POMOZTE! SVĚT, JAK JSME JEJ NEZNALI.

Nevěřila jsem, že se skutečně rozhodujeme mezi mírem a válkou, nedovedla jsem si představit, že tato pokojná země má ztratit svůj tichý, pomalý život, dokud jsem jednoho dne - a je to vlastně už hodně dávno - neuviděla na nádražních schodech uprchlíky z pohraničí.

 

Přiznávám se, že tenkrát ve mně nezbylo mnoho statečnosti a že jsem plakala, jdouc po ulici - pro unavené ženy, jež přijížděly bez mužů, pro bledé děti, žmoulající vděčně párek, které tu roznášel milosrdný pouliční párkář, pro chudé rance s prádlem a peřinou, pro ztracené bezpečí a přístřeší tolika lidí.

Později si člověk zvykl. Přicházely denně nové a nové zástupy, za večera byla nádraží přeplněna přespávajícími, po ulicích přecházely bázlivé hloučky do sokoloven, útulků a nocleháren. Tady bývala na zemi matrace vedle matrace, člověk vedle člověka - nad hlavou se jim houpaly kruhy, u okna klopýtali o nahromaděné nářadí.

Přicházeli však s ještě skromnějšími zavazadly, ještě chudší, ještě tišší. Mnozí nechali v zabraných krajích všechno.

Táta s pětičlennou rodinou putoval z pohraničního města v jižních Čechách pěšky až do Prahy, za posledních pár korun úspor. Matka s ročním děckem jezdila neúnavně od místa k místu, hledajíc ostatní členy rodiny, od nichž byla při rychlém převozu odtržena. Dorůstající studenti a studentky obléhali poradny pro volbu povolání - k jakému řemeslu, k jaké praktické práci by se hodili. A kde by pro ně bylo místo...

To už ovšem dávno nestačil milosrdný párkář z ulice, teplý čaj v nádražní restauraci, ani dva dni noclehu na slamníku nebo snad u některé srdečné rodiny.

Stěhování ze zabraného území se stalo vážným problémem, který musí řešiti vláda a kde musíme přiložit ruku k dílu všichni, upřímně a s usilovnou vytrvalostí.

 

 

ÚKOLY SOCIÁLNÁCH ORGANISACÍ

V ústředním sociálním úřadě města Prahy vystřídalo se v prvních dnech po záboru sudetského území až osm set lidí denně.

 

Od rána do večera proudily sem zástupy, nejchudší a hladoví, s propadlými tvářemi, takoví, kteří ztratili jen málo nad místo, jež milovali, a ti bohatší a sebevědomější, kteří na útěku zanechali všechnu životní a existenční jistotu a hledají cestu, jak si ji znovu dobýt.

Zatím sem všichni přicházejí za stejným cílem: Přihlásit se, pro nocleh, pro peněžitou podporu, poprosit o radu.

Ustaraná paní by ráda věděla, jestli je možno pronajmout domek v obsazeném území, ochuzený obchodník, který přišel ze Šumavy do Plzně a odtud putoval do Prahy, by se zase rád vrátil do Plzně, jiný prosí, aby mohl ještě aspoň den zůstati v Praze a za jiného zase telefonují do Loun, kde se shromáždilo mnoho uprchlíků, jestli tam není jeho žena.

Uvidíte tu mnoho bídy, ale také dobré vůle s obou stran. Žadatelé čekají trpělivě, až na ně dojde řada podle čísel, sociální pracovnice vyšetřují od rána do noci, odkud kdo přišel, co potřebuje, kam by rád.

Každý tu má již svou kartotéku, ale není to zase slepé úřadování, přemýšlí se tu o skutečně účinné pomoci (a někdy jsou porady pozdě do noci) a šetří se také - a to je důležité - soukromí těchto lidí, vytržených náhle ze svých domovů.

Někde dokonce se podaří vytvořit šťastné ovzduší. Tak v Baxově domovině uprostřed Havlíčkových sadů, v herně nebo na dětském hřišti okřálo mnohé vylekané dítě.

POMOC VENKOVA

 

Ani venkov nezůstal tentokrát ušetřen všeobecného neklidu. Ba zdá se, že jej častěji pocítil mnohem mocněji než velká města, kde i sta nových lidí se lehce skryje.

Ve vesnicích a městech blíže ke hranicím není na příklad ještě dnes možno dostati byt.

Tam, kde je vzorně organisována sociální péče (takovou vzornou obcí je na příklad Vlašim), je nemajetným uprchlíkům mnohem lépe než ve městech.

Tady jsou ubytováni po chalupách a statcích a nejen se dobře, po venkovsku, najedí, ale mnohde pomáhají i v domácnosti nebo na poli, takže se cítí více doma, méně bezmocní. Také přátelské ovzduší se tu vytvoří lehčeji.

V záznamech okresních péčí bylo vždy mnoho rodin, které byly ochotny se ujmout dětí uprchlíků, a počet takových rodin šel do set. Tak v Benešově našlo místo 550 dětí, ve Vysokém Mýtě 500, v Sedlčanech 180-a takových míst bylo mnoho.

SBĚRACÍ AKCE SOCIÁLNÍCH ORGANISACÍ

Nesmíme ovšem zapomenouti ani na práci dobrovolných pracovníků v sociálních a sociálně zdravotních organisacích.

Hned v prvních dnech, kdy se ukázalo, že nebude možno uprchlíkům poskytnouti okamžitě trvalou pomoc, sdružily se organisace: Červený kříž, České srdce, Charita, Sociální péče církve československé, evangelické, židovské, Národní jednota pošumavská, Severočeská, Sokol, DTJ, Zdravá generace a jiné, a velmi pohotově vypracovaly jednak plán sběracích akcí, jimiž by zmírnily nejhorší starosti uprchlíků, za druhé se energicky usnesly na naprosto jednotném postupu při provádění, aby propagace jedné organisace nerušila práci druhé.

Tato jednota měla význam hlavně pro venkov. Tady se tvoří okresní pomocné výbory, v nichž hlavním činitelem jsou okresní péče o mládež (podléhající zemským ústředím) a ostatní organisace, které vydávají povšechné směrnice pomoci.

Jim pak podléhají místní (obecní) pomocné výbory, kterým přísluší prováděti sbírky mezi občanstvem, a rozdělovati je podle potřeby. Ale nejen vlastní obec má právo na své sbírky. Bylo stanoveno jako přísné a všeobecné pravidlo, že obce, které vyberou více než potřebují, musí se rozděliti s obcemi, které buď neměly sbírky tak bohaté, nebo mají více potřebných. Konečně v některých velkých městech, jako v Praze, si některé organisace rozdělily i úkoly. Tak Červený kříž má na starosti akce ošacovací, České srdce stravovací.

ŽENY, PLEŤTE SVETRY!

To ovšem nejsou jediné akce, jimiž se útočí na dobrá srdce. Začátkem listopadu zahájilo užší ženské komité Červeného kříže tak zvanou pletací akci. Vyzývá tu ženy, aby se staraly nejen o okamžitou pomoc, ale i o zimní výbavu dětí a dospělých - kteří musili nechat ve svých bývalých domovech všechny zásoby.

Nestačí, říká komité, prohlédnouti jen šatník a odložit bezmyšlenkovitě věci, které nepotřebujeme. Neměli bychom dávati odpadky tam, kde můžeme přiložit ruku k dílu a přinésti skutečný dar - dar z lásky a dar, který bude vděčně, bez trpkosti přijat. Navrhuje se tedy v Červeném kříži, aby každá žena, která jen trochu chce a může, upletla vestu bez rukávů, svetr, vlněné ponožky, teplé prádlo pro děti - věci, které po chvílích, třeba i večer u knihy, můžeme zrobit samy za nepříliš velký peníz.

Červený kříž tu dává jen tři závazné pokyny: prosí o dobrý materiál, o neutrální barvu a pečlivou práci. Nechce však ani příliš drahé vlny, ani pracné vzory, takže vlastně každá žena se může akce zúčastnit. Dokonce, aby práce rychleji ubíhala, navrhuje se zřizovati pletací kluby ve spolcích Červeného kříže.

A JEŠTĚ DOBROČINNOST

Mimo to ovšem máte vždy a stále možnost poslati několik zbylých korun na šekové konto 77177, zvané Pomoc uprchlíkům.

Toto všechno jsou přímé akce pro pomoc uprchlíkům. Nutno připomenouti, že míra milosrdenství tím nebyla a není vyčerpána. Je ještě mnoho jiných, pravidelně se každý rok opakujících akcí, jež stejně prosí o naši pozornost a žádají si naší obětavosti: Kdybychom na ně zapomněli, dvojnásob bychom se prohřešili, protože tu se dostává podílu jak lidem od nás, tak letos zároveň uprchlíkům.

Koncem října a začátkem listopadu pořádala tak Zemská péče o mládež Dětský den, jehož výnos je věnován vždy na stravovací a ošacovací akce péčí o mládež, na poradny pro matky a děti, a jiné. Nechť si nikdo nemyslí, že jeho pomoc, i sebemenší, je nějak ztracena.

Stačí jen několik málo čísel, abyste věděli, že se účastníte na díle nejvýš cenném národně i lidsky: V zimě 1936/37 na příklad prováděly vyživovací akci 203 Okresní péče o mládež a v 1996 stanicích se stravovalo 145 tisíc dětí, nákladem 3 a ¾ milionu Kč.

V téže době provádělo ošacovací akci 21 9 Okresních péčí nákladem téměř 3 milionů Kč. Bylo ošaceno 80 tisíc dětí.

A stejně průrazná a snad pro mnohé z vás překvapující čísla bychom shledali v záznamech i jiných institucí sociálních a sociálně zdravotních, ať oficiálních, ať dobrovolných, jejichž jména jsme částečně uvedli i při akcích pro uprchlíky.

NE SLZY A SOUCIT, ALE SKUTEČNOU POMOC

Redakce Evy přichází ovšem s prosbou o podporu těchto akcí pozdě - neboť dříve než vyšlo jedno číslo, začaly již většinou a některé byly i úspěšně ukončeny.

Jenomže na to, pomáhat potřebným, není nikdy pozdě. Utrpení lidské je nepřeberné a nikdy neuspokojené a stejně nepřeberná a neuspokojená má být i lidská láska. Tak velké je to utrpení, že se nám nepodaří omezit jeho volání na několik spolkových akcí a že je neodstraníme, když pouze jim pomůžeme k úspěchu. Tak velká musí být naše láska, že se neomezíme na několik darů, na slova politování a několik slz. Nesmíme vynechati jediné příležitosti a jediného dne, ale musíme pracovat každou hodinu a každou minutu pro lepší příští svého světa.

Vidíte ty tváře dětí, napolo ještě ustrašené, ale plné dychtivosti, plné naděje do života? Jsou to děti uprchlíků, schované v Baxově domovině. Takových dětí je na světě mnoho a mnoho a nejsou to jen děti uprchlíků. A všechny jsou při tom stejně živé a stejně krásné a stačí jen málo, aby se blaženě usmívaly, doufající statečněji ve štěstí než my dospělí.

Pomozte, pomáhejte jim, živte svou prací jejich naději, hledejte cesty, jak pro ně vytvořit šťastný a důstojný život!