Muž jenž se stal živým štítem nacistů
Muž, jenž se stal živým štítem nacistů
Když se na zářijovém jednání (v roce 2019) zastupitelů pražské šesté městské části projednávala budoucnost sochy sovětského maršála Koněva na náměstí Interbrigády, chtěl jako občan tohoto obvodu vystoupit také pamětník Stanislav Hejduk. Žel, jeho slovům, která pronesl na jednání, nebylo dost dobře rozumět. Co tedy chtěl k projednávanému tématu říci?
Stanislav Hejduk s manželkou Marií žijí v Praze na Červeném vrchu, kam jsem za nimi jednoho podzimního dne přijela. Když se místností rozvoněla káva, začalo naše povídání. A zeširoka. Stanislav Hejduk se totiž narodil v roce 1927 a 24. ledna 2020 oslavil překrásné 93. narozeniny! Redakce Haló novin se řadí ke gratulantům a, byť s časovým zpožděním, přeje dobré zdraví a stálý zájem o věci veřejné. Ten je však u jubilanta samozřejmostí, protože navzdory svému věku pracuje na počítači a například čile komunikuje pomocí e-mailové pošty.
Hry i házení kamenů
Stanislav Hejduk se narodil v obci Sulejovice v okrese Litoměřice. Původně se obec jmenovala Sulevice. Jejím zakladatelem byl Kašpar Kaplíř ze Sulevic, nejstarší z 26 českých pánů popravených po prohrané bitvě na Bílé hoře na Staroměstském náměstí v roce 1621. Hlavní ulice v Sulejovicích se proto jmenuje Kaplířova, a tato tvořila hranici mezi českým a německým osídlením v obci. Stanislavovi rodiče pocházeli z Podsedic, jež jsou známé těžbou českých granátů. Před svatbou oba vystoupili z církve a občanský sňatek uzavřeli na litoměřické radnici. Toto rodinné zázemí formovalo Stanislavův světonázor. Otec pracoval v cementárně v sousedních Čížkovicích, maminka byla částečně v domácnosti, ale v létě chodila pracovat do místní konzervárny ovoce a zeleniny.
Malý Stanislav, který neměl žádných dalších sourozenců, navštěvoval v Sulejovicích pětitřídní českou obecnou školu, která byla postavena až v době ČSR. V obci do té doby již stála obecná škola, ovšem s německým vyučovacím jazykem. Vzpomíná, jak mezi českými a německými hochy probíhaly klukovské bitky, což je běžná součást chlapeckých her v každé době, ale od poloviny 30. let se i zde promítla politická situace – němečtí a čeští kluci po sobě házeli kameny.
Když do Československa přišla světová hospodářská krize, projevila se i na odbytu cementu. Cementárna, kde pracoval Stanislavův tatínek, našla »řešení« v propouštění zaměstnanců. »Tamější Rudé odbory se postavily tvrdě proti, nakonec ale byly donuceny shodnout se s fabrikou na tom, že se sice nebude propouštět, ale pracující budou tři týdny pracovat a tři týdny budou doma – a bez mzdy. Můj táta takové opatření nemohl přijmout, neboť byl nucen splácet hypotéku, kterou si vzal na nákup materiálu pro výstavbu domu v Sulejovicích,« vzpomíná pamětník. A tak se Hejduk st. – inspirován zřejmě tím, že tchán a švagr se živí přepravou mléka, vrhl na podnikání v »mléčném« oboru. Myslel si, že bude prodávat kravské mléko po domácnostech v Ústí nad Labem. K tomu bylo ale nutné vlastnit aspoň osobní auto. »Proto táta koupil starší auto a začal s ním do Ústí jezdit. Zpočátku prodával denně 2-3 konve mléka, dotáhl to až na prodej pěti konví, jenže pak přišla doba, kdy se německé hospodyně začaly bát nakupovat mléko od Čecha,« poslouchám vyprávění. A tak podnikání tatínka Hejduka skončilo neslavně.
Útěky z pohraničí
Rodina se v srpnu 1938 přestěhovala do převážně německých Malých Žernosek. »Potom se objevil u nás děda Gebhart i se svým náklaďákem a prohlásil, že nás mezi těmi Němci nenechá, a přestěhoval nás k sobě do Podsedic. Byli jsme všichni rádi, neboť rodiče zde měli své rodiče, já dva dědy a dvě babičky, ale hlavně plno kamarádů a zážitků,« líčí další běh událostí. A jaké to byly zážitky? Tak třeba když uviděl poprvé svítit žárovky nebo když u souseda poslouchal krystalku. V jedné stodole poprvé uviděl film, když přijelo pojízdné kino. Velkým zážitkem, ale bohužel smutným, byl letecký den, který skončil katastrofou – smrtí několika lidí. Z Podsedic Stanislav chodil do měšťanské školy do Třebenic. Gymnázium si musel odpustit, neboť po záboru pohraničí se nejbližší gymnázia nacházela až v Lounech a Roudnici nad Labem.
Když jsme utíkali z Malých Žernosek do Podsedic, nemyslel si náš děda, rodiče ani já, že Podsedice připadnou do Sudet, neboť tam převážně žili Češi. »Jenomže Hitler kašlal na všechny dohody, i tu mnichovskou, a i Podsedice byly dodatečně zabrány. Potom neutíkala jenom naše rodina, ale stěhovala se i rodina mých prarodičů,« popisuje další události Stanislav Hejduk. Stěhovali se do malé vesničky Vojničky. Tamější podmínky byly ještě ubožejší než dosud. Střechu nad hlavou poskytla otcova sestřenice, která nabídla aspoň pokoj, přičemž její rodina užívala jen kuchyň.
V poslední listopadovou sobotu roku 1938 se Hejdukovi přestěhovali do Prahy-Krče, kde hlava rodiny zajistila malinkatý byt s jedinou místností. Voda a toaleta byly, jak bývalo běžné, společné na chodbě. Malý Standa začal chodit od prosince do měšťanské školy Na Zelené lišce. »Maminka sehnala špatně placenou práci až na Smíchově v obchodě. A já jsem jí každou sobotu pěšky chodil z Krče přes Pankrác, Vyšehrad a přes most Palackého naproti. Otec byl půl roku bez práce a pamatuji se, jak se radoval, když začal padat sníh, aby mohl jít na úklid, neb za to byla mzda vyplácena denně,« vzpomíná dále. Práci otec získal až později jako skladník v továrně Jawa.
K lepšímu se obrátilo jejich bydlení poté, co otec potkal ředitele obecné školy ze Sulejovic, sokola, který vykonával v krčském Sokole starostenskou funkci. Tam hledali nového školníka. Tak se podařilo, že se Hejdukovi přestěhovali do školnického bytu v sokolovně. Pokud se v tělocvičně cvičilo, bylo dost práce s úklidem, kterou vykonávala matka. A tělocvična byla využívána po celý den. Dopoledne blízkou obecnou školou, odpoledne sokolskými dětmi, večer cvičil dorost a dospělí. Když okupanti za protektorátu Sokol zakázali, tělocvična sloužila jako sklad nábytku pro lidi bez obydlí. V letech 1944–1945 se v ní roztahovalo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.
Na zákopech
V roce 1945 nastoupil 18letý mladík Stanislav Hejduk na kopání zákopů u Olomouce a Polského Těšína. Jestliže zákopové práce u Olomouce přežil v pohodě, pak na práce v Polském Těšíně má velmi špatné vzpomínky. Již první noc zažili bombardování, při kterém zahynulo několik českých mužů. Čeští mládenci byli denně odváděni esesmany na kopání střeleckých okopů a bylo jim neustále vyhrožováno zastřelením. Ještě koncem dubna 1945 jim esesáci vykládali, že válku vyhrají, neboť fanaticky věřili Hitlerovi a jeho »zázračné zbrani«.
Koncem dubna rozhodli Němci o tom, že všechny kopáče zákopů přesunou na obdobné práce na Ostravsko. Asi tři stanice před Ostravou byl vlak napaden západním letcem, tzv. kotlářem. »Vlak zastavil, my všichni vyskákali a skryli se v nedalekém lese,« pokračuje Hejduk ve vyprávění, a ráno se všichni sešli na nejbližší železniční stanici a za cigarety vyloudili na výpravčím vypravení zvláštního vlaku do Olomouce. »Měli jsme tehdy ohromnou kliku, že se tato věc zdařila a tento ‚zvláštní‘ vlak v podvečer ukončil svoji jízdu v Olomouci. Tam jsme se ještě v noci dostali do rychlíku jedoucího do Prahy. Když jsem si cestou z nádraží koupil noviny, na celé první straně byla v rámečku fotografie Hitlera a sdělení o jeho smrti. Domníval jsem se, že je to i konec všeho utrpení. Byl jsem rád, že jsem konečně doma. To bylo 2. května 1945.« Ale to nejdramatičtější mělo teprve přijít.
Pražské povstání
Pátého května v Praze začalo Pražské povstání. Krčská sokolovna byla ostřelována ze dvou stran. »Kolem 12. hodiny jsme slyšeli volání rozhlasu o pomoc. Zhruba po 30 minutách jsme viděli dva lidi, kteří se chtěli zřejmě od tramvaje dostat domů do nejjižnějších částí Prahy a okolí. První lidé, když viděli, že se po nich střílí, zalehli a plížením podle zídky se dostali mimo ostřelované místo. Třetímu občanovi se však stalo toto místo osudným. Byl zasažen. Vylezli jsme s otcem oknem na jižní straně sokolovny a doplížili jsme se k postiženému. Nebyli jsme si s tátou jisti, co s ním je. Odtáhli jsme ho stejnou cestou a oknem až do tělocvičny. Až tam jsme zjistili, že je mrtev.« Zastřelený se jmenoval Leopold Koubek z Vestce. Dnes je na jeho památku u vchodu do sokolovny umístěna pamětní deska.
Šestého května bylo u sokolovny relativně klidno, ale lidé se dozvídali informace o řádění jednotek SS na Pankráci, v Michli, na Kačerově a dalších místech, kde Němci internovali české muže. Paní Hejduková zpanikařila a prohlásila, že v sokolovně nebude. Rozhodla se, že se přemístí do protilehlého domu, a Stanislav šel s ní.
K ránu 7. května přišly na řadu pro internaci mužů i domy v nejbližším okolí sokolovny. Shodou náhod do sokolovny esesmani vůbec nepřišli. Takže Hejduk st. internován nebyl, ale dům, kde se skrývali matka a Hejduk ml., byl podroben prohlídce. Stanislava Němci sebrali. V ulici před sokolovnou stál německý tank a právě před něj nahnali kolem 20–30 českých mužů, mezi nimi Stanislava a jeho přítele Jiřího Sedláčka. Smyslem bylo, aby tvořili živý štít a zabránili střelbě na německý tank. Napřed je hnali ulicí V Podzámčí a Branickou z Krče do Braníku, kde u prvních domů stála barikáda. Až k barikádě naštěstí nedošli. Asi 100 metrů před branickou barikádou zazněl výstřel z tanku. Když se muži vzpamatovali, viděli v rozvalinách malý domek u Kunratického potoka. Byli-li uvnitř lidé, byli všichni mrtví. »Hrozně nás to všechny vylekalo, přemýšleli jsme, jaký osud nás čeká u branické barikády. Nakonec to dopadlo tak, že Němci tank otočili a hnali nás ulicemi Branickou a Dolnokrčskou na konečnou stanici tramvaje K Ryšánce a odtud po kolejích tramvaje ke kinu Edison, poté směrem ke hřbitovu v Krči. Tam jsme byli svědky toho, jak bylo několik Čechů donuceno vykopat si po sebe hroby. Již za šera nás nahnali na hřbitov v Krči, kde jsme seděli – jak jinak, na hrobech,« líčí dramatické okamžiky. A tak skončil 7. květen, který od roku 1945 slaví jako svůj druhý narozeninový den.
Nakonec po půlnoci – to již bylo 8. května, Němci české muže nahnali do uvolněných bytů v činžovních domech v ulici Za Zelenou liškou v dnešní Praze 4. Do každého malého bytu vehnali 20–30 mužů. Stanislav seděl na truhlíku s uhlím a naproti němu na kuchyňském stole tři muži. Takto prožili náročnou noc, kdy nikdo nevěděl, co bude. Hned po ránu byli vyhnáni z bytů do chodeb sklepů domů. Tam již byli z předešlého dne zahnáni nájemníci z bytů. »Bylo to tam hrozné, přeplněné, špatný vzduch, pláč a nervozita. Nemohli jsme tušit, jaký je vývoj povstání,« vrací se Hejduk 75 let proti toku času. Budou zastřeleni, nebo se zachrání? Odpraví je jednoho po druhém, nebo ještě uvidí své rodiny? K ránu 9. května zjistili, že je již nikdo nehlídá a mohli – svobodní – odejít...
Že jim není hanba!
Co chtěl tedy Pražan Stanislav Hejduk sdělit zastupitelům a radním Prahy 6? »Koněv a Rudá armáda osvobodili většinu československého území. Během Pražského povstání páchali Němci mnoho zlého, v samotném konci války. Proto teprve příjezd rudoarmějců, kterých se nacisté báli jako čert kříže, byl završením Pražské operace Rudé armády,« říká rezolutně.
Stanislav Hejduk pracoval několik volebních období, celkem skoro 20 let, ve prospěch městské části Praha 6. Zná všechny starosty a starostky, kteří za toto období stáli v čele. Pokud nebyl zastupitelem za KSČM, pracoval aspoň ve výborech a komisích – až do voleb 2018. Slyšel toho proti Koněvovi hodně, například že socha Koněva ve srovnání s ostatními sochami na nám. Interbrigády je příliš veliká, nebo že by bylo místo lépe využito, budou-li tam postaveny garáže, a proto musí socha zmizet. Nebo že někteří pravicoví zastupitelé odmítají denně jezdit po ulici a dívat se na sochu.
Hejduka trápí nespravedlivé nakládání se sochou bez elementárního vděku. »Je to hrozné, po 75 letech od vítězství ve druhé světové válce, v níž šlo o bytí a nebytí českého národa, se takto neuctivě chovají představitelé městské části k osvoboditeli. Že jim není hanba!« zakončil své vyprávění. A ještě přidal vzkaz: Vlasovci si svou účastí v Pražském povstání jen chtěli vylepšit svůj zločinný profil, který si vytvořili tím, že bojovali na straně Hitlera.
Monika HOŘENÍ
FOTO – autorka
