Díl 14 - Nevhodná
Zdravím! :) S mírným zpožděním přidávám čtrnáctý díl. :) Bohužel nepravidelné přidávání těch dalších stále platí, deadliny seminárek hoří a zkouškové je za rohem. :\
Doufám, že se bude líbit. :) Silvie
Stála uprostřed prefektské ložnice a nevěřícně zírala na sinalého Draca, který poprvé od snídaně promluvil, spojení mezi nimi však, stejně jako celý den, udržoval mrtvé.
„Řekni mi, že tohle nemyslíš vážně,“ zopakovala snad po sté.
„Přijde ti?“ zasmál se nervózním, hysterickým smíchem.
„Miláčku, prosím,“ začala škemrat, „tohle nemůžeš myslet vážně, to nejde…“
„Vždyť jsi to taky četla, já si nedělám srandu, Sel.“
„To nejde, přece jsi mě viděl na Obraně! Nezvládnu ani blbého bubáka, tohle po mně nemůžeš chtít…!“
„Prosím, Sel! Nic se nestane…“
„To nejde, proboha!“
„Miláčku, prosím…“
„Tys zešílel!“
„Zlato…“
„Nemůžeš po mně chtít, abych jela k vám!“
„Nemůžu jet sám!“
„Nemůžeš nebo nechceš?!“
Chvíli na sebe mlčky zírali, oba zoufalí, každý z jiného důvodu.
„Bude to dobrý, dokud budeš se mnou, nemůže se nic stát,“ promluvil opět Draco, tiše, prosebně. „Je to jen jeden víkend, Sel, dvě noci. V pátek stejně přijedeme až pozdě odpoledne, můžeme se zavřít u mě. V sobotu budou stejně pryč, kdyby náhodou ne, zajedeme do města, a v neděli odjedeme hned ráno, v podstatě se s nimi nepotkáš…“
„A co ten slavný večírek?!“ zamávala osudným dopisem s pozvánkou.
„Nechají nás tam hodinu a pak nás vyhodí, tak jako vždycky.“
„Opravdu nemůžeš jet sám?“ zeptala se zoufale.
„Nemůžu, v té pozvánce je napsané, že jsem očekáván s doprovodem.“
„Vždyť je to jenom cár papíru…“
„Dle mých rodičů je společensky nevhodné dostavit se na večírek bez doprovodu,“ odrecitoval a zapadl na pohovku. „Pokud přijedu sám, do půl hodiny bude na Malfoy Manor Pansy…“
„Parkinsonová?!“
„Od koho myslíš že má ten stupidní nápad, že by si se mnou měla začít?“ zašklebil se. Selena omámeně usedla vedle něj, přitáhl ji k sobě. „Prosím, miláčku… Nic se nemůže stát. Naši opravdu čekají, že přijedu s Pansy, budou z tebe tak zděšení, že nám dají pokoj…“
„Tos mě uklidnil…“ zahuhlala.
„Navíc jsi mnohem, mnohem mocnější než otec…“
„Žádná kouzla mimo školu…“
„…takže kdyby náhodou, prostě ho hodíš přes plot.“
„Moc vtipné…“
„A na tom večírku bude dost pravděpodobně Snape.“
„Snape?!“ vyletěla a vyvalila na něj oči. „Snape chodí na večírky?!“
„Tohle je to, co tě zaráží?“ pokusil se usmát.
„Jistě, vždyť… Snape…“ Znovu se o něj opřela a nechápavě vrtěla hlavou, chvíli mlčela. „Já nevím Draco, nelíbí se mi to…“
„Prosím, Sel,“ políbil ji do vlasů. „Pořád jsou to moji rodiče…“
„Tohle je citové vydírání!“
„Rodiče, kteří mě milují…“
„Kteří z tebe udělali smrtijeda.“
„Jsem jejich jediný syn…“
„Který mě měl zabít. Draco,“ povzdechla si, „kdyby to tehdy na Ministerstvu byl někdo jiný, někdo jiný by jim zakázal zařadit mě sem a kdyby po tobě nechtěli, aby ses mě zbavil… Nevěřím, že to říkám, ale kdyby byli prostě jenom obyčejní smrtijedi, Merline!“
„Právě proto bys měla jet,“ oznámil měkce.
„Tys opravdu zešílel…“
„Ne, nezešílel, teda aspoň zatím… Celý den jsem nad tím přemýšlel.“ Jenom povytáhla obočí v němém gestu značícím vrcholné překvapení. „Nedívej se na mě tímhle pohledem,“ dloubl do ní, obočí se vrátilo do původní polohy. „Myslím to vážně. Dívej, dost špatně se to vysvětluje…“
„Pusť mě k sobě,“ zamumlala a přitáhla si těsněji jeho ruce. Ucítila strach a nejistotu, na straně druhé však bylo odhodlání smíšené s láskou. Láskou nejen k ní.
Vůbec mi to neulehčuješ, Draco…
„Opravdu jsem nad tím přemýšlel, Sel,“ provlnila se k ní nová dávka emocí. „Tohle všechno se stalo, protože se bojí, že jsi pro ně hrozbou. Vidí v tobě zbraň, Brumbálův nástroj proti nim…“
„Já nejsem ničí nástroj!“ skočila mu popuzeně do řeči, objal ji pevněji.
„Já vím, neboj. Jenomže oni to neví. Když jim ukážeme, že se neplánuješ zapojit do války na Potterově straně…“
„Zase za to může Potter?“
„Ano, ale tentokrát opravdu. Ukážeme jim, že nejdeš proti nim. A zároveň tím, že přijedeš se vztyčenou hlavou jim dáš najevo, že nejdeš ani s nimi. Dají ti pokoj.“
„Vážně tomu věříš?“ otočila se na něj.
„Ano.“
„Nechci mít nic společného ani s jedním z nich…“
„Já taky ne, Sel. A díky tobě nemám,“ pronesl tiše, něžně přejel prstem jizvu po Eviteře.
„Nemysli si, že nevím, co děláš…“ zavrčela, Draco prozíravě neodpověděl.
Zhluboka se nadechla, chvíli jen mlčky zírala do zdi, tohle byla podpásovka.
Celý tenhle rozhovor je podpásovka! Jak může čekat, že s ním pojedu?! Vždyť když byl posledně doma, jen tak mimochodem mu oznámili, že mě má zabít…
Jenomže to je ten problém, že? Přece jenom byl doma. A jsou to jeho rodiče. A jako takoví by měli respektovat rozhodnutí svého syna, ne?
A Draco věří, že se nic nestane, v takové situaci by nelhal… A s Eviterou by to ani nešlo.
Mít od všech pokoj, není to to, co jsem si po Vánocích umínila...?
„Dnes je středa. Dáš mi zítřek na rozmyšlenou?“ ozvala se nakonec odevzdaně.
„Jistě,“ dostala další vděčný polibek do vlasů.
Nepřítomně do sebe házela večeři a přemýšlela. Draco si celý den udržoval nenápadný odstup, byla mu neskonale vděčná, že ji už nijak nepřemlouvá – na druhou stranu, nebyla je to jen němá fáze nátlaku? Včerejšek bohatě stačil, aby se cítila špatně, ale co teď…?
Po tisící převracela v hlavě veškeré eventuality ze všech stran, ani při tomto pokusu se jí nezamlouvaly.
Jsou jen dvě základní možnosti – buď pojedu nebo nepojedu, od těch se odvíjí ty následující, ze kterých lze vyselektovat pět nejpravděpodobnějších.
Možnost první: pojedu, Draco bude rád. Naprosto normálně mě představí svým rodičům, kteří ze mě budou nadšení, pak se vypaříme, zajedeme na výlet do města, zatančíme na večírku a zmizíme zpět do Bradavic. Jasně, to je asi tak stejně pravděpodobné jako to, že mě Snape obejme.
Nepatrně se otřásla hrůzostrašnou představou.
Dobře, druhý scénář: pojedu, Dracovi rodiče budou opravdu tak zděšení, že nám dají pokoj a my se v pořádku vrátíme do Bradavic. Draco bude spokojený, já živá… A pokud Merlin dá, bude mít pravdu a můj příjezd zapůsobí přesně tak, jak říkal a já budu mít pokoj.
Na druhou stranu se taky může někdo rozhodnout, a to za třetí, že mu došla trpělivost a splní Dracův úkol. I když… To mohli udělat už dávno, Karkarov tu byl jakou dobu, dokonce měl příležitostí až za roh… Anebo skončím ve službách Toho-jehož-jméno-bůh-ví-proč-nesmím-vyslovit. Taky dobrá vyhlídka, ale aspoň bych byla naživu…
Draco ji jemně vzal za ruku a vytáhl od stolu, vůbec si nevšimla, že prefekti odchází. Usmála se a dala mu pusu, hezké divadýlko hrajeme. Za ruku kráčela vedle něj k chodbám do sklepení, ostatní naštěstí předpokládali, že si povídají přes nitrozpyt – aspoň k něčemu ta lež byla.
Takže zpátky k tématu. Možnost čtvrtá, nepojedu. V tomhle případě půjde Draco na večírek s Pansy, která se kolem něho bude zas motat a dělat všechno, co si zamane… V lepším případě mu to přijde odpudivé, vrátí se do školy a všechno bude v pořádku.
V tom horším, za páté, se rozhodne, že se mu to vlastně zamlouvá víc, jeho rodina má stejně Pansy ráda… Dojde k závěru, že Parkinsonová je lepší možnost a já skočím z Astronomické věže.
Tak fajn, mám pět nejpravděpodobnějších scénářů – pravděpodobně. Protože věcí, které se můžou pokazit není nikdy dost, že? A těch možností je asi miliarda!
Prošli společenskou místností, Draco jen oznámil, že jsou unavení a jdou do ložnice.
Pokud chci vyloučit ten pátý, pokračovala ve vnitřním monologu, musím úplně vyškrtnout možnost, že nepojedu.
Zamračeně se usadila na pohovku, Draco zmizel v koupelně.
Nemůžu se slepě spoléhat na to, že se to nestane. Čímž mi zbývají možnosti jedna až tři. Tu první můžu taky vyloučit, šťastné rodinné shledání a představení přítelkyně nadšeným rodičům se rozhodně nekoná.
Takže zbývá možnost dva a tři – možnost, ve které bude mít Draco pravdu a všechno proběhne relativně hladce, navíc z toho oba něco získáme… Co když je právě tohle ta věc, ke které mě chtěl využít? Zajistit si svůj vlastní klid? Pokud tomu vážně tak věří, mohlo by to vyjít... Nebo skončím někde na hřbitově. Anebo budeme mít oba dva hezké pohyblivé tetování, sladěnou kápi a rozkošnou zdobenou masku.
Merline, pomoz. Vážně je zrovna přidání se ke smrtijedům druhá nejlepší varianta?
Draco se vrátil a tiše se přesunul ke stolu, bariéra stále téměř nepropustná, mlčky začal psát úkol na Obranu proti černé magii.
Takže fajn, asi jsem někde po cestě úplně vytratila vlastní pud sebezáchovy, ale pojedu. Teď je otázkou, jak co nejvíc zajistit, aby se můj pohřeb nekonal. V první řadě zjistit, kdo všechno se účastní. Jestli tam bude on, zabarikáduju se tady v ložnici… A jeho zabarikáduju taky. Věc druhá, zajistit, aby se jeho rodiče nedozvěděli, že jedu já… V tom šoku by opravdu nemuseli nic udělat. Věc třetí – vymámit si, že pokud začne něco vypadat podezřele, okamžitě vypadnem. Jo, to je důležitá věc. Protože seznam možných problémů je prostě nekonečný.
I když si musím přiznat, že představa možného klidu ze strany smrtijedů je poměrně lákavá… A krom Příčné ulice a Prasinek jsem ze školy nevytáhla paty… A pokud říká, že jsem silnější než jeho otec…
Draco by mě přece nedal, že? Ať už z lásky nebo z jakéhokoliv praktického důvodu...
Merline, vysvětli mi, proč je všechno tak složité…
„Mohl bys sem, zlato?“ ozvala se nahlas dřív, než ji odhodlání opustí.
Za pár vteřin usedl na pohovku vedle ní a trpělivě čekal.
„Tak fajn,“ začala. „Celý den jsem to převracela ze všech stran a vůbec, opravdu vůbec se mi nelíbí to, k čemu jsem došla. Ale rozhodla jsem se, že s tebou pojedu, pokud,“ umlčela ho výstražně zvednutým ukazováčkem, „mi odpovíš na pár dotazů. A taky mám jednu podmínku.“
„Ptej se.“
„Bude tam… Ty-víš-kdo?“
„Ne. Nechodí ani na jednání, která otec svolává, natož na večírky. Jen na to, co svolá on sám. A kdyby tam měl být, nejsem pozvaný já a už vůbec ne doprovod.“
„Fajn, to zní poměrně logicky… Překvapivě. Budu tomu věřit. Smrtijedi tam budou, předpokládám.“
„Ano, řekl bych, že tam budou výhradně smrtijedi, případně jejich partneři.“
„Tak to mě opravdu těší…“ pronesla kousavě. „Ale nepřekvapuje. Dokážeš zajistit, aby tví rodiče nevěděli, že přijedeš se mnou?“
„Neočekávají odpověď, jen to, že přijedu. Kdybych jim poslal sovu, bylo by to podezřelé.“
„No dobře… Co se týče té podmínky…“ zadívala se mu naléhavě do očí. „Slib mi, že pokud to začne vypadat špatně, okamžitě odjedeme. Prosím.“
„Počítám s tím, neboj,“ přitáhl ji k sobě a schoval v náručí. „Děkuju, princezno.“
„Takže jaký je plán?“ zeptala se a mermomocí se snažila vypadat vesele… Nebo aspoň klidně.
Mířili z Velké síně do sklepení, na odpolední hodiny už nepůjdou. Snape je s nechutí omluvil, ani se neobtěžoval tento fakt skrývat.
„Z Brumbálovy pracovny letaxem na Příčnou ulici, tam nás U Děravého kotle nabere řidič. K nám pojedeme autem,“ objal ji kolem ramen.
„Autem? Já čekala aspoň kočár tažený šestispřežím testrálů…“
„Jsi moc vtipná, víš?“ vtiskl jí pusu na tvář.
„A ty nechutně pozitivní, abych tě citovala.“
Jen se zasmál a otevřel vchod do prázdné společenské místnosti, prošli do ložnice. V tichu se převlekli, Draco nacpal do společného kufru poslední drobnosti. Předchozího večera nekompromisně prolezl její šatník a velmi pečlivě vybral veškeré oblečení, které dle jeho názoru potřebovala. Po třetí hádce rezignovala a jen jej naštvaně sledovala z pohovky. Ani za nic by nepřiznala, že je mu vděčná, protože neměla tušení, co si s sebou brát. Ale nahlas to neřekne. A on stejně věděl, co si myslí. A ne, opravdu nečekala, že si má brát plesové šaty.
U dveří jí porovnal šálu, i na konci března stále vládlo chladné a nevlídné počasí. Zvednul kufr levitačním kouzlem, popadl Selenu za ruku a vyrazili k ředitelně.
Po cestě je se zájmem sledovaly skupinky studentů, Zmijozelští se loučili, Selena rudla. Hromadně začali používat přezdívku Medúza, po pár dnech z ní nadšeně odvodili zkráceninu Maddie. Na schodech minuli Pottera s Weasleym, kteří se na ně dívali s otevřeným odporem, Draco si naštěstí jen povzneseně odfrkl, stále pobavený Weasleyho zděšením ze Seleniny nové přezdívky.
Byli vpuštěni do ředitelny, Brumbál jim srdečně popřál hezký víkend, překvapivě přítomný Snape jen něco neurčitého zavrčel. Vhodili letax, jeden po druhém vystoupili z krbu U Děravého kotle. Kufr přebral zmatený řidič, nejistě se po Seleně díval, Draco jej po pár minutách nevybíravě poslal do příslušných míst. Nasedli do auta zvětšeného kouzlem a vyrazili spletitými Londýnskými uličkami.
„Jak dlouho pojedeme?“ zeptala se, zatímco uchváceně sledovala město za oknem.
„Tak dvě a půl hodiny, záleží, jak moc budou mudlové překážet,“ odvětil nevzrušeně a natáhl se pro láhev s vodou.
Vyjeli z Londýna, konečně se přestala tvářit jako malé dítě na výletě a složila hlavu na jeho rameno.
„Pořád se trochu bojím,“ prohodila, zatímco pozorovala krajinu za oknem auta.
„Bude to dobrý, neboj. Celou dobu budeme spolu, nic se nestane,“ objal ji, pohodlně se uvelebila na sedačce a začala se hrát s prsteny na jeho ruce.
„A když se mi to nebude líbit…?“
„Seberem se a pojedem zpátky do Bradavic,“ oznámil rezolutně.
Trochu se uklidnila, mlčky sledovala ubíhající scenérii, chmurně přemýšlela nad tím, co ji čeká… A co by v tuto chvíli dala za to, aby měl Draco úplně obyčejné rodiče, ne-li dokonce mudly. Nakonec začala klimbat, z posledního záchvěvu jasné mysli si pevněji přitáhla Dracovy ruce a usnula.
„Sel, vstávej,“ pohladil ji po tváři, jen otočila hlavu na druhou stranu. „Probuď se, zlato.“ Něco neurčitého zamrmlala a spokojeně spala dál. Draco se pousmál a vytáhl nejtěžší kalibr: „Vstávej, nebo tě polechtám.“
„Nech mě, já jsem vzhůru, ty spíš…“ zamumlala a opět změnila polohu.
„Sel, no tak,“ dloubl do ní, jen se nepřítomně ohnala rukou. „Za čtvrt hodiny jsme u nás.“
„Hmmm?“ zvedla konečně hlavu a rozespale mžourala kolem sebe. „Coo?“
„Za chvíli budeme u nás, musíš se aspoň učesat,“ střelil pohledem po vlasech podezřele připomínajících roští za Hagridovou chýší. Jak to dělá že je pořád rozcuchaná?!
„Tak mě učeš,“ usmála se temně a z kabelky vyhrabala hřeben, který jí předešlého večera vnutil.
Odevzdaně pročesal vlasy, zabralo mu to víc času, než předpokládal…
Auto zastavilo před branami Malfoy Manor, vedoucími na rozlehlé pozemky obklopující honosný dům ne nepodobný paláci. Vystoupili, brána se otevřela, Selena začínala panikařit.
„Bude to dobrý,“ zašeptal, kráčeli po dlouhé kamenné cestě vstříc zdobeným vstupním dveřím, jen nepatrně kývla. Tos mi pomohl, zlato… Ví někdo, jak vypadá brána do pekla?
Dveře se otevřely těsně před nimi, vešli do okázalé, prostorné haly s mramorovým schodištěm vedoucím do dalšího patra. Na zdech visely obrazy ve zlatých rámech, postavy na nich je povýšeně sledovaly. Rozhlížela se kolem sebe, připadala si jako v jiném světě, tak nějak hloupě a nepatřičně vedle všeho bohatství rodu Malfoyů. Vedle Draca Malfoye.
„Draco, vítej doma!“ ozvalo odněkud z chodby, Selena poplašeně uskočila a sevřela pevněji jeho ruku. „Jsem tak ráda, že jste přijeli, tolik jsme se těšili! Právě jsem nařídila skřítkům, aby přichystali ten pokoj hned vedle tvého, aby měla naše nejdražší Pansy co největší pohodlí…“
Neměla daleko k mdlobám, pokoj pro Pansy? Naši nejdražší Pansy?!
„Zdravím, mami,“ pozdravil poněkud odměřeně ženu, která právě vešla do haly.
„Můžu ještě utéct?“ ozvala se prosebně, když se Narcissa Malfoyová prudce zastavila pár metrů před nimi a zmateně je sledovala.
„Druhý pokoj nebude potřeba,“ pokračoval Draco, „Selena bude spát u mě.“
„Dobrý den,“ pípla rozpačitě. „Klidně skočím z okna!“
„Ach…“ hlesla a dál si ji měřila pohledem. „Ráno přiletěla od Parkinsonových sova, že Pansy povolili odjezd z Bradavic, předpokládali jsme, že… To není podstatné. Otec tě… Vás očekává. V salonu.“
Draco přikývnul a vyrazil za odcházející ženou, zděšenou Selenu táhl za sebou.
„Není nadšená, vůbec se jí nelíbí, že tu jsem! Můj bože, kam jsem to vlezla, vždyť oni opravdu čekali Pansy, pane bože…“
„Je jen překvapená, přece jsem ti říkal, že bude,“ snažil se působit klidně, moc mu to nešlo. „Bude to v pohodě, Sel.“
Chvátali rozlehlými chodbami hlouběji do bludiště jejich domu, dávno ztratila přehled o tom, kudy ven.
„Já chci pryyyč!“ zakvílela zděšeně, když jeho matka rázně otevřela těžké dveře vedoucí do salonu a oznámila muži sedícímu v křesle, že právě dorazil jejich syn.
„Jenom pozdravíme a pak nás vyhodí, zapadneme ke mně a budeme mít klid…“
„Vítej doma, Draco,“ vyšel jim vstříc jeho otec, a stejně jako jeho choť se zarazil uprostřed kroku. „Vidím, že jsi přivedl návštěvu. Představíš nám svou… Partnerku?“
„Umřu…“ blesklo Seleně hlavou při pohledu na Luciuse Malfoye stojícího sotva dva metry od ní, zdobenou vycházkovou hůl skrývající tu hůlku v ruce.
„Zdravím, otče,“ odvětil ledově Draco. „Mám tušení, že se již znáte.“
„Ano, tvář je mi povědomá, avšak mám velmi špatnou paměť, co se jmen týče,“ odpověděl přezíravě.
„Zabij mě!“ zakvílela znovu, neschopná odtrhnout zrak od vraždících vodnatých očí.
„Jistě,“ stiskl pevněji její ruku. „Selena Everdeenová.“
„Ach ano, už si vzpomínám,“ roztáhl rty v úlisném úsměvu, v Seleně by se v tu chvíli krve nedořezal. „Vyhráli jste spolu turnaj. Gratuluji. A také k přeřazení do Zmijozelu…“
„Děkuji,“ pípla ještě tišeji, bylo nad slunce jasnější, že nic není řečeno upřímně. Přesto není dobrým začátkem urazit hostitele… Ať už je jím kdokoliv. „Nemáte tu nějakou hezkou věžičku? Že bych z ní skočila…“
„Omluvte nás, prosím,“ promluvil opět po chvíli nepříjemného ticha Dracův otec, „máme s tvou matkou ještě nějakou práci.“
„Zajisté,“ odvětil chlapec po jejím boku a nenápadně ji směroval na chodbu.
Ledový, nenávistný pohled Dracových rodičů cítila i přes zavřené dveře.
V mrákotách vešla do Dracova pokoje, zůstala stát uprostřed a tupě zírala před sebe. Nechala se obejmout. Draco jí po pár minutách sundal kabát, usadil na postel, přikryl dekou a znovu objal.
„Šlo to dobře, Sel,“ vtiskl jí polibek do vlasů. „Jsou překvapení, neví co teď, nechají nás na pokoji…“
Nepřítomně přikývla a sledovala krajinu halící se tmou.
„Jsi úžasná, zlato,“ věnoval jí další a vstal. „Pojď, ukážu ti knihovnu.“
Teprve teď se probrala a po chvilce ujišťování, že jeho rodiče určitě nepotkají vyrazila s Dracem do bludiště Malfoy Manor.
Z knihovny byla tak nadšená, že ji z ní dostala až zmínka o večeři. Ta proběhla v napjaté atmosféře plné nepříjemných otázek ze strany jeho rodičů, které nebraly konce.
Druhý den posnídali naštěstí sami, dopoledne ji provedl po zbytku Malfoy Manor. Po obědě vyrazili do blízkého mudlovského města, Selena byla naprosto uchvácená.
Večeři skřítci tentokrát přinesli do Dracova pokoje, pak nezbývalo nic jiného než se převléci a pohřebně vyrazit na večírek.
„Připadám si tady jako pudl na výstavě,“ ozvala se, když zavěšená do Draca vešla do okázale zdobené místnosti plné hostů.
Všichni okamžitě stočili zvědavé pohledy na nově příchozí a vzápětí se zastavili na Seleně. Jeho rodiče evidentně nebyli jediní, které její přítomnost šokovala. Nebo prostý fakt, že ještě žije? Nervózně uhladila černé plesové šaty a střelila pohledem vedle sebe.
„Tohle byl blbý nápad, Draco. Tohle byl opravdu blbý nápad, můžeme se sázet odkud přijde první rána…“
„Nepřijde, uklidni se. Už jsem ti to říkal, miláčku. Budeme tady nanejvýš hodinu, pak nás odsud vyhodí,“ procházel s ní sálem do nejvzdálenějšího kouta. „Zajdem si pro pití, pak přežijeme otcovu uvítací řeč – ta zabere většinu té hodiny. Potom jeho tanec s matkou, jakožto hostitelé zahájí večírek. Pak si zatančíme my a půjdeme zpátky ke mně, ano?“
„Hmm…“
„Sel, vždyť na plese jsi byla úplně dokonalá, když nás potkal Karkarov. To zvládneš, je to úplně stejná situace…“
„Ne, to teda není!“ vyjela po něm, zatímco jí podával skleničku bílého vína. „To bylo v Bradavicích a byl tam sám! Tady jich je snad milion… A mimochodem – alkohol?“
„Ano. Nealkoholické nápoje se prý na večírky nehodí, ani pro nezletilé,“ změnil nenápadně téma a přešel s ní k oknu, u kterého se uvolnilo místo po skupince mužů, kteří vyrazili pro novou dávku ohnivé whiskey.
„Připadám si tady strašně divně…“ upila ze své skleničky a vyhlédla do tmy. „Ale Malfoy Manor je opravdu úchvatné, a měls pravdu – ta knihovna je naprosto boží. Kdybych se nemusela bát, jestli to tady přežiju ve zdraví, asi bys mě z tama už nedostal…“
„Strašně bych si přál, aby ses tady cítila dobře,“ odpověděl posmutněle. „Chápu, proč se tak necítíš, neboj se. Já se tady necítil opravdu vítaný už několik let…“
„Všimla jsem si, že se k rodičům chováš tak nějak… Odměřeně, ale nechtěla jsem se ptát.“
„Je to složité, Sel…“
„Tohle už jsi mi jednou řekl, pamatuješ?“ mrkla na něj. „Poslouchám.“
„Dobře,“ pousmál se a ochutnal víno. „Vím, že jsem měl všechno, co si jen dítě může přát, celý vesmír se točil jenom kolem mě. Jen jsem ukázal prstem a dostal jsem, co jsem chtěl, mohl jsem si vymyslet téměř cokoliv. Matka mě hluboce miluje, na tetu Bellu mám tak krásné vzpomínky… Tohle už jsem ti říkal. Každopádně přes to všechno, co jsem měl a mám, nikdy jsem neměl právo rozhodnout sám za sebe. Jasně, u malých dětí je to něco jiného… Ale já neměl právo odporovat nikdy. Očekává se ode mě naprostá poslušnost, chápeš? Já sem nechtěl jet, já prostě musím. Vždyť ani to znamení zla nebylo moje rozhodnutí… Nikdy nic nebylo moje rozhodnutí. Tenhle přístup mých rodičů je, mimo jiné, důvod, proč jsme se tolik odcizili. To, že jsem nesplnil to pitomé poslání a přivedl tě sem je můj první otevřený odpor vůči nim, proto jsou tak vyvedení z míry. Očekávají takovou poslušnost, že se ani neobtěžovali zjišťovat, jestli jsem vůbec to jejich pitomé poslání splnil. Je dost těžké si to přiznat, ale jelikož jsi to stejně poznala… Necítím se v jejich přítomnosti dobře, připadám si jako cvičená opička. Prostě… Jen čekám, co dalšího by po mně mo-“
„Vřele Vás vítám ve svém sídle, drahé dámy a vážení pánové!“ vešel Lucius Malfoy do místnosti a okamžitě začal řečnit, čímž přerušil jejich rozhovor.
Přesně jak předvídal Draco – jeho proslov zabral více než půl hodiny, přestože kromě chvástání a neupřímných vlezlých lichotek nic jiného neobsahoval. Se svou manželkou opravdu zahájili slavnost tancem (okamžitě bylo jasné, proč Draco umí tak skvěle tančit) a následně vyzvali hosty, aby se připojili.
Proplouvali po parketu, jen pomalu, nenápadně, a snažili se vyhýbat Dracovi známým tvářím. Poté, co absolvovali dosti nepříjemný rozhovor s podezřele se usmívajícím Karkarovem zvolili tuhle taktiku. Vycházela do chvíle, než se k nim připojili Malfoyovi a Dracův otec vyzval panikařící Selenu k tanci. Teď je Draco nervózně pozoroval, zatímco jeho matka jej trpělivě vedla parketem.
„Proč jsi ji sem přivedl, Draco?“ zeptala se, když se mezi ně a Selenu s jejím manželem přimotala nová skupinka tančících a zastínila mu výhled.
„Pardon?“ trhnul sebou. „Promiň, mami. Byl jsem myšlenkami jinde. Mohla bys mi zopakovat otázku?“
„Ptala jsem se, proč jsi sem tu dívku přivedl,“ zopakovala tiše Narcissa.
„V pozvánce stálo, že jsem očekáván s doprovodem. Selena je má přítelkyně, tudíž byl tento závěr logický.“
„Víš, že na tohle se tě neptám, synu.“
„Jistě,“ hlesl odevzdaně, snaha obejít nepříjemný dotaz nevyšla. „Ohledně toho… Ehm… Poslání. Nemohl jsem to udělat, prostě to nešlo. Já nejsem vrah, matko. Tohle prostě nemůžu udělat,“ střelil pohledem k dívce, která se křečovitě usmívala a nervózně odpovídala na dotazy jeho otce ohledně famfrpálové výhry Zmijozelu proti Nebelvíru. „A máš samozřejmě pravdu, nepřivedl jsem ji jen kvůli tanci na večírku. Je neuvěřitelně mocná, ale tu moc nehodlá použít v ničí prospěch. Tím, že je tady chce dokázat, že není Brumbálova loutka, nehodlá se tím starcem nechat využívat. Oba se chceme od celé věci co nejvíce distancovat. Její moc nám to může zajistit, oběma…“
Chvíli tančili mlčky, Draco opět sledoval svou přítelkyni, nyní sotva znatelně klidnější. S jeho otcem naprosto překvapivě našli společnou řeč, a to kouzelnický souboj (údiv byl opravdu nesmírný). Právě probírali, zda je dlouhodobě možné udržet kvalitní Perpetuum protego a zároveň útočit. Nebyl to sice zrovna přátelský rozhovor, pořád byla jako na jehlách, ale i vzhledem k tomu, co právě řekl matce to bylo poměrně nadějné.
„Ty si myslíš, že ji miluješ,“ ozvala se z ničeho nic tiše jeho matka, překvapeně se otočil zpátky k ní.
„Nemyslím si to. Vím to.“
„Ach Draco…“ pronesla tím přezíravým rodičovským tónem. „Nemyslíš si, že je trochu předčasné tohle tvrdit?“
„Proč by to mělo být předčasné?“ ohradil se.
„Jsi tak mladý a bláhový, drahoušku… Igor ji popisoval jako panovačnou a namyšlenou. Parkinsonovým se Pansy svěřila, že se velmi často hádáte, že tě přede všemi uráží. A také že zná až podezřele podrobně tvůj rodokmen…“
„Ale už se nezmínila, že ty hádky jsou krátké, kvůli nepodstatným hloupostem a oba si tuhle výměnu názorů jistým způsobem užíváme. Také se zjevně nezmínila, že urážky jí ve všech případech vracím a často s nimi začínám. A ano, historii rodu Malfoyů zná, protože mi psala rozbor jména pro Trelawneyovou, na který bych se jinak vykašlal. Kdyby tě to zajímalo, profesorka tím byla tak unešená, že mám od té doby z každého úkolu nejhůře Nad očekávání nehledě na to, jak velkou blbost vymyslím.“
„A jak vysvětlíš, že tě proměnila ve fretku?“
„Drobná neshoda,“ zavrčel odměřeně a umínil si, že při nejbližší příležitosti Pansy prokleje.
„Jistě… Nemyslíš si, že by se k tobě tvá přítelkyně měla chovat s větší úctou?“
„Jak to myslíš?“
„Jsi ze vznešeného rodu, Draco. Tvá přítelkyně by tě neměla shazovat na úroveň ostatních…“
„Takže by mě měla bezmezně uctívat jako nadřazeného? Takhle to myslíš? Jako to dělala celou dobu Pansy?“ odvětil popuzeně.
„V podstatě ano. Drahá Pansy je ti velmi oddána, prokazuje ti úctu, kterou si zasloužíš… Svým jednáním jí ubližuješ. I přesto věřím, že až ten tvůj pošetilý románek skončí, bude tu pro tebe.“
„Pošetilý románek?!“
„Ano,“ odvětila jeho matka nevzrušeně. „Pansy je žena, na kterou se můžeš ve všech ohledech spolehnout. Co vlastně víš o té dívce?“
„Pansy je domestikovaný mazlíček. Jenom za mnou běhá a je neuvěřitelně otravná,“ odsekl. „Zbláznil bych se z ní. A o Sel vím například to, že je přesný opak Pansy.“
„Ty si tedy opravdu myslíš, že tu dívku miluješ,“ konstatovala po chvíli napjatého ticha, tentokrát však její hlas nebyl tak strohý a odměřený.
Zadíval do očí vyčkávající ženě, pocítil záchvěv naděje. Pokračoval jemnějším hlasem než do teď: „Sel je úžasná, mami. Úplně jiná než kdokoliv, koho jsem kdy poznal. Nezajímá ji, co si o ní kdo myslí, je prostě svá – cílevědomá, vynalézavá, lstivá, tvrdohlavá, sarkastická a ano, vůči lidem, které nemá ráda je dosti škodolibá… Takhle to vyznívá, jako by byla nejhorší na světě, ale když ji blíž poznáš, je zábavná, přátelská, svým jedinečným způsobem neuvěřitelně milá a tak posedlá informacemi, jakýmkoliv druhem… A ta její upřímnost je naprosto odzbrojující, i na jednom jediném úsměvu poznáš, jestli je upřímný. Zmijozely si získala a to ještě nebyla v naší koleji… Dokáže být naprosto nezávislá a samostatná, stejně tak bývá rozkošná princezna. Je prostě dokonalá… Přál bych si, abyste jí dali šanci to dokázat.“
„To je všechno samozřejmě krásné, ale jsi si jistý, že ona k tobě cítí to stejné? Nechápej mě zle, jen bojím se, zda to není jen nějaká tvá iluze či její plán, jak tvým prostřednictvím něčeho dosáhnout. Nechci, aby ti ublížila…“
Draco se nadechoval, aby jí velmi obsáhle vysvětlil, proč si tím stoprocentně jistý je, když se rozletěly dveře do sálu a vešly tři osoby. Zůstal překvapeně zírat, sotva vnímal, že jej matka táhne k Seleně, od které se jeho otec s galantní omluvou oddělil a šel přivítat nově příchozí – manžele Parkinsonovy a jejich dceru.
„Co tady dělá?!“ probral ho Selenin zděšený hlas, když si vyměnila místo s jeho matkou, která pokračovala za svým chotěm.
„Já nevím,“ hlesl. „Pojď, půjdeme někam dozadu…“
„Ahoj Draco, jsi… Co ta tady dělá?!“ ozvalo se ode dveří pronikavé zapištění.
„Je tady se mnou, Pansy,“ odpověděl zaraženě. „Je to má přítelkyně, pamatuješ?“
„Já jsem měla jít s tebou! Slíbili jste mi to!“ vyjela na své rodiče, kteří jen v obranném gestu zvedli ruce a zadívali se na Luciuse. „Všechno bylo domluvené! Jak si to představuješ, ty jedna mudlovská šmejdko?! Draco je můj, my dva patříme k sobě!“
„Já… Ehm…“ ucouvla před rozzuřeným peprmintovým dortíčkem. „Pojďme pryč, prosím! Zešílela!“
„Půjdeme,“ přitáhl si ji blíž, zatímco se na ni snášel hysterický vodopád výčitek a obvinění. „Omluvte nás,“ prohodil a ignorujíc Pansy vyrazil k bočním dveřím vedoucím na jinou chodbu. Byla to sice delší cesta, ale stále bezpečnější, než procházet kolem ní…
„Kam si jako myslíš, že jdeš?!“ vyrazila za nimi, ztichlí smrtijedi je se zájmem pozorovali.
„Odcházíme, Pansy,“ otočil se Draco, aniž by Selenu pustil.
„Ne, ty tu musíš zůstat, pošli pryč jenom ji!“ zaškemrala.
„Je to moje přítelkyně, rozhodně ji nebudu posílat pryč a už vůbec tu nebudu zůstávat s tebou, Parkinsonová. Uvidíme se v Bradavicích,“ zakončil ledově a opět vykročil.
„Já se tě nevzdám! Nikdy se nevzdám, my patříme k sobě!“
„Tohle začíná být vážně únavné… A trochu děsivé,“ pomyslel si depresivně, Selena jen mlčky přitakala.
„Neutíkej, ty šmejdko! Prý šampionka a zdrhá! Ha! Jedna proti jedné, o Draca!“
Oba se nevěřícně otočili, nepříčetná Parkinsonová stála kus za nimi a mířila na Selenu hůlkou.
„To myslí vážně?“ hlesla Selena.
„Pansy, mimo Bradavice nesmíme kouzlit, to za prvé. A za druhé – jsi normální?“ civěl na ni, nereagovala. „Větší blbost jsem ještě neslyšel a navíc mě to dost uráží, nejsem žádná trofej abych patřil tomu, kdo vyhraje! Okamžitě na ni přestaň mířit, Parkinsonová!“ udělal krok směrem k ní.
„Everte statim!“ zaječel peprmintový dortíček, Selena odletěla, prudce narazila do zdi a sesula se na zem.
„Sel!“ vyjekl a vyběhl k ní. „Zbláznila ses?! Co to proboha děláš?!“ zařval na Pansy, očividně navýsost spokojenou.
„Buď hodný, Draco,“ ozval se opodál nevzrušeně jeho otec, vedle něj najednou stála Bellatrix a zaujatě sledovala dění.
Vytáhl Selenu na nohy a objal ji, vyděšeně se k němu přitiskla. Sjel pohledem na netečné rodiče, zacloumal s ním vztek.
Vážně nic neudělají, nic neřeknou?! Jenom ‚buď hodný‘?! Merline, vždyť ona na ni zaútočila! To je… To je…! Merline!
„Odcházíme,“ oznámil prostě.
„Moc se omlouvám, Sel, netušil jsem, že tu bude,“ snažil se ji utěšit. Už pár minut stáli uprostřed jeho pokoje, křečovitě jej svírala a odmítala pustit. „Už je to dobrý, neboj. Víš, co jsem ti slíbil?“ Konečně zvedla hlavu z jeho ramene a napjatě čekala. „Odjedeme. Teď hned, ano? Začni balit, já půjdu sehnat řidiče.“
Jemně ji políbil a odešel.
Vrátil se do salonu, večírek pokračoval nevzrušeně dál. Přesto když vstoupil, atmosféra se změnila. Zhoustla, zhutněla, hovor se ozýval jen velmi tlumeně, všichni jej pozorně sledovali. Mezi ostatními smrtijedy našel svého otce, mlčky k němu zamířil, hosté jej beze slova nechali projít.
„Ocenil bych, kdybys mi věnoval pár minut v soukromí, otče,“ pronesl tak, aby jej slyšel jen muž před ním.
Po pár vteřinách přikývl, vláčným hlasem vyzval své hosty, aby pokračovali v zábavě a pokynul Dracovi směrem k chodbě.
„Poslouchám,“ prohlásil odměřeně, když za sebou jeho syn dovřel dveře pracovny.
„Nelíbí se mi, že nerespektujete mé rozhodnutí,“ začal Draco se zoufalým přáním, aby jeho hlas zněl odhodlaně a důstojně. „A myslím, že vaše chování k mé přítelkyni je krajně nevhodné. Stejně tak je nepřípustné, abys jakožto hostitel ignoroval, že jeden z tvých hostů byl napaden.“ Odmlčel se na chvíli a sbíral odvahu poprvé se otevřeně vzepřít svému otci. „Zavolám řidiče. Okamžitě se vracíme do Bradavic.“
Téměř minutu si mlčky hleděli do očí, Draco čekal bouřlivou reakci, nebo aspoň nějakou reakci, žádná však nepřicházela.
Že by hluboký šok? Zklamání? Odpor k vlastnímu dítěti? Jako bych si na to už nezvykl...
Rezignovaně se otočil a chtěl otevřít dveře, když konečně jeho otec promluvil.
„Stůj. Draco, synu,“ posadil se jeho otec za stůl a podezřele klidně pokračoval. „Chápu, že se ti naše chování nezamlouvá, avšak já i tvá matka vše děláme jen pro tvé dobro. Pocházíš z bohatého, vznešeného, čistokrevného kouzelnického rodu s dlouhou historií. A ten musíš zdárně reprezentovat. V tomto směru je tvá… Přítelkyně – budeme-li tu dívku tak nazývat – bez minulosti, rodiny a dědictví poněkud… Nevhodná.“
Nehnutě zíral na otce poklidně sedícího za stolem. Nevěřil tomu, co právě slyšel…
Nevhodná? Jak jako nevhodná?
„Nejsem si zcela jist, co tím myslíš, otče,“ pronesl po chvíli zastřeným hlasem.
„V první řadě nemá zcela očividně dostatečný původ a společenskou prestiž, aby mohla stát po tvém boku. Jako druhý důvod – je naprosto zjevné, že tě využívá. Ty máš vše, co ona postrádá. Jen tě svedla, aby tohle všechno získala.“
„Sel mě miluje…“ hlesl nevěřícně.
Vážně mě budou zase jenom ignorovat?
„Láska je báchorka, kterou se omlouvají špatná rozhodnutí. Jen – tě – využívá,“ odsekával ledově klidným hlasem.
Draco útrpně zavřel oči, ublížené slzy se mu draly ven. Nesmí brečet. Ne teď. Ne před tím mužem, který se nazývá jeho otcem.
„Sel mě miluje,“ zopakoval třesoucím se hlasem. „A já ji. Kdyby mě jen využívala, chová se úplně jinak. A hlavně,“ otevřel oči a probodl otce pohledem, tak vražedným, jak jen v tu chvíli dokázal, „nejela by se mnou k nám. Ne po tom, cos jí udělal.“
Ještě chvíli vydržel dívat se na netečný pohled v bledé tváři. Vztek se prodral na povrch, prudce vydechl, chtěl se otočit, konečně utéct tomu odsuzujícímu pohledu, vykročit ke dveřím, k Sel…
Stupefy ho zasáhlo do zad.
Selena uslyšela tiché bouchnutí dveří, překvapeně vstala z křesílka.
„Draco? Ty už jsi zpátky? Ještě jsem nezačala…“ vyšla zpoza rohu a ztuhla. „Přejete si?“ zeptala se, panika se šířila celým tělem. Zírala do šílených očí Bellatrix Lestrangeové.
„Ach ano,“ zavrněla žena uprostřed pokoje a začala se rozhlížet. „Draco tu není?“
„Ne,“ odpověděla toporně. „Šel najít svého otce.“
„Jaká škoda,“ přešla k malému stolku a přejela po něm rukou. „Já jsem stejně přišla spíš za tebou…“
Merline…
„Potřebujete něco?“
Hlas se jí třásl, myšlenky vázly, Dracova bariéra nepropustně zvednutá od chvíle, kdy s otcem vešel do jeho pracovny, hluchá k zoufalému volání.
„Jen jsem chtěla říct, že bylo velmi nemilé, to, co se stalo dole… Ale naše Pansy je velmi temperamentní mladá žena, přece jí to nebudeme vyčítat,“ prohodila lehkovážně a začala zkoumat šatní skříň.
Mlčky o krok ustoupila, zrovna se nadechovala k odpovědi – tělem jí projel podivný pocit, Dracova bariéra byla podivně… Mrtvá. Ztuhla hrůzou, ne, žije, jen… Omráčený, Merline, co se stalo?! Vyrazila ke dveřím, chtěla proběhnout kolem Lestrangeové, jen najít Draca!
„Kampak?“ zastavila ji s nebezpečným úsměvem, mířila na ni zkroucenou hůlkou.
„Já… Musím…“
Co teď?!
„To vlastně není důležité,“ zasmála se, oči zůstávaly ledové. Selena o krok ustoupila, Draco, jak?! „Ty totiž nikam nepůjdeš, víš? Incanto rigidita!“
Něco se jí ovinulo kolem kotníků, zděšená se chtěla podívat dolů, nešlo to – záhadná síla jí poutala krk i paže, visela ve vzduchu neschopná se pohnout, s hrůzou zjistila, že veškerá magie je pryč. A před ní se Lestrangeová usmívala. Natěšeným, šíleným, spokojeným úsměvem. Děsivým. Začala ji s potěšením obcházet, přejela po lemu šatů na zádech, přes pravou paži až k prstům.
„Ale podívejme,“ pronesla s přehrávaným nadšením, „jakápak náhoda… Takový krásný, kdepak jsi ho ukradla?“
Zírala jí do očí z pár centimetrů. Neukradla jsem ho! chtělo se jí zakřičet, z úst nevyšel jediný zvuk. Hrůzou nebo kouzlem?
„Ten ti ale nepatří,“ přešla do posmutnělého tónu, „a co nám nepatří, to nemáme mít.“
S přehnanou opatrností stáhla prstýnek, se zavýsknutím jej odhodila někam pod postel.
Rozhodně hrůzou.
„A stejně tak ti nepatří Draco,“ zasyčela výhružně.
To ona…? Jenom proto, aby… Ne, Merline, to nemohla udělat, jemu přece ne! Pane bože…
„Nehodíš se k němu, nemáš tu co dělat. Jsi jenom špinavá mudlovská šmejdka, jsi nic, malé odporné nic,“ plivla na ni s odporem. „Jsi míň než nic.“
Nemohla ani ucuknout, magická pouta ji zbavila veškeré svéprávnosti pohybu.
„Naštěstí je náš drahoušek velmi rozumný a tohle všechno samozřejmě ví…“ začala si Lestrangeová pohrávat s hůlkou. „A taky ví, kde je jeho místo. Jsi tak nechutně naivní, když věříš tomu, že tě miluje, láska je jenom chabá výmluva pro špatná rozhodnutí…“ Začala kroužit kolem ní, jako sup nad mršinou. „Ale náš drahoušek to samozřejmě ví. Věděl, že když tě přesvědčí, abys mu věřila, dostane tě sem a tady, tady a teď, konečně splní svůj úkol! Přede všemi dokáže svou věrnost a bude stát po boku největšího z největších, ano!“ tančila v euforické radosti po pokoji.
Ne, to by Draco neudělal… Že ne?
„Nejdřív ale,“ zavrněla a téměř něžně jí přejela špičkou hůlky po tváři, „si spolu trochu popovídáme. A pohrajeme, já si hraju moc, moc ráda, víš? Finite.“
Bolestivě dopadla na zem, slzy se jí draly z očí, přes ně sotva viděla lem šatů šílené ženy, proč zrovna já?!
„Položím ti velmi jednoduchou otázku,“ přidřepla si k ní. „Kdo?“
„Nechápu…“ zasípala v pokleku, ruce, o které se opírala ji začínaly zrazovat.
„Nechápeš? To je smůla, já bych řekla že chápeš moc, moc dobře,“ chytla ji za vlasy a surově trhla dozadu. „Kdo – to – je?“
„Já nevím! Nevím, na co se mě ptáte, netuším, proč bych to měla vědět!“ brečela zoufale.
Šílený úsměv zmizel, Lestrangeová ji od sebe zhnuseně odhodila. Choulila se na zemi, k smrti vyděšená, bude to jako tehdy? Přijde to, udělá to?
Draco…
„Naposledy se tě ptám po dobrém, ty jedna špinavá mudlovská šmejdko, kdo to je?“
„Já nevím,“ vzlykla, prosím, nechte mě jít…
„Špatná odpověď. Nebo vlastně ne – říkala jsem, že si hraju moc ráda, že ano?“ přešla na druhou stranu pokoje a ležérně se usadila do křesla, na rtech opět ten hrůzostrašný úsměv. „Crucio.“
Teprve po dlouhé, velmi dlouhé době ji Lestrangeová nechala bezmocně ležet na zemi, obcházela kolem ní, něco vzrušeně vykládala. Nebyla schopná ji vnímat, neexistovalo nic než šílená, nesnesitelná bezmoc a všechny zlé vzpomínky.
A možná drobná naděje…
Zatímco žena stála na druhé straně pokoje a povídala si sama se sebou, třesoucí se rukou našla přívěsek ve tvaru půlměsíce na svém krku a stiskla.
Stačí zavolat a přijdu – volám, prosím, škemrám… Kdokoliv…
Nevybíravě s ní smýkla k oknu, přitiskla tvář na studené sklo, nutila ji dívat se ven, do tmy.
„Dívej se, jen se dívej,“ šeptala naléhavě s nezměrným potěšením. „Tohle si ani nezasloužíš, ale já chci, abys to viděla, chci to… Těší se na to, až se tě zbaví, těší se, až bude konečně opravdovým věrným. Dívej se, dívej, jak je šťastný, zatímco ty prožíváš muka, ach ano, a těší se, ze všeho nejvíc,“ šeptala do ucha, „až tě konečně zabije, to je tak slastný pocit, náš drahoušek si to určitě zaslouží…“
Ne, Draco…
Tam venku, v altánku po oknem, se rozhořely svíce. Lestrangeová ji tiskla k oknu, nešlo nevidět dvě postavy, které vstoupily. Noční můry se ten večer stávaly skutečností, Draco vášnivě líbal Pansy, ta mu jeho polibky lačně oplácela.
Může to být ještě horší?
Samozřejmě, když se tak hloupě ptáš.
Parkinsonová klesla k zemi, laškovně rozepla sponu opasku, kalhoty, Draco slastně zaklonil hlavu…
„Ne!“ zavřeštěla z posledních sil a zhroutila se na zem, Lestrangeová tyčící se nad ní se smála.
„Incarcerous.“
Opět ležela spoutaná, téměř okamžitě byla kouzlem zvednuta do vzduchu – Cruciatus, prosím!
„Necháme ho, ať si užije, co říkáš? Já si chci užít také,“ zavrněla Lestrangeová a mávnutím hůlky ji přesunula blíž k sobě. „Existuje jistá kletba, objevila jsem ji teprve nedávno… Je úžasná, bude se ti líbit… Nebo spíš – mně se bude líbit. Tobě asi moc ne.“ Obešla ji a zabodla hůlku do zad, těsně nad výstřih šatů. „Tady to bude tak krásně vidět… A bude trvat dlouho než se dostane k srdci, výborně… Flammae interius,“ zavrněla.
Popálili jste se někdy? Každý z nás se někdy nechtěně dotknul něčeho horkého – a netvrďte, že ne. Někteří možná dokonce zkoušeli obelstít vnímání bolesti svou vůlí a zkoušeli udržet ruku nad plamenem svíčky. Jenomže tohle nemyslím. Uhoření je to nejhorší, co vás může potkat. Nesnesitelný žár, nesnesitelná bolest, bez možnosti úniku nebo obyčejného nadechnutí… Přesto tahle trýzeň skončí. Ale co když hoříte uvnitř? Bez zjevných známek agónie, jež prožíváte, pekelný oheň se šíří žilami do celého těla. Křičet? Brečet? Nelze. Jen pomalu ztrácet příčetnost nesnesitelnou bolestí a nekončící věčnost bezmocně čekat, až se vaše srdce vzdá své vlády…
I v takových chvílích přece jen může být hůř. Co když je ten, kterému jste bezmezně důvěřovali, strůjcem vašich muk? Kromě všeobjímající bolesti existovaly v tu chvíli jen dvě další věci – Dracův vrcholně blažený výraz a Pansy klečící před ním.
Ten pohled zabíjel víc než bolest.
Znovu bezvládně dopadla na zem, šílená žena odtančila ke dveřím.
„Přijdou pro tebe,“ zavrněla nadšeně, „jenom nikam nechoď!“
Z chodby se ještě dlouho ozýval smích.
Tupě zírala do prázdna, neschopná se pohnout, neschopná myslet. Jak dlouho? Čas je tak nepodstatný…
Tiché klapnutí dveří, téměř neslyšné kroky, zašustění hábitu. Levitační kouzlo ji zvedlo ze země, už to všechno konečně skončí? Zahlédla lem černého pláště, mířili na chodbu.
Nechci ho vidět. Nechci ji vidět. Nechci ji vidět s ním.
Avadu, prosím.
Poddala se bolesti, upadla do slastného bezvědomí dřív, než opustila pokoj.
„Právě ses oficiálně zařadila mezi Snapeovy oblíbence, Everdeenová!“ poplácal zaraženou Selenu po zádech rozesmátý Zabini, zatímco zbytek skupinky se svíjel smíchy.
XXX
Nedůvěřivě si prohlížela nejdřív lahvičku s odpornou, brčálovitě zelenou tekutinou. Rozhodně nevzbuzovala dobrý dojem… Zkoumavě se zadívala na profesora, teprve teď zaregistrovala, že je bledý i na svůj normální upíří vzhled, černé kruhy pod očima rozhodně nemíval a takhle nervózního ho ještě neviděla.
XXX
„Proboha ne, prosím!“ ozval se na smrt vyděšený hlas.
„Draco?“ vyzkoušela nejistě, vážně ji slyší?
„Sel?!“ ozvalo se okamžitě, hlas plný čiré hrůzy. „Ne, to ne, vypadni!“