Třebeničan 6

Petr Véna: Očima a myslí seniora

Dočetl jsem útlou knížečku hornického kolegy, osmdesátníka, Vládi Špoka: „Zpověď velmi obyčejného člověka“ vydané v Ostravě v srpnu 2019.

Obsah knížky nebudu hodnotit. Ale musím říct, že se ztotožňuji s tím, co autor píše v Úvodu. Dovoluji si tedy z něho citovat:

• prožil jsem krásný a plodný život, na který jsem stále hrdý

• k sepsání mých pamětí mě přiměly i neskutečné projevy nejrůznějších politologů, (tedy spíše politiků, veřejně činných osob), žurnalistů, komentátorů, kteří zasvěceně popisují události, které nezažily, nepoznaly a jsou líní si o nich alespoň něco přečíst v archivech. To množství lží, kterými nás krmí sdělovací prostředky a hodiny o nich mluví poslanci parlamentních pidistran, se nedá srovnat s propagandou a censurou, která u nás byla po roce 1948 a 1968.

• zažil jsem konec 2. světové války a proto se nemohu smířit s tím, že si dnes konec této strašné války a naše osvobození pompézně připomínáme v Plzni, osvobozené americkou armádou. Přitom vojska generála Pattona osvobodila jen malou část našeho území a o život přišlo 186 jejích vojáků. Těsně před vstupem do Plzně však při nesmyslném bombardování Škodových závodů zahynulo na tisíc civilistů včetně školáků, ve městě pak zemřel jediný spojenecký voják, když spadl z korby nákladního auta. Dnešní mladá generace se od nikoho nedozví, že Československo osvobodila Rudá armáda za cenu životů 139 918 padlých sovětských vojáků. Staví sochy amerických generálů a naopak ničí hroby rudoarmějců, sprejem píše hanlivé nápisy na památníky bojů, natírá tanky růžovou barvou.

• za umělce se dnes pokládají ti, kteří se co nejpřesněji ztotožní se spodinou společnosti, největší úspěch a propagandu mají díla s největším počtem sprostých slov, s nahotou či litry krve.

Co ve svém úvodu zmiňuje Vláďa, jsou pro většinu starší generace nepřijatelné skutečnosti výkladu minulé doby současnými hledisky konání a morálky společenského bytí. Dovolím si doplnit a trochu rozvést tento stav. Z mého pohledu jde o pohrdání mladými svými prarodiči. Jejich životem a prací. Jde o povrchní porovnávání nesrovnatelného, jde o neznalost a nepochopení dějin vývoje lidské společnosti, o falešnou iluzi, že svoboda a práva jednotlivce jsou více, než potřeby celku. Jak by lidé ve velkoměstech, městečkách, obcích a průmyslových podnicích žili a vyráběli, nebýt desítek vystavěných přehrad, vodních nádrží a staveb, přivaděčů vody, vodovodů, byť byla zaplavena jistá osídlení, dotčena vlastnická práva majitelů nemovitostí i přes nesouhlas jednotlivců či různých ochranářských hnutí. Podobně je tomu u elektrické energie (elektrárny a rozvodné sítě), plynovodů a podzemních zásobníků plynu, velkých továren i menších výrobních objektů. Nemluvě o výstavbě nových měst, sídlišť, nemocnic, prodejen a objektů občanské vybavenosti. Mapa republiky i prohlídka širšího okolí domova podávají výmluvnou argumentaci.

Heslo současnosti „Užívat si!“ zatracuje předchozí postoje a nároky „Vykonal jsi svoji práci? Máš povinnosti!“. Který z těchto přístupů je pro fungování a vývoj společnosti, státu a jeho obyvatel ten správný, není třeba, z mého pohledu, dále rozvádět. Do továren a výrobních závodů není v našem státě dostatek pracovních sil. Avšak statisíce nezaměstnaných dostávají podporu, nebývalý počet úředníků ve státní správě a kontrolních institucích, nadbytek lidí v žurnalistice a zpravodajských mediích (obzvláště těch bulvárních ale i veřejnoprávních), v uměleckém světě, neochota absolventů nepotřebných profesí přijmout práci odlišnou od vystudované profese na rozdíl od dřívější praxe „každý má právo, ale i povinnost pracovat“. Na rozdíl od vysokoškolsky vzdělaných cizinců, kteří u nás pracují manuálně v dělnických profesích. Berou ministři sociálních věcí v potaz, že všechny podpory, od nezaměstnanosti, přes bydlení, v hmotné nouzi, ve zdravotním postižení, v neziskových organizacích a podobných záležitostech hrazených ze státního rozpočtu, vlastně okrádají, jak ty co pracují nyní, tak ty, co svou dřívější prací naplňovaly tento státní rozpočet. Proč by tito výkonní měli být nedobrovolnými dárci z rozhodnutí vyšší moci. Neměli by, ti co pracují, mít nižší daň ze mzdy a důchodci vyšší důchod? Vysoké zdanění výrobců, producentů, tedy těch, co vytváří hodnoty, jim ubírá na financích, které by mohly dávat do modernizace a rozvoje svého podnikání. V této souvislosti musím zmínit i otázky kolem migrace a nezvykle štědré podpory aktérů tohoto stěhování národů. Bohaté saudsko-arabské státy mají přísná pravidla pro poskytování azylu, na rozdíl od nebývale lidumilné Evropské unie. Ony nejsou přátelštější ani vůči svým souvěrcům z jiných zemí.

Dráždí mě neustálé poukazování na křivdy, postihy a nedostatky za minulého režimu, vyhledávání a popularizace svědectví o takových případech (viz kampaň Paměti národa), jenom proto, aby nové generace nedospěly k potřebě usilovat o rovnoprávnější, spravedlivější formu existence lidského společenství. Kdy práce a přínos individua ku prospěchu celku bude více než hromadění majetku a požitků každým individuem. S prvními nápady přicházeli před staletími utopisté, vědeckou podobu takového uspořádání předpověděli a zformovali v polovině 19. století němečtí materialisté. První státní formu nabyla v Rusku. Nikdo se netajil, že změna předchozího v nové půjde cestou „diktatury proletariátu“. Že majetní pozbydou a masa nemajetných nebude soužena bídou, dřinou, nevzdělaností. Porážka Německa ve 2. světové válce vedla k následování ruského příkladu ve státech tzv. východního bloku. Rozpad a ukončení vládnutí řádu nazývaného socialismem pokládám za důsledek jak omylů a chyb jediné vládnoucí politické strany, tak za modernizaci státních útvarů nazývaných kapitalistické. V prvním případě přílišný důraz na proklamaci politických motivů, ustrnutí forem a způsobu vládnutí a také uspokojení s dosaženým stupněm životní úrovně většiny obyvatel bez motivace jejího zlepšování a vývoje, v druhém případě pak výrazné vylepšení životních a pracovních podmínek obyvatel jako reakce na skutečnost vzniku sociálnějšího řádu, neustálá konkurence a nezbytnost ziskovosti. Historikové a političtí analytici určitě mají souhrn všech faktorů a jejich významnost o konci prvotních státních forem společenského řádu nazývaného socialismus. Noví visionáři, poučení dřívějšími chybami a omyly, jistě zformulují reálnější pravidla fungování a prosperity uspořádání společnosti. Určitý diktát bude ale stále nezbytný. To je moje přesvědčení plynoucí ze znalosti lidských povah a chování lidí.

Ze zkušeností mého života musím poděkovat, dnes haněnému a zatracovanému režimu, za to, že jsem mohl vystudovat, že jsem měl celoživotní nádhernou práci, že jsem spokojený i v soukromém životě. Nejsem exot. Podobnou visitku minulému režimu vystavěly a vystavují statisíce, troufám si říct miliony občanů této země s podobným příběhem jako ten můj a mojí matky. Od mých deseti let, od roku 1948, jsem poznával skromný, celoroční, každodenní fyzickou prací naplňovaný život na malé hospodářské pětihektarové usedlosti s hospodářskými zvířaty. Někdy jsem plačky sbíral síly, abych udělal práci přikázanou otcem. On sám v jeho deseti letech byl rodiči poslán do služby k sedlákovi jako pomocný čeledín. Já neměl na řadu prací potřebnou sílu. Nebyl jsem vesnický urostlý hoch, ale kluk z města. Při prostných cvičeních a hrách v žižkovské sokolovně, při knoflíkových půtkách s kluky z Karlína na stráních Vítkova, při honičkách po žižkovských Židovských pecích ani při hlavičkových soubojích s tenisákem napříč chodníku před činžákem jsem moc tělesné síly nenabral. Ta narůstala až na vesnici. V domě s přilehlou stájí pro krávy a s chlívky pro prase, slepice a jinou drůbež, obývaný v kuchyni s nechodící babičkou a malým pokojem (ložnicí) pro rodiče a čtyři kluky od dvou do čtrnácti let. Tady jsem začínal vnímat rozdíly v postavení, majetku a chování těch majetnějších. Nikdy nebylo nic nazbyt. Musely se plnit předepsané naturální odvody v množství i kvalitě (mléko, vajíčka atd.) Naučil jsem se odříkání, pracoval u sedláka tam, kde dětská síla stačila. Také jako splátka sedlákovi za výpomoc koňským spřežením při svozu dřeva z lesa, za dovolení vypásat trávu na jeho polní cestě, ale většinou proto, že práce při žních, vybírání brambor a sklizni okopanin potřebovala hodně lidských rukou. Ukončení základní školní docházky ve čtvrté třídě měšťanky v roce 1953 už bylo ve znamení nových pořádků po Únoru 1948. Nástup na hornické učiliště byl pro mne jistým vysvobozením. Úplné zaopatření bydlení, stravy, ošacení, peněžního příspěvku i přivýdělku možnými brigádami v dole, když fyzická námaha mi nebyla cizí, znamenalo radikální změnu v mém životě. Jak bych skončil, nebýt společenské proměny? Jako čeledín, nádeník, pomocná síla nebo v lepším případě učedník u nějakého řemeslníka? Děkuji. Po vyučení jsem díky stipendiím, internátům, kolejím a prázdninovým brigádám v dole i na vesnici v JZD mohl vystudovat vysokou školu. Měsíční stipendium činilo 350 Kč. Finanční podporu od rodičů jsem nepotřeboval a ani mi ji nemohli dávat. Zaměstnání na dolech OKD a osobní život jsou jinou kapitolou. Ale i tady mohu děkovat minulému režimu za plodný a spokojený život. Takových, mně podobných, byly a jsou statisíce, ba miliony. Jak to mohu tvrdit? Na desítku životních osudů jsem přiblížil v knize vydané Klubem přátel Hornického muzea v Ostravě v roce 2014 pod názvem Cesty k hornictví a hornictvím. Každý z nich zná desítky, ba stovky lidí s podobnými životními zkušenostmi. Československo mělo na patnáct miliónů obyvatel. Kolik lidí emigrovalo do ciziny? Okolo jednoho a půl miliónu to asi nebylo. Tedy necelých deset procent. Devadesát procent obyvatel tady dále žilo, pracovalo, osévalo a sklízelo, stavělo nová osídlení, nové výrobní závody, prožívalo svoje lásky, zakládalo rodiny a přivádělo na svět potomky, bavilo a radovalo se, budovalo svůj stát. Byla a je to „sůl“ země. Nežila v nadbytku a luxusu, ale měla bezplatné školství a zdravotní péči, měla zaručené zaměstnání, důchodové zabezpečení, mohla se rekreovat a odpočívat v lázních, rekreačních zařízeních a v zahraniční v rámci států východního bloku od Baltu v Polsku a na  Rujáně po středozemní a černomořské pobřeží Jugoslávie či bývalého Sovětského svazu. Svět byl rozdělen na dvě poloviny. Každá z nich střežila své hájemství. Svět nebyl globální, jak je tomu v současnosti. Každé porovnávání života dříve a nyní je z tohoto důvodu scestné. A to i z důvodu v posledních desetiletích závratného rozvoje vědeckého poznání i technického a technologického pokroku.

Jiným příkladem změny života k lepšímu je osud mojí matky. A takových by opět bylo na statisíce, ba miliony. Upracovanějších, chudobnějších, trápících se žen, mužů, dětí. Po převzetí hospodářské usedlosti v roce 1948, kam jsme se přestěhovali z Prahy, musela denně obsluhovat chod domácnosti se čtyřmi dětmi a bezmocnou tchýní a také denně plnit úkoly plynoucí z pětihektarového hospodářství s příslušným dobytkem, když otec, aby zajistil nezbytný příjem pro rodinu, si našel práci v textilce, později proslavené Schindlerovým seznamem. Po roce 1990 proměněné v ruiny. Starší bratr po ukončení povinné školní výuky v roce 1949 začal studovat na kněze v bohosloveckém semináři v Severních Čechách (po jednom roce přestoupil na gymnázium ve Svitavách). Starost o hospodářství připadla téměř úplně na matku a moji pomoc. Dva mladší bratři byli dětského věku.  Nejtěžší práce stejně zůstávala na otci. Aby matce ulehčil, převzal funkci školníka na místní měšťanské škole. V plném létě, o prázdninách, však bylo zapotřebí někde vymalovat a uklidit, vybrousit parkety ve třech rozlehlých třídách, v dalších třídách a místnostech vydrhnout dřevěné podlahy, několikrát ročně umýt okna a podobně. Prací pro matku, pochopitelně i pro mne, spíše přibylo. Nebylo divu, že byla jednou ze členek prvního pokusu o založení JZD v obci již v roce 1951, definitivně o dva roky později. Konečně měla pevnou pracovní dobu, zdravotní a sociální pojištění, svůj vlastní příjem za odpracované jednotky, deputátní příděly zemědělských plodin. Později byly kulturní a poznávací zájezdy, lázeňské pobyty, stravování v jídelně JZD a jiné. Pochopitelně zůstala péče o domácnost, chov drobného domácího zvířetctva, práce na okrasné a zeleninové zahradě, v úřední mluvě zvaném záhumenek.

Vracím se teď k jinému faktu zmíněnému v úvodu. K osvobození Československa, podílu Čechoslováků v tomto boji, Pražskému povstání, invazi vojsk Varšavské smlouvy v r. 1968. Jaké důvody vedou politické elity, veřejnoprávní i bulvární média ke glorifikaci jedněch a upozaďování až téměř dehonestaci těch druhých? Zalíbit se a poklonkovat jedné straně, zatímco ta druhá naši úctu a dík si nezaslouží? Stále udržovat v podvědomí lidí, že je tady nepřítel (dříve třídní nepřítel)? Kam až která armáda může dojít, rozhodli představitelé vítězných mocností před koncem války. Že prohrávající němečtí vojáci raději volili vzdát se západním armádám, než padnout do ruského zajetí, nikdo snad nezpochybňuje. Že Prahu nakonec osvobodili rudoarmějci a nezachránili vlasovci, na to mám vlastní vzpomínky. Sedmého května za barikádu postavenou uprostřed krátké Buchovcovi ulice přijel německý tank. Vypálil jednu tříštivou střelu do činžovního domu č. 38 na Biskupcově ulici na Žižkově, kde v hlavním vchodu domu ozbrojení mužští obyvatelé byli připraveni k obraně. Rozhodlo se, že ženy s dětmi se musí rychle přesunout pěšky přes Nákladové nádraží a Olšanské hřbitovy do Vinohradské nemocnice. Při tomto spěšném přesunu ozvučeném výstřely a salvami jsme na nádraží v odstavených otevřených nákladních vagonech viděli hromady mrtvých těl. Byli to vlasovci, jak nám po osvobození řekl otec. Jak tedy pomohli povstalecké Praze? Má být posvěceno jejich prozření a údajný dobrý skutek na úplném konci války, když odvrhnou prohrávajícího, aby se přiklonili k vítězi? Jakou pietu a kde prokazují úctu nesmyslně usmrceným Pražanům při náletu západních spojenců v samém závěru války dnešní vykladači událostí Pražského povstání?   Devátého května ráno jsem v kroji malého sokola vítal na žižkovské Ohradě před budovou Pražačky přijíždějící tanky s rudoarmějci. Fotografii mám uloženou ve fotoalbu. Jako perličku dodávám, že v domě, v našem bytě, střepiny tankové střely proděravěly kusy nábytku včetně šatstva ve skříni. Proč politici rozhodli, že osvobození Prahy (Československa) se stalo podpisem kapitulace o půlnoci 8. 5., když prakticky Praha byla svobodná až devátého, není srozumitelné pro obyčejného člověka.

Stále je pro mladší lidi trauma z invaze v srpnu 1968? Trauma neustále přiživované četnými politiky a násobené veřejnoprávními médii. Vedoucí subjekt východního bloku neměl asi jinou možnost a jistě mu ji neodmítli západní mocnosti. O nový válečný konflikt nikdo nestál. V onom historické období si musel udržet svoji zónu vlivu a ovládání východního ve válce osvobozeného území. V žádném případě, se ale nejednalo o okupaci, jak stále dokola omílají současné hlásné trouby. Ta má jiné atributy. Tady nebyl žádný protektor, svůj stát si nadále řídili sami Češi a Slováci. Dozor nad nimi neměl nikdo. Jednali ve smyslu požadavků doby, svého přesvědčení. Samozřejmě, že byli i kariéristé. Jako vždy.

Požádal jsem příslušnou instituci o sdělení počtu udělených vyznamenání a vojenských hodností v období let 1945 – 1989 a 1990 - 2019 českým příslušníkům bojujícím v armádách spojenců za Druhé světové války. Zatím nemám odpověď. Z těch udílených po listopadu 1989 mám dojem, že nikdo jiný, než piloti v Anglii, nebojoval za osvobození naší země. Jak ale mohli zvítězit, když se nepohybovali po zemském terénu, po kterém šlapal okupant a kterého bylo potřeba, krok za krokem, z tohoto terénu vypudit, přemoci. Letec, který sedne do stroje, zaletí a vrátí se zpět na základnu. Nasazuje život, to je pravda. Po dobu letu. Pak ho čeká teplé jídlo, sprcha, čisté prádlo, postel, pobavení a klidně i pomazlení se ženou. Naproti tomu pěšák, který skutečně z okupovaného terénu přemáhá nepřítele, je celých dvacet čtyři hodin dne vystaven možnému zásahu nepřátelskou střelou či střepinou, bojuje v přímém střetu muže proti muži, teplé jídlo občas, jinak jen konzervy a tvrdý chléb, polní lůžko, kavalec v zemljance či okopu, probouzený co chvíli rachotem střel nebo dokonce protiútokem nepřítele. Trvalá přítomnost zranění a smrti. Aby osvobodil terén, zemi od nohy okupanta. Kdo zasluhuje větší poctu, uznání a ocenění?

Nehodlám pokračovat a dále rozvíjet témata, která v dnešní době dominují v jednání a projevech politiků, ve zpravodajstvích, tiskovinách a televizních kanálech. Která v hodnocení, komentářích a výkladech k nim vyvolávají opačnou odezvu mezi starší generací, jejíž život byl vystavěn na jiných principech. Počínaje Desaterem Božích přikázání, vztahem k povinnostem osobním i společenským, odlišnou kulturou a morálkou. Namátkou: rodina byla pokládána za základ státu. Počet nově narozených dětí mimo manželství se dnes blíží k padesáti procentům. Pochvalně a oslavně se pohlíží na zploditele ve věku blízkém sedmdesáti rokům. Jaký vzor pro takové dorůstající dítě může mít osmdesátiletý stařík, pokud se vůbec takového věku dožije. Bulvární témata sexuální, nehodovosti, trestných činů a soudních řízení (dříve tzv. Černá kronika) jsou pravidelnou náplní už i seriózních tiskovin a televizních kanálů. Narkomanům je poskytována služba, injekční stříkačky, ohleduplnost namísto odvykání, na příklad denní tvrdou manuální prací, pomoci pro nalézání smyslu života. Jednomu z desítek pracovních táborů pro příslušníky romského etnika se dává nesmyslná popularita z falešného důvodu, že se jednalo o vyhlazovací tábor. Fakta a slova historiků a pamětníků vypovídají o táboře pracovním, který skončil těžkou, nezvládnutou, nakažlivou epidemií jeho osazenstva. Jiné pracovní tábory v aktivitách hlasatelů okázalé piety tomuto jedinému jakoby neexistovaly. Opakovaně se zveřejňují smutné případy postihu německých občanů po ukončení okupace. Organizují se smuteční průvody a vyslovují omluvy. Lidmi, kteří nezažili ani okupaci, ani předešlé vyhnání Čechů ze Sudet. Lidmi, kteří se proto nemohou vcítit do nálady a pohnutek, co vedly k takovému jednání. Za vinu jedněch pykají nevinní, jak často se stávalo v historii. Mohl jsem pracovně navštívit Bosnu po skončení nepokojů v bývalé Jugoslávii. Jak spolu nyní žijete, když jste se přeci vzájemně vybíjeli? Museli jsme za tím udělat tlustou čáru. Nepřipomínat si, co bylo. Jinak bychom se vyvraždili. Taková byla odpověď. Není už načase, nevracet se znovu do minulosti, jejíž hodnocení a výklady se vždy budou podřizovat tomu, kdo právě vládne? Zabývat se přítomností a vzhlížet k budoucnosti? Ne vzhlížet, ale pracovat pro budoucnost. Budou v globalizovaném světě ještě národnosti? A pokud ano, jak budeme udržovat, pěstovat, posilovat vlastenectví českého národa. V televizních programech je vidět, že Slováci, Poláci, další národnosti dělají v tomto smyslu daleko více, než je zřejmé a viditelné u nás. Při jednáních o Dole Frenštát a zuřivé kampani proti němu tamními aktivisty včetně zneužité školní mládeži nám, zastáncům dalšího detailního důlního průzkumu úložních podmínek tohoto uhelného ložiska, bylo sděleno, že o vyučovací osnově na škole si rozhoduje každý zřizovatel školy, tedy starosta obce. Kde potom je jednotící, celostátní směr výuky nové generace k vlastenectví, k národní hrdosti? Chceme-li být a zůstat Čechy, konejte v tomto smyslu mnohem více vy všichni zvolení ve svobodných volbách, vy všichni ve sdělovacích a zpravodajských médiích.

Petr vulgo Véna, leden 2020