Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem
Být jazykově nadaná, po tom jsem toužila celý život. Jen nadhodit pár slůvek z angličtiny, nebo ruštiny, „chytnout se “ a komunikovat v tom jazyce. Kouzlo představy. Sudičky ovšem určily něco zcela jiného.
Od základní školy jsem vedla nerovný boj s ruštinou. Poněkud korunu tomu mému usilování nasadil náš pan učitel- rodilý mluvčí- svým benevolentním přístupem. Po základní škole jsem s klidným srdcem mohla říct-vím, že nic nevím. Tento trend pokračoval i na gymnáziu, jen mi zůstává tajemstvím, jak jsem mohla odmaturovat z ruštiny. Sloh jsem vyplodila na několik stránek, popisovala jsem krásy svého města. Ale ústní část zkoušky se opravdu vyvedla, když jsem komisi tvrdila, že můj otec chytá velryby, tak se také chytali, ale smíchy za břicho. A ejhle jednička z ruštiny na maturitním vysvědčení. Horší to bylo s francouzštinou. Odměřená vyučující, která nám jen vykala. Studený čumák. Do hodin chodila s větším zpožděním, zadání písemek řešila na místě- tedy v hodině- roztěkaně vše psala na tabuli. Mnohokrát se stalo, že dopsala a začalo zvonit. Nejvíce jsem ji dopálila při ústním zkoušení, když jsem ji tvrdošíjně říkala, že piji toliko mléko. A co minerální vodu? Odcházela jsem s trojkou a pedagožku museli křísit.
Takže úsloví v názvu mého zamyšlení by mohlo znít- jsem jen jeden člověk. Snad umím svůj rodný jazyk, to snad zase není tak málo.