staví již na rozhraní skupiny plemen strukturových. Nad ostatními bubláky vyniká velikostí, danou však do značné míry právě bohatším opeřením a mohutně vyvinutými pernatými ozdobami, mezi nimiž na předním místě je čelní růžice, překrývající až oči. Také lasturovitá chocholka a rous se supími pery jsou silně vyvinuté a dávají postavě dojem kompaktnosti a rozlehlosti hlavně do šířky. Je škoda, že hlasovému projevu se v poslední době věnuje jen méně pozornosti. Je to okrasné plemeno, vhodné především do voliérového chovu

Velikost kroužku: CZ 12

Pořadí důležitosti znaku při posuzování:

1. opeření, pernaté ozdoby (a hlasový projev),

2. postava, držení těla,

3. barva a ostatní znaky.

Exteriérové znaky:

Hlava: velká, plochá, široká; s bohatě vyvinutou čelní růžicí a lasturovitou chocholkou.

Oči: perlové, u bílých vikvové.

Zobák: střední, zesílený; u černých a modrých tmavý, u ostatních podle opeření rohově zbarvený až světlý, narůžovělý.

Ozobí: malé, jemné, s popraškem.

Krk: krátký, velmi silný a plný.

Postava (trup: nízká, široká, plná ; hruď široká, dobře klenutá, zaoblená ; hřbet široký, jen málo se svažující.

Křídla: poměrně dloubá a široká, letky dosahující ke konci ocasu a volně na něm spočívají.

Ocas: prodlužuje hřbetní linii.

Nohy: nízké, bohatě opeřené se silně vyvinutými supími pery a rousem.

Držení těla: skoro vodorovné, nízké, kompaktní ; s pernatými ozdobami vytváří vyplněnou siluetu shora postupně se rozšiřující (při pohledu zepředu).

Opeření: husté, dlouhé, široké, pružné, kypré.

Pernaté ozdoby: na čele bohatě vyvinutá a propeřená čelní růžice, sahající až ke konci zobáku, jejž dobře kryje, překrývá oči a temeno hlavy; v záhlaví široká lasturovitá chocholka, od ucha k uchu, ukončená postraními růžicemi, na šíji přechází v hřívu ; na lýtkách dlouhá supí pera, nohy hustě opeřené s dlouhým a hustým rousem, uspořádaným do půlkruhu a směřující do stran ; prostor mezi tělem a rousem je zcela vyplněný opeřením, k čemuž přispívá i bohatě vyvinuté peří na břišní straně těla.

Barva: co možná čistá, stejnoměrně a pravidelně rozložená.

Kresba: celobarevní bez bílé kresby ; stříkaní a strakatí (strakové) s co možná rovnoměrným a pravidelným bílým střikáním nebo skvrněním, letky, ocas a rous mohou být bílé.

Rázy: bílí, modří bezpruzí, pruhoví a kapratí; plnobarevní černí, červení a žlutí; stříkaní a strakatí v týchž barvách; možné jsou i další barvy.

Výlukové vady: oranžové oči nebo každé oko jiné.

Vady podle stupně a rozsahu malé až výlukové:

Malá útlá postava, vysoké nohy, malá hlava, málo nebo nepravidelně vyvinuté pernaté ozdoby, narušená kompaktnost siluety, prořídlé peří.

Malé vady: vady zobáku, barvy očí a obočnic, barvy a kresby opeření.

Autor článku: Karel Jirků