Díl 2 - Modrá
Obezřetně kráčela za madam Pomfreyovou chodbami hradu. Ano, opravdu byla na hradě. Nechápavě se rozhlížela kolem sebe, lékouzelnice mezitím mluvila o všech místech, která ten den uvidí. Moc ji neposlouchala, zvládla se soustředit jen na to, co viděla.
Konečně narazily na profesorku McGonagallovou. Zatímco se Selena dál ohromeně rozhlížela kolem, prohodily spolu ženy pár polohlasných vět.
„Můžeme, slečno Everdeenová?“ otočila se přísná profesorka k ní, Selena poplašeně nadskočila.
„A-ano. Asi ano,“ pípla nesměle, McGonagallová ji znervózňovala. Oproti milé, usměvavé madam Pomfreyové působila odměřeně a stroze.
„Výborně,“ usmála se na ni vysoká žena, Selena v tu chvíli svůj dojem lehce přehodnotila. „Tak tedy začněme. Místnost, před kterou se nacházíme, se nazývá Velká síň. Probíhají zde všechny důležité okamžiky školního roku, stejně tak slouží každý den jako jídelna…“
Téměř celé odpoledne ji Minerva McGonagallová provázela po pozemcích školy, zároveň jí vysvětlovala základy fungování kouzelnického světa. Nevěděla, kam se podívat dřív. Netušila, kam jdou ani kde přesně jsou, ale hrad musel být obrovský. A úchvatný... Pohyblivé schodiště, mluvící obrazy, brnění, duchové... Selena si váhavě začala připouštět, že by to přece jen mohla být pravda. Profesorka se dokonce změnila v kočku!
Informací bylo takové množství, že i přes veškerou snahu nebyla schopná si zapamatovat vše. Kouzelnický svět ji fascinoval, postupně jí však docházelo, že u sebe žádné ze schopností, které by potřebovala pro studium v Bradavicích, nepozorovala. A profesorka několikrát neznačila, že by na hradě měla zůstat... Nechtělo se jí opouštět tohle úžasné místo. I přes to, že Skoro bezhlavý Nick jí na jedné z chodeb poblíž Nebelvírské koleje se svou napůl upadlou hlavou málem způsobil infarkt.
Pomalu se vracely do hradu, právě navštívily Sovinec. Zdráhala se profesorky zeptat, co bude dál. Pořád úplně nevěřila tomu, že kouzelníci existují. Že by snad mohla být jednou z nich...? Ale chtěla to vědět, potřebovala to vědět. S tou nejistotou by dlouho nevydržela.
„Ehm… Profesorko McGonagallová?“ začala nejistě.
„Ano, slečno Everdeenová?“ zastavila se profesorka před Velkou síní.
„Co… Co se mnou teď bude? Neumím se přeměnit v něco jiného, neumím kouzlit, neumím nic! Nevyznám se v kouzelnickém světě! Vždyť já pořádně nevěřím, že existuje... Nemůžu tu zůstat, vždyť jste sama říkala, že mudlové tu být nesmí… Kam… Kam mě pošlete…?“ vychrlila na jeden nádech téměř hystericky.
„Škola je chráněna proti mudlům mnoha kouzly, které jim nedovolí sem vstoupit. Hrad vidí jen jako zříceninu, do které se bojí vejít. To, že jste tady znamená, že do kouzelnického světa patříte, tato kouzla na Vás nepůsobí. Pokud je mi známo, nepošleme Vás nikam. Ředitel Brumbál právě obhajuje své rozhodnutí přijmout Vás do školy,“ odpověděla věcně a rozešla se ke schodišti.
Selena ji překvapeně následovala.
Slyším dobře? Můžu tu zůstat? To znamená... Já umím kouzlit?! Cože?!
Zbláznila jsem se. Definitivně.
Ale je to fajn, pokrčila pro sebe rameny.
„Během týdne, maximálně dvou, by mělo proběhnout Vaše zařazení do příslušné koleje. Někdo ze školy s Vámi také navštíví Příčnou ulici kvůli Vašim školním potřebám. Samozřejmě,“ šibalsky na ni mrkla, „budete potřebovat také vlastní hůlku.“
Selena nemohla uvěřit, co jí právě usmívající se profesorka sdělila. Vlastní hůlka!
„Dokud nebudete řádně zařazena do koleje budete obývat lůžko v nemocničním křídle. Doporučovala bych Vám se co nejvíce zorientovat na školních pozemcích. Důvody jsou, předpokládám, zjevné.“
Přitakala, bylo by hloupé, kdyby nemohla najít učebny, když tu nakonec může zůstat.
Učebny... Vážně?
„Další doporučení zní: studujte. Vše, co Vám přijde pod ruku. Budete zařazena do ročníku odpovídajícímu Vašemu věku, což je, dle ředitele, nejméně problematická cesta. Pro Vás to však znamená, že během prázdnin musíte dohnat vše, co se Vaši spolužáci učili předchozí čtyři roky.“
„Jak to mám stihnout?!“ neudržela se Selena.
Profesorka se vstřícně usmála: „Bude to těžké, ale všichni profesoři jsou toto léto ve škole přítomni. Učební osnovy budou upraveny a zaměříte se jen na nejdůležitější předměty potřebné pro Vaše následné studium. Je to běh na dlouhou trať a jistě budete mít co dohánět i v průběhu školního roku, ale všichni jsou připraveni Vám pomoci. Doporučila bych začít studovat Lektvary, Dějiny čar a kouzel a Bylinkářství, zde se, aspoň z části, obejdete bez hůlky. Ta v dalších předmětech, například v mých hodinách Přeměňování, nesmí chybět. Přesto by bylo vhodné přečíst si učebnice, usnadní Vám to začátky.“
To nezní zas tak zle. Rozhodně líp než předtím, pomyslela si Selena. Ale vážně, učebnice kouzel?
„Kde najdu nějaký seznam, které učebnice bych si měla projít? A vlastně… Kde je mám pak vzít? Vím, že jste mi ukazovala knihovnu, ale nepamatuji si, jak se tam dostanu,“ uvědomila si první z mnoha problémů.
„Dnes večer Vám nechám nějaké knihy poslat. Než zvládnete s jistotou cestu do knihovny, přísun učebnic Vám nějak zajistíme, nebojte se,“ opět se usmála profesorka McGonagallová.
Poté ji odvedla zpět před nemocniční křídlo, tentokrát podstatně kratší cestou, než když z něj ráno odcházela a rozloučila se s ní. Na nočním stolku mezi postelemi stál známý tác s konvicí, šálkem, džusem a večeří. Nestihla se ani napít džusu, když se objevila stejná malá skřítka s náloží učebnic. Váhavě jí poděkovala a začala učebnice zkoumat. Nakonec se rozhodla pro Dějiny čar a kouzel, vlezla si do postele s knihou a toastem a začala číst.
Byla zrovna uprostřed čtvrté kapitoly, když vešla madam Pomfreyová a zamířila k ní: „Přinesla jsem Vám pyžamo, abyste nemusela spát v nemocniční košili. Máte tady také ručník, mýdlo a další potřebné věci.“
Vděčně je přijala, těšila se, až se konečně vysprchuje. Vyslechla si pokyny, jak se dostat do nejbližší umývárny, posbírala všechny potřebné věci a odhodlaně vyrazila.
Dívčí umývárnu trefila až na pátý pokus. Se spokojeným povzdechem složila svoji hromádku věcí a začala ji zkoumat.
Právě vycházela z kabinky, když kolem ní něco s vřískotem prosvištělo. Vrhla se na zem ke zdi a zděšeně zaječela – přímo naproti ní levitovala poloprůhledná dívka s tragickým výrazem. Chvíli na sebe jen beze slova zíraly, ticho nakonec prolomil duch.
„Kdo jsi?“
Selena sebou při zvuku jejího hlasu překvapeně trhla, srdce se stále snažilo probít si cestu z hrudi.
„Ehm… Já... Mohla bych se ptát na to samé.“
„To asi ano, ale já se ptala první,“ odvětila dívka vzdorovitě a popoletěla o metr blíž. Selena se přitiskla ještě těsněji ke studené zdi.
„No… Dobře. Jsem Selena a …“
„Ty jsi ta, co přivedli z ministerstva!“ vykřikla překvapeně.
„Eeehm… Asi,“ pronesla Selena opatrně. Ministerstvo?! „A ty jsi…?“
Dívka se pyšně narovnala: „Jsem Uršula. Obývám jednu z dívčích umýváren tady na hradě. Ale nikdo tam za mnou nechodí,“ posmutněla, „jsem podle nich otravná. Ufňukaná. Ufňukaná Uršula, co si pořád jenom stěžuje. To si mám jako užívat, že jsem mrtvá?!“ změnil se smutek ve vztek.
Selena konsternovaně civěla na Uršulu a nejdřív se neodvažovala pohnout. Sledovat její nekonečný výlev však bylo nad její síly. Přece jenom, je to duch... Co by jí mohla udělat?
„… a ještě k tomu ta pitomá Olivie! Šla na ministerstvo a …“ pokračovala bez přestávky Uršula téměř deset minut.
Selena se konečně odvážila ozvat: „Ehm… Uršulo?“
„…prolézám trubky – co?“ zarazila se překvapeně a zůstala viset hlavou dolů nad třetí kabinkou v levé řadě.
„No… Eeehm… Jsem docela unavená a… No… Ráda bych se vysprchovala a šla spát…“ začala opatrně.
„No jistě! Kdo by se bavil s Ufňukanou Uršulou! Já…“
„Ne! Tak jsem to nemyslela! Já se s tebou potkala ráda, jen jsem opravdu unavená. Mohla bys za mnou zítra třeba… Přijít? A provést mě po škole?“ zeptala se Selena váhavě.
Uršula sice vypadala docela labilní, ale na druhou stranu – průvodce po škole by se hodil. McGonagallová jí z areálu vše potřebné sice ukázala, ale bylo toho tolik…
„Já? Přijít za tebou? Ty se mnou chceš trávit čas? Uííííííí!!“ vykřikla Uršula a začala nadšeně kroužit po místnosti. „Uvidíme se zítra! Přijdu za tebou do nemocničního křídla!“ vykřikla a s výskotem zmizela pravou zdí.
Selena ještě chvíli seděla na zemi, neschopná vstřebat, co právě viděla.
Další duch... Kolik jich tu vlastně je?! A jsou všichni šílení jako Uršula nebo je ona to nejhorší, co můžu potkat?
Sama pro sebe zavrtěla hlavou. Tím se bude zabývat zítra.
Konečně si dopřála dlouhou, horkou sprchu a poměrně bez obtíží se vrátila do nemocničního křídla. Musela s Uršulou strávit víc času, než si myslela, okny už do místnosti nepronikalo žádné světlo. Rozhodla se, že si půjde lehnout, netušila, co je pro Uršulu ráno. Nemůže ji vyhodit, i kdyby ji vzbudila se svítáním. Přestože byla unavená, dojmů, pocitů a informací měla za celý den tolik, že jí mozek pracoval na plné obrátky. Usnula neklidným spánkem plným zmatených snů až dlouho po půlnoci.
I přes podivné seznámení se v následujícím týdnu Selena s Uršulou překvapivě sblížily. Díky Uršule (a její oblíbené hře na schovávanou, kdy Seleně sice řekla, do které místnosti se jde schovat, ale už nezmínila, jak se tam má dostat) byla nucena se v průběhu onoho týdne výborně zorientovat v Bradavicích.
Přátelství bylo poněkud překvapivé i pro profesorský sbor, i když spíše v dobrém. Uršula Seleně dokázala předávat i informace z hodin, které si pamatovala. Díky tomu byla Selena po týdnu v Bradavicích se svým studiem i bez hůlky mnohem dál, než si kdokoliv z nich představoval. Celý jejich plán začal vypadat nadějně...
„Vstávejte, má milá! Dneska musíme zajít na Příčnou ulici! Potřebuji nějaké zásoby, stejně tak profesor Snape. Zastavíme se pro Vaše školní vybavení a Vaši hůlku!“ objevila se jednou ráno nečekaně madam Pomfreyová.
Selena bleskově vypadla z postele, naházela do sebe snídani a rychle se oblékla, hůlka! Nadšením málem poskakovala. Spolu s lékouzelnicí prošly hradem a zastavily se před sochou podivného, velkého ptáka.
„Citronová cukrátka!“ zvolala najednou.
Selena si přibližně dvě vteřiny myslela, že madam Pomfreyová pomátla. Po dvou vteřinách si myslela, že se pomátla ona, socha se totiž začala otáčet a objevilo se pohyblivé schodiště. Opatrně vystoupala za madam Pomfreyovou a vstoupila do místnosti, která dalece přesahovala její představivost. Byla plná pohyblivých obrazů, svítících udělátek a mnoha dalších šílených věcí, které nebyla schopná identifikovat. Okouzleně se rozhlížela kolem sebe. Díky nepřebernému množství podivných věcí, jež upoutaly její pozornost, si nevšimla Brumbála sedícího za stolem. Ředitel naštěstí vypadal potěšený jejím zájmem.
Madam Pomfreyová byla oproti němu netrpělivá, měla naspěch. Poté, co jim Brumbál popřál příjemný den a vrátil se ke své práci, nasměrovala ji ke krbu: „Takže… Naberete si tohoto prášku, vejdete do krbu, poté opravdu ZŘETELNĚ pronesete ‚Příčná ulice‘ a hodíte prášek pod sebe. Objevíte se v příslušném krbu, vyjdete z něj a počkáte tam na mě, ano?“
„Ano. Snad se povede…“ hlesla mdle.
Nabrala si prášek, opatrně vešla do krbu. Byl to podivný pocit… Nadechla se, aby se uklidnila, ruka s letaxovým práškem se jí nebezpečně klepala. Tohle zvládne, je to něco jako její první test v kouzelnickém světě. Všichni jí věří, zvládne cestovat tímhle způsobem.
Do tohoto světa patříš, ujišťovala sama sebe, jinak bys přece neprošla přes kouzla chránící školu. McGonagallová to říkala… Tohle zvládneš. Tohle musíš zvládnout, proboha!
„PŘÍČNÁ ULICE!“ vykřikla a hodila prášek pod sebe.
Ten vybouchl, a po několika podivných pocitech se opravdu objevila v jiném krbu. Překvapeně v něm zůstala pár okamžiků stát, než si uvědomila, že má odejít, aby se mohla přemístit i madam Pomfreyová. Váhavě vystoupila z krbu a za pár okamžiků se k její úlevě opravdu lékouzelnice objevila.
Následujících několik hodin sháněly přísady z dlouhého seznamu, který měla madam Pomfreyová s sebou. Procházely prapodivné obchody plné fascinujících věcí, mnoho z nabízených věcí na první pohled pro Selenu postrádalo smysl. Evidentně ne pro kohokoliv z kouzelnického světa, lékouzelnice je všechny brala jako naprostou samozřejmost. Takže se smířila s tímto faktem a snažila se nezírat s otevřenou pusou. Pochůzky skončily téměř v poledne a po výborném obědě se konečně vydaly pro Seleniny věci.
Po chvíli měla ve svém novém kotlíku pergameny, brky, učebnice a nějaké věci, které zatím nedokázala identifikovat. Každopádně kotlík věcmi přímo přetékal, Selena postupně ztratila přehled o tom, kde všude byly. Z Krucánků a Kaňourů, ze kterých si odnášela horu učebnic, vyrazily k Madam Malkinové pro školní hábit. Po ujištění, že vše bude hotovo do dvou hodin, jelikož je dlouho před začátkem roku a školní hábity zatím nikdo neshání, vyšla Selena spolu s madam Pomfreyovou opět na ulici a konečně zamířily pro hůlku.
Garrick Ollivander je ve svém obchodě přivítal s neskrývaným nadšením. Dlouhou chvíli si povídal s madam Pomfreyovou o Bradavicích, o změnách, které se udály od dob jejich studia i o nadcházejícím školním roce. Selena se mezitím procházela po nevelkém prostoru, který nebyl zaskládán malými krabičkami a poslouchala probíhající rozhovor. Ten se právě stočil na obavy madam Pomfreyové ze studentů budoucího pátého ročníku. Selena zpozorněla, do stejného ročníku měla přece také nastoupit. Neuškodí vědět něco předem…
„A jak spolu vychází pan Potter s mladým panem Malfoyem, Poppy?“
„Moc dobře ne. Vlastně vůbec ne. Pan Malfoy dává panu Potterovi pořádně zabrat, hlavně při famfrpálových turnajích, a ten mu to odhodlaně vrací. Někdy to vypadá, že se navzájem zabijí, Garricku…“ nešťastně si povzdechla. „Ale teď bychom měli slečně Everdeenové vybrat hůlku, ne?“
„Nene, Poppy!“ téměř protančil kolem zmatené Seleny. „Hůlky si vybírají kouzelníka, ne kouzelník hůlku! Ach, už to mám, hned jsem zpátky…“ odběhl nadšeně někam mezi regály.
Následovala nekonečná přehlídka hůlek, které jí pan Ollivander neúnavně nosil. Po každém Selenině mávnutí hůlku odmítnul a odbíhal pro další s narůstajícím nadšením i přes fakt, že mu zdemolovala půlku obchodu. Tvářil se, jako by to byla naprosto běžná věc a neustále si pro sebe mumlal něco o úžasné výzvě.
Zdálo se to neuvěřitelné, ale nakonec našel tu pravou. Podal Seleně do ruky poměrně jednoduše vypadající téměř černou hůlku, jediné zdobení byla nenápadná rýha, která jako had obtáčela rukojeť. Selena si ji opatrně vzala a ucítila něco neuvěřitelného, nepopsatelného. Jako by k ní hůlka promlouvala beze slov, jako by byla její spřízněnou duší, někým, kdo jí dokonale rozumí.
„Ano, to je ono!“ nadšeně vykřikl pan Ollivander. „Ano, dokázal jsem to! Hůlka z ebenového dřeva, třináct palců dlouhá, málo ohebná… A jako jádro blána z dračího srdce. Je to ona, je vaše.“
Zamířily zpět k madam Malkinové pro školní hábit, ale Selena nemohla odtrhnout oči od kotlíku, ve kterém byla nevelká krabička s její hůlkou. V půlce cesty si však dosti zahanbeně uvědomila jednu věc: „Madam Pomfreyová? Kdo tohle všechno platí? Chci říct… Já žádné peníze nemám a tohle všechno určitě něco stojí…“
Bože, koho obírám o peníze?
Madam Pomfreyová v klidu pokračovala v chůzi: „Ministerstvo, má drahá.“
„Cože?!“
„Neptejte se mě jak, ale Brumbál to má určitě promyšlené. Pokud po tom chcete pátrat dál, musíte se zeptat jeho,“ zastavila se přede dveřmi.
„No dobře… Zatím mi to asi stačí.“
„Skvěle. Teď vyzvedneme Váš hábit a vrátíme se do školy.“
Hábit byl připravený, spolu s ostatními věcmi dokonce třikrát. Podle slov madam Pomfreyové to bylo běžné, jelikož studentské hábity v Bradavicích měly až překvapivě krátkou životnost.
Do Bradavic se vrátily bez problémů přes Brumbálovu pracovnu. K Selenině zklamání v ní však ředitel nebyl, aby se ho mohla zeptat, jak je možné, že jí ministerstvo platí školní věci.
Další tři dny uběhly velmi rychle. Na doporučení profesorů začala Selena aspoň část dne chodit ve školním oblečení, aby si na něj zvykla. Kvůli sukni z toho moc nadšená nebyla, a ty punčocháče?!
Za vydatné pomoci Uršuly se pustila do studia Kouzelných formulí a Přeměňování. Hůlka byla prostě fantastická, jako by sama věděla, co má dělat.
Po oněch třech idylických dnech jí profesor Kratiknot sdělil, že se má v sedm hodin večer dostavit před Brumbálovu pracovnu oblečená ve školní uniformě.
Jen co profesor odešel, vystřelila za Uršulou, potřebovala si s někým promluvit. Třeba bude vědět, na co se připravit. Vpadla do její oblíbené umývárny a okamžitě ji uslyšela – poletovala před oknem a truchlila.
„Nazdar, Sel, copak tu děláš? Já myslela, že přijdeš až večer, žes šla za Kratiknotem kvůli těm Kouzelným formulím…“ pronesla melancholicky bez většího zájmu.
„Jo, tam už jsem byla,“ povzdechla si, „a už vím, co jsem dělala špatně, ale problém je v něčem jiném. Večer mám jít k Brumbálovi a vzít si školní uniformu. Když mi to Kratiknot říkal, docela divně se usmíval.“
„Hmmm,“ pronesla Uršula významně, konečně zaujatá tématem. „Asi tě budou zařazovat do koleje.“
„Taky mě to napadlo. Co od toho mám čekat?“ zvedla Selena hlavu a podívala se na ducha.
„No,“ začala se Uršula znova vznášet po místnosti, „normálně je to v prvním ročníku po příjezdu, ještě před hostinou, ale to v tvém případě asi nehrozí,“ ušklíbla se.
Selena vyvrátila oči. Díky Uršulo, samotná bych na to nepřišla.
„Řekla bych, že si prostě jenom sedneš a dá ti na hlavu Moudrý klobouk… Doufám, že budeš v Havraspáru! Tam jsem chodila i já, bylo to skvělé, nebýt té hrozné Olivie…“ začala Uršula svůj monolog, který od ní Selena slyšela nejmíň po šesté.
Posadila se na zem a objala si kolena. Přemítala, co ji asi čeká, když je zařazení tak mimořádné, a samozřejmě ve které koleji skončí. Kolej přece jenom výrazně ovlivní její studium, minimálně tím, že by v ní měla najít svou druhou rodinu. Pro ni vlastně jedinou rodinu. Neměla představu, kde by mohla skončit. Celý svůj pobyt v Bradavicích se potýkala s nepříjemným pocitem, že neví, kdo vlastně je. Odvážný Nebelvír, moudrý Havraspár, loajální Mrzimor, prohnaný Zmijozel…?
Bylo třičtvrtě na sedm, když dorazila před tajné schodiště do Brumbálovy pracovny oblečená ve školním hábitu – zatím černém, bez kolejní příslušnosti. Nervózně přecházela a s každým dalším kolečkem se její nervozita stupňovala.
Dvě minuty před sedmou se jí nepatrně ulevilo, dorazila profesorka McGonagallová: „Připravená, slečno Everdeenová?“
„Ne, spíš ne. Docela se toho bojím.“
„Nemáte důvod se bát, Uršula Vám jistě sdělila, jak rozřazování probíhá.“
„Nejde o to, že bych se bála samotného zařazení. Já… Bojím se sama sebe, nemám žádné vzpomínky, nevím, kdo jsem. Moudrý klobouk mě může zařadit do jakékoliv koleje a já se podle toho třeba nebudu umět chovat…“
Profesorka k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno: „Moudrému klobouku se neříká moudrý jen tak, pro nic za nic. Věřte mu. A teď pojďme, nebo přijdeme pozdě. Šestinohá stonožka.“
Páni, zajímalo by mě, kdo vymýšlí hesla k těm schodům, pomyslela si.
Společně vystoupaly až do předpokoje Brumbálovy pracovny, už na schodech slyšela křik, který se z ředitelny ozýval.
„…nepřipustím! Tohle prostě nepřipustím! Já…“
„Uklidněte se, Luciusi. Není důvod řešit to teď a tady.“
McGonagallová se zastavila přede dveřmi a podrážděně si povzdechla. Z přítomnosti onoho muže zjevně nebyla nadšená – a ředitel zrovna tak.
Zaklepala a rázně otevřela dveře, promluvila přímo do pokračující hádky: „Řediteli Brumbále, pane Malfoyi.“
Zmíněný pan Malfoy se zarazil v půlce věty. Byl to bledý muž s dlouhými, téměř bílými vlasy a nebezpečně nepříčetným pohledem. Stál před Brumbálem se zdobenou holí v ruce, vypadal, že s ní chtěl právě začít mlátit do stolu… Nebo do ředitele. Zlostně střelil po nově příchozích pohledem a s pohrdavým mlčením zamířil na druhou stranu místnosti, co nejdál od nich. Seleně se ten hlas zdál podivně povědomý, jen jej nedokázala zařadit.
Brumbál i McGonagallová jej provázeli podmračeným pohledem, dokud se nezastavil. Až poté se ředitel na Selenu usmál: „Nebudeme zdržovat, jistě má každý z nás mnoho dalších věcí na práci, začátek školy se kvapem blíží.“
Teprve v tu chvíli si všimla, že jsou přítomni i zbylí tři ředitelé bradavických kolejí. Profesorka Prýtová i maličký profesor Kratiknot se na ni povzbudivě usmívali, jen Snape se tvářil stejně naštvaně a otráveně jako pokaždé, kdy jej viděla.
Pořád ji děsil. Nedovedla si představit, jak budou probíhat jeho hodiny.
Profesorka McGonagallová ji usadila na židli poblíž Brumbálova stolu a přinesla starý, ošoupaný klobouk. Povzbudivě na ni mrkla a položila jí klobouk na hlavu.
„Proč mě budíte, ještě mám čaaaas…“
Ten klobouk zívá?!
Nejistě těkala očima po místnosti. Moudrý klobouk se nakonec probral a potichu, aby to nikdo jiný neslyšel, k ní promluvil.
„Tak, co tady máme? Hmm… Zajímavé. Mohla byste mi říci, jaká byla Vaše první myšlenka, když jste se poprvé probudila v nemocničním křídle?“
Klobouk se jí ptal na mnoho zvláštních otázek, jako třeba co chtěla udělat, když ji vyděsil sir Nicolas, jaká první slova řekla skřítce Winky, když jí přinesla učebnice či co by udělala, kdyby potkala Olívii z Uršuliných vzpomínek. Trvalo téměř deset minut, než se Moudrý klobouk odmlčel.
„Tak?“ zeptal se Brumbál s mírnou netrpělivostí v hlase.
„Nepotěším Vás, řediteli Brumbále.“
Někde za Selenou se ozval hlasitý nádech.
Stojí tam Snape nebo ten divný s holí? napadlo ji.
„Tahle dívka…“ pokračoval Moudrý klobouk, přesunula pozornost zpět k němu. „Dalo mi hodně práce rozhodnout se, zda ji poslat do Havraspáru nebo do Zmijozelu. Má potenciál vyniknout v obou kolejích. Ale mé konečné rozhodnutí je... Zmijozel!“
„Blahopřeji k zelenostříbrné, slečno,“ usmál se Brumbál.
„Na Vašem místě,“ ozval se úlisný hlas za ní, „bych jí negratuloval.“
Ten s holí.
Profesorka McGonagallová přistoupila k Seleně, jako by ji chtěla chránit před čímkoliv, co by se mohlo stát. Všichni byli napjatí, i Snapeovi ztvrdly rysy víc než normálně. Při pohledu na něj dostala chuť schovat se pod stůl.
Lucius Malfoy pomalu přešel přes místnost tak, aby se Seleně díval do očí, přikrčila se ještě víc.
„Tato dívka,“ pronesl povýšeně, „nemůže být zařazena do Zmijozelské koleje.“
„Proč by nemohla, Luciusi?“ vstal Brumbál od svého stolu.
Kdy si vlastně stihl sednout? A co to mele? Jéžiši, dejte mi všichni pokoj!
„Ach, zajisté. Proč by nemohla být zařazena do koleje velikého Salazara Zmijozela? Možná proto,“ znovu se povýšeně otočil k Seleně, „že nemá čistou krev, kterou Zmijozel uznával za jedinou hodnou své koleje.“
„Luciusi, tohle je přežité pravidlo, dobře víte, že ve Zmijozelu už nejsou pouze čistokrevní kouzelníci. Navíc nevíme nic o jejím původu, tudíž argumentovat krví není na místě, zvlášť, když to není potřeba. Myslím, že…“
„Vy myslíte, Brumbále? Co myslíte? Zaručuji Vám, že pokud bude ta holka zařazena do Zmijozelské koleje...“ přešel k Brumbálovi a ztišil hlas. „Pokud ji tam opravdu necháte, zařídím, že bude škola do Vánoc zavřená!“ práskl holí do země a rázně vypochodoval z ředitelny.
Bylo ticho, dlouhé a nepříjemné ticho. A všichni hleděli na Selenu, neklidně se ošívala, nevěděla, co s rukama.
Nakonec se opět ozval Moudrý klobouk, na který Selena ve víru ostatních myšlenek úplně zapomněla: „Měl jste pravdu, Brumbále. Havraspár.“
Ředitel jen unaveně kývl a pomalu přecházel ke stolu. Tvářil se velice ustaraně.
Maličký profesor Kratiknot se chopil slova: „Pojďte, slečno Everdeenová, sundejte si ten klobouk. Odvedu Vás do Vaší koleje. Havraspárská věž se Vám bude líbit, je z ní nejkrásnější výhled na školní pozemky…“
Selena jej následovala neschopná slova.
Co to pro boha bylo za chlapa? A proč je pro něj takový problém, že by měla být ve Zmijozelu?
Profesor Kratiknot byl celou cestu do Havraspárské věže podivně zamlklý. Několikrát se jej chtěla zeptat, co se vlastně odehrálo v Brumbálově pracovně, jeho výraz ji však pokaždé zastavil. Nebyla vhodná doba… Snad něco zjistí Uršula, určitě se to rozkřikne.
V Havraspárské věži jí ukázal vstup do společenské místnosti, ze které byl nádherný výhled na školní pozemky, přesně jak sliboval. V dívčí ložnici pátého ročníku ji na jedné z postelí čekaly všechny její věci. Mile, avšak unaveně jí doporučil, aby se dobře vyspala, od druhého dne měl její boj s výukou začít naplno.
Právě zkoumala výhled z okna na pozemky školy zahalené tmou, když se objevila Uršula.
„Takže jsi v Havraspáru! Skvělé! Je odtud krásný výhled, že?“ přistála na okenním parapetu.
„Je… Ty, Uršulo?“
„Hmm?“
„Slyšelas, třeba od ostatních duchů nebo od někoho, něco o tom, co se stalo u Brumbála?“
„Vlastně něco málo ano. Sir Nicholas se zmiňoval, že Malfoy udělal nějakou scénu kvůli tvojí koleji. Prý kvůli nějaké věštbě nebo co, ale nevěděl, o co se jedná. Všichni profesoři jsou divní, jenom chodí od ničeho k ničemu. Ale Snape,“ uchechtla se, „prý rozmlátil celou učebnu Lektvarů. Vyděsil tím Protivu a to se nikomu kromě Krvavého barona nepovedlo.“
Uršule tento fakt přišel velmi zábavný a rozhodla se jí vyprávět o všech pokusech studentů Protivovi vrátit to, co dělal on jim. V tomhle směru s přehledem vedli nějací bratři Weasleyovi…
Selena jí však nevybíravě skočila do řeči: „Proč by něco takového dělal? Vždyť by měl být spíš rád, ne? Celou dobu vypadá, že by mě nejradši sežral…“
„S tím si nedělej hlavu, on je takový na všechny. Ale to s tou třídou nevím,“ protáhla, „nikdo to neví. Snape se nesvěřuje.“
„To je jedno. Asi bude lepší dělat, že nic nevím. Ještě by mi opravdu něco udělal,“ unaveně se usmála na levitujícího ducha. „Jdu si lehnout, ano? Uvidíme se zítra. Díky, že ses stavila.“
„Já ráda!“ zavolala Uršula a vyletěla z okna.
Selena ještě dlouho hleděla do tmavomodrých nebes své nové postele…
„Vymklo se nám to z rukou, Albusi. Měl jsi Moudrému klobouku lépe vysvětlit závažnost situace. Kdyby ji neposlal do Zmijozelu, ten proradný Malfoy by nám nešlapal na paty a my bychom měli klid na práci,“ pronesla profesorka Přeměňování nad šálkem čaje v pracovně svého přítele.
„Chápu tě, Minervo. Jedná se o jistou komplikaci v našem plánu, ale vzhledem ke všem ostatním, které máme, se nezdá tak důležitá. Navíc,“ napil se Brumbál dlouze svého sladkého lipového čaje a ignoroval hlasitou ránu, „víme s jistotou jen to, že Zmijozel je jedno z možných zařazení aspoň jednoho z nich.“
„Z té koleje by mohl být ten druhý,“ dovtípila se.
„Ano. Nebo se může jednat o její sekundární kolej,“ dodal.
Profesorka naproti něj kývla: „Takže ji zatím necháme v Havraspáru…“
„…a pokusíme se vyřešit ostatní, větší problémy,“ dokončil místo ustarané Minervy.
„Třeba Malfoye?“ zeptala se s mírným zadostiučiněním.
Brumbál její narážku pochopil a mírně se pousmál. Ozvala se další rána.
„Ano, třeba pana Malfoye. Ale osobně mám za to, že nám bude užitečný, aniž by cokoliv tušil. Víme, že pan Malfoy a jemu podobní se za každou cenu snaží předejít naplnění té věštby. Vzhledem ke… Scéně, ano, myslím, že takto to můžeme nazvat. Takže vzhledem ke scéně, kterou zde předvedl dnes můžeme předpokládat, že se ubíráme správným směrem, pokud pan Malfoy, Ministerstvo či někdo z jejich přívrženců začne dělat problémy.“
Minerva se na něj upřeně zadívala. Ano, rozhodně má pravdu. Její představa situace, jaká měla nastat v těchto dnech však rozhodně nezahrnovala otravného, namyšleného Malfoye snažícího se za každou cenu zavřít školu.
„Byl tohle tvůj plán od začátku, Albusi?“ zeptala se na rovinu.
„Ne, Minervo, a ty to víš. Doufal jsem v jednodušší situaci, stejně jako ty. Ale z toho, co máme, musíme vytěžit co nejvíce, ne se litovat, že nám nevyšel plán. Věděli jsme, že je poměrně chabý, ale lepší jsme nevymysleli. Proto jsme se ho drželi, pamatuješ?“
„Jak bych mohla zapomenout,“ konečně mu oplatila úsměv, „těch nocí, které jsme probděli, abychom vymysleli lepší…“
„A stejně se nepovedlo.“
Minerva si povzdechla. Ano, plán to byl opravdu chabý, ale jediný, co měli. Vlastně by ji nemělo překvapovat, že nevyšel.
Oba nějakou chvíli mlčeli a stále přehlíželi ozývající se rány. Brumbál přemýšlel nad jejich dalšími kroky. Byly stejně chabé jako jejich dosavadní plán a on nechtěl udělat stejnou chybu dvakrát. Navíc bylo třeba promyslet, co by v dané situaci mohli čekat od svých nepřátel. Ministerstvo jim již nějakou dobu dělalo problémy, tušil však, že po dnešním večeru naberou gigantických rozměrů. Nejpravděpodobnější a nejhorší scénář obsahoval pracovníka oddaného ministerstvu přímo na hradě. Jelikož stále chyběl učitel Obrany proti černé magii, zdál se tento problém stále reálnější. A to se mu nelíbilo. Ministerstvo se nemá co míchat do věcí Bradavic…
Myšlenky Minervy McGonagallové se točily kolem stejného problému, avšak jiným směrem. Spřízněnost ministerstva s Malfoyem a jejich záměry byly bezpochyby velký problém, ale přehlížet malé, které jsou blíže dění, nebyl její styl. Nechtěla nic ponechat náhodě. Aspoň nepříčetného Severuse ne.
Ještě chvíli vyčkávala, znala ten výraz hlubokého zamyšlení na Albusově tváři. Teď nebyl vhodný okamžik vyrušovat. Až když si ředitel naléval další šálek čaje a natáhl se pro své oblíbené citronové bonbonky, prolomila ticho: „Albusi, co uděláme se Severusem?“
„Jak to myslíš, Minervo?“ hodil si do úst další.
„Ty víš, jak to myslím,“ pokynula netrpělivě. „Musíme vymyslet, jak se k ní má chovat, aby nebudil podezření, to by byl obrovský problém. Nemůže se k ní chovat jinak než k ostatním studentům. Mohli by se zmínit doma, že má oblíbenkyni z jiné koleje a to by bylo podezřelé. Mnoho dětí má rodiče na Ministerstvu…“
„Chápu tvé obavy a plně souhlasím, že je potřeba připsat na náš seznam problémů i tenhle a vyřešit ho.“ Najednou se ozvala rána, silnější, než ty ostatní, které do této chvíle úspěšně ignorovali. Brumbál si rezignovaně povzdechl. „A musíme ho vyřešit dřív, než zničí celé sklepení a škola nám spadne na hlavu…“
„Všechno je lepší než to, co dělával dříve,“ namítla vážně Minerva, řediteli přelétl po tváři stín. „Doufejme, že tentokrát žádnou hloupost nevyvede…“
Severus ve sklepení zuřil.
Takhle to být nemělo.
Zapálil stůl nalevo od sebe.
Říkal jsem jim to. Říkal jsem, že to mají udělat v tichosti a postavit všechny před hotovou věc.
Odhodil židli, která mu stála v cestě.
Že ho mají ignorovat. Správní rada se nepodílí na zařazování do kolejí! A co udělá?!
Sloup uprostřed učebny Lektvarů vybouchl.
Nechá toho idiota, aby sem přišel.
Regál s přísadami do lektvarů se sesul k zemi.
Pitomý Malfoy. Úlisný idiot. Co se do toho plete?! Ona má být ve Zmijozelu! Sem patří, ne do nějaké druhořadé koleje, ve které každý kope jen za sebe. Zmijozelští se chrání. Já bych ji mohl chránit...
Lavice v poslední řadě vyletěly do vzduchu.
Tady by našla přátele, rodinu. A nikdy bych jí nemusel říct pravdu, Merline…
Sesul se do svého profesorského křesla, hlavu ukryl do dlaní. Nemůže takhle šílet, jen díky létům stráveným na ostří nože se dokázal uklidnit.
Tohle musí promyslet. Bude se s ní přece denně potkávat, navíc ji bude učit Lektvary. Až začne školní rok, nebude se jí moci dále vyhýbat jako nyní. A dluží jí to nejlepší, co jí může dát.
Severus rozhodně zvedl hlavu. Ano, tohle udělá, sám to nezvládne.
Odhodlaně vstal a vydal se do ředitelny.
Ve dveřích si ještě sám pro sebe povzdechl… Zase bude poslouchat Albusovy nekonečné poznámky o pokusech zdemolovat školu.
Druhého dne sešla Selena na snídani do Velké síně v hábitu se znakem Havraspáru na prsou, hrdě zamířila k dlouhému stolu, u kterého sedávali orli. Na chodbě jí profesorka Prýtová předala její rozvrh pro následující týdny, takže usedla na kraj svého nového kolejního stolu, vzala si kousek dýňového koláče a začala pergament zkoumat.
Tohle bude náročné, pomyslela si. Téměř žádná chvilka volna…
Ráno v osm se měla dostavit na snídani v průběhu které jí měl profesor Binns přednášet Dějiny čar a kouzel. Na půl desátou se měla přesunout na první hodinu, která potrvá do půl dvanácté. Následoval oběd opět s profesorem Binnsem, odpoledne dvě další vyučovací hodiny. V půl šesté večeře, taktéž s přednáškou z Dějin čar a kouzel. V sedm hodina a půl létání na koštěti s madam Hoochovou, na tohle úplně zapomněla… Takže do ložnice se dostane přibližně v devět.
Složité, ale zvládnutelné, zhodnotila poznatky.
Brzy se měla dozvědět, jak moc se mýlila.
Pouhé čtyři dny trvalo, než se ukázalo, že studium bude náročnější, než předpokládala.
Samotné hodiny probíhaly poměrně dobře – jak zjistila již při prvních hodinách s profesorem Kratiknotem, byla překvapivě talentovanou žákyní. Požadovaná kouzla zvládala rychleji, než čekal, a stejné chvály se jí dostalo i na základech Přeměňování. Snídaně, obědy a večeře s profesorem Binnsem byly o něco náročnější, kvůli jeho monotónnímu výkladu měla problém udržet pozornost. Hodiny Lektvarů byly při nejlepším zvláštní. Snape pro ni byl stejně záhadný, jako veškerá využití různých přísad, které v těchto hodinách potřebovala. Při prvních dvou explozích kotlíku na ni řval, při třetí překvapivě klidně uznal, že jí musí dát více času na prostudování receptu a nalezení ingrediencí. Což byl, jak se ukázalo, kámen úrazu. Po této malé změně se jí v jeho hodinách začalo dařit podstatně lépe. Co však byla naprostá katastrofa byly hodiny Bylinkářství profesorky Prýtové. Hned na první hodině se ukázalo, že nemá pro tento předmět ani nejmenší vlohy. I přes veškerou snahu milé a odhodlané ředitelky Mrzimorské koleje se jí nedařilo do předmětu proniknout, některé z rostlin musela profesorka doslova křísit. Létání na koštěti se ji madam Hoochová rozhodla vyučovat velmi podrobně, na první let si ještě musela počkat.
Její rychlý pokrok však přinesl velké množství úkolů a přípravy. Každým dnem se do postele dostávala později a později.
Týden před začátkem školního roku jí povinnosti přerostly přes hlavu. Nedostatek spánku, stres z množství úkolů a neustálý strach ze selhání si nakonec vybrali svou daň. Několik dní jí nebylo dobře, ale v osudný den se už od rána sotva držela na nohou.
Profesoru Binnsovi usla u snídaně.
Na hodině Lektvarů usnula znovu, probudil ji až výbuch kotlíku s lektvarem a nepříčetný Snape.
Neobědvala, jen si vypila svou sklenici džusu.
Při odpoledních hodinách se jí málem podařilo omdlít kvůli křiku mandragory, jelikož zapomněla na klapky a nebýt rychlého zásahu profesora Kratiknota, byla by učebna Kouzelných formulí zničená požárem.
Při večerním letu s madam Hoochovou se Selena sesypala úplně. Místo ostré zatáčky nízko nad zemí pouze ostře dopadla na zem, pár metrů se kutálela a zůstala ležet v bezvědomí.
„Přehnali jsme to, Albusi! Tohle se nemělo stát. Chovali jsme se jako v normálních hodinách, byli jsme nadšení, je tak talentovaná!“
Minerva unaveně klesla do křesla vedle Brumbálova stolu. Albus seděl na své židli a těkal unaveným pohledem mezi čtyřmi kolejními řediteli, až se ustaraně zastavil na zádech profesora Snapea. Po celou dobu jen mlčky hleděl z okna na školní pozemky, dění v místnosti naprosto přehlížel.
„Talentovaná je, možná až příliš…“ vzal si slovo profesor Kratiknot rázující po místnosti. „V záchvatu hrdosti na její pokrok nám nedošlo, že je na všechno sama… Nemá nikoho, kdo by jí pomohl s úkoly. Uršula si sice něco pamatuje, ale to není totéž.“ zastavil se a sklonil hlavu. „Tohle se nesmí opakovat. Úplně bychom ji zničili.“
„Souhlasím,“ kývl Brumbál.
„Navrhuji, abychom ji poslední týden nechali vydechnout, ať si dělá, co chce,“ ujala se opět slova profesorka McGonagallová. „Pokud bude chtít studovat, ať studuje. Ale nebudeme ji do toho nutit. Nedopadlo by to dobře a potřebujeme, aby začátek školního roku zvládla dobře. Souhlasíš, Severusi?“
Snape neodpověděl. Neotočil se. Nedokázal to.
„Dobrý den, pane profesore, nevíte, kde je profesor Kratiknot?“ zeptala se velmi opatrně.
„Vím, slečno Everdeenová,“ pronesl temně. „Momentálně se nachází mimo školu a mne posílá, abych Vás uvedl do problematiky kouzelnických soubojů. Předpokládám, že proto jej hledáte.“
Cože, Snape?
XXX
Následující souboj trval překvapivě dlouho. Měla dost silné podezření, že ji šetří... Nebo spíš - byla si tím v podstatě jistá. Myslela, že bude do minuty po všem, ale teprve po pěti minutách začal mít Snape převahu. Vysílal stále silnější kletby, stále rychleji. Ve finále se už Selena jen bránila a snažila se necouvat moc daleko. Pak přišel zlomový okamžik, který ani jeden z nich nedokázal předvídat.
XXX
Probrala se, až když do ní někdo vrazil a zlostně pronesl: „Koukej kam lezeš, šprtko!“
Zároveň se ozval dvojí hýkavý smích. Zvedla svou učebnici Lektvarů, kterou upustila a vhlédla. Dívala se na bledého chlapce s téměř bílými vlasy v hábitu se zeleným lemováním.