Díl 8 - Veselé Vánoce
Prosinec v poklidu ubíhal a Selena byla poprvé skutečně spokojená. Prázdniny byly sice fajn, ale… Tohle bylo lepší. Bez té obrovské nejistoty, co bude dál, se jí dýchalo lépe. Povinností sice přibývalo, ale v útulném prostředí Komnaty nejvyšší potřeby měla na učení klid a čas. Milovala to tam.
Trénovali čtyřikrát týdně, s Malfoyem byli najednou tak sehraní, že Snape proti nim posílal stále větší počet lidí zaráz. Podle jeho slov potřebovali stále větší výzvy… Pansy ji očividně nesnášela stále víc, pravděpodobně nejen díky pokroku, který na rozdíl od nich udělali.
Ostatní Zmijozelští jí několikrát zachránili kůži, když ji nenápadně upozornili na nástrahy, které vytrvale chystali studenti Havraspáru. Ti nemohli rozdýchat s jakou lehkostí postoupili z prvního kola, stejně jako Nebelvír a Mrzimor. Ti ale nic nezkoušeli, nebrali si to tak osobně.
Pozitivní však bylo, že Umbridgeová ji opět začala přehlížet a zaměřila se na Pottera. Smůla, chlapče…
Jak slíbila, přišla se podívat na famfrpálový zápas mezi Zmijozelem a Mrzimorem. Hadi vyhráli s přehledem 210:50, potěšilo ji, že použili některé z manévrů, které před časem vymysleli v Komnatě.
Zvykli si trávit večery spolu v sedmém patře hradu. Draco většinou přišel, když se Selena učila na NKÚ nebo sepisovala úkoly a přidal se. Stále víc ji překvapovalo, jak milý, chytrý a zábavný kluk se skrývá pod maskou namistrovaného idiota, jak jej sama kdysi nazvala. Naprosto neocenitelný byl, když se snažila učit na Lektvary. Když byla jednoho večera moc zoufalá, naprosto ji odrovnal tím, že jí vypracoval úkol pro Snapea. Na oplátku měl druhý den hotový úkol z Jasnovidectví (i když byl celý vymyšlený) a Dějin čar a kouzel.
Pohodlně usazení v křeslech poté probírali všechno možné i nemožné. Jeho oblíbeným tématem byl Potter a všechny jeho otravné vlastnosti. Měla podezření, že docela přehání… Jednou se ji pokoušel naučit kouzelnické šachy, avšak naprosto bezvýsledně. Horšího hráče údajně neviděl, jak jí ten večer sdělil. Dva dny se s ním nebavila, než se překvapivě přišel omluvit. V nevyslovené shodě už se ke kouzelnickým šachům nikdy nevraceli.
Bylo pár dní do Vánoc a Selena seděla ve svém oblíbeném křesle v Komnatě nejvyšší potřeby. Krb před ní vesele praskal, z šálku s čajem stojícím na stolku se kouřilo. Vedle něj byl položený rozepsaný úkol z Lektvarů a kalamář, příslušnou učebnici na klíně. Na sobě měla pohodlné kalhoty, chlupaté ponožky a svou oblíbenou mikinu. Vlasy jí trčely z neupraveného drdolu, ve kterém měla zapíchnutý zatím čistý brk. Bylo to jednodušší, než ho potom hledat… Zuřivě listovala učebnicí a hledala všechny možné použití kořenů mandragory.
„Zdravím, indiáne,“ ozval se Draco ode dveří, pohled na Selenu už ho nepřekvapil.
„Zdravím, bílý muži,“ pobaveně se otočila a vytáhla brk z vlasů.
Přešel ke stolu a nalil si z konvice vroucí čaj, pak položil šálek na stůl a spokojeně se rozvalil na gauč.
„Co píšeš?“
„Lektvary. Nechceš mi náhodou pomoct?“ podívala se na něj.
„Náhodou se mi nechce,“ ušklíbl se.
„Si nakašli.“
Selena se přetočila v křesle tak, aby k němu byla zády, našla správnou kapitolu a začala psát. Draco vydržel mlčet sotva deset minut.
„Ty to vážně píšeš?“ Selena uraženě mlčela. „Ty se mnou nemluvíš?“ provokoval. „Hej, Seleno!“ přistál na ní polštář, začaly jí cukat koutky. „Sel!“ přiletěl druhý.
Otřela brk a zavřela kalamář – pro jistotu. O tři vteřiny později klečela na gauči a mlátila smějícího se Zmijozela polštářem do zad. Nakonec ji to přestalo bavit a posadila se vedle něj.
„Jsi strašně otravný, víš to?“
„Jsem na to pyšný,“ zvedl se na loktech.
Jen zavrtěla hlavou a natáhla si nohy na stolek, polštář na klíně.
„Přemýšlel jsem, že tady zůstanu přes svátky…“ začal po pár minutách vážně.
„Ty nepojedeš na Vánoce domů?“
„Měl jsem, ale… Asi ne. Popravdě, vůbec se mi nechce. Naši jsou fajn a všechno, ale svátky u nás jsou takové… Divné.“
Selena ho chvíli sledovala. Už před pár dny se neochotně smířila, že tu víc než dva týdny bude sama, a on zůstává? Vážně?!
„Snape otci sdělil, že by bylo vhodné, abych tu zůstal kvůli tréninku.“
„Tréninku?“
„Jistě. Žádný jiný důvod nepřipadá v úvahu,“ prohlásil škrobeně.
Zamyšleně jej sledovala. Jeho tvář s téměř bílými vlasy viděla z profilu, padaly mu do šedých očí, díval se do plamenů v krbu. Horní knoflíčky dokonale padnoucí košile rozepnuté, zelená zmijozelská kravata odložená na stole, rukávy bezpečně zapnuté kolem zápěstí.
Upjatý i uvolněný zároveň, pomyslela si. Na všechny je povýšený, arogantní a odměřený. Proč se mnou je tak jiný? Vybavila si jeho smích. Jsem snad jediná, která jej slyší?
„Co je?“ otočil se na ni, když si všiml, že jej sleduje.
„Nic, jen přemýšlím. Vážně tady zůstaneš na svátky?“ zamluvila rychle jeho dotaz.
„Jo. Nechci být sám…“
„Sám? Vždyť měls jet k rodičům!“ vyjekla překvapeně.
„Je to složité, Sel. Neřeš to.“
Kdybys jen věděl, jak tohle oslovení miluju!
„Dobře,“ přikývla. Nebude ho nutit. „Mám říct Winky o něco k jídlu?“
„Jo, díky. Z večeře jsem musel odejít, jinak bych hlavou rozmlátil ten stůl. Pansy dotáhla svou otravnost k dokonalosti.“
„Až teď?“ podivila se a ťukla do rolničky.
„Ta holka to posunuje pořád dál.“
Objevila se Winky. Uviděla Selenu s Dracem, usmála se na něj a hned zmizela.
Před pár dny přišel brzo, Selena byla ještě vedle ve sprše. Skřítka s jejich večeří se také objevila dřív, takže byl donucen jí za večeři rozpačitě poděkovat. Nejdřív se kvůli tomu cítil nesvůj, ale od druhého dne si malou skřítku zamiloval. Winky mu totiž sama od sebe denně nosila jeho oblíbené koláče, dokonce čerstvě upečené. Draco se zařekl (s kusem koláče v puse), že už se k žádnému domácímu skřítkovi nebude chovat jako před tím.
Ani ten večer nezklamala, vrátila se s podnosem s dvěma kousky medového koláče a další konvicí čaje. Počkala si na Dracovo poděkování a potěšeně zmizela. Selena zvedla talířky a přisedla si na gauč.
„Tak povídej, co Pansy?“ podala mu jeho kousek a on se do něj natěšeně zakousl. Byl výtečný.
„Nevím, kde na to přišla,“ slastně žvýkal koláč, „ale rozhodla se, že nejsem schopný si sám nakrájet jídlo.“
„To nemyslíš vážně!“ vyprskla.
„Kéž by. Dneska mi začala porcovat večeři… Vůbec nechápu, proč to ta holka dělá.“
„Kvůli pohledu na Parkinsonovou, která tě krmí, bych i přišla dolů!“ smála se dál.
„Vtipné. Bych radši umřel hlady…“
V tichu dojedli koláč, Selena se stále pochechtávala, Draco ji okázale ignoroval. Nakonec sklidila talířky a vzala do ruky svůj vlažný čaj.
„Nevíš, jak to tady přes Vánoce probíhá?“
„Ne, vím jen, že ve Velké síni bývá nějaká malá hostina. Letos asi nebude, jsme tu jediní, co zůstávají.“
„Umbridgeová?“ Při představě růžové ropuchy v santovské čepičce u vánočního stromku se otřásla.
„Jo. Většinou tu zůstává Potter, Grangerová a klan Weasleyů, ale ti už jsou pryč. Prý došlo k nějakému útoku na jejich otce nebo co…“
Kývla. Uršula něco takového říkala, ale nikdo neměl přesné informace.
„Kdy odjíždí zbytek?“
„V pátek dopoledne. Docela se na ten klid těším.“
„Jo, škola je skvělá, když je prázdná,“ zavzpomínala Selena.
Ani jeden z nich neřekl nahlas, že v tom případě budou mít celý hrad jenom pro sebe, přestože nad tím přemýšleli oba.
Druhý den se Draco neukázal, měli se Zmijozelem Vánoční oslavu. Selena se celý večer bavila představou Pansy nahánějící jej kolem vánočního stromku s koláčem v ruce. Uršula, její věrný zdroj informací, se vydala pozorovat dění ve zmijozelské společenské místnosti. Vrátila se s barvitou historkou, kterak se Pansy rozhodla políbit Draca pod jmelím, ten jí ale celý večer vytrvale utíkal.
V pátek ráno sešla na snídani do Velké síně, nechtěla prošvihnout Brumbálův Vánoční projev. Sedla si k obvyklému rohu Havraspárského stolu a vesele přehlížela vyjevené obličeje kolem sebe. Vlastně byla ráda, že je takhle před svátky dokázala rozladit. Brumbálova řeč byla stručná, zato Umbridgeová mluvila do nekonečna. Studenti se začínali nervózně rozhlížet, některý z Mrzimorských prvňáčků začal popotahovat, že jim ujede vlak. Nakonec je vzala na milost profesorka McGonagallová, která rázně skočila švitořící růžové babizně do řeči a oznámila, že se všichni okamžitě přesunou na nádraží. Umbridgeová naštvaně odkráčela bočními dveřmi, zatímco profesorka Přeměňování sklidila nadšený potlesk od všech kolejí.
Selena stoupala po schodech zpátky ke Komnatě nejvyšší potřeby a zanechávala za sebou všechen shon panující před odjezdem. Najednou jí kolem hlavy začal poletovat malý papírový ptáček. Rychle jej chytla a rozhlédla se, na schodech pochopitelně nikdo nebyl. Papír v její ruce se mezitím vyrovnal, byl na něm zběžně napsán krátký vzkaz:
'V jednu před Velkou síní. D.'
Překvapeně si přečetla vzkaz ještě dvakrát, úsměvu se však neubránila.
„Incendio,“ zašeptala a papírek shořel. Jistota je jistota.
Do Komnaty dorazila ve skvělé náladě. Tam ji čekalo další překvapení, celá místnost byla vánočně vyzdobena, vedle krbu stál dokonce stromeček. Spokojeně se svalila do křesílka a vytáhla z batohu na zemi učebnici Přeměňování. Měla čas, může se tvářit produktivně.
Poobědvala, zklamanou Winky musela ujistit, že Draco večer přijde. Přišlo jí roztomilé, že zrovna Malfoy na ni udělal takový dojem. Pak si stoupla před skříň a zkoumala její obsah. Jelikož bydlela ve škole, krom pár pohodlných kousků na večer žádné další oblečení neměla. Nakonec si na sebe rezignovaně navlekla ještě jeden svetr a zabalila se do hábitu. Vytáhla obnošenou čepici a rukavice, které jí spolu s teniskami sehnala madam Pomfreyová před čtrnácti dny. Nic moc, pomyslela si při pohledu do zrcadla. Ale nic lepšího nemám…
Povzdechla si, musela si přiznat, že tohle jí radost docela zkazilo. Chvíli po tři čtvrtě na jednu vyšla z komnaty směrem ke schodišti. V prvním patře ji však nečekaně zastavila profesorka McGonagallová.
„Slečno Everdeenová!“
„Ehm… Ano, paní profesorko?“
„Je s Vámi pan Malfoy?“
Selena vytřeštila oči.
„Já… Ehm… Cože?“
„Myslela jsem, že byste mohla vědět, kde je. Vzkažte mu prosím, ať se za mnou zastaví.“
Pořád nenacházela slova. Kde na to u Merlina přišla?
Najednou se k ní profesorka naklonila a spiklenecky prohlásila: „Mezi námi, máte na pana Malfoye skvělý vliv. Takhle snesitelný nebyl za celou dobu, co jej učím.“
Mrkla na ni a odešla. Selena zůstala dobré dvě minuty jen zírat, pak se probrala a seběhla poslední patro.
Co mělo tohle znamenat? Myslí si snad, že spolu… Chodíme?
„Ti to trvalo!“ ozval se od dveří do Velké síně Malfoy a vytrhl ji ze zamyšlení.
„Promiň… McGonagallová ti vzkazuje, že za ní máš pak přijít.“
Přejela jej pohledem. Zimní polobotky, černé kalhoty, skvěle padnoucí kabát, kožešinová šála i čepice. V tu chvíli zatoužila utéct zpátky do bezpečí Komnaty.
„Vypadám jak chudá příbuzná…“ řekla neurčitě a zkoumala pohledem zem.
„Hadry nejsou všechno,“ odpověděl prostě, očividně to nehodlal dál rozvádět. Popadl ji za ruku a vytáhl ven do sněhu.
„Cos říkala o té McGonagallové?“
„Zastavila mě, jak jsem šla dolů, prý máš pak přijít. A taky říkala, že na tebe mám dobrý vliv.“
„Cože?!“ vyjekl, na namrzlých kamenech mu málem podjely nohy.
„Nepadej, nehodlám tě sbírat. Prostě řekla, že na tebe mám dobrý vliv. Prý jsi konečně snesitelný.“
Draco zavrávoral podruhé, Selena se výborně bavila.
„Radši mlč, prosím tě. Kam půjdem?“
„Nevím, vyber.“
Na chvilku se zamyslel.
„Fajn, jdeme!“ vykřikl a táhl ji pryč.
Netušili, že je z jednoho okna pozorují potutelně se usmívající Minerva a Poppy.
Procházeli školní pozemky a těšili se z prostého faktu, že mají od všech pokoj. Bylo skvělé být spolu i mimo Komnatu, sluneční paprsky se odrážely od sněhových závějí. Strávili venku celé odpoledne, oba byli mokří, promrzlí a nezvykle šťastní.
Vraceli se od jezera do hradu až za šera, navzájem se přidržovali, aby na svahu nespadli. Stejně to nepomohlo, za chvíli se klouzali zpátky dolů. Seleně podjely nohy a skončila v závěji, překvapeného Zmijozela stáhla s sebou. Rozesmátí se zvedli do kleku. Už před nějakou dobou ztratila čepici při zuřivé přestřelce sněhovými koulemi, teď se jí mokré vlasy lepily na obličej a šlo poznat, že je jí zima. Než se stihla vzpamatovat, narazil jí na hlavu svoji kožešinovou čepici a popravil ji tak, aby viděla.
Ruku však už nestáhl. Opatrně schoval za ucho neposlušný pramen tmavých vlasů, pomalinku přejel po lícní kosti. Zvedl pohled od svých prstů, byl tak… Zvláštní… Zadíval se do vykulených modrozelených očí před sebou. Hleděly na něj se směsicí strachu a nedočkavosti. Zaváhal, ten podivný pocit tu byl zase. Pomalinku se nahnula k němu, jako by ho nechtěla vyplašit. Okamžik před tím, než se jejich rty setkaly, zaostřily tmavé oči jinam. Selena se rychle odtáhla, překvapenému a zhrzenému Dracovi nevěnovala jediný pohled, zírala někam za něj.
„Není to… Filch?“ zeptala se nejistě a bradou škubla směrem k postavě klopýtající směrem k nim.
Spěšně se otočil a zadíval se na podivnou siluetu.
„Vypadá to…“ odpověděl nasupeně.
„Proč má hůlku? Já myslela, že je moták…“
„Nechápu to, rozhodně moták je…“
Fakt, že zrovna školník se k nim blížil s hůlkou byl natolik zvláštní, že jej rychle donutil zapomenout na nevydařený polibek.
„Vstávej,“ sykl a zvedl se, Selena vteřinu po něm. „Zpátky do školy. Tohle se mi nelíbí,“ chytil ji za ruku a nasměroval nahoru k hradu.
Co sakra dělá Filch teď tak daleko od hradu? Jako by se odněkud vracel… Ale k čemu má tu hůlku? Není tu nikdo, komu by to zabavil a stejně to udělat nemůže...
„Pane Malfoyi!“
Ztuhli.
„To není jeho hlas,“ špitla vyděšeně Selena a křečovitě svírala jeho ruku.
„To totiž není Filch, nikdy nikoho by takhle neoslovil. Jdeme,“ zavelel a spěšně pokračovali.
„Je neslušné nereagovat na oslovení, pane Malfoyi!“ ozval se překvapivě blízko podrážděný hlas, rozhodně ne Filchův. Otočili se a ve stejné chvíli muž zakřičel: „Everte statim!“
„Draco!“ vykřikla vyděšeně, když se jí vysmekla jeho ruka.
Přistál o kus dál v hlubokém sněhu. Selena se podívala zpátky a chtěla vytáhnout hůlku, tohle rozhodně není Filch! Muž před ní však s podivným úšklebkem rychle zašeptal dvě věty a namířil na ni hůlkou.
„Serpensortia!“ křikl nahlas a před Selenou se zjevil obrovský had.
Vyděšeně začala couvat, nohy jí však na zledovatělé zemi podjely. Tvrdě dopadla na zem, v příštím okamžiku na ni zaútočil had a neomylně se jí zakousl do ramene.
Zaječela.
Muž se potěšeně zasmál.
„Užij si to. Vipera evanesca!“ Had se rozplynul. „Accio koště!“ Muž jej chytil, se zlověstným smíchem na něj nasedl a zmizel.Ležela ve sněhu, rameno ji příšerně bolelo. Cítila se divně… Snažila se zvednout, nedokázala se však vůbec pohnout. Jen ležela a svírala si ránu. Za pár vteřin (či hodin?) se vedle ní zjevil vyděšený Malfoy.
„Seleno! Mluv se mnou! Proboha Sel, co je?!“ naprosto bezradně hleděl na bezvládnou dívku.
Co mám dělat?!
Horečnatě přemýšlel, až mu pohled padl na Hagridovu chatku. Vytáhl hůlku a udělal první blbost, která ho napadla.
„Bombarda!“
Zídka vedle chýše vybouchla a v příštím okamžiku se vynořil hartusící Hagrid. Draco nerozuměl, co huláká, a bylo mu to jedno.
„POMOC!“ zaječel z plných plic a mával rukama nad hlavou.
Poloobr si jej naštěstí všimnul a za pár chvil dorazil k dvojici studentů.
„Vo co se snažíš, ty malej…“ začal. Pak se zarazil, pohled mu padl na Selenu. „Vo co jde?“
„Já… Já nevím,“ vykoktal ze sebe. „Byl tady Filch, teda někdo jako Filch a on vyčarovat hada a…“
„To je teď fuk,“ uťal ho rázně Hagrid. „Teď musí na ošetřovnu.“
Popadl dívku do náruče a vyrazil k hradu, Draco těžce klopýtal za ním. Pořád nemohl pochopit, co se stalo.
Hagrid ramenem rozrazil dveře ošetřovny, madam Pomfreyová uvnitř nadskočila.
„Co tu… Hagride? Co se stalo?“ vyběhla směrem k podivnému procesí.
„Nevim, Poppy, to ti poví tady mladej. Ale řek bych, že je na tom dost zle,“ odtušil a opatrně položil Selenu na nejbližší postel.
„Můžete mi to vysvětlit, pane Malfoyi?!“
„Já… Já nevím, nevím, co se stalo… Byl tam někdo, kdo vypadal jako Filch a vykouzlil hada…“ Obočí lékouzelnice dosáhlo závratných výšin. „Ječela! Určitě ji někde kousl!“ rozhodil rukama.
Mohla byste už začít něco dělat, krucinál?!
„Hagride, běž pro Severuse. Hned,“ podívala se madam Pomfreyová na poloobra, ten okamžitě oddusal pryč. „Sedněte si na vedlejší postel, pane Malfoyi. Kam ji kousl?“ pronikavě se na něj zadívala.
Klesl na postel a chvíli přemýšlel.
„Já… Neviděl jsem to, ale… Držela si levé rameno,“ řekl nejistě. Žena před ním neodpověděla, jen rychle hůlkou rozpárala oblečení až ke kůži.
„Merline…“ vydechla zděšeně.
Na rameni byly opravdu čtyři drobné ranky po hadím kousnutí. Mnohem hůře však vypadala temně fialová podlitina v žilkách se šířící z ran. Draco ohromeně zíral na třesoucí se madam Pomfreyovou.
Ona… Neví, co s tím?
Nedokázal to pochopit. Vždyť byla jednou z nejschopnějších lékouzelnic Británie! V příštím okamžiku vrazil na ošetřovnu Snape a rychle přešel k Selenině posteli.
„Ach, Severusi…“ vzlykla žena a ustoupila.
Profesor s nečitelným výrazem zkoumal ránu, Draco napjatě čekal.
„Běžte se převléknout, pane Malfoyi. Pak se vraťte,“ podíval se na něj pohledem, který nepřipouštěl námitky.
Raději se zvedl a beze slova odešel. Byl otřesný, co se to proboha děje? V mrákotách dorazil do Zmijozelského sklepení, stejně tak se nepřítomně vracel zpátky v suchém oblečení.
Když vešel na ošetřovnu, ležela Selena na lůžku pečlivě přikrytá dekami, Snape nad ní něco mumlal a mával hůlkou. Nikdo jiný v místnosti nebyl.
„Pojďte sem, pane Malfoyi,“ vyzval jej Snape a pokynul vedle lůžka.
Draco k němu přistoupil a pohled mu sjel k Seleně. Byla bledá, po roztomilých růžových líčkách ani památky. Tvář křečovitě staženou, na krku jí začaly prosvítat fialové žilky. Klesl na vedlejší postel, profesor to naštěstí nekomentoval. Zamumlal ještě pár vět a konečně promluvil k němu.
„Profesorka McGonagallová s ředitelem právě pracují na dopadení onoho záhadného muže, mají jistá… Podezření. Pravého Filche našli s vymazanou pamětí za Prasinkami.“ Na okamžik se odmlčel. „Co se týče jedu, který právě devastuje životně důležité orgány slečny Everdeenové, není to jed v běžném slova smyslu,“ povzdechl si unaveně. Draco na něm visel očima. „Na tento jed neexistuje protilátka, jelikož není vázán na organismus, do kterého je vpraven, ale na konkrétní magii. Kdyby se ten had z nějakého důvodu zakousl do Vás, nic by Vám neudělal. Jed byl vytvořen speciálně pro ni.“
„Takže… Co teď?“ zeptal se zaraženě.
Musí být nějaká možnost.
„Teď se můžeme pokusit jeho účinky zpomalit. Zastavit je nelze.“
„To znamená, že…“
„Slečna Everdeenová umírá, pane Malfoyi. Pomalu, ale jistě. Je mi to líto,“ dodal tiše.
Draco si nezvyklého tónu profesorova hlasu nevšiml.
„Ne! To nejde!“ vyskočil z postele. Tohle nemůže být pravda! „Musí to nějak jít!“ zoufale hledal odpověď v černých očích před sebou.
Snape chvíli mlčel, zjevně zvažoval možnosti.
„Jedna možnost opravdu existuje…“
„Tak proč jste to sakra ještě neudělal?!“
„Nechte mě domluvit,“ utnul ho okamžitě. „Slyšel jste někdy o lektvaru s názvem Permisceo evitera?“
„Ne…“ hlesl omámeně.
„To mě nepřekvapuje, jedná se o černou magii. Mlčte,“ zavelel, jen co se Draco začal nadechovat k další otázce. „Doslovným překladem tohoto názvu je ‚Spojit a chránit‘ a tak také funguje. Do poměrně obyčejného lektvaru je přidána krev těch, kteří jej hodlají vypít. Po požití se mezi vytvoří jistý druh… Pouta. Od té chvíle jsou schopni sdílet své pocity a myšlenky, někteří schopnější dokáží dokonce komunikovat. Toto pouto lze však pomocí jistého cviku v nitrobraně poměrně jednoduše uzavřít, přestože nevymizí. Zároveň přebírají zúčastnění něco ze své moci, jelikož dojde k promísení jejich magie. Tato část je pro nás podstatná, jelikož jed v těle slečny Everdeenové je vázán na její současnou magii. Pokud ji pozměníme, přestane působit,“ odmlčel se a zkoumavě se zadíval na vytřeštěného Zmijozela. „Zároveň by promísení Vaší magie s její mělo jistému nepříjemnému tetování na předloktí zabránit, aby plnilo svůj původní účel.“
Draco nadskočil a sevřel si levé předloktí.
„Vy tvrdíte, že…“ vytřeštil oči.
„Ano. Ztratí svou moc, pokud ji Vy sám neobnovíte. Jako byste nikdy žádné neměl. Barva tam samozřejmě zůstane, ztratí se pouze magie.“ Snape se na něj upřeně zadíval. „Jste pravděpodobně jediný, kdo může slečnu Everdeenovou zachránit, pane Malfoyi. Přesto na Vás nenaléhám, jedná se o Vaši volbu. Věřím, že ať se rozhodnete jakkoliv, nic by Vám nevyčítala. Přísady potřebné pro přípravu lektvaru budu mít přibližně za dvě hodiny, přijďte mi v dobu sdělit své rozhodnutí. A musím Vás upozornit,“ zarazil ještě odcházejícího chlapce, „že veškeré Vaše city se prohloubí. Zejména jsou-li oboustranné.“
Draco nepřítomně kývnul a odešel.
Toulal se tichým hradem a převracel své možnosti ze všech stran. Rozhodně nechtěl Selenu ztratit. Trochu se bál toho, co Snape říkal o citech, ale odsunul to stranou. Byla to dost divná poznámka... Ale přece jenom také říkal, že s trochou cviku to jde přerušit…
Dorazil do Komnaty nejvyšší potřeby, bez její přítomnosti byla tak prázdná a nepřívětivá… Otřásl se. Přejel rukou po křesle, ve kterém sedávala… Vybavil si ty večery, kdy v něm opravdu seděla, nohy přehozené přes opěradlo, v rukou šálek s čajem. Naslouchala mu, chápala, neodsuzovala. Smála se na něj, přestože věděla tolik věcí…
Zhroutil se na gauč, v rukou žmoulal její oblíbenou deku.
Konečně se s někým cítil dobře. Cítil se tu vítaný, vždyť tu byl v podstatě denně! Měla ho ráda… Ne kvůli jeho bohatství, nikdy po něm nic nechtěla. Ani kvůli prestiži, které přátelství s ním většinou přinášelo – vždyť mimo Komnatu si jen nadávali. A už vůbec ne kvůli jeho původu, spíš by pochopil, kdyby před ním utekla. Měla ho ráda, jen tak…
Hrůzu mu naháněla definitivnost tohoto rozhodnutí, co se týkalo očekávání jeho otce. Byl to přesný opak, než od něj požadoval. Otec se s jeho činy může smířit, pokud to udělá. Pokud ne, Selena se už neprobudí. Ale vyřešil by se tím problém, který mu leží na bedrech… Dokázal by pak se sebou žít? Není to o tolik jiné než vražda… Vždycky chtěl, aby si jej otec vážil. Aby jej bral jako sobě rovného. Tímto by zahodil všechny příležitosti, které by se mu mohly naskytnout. Nebo ne?
Co si to nalhává, nikdy by mu to neodpustil…
A co Pán zla?
Vzpomněl si na Snapea. Nebuďte loutka, neopakujte chyby svého otce. Vybavil si samolibé potěšení, se kterým Lucius Malfoy vzpomínal na druhou nepromíjenou… Přejel si po předloktí – vážně to půjde?
Prudce vstal.
I kdyby ne… Tohle si nezaslouží. Jednou jsem se rozhodl, že nejsem vrah… Tohle by ho ze mě udělalo. To bych nesnesl…
S novým odhodláním dorazil do nemocničního křídla, ve kterém našel Snapea, McGonagallovou, lékouzelnici a Brumbála.
„Rozhodl jste se, pane Malfoyi?“ zeptal se Snape okamžitě, ostatní napjatě čekali na odpověď.
Draco kývl a přejel je nervózním pohledem.
„Vypiju to,“ sdělil jim tiše, odhodlání jej pomalu opouštělo.
Všem se očividně ulevilo, profesor lektvarů začal bez dalšího připravovat směs. Madam Pomfreyová jej usadila na postel vedle Seleniny. Za necelých patnáct minut bylo hotovo, Snape lektvar rozlil do dvou číší a s jednou přešel k Dracovi.
Položil ji na stůl vedle něj a uchopil jeho levou ruku. Pak zvedl nůž, Draco na poslední chvíli stihl otočit hlavu na druhou stranu. Ostří mu projelo kůží na dlani, bolestivě sebou trhl. Cítil, jak jeho ruka krvácí, Snape bez hnutí zachytával krev do číše. Konečně jej pustil, madam Pomfreyová mu ránu spěšně ovázala. Lékouzelnice se pak otočila k Seleně a opatrně obsah číše vkouzlila do těla. Snape mezitím uchopil druhou nádobu, rozřízl bezvládné dívce levou dlaň a zopakoval postup. Následně číši mlčky podal Dracovi. Ten se chvíli odhodlával, nakonec si vzpomněl na všechny Seleniny úsměvy, růžová líčka, hluboké zelenomodré oči…
Zavřel oči a číši vypil.
Svět se zatočil a potemněl…
Probudil se náhle uprostřed noci s podivným pocitem.
„Jak Vám je, pane Malfoyi?“ ozvala se vedle něj tiše madam Pomfreyová.
„Já nevím, je mi… Zvláštně. Divně. Nevím, jak mi je…“ podíval se na ni bezradně.
„To ten lektvar. Bude to v pořádku, nebojte,“ usmála se na něj unaveně.
Takhle se v průběhu noci vzbudil ještě několikrát, vždycky u jejich lůžek někdo seděl. Ráno to byl Snape, který se rozhodl dopodrobna prozkoumat jeho pocity, protože měl tu smůlu, že se probral první. Když jej po deseti minutách odbyl, že je mu dobře a ať mu dá konečně pokoj, jen si sedl a tiše čekal. Draco zůstal zírat do stropu a přemýšlel nad tím, co to krucinál udělal a co všechno se tím změní…
Po nějaké době se jeho pocity změnily. Začal se neklidně ošívat, nemohl přijít na to, co jej tak znervózňuje. Snape jej se zájmem pozoroval.
„Probouzí se, začínají se do Vás promítat její emoce,“ sdělil mu po chvíli a odešel zavolat lékouzelnici. Jen neurčitě kývl a dál hledal pohodlnější pozici na posteli. Stejně to nepomohlo. Za několik minut se opravdu Selena s trhnutím probudila a posadila se. Téměř okamžitě vyjekla a chytila se za rameno, ovázané ruky si zatím nevšimla. Madam Pomfreyová k ní přiskočila a začala ji tiše uklidňovat. Draco to sledoval se směsicí zájmu, očekávání, strachu a nervozity. Nějak se v tom nevyznal, emoce se mísily jedna přes druhou.
Takhle to teď bude pořád?
Jak se Selena zklidňovala, ustálily se i jeho pocity. Naštěstí. Nakonec dokázal docela dobře rozeznat, co z toho opravdu cítí on. Bylo to zvláštní, jako by měl v hlavě příliš mnoho věcí…
„Pane Malfoyi?“ ozvala se madam Pomfreyová potichu. Zvedl hlavu, lekl se. „Měli byste si promluvit,“ řekla soucitně a odešla z místnosti.
Jen co se za ní zavřely dveře, otočila se na něj Selena.
„Draco, co… Co se stalo?“
Než skončil, uběhla dlouhá chvíle. Převyprávěl jí, co se stalo po mužově zmizení, co se událo na ošetřovně i o lektvaru, který je nyní spojuje. Seděla tiše na protějším lůžku a netečně zírala z okna, pohrávala si s koncem obvazu na své dlani.
„Jak ti je?“ zeptal se opatrně.
Nereagovala. Přesedl si k ní na postel a objal ji, opatrně, jako by se měla rozpadnout na prach.
„Proč se tohle děje? Copak toho nemám už dost?!“ začala popotahovat.
„Nevím, Sel…“
„Přitahuju to snad nějak? Co mám dělat, aby to přestalo? A teď jsem do toho zatáhla ještě tebe! Já…“
„Bude to dobrý, neboj...“
„Já tomu nevěřím! Nebude to dobrý, nic nebude dobrý!“ vyhrkla vzdorovitě a z očí jí vytryskly slzy. Přitáhl si ji blíž k sobě, aby ji uklidnil. Aby uklidnil sebe… Nakonec opravdu usnula, emocionální bouře uvnitř jeho hlavy se utišila. Konečně mohl přemýšlet.
Zbytek dne převážně prospali, když byli vzhůru oba, bylo to… Podivné. Oba byli zmatení z přemíry pocitů, které jimi procházely. Madam Pomfreyová jej dvakrát vyhodila ze Selenina lůžka, potřetí už rezignovala a nechala ho tam. Po večeři, při které je bedlivě sledovala, jim důrazně vysvětlila, že je sice pouští z nemocničního křídla, ale jen velmi nerada na žádost profesora Snapea. A pokud se cokoliv stane, okamžitě naklušou zpátky. Všechny výhrůžky i prosby jí svorně odkývali a opustili ošetřovnu.
Pomalu se ploužili tichým, potemnělým hradem k jejich společnému útočišti. V Komnatě bylo vše při starém, jen gauč byl nějak větší, než si pamatovali. Vlastně vypadal jako postel s opěradlem.
Selena chytla deku, kterou před několika hodinami svíral, a uvelebila se na gauči. Draco zatím kouzlem zapálil oheň a pak si nejistě přisedl. Opřela se mu o rameno a začala si hrát s jeho obvazem. Trochu ho tím uklidnila, nebyl si jistý, co by měl dělat.
Nebylo jí do řeči, přemýšlela nad událostmi včerejšího dne. V první řadě nechápala, proč zrovna ona by měla být tak důležitá, aby kvůli ní někdo tolik riskoval. Přece jen, unést bradavického zaměstnance, vymazat mu paměť, použít jeho podobu, proplížit se na pozemky školy a napadnout dva studenty není čin z dlouhé chvíle. Otřásla se při vzpomínce na hada, Draco ji mlčky pohladil po vlasech a přitáhl ji blíž. Zavřela oči. Byla mu tak vděčná, že jí zachránil život… Přesto se cítila špatně, chápala, že se tím odcizil své rodině – když pomineme všechno ostatní. Nechtěla, aby s ní teď byl jen kvůli poutu mezi nimi. Cítila se, jako by jej omezovala, postavila před hotovou věc – buď budeš se mnou nebo prožiješ zbytek života s tím, že jsi mě v podstatě zabil.
Jeho společnost byla příjemná, musela si přiznat, že jej má ráda. Mátly ji jejich promíchané pocity, chvíli z nich cítila náklonnost, pak nejistotu, někdy strach… Neuměla to dešifrovat. Z ničeho nic Draco vedle ní zazíval.
„Běž spát, ano?“ otočila se na něj.
„Dobrý, zůstanu…“
Další zívnutí. Unaveně se pousmála.
„Potřebujem si oba ještě odpočinout a přemýšlet, jen běž.“
„Dobře. Ráno přijdu,“ protáhl se a vyrazil ke dveřím. „Dobrou, Sel,“ otočil se ještě.
„Dobrou noc, Draco,“ odpověděla potichu.
Dveře se dovřely, v pokoji bylo najednou podivně prázdno. Dlouho bezmyšlenkovitě zírala do stropu, poté konečně usnula neklidným spánkem.
Čirá hrůza ho nemilosrdně vtrhla z poklidného spánku, děs mu sevřel útroby. Ležel na posteli a nemohl se pohnout, začínal panikařit čím dál víc. Trvalo skoro minutu, než si uvědomil, že je vzhůru a posadil se, hrůza stále přetrvávala. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, co se proboha děje?! Přišel další nával bolesti, hlasitě vykřikl, svalil se zpátky na postel. Hlavou mu probleskl povědomý smích.
Co?!
Další záchvat bolesti, před očima mu probleskl pohled na namířenou hůlku.
Na… Otcovu hůlku…? Co to… Můj bože, Selena!
V tu chvíli byl absolutně probuzený, vyskočil z postele a proletěl společenskou místností. Za běhu mu docházelo, že to, co viděl, slyšel, cítil, byly její vzpomínky.
Jak jsi mohl, otče?! Merline, bylo to vždycky tak daleko?!
Doběhl před Komnatu nejvyšší potřeby úplně bez dechu, rozrazil dveře, které jako by na něj čekaly. Selena sebou házela na gauči a ve spánku brečela. Vedle její hrůzy se jej zmocnila i jeho vlastní. Na okamžik ztuhnul. V další vteřině klečel na zemi vedle její hlavy.
„Sel! Seleno! Vzbuď se, prosím, je to jen sen!“ třásl s ní, stále více se do něj promítala její bezmoc. „No tak, Sel! Jsem tady, slyšíš?!“
Konečně otevřela oči a rychle se posadila, vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Cítil, že je zmatená, sám pořádně nechápal, co se děje.
„Sel…“ promluvil opatrně.
Okamžitě jej zaplavila úleva. Jeho nebo její, to bylo jedno. Merline, díky… Sedl si vedle ní na gauč a přitáhl ji k sobě. Potřeboval se uklidnit, potřeboval cítit, že je v pořádku. Že to byl jen zlý sen… Nakonec k němu zvedla hlavu a vykoktala nejisté díky. Jen zavrtěl hlavou.
„Pojď si lehnout, ano?“
Poslušně se sesula na gauč vedle něj. Chtěl si přitáhnout křeslo, zachytila jej však za rukáv. Ucítil její strach… Že odejde?
Tázavě se na ni podíval, jen se mlčky posunula blíž k opěradlu. Uvědomil si, že vzniklo dost prostoru, aby se pohodlně vyspali oba. Zvedl ze země deku a lehl si vedle ní, byl rád. Nechtělo se mu spát v sedě. A taky se mu nechtělo spát daleko od ní, pro případ, že by se noční můry vrátily. Projela jím vlna vděku, Selena za pár okamžiků usnula. Ještě chvíli ji pozoroval, čekal, jestli se něco stane. Nic se však nedělo a Draca postupně přemohl spánek.
Následující noc se situace opakovala, jen s tím rozdílem, že okamžitě věděl, co se děje. Když probíhal sklepením, na jedné z chodeb překvapil Snapea. Srdce mu sice vynechalo dva údery, pokračoval však dál. Pokud má nějaký problém, může si to s ním vyřešit pak.
Doletěl do Komnaty, téměř vyplivl plíce. Selenu se mu podařilo vzbudit rychleji než předchozího večera a zrovna si k ní lehl. Ani jeden z nich ten večer nepromluvil, zbytek noci však dívku bázlivě svíral v náručí.
Třetí večer se zamyšleně vracel do sklepení, Selena byla celý den podivně zamlklá. Byl tak zabraný do hledání důvodu, že téměř vrazil do profesora Lektvarů.
„Běžte si pro věci.“
„Cože?!“ nadskočil a zíral na muže před sebou.
„Běžte si pro věci a vypadněte ze sklepení, pane Malfoyi. Pokud chcete trénovat běh do schodů, dělejte to přes den. Nebudete mi tady poletovat v noci.“
Chvíli na Snapea hleděl, než mu došlo, co po něm chce.
„Jakože… Za ní? Hned?“
„Někdy máte velmi nedostatečnou slovní zásobu. Ano, myslím tím, že se máte přesunout nahoru za slečnou Everdeenovou. Ještě dnes, pokud možno,“ dodal tichým hlasem a odešel.
Draco se oklepal a spěšně odešel do své ložnice.
Takže… Ehm… Co vzít?
Byl bezradný, tohle pro něj byla naprosto nečekaná situace. Navíc, když jej Snape v podstatě vyhodil… Nakonec se rozhodl vzít si všechno, co by si bral, kdyby odjížděl někam pryč. Vysypal učebnice z batohu a místo nich tam naskládal své věci. Ještě chvíli přemýšlel, ale nepřišel na nic dalšího, co by mohl potřebovat. Navíc - vždycky se může vrátit. Popadl batoh a s divným pocitem vyrazil zpátky do Komnaty.
Pokoj našel prázdný, Selena byla ve sprše. Chvíli nejistě přecházel po místnosti od ničeho k ničemu, pak hodil batoh na křeslo a natáhl se na gauč. Bezmyšlenkovitě sledoval plameny v krbu, aniž si to uvědomoval, začal usínat.
Propadal se do spánku a před očima se mu začal odehrávat podivný sen. Zdálo se mu, že stojí pod horkou sprchou, voda mu ztéká po obličeji. Po dlouhém dni jej bolely ztuhlé svaly za krkem, dopadající voda je slastně masírovala. Zaklonil hlavu a rukama si prohrábl mokré, těžké vlasy, jejich konečky ho polechtaly až v pase. Vzal si žíňku a začal si slastně drhnout jednu ruku, poté druhou. Odhodil vlasy z obličeje, pokračoval přes klíční kosti na hrudník a prsa… Počkat, cože?!
Vyletěl z gauče. Co to sakra… Zaregistroval, že ze Seleny vyzařuje stejný šok jako z něj.
„Draco…?“ ozvalo se mu v hlavě. Co se to děje?!
„Ehm... Jo…?“ podařilo se mu po chvíli odpovědět.
„Vypadni z mojí hlavy!!“ zaječela na něj – nějak. Leknul se tak moc, že dosedl zpátky na pohovku, v příštím okamžiku však stál zase na nohou.
„Co tady sakra děláš?!“ zaječela na něj podruhé, tentokrát nahlas. Zůstal zaraženě zírat s otevřenou pusou. Selena stála ve dveřích koupelny jen v ručníku, z vlasů jí kapala voda.
„Accio!“ štěkla a chytila pyžamo, které jí vletělo do ruky.
Otočila se na patě, zaběhla zpátky do koupelny a zabouchla za sebou dveře.
Svezla se na podlahu koupelny, obličej ukryla do dlaní.
Co to krucinál bylo? A co tady dělá?! Kde se tady vzal?! Můj bože… Fajn, tohle chce klid. Opřela si hlavu o zeď a zadívala se do stropu. Nádech, výdech. Potřebuju přemýšlet…
Za čtvrt hodiny vyšla z koupelny dokonale klidná. Rozhodnutá.
Draco vyskočil a začal couvat: „Promiň, já nechtěl! Nevím, jak se to stalo!“
„Neřeš to,“ utnula ho. „Potřebujem si promluvit, sedni si.“
Sama přešla ke gauči a posadila se do jednoho rohu, zatímco Draco obezřetně zabral druhý. Nadechla se a zadívala se do plamenů.
„Tohle se teď asi bude stávat častěj. Přece jenom, to pouto tam je. A musíme si přiznat, že nevíme, co s tím. Já… Přemýšlela jsem. Ani nevíš, jak jsem ti vděčná, že jsi to vypil, ale tohle nepůjde. Nemůžeš být pořád v kontaktu se mnou, vždyť bys nemohl v podstatě nic – v klidu s někým mluvit, přemýšlet, spát…“
„Ne, Sel, já…“
„Natož s někým chodit!“ otočila se na něj. „Myslím, že bychom měli zajít za Snapem. Říkal, že to pouto jde nějak obejít, uzavřít ho.“
„To nechci!“ vyskočil na nohy.
„Ne, ty si jenom myslíš, že to nechceš, chápeš?!“
„Ne, to teda nechápu,“ štěkl.
„Je to tím lektvarem! Ani jeden z nás pořádně neví, co chce!“
„Ne!“
„Vždyť to jenom přetvořilo to, co bylo mezi náma do teď do nějaké prapodivné… Nevím, touhy, vášně! A já nechci abys se mnou byl kvůli tomu, že tě nutí nějaký lektvar!“ Stáhla se zpátky a objala si kolena. „S Pansy by ti bylo líp. Když nic, mohl bys přemýšlet sám za sebe…“
Draco na ni vytřeštil oči a v příští vteřině začal vztekle rázovat po pokoji.
„Já vůbec nechápu, o co ti jde! Celou dobu ti tu vykládám, jak mi Pansy leze na nervy! Roky tu zatracenou holku odmítám! Holku, která mě bezmezně obdivuje a snesla by mi modré z nebe!“ pokračoval spíš pro sebe. „A pak se zabouchnu do otravné, hádavé Havraspárské holky, která jenom dělá problémy! A když už se konečně dostanem k tomu, že je nám spolu fajn, začne mě od sebe odhánět! Merline, co jsem komu…“ zarazil se uprostřed věty.
Selena na něj překvapeně hleděla. Vážně to teď řekl?
„Sel, já…“ polkl, chvíli bylo ticho.
Nevěřícně na sebe zírali.
„Takže,“ odhodlala se nejistě, „to znamená, že ti… Ti vážně nevadí být se mnou?“
„Ne! Kdes přišla na to, že by mi to vadilo?!“
Jenom uhnula očima, Draco si povzdechl a sednul si vedle ní.
„Všechno, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Je mi s tebou dobře, mám tě rád… A nechci, aby to teď skončilo.“
„Já taky ne,“ špitla bázlivě.
Opravdu to směřuje tam, kam si myslím?!
„Tak… To prostě skončit nenecháme…?“ natáhl k ní ruku s roztomile nejistým úsměvem.
Srdce jí poskočilo, vložila svou ruku do jeho a posunula se těsně k němu.
„Nenecháme,“ řekla rozhodně s úsměvem na rtech. Šťastně ji sevřel v náručí, objetí mu nadšeně oplatila. „Takže,“ ozvala se po chvilce, „to znamená, že spolu chodíme?“
„Asi ano.“
„Asi nebo určitě?“ zvedla hlavu.
Vtiskl jí pusu do mokrých vlasů.
„Určitě.“
Vzbudila ji vůně čerstvého borůvkového koláče a třešňového čaje. Rozespale natáhla ruku tam, kde byl celou noc Draco, ale našla jen zmuchlanou deku. Zvedla se na loktech právě včas, aby viděla, jak děkuje nadšené Winky a ta mizí. Spokojeně padla zpátky do peřin.
„Nenápadná,“ ozval se pobaveně Draco. „Vstávej, je tu snídaně.“
„A co třeba dobré ráno?“ naoko se zamračila, vzápětí přiletěl polštář.
„Dobré ráno,“ řekl se zadostiučiněním a pustil se do snídaně.
Dloubla jej do žeber a vzala si svůj kousek koláče.
„Výborné. A pusu nedostanu?“ zeptala se provokativně, když dojedli.
„Ty se naotravuješ,“ začal si sice stěžovat, ale pusu jí stejně dal. „Co dneska?“ zapadl zpátky do dek.
Selena se natáhla vedle něj a opřela hlavu o jeho rameno.
„Nevím, asi bychom se měli učit nebo něco…“ Ozvalo se velmi otrávené odfrknutí. „Druhý týden v lednu je další kolo turnaje, možná bychom mohli pokračovat. Posledně byl ten trénink parádní propadák…“
„Jo, to byl. A Snape se na to moc netvářil,“ dal jí neochotně za pravdu.
Ještě chvíli zůstali ležet, nakonec se však odevzdaně vyhrabali na nohy. Selena zabrala koupelnu, zatímco Draco se bleskově převlekl v pokoji. Z nějakého důvodu ji to pobavilo. Vzala hůlky z krbu a přede dveřmi mu tu jeho předala. Po cestě do sklepení vymýšleli katastrofické scénáře toho, co si pro ně Snape nachystá.
K jejich překvapení je čekal u úpatí schodiště.
„Že by se naše hrdličky konečně uráčily ukázat, abychom mohli pokračovat?“ pronesl ledově.
Oba ztuhli překvapením, co že to řekl?! Profesor se však bez dalších slov vydal do sklepení.
„Řekl opravdu to, co si myslím, že řekl?!“ rezonoval jí v mysli Dracův hlas, Selena se zarazila.
„Já nevím, ale můžeš mi říct, jak je sakra tohle možné?!“
Zastavil se a nechápavě na ni hleděl.
„Nevšiml sis, že nás Snape neslyší?“
V tu chvíli pochopil a zůstal civět s otevřenou pusou.
„To stejné se stalo včera, po tom co…“
Najednou se zarazil a zrudnul.
„Jo,“ odpověděla neurčitě. „To ale budem řešit pak, pokud se toho dožijem…“
Rychle se vydali za profesorem, našli jej netrpělivě přešlapujícího před známými figurínami.
„Víte, co máte dělat.“
„Ne, že by vypadal zrovna mile, ale říct to přívětivěji… Bála bych se ho víc.“
Obezřetně zaujali postoj a začali. Další dvě hodiny musela Selena bez přestávky útočit na pohyblivé figuríny před nimi. Její kletby se odrážely, Draco neustále musel tvořit štíty. Téměř litoval všechny, kteří se proti nim postaví, ty kletby byly opravdu vražedné. Na oběd se odploužili jen do Velké síně, naštěstí v ní nikdo nebyl. Nervózně se do sebe naházeli oběd u Zmijozelského stolu a spěchali zpátky do sklepení. Tentokrát je Snape dokázal překvapit.
„Zaujměte pozice. Vaším soupeřem budu já.“
Vyměnili si šokované pohledy a nejistě se postavili proti Snapeovi. Rozhodně se nedalo říct, že by je šetřil. O tři hodiny poději už byli zoufalí, nepodařilo se jim profesora ani jedinkrát zasáhnout, natož odzbrojit. Stínová magie byla totiž přísně zakázána. Pozitivní však bylo, že poslední půl hodiny si mimo jiné dokázali vykládat pomocí myšlenek, aniž by se o to nějak výrazně snažili. Prostě to přišlo samo, když Selena po několikáté odletěla a Dracův vyplašený hlas se jí ozval v hlavě. K jejich zděšení jim o chvíli později Snape odměřeně oznámil, že neodejdou, dokud mu aspoň jednou nevyletí hůlka z ruky.
„To si snad dělá srandu! A jak to máme asi udělat?!“ vztekal se Draco.
„Nápad mám, ale nezaručím, že to dopadne dobře,“ odpověděla po chvíli. „Je to sice podpásovka, ale on si to zaslouží.“
„Cokoliv! Jenom něco udělej!“
„Fajn, udělej mi štít… Teď!“ vykřikla a Draco skočil před ni, přímo do cesty další ze Snapeových kleteb.
Selena se za něj schovala a za pár vteřin mířil k zděšenému profesorovi tucet růžových, chundelatých, šavlozubých kočiček.
„Co to má sakra být?!“
Místo odpovědi však jenom zoufale zaječela: „Expelliarmus!“
Hůlka vyletěla do vzduchu, Snape couval před kočkama.
„Evanesco,“ napadlo ji, přece jenom to potřebují přežít.
Profesor se zastavil a nenávist z něj přímo sršela.
„Proč jsi to…“
„Bojí se jich.“
„Co?!“ vyjekl Draco vedle ní, bohužel nahlas.
„Nerozumím, pane Malfoyi,“ probral se Snape.
„Já… No… Ehm… Odpovídal jsem jí,“ ukázal na Selenu a nenápadně ustupoval.
„Stále nerozumím,“ přejížděl po nich pohledem profesor, teď spíš zaujatý než rozzuřený.
Slovo nakonec převzala Selena.
„Od toho… Incidentu, co jste nám dali vypít ten lektvar, jsme schopní cítit své emoce, tak jak jste říkal,“ začala nenápadně couvat i ona. „A včera večer jsme… Eeeehm… Objevili, že jsme schopní spolu… Mluvit.“
Skončila a nervózně čekala na odpověď, Zmijozel za ní neměl daleko k útěku z místnosti. Snape je probodával pohledem.
„Jdeme,“ zavelel náhle a vyrazil ke dveřím.
Rychle si vyměnili nechápavé pohledy a už klusali za ním. Zastavili se až před Brumbálovou pracovnou, Snape zamumlal heslo a vystoupali nahoru. Profesor je nechal stát v předpokoji a sám pokračoval dál. Vrátil se za několik minut, které strávili nejistým popocházením po malé místnosti.
„Ředitel vás očekává,“ oznámil jim odměřeně a ustoupil ze dveří. Selena nervózně vešla dovnitř, Draco po chvilkovém váhání také.
„Dobré odpoledne slečno Everdeenová, pane Malfoyi,“ pozdravil Albus oba rozklepané studenty. „Posaďte se. Profesor Snape mi sdělil velmi zajímavou informaci. Údajně jste spolu schopni komunikovat pomocí nitrozpytu,“ pronikavě se na ně zadíval, jejich nechápavé pohledy mu prozradily, že pojem neznají.
„Pomocí mysli,“ zavrčel Severus v rohu místnosti, než stihl cokoliv říct.
Povzdechl si, nikdy neuměl být příjemný. Ani když to bylo potřeba.
„Ano, jak nám objasnil profesor Snape, jedná se o komunikaci pomocí mysli. Je to pravda?“ Vyplašení studenti před ním přikývli. „To je ovšem velmi zajímavé… Většina kouzelníků s poutem, které nyní sdílíte, dosáhne této úrovně až po velmi dlouhé době – pokud vůbec. Jistě tedy chápete, že je nutné vaše tvrzení ověřit…“
Zatímco Selenu odvedl Brumbál do horních pater hradu, Draco šel se Snapem do sklepení. Následně jim profesor a ředitel říkali nesmyslné věty, které si měli předat a poté sdělit tomu druhému. Tato pochybná zábava jim vydržela asi hodinu, potom přešli k jednoduchým kouzlům. Sešli se ve Velké síni, kde na ně čekala profesorka McGonagallová spolu s profesorkou Prýtovou, profesorem Kratiknotem a madam Pomfreyovou.
Podle Dracových vzpomínek musela Selena popsat nejdříve Zmijozelskou společenskou místnost, poté některé z událostí předchozích ročníků. Draco popisoval společenskou místnost Havraspáru a průběh koupě hůlky u Ollivandera. Pravdivost jeho slov potvrdila užaslá lékouzelnice.
Teprve pak je konečně propustili, zároveň jim však bylo sděleno, aby se následující den v jednu hodinu dostavili na famfrpálové hřiště. Byli tak unavení, že se nad podivným programem na zítřek ani nepozastavili. Sotva se doploužili do Komnaty nejvyšší potřeby, padli znaveně na gauč a do dvou minut oba usnuli.
Ráno se vzbudili překvapivě brzo, vystřídali se v koupelně a posnídali. Selena uvažovala, že by vytáhla učebnici Dějin čar a kouzel, nakonec ji však Draco přemluvil lehnout si za ním do postele a odpočívat. Položila si hlavu na jeho rameno a vychutnala si něžný polibek do vlasů. Okamžitě si tyhle nenápadné, láskyplné projevy citu zamilovala. A Draco to věděl, byl na tom úplně stejně. Spokojeně se k němu přitulila, kéž by ráno nikdy neskončilo. Cítila však, že se chce na něco zeptat, zvedla k němu pohled.
„Co měly znamenat ty růžové věci včera?“ pochopil, na co čeká.
„Použila jsem je proti němu v létě, z nějakého důvodu se jich bál. Napadlo mě, že to zabere i teď,“ pokrčila vesele rameny.
Jenom zavrtěl hlavou, dost neuspokojivá odpověď. Selena se zvedla na lokty, se zájmem se po ní podíval.
„No co? Učit se můžu i tady. Třeba vtluču něco i do tebe,“ ušklíbla se a natáhla ruku, kniha na Péči o kouzelné tvory ovládaná stínovou magií se poslušně zvedla.
„Dneska neeeee,“ zavyl Draco dramaticky a mávl rukou, jako by knížku odháněl.
Ta se opravdu vyrazila opačným směrem, vrazila do zdi a spadla na zem.
„To jsem udělal já?!“ vyjekl nevěřícně.
„Asi ano, já to nebyla,“ otočila se na něj překvapená Selena. „Zkus ji podat.“
Soustředil se na knihu a zamračil se, pak natáhl ruku. Nic se nestalo. Ucítila jeho zklamání. Posadila se tak, aby na něj viděla a chvíli přemýšlela.
„Soustřeď se na magii kolem nás, je tu pořád. Až ji ucítíš, zaměř se na knížku a mysli na to, že chceš, aby přiletěla k tobě. Představ si, že k tobě opravdu letí a ty ji chytáš do ruky,“ zkusila mu pomoci.
Zvedl se do kleku a zavřel oči. Chvíli se nich nedělo, bylo však poznat, že se pekelně soustředí. Pak natáhl ruku, kniha se zachvěla… A v příštím okamžiku mu opravdu přistála v ruce.
„Hezky!“ vykřikla, vrhla se mu kolem krku a vlepila mu pusu na tvář.
S širokým úsměvem ještě pár vteřin zíral na knihu ve své ruce, pak ji odhodil někam pryč. Prudce Selenu objal a vášnivě ji políbil. Překvapeně mu polibek opětovala. Když zvedla oči, zubil se na ni tím nejkrásnějším úsměvem, který u něj kdy viděla. Zaplavila ji vlna nečekané touhy, zda jeho či její vlastní nebylo podstatné.
Chtěla ty rty…
Zbytek dopoledne strávil nadšeným přehazováním věcí z jedné strany pokoje na druhou, zatímco Selena se snažila soustředit na průběh jedné ze skřetích válek. Poté, co mu vynadala, když ji polil džusem, protože se chlubil ohromené Winky, toho raději nechal.
Po obědě na sebe navlekla několik vrstev improvizovaného zimního oblečení a vyrazili do sklepení. Jako omluvu ho po cestě zkoušela naučit, jak v dlani vyčarovat malý plamínek a nepopálit se. Než dorazili před Zmijozelskou společenskou místnost, tančil mu vesele po celé ruce.
Odběhl se ustrojit, zatímco na něj čekala kousek od vchodu – přece jenom jsou to prostory Zmijozelu a ona je Havraspárská… Když se vrátil, dobrá nálada z něj přímo sršela. Narazil jí na hlavu svou čepici, její ztracenou totiž nikdo nehledal. Pak jí věnoval rychlý polibek a vesele ji táhl ven, s dobrou náladou jej následovala.
Na famfrpálové hřiště dorazili vysmátí, cestou se snažili navzájem shodit do sněhu. Zarazil je až pohled na procesí před nimi. Mimo Brumbála, McGonagallové a Snapea tam stál také zbytek profesorského sboru, všichni bradavičtí duchové, madam Hoochová i lékouzelnice.
„Tady bude divadlo?“ zeptala se zaraženě.
„Já nevím… Moc se mi to nelíbí. Proč jsou tu všichni? Vždyť chybí jen Filch a ta jeho odporná kočka!“
Obezřetně pokračovali dál, zastavili se až pár metrů od vážně se tvářících kouzelníků, čarodějek a duchů. Dokonce Uršula vypadala vážně…
„Dobrý den. Mrzí mne, že jsme vás tak zaskočili. Je to však nezbytné,“ začal mluvit Brumbál podivně vážně.
„A řeknete nám, o co se jedná?“ ozval se odměřeně Draco.
„Bohužel to není možné, pane Malfoyi. Důvod tohoto… Setkání vám budeme moci sdělit až po jeho ukončení,“ odpověděl ředitel hlasem, který nepřipouštěl námitky.
Vyměnili si pohledy, o co tady sakra jde?
„Běžte prosím s madam Hoochovou, slečno Everdeenová,“ pokračoval rozhodně.
Než se stihla rozhýbat, chytil ji Draco za ruku a propichoval ředitele pohledem.
„Pane Malfoyi,“ ozval se odněkud Snape výhružně.
Ještě chvilku váhal, pak ji neochotně pustil. Po chvíli viděl, jak se dvě postavy na košťatech zvedají do vzduchu. Zastavili se na úrovni famfrpálových obručí, madam Hoochová jí něco vykládala a ukazovala směrem dolů. Najednou jím projelo zděšení, Selena začala divoce gestikulovat. Nejistě se rozhlédl po tvářích kolem sebe, všichni zaujatě sledovali probíhající hádku. Po několika minutách dívka rezignovaně rozhodila rukama a přehodila nohu přes koště tak, aby měla obě na jedné straně. Dracovi zatrnulo, tohle nebude dobré. V příští vteřině seskočila z koštěte a střemhlavě padala k zemi.
„SEL!“ zaječel, krve by se v něm nedořezal.
Trvalo věčnost, než McGonagallová vytáhla hůlku a vykřikla: „Aresto momentum!“
Selena se zastavila metr a půl nad zemí a na okamžik zůstala viset. Pak ji profesorka pustila a ona dopadla do sněhu. Draco doběhl k ní a vytáhl ji na nohy.
„Co to mělo znamenat?!“
„Pak ti to povím,“ řekla tiše.
Madam Hoochová přistála vedle nich a podávala Seleně její koště, které chytila.
„Zbláznila jste se?!“ vyjel po ní.
„Je to nezbytné, pane Malfoyi,“ ozval se za ním Brumbál.
„Nezbytné?! Jako co?! Nechat ji skákat tak dlouho, až ji nechytíte?!“ nepříčetně štěkal po řediteli.
„Je to nezbytné,“ zopakoval jen, zamračená madam Hoochová mezitím vrazila Seleně koště a čekala, až vzlétne.
Draco se vytřeštěně díval, jak se zoufalým výrazem odlétá. Stejně to šlo dalších čtyřicet minut, postupně přestal po všech ječet a jen tiše zuřil.
Snad po sté ji madam Hoochová donutila nasednout na koště a vyletět nahoru. Byla naštvaná a zmrzlá, nechápala, jaký má tohle smysl. Všechny pod ní to očividně bavilo.
Přepadla z koštěte, zastavila se kousek nad zemí, dopadla do sněhu. Na nohy a znova.
Právě odevzdaně dokroužila do požadované výšky, když vycítila Dracův strach. V příštím okamžiku ucítila bolest na levé straně hrudníku. Vyděsila se, chtěla zpátky na zem, za ním, nějaké kouzlo ji však zmrazilo ve vzduchu. Jen tam bezmocně visela a s hrůzou sledovala, jak Snape vysílá na Draca jednu kletbu za druhou, ten vyděšeně couvá a snaží se bránit, bez většího úspěchu. Střelila pohledem ke zbytku profesorů, všichni je netečně pozorovali.
To mu nikdo nepomůže?! A proč ještě visím ve vzduchu?!
Draco několikrát odletěl, byl zraněný, lékouzelnice však jen stála v davu. Chtěla na ni zakřičet – proč to nejde?! Najednou jí projela šílená bolest, Zmijozel přistál na zemi, sníh kolem něj se barvil do ruda.
„DRACO!“ zaječela v duchu, odpověď však nepřišla.
V zoufalství se snažila zaměřit na jeho rány, musí vědět, co mu je!
Najednou se jí začal zostřovat zrak, barvy vypadaly jinak. Rány na Zmijozelově hrudi viděla tak jasně, jako by stála kousek od něj. Ucítila, jak kouzlo držící ji ve vzduchu povoluje. Překvapivě klidná padala střemhlav k zemi, nějak věděla, že se nic nestane. Jen se potřebovala dostat k němu. Trhla tělem dozadu a roztáhla ruce, okamžitě začala zpomalovat. Dopadla na zem mezi Draca a Snapea s hůlkou namířenou na ni, viděla každou její rýhu. Roztažené ruce bránící profesorovi ve výhledu byly podivně těžké. Ten sklonil hůlku a pronikavě se na ni zadíval.
„Výborně, slečno Everdeenová,“ pronesl vážně.
Co je?
Ruce ji bolely, chtěla spustit dolů… A zavadila o zem. Vyděšeně se podívala doleva.
V místech, kde se měla nacházet její levá ruka bylo téměř sedmimetrové kožnaté křídlo. Nevěřícně na něj hleděla, pak se otočila doprava. Stejné, jen jinak pokrčené. Pokusila se pohnout rukama, místo toho se však pohnuly křídla. Vůbec nebyla schopná pochopit, co se děje. Pokoušely se o ni mdloby. Vůbec si nevšimla, že se blíží zbytek procesí, než byli těsně u ní. Někteří na ni hleděli s hrdostí, jiní se zájmem. Profesorka Trelawneyová na ni zpoza svých obřích brýlí s posvátným strachem. Ještě postřehla odpor ve tváři profesora Kratiknota, když se křídla začala měnit zpátky na její ruce. Tohle bylo moc. V příštím okamžiku omdlela.
Uršula zmizela těsně před tím, než její hlavou prošla učebnice Bylinkářství.
Zmijozel začal vztekle přecházet po pokoji, zatímco Selena přivolala učebnici (vzhledem k tomu, že stále doháněla předchozí ročníky, měla u sebe všechny), našla poslední kapitolu a pustila se do čtení.
„O čem to je?“ přisedl si k ní Draco, když se konečně uklidnil.
„Přeměna ve zvěromága...“
XXX
„... Ten pitomý blonďák, o kterém mluvíš, je jmenuje Malfoy. Draco Malfoy. A je náhodou jeden ze Zmijozelských prefektů. Viděls ho dneska před turnajem? Jistěže viděl, byls přece mezi nima, že?“ odpověděla si okamžitě.
Daltonovi se v očích objevil strach.
Výborně…
XXX
„Zdravím Vás, pane Malfoyi. Gratuluji k postupu a…,“ úlisný hlas na chvilku umlknul, muž jej sjel pohledem, „Váš otec Vás pozdravuje.“
Všichni zaujatě sledovali Draca. Tvářil se naprosto netečně, jako by pro něj byla tato situace naprosto běžná. Jen Selena věděla, že nemá daleko k mdlobám.
„Děkuji,“ odpověděl neurčitě a mírně pokývl.
Muž mu věnoval tak ledový úsměv, že Pansy pustila jeho ruku a ustoupila. Poté nevzrušeně pokračoval v chůzi směrem do hradu, jeho studenti dokonale sešikovaní za ním.