Výlet do divadla
Patřím mezi ty jedince, kteří překypují energií a potřebují ji do něčeho vložit. Pokud to alespoň trochu jde, tak tedy do něčeho smysluplného. Léta pořádám pro své kolegy výlety po vlastech českých a návštěvy divadel. A tohle je můj poslední zážitek.
První dotaz vždy zní co? Pak kdy a jak. První otázku mi pomohla odpovědět má starší kolegyně, která obyčejně na mě přehrávala jen povinnosti, a hle přišla příjemná informace. „Tady divadlo Na Fidlovačce, jste paní Nová, mám doporučení od paní Novákové, máte u nás slevu na každé představení 20% a to až do června.“ Nechtěla jsem věřit svým uším. Ano, to je ta správná výzva. Vybrala jsem jeden z muzikálů a objednala autobus. První zádrhel ve dni D bylo to, že řidič působil dojmem, že už dost dlouho neřídil. Nejdříve mi málem ujel, kruháky najížděl tak, že vždy jsme jeli nedaleko středu, a na jedné křižovatce jel přímo vstříc tiráku. Ufff! V Kolíně mi sdělil, že neví, kde je zastávka u centra a v Českém Brodě zase zastávka u nemocnice. Tak neva, navedli jsme ho. Co naopak tvrdil na 100%, bylo, že ví, kde se divadlo nachází a přímo u něj nám zastaví! Takže hurá! Další zádrhel se projevil v komunikaci mezi účastníky zájezdu a mnou. Všem jsem napsala, ať mají přesně finanční obnos za vstupenky a dopravu. A hle! „Paní Kalousková, máte platit pouze 50,- Kč, jste členka odborů, máte to jen za cestu.“ Pohlédnu na malou hubenou osůbku, a co nevidím, tlačí mi do ruky tisícovku. „Vy menší nemáte?“ „Ne, já jsem ze vsi, nemám kde rozměnit.“ Dělá se mi tma před očima. Paní má patrně dojem, že jsem banka, ještěže jsou lidé, kteří pomohou. Dalším zajímavým okamžikem byla cesta Prahou. Pochvalujeme si klidný průjezd až do chvíle, než byly ulice plné hord rozlícených osob jdoucích na fotbal. Po chvíli přibyli i policisté a dokonce i ti na koních. Ovládla nás panika, když jsme viděli, co se okolo autobusu děje. Po dvaceti minutách jsme vyjeli dál. Celí šťastní vystupujeme u divadla a ihned se vrháme do divadelního bufetu na dvě deci, to bylo cesta!
Představení se vyvedlo i cesta domu proběhla bez nejmenších průtahů. Konečně jsem si mohla oddechnout, všichni jsou ve zdraví doma a nikoho jsme v Praze nezapomněli. V autobusu mě čekal i potlesk. Posílena úspěchem si říkám, co teď- Lednice a sklípek! A už jen slyším nějaký vzdálený komentář z domácího prostředí: „ Že si už nedáš pokoj!“ …. A nedám ….