JARNÍ AKCE KYSUCE
PO STOPÁCH STARÝCH VANDRŮ 38.
KOLEM MUZEA KYSUCKÉ DEDINY
DUBEN 1983
Trasa pochodu: Dolina nad Novou Bystricou (1. noc) – Nová Bystrica (526 m) – Vychylovka (610 m) – dolina Chmúra – Múzeum kysuckej dediny (asi 700 m) – sedlo Beskyd (Demänová) (939 m) – seník nad sedlem Demänová (asi 980 m) (2. noc) – Bukowin (1 057 m) (st. hranice) a zpět do Vychylovky.
Kysucké Beskydy – celek, jehož hlavní hřeben komplikovaně probíhá na klikatící se polské hranici. Nejvyšším vrcholem je Veľká Rača (1 236 m), nacházející se v centrální části pohoří. Je zde největší turistický ruch, jehož intenzita směrem na východ, kde volně navazují Oravské Beskydy, ubývá. Z hřebene se naskýtají občasné výhledy na obě strany. Porost tvoří především smrk.
Vychylovka (610 m) – nejvýchodnější obec v Bystrické brázdě, roztroušená do několika dolin. Dalšími částmi jsou Podrycierová (670 m), Brandýsovci, Janíkovci, Chmúrovci. Obec je obklopena výraznými vrchy – hřebenem Hankina poľana s kótou 926 m, Sajdovým vrchem (857 m), Vlčovou horou (921 m), Mrvovou Kykulou (1 040 m).
St. Kubátkovia
Kysucko-oravská lesní železnice vznikla spojením dvou nezávislých částí – Kysucké lesní železnice, která vedla z Oščadnice do doliny Chmúra a Oravské lesní železnice, vedoucí z Lokce do Oravské Lesné (dříve Erdútka). Spojení se uskutečnilo v r. 1926 postavením náročného úseku z lokality Gontkula do Chmúry formou úvratí, kterými bylo překonáváno značné převýšení. Hlavní trať byla dlouhá 61 km, ale přibyly odbočky pro další těžbu dřeva, takže nakonec délka byla ve 20. letech 110 km. Rozchod tratě činil 760 mm.
Od r. 1969 byl provoz zrušen a železnice se začala postupně rozebírat. Nyní je základ tratě součástí Múzea kysuckej dediny a od r. 1991, kdy byla prohlášena za národní kulturní památku, nese název Historická lesní úvraťová železnice. Provoz na trati se pomalu rozšiřuje pro tur. účely, ale je brzděn neustálými sesuvy v úvraťové části a rovněž rozkrádáním kolejnic na zachovalých úsecích.
Bukowin (1 057 m) je zalesněné sedlo v hraničním hřebeni mezi Svitkovou (1 083 m) a Bednárovou (1 093 m) bez výhledu. Na jih od sedla směrem k sedlu Beskyd (939 m) a vrchu Mrvova Kykula (1 040 m) probíhá hranice Oravy a Kysuc.
Na začátku jara v měsíci dubnu jsme začínali naše nepříliš dlouhé putování po Kysucích ve složení Karel, Martina, Franta a já. První noc jsme tábořili v bezejmenné dolině nad vsí Nová Bystrica, kde každým metrem nadmořské výšky hojně přibývalo sněhu. Ohýnek jsme založili, jen bylo všude velmi vlhko ke spaní, takže karimatky přišly velmi vhod. Ráno po sestupu z doliny jsme pokračovali směrem ke Kysuckému skanzenu, k němuž míří z malého nádražíčka úzkokolejka přímo srdcem muzea a potom dále do lesů úvraťovým systémem až k sedlu Beskyd. Z opačné strany z Tanečníku (z Oravy) je trať zrekonstruována, dobudována a provozována až do sedla Beskyd (939 m). Nevím, jestli jsou obě trati znovu propojeny a jestli se alespoň v dohledné době počítá s provozem na celém Kysucko–oravském úseku. To jsem však již trochu odbočil. Zde jsou však ještě záběry z romantické jizdy drezínou.
Druhou noc jsme spali nad sedlem Beskyd v seníku (980 m), ve kterém bylo dost místa pro čtyři poutníky. K místu jsme šli najisto, protože jsme tu již byli v srpnu 1981, pravda v jiném složení. Seno dobře tepelně izoluje. To bylo opravdu mnohem lepší spaní, než to předchozí. Ve střeše zela velká díra, kterou dovnitř napadl sníh. Na tuto kupku sněhu jsme zasadili malý plynový vařič a dírou ve střeše jsme nahrabali sníh ze střechy, který jsme proměnili na vodu na čaj a polévku. Aniž jsme opustili seník, měli jsme vše, co jsme potřebovali. Jen jsme celou dobu dávali pozor, aby někdo z nás nepřevrhl vařič. To by bylo naráz tepla až moc! Ráno jsme uskutečnili krátký výstup ve třech na hlavní polský hřeben do sedla Bukowin (1 057 m).
Poté jsme se již vraceli celým areálem skanzenu k autobusu, mířící do Čadce. Při cestě nahoru jsme se den předtím parkrát povozili na drezíně, vždy s příjezdem na nádražíčko střídavě na první a druhou kolej, takže jsme se cítili jak mašinfírové. Bylo to zábavné, romantické, prostě radost z pohybu. Kdyby nás někdo viděl, co to provádíme, tak by jen kroutil hlavou a asi by pronesl: „Jako malé děti!“
Naše chuť povozit se přišla znovu, když jsme pochodovali k autobusu. Úzkokolejka kopírovala vrstevnici severního svahu a jen neochotně se přibližovala k silničce. Vedle kolejí zůstalo pár podvalníků. Nemělo to ani podlahu, ani brzdy. Jeden takový podvalník jsme posadili na koleje, sedli si každý k jednomu nárazníku a pomalu se rozjeli. Čtyřkolka se rozjížděla čím dál více. Odpor ke kolejím je minimální a stačí malý náklon a jede se zadarmo a čím dál rychleji. Tak jsme ujeli asi 200 m docela slušným tempem, až jsme v popředí zahlédli velkou závěj. Z té bychom asi vyletěli obloukem. Začali jsme brzdit každý jednou kanadou po kolejnici, až se nám z nich začlo kouřit. Ale ubrzdili jsme to, necelé dva metry před závějí jsme stáli. Ještě však všemu nebyl konec. Z blízké osamocené chalupy hned vedle kolejí vyběhli hospodář i s hospodářkou, chlapík měl vidle (na nás) a paní měla tašku, chtěla jet také autobusem, jak my. Chlapík nás nedohnal a s paní jsme to potom celou dobu žehlili (povídala,že ty podvalníky musí ručně vyvozit zase nahoru) a vyznávali se k lásce ke Slovensku a ke Kysucím, abychom ji obměkčili. Cesta do Čadce k vlaku probíhala v klidu a tím jsme zakončili náš bezvadný vandr po Kysucích.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář