FRANTIŠEK TÁBORSKÝ, básník, spisovatel, výtvarný kritik a překladatel
František Táborský (1858 - 1940)
František Táborský se narodil v roce 1858 v Bystřici pod Hostýnem v rodině obuvníka. Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a již tam se projevil jeho básnický talent. Potom získal univerzitní vzdělání na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl později ředitelem Vyšší dívčí školy. Rovněž se zapojil do kulturního života jak v Čechách, tak na Moravě, kam se také do své rodné obce neustále vracel. Tam byl v kontaktu s malíři Hanušem Schwaigerem, Františkem Ondrúškem a později s Adolfem Kašparem. O tomto malíři vydal rok před jeho úmrtím, v roce 1933 monografii „Adolf Kašpar, ilustrátor, malíř a grafik“. Stejně tak již v roce 1904 napsal krásnou monografii „Hanuš Schwaiger“. Jako znalec výtvarného umění si všímal práce architekta Dušana Jurkoviče a jeho vztahu k valašské kultuře.
Ve své první sbírce „Básně“ z roku 1884 opěvuje Hostýn jako symbol národní tradice a zároveň jako krásné místo. Dalšími sbírkami jsou „Melodie“ z roku 1893, „Hrdinné touhy“ z roku 1906 a „Z baladických“ z roku 1933, ve kterých je vtělena jeho láska ke kraji a krajině. Satirické téma nastolil v roce 1892 ve „Staré komedii“, v níž vykreslil pražskou společnost. V roce 1901 vydal autobiografický román „Poutník“. Kromě dalších děl je tu ještě poslední sbírka veršů „Můj breviář“ z roku 1938.
Celý život byl stoupencem československé vzájemnosti, kterou posílil vztahem k Danielu Slobodovi, slovenskému evangelickému faráři, který celých 51 let působil na Rusavě a jehož navštěvoval. Dlouhá léta poznával život a kulturu Rusavy a všechny postřehy, znalosti a zkušenosti shrnul v monografii Rusava – život valašské dědiny z roku 1928. Po vzniku Československé republiky s vděčností přijal pozvednutí Slováků a jejich připojení se k republice, když předtím sledoval a slovem bojoval proti maďarskému útisku slovenského národa. Však také mnozí slovenští spisovatelé v čele se Svetozárem Hurbanem Vajanským jeho činnost oceňovali.
František Táborský rovněž navštívil Rusko, poprvé v roce 1893, kde mimo jiná místa strávil týden na všeruské výstavě v Nižním Novgorodě. Druhá návštěva v letech 1909/1910 zahrnovala působení v Petrohradu, kde studoval ruské umění a architekturu a rovněž přednášel. Zde se velmi zasloužil o propagaci čekého umění v Rusku. Překládal díla A. S. Puškina (1799 – 1837), M. J. Lermontova (1814 – 1841), I. A. Krylova (1769 – 1844), ruské pohádky, bajky a byliny. V roce 1921 vydal ceněnou odbornou knihu „Ruské umění“.
Od roku 1929 až do své smrti v roce 1940 redigoval a utvářel časopis „Naše Valašsko“, do kterého přispívali mnozí umělci, znalci a milovníci Valašska a valašského lidu. V roce 1938 jmenovala brněnská Masarykova univerzita Františka Táborského čestným doktorem za jeho celoživotní přínos. Místní muzeum v Bystřici pod Hostýnem, které bylo zbudováno v roce 1933, bylo při příležitosti stého výročí narození tohoto básníka a spisovatele přejmenováno na Památník Františka Táborského. Byl mu zde odhalen pomník a dnes i turistická stezka nese jeho jméno.