Pan průvodce byl příjemný společník, ochotný, má vynikající znalosti života v Ruské federaci, o organizačních schopnostech netřeba psát. Jiný průvodce ráno vyzvedne turisty po snídaní v hotelu a večer je přiveze do hotelu na večeři. Náš pán průvodce zajistil i externí stravování a občerstvení na výletech, což jistě byla práce navíc. Je vidět, že průvodcovství je pro něj zábava a ne nějaká otročina za účelem obživy.

Ubytování v hotelu Maják v Listvjance, ubytování obstálo, pokoje byly čisté, uklizené, personál byl příjemný. Nicméně předpokládám, že pokoje původně jednolůžkové a byly kvůli většímu zisku, majitelem předělány na dvoulůžkové, protože jinak by přece nebylo možné abych když se manželka chtěla obléci nemusel z důvodu nedostatku místa dekovat do koupelny, nebo ven z pokoje a opačně když jsem se převlékal já musela manželka vyklidit místo podobným způsobem ona!

Snídaně byly standardní na které jsme při podobných cestách zvyklí, jídla bylo dost a bylo chutné. Večeře byly také solidně připravené a jídlo se dalo jíst, přes to, že se jednalo často o jídlo na cestě mimo hotel. Já s manželkou si na jídlo nemůžeme stěžovat. Pořád jsem hledal na jídle dopady vzájemných sankcí a jaksi je nenašel.

První den byl hektický a přiznám se, že to bylo nešťastné organizačně. Všichni jsme byli unavení a ospalí z cesty letadlem. Myslel jsem, že se po více jak 24 hodinové cestě ubytujeme trochu prospíme. A my místo toho jeli do muzea Bajkalu a lanovkou na Kámen Čerskogo, na lanovce jsem podřimoval divím se, že jsem nespadl ze sedačky dolů. Až potom tedy přišlo ubytování v hotelu a po dvouhodinovém prospání jsem se cítil o trochu lépe. Návštěva Něrpinária byla zajímavá, člověk měl možnost vidět něrpu ze vzdálenosti půl metru, kdy se mu to podaří v přírodě. Nicméně je to jen cirkus a drezura zvířat, to mě zarmucovalo a znám hromadu lidí, kteří podobné cirkusy odsuzují. Navečer jsme se zašli s manželkou vykoupat v jezeře. Voda měla nějakých 12°Celsiovy stupnice, tedy nic moc teplá, ale na to jsme nehleděli, kolik dnes žijících středoevropanů může říci: "koupal jsem se v Bajkalu"

Další den jsme se projeli po Krugobajkalce, moc zajímavá železnice. Parní lokomotiva mi připomněla mládí. Jednalo se o cestu pro turisty, několikrát jsme ve stanicích čekali na projetí linkového vlaku. My se zastavili na zajímavých úsecích, fotografovali okolí, nebo se fotografovali s mašinfírou na lokomotivě. V jedné zastávce na nás počkala lokomotiva než se všichni naobědváme. Prošli jsme se nepouživanými tunely (původně to byla dvoukolejka, ale jedna kolej zanikla a koleje byly vytrhány). Kus cesty jsme šli pěšky a měli možnost si lokomotivy (ve vlaku byly dvě, jedna jako záloha) nafilmovat, když nás dojížděly. Ve Sljuďjance byly parní lokomotivy odpojeny připojena elektrická lokomotiva, která náše vagony odtáhla do Irkutska, odkud nás náš sebevražedný řidič odvezl zpět do Listvjanky, před hotel Maják

Poslední den pobytu jsme (ti kteří si zaplatili) byli dopraveni na ostrov Olchon. Říkají mu také ostrov šamanů, pravda mi to šamanství tak trochu připomíná keltsko druitské šílenství někde v Anglii, neznamená to nic jiného, než to že pravoslavná církev svou roli nezvládla, kdyby to dělali jak Karel veliký v západní Evropě (násilím pokřtil, když pokřtěného přistihl poprvé provozovat pohanské obřady uřízl mu ucho, podruhé ho popravil) tedy nečinil to osobně měl na to své kněží a ozbrojence.

Poobjedvali jsme rybí polévku (docela mi chutnala) a opět jsme se vykoupali v bajkalské vodě.

Při návratu, kolem půlnoci, jsem viděl jediné tři osoby které snad něco slavily a byly mírně v náladě (všechno to byly ženy, zaměstnankyně hotelu).

Další dopoledne jsme po snídani Odjeli do Irkutska, zbavili se kamikadze řidiče, nastoupili do vlaku Rossija a vyrazili směr Jekatěrinburg. Vlaky v Rusku jezdí na minutu přesně, všude čisto i záchod ve vlaku bez poskvrnky, kdybych chtěl mohl jsem tam být jen v ponožkách, na záchodech ve vlaku tekla teplá i studená voda, v tlakové nádobě (várnici) trvale ohřívaná voda 99°C teplá. V kupé šálky (takové větší) stačilo nasypat do šálku čínskou polívku, kafe, nebo vhodit pytlík s čajem a napustit vodu. Všichni vstřícní přes to, že některé vagony byly jedno velké lehátkové kupé a Rusi a Rusky tam leželi skoro nazí (ženské třeba jen v kalhotkách), museli jsme mezi nimi kličkovat, když jsme šli do jídelního vozu. Za celou cestu vlakem jsem nepotkal jediného chlapa který by byl, byť jen poskvrněn alkoholem.Ale úplně klidná ta cesta nebyla, Transibiřská magistrála je dvoukolejná (zatím bylo vidět, že se buduje třetí kolej) trať, v protisměru profičel přibližně co pět minut vlak a když jsme vystoupili na zastávkách koupit si pirohy a pofotit okolí fičely ve stejných intervalech vlaky i v našem směru. V Jekatěrinburgu, některé ženské brečely (abych byl přesný, jedna), když jsme vystupovali, že ve vlaku chtějí zůstat až do Moskvy.

V Jekatěrinburgu jsme pobyli dva a půl dne, zašli se podívat na pamětihodnosti města navštívili památník našich legionářů, vyjeli v hotelu Vysockij do 52 patra a dělali si z vyhlídkové terasy několik (asi 1000) fotek. Koupili si tam v automatu kávu (kterou jsme platili kartou). A potom už jsme věnovali utrácení peněz. Pan průvodce sliboval, že to nebude problém, ale pletl se. Prakticky všechno jsme platili pohodlně bezkontaktně kartou a tak jsme měli problém těch sedm tisíc rublů utratit. Mají tam hrozně levně (například litr nafty tam stál kolem 40 rublů). U nich ještě nezrušili papírové noviny a ve vlaku byly zdramal a z nich se dověděl zcela náhodou, že ke střední třídě se v Rusku počítá každý kdo má měsíční příjem 30-90 tisíc rublů plus auto a prostředky na cestování o dovolené.

Potom jsme přiletěli leteckou společností Aeroflot do Prahy. A přišel kulturní šok. Na hlavním nádraží různých somráků a opivněných individuí, mezi nimi běhali občas policajti. V mezinárodním rychlíku, už před Kolínem, na záchodě obrovské kaluže moči, jak se některý chytrák netrefil při čůraní do mísy, voda na umytí rukou, jen studená, tři osoby ve vagoně v silně podnapilém stavu (dva muži a jedná žena) obtěžovali ostatní spolucestující, průvodčí kolem nich chodila po špičkách, přesto že ji hlasitě nazývali "dámským přirozením". Nevím proč je nenechala vysadit z vlaku na první zastávce. Mezinárodní rychlík měl v Ostravě 10 minut zpoždění.

Možná máme u nás více demokracie, ale méně lidské kultury!

Byly tam pochopitelně i problémy. Jakýkoliv východ z nádraží do města, nebo naopak, znamenal projít bezpečnostním rámem, já kolikrát bez opasku v kalhotách a v ponožkách, protože boty a opasek hlásily kovové součásti. Ale uznali jsme ale, že to tam bohužel jinak nejde, je tam spousta muslimů (prakticky v každém městě stojí menší, nebo větší mešita). Zabránit teroristickým útokům znamená důkladně kontrolovat.

Nicméně jsem průvodci řekl, že do Ruska nejméně 3 roky nepojedu, protože stálé prosvěcování v bezpečnostních rámech způsobuje rakovinu varlat a to je mi třeba omezit