Vzhůru do neznáma
Čím jsem starší, tak musím přiznat, že jsem také víc odvážnější. V mládí jsem byla pěkný posralbotka, třeba i na velikonoční pondělí jsem dezertovala mimo domov zelená strachem, že bych snad dostala na sedínku. Teď je to jiné, jako bych měla pocit, že právě teď je ta poslední možnost něco prožít.
Nabídka tu byla poměrně dávno, využít možnost rekreace ve Španělsku ve vile mých příbuzných. Když nazrál ten správný čas, začala fáze přípravy. Prvním bodem byly letenky. I když v téhle oblasti jsem poměrně zběhlá, musím přiznat jeden neúspěch, kdy se mi povedlo koupit dvě letenky stejným směrem a žádnou zpáteční při naší cestě do Londýna, tam jsme mohli jet hned dvakrát, ale domu ani nejdou. Dost pesimistickým myšlenek, poučena předchozím nezdarem jsem zakoupila ty správné letenky. A teď vůz. Je třeba nějaký zajednat, půjčoven je nepřeberné množství, když ale více prostudujete podmínky, tak zase tak velký výběr není. Dokonce jsem si musela zřídit kreditní kartu, bez ní by to objednání nebylo možné. Už je tady den odletu, vše probíhá jako na drátkách a už jsme na přepážce půjčovny. Ježíš, to mě napadlo, když na mě začal mužík na přepážce autopůjčovny chrlit spoustu informací v angličtině. Na tuto situaci jsem vybavena jediným postupem- usmívám se, možná jako blb, ale zatím to vždy prošlo. Podepsala a doplnila jsem, co jsem měla, a už mi tento milý človíček tiskne vizitku do ruky a tam čtu- Jezus- tak on je opravdu Ježíš? Možná i náš andělíček strážníček. Jdeme do garáží pro vůz. A další sprška informací, co je možné i nemožné a zda náhodou nechceme nějaký jiný vůz- v možnostech byl Mercedes a BMW, s díky jsme odmítli, představa, že auto nabořím, mě už dost vyděsila. Soukáme se do Seatu Ibiza a vyjíždíme. Je deset večer a všude tma, ale všude. Nějak nejsem schopna vykroužit z letiště, musím najít, kde se zapínají světla. Teď navigace, vytištěné papíry se celkem neosvědčily, již na prvním nadjezdu jsme se ztratili, takže stará dobrá navigace v mobilu byla pro danou chvíli to úplně nejlepší řešení. A už svištíme po dálnici, ale co to je před námi? Mýtnice! Osazenstvo auta spí a já mám hysterický záchvat. Probouzejí se. Co se děje? Bezradně ukazuji před vůz. Nakonec šlo jen o stisknutí tlačítka a odebrání tiketu. Toť vše! Jedeme dál a najednou sjíždíme z dálnice a mýtnice s výběrem peněz, teď jsou všichni v pozoru a pomáhají mi. Již se blížíme k vile, ale i zde se mi povedla pěkná věc, zajela jsem do slepé uličky a už viděla, jak při couvání zlikviduji vozidlo. No, jsem jen blondýna, že.
Nakonec se vše podařilo a jsme na místě. Ještě zaparkovat auto a vyběhnout nekonečné množství schodů k vile i s bagáží, ale pobyt dal na naše malá cestovní trápení zapomenout. Prostě je tu ráj na zemi! Pane bože díky! Tedy, Ježíši, děkuji!