Aleš - výstup na Kástro 2
Byl jsem požádán kamarádem Petrem, abych za dlouhých zimních večerů nebo rán dal do počítače povídání o našem společném treku na Kástro, na kultovní kopec východních Levka Ori na Krétě.
Tak tedy tady to je:
Po kratší pauze jsme se letos s Radkou opět vypravili na náš milovaný ostrov Krétu. Shodou okolností a náhod jsme letěli s naším kámošem Petrem. Letěli jsme s Eagean Airlines (tím to vedení linek zdravím, a když si tohle přečtou, mohli by nám dát příště nějakou pořádnou slevu za reklamu, která je nestojí ani cent), protože jsou zatím nejlevnější při cestě z Prahy na Krétu. Cesta je sice s mezipřistáním v Athénách, ale to je tak kolem hodiny zdržení. Když se nic zvláštního neděje. Nic moc se nedělo ...
My jsme se po příletu jeli ubytovat k našemu dlouholetému kamarádovi a spolužákovi Radky Michalisovi na jeho "chalupu" k Rethymno. A dali jsme si sraz s Petrem za dva dny na planině Niátos ve východních Levka Ori. Zatím, co Petr pomalu stoupal do hor, my jsme si půjčili autíčko a vyřídili mobilní internet do tabletu, abychom byli skoro všude on-line a mohli třeba hledat krétské kešky, anebo podávat "hlášení" do Česka o stavu Kréty i nás samotných.
V domluvený den jsme hodně brzo po ránu vyrazili na jihozápad do hor. Čekalo nás něco kolem 70 km po krétské skoro dálnici a horských silnicích. A na závěr třešnička v podobě asi 8 km po horské cestě z vesnice Ammoudari (na planině Askifou) kolem horské chaty na Tavri n aplaninu Niátos a pak ještě asi tak 1,5 - 2 km k začátku treku na Kástro. Tuhle cestu přes hory na jih, ale i pod Kástro, už jsme několikrát absolvovali, takže skoro nic nového. Jen se někdy divíme, jak funguje krétská skoro dálnice „Eleniki Road“ a co všechno se na ni může odehrávat - prostě Kréta. Na domluveném místě jsme byli dokonce s předstihem, před devátou i s několika fotografickými zastávkami. Auto jsme museli nechat o kus výš, než bylo domluveno, protože závěrečný kopec bych při zpáteční cestě určitě nevyjel. A to je celá cesta po planině rozšířená a tak nějak po krétsku opravená.
Petr, který nocoval o kousek dál, už byl skoro připraven. Jenže dva dny jsme se neviděli, tak jsme museli všechny poslední události probrat. Petrův veliký bágl jsme schovali do auta, výstup mohl začít.
Vyrazili jsme nějak po desáté. Radka s námi nešla, šla relaxovat pod borovice a cypřiše, s tím, že se bude kochat horami a odpočívat. Na její dotaz, že kdy se asi vrátíme, zkušený horal Petr povídal cosi o čtvrté hodině odpolední ...
Začali jsme stoupat po občas značené E4 (cedulí s číslem E4 je značená většina pěších tras po Krétě) mezi stromy a křovisky jednoho ze svahů pod Kástrem. Tam, kde přestanou růst stromy i keře, jsou pak v různé vzdálenosti tyče, ale už nic moc znatelná stezka. Jde se po kamení, mezi kamením a skalami. S přibývajícími hodinami a výškou se měnilo počasí, objevily se mraky. Chvílemi celkem dost husté, takže bylo vidět jen na pár metrů před sebe. Cesta nahoru je vcelku jednoduchá, tři čtvrtiny cesty podle tyčového značeni, které vede po jednotlivých vrcholcích hřeben hory. Na místo, kde značeni a teď viditelná stezka odbočuje doprava a pak dál na Katsiveli – a kam jsem došel před třemi lety – jsme dorazili kolem tři čtvrtě na jednu. Podle našeho odhadu zbývala na vrchol tak maximálně hodinka stoupání. Teď už jsme šli do docela prudkého svahu a mraky občas silně houstly. Nezbývalo nic jiného, než udržovat směr přímo vzhůru po hřebeni. Někam dojdeme. Petr "prošlapával" cestu, občas zmizel v mlze a mracích. Asi po hodině a něco stoupání jsem uviděl jeho a kamennou mohylu (a nebo to bylo obráceně?) kus před sebou. No sláva, tak se to povedlo, říkal jsem si. Kolena i celej můj člověk vydržel, no dobrý ...
Petr hned vyndal kořaličku a následoval slavnostní přípitek na oslavu zdolání hory. Hned po přípitku došlo i na vrcholové foceni. Jen jsme litovali, že není nic moc vidět. A tak jsem hlasem mohutným do větru silně zaklel a zařval, že tedy ten nejvyšší, co má hory dneska na starosti, ať s tím kouká něco udělat, když už jsme se sem vydrápali; že nic není vidět. Nějakou chvíli mu to sice trvalo, ale najednou se mračna začala rozplývat a my jsme uviděli najednou kus severního pobřeží, ale i to, že od nás na východ za malým sedlem, je ještě jeden, a vyšší vrchol!! I podle GPSky nadmořská výška u mohyly (2135 m) neodpovídala výšce vrcholku Kástra, které má 2219 m. Byli jsme tedy na jakémsi „Předkástří“. Začali jsme rozumovat, jestli to ještě zkusíme na vrchol. Zbývalo by nám napřed sejít tak o sto metrů dolů a pak zase vystoupat celkově kolem 200 výškových metrů, což by byla tak hodina a něco... Bylo skoro půl třetí odpoledne. Trošku jsme začali počítat, ještě hodinu nahoru a pak dobré tři hodiny dolů k autu.... Radce jsme řekli, že se kolem čtvrté vrátíme. Není tam žádný signál mobilu, abychom ji poslali smsku, že se nám túra o dost protáhne…. A tak jsme se rozhodli, že tedy kultovní Kástro nezdoláme, musí stačit holt to Předkástří. Vyrazili jsme na zpáteční cestu. Teď musím předeslat, že jsem silně podcenil obutí. Měl jsem sice dobré pevné kotníkové boty, ale s relativně měkkou podrážkou. Při stoupání byly boty výborné, ale cestou dolů jsem cítil úplně všechny skály, kameny a kamínky, co na svazích hory jsou. Příště už bez Hanwagů na krétských horách ani krok. Petr vyrazil jeho tempem skákajícího kamzíka a občas mně zmizel v mracích i skalách. Sestupovali jsme skoro stejnou trasou, jakou jsme vystoupali nahoru. Od vrcholové mohyly po hřebeni k odbočce směrem ke Katsiveli, a pak podle tyčového značeni E4. Asi na čtyřech místech u tyčí jsme našli dvoulitrové láhve s vodou. Někdo si je tam schoval na pak a mně řádné napití přišlo vhod. Děkuji tímto neznámému dobrodinci za poskytnutí vody. Měl jsem sebou tři litry, ale bylo to málo. Když jsme – s menšími přestávkami – sestoupili ke hranici stromů a keřů, šel jsem zhruba tři tyčové délky s křečí v obou nohách. Naštěstí to nebyl příkrý úsek, jen pozvolné klesání k prvním stromům. To se mně ještě nikdy nestalo. V tu chvíli jsem toho měl skutečně plné zuby. Ještě, že na mně Petr počkal. Žádné protahování nezabíralo, dopil jsem poslední zbytky vody a šel dál se zatnutejma zubama. Pomalu, ale šel. Zbývalo posledních necelých sto výškových metrů, to už se sestupuje po klikaté kozí stezce mezi stromy a keři. Petr vyrazil dopředu ohlásit, že už jdeme. Radka na nás čekala u auta, trošku se vylekala, když viděla jen Petra. Po asi půl hodině (tak k šesté) jsem dorazil i já. Musel jsem si "vychutnat" poslední metry sestupu ... Byl jsem rád , že jsem dole, u kanystru s vodou a nějakým jídlem.
Při převlékání (u mne hlavně přezouvání), svačení a pití jsme Radce sdělovali, jaké to tam nahoře bylo, kam až jsme došli, jaká byla moje cesta dolů v nevhodných botách ... Petr si při tom přebalil a zabalil jeho velikej bágl. Doplnili jsme mu zásoby vody, a protože se blížila noc, vyrazil na druhý konec planiny Niátos najít si nějaké místo na spaní. Rozloučili jsme se s tím, že se za týden setkáme na horské cestě vedoucí z Anopoli do hor pod sedlo Rousiés. Mezi tím my procestujeme jižní pobřeží Kréty, a pak zkusíme opět společně zdolat druhou nejvyšší horu ostrova - Páchnes.
No, a nás čekala zpáteční cesta po kamenité horské cestě dolů do Ammoudari a pak po horských silničkách a silnicích do Ano Valsamonero, do našeho krétského basecampu. Ještě jsme se zastavili na pivo a pravé krétské kafe v taverně "U pomníku" v Ammoudari, vesnici na hlavni silnici, spojující jih ostrova se severem. A asi za tři hodiny, už za pořádné tmy, jsme dorazili do našeho dočasného krétského domova.
Fotky z treku na Kástro jsou tady :
http://azave.rajce.idnes.cz/Kreta_2014_dil_druhy%2C_Kastro%2C_vychodni_Levka_Ori/
