SLAVOMÍR RAVIK
Uběhlo skoro sto let od mého narození – a nakonec, rozhlížím-li se vůkol a pročítám vlastní dějepisné materiály, shledávám, že ŽIJEME V ZEMI DAREBŮ. Denně se s nimi setkáváme v tisku, který často nestojí za čtení, na televizní obrazovce, která si nezaslouží sledování. Tedy se denně setkáváme s veřejnými činiteli, kteří hovoří jiným jazykem, než tomu bylo v předvolební kampani a často nakupujeme u straníků, kteří v závěrečné fázi života shledali, že místo rudých knížek bude výhodnější vyvěsit nad obchody svou firmu. Je pozoruhodné, že já sám po bujných životních zkušenostech hledám možnost vyjádření v listu dávného přítele Karla Sýse. Lidové noviny jsme oslovili čtyřikrát bez odpovědi, vydavatelství nejspíše nezajímáme, a tedy řešení je jediné možné. Což je pitoreskní po vlastním celoživotním úsilí.
Když už je tu řeč o darebáctví, nezbývá, než abych se představil. Mám tři vysoké školy u nás i v cizině, a v letech 1952 až 1957 jsem absolvoval tehdy ještě náročné studium u skvělých profesorů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Je pozoruhodné, že dva komunisté, kteří na rozdíl ode mne přežili všechno, tedy Josef Haubelt a Míla Ransdorf, o mně šířili zvěsti, že jsem v jejich době byl ojedinělým talentem. Sám jsem skončil v Československém rozhlase, a válečný hrdina, přítel Bedřich Utitz, došel k závěru, že evropské jazyky jsou běžně dostupné a tedy bych je měl doplnit orientálními výrazovými prostředky. Volné bylo tehdy studijní místo na College of Arts v Bagdádu, s několika podmínkami. Ano, nebylo mi třicet, byl jsem muž, absolvent vysoké školy. Scházelo mi jen členství v partaji a tak se jako ručitelé zavázali právě Utitz a Honza Chejlava, kteří ovšem vzápětí oba emigrovali. Takže vlastně ani nevím, byl-li jsem vůbec platným členem – asi ano, protože o pět let později jsem byl odsouzen stát se nadosmrti bezpartijním darebou, který po všech zkušenostech ani nechodí k volbám.
Naučil jsem se arabsky mluvit i psát. Byl jsem v těch končinách jediný svého druhu, kdo se vyznal v obchodní a technické šlamastice našich obchodníků. 6000 km od vlasti získá člověk k vlastní zemi vřelý vztah – a tak jsem pomáhal, bylo-li potřeba. Tak jsem se – jako všichni, kdož vyjížděli v těch dávných dobách do ciziny, dostal do pozornosti Státní bezpečnosti. Moje epizoda tímto pobytem skončila, abych se v seznamu sledovaných osob objevil podruhé roku 1976. Tento okamžik byl spojen s klinickou smrtí a prvním z řady infarktů. I usmíval jsem se ironicky nad Babišovou aférou, i nad dalšími postavami novodobých českých dějin. Také nad Václavem Klausem, který se právě 17. listopadu 1989 vracel z Vídně, kde promlouval v tamní televizi.
V šedesátých letech jsem vydal ekonomickou studii My a oni, která vyšla díky tomu, že se na Ústředním výboru našel osvícený človíček, který doprovodil vydání lektorským posudkem, že prý jde o první marxistickou a otevřenou práci. Potom se ujal prezentace mého díla Ota Šik a po jeho představení vyšla knížka nejen česky, ale i v devíti jazycích, japonštinu nevyjímaje. Na mé studie v té době reagoval francouzský ministr vnitra, který pronesl, že tentokrát, tedy roku 1968, se bolševici vynořili se zbraní ducha a že na tento duel Západ není připraven.
Snad proto prošel vpád vojsk tak klidně – na britské ambasádě na Malé straně signalizovali tento fakt vlastní činností. Začali na své zahradě stříhat trávu. Do Úřadu vlády jako když střelí – čtyři stovky ouřadů se rozletěly jako vrabci. Jen moje maličkost, poradce této budovy, zvané Strakovka, se dozvěděl o vstupu z Ostravy od svého bratra, budil rozhlasové kolegy, šéfa sekretariátu JUDr. Jana Pštrosse. S tímto Honzíkem jsme pak vytvořili pětici úředníků, která vydávala bulletiny s pokyny občanům, dokonce jsme uspořádali na ministerstvu financí tiskovou konferenci. Vláda byla na Hradě a dorazili jen Valeš a Rázl. Dvě hodiny poté byla i tato budova obsazena. My jsme se pohybovali jen v budovách, které byly propojeny vládní linkou, tzv. Černínem.
Na Václava Valeše, jinak inženýra, nelze zapomenout. Uběhne nějaký čas a po rozcinkaném Listopadu ho obviní ze spolupráce se Státní bezpečností – záznam pocházel z roku 1953, a týkal se jen převzetí pokynů k bezpečnosti práce v chemickém průmyslu. Václav Havel sice shledal, že jde o nezvyklé svinstvo, ale demisi na vládě přijal. Skutečné vnitro zatím pořádalo seznamy nebezpečných elementů, které nesly název Mříž. Vzácná to kopie Heydrichovy Mříže. V první tisícovce nejnebezpečnějších elementů jsem se ovšem objevil, hned vedle Honzy Petránka, kterého budou jednou podezírat ze spolupráce. Také tu objevíme Valeše i Šika, Černíka, Hanzelku a Zikmunda, Dubčeka a Smrkovského a tedy také pětici vládních samotářů, kteří v obsazeném městě reprezentovali vládu.
Zamyslím-li se nad událostmi tohoto času, obdivuji odvahu ouřadů (i vlastní) – nečekali jsme žádná vyznamenání. Tichého uznání se mi ovšem dostalo – nástupce Šika Lubomír Štrougal, jemuž jsem za to nestihnul ani poděkovat, mne pro zbytek šedesátých let ukryl pod svá mocenská křídla, aniž mne vůbec potřeboval. Dal mi jen šanci, abych dokončil knihu o starožitnostech, která vyšla od té doby šestkrát. Pro rok 1969 si mne zvolil Václav Valeš. No a tak dnes nevím, zda jsem v tomto čase pomáhal prodlužovat panování režimu, zda jsem se nedopustil velezrady vůči sovětským spojencům a měl-li bych se omlouvat dnešní mládeži, která tehdy čurala do plenek. Jen jeden soud je asi dodnes platný – Mříž – kterou nikdo neodvolal a která mne navěky odsoudila a začlenila mezi další stovky nejnebezpečnějších elementů.
Jeden závěr byl ovšem nesmazatelný – že jsem přišel o existenci, o právo vydávat cokoli a kdekoli. Tak jsme se nakonec sešli v podniku Svazu invalidů Meta, který ze mne teprve invalidu učinil. Roku 1976, jak bylo zmíněno, jsem byl povolán na vnitro, a cestou po Letenské pláni jsem ke kachlíkové budově sotva došel. Skončil jsem naštěstí ve Vinohradské nemocnici, a zástava srdce, tedy klinická smrt, proběhla za účasti dvou lékařů. Také jsem byl zaevidován mezi sledované bytosti. No a v souboru, který se zabýval ledasčím, byl i Ivan Havel a Alexandr Vondra, můj kolega ze Smrkovského aparátu František Cigánek, pokladnice a mluvčí Charty Andula Marvanová a mnoho dalších. Tak se z orientalisty, filozofa a historika či archeologa stal svařovač igelitových pytlíků (2 a půl milionu), autor hydrologického slovníku (česko-anglického) o 15 tisíci slovech a také jazykovým klíčem k cizím databázím, tehdy vzácným. Ovšem, jak mi kdosi ze starých členů strany pravil, že se nic zvláštního nestalo – že jsem jen straně a společnosti prospíval tak či onak. Hlavně že jsem státu darebů, jak říkám dnes, byl nějak užitečný. A dodávám sebekriticky, že také nevděčný člen tohoto českého spolku. Zatímco všude probíhalo kádrování, zaslal jsem Bedřichu Utitzovi do Kolína nad Rýnem (nakladatelství Index) Pandořinu skříňku, jeden z četných svazků mé utajované produkce. Zprávu o tomto díle přednesl takzvaný kapitán Minařík.
Mnohé další spisy o síle slabých, o vyúčtování dopadů normalizace, o skutečných dějinách této země se nacházely v šupleti mého stolu a čekaly na vydání. Některé možná ani nevyjdou, anebo musím spoléhat na intelekt Arthura Schopenhauera, že jednou dokončená úvaha čeká dokonce na generace příštích čtenářů. Bylo jen málo naivků mého druhu, kteří spoléhali na budoucnost. Ostatně v čase mého vyčkávání skoro scházeli psavci, a velká díla nevznikala ani po velkém cinku. Tudíž, popravdě řečeno, čekal jsem na okamžik zvratu a zvědavcům jsem odpovídal, že ke změně dojde, až nás bude plné Václavské náměstí. Když jsem před 30 lety stál na rampě muzea, hlasitě jsem jásal. Bylo nabito, ale již nazítří jsem shledal, že ve svém, skoro důchodovém věku jsem naivní jako dnes průvody protestantů, milionů chvilek nebo chlívků. Mládež byla před třiceti lety v peřince, starší ročníky shledávají, že jim uplynul život bez očekávaného naplnění, anebo jsou nespokojeni s reprezentací, kterou volili, anebo si zoufají nad třiceti lety zlodějen, jimž někdejší náměstek ministra vnitra Ruml dal jméno mafiánská devadesátá léta.
Ovšem, jedno moje dílo bylo studováno a kopírováno již v těch nejtěžších okamžicích – byly to Biblické příběhy jako odpověď na tvrzení filozofa Nietzscheho, že Bůh je mrtev. Vydavatelem se stalo neobvyklé místo, kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí a farář Jiří Skoblík, pozdější rektor svatovítské katedrály. V daném čase úzkosti a strachu byly pro mne fronty před sledem osmi listů v chrámové předsíni zadostiučiněním. Dodnes vyšla tato četba v tištěné i elektronické podobě devětkrát, Bůh žije – čili studie o přírodních vědách a Bohu třikrát. Tak jsme s určitým rizikem obešli všechny zákazy.
No ale nakonec došlo k mému jásavému vítání plného Václavského náměstí. Hned brzy jsem již věděl, že jsme – jako pokaždé – šlápli do zdánlivě lákavého trusu. Uvědomoval jsem si to při práci na scénáři Jiřího Krejčíka s titulem ukončeným dotazníkem. Praha bude naše? Bylo to 15 hodin natočeného materiálu, včetně plných Václaváků. I politovali jsme knížete na koni, čemu musel přihlížet v jednom jediném století. Byl tu 28. říjen 1918, který natáčela z dnes již neexistujícího záchodu první kameramanka paní Fenclová, také příjezd Masaryka, hajlování, jízda prezidenta Beneše, vítání a odmítání sovětských vojsk. Jak se ukázalo, Václav musel přihlížet i davům, které slavily výsledky hokejových zápasů.
Básník Karel Sýs zbásnil dokonce tradiční jmenování náměstí. Jednou to byly prostory Františka Josefa, pak Masaryka, nacistických pohlavárů, občas i Hitlera, Stalina i nově se rodících veličin. V Písku se poučili, a po všech proměnách nazvali své náměstí „Velkým“. Inu, jak říká básník, jsme my v Písku (i jinde) vskutku velké kurvy.
Vraťme se však k listopadovým dnům před třiceti lety – čekalo nás nejedno překvapení. I muži, kteří si žili v minulých časech jako vepři v žitném poli, se objevili na balkonech, zatímco se zprvu nenašlo místo pro Ludvíka Vaculíka na balkonu budovy Melantrichu, ba ani na Letné, kde se k Dubčekovi a Havlovi lísal Miroslav Šlouf, jinak šéf Prahy 6, který prostor ozvučil.
Tváří v tvář proměnám času jsem nemohl než komentovat stejným stylem, jemuž mne učili skvělí kantoři z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Tak vznikla Totální krize, kterou shledali jako poučný záběr kolegové z univerzity v New Jersey, jimž jsem za podporu i v psaném textu poděkoval. Také Totální deziluze a ovšem i Zahradní slavnost pro patnáct milionů. Ta byla vskutku zhusta vydávaná i bez mého vědomí, Karel Kryl, když jsme se potkali, pravil doslova: Tak to jsi ty? Člověče, já už tě čtu potřetí. I stali jsme se přáteli, a když došlo k loučení u chrámu sv. Markéty, vyšel v Právu, tenkrát snad ještě „rudém“, mj. nekrolog, že „tato noc nebude krátká“. A nemýlil jsem se – dočkal jsem se na místě díků i následné pomsty. Když jsem jednou doma před spaním jako obvykle rozsvítil, abych si nakapal předepsanou medicínu, ozval se třeskot skla – ze vzdálenosti 60 metrů mne o pár centimetrů minul střelec hlavu. Policistů byl plný byt i dvůr – a první ze vstupujících suverénně konstatoval, že účelem nebylo zabít mne, ale varovat. Jejich šéf, postarší člověk v mé pracovně spisoval protokol – byl (jako já) dvacet let mimo službu – a před svými podřízenými mě varoval. Což byl ovšem humorný příklad – i můj dávný přítel Jirka Dienstbier shledal, že vnitráci z role sledovačky vyměnili úlohu. Stali se z nich jeho bodyguardi.
To jsem byl již poradcem federální vlády – kde jsem působil jako první nový výsadek. Abych nedráždil své okolí, psal jsem kritické komentáře pod jménem rozhlasových kolegů – ti teď ovšem odmítli tuto tichou spolupráci, že se po mých zkušenostech nechtějí nechat zastřelit.
Ovšem Zahradní slavnost mi poskytla velké zadostiučinění – sledoval jsem na Václavském náměstí své někdejší popravčí katy a prověřovatele, jak si kupují moje počtení. Honoráře za ně byly ubohé – nula od nuly pošla, neboť vydavatelé shledali, že po dvacetiletém půstu je pro mě samo vydávání dostatečnou odměnou. Před časem jsem jednoho z mnohých potkal, a sklopené oči vypovídaly o mnohém.
Také dnešní prezident Miloš Zeman usoudil, že bych mohl být dobrým analytikem, a nabídl mi spolupráci. Dohoda s prezidentem, že nebudu šetřit nikoho a budu řezat i do vlastních, vyhovovala nejspíše nám oběma a Liďák marně trval na mém propuštění ze služeb. Moje maličkost začínala pracovat o sedmé hodině ráno – v tomto čase jsem měl jistotu, že nikoho z nemilujících v budově rudých růží nepotkám. No a tento režim trval dohromady, den co den, 15 let.
Jinak si ovšem na nedostatek romantiky a dramatu nemohu stěžovat. Ještě do konce roku 1989 jsem pracoval jako cenař v podniku Meta, příslušející Svazu invalidů, a tedy počítal jsem ceny mimo jiné na slepecké hole, ale to mě již Jiří Dienstbier vyslal, abych šel udělat pořádek do firmy Orbis. I stalo se, a na ministerstvu zahraničí, jemuž Orbis podléhal, se smáli, že jsem „dělal ramena“ v této rezidenci ministerstva vnitra. Šéf Úřadu vlády se mi omlouval za někdejší vyhazov a pozval mě zpět do úřadu, Občanské fórum mi nabízelo roli ekonomického náměstka na ministerstvu zdravotnictví. No a byl jsem organizací NATO (o 9 let dříve, než se stala členem naše republika), jmenován konzultantem v oblasti médií. Padla i nabídka na roli velvyslance v Polsku. Mohl jsem si tedy vybírat, i když jsem o aktivní činnost v politice vlastně nikdy nesnil – a vydrželo mi to dodnes, do mých 88 let.
Doběhly mě však i politické čachry, po nichž jsem nikdy netoužil. Pozoruhodné ovšem bylo, že zatímco ještě rok před hromadným cinkáním, dokonce i v roce velkého cinku, náš vojenský přidělenec v Moskvě mi s velkým časovým náskokem sděloval neuvěřitelnou zprávu, že již brzy budu vyhledáván jako poradce. Což nebylo sděleno jen mně, ale též obchodníkům, kteří jezdili na Západ – slyšeli již dávno před sametovou estrádou, že vstoupíme do Severoatlantické aliance, ale i do Evropské unie.
Z mnoha událostí, které mne potkaly již na vládě, se mé duši s dlouho pěstovaným vkusem dělalo mdlo. Tak jsem dostal vstupenku do vládního čtverce při pohřbu kardinála Tomáška, tedy na obřadné loučení s pozoruhodnou a hrdinnou postavou, kterou právě vládní kruhy a najmě hradní společnost a noví „vnitráci“ krátce předtím dehonestovali jako spolupracovníka Státní bezpečnosti, prostě jako fízla. Totéž potkalo psychiatra Boleslava Bártu, s nímž jsem se dva roky předtím setkal v moravských Teplicích jako kardiak. Jenomže tentýž Bárta si ověřil na pochodech lázeňským okolím, že se slušně orientuji v ekonomické i politické sféře, nu a přesvědčoval mne, že bych měl v předvečer roku 1988, tedy k dvacátému výročí srpnových událostí, napsat veřejný dopis Michailu Gorbačovovi. Já ten dopis vskutku napsal, díky Dubčekovi došel na správnou adresu a pod patřičným krycím jménem Přikryl vyšel v Pelikánových listech. Kdyby mě byl Boleslav tak říkajíc práskl, byla by to v mém zdravotním stavu moje smrt. No ovšem – na zasedání politiků trefil bůhví pokolikáté Boleslava Bártu infarkt, tentokrát smrtelný. No a politická sešlost pod vedením Václava Havla uctila odchod Boleslava minutou ticha.
Svého času jsem se sešel s Jaroslavem Šabatou a obdržel jsem od něj, vlastně na památku, jeho studii, na niž je napsáno, že Ravik je pojem. Možná, snad někdy, možná jindy, dodávám. Tak se dostáváme k nejostudnější kapitole nejnovějších dějin, k nahánění agentů. Jen pár měsíců po velkém cinku sněmovna přijala velký i malý lustrační zákon. No a Richard Sachr, coby ministr vnitra na pár měsíců, podepsal de facto nerovnost před zákonem. Totiž všechny postavy ve vládě a v rozhodujících postech a jejich svazky měly být okamžitě uloženy do trezorů, a pátrání po nich bylo stíháno jako trestný čin. Tedy všichni jsme byli vydáni v plen davu, krom kabinetu, starých dobráků, kteří seděli v parlamentních lavicích. Jak již bylo řečeno, každý, kdo kdy vycestoval do ciziny, byl veden v evidenci, tedy například i Václav Klaus, moje skromná osoba, která studovala arabštinu, Jirka Dienstbier, dopisovatel rozhlasu na americké půdě, Honza Petránek, dopisovatel sídlící mimo jiné v Indii. Také Václav Valeš, vedený v záznamech před 50 lety. Tento můj šéf a přítel mě chránil před estébáky, kteří objevili na chalupě v severních Čechách moje spisy. Bylo přitom pozoruhodné, že vnitráci přehlédli jeden spis, který by jim nedal spát. Byl to de facto obžalovací spis věnovaný následkům tzv. normalizace. Včetně paragrafů s vysokými sazbami té osudné doby.
Každé vyprávění by mělo mít svou pointu – tedy Richard Sachr se již zpovídal vrchnosti nejvyšší a mezi námi pozemšťany byl nakonec odhalen jako agent vojenské kontrašpionáže. Ocitl se tedy jako pravý dareba na pravém místě. Valeš pak za dlouhých večerů dával svým nejbližším – tedy Dienstbierovi a Havlovi lekce z ekonomie, i ze zeměpisu – vyprávěl tedy o zemích, které navštívil jako ministr chemického průmyslu. Ze své studie o totální deziluzi si dovolím ocitovat Václava Havla, který půl roku po velkém cinku, tedy18. 6. 1990, pronesl upřímné doznání: „Stalo se bezpočet věcí špatných. Mnoho věcí se nešťastně zauzlilo. Celá lustrační historie, která se vleče a zauzluje nejrůznějšími způsoby, to je něco, co nikdo nepředvídal…“
Došlo ovšem i na mne, jednoho z nejnebezpečnějších živlů z tisícovky centrálně sledovaných postav. I když jsem byl veden od počátku 70. let jako sledovaná osoba, včetně mých kardiologů, dostal jsem výpis, v němž jsem byl veden jako agent, s podpisem ministra Langoše, který provázel další zprávu objednanou předsedou vlády. No a Jaroslav Bašta si nechal otevřít můj svazek, v němž byly vedeny jen cizojazyčné překlady. Ty se – podle rozhodčích – nepočítají stejně jako soudní znalecký posudek. Leč všechny doklady byly podepsány týmž ministrem vnitra během několika dní. Premiéru vlády se upsalo snad dvanáct šéfů oborů na vnitru – stvrdili, že nejsem veden v žádné evidenci. Všechny doklady jsem dostal do rukou a do vlastního archivu s příslibem, že neztropím z této aféry skandál. Dnes vidím, že jsem se dopustil chyby, i když by můj hlas v bouři kraválu zanikl, kdyby nedošlo k opakování střelby s větší přesností.
Tak či onak jsem jedním z darebů, a možná, že je polehčující okolností medicínské zúčtování – pět bypassů, kardiostimulátor a síť jizev, které na srdci nalezli lékaři při poslední kontrole před několika dny.
Moje manželka mě sama jen během dvou let doprovázela na závažné zákroky osmkrát.
Měl jsem ovšem i značnou dávku štěstí, že ve chvíli, kdy jsem odcházel do důchodu, upoutala pozornost moje Zahradní slavnost pro 15 milionů. Jako bych tušil, co mě čeká, absolvoval jsem před velkým sametovým střihem ještě studia na VŠE – financování a ceny, jako nástavbu nad Obchodní akademii a dvacetiletou praxi. Nakonec jsem svou specializaci přednášel na fakultě několika desítkám inženýrů různých oborů. Strojařům, agrotechnikům, stavařům i ekonomům před státnicemi.
Tím bolestivěji jsem pociťoval, když jsem sledoval nejrůznější kramáře, čachráře i vyložené zloděje. Tak se nepoctivci všeho druhu vyhnuli lustracím, protože zápisy vnitra nikoho v oblasti kšeftu nezajímaly, a jen tento fakt inspiroval neúspěšné politiky k odložení červených knížtiček. I ministři ve vládě si mezi sebou šeptali: Kolik nás ještě zbylo? Rozumí se v partaji, kde se rudá měnila v kariéru.
No a tak se ze mne stal Zemanův analytik s nástupním platem 5000 korun. Jak jsem se již zmínil, začínal jsem v sedm hodin ráno převzetím tisku, den co den, bez dovolených a po dobu 15 let. Poslední složku jsem odevzdal roku 2005, a tedy jsem stihl celý čas, který si pro nepromlčitelné krádeže a zločiny odhlasovali naši poslanci. Občas se sice objevují nářky, že se nikdo zpracování trestuhodné minulosti nevěnoval. I já jsem celé dílo hodil za hlavu a mohl jsem na hromady archivovaných analýz napsat jediné slůvko: „passé.“ Moje choť se ovšem začetla – a žasla, co se vlastně v zemi odehrálo, pro občana neviditelného. I spojila se s ateliérem našich přátel, který by mohl nést symbolický název U čtyř „r“. Richard a Robert, Rytina a Rychter. Ti všichni se dali do práce a dva roky tiskli, graficky upravovali a ladili text. No a dnes po velké dřině mé choti na korekturách, mám v knihovně encyklopedii českých lumpáren o dvanácti v kůži svázaných svazcích. Se Zemanem jsme se viděli naposledy na zámku v Kolodějích, před demisí coby premiéra, tedy roku 2002. Zbylo mi jen poděkování z tohoto roku a vzdání holdu za analýzy, „které rád čtu“. Skončil jsem únavou a také nemožností denně vydávat stovky korun za všechna vydání novin. Nicméně poslední dopis zdobí stěnu té nejmenší místnosti v mém bytě. Už jsme si nedali ani šálek kávy – prostě jsme se odmlčeli.
Odpočívám a po ničem – podtrhuji, že po ničem – už netoužím. Řečeno slovy básníka Sýse, jsme věru velcí darebové v této zemi…
