Restačina nová zbraň (Creepypasta)
RESTAČINA NOVÁ ZBRAŇ
Ahoj. Jmenuji se Alaya. Chtěla bych se vám, co čtete, opice, neopice, svěřit. Už to v sobě dále držet nemohu.
Vraťme se časem.
"ELDANE!!!" Zazněl ženský, drsný hlas mé sestry, která hledala našeho vůdce Eldanea. To její volání musely slyšet dokonce i
ty špinavé opice tam nahoře... Eldane vyšel ze dveří za ní a chytil ji za rameno. "Copak potřebuješ, Restac?" Otázal se. "Co
potřebuji? CO POTŘEBUJI!? Kde je moje nová zbraň!?" Zavřískala Restac a upřela na něj své modré oči. "Proč se nezeptáš v la-
boratoři? Co JÁ mám co dělat s tou tvou novou pistolkou?" Restac zavrčela a odešla, nechávajíc Eldanea za sebou. Zatím, co
jsem si já objednávala v automatu můj oblíbený ovocný salát. S plnou miskou jsem šla ke stolu, vzala jsem si příbor a chystala se pustit do pochoutky.
Kolem prošla moje sestra, a tak jsem nechala salát salátem a pelášila za ní. Restac se otočila a vrhla po mně nevraživý poh-
led. Vycházely jsme spolu dobře a tak jsem se usmála a jen tak kolem jsem prohodila: "Ve dvou se to lépe táhne. Kdy už tam
budem" "Teď ne." "A teď?" Zazněl chodbou můj pokus o vtip. "Ne, Alayo." "A kam vůbec jdeme?" Restac a já jsme zavítaly do
laboratoře. Byl tam náš vědec, Malokeh. Malokeh se poklonil nám oběma a předal mé sestře bedýnku, na ktéré byly znaky. Al-
pha, Beta, Gama, Delta a pak nějaké znaky, které jsem už nepřečetla. Restac ale očividně věděla, oč kráčí a opatrně začala
krabici otevírat. Vyndala celou záplavu takových těch měkkých, modrozelených marshmallow a vyndala zářivě rudou zbraň se
stříbrným držadlem a hlavní a zásobník na střely byl černý. Restac skusila zbraň nabít a vystřelit na zeď proti ní. Zbraň
vystřelila a udělala fašírku ze zdi, až bylo vidět do protější místnosti. Restac se usmála zbraň si odnesla a mě tam nechala
s krabicí, marshmallows a Malokehem o samotě. Malokeh z toho, co se teď událo byl překvapený. Tu noc jsem slyšela něco cupi-
tat pod postelí. Podívala jsem se tam, ale nic tam nebylo. Slyšela jsem, že asi největší strach těch opičích děcek jsou pří-
šery pod postelí, ale téhle pohádce jsem nevěřila...
Heh...
Já jsem byla takový blázen...
Jaká jsem to byla optimistka...
Restac mi říkala, abych nikdy nebrala tuto zbraň do ruky, obvzlášť, když u toho není. Myslela jsem si dříve, že trošku pře-
hání a jen se nechce o zbraň s nikým dělit. A co si myslím teď?...
Měla jsem jí poslechnout...
Bože... Možná ten masakr mohla přežít. Mohla být ještě na živu... Je to moje vina, že je mrtvá...
Jak jsem to ale mohla vědět? Ach jo...
Ten večer jsem se vplížila do Restačina pokoje a chvíli jsem jí pozorovala. Pravidelně oddechovala. Spala. Očima jsem pátrala po pokoji a hledala jistou zbraň... Neviděla jsem jí. Nejspíš jí schovala... Ano, velice potichu jsem otevřela šuplík na
nočním stolku. Samozřejmě, že tam byla... Byla tam ta zbraň. Ještě jsem jí zkontrolovala, jestli není nabitá, aby mi náhodou
sama nevystřelila v ruce. Odnesla jsem jí z pokoje. Rozhodla jsem se, že nejlepší místo na střílení by byl suterén. Restac pořád spala. Šla jsem do suterénu, namířila jsem pistoli na prázdnou skříň a...
Střela rozstřílela skříň na maděru. Byla to hlasitá rána. Doufám, že to tam nahoře neslyšeli. Najednou jsem uslyšela bouchání... Že by ozvěna?... Ne... Bylo to za mnou. Bylo to za železnými, těžkým zámkem zamknutými dveřmi, kterých jsem si dřív
nevšimla... Přišla jsem k nim. Najednou rány ztichly. Moje zvědavost nade mnou bohužel velice snadno zvítězila a chtěla jsem
zámek ukopnout. Šlo to hladce, jelikož rez a stáří udělaly své. Dveře byly těžké. S docela hlasitým vrzáním jsem je otevřela
a vešla jsem dovnitř. Byla to... Vypadalo to jako menší... Jak tomu opice říkají... Crawlspace? Ano. Crawlspace. Jediné, co
tam bylo, byla menší deka na zemi. Dveře jsem za sebou zavřela. Rozhlédla jsem se po místnosti. Nebylo tam žádné světlo. Byla tma. Do rohů už skoro nebylo vidět. Ano... Bylo to tam... Koukla jsem se do levého rohu naproti mně. Moc dobře jsem to
neviděla, ale ano, sedělo to tam... Byla to černá postava. Vypadalo to trošku jako opice s rohama. Existuje něco takového?
Opice takovým stvoření říkají "Démoni". Byl to démon? Nevím. "Kdo tam?" Otevřely se oči. Zářivě zelené oči. Vypadaly trošku
jako kočičí. Já hloupá jsem přišla blíž. Nevím, co mě to napadlo. Vím, že hned, co se to usmálo zářivě blištivými, bílými
zuby, jsem měla rychle zmizet, ale já blbka jsem se místo tohoto zmizení pokusila zjístit druh. Jakmile jsem ale vytáhla kapesní skener, který jsem měla v kapse, rozběhlo se to po čtyřech ke mně tak rychle, že jsem to málem neviděla... Porazilo mě
to a teď se to krčilo nade mnou. Uvědomila jsem si, že mám v ruce Restačinu novou zbraň a namířila jsem jí na to stvoření.
"Ne, starší sestřičko. To nechceš..." Vyvalila jsem oči a nevěděla jsem, co říct, nebo co dělat. Najednou to s hlasitým vrčením odcupitalo na deku. Já využila příležitosti a utekla jsem z daného minipekla. Zbraň jsem měla pořád v ruce a chtěla
jsem se vyplížit ze sklepa a odnést zbraň zpět do Restačina pokoje. Jenže jsem cestou narazila těsně před schody do něčeho
přibližně stejné velikosti jako já. Byla to Restac. Měla založené ruce a koukala se přímo na mě. Zlobným a naštvaným pohledem. Tak teď mě zabije... Tahle věta mi proletěla hlavou. "Co to má znamenat?" Řekla. "To bych taky ráda věděla." Restačin
pohled se z naštvaného změnil na smutný. Chytila mě za ramena a usadila mě na zem. Ona sama si sedla naproti mě. Začala mi
říkat, co je to stvoření zač. Že zbytky z jídelny nikdy nešly do popelnice, ani nikam... Šly do místnosti, kde bylo to stvoření. Že když Restac jde pryč, netrénuje střílení, ale strká tomu stvoření - Našemu mladšímu bratrovi, jídlo... Restac se na
mě ani nezlobila za tu zbraň. Ty rány pod postelí byly skoky a kroky našeho mladšího bratra. Už jsme šly nahoru, když se ozvala strašná rána... Obě jsme se otočily. Restac šla za mnou, takže si toho všimla dřív než já. Dveře, za kterými náš souro-
zenec byl byly otevřené... Bratr stál před nimi. Rozběhl se k nám. Hlasitě při tom vrčel. Oči mu už nezářily zeleně, ale
červeně. Vše se událo tak rychle. Vytáhl drápy. Zelená krev se rozprskla na zeď. Restac měla na své hlavě čtyři obrovské
drápance. Téměř okamžitě na to padla mrtvá na schody... Chtěl se vrhnout i po mně. Uvědomila jsem si, že mám zbraň. Namířila
jsem ji na něj a roztřesenou rukou jsem zmáčkla spoušť. Rána. Pak jsem teprve měla odvahu otevřít oči. Obě dvě mrtvoly mých
sourozenců jsem odklidila. Eldaneovi jsem řekla, že Restac zemřela na mrtvici. Lepší výmluvu jsem si vymyslet neuměla. To
monstrum známé jako náš bratr jsem zavřela zpět do těch dveří, kde žil. Další ráno nalezli Eldanea mrtvého na chodbě. Vystrojili mu pohřeb. Po pohřbu, hned tu noc nalezli mrtvého Malokeha. Ležel obličejem dolu ve své laboratoři. Oba dva měli na
obličejích stopy po spárech. Mohl to být... Ne, vždyť jsem ho přece zastřelila! Nemohl to být on, ale přece... Něco mi
ale ještě pořád vrtá hlavou. Chtěla bych se tam ještě podívat...
Tak jsem tak udělala... Zbraň, kterou ještě nedávno vlastnila Restac jsem si vzala s sebou. Třásla se mi kolena, jak jsem
scházela schody do sklepa... Cestou jsem přemýšlela. Je vůbec mrtvý?
Co jsem tam našla mě šokovalo. Ten bastard se krčil ve sklepě nad těly mrtvých rysů. Jak se dostal nahoru k opicím, to mě
nezajímalo. Tam nahoře totiž rysové žijí. Tady je nenajdete... Nevšiml si mě. "Když ti dám svůj život, přestaneš tady zabíjet siluriany!?" Zařvala jsem. Usmálo se to. "Ujednáno, ale až přijde pravý čas, Alayo." Znovu se začal ládovat kočkovitými
šelmami na podlaze. Rychle jsem utekla.
Teď sedím ve svém pokoji u počítače. Mám strach. Proto tohle píši. Nevím, komu jsem se měla svěřit. Nebyl to dobrý nápad.
Jen jsem to ze sebe vypustila. Z pusy mi ta nabídka vylítla. Byla jsem naštvaná kvůli Restac. Nevím, kdy můj bratr přijde,
aby ukončil můj život. Nevím, co mě to napadlo. Nevím, co mám dělat. Nevím, kdo tohle čte. Nevím, proč jsem tam vůbec šla.
Nevím, jestli mi Restačina pistole, která nám oboum přinesla už tolik smůly pomůže. Možná si myslíte, že nevím naprosto vůbec nic. Není to tak úplně čistá pravda... Jednu věc vím. Jednu, jedinou věc totiž vím...
Vím, že jsem na řadě...
Jak?
(EMILKAÚŽASNÁ, 14. 9. 2019 18:01)