Part. 01
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ
IDIOT
Díl první
I
Koncem listopadu k deváté hodině ráno se plnou parou blížil k Petrohradu vlak od Varšavy.
Zrovna tálo a bylo tak sychravo a mlhavo, že se jen zvolna rozednívalo; z oken vagónu se
nedalo ani na deset kroků vpravo či vlevo od trati nic rozeznat. Někteří cestující se vraceli z
ciziny, nejvíc však byla obsazena oddělení třetí třídy, vesměs obyčejnými pracujícími lidmi z
okolí. Jak to už bývá, všichni byli unavení, všem se po bezesné noci klížily oči, byli prokřehlí
a měli tváře zbarvené do bledožluté jako ta mlha kolem.
U okna jednoho vagónu třetí třídy od úsvitu proti sobě seděli dva cestující, oba mladí, bez
větších zavazadel a nijak elegantně oblečení. Měli docela zajímavé obličeje a konečně oba
toužili zapříst navzájem rozhovor. Kdyby byli jeden o druhém věděli, čím jsou právě v tu
chvíli tak pozoruhodní, jistě by užasli, že je náhoda tak podivně svedla dohromady do vagónu
třetí třídy petrohradsko-varšavské dráhy. První mladík byl dosti malý, asi sedmadvacetiletý,
měl kudrnaté, skoro černé vlasy a šedé, malé, ale ohnivé oči. Nos měl široký a rozpláclý, lícní
kosti vysedlé a tenké rty ustavičně křivil k drzému, uštěpačnému, až zlému úsměvu; vysoké a
pěkně utvářené čelo zkrášlovalo neušlechtile zformovanou dolní část obličeje. V tváři byl
mrtvolně bledý, a to celému jeho zevnějšku přes dosti silnou stavbu těla dodávalo značně
vyčerpané vzezření a zároveň cosi vášnivého, až trpitelského, co nebylo v souladu s jeho
drzým, obhroublým úsměvem ani s tvrdým sebevědomým pohledem. Měl na sobě volný
černý beránčí kožich potažený látkou, proto ho v noci nesužovala zima, zatímco jeho
protějšek musel na svých prokřehlých zádech pocítit celou slast sychravé listopadové ruské
noci, na kterou zřejmě nebyl připraven. Na sobě měl volnou a širokou pláštěnku s obrovskou
kapucí, v jakých se v zimě cestuje kdesi daleko v cizině, ve Švýcarech a snad v severní Itálii,
kde se přirozeně nepočítá s takovými cestovními vzdálenostmi jako z Eytkuhnenu* do
Petrohradu. Ale co se hodilo a docela stačilo v Itálii, zřejmě nebylo dost vhodné pro Rusko.
Majitelem pláštěnky s kapucí byl mladý muž, také asi šestadvacetiletý či sedmadvacetiletý,
poněkud vyšší postavy, s velmi světlými hustými vlasy, vpadlými tvářemi a s řídkou,
špičatou, bezmála bílou bradkou. Oči měl veliké, jasně modré; jejich utkvělý pohled byl
mírný, ale těžkomyslný, s oním zvláštním výrazem, podle něhož někteří lidé na první pohled
poznají, že jde o nemocného stiženého padoucnicí. Mladíkova tvář byla sice příjemná, hubená
a jemná, ale zcela bez barvy a v tu chvíli domodra prokřehlá. V nikou se mu houpal hubený
uzlíček z vetchého vybledlého hedvábí, podle všeho obsahující celou jeho cestovní výbavu.
Na nohou měl střevíce s tlustými podešvemi a kamašemi - všechno jiné, než se nosilo v
Rusku. Jeho černovlasý protějšek si všechno nejspíš snad z nudy dopodrobna prohlédl a
nakonec se zeptal s nešetrným úsměvem, jímž někdy lidé tak bezostyšně a neomaleně
projevují uspokojení z nezdaru bližního: "Je vám zima?"
* Tehdejší pruská pohraniční stanice mezi Pruskem a Ruskou říší.
A pohnul rameny.
"Moc," odpověděl jeho protějšek s nezvyklou ochotou, "a to je, prosím, ještě obleva. Co
kdyby byl mráz? Ani jsem nemyslel, že je u nás tak chladno. Odvykl jsem."
"Jedete z ciziny?"
"Ano, ze Švýcar."
"Fíí! To jste si užil!"
Černovlasý mladík hvízdl a hlasitě se zasmál.
Rozhovor byl navázán. Světlovlasý mladík ve švýcarském plášti se podroboval výslechu
svého snědého protějšku s překvapivou ochotou, jako by si ani trochu neuvědomoval
bezohlednost a jalovost některých otázek. Z odpovědí mezi jiným vyšlo najevo, že opravdu už
dlouho nebyl v Rusku, něco přes čtyři roky, že ho odvezli do ciziny, protože stonal, trpěl
nějakou podivnou nervovou chorobou, třesem a křečemi, čímsi jako padoucnicí nebo tancem
svátého Víta. Černovlasý mladík se při jeho vyprávění několikrát zasmál, zvláště když na jeho
otázku: "Tak co, uzdravili vás?" blondýn odpověděl: "Ne, neuzdravili."
"Cha! To jste jim tedy nadarmo cpal peníze do chřtánu, a my jim tu pořád věříme," podotkl
jízlivě.
"Pravda pravdoucí!" vmísil se do hovoru ošuměle oblečený pán na vedlejším sedadle, podle
vzhledu úředník, který uvázl v podřízeném postavení - asi čtyřicátník, podsaditý, s červeným
nosem a uhrovitou tváří. "Svatá pravda, panstvo, jenom se na ně zbytečně plýtvají všechny
ruské síly!"
"Ach, to se v mém případě mýlíte!" poznamenal švýcarský pacient tichým a smířlivým
hlasem. "Ovšem nemohu se s vámi přít, protože neznám všechno, ale můj lékař mi ze svých
posledních peněz dal ještě na cestu sem a téměř dva roky mě sám živil."
"To za vás neměl kdo platit, nebo co?" zeptal se brunet.
"Víte, pan Pavliščev, který mě tam vydržoval, před dvěma lety zemřel. Psal jsem potom sem,
generálové Jepančinové, své vzdálené příbuzné, ale nedostal jsem odpověď. A tak jsem tedy
sedl na vlak."
"Kam vlastně jedete?"
"Myslíte, kde budu bydlet? Opravdu ještě ani nevím... totiž..."
"Ještě jste se nerozhodl?"
Oba posluchači se opět zasmáli.
"A tenhleten uzlík bude asi celý váš majetek, ne?" vyzvídal černovlasý mladík.
"Vsadil bych se, že je to tak," škodolibě podotkl úředník s červeným nosem, "a že žádné kufiy
už v zavazadlovém voze nemáte.
Mějte však na paměti, že chudoba cti netratí."
Ukázalo se, že měl pravdu; blondýn to hned s nezvyklým chvatem potvrdil.
"Tak přece není váš uzlík tak úplně bezvýznamný," pokračoval úředník, když se dosyta
nasmáli (zajímavé bylo, že i majitel uzlíku se při pohledu na ně nakonec dal do smíchu, což
ještě zvýšilo jejich veselí), "ačkoliv bych se klidně vsadil, že v něm nemáte cizokrajné
sloupky zlatých dvacetifranků a friedrichsdorů, ani holandské lišáky*. Důkazem jsou třeba jen
tyto kamaše, zdobící vaše cizokrajné boty, avšak... máte-li nádavkem ke svému uzlíku
vskutku takovou příbuznou, jako je generálová Jepančinová, to samosebou rázem zvýší i
význam vašeho zavazadla, pakliže je generálová vaše příbuzná a nepopletl jste si to z
roztržitosti, což se tuze často stává lidem... no řekněme... s nadbytkem fantazie."
* Lidový název holandské zlaté mince.
"Opět jste se dovtípil," přisvědčil světlovlasý mladík, "opravdu se možná mýlím, ona totiž ani
není má příbuzná. Vlastně jsem se tenkrát vůbec nedivil, když mi neodepsali. Čekal jsem to."
"Zbytečně jste vyhodil peníze za známky. Hmm. Aspoň jste nezáludný a upřímný, což vám
slouží ke cti! Hmm! Generála Jepančina bych tedy znal, vašnosti, zejména proto, že je to muž
věhlasný, ba i nebožtíka pana Pavliščeva, který vás ve Švýcarech vydržoval, jsem znával,
pakliže to ovšem byl Nikolaj Andrejevič Pavliščev, neboť měl ještě bratrance. Ten doposud
žije na Krymu, ale onen Nikolaj Andrejevič, nebožtík, byl vážený pán s velkými styky a
svého času míval na čtyři tisíce duší..."
"Právě tak se jmenoval, Nikolaj Andrejevič Pavliščev," odpověděl mladík a podíval se na
pana Vševěda s pozorným zájmem.
Tito páni Vševědové se občas, ba dosti často vyskytují v jistých společenských kruzích.
Všechno, všecičko vědí, jejich čilá, zvídavá mysl a schopnosti nezadržitelně tíhnou jediným
směrem, ovšem z nedostatku hlubších životních zájmů a názorů, jak by prohlásil soudobý
myslitel. Pod slovy "všechno vědí" musíme rozumět okruh značně omezený: Kde slouží ten a
ten, s kým se zná, jaký má majetek, kde byl gubemátorem, s kým se oženil, co vyženil, kdo je
jeho bratr, kdo bratranec atd. atd. a tak podobně. Přečasto mívají tito Vševědové odrbané
lokty a sedmnáct rublů služného měsíčně. Lidé, o nichž tak zevrubně všechno vědí, ovšem
netuší, proč jsou tak sledováni, nicméně mnohým Vševědům skýtají jejich znalosti, tvořící
celou vědu, značnou potěchu, sebeúctu, ba vyšší duchovní uspokojení. Tato věda velmi
přitahuje. Znal jsem vědce, literáty, básníky, i politické činitele, kteří v ní hledali a nalezli
spásnou metu, ba dokonce jim dopomohla ke kariéře.
Zatímco hovor plynul, brunet znuděně zíval, bez zájmu se díval z okna a netrpělivě čekal na
konec cesty. Byl nějak roztržitý, dokonce velmi roztržitý, snad i zneklidněný, ba dokonce se
choval jaksi podivně; poslouchal a zas neposlouchal, díval se a nedíval, smál se a chvílemi ani
nevěděl, čemu se směje.
"A račte dovolit, s kým mám tu čest?" obrátil se najednou uhrovitý pán na mladíka s uzlem.
"Kníže Lev Nikolajevič Myškin," odpověděl mladík s naprostou pohotovostí a bez otálení.
"Kníže Myškin? Lev Nikolajevič? Neznám, prosím. Ba ani jsem o něm neslyšel," povídal
zamyšleně úředník, "nemyslím totiž samo jméno, jméno je dozajista historické, můžeme a
musíme je najít v Karamzinových dějinách, ale míním přímo osobu. S knížaty Myškinovými
se už vůbec nikde nesetkáváme, ani se o nich nemluví."
"Samozřejmě," potvrdil hned mladík, "knížata Myškinové dnes už vůbec neexistují, až na mě,
myslím, že jsem poslední. A co se týče mých otců a dědů, ti většinou hospodařili na menších
usedlostech. Ale můj otec byl podporučík, odchovanec vojenské akademie. Ani vlastně
nevím, jak se generálová Jepančinová dostala mezi Myškiny. Také je poslední svého druhu..."
"Hihihi! Poslední svého druhu! Vy jste tomu dal!" zahihňal se úředník.
Také mladík v kožiše se zasmál. Blondýn byl maličko udiven, že se mu povedla taková
nevalná slovní hříčka.
"Ujišťuji vás, vůbec jsem to tak nechtěl říci," omlouval se udiveně.
"Však rozumíme, však rozumíme," vesele přisvědčil úředník. "A to jste tam, kníže, u toho
profesora také studoval?" zeptal se zničeho nic brunet.
"Ano... studoval..."
"To já nikdy nic nestudoval."
"Já také jen sem tam něco," ddodal kníže, jako by se omlouval.
"Pro nemoc mě neuznali za schopného soustavného studia."
"Znáte Rogožinovy?" zeptal se chvatně brunet.
"Ne, neznám, vůbec ne. Já přece v Rusku málokoho znám. Vy jste Rogožin?"
"Ano, jsem Parfen Rogožin."
"Parfen? Snad ne z té rodiny Rogožinových...," naddhodil velmi důležitě úředník.
"Ano, z té, právě z té," rychle a s nezdvořilou nedůtklivostí ho přerušil brunet; do této chvíle
na uhrovitého úředníka ani jednou nepromluvil, obracel se výhradně ke knížeti.
"Jak... opravdu?" Úředník ztuhl jako solný sloup, oči mu vylezly z důlků a na obličeji se mu
najednou objevil uctivý, podlízavý, skoro ustrašený výraz. "Tedy vskutku potomek Semjona
Parfenyče Rogožina, váženého měšťana, jenž se před měsícem odebral na věčnost a zanechal
po sobě dva a půl milionu v hotovosti?"
"Jak to víš, že po sobě zanechal dva a půl milionu v hotovosti?"
přerušil ho brunet, který ani teď nepoctil úředníka pohledem.
"Podívejte na něj (mrkl na knížete), co z toho vlastně mají, že hned dolézají jako vrtichvosti?
Pravda je taková, že mi otec zemřel a já za měsíc nato jedu domů ze Pskova div ne bos. Ani
bratr, neřád, ani matka nejenže neposlali peníze, ale vůbec mě neuvědomili, zkrátka nic! Jako
psa. Celý měsíc jsem proležel v Pskově v horečkách."
"A teď vám spadne do klína miliónek, přinejmenším miliónek, propána krále!" spráskl ruce
úředník.
"Co je mu po tom, řekněte, prosím vás!" podrážděně a zlostně kývl na knížete zase Rogožin.
"Nedám ti přece ani groš, ani kdyby ses na hlavu postavil!"
"Taky že to udělám, taky že se postavím!"
"Vida ho! Nic ti nedám, nic, i kdybys kolem mě tancoval třeba týden!"
"Nedávej! Jen tak na mě! Nedávej! Ale tancovat budu. Opustím ženu a děti a budu kolem tebe
křepčit. Dopřej mi tu radost!"
"Tfuj," odplivl si Rogožin. "Před pěti týdny jsem tak jako tady vy," obrátil se opět ke knížeti,
"s pouhým uzlíčkem utekl od rodičů do Pskova k tetě, kde jsem ležel v horečkách a otec zatím
umřel beze mě. Klepla ho mrtvička. Věčná sláva nebožtíkovi, ale předtím mě div neumlátil k
smrti! Věřte mi, kníže, jako že tu sedím! Kdybych tenkrát nebyl utekl, určitě by mě zabil."
"Něčím jste ho rozzlobil?" otázal se kníže a se zvláštním zájmem si prohlížel milionáře v
beraním kožiše. 1 když je milionové dědictví snad již samo o sobě cosi pozoruhodného,
knížete překvapilo a zaujalo ještě něco jiného. Také Rogožin se dal do řeči s knížetem zřejmě
rád, snad potřeboval s někým mluvit spíš z pohnutek mechanických než vnitřních; snad z jisté
roztěkanosti než srdečnosti, nebo jen z neklidu a touhy se na někoho dívat a o něčem klábosit.
Zdálo se, že má ještě horečku, neboje přinejmenším horečně rozrušen. Úředník na něho
strnule zíral, netroufal si ani vydechnout a vážil každé jeho slovo, jako by v něm hledal
démanty.
"Rozhněval se, ano, a snad měl i proč," odpověděl Rogožin, "ale nejvíc mě dohřál bratr.
Maminka, no prosím, je to stará ženská, čte si životy svátých, vysedává s babkami, a co řekne
bratr Seňka, platí. Proč mi nedal včas vědět? Však já dobře vím. Dobrá, byl jsem v tu dobu v
mrákotách. Kromě toho prý poslali telegram.
Jenže co teta s telegramem! Už třicet let žije vdovským životem a od rána do noci vysedává s
božími prosťáčky. Něco jako jeptiška a ještě hůř. Lekla se telegramu, ani ho neotevřela,
odnesla na policii a tam se válí dodnes. Pomohl mi jedině Koněv, Vasilij Vasiljič mi všechno
napsal. Z brokátové pokrývky na otcově rakvi v noci bratr odřezal zlaté lité třepení. Stojí prý
hrůzu peněz!
Ale jen za to se přece může dostat na Sibiř, budu-li chtít, to je přece svatokrádež! Hej, ty
hastroši," obrátil se na úředníka, "co říká zákon, je to svatokrádež?"
"Svatokrádež! Hotová svatokrádež," bez váhání přisvědčil úředník.
"Je za to Sibiř?"
"Sibiř! Zajisté! Rovnou na Sibiř!"
"Oni myslí, že ještě stůňu," obrátil se Rogožin ke knížeti, "ale já nikomu ani muk, hezky
potichoučku, ještě nemocný, jsem sedl do vlaku a jedu; tady mě máš, bratře Semjone!
Pomlouval jsi mě u nebožtíka otce, vím to. Ale že jsem kvůli Nastasje Filippovně tenkrát otce
rozčilil, to je taky pravda. To zas je má vina.
Stalo se."
"Kvůli Nastasje Filippovně?" podlézavě prohodil úředník, jako by o čemsi uvažoval.
"Tyji stejně neznáš," netrpělivě ho odbyl Rogožin. "A znám,"
vítězně zvolal úředník.
"Jdi! Kolikpak je Nastasjí Filippoven! Poslouchej, ty jsi ale drzej chlap! Víte, bylo mi jasné,
že se na mě co nejdřív přilepí takovýhle neřád," povídal knížeti.
"A přece ji možná znám," nadskakoval úředník. "Koho by Lebeděv neznal! Vy mě, vašnosti,
ráčíte tupit, ale co když vám to dokážu?
Cožpak to není právě ta Nastasja Filippovna, kvůli níž vám váš otec ráčil dát ponaučení
kalinovou holí. Jmenuje se Nastasja Filippovna Baraškovová, je to možno říci urozená dáma,
taktéž svého druhu kněžna, která se stýká s jistým Tockým, Afanasijem Ivanovičem, a s
nikým jiným; Tockij je velevýznačný statkář a velkokapitalista, člen obchodních družstev a
společností, a tudíž důvěrně spřátelený s generálem Jepančinem..."
"Podívejme se," vážně užasl Rogožin. "Zatracenej prevít, doopravdy všechno ví."
"Všechno ví! Lebeděv ví všechno! Já, vašnosti, celé dva měsíce jezdil s Alexaškou
Lichačevem, taky když mu zemřel otec, a protože výborně znám všechna zákoutí a uličky,
nakonec už beze mě neudělal ani krok. Dneska sedí pro dluhy, ale já měl tehda příležitost
poznat i Armanci, i Koralii, i kněžnu Packou, i Nastasju Filippovnu a mnoho jiných."
"Nastasju Filippovnu? Copak ona s Lichačevem..." Rogožin se na něho zle podíval a rty se
mu zachvěly a zbledly.
"Nic takového! Nic takového! Vůbec ne!" horlivě a chvatně ho ujišťoval úředník. "Žádnými
penězi Lichačev ničeho nedosáhl!
Nikoli, to není Armance. Tady jedině Tockij. A večer sedává ve Velkém nebo ve
Francouzském divadle ve vlastní lóži. Důstojníci si mezi sebou leccos šuškají, ale ani ti
nemohou nic říci. Tohle prý je ta Nastasja Filippovna a dost. Co se týče dalšího nic!
Protože taky nic neexistuje."
"Ano, tak je to," zamračeně, se svraštělým čelem potvrdil Rogožin, "takhle mi to tenkrát taky
řekl Zaljožev. Já tehdy, kníže, v otcově předloňském utíkáčku přebíhal Něvský a ona zrovna
vycházela z obchodu a nasedala do kočáru. Jako by se ve mně všecko vzňalo. Potkám
Zaljoževa, kam já se na něj hrabu, chodí si jako vlásenkářský příručí s lorňonem, kdežto nás
otec odchoval v namaštěných botách a na nemastné polívce. 'Ta není pro tebe,' povídá, 'je to
kněžna, jmenuje se Nastasja Filippovna, příjmením Baraškovová, a žije s Tockým. Jenže on
teď neví, jak se jí zbavit, protože je zrovna v letech na ženění, je mu pětapadesát a chce si vzít
první petrohradskou krasavici.' A pak mi poradil, že ten den bych ji mohl vidět ve Velkém
divadle, na baletu, v její lóži v přízemí. Říci takhle našemu otci, že chci jít na balet, spráskal
by mě v tu chvíli, jako psa! Přece jsem se na hodinku nějak vytratil a znova jsem spatřil
Nastasju Filippovnu; celou noc jsem pak nespal. Ráno mi nebožtík dal dva pětiprocentní
úpisy, každý na pět tisíc, a povídá, jdi a prodej je, sedm tisíc pět set zanes k Andrejevovým do
kanceláře na splátku, a zbytek z deseti tisíc mi přineseš rovnou sem, nikde se nestavuj, čekám
tu na tebe. Úpisy jsem prodal, peníze vzal, do kanceláře k Andrejevovým jsem nešel, ale
rovnou jsem si to namířil do anglického obchodu a za všechno jsem vybral pár náušnic, v
každé briliant jako ořech. Čtyři sta rublů jsem zůstal dlužen, ale přece mi je dali, když jsem
řekl své jméno. S náušnicemi letím k Zaljoževovi: Tak a tak, povídám, pojďme, hochu, k
Nastasje Filippovně. Šli jsme. Kudy jsem tenkrát šel, co bylo přede mnou a co za mnou - nic
nevím a nepamatuju se. Vešli jsme rovnou do salonu a ona tam přišla za námi. Tenkrát jsem
se nepřiznal, že jsem to já. Zaljožev řekl, tohle je od Parfena Rogožina, račte to přijmout na
památku na včerejší setkání. Otevřela etuji, podívala se a usmála. 'Poděkujte vašemu příteli,
panu Rogožinovi, za jeho milou pozornost!' Uklonila se a odešla. Proč jen jsem v tu chvíli
neumřel! K odchodu mě pohnulo jen to, že jsem si říkal: Je to jedno, živý se stejnak nevrátím.
Nejvíc mě mrzelo, že ten prevít Zaljožev shrábl všechen vděk. Jsem menší než on, oblečený
jako vandrák, jenom stojím a mlčím a třeštím na ni oči, protože se stydím, a on vyfintěný
podle poslední módy, navoněný, naondulovaný, v kostkovaném nákrčníku, se rozplývá a
uklání. Ona si jistě myslela, že jsem to já! 'Poslouchej,' povídám, když jsme vyšli, 'ne aby ses
opovážil na ni myslet, rozumíš!' Zasmál se: 'A jak teď budeš účtovat s tatíčkem?' Opravdu,
nejradši bych rovnou skočil z mostu a domů se vůbec nevracel, ale pak jsem si řekl: Teď už je
stejně všechno jedno a jako odsouzenec jsem se vrátil domů."
"Achich! Uchich!" šklebil se úředník, a dokonce se otřásl.
"Nebožtík byl přece nejen pro deset tisíc, ale i pro deset rublů hotov poslat člověka na
věčnost," vysvětloval knížeti. Kníže si se zájmem prohlížel Rogožina, který byl v tu chvíli
ještě bledší.
"Na věčnost," opakoval Rogožin, "co ty víš! Hned se všecko dověděl," vyprávěl dál knížeti.
"Zaljožev to vykládal kdekomu na potkání! A tehda mě otec zamkl nahoře a celou hodinu mi
dával 'ponaučení'. 'Tohle je jen příprava,' povídá, 'ještě se s tebou zajdu rozloučit na noc.' A co
myslíš? Zajel si, šedivej dědek, k Nastasje Filippovně, k zemi sejí ukláněl, prosil a plakal, až
nakonec přinesla krabičku a hodila mu ji pod nohy: 'Tumáš,' povídá, 'ty svoje náušnice,
dědku, teď jsou mi ještě desetkrát dražší, když vím, co pro ně Parfen musel podstoupit. Vyřiď
můj dík a pozdravení Parfenu Semjonyči!' No a já mezitím s maminčiným požehnáním a s
dvaceti rubly, co jsem si půjčil od Serjožky Protušina, sedl na vlak a ujížděl do Pskova a tam
jsem už dorazil s horečkou. Babky nade mnou četly modlitby ze zpěvníku a já jsem tam
dřepěl opilý, protože jsem se za poslední groše tloukl po hospodách, celou noc jsem se napůl
bez sebe proválel na ulici, k ránu už mi bylo dočista zle a ještě k tomu mě v noci pokousali
psi. Sotva jsem se probral."
"No buďsi, ale zato teď Nastasja Filippovna něco uvidí!" hihňal se úředník a mnul si ruce.
"Kdepak teď tamty náušnice! Teď ji přece za ně nějak odškodníme..."
"Poslouchej, jestli si jen dovolíš o Nastasje Filippovně slůvko, tak tě, jako že tu sedím,
spráskám, i když jsi jezdil s Lichačevem!" zvolal Rogožin a pevně mu sevřel ruku.
"Spráskáš, ale nazaženeš! Jen mi dej co proto! Napráskáš mi, a tím víc připoutáš... Hleďme,
už jsme tady."
Opravdu vjížděli do nádraží. Ačkoli Rogožin tvrdil, že ujel potajmu, čekal na něho hlouček
lidí. Volali na něho a mávali čepicemi.
"Vida, i Zaljožev přišel," zamumlal Rogožin s vítězným, dokonce trochu zlostným úsměškem
a náhle se obrátil ke knížeti: "Kníže, nevím proč jsem si tě oblíbil. Snad proto, že jsem tě
potkal v takové chvíli, ale potkal jsem přece i tady toho," ukázal na Lebeděva, "a jeho jsem si
neoblíbil. Navštiv mě, kníže. Tyhle kamaše ti sundáme, oblečem tě do prvotřídního kuního
kožichu, dám ti ušít frak, taky prvotřídní, vestičku bílou nebo jakou budeš chtít, kapsy ti
nacpu penězi... a pojedem k Nastasje Filippovně.
Přijdeš?"
"Neodmítejte, Lve Nikolajeviči!" důrazně a slavnostně se ujal slova Lebeděv. "Neodmítejte a
nepromeškej te. Nepromeškej te..."
Kníže Myškin povstal, zdvořile podal Rogožinovi ruku a řekl mu přívětivě: "Přijdu velmi rád
a děkuji vám za to, že jste si mě oblíbil.
Možná že přijdu už dnes, jestli mi to vyjde. Protože, upřímně řečeno, vy jste se mi také velice
zalíbil, zvlášt když jste vyprávěl o briliantových náušnicích. Dokonce už předtím jste mi byl
sympatický, ačkoliv jste se mračil. Děkuji vám i za slíbený oděv a kožich, protože to opravdu
brzy budu potřebovat. Ale nemám teď skoro ani kopejku."
"Peníze budou, budou k večeru, přijď!"
"Budou, budou," opakoval úředník, "k večeru, do setmění budou!"
"A co ženské, potrpíte si na ně, kníže? Ven s tím!"
"Ne, ne! Já přece... snad to nevíte, ale já kvůli své vrozené chorobě vlastně ženy vůbec
neznám."
"No když je to tak," zvolal Rogožin, "to jsi hotový boží prosťáček, kníže, a takové má Bůh
rád!"
"Takové má Pánbůh rád!" opakoval úředník.
"A ty plav za mnou, vráno," řekl Rogožin Lebeděvovi a všichni vystoupili z vozu.
Lebeděv tedy přece dosáhl svého. Brzy se hlučný houf vzdálil směrem k Vozněsenské třídě.
Kníže musel zabočit do Litějné. Bylo sychravo a vlhko. Vyptal se kolemjdoucích, a když
zjistil, že má k cíli tak hodinu cesty, rozhodl se vzít si kočár.
II
Generál Jepančin bydlel ve vlastním domě, trochu stranou od Litějné, směrem k chrámu
Proměnění Páně. Kromě toho (nádherného) domu, jehož pět šestin pronajímal, patřil
generálovi ještě veliký dům na Litějné, který mu též skýtal skvělý příjem. Mimo tyto dva
domy měl v nejbližším okolí Petrohradu velice pěkný a výnosný statek; dále vlastnil v
petrohradském újezdu ještě jakousi továrnu. Všeobecně se vědělo, že generál Jepančin za
starých dob sjednával pachty. Dnes byl podílníkem několika solidních akciových společností
a měl v nich rozhodující slovo. Proslýchalo se, že je velmi zámožný, velmi podnikavý a velmi
vlivný. Dokázal se téměř všude učinit nepostradatelným, mimo jiné ve službě. Bylo však
rovněž všeobecně známo, že Ivan Fjodoroviě Jepančin nemá zvláštní vzdělání a je vojenské
dítě. Tato okolnost mu nepochybně mohla sloužit jen ke cti, ale přestože byl generál muž
rozumný, přece měl jisté zcela odpustitelné slabůstky a nerad slyšel určité narážky. Rozumný
a chytrý však byl bezesporu. Například se nikdy nechoval okázale tam, kde bylo radno
počínat si nenápadně, a mnozí si ho vážili právě pro jeho prostotu, proto, že vždycky věděl,
kde je jeho místo. Kdyby však byli jeho soudci věděli, co se leckdy děje v duši Ivana
Fjodoroviče, i když tak dobře znal kam patří! Třebaže se uměl výborně ohánět v praktickém
životě a měl jisté velmi pozoruhodné schopnosti, přece raději vystupoval jako vykonavatel
cizí myšlenky a neblýskal se vlastním rozumem.
Chtěl, aby ho všichni pokládali za "oddaného bez obmyslu" a - podle požadavků doby -
dokonce za ryzího, upřímného Rusa. Co se týče posledního, dokonce zažil několik směšných
příhod. Nic ho však nezkrušilo, ba ani směšné příhody, mimoto měl příslovečné štěstí i v
kartách a hrál nesmírně odvážně, a nejenže se nijak netajil touto svou zdánlivou slabůstkou,
jež mu tak podstatně a mnohdy v pravou chvíli posloužila, nýbrž ji okázale dával najevo.
Pohyboval se ve smíšených, ovšem majetných a vlivných společenských kruzích. Ale to
hlavní teprve měla přinést budoucnost, mohl čekat, mohl dlouho čekat na pravou chvíli, jen ať
jde pěkně všechno svým pořádkem. I věkem byl generál, jak se říká, v nejlepších letech, právě
dovršil šestapadesátku, byl tedy opravdu v rozkvětu mužných sil, kdy podle dnešních názorů
pravý život teprve začíná. Kypící zdraví, kvetoucí tváře, pevné, byť zahnědlé zuby, statné
podsadité tělo, ustaraný výraz dopoledne ve službě a lehkovážný večer při kartách či u Jeho
Výsosti - to vše podporovalo současné i budoucí úspěchy a stlalo růže na cestu Jeho
Excelence.
Generál měl utěšenou rodinku. Pravda, zde nekvetly jen růže, ale zato mnoho takového, k
čemu se již dávno upínaly hlavní naděje a cíle Jeho Excelence. A je snad nějaký cíl důležitější
a posvátnější než cíle rodičovské? K čemu přilnout, ne-li k rodině?
Generálova rodina sestávala z manželky a tří dospělých dcer. Vzal si před drahnými lety, ještě
v hodnosti poručíka, dívku téměř stejného stáří, jež nevynikala krásou ani vzděláním, a
vyženil s ní pouhých padesát nevolníků, na nichž nicméně založil svůj příští blahobyt. Nikdy
později nežehral na svůj časný sňatek, nikdy jej pohrdavě neoznačoval za neblahý omyl
mládí, a své manželky si tak vážil a tak sejí někdy i bál, že ji bezmála miloval. Generálová
pocházela z knížecího rodu Myškinů, i když nijak znamenitého, přesto velmi starobylého, a
na svém původu si velmi zakládala. Kdosi z tehdejších vlivných osob, nějaký ochránce,
kterého jeho úsluhy nic nestojí, projevil ochotu dopomoci mladé kněžně k vdavkám. Otevřel
branku mladému důstojníkovi a postrčil ho, aby jednal; ten však ani tolik nepotřeboval, stačil
jedinký pohled a neminul by se s účinkem! Až na nepatrné výjimky prožili manželé celá
dlouhá léta společného života ve shodě. Již v raném mládí si uměla generálová jako urozená
kněžna, poslední svého rodu, a snad i pro své osobní vlastnosti najít několik velmi vlivných
ochránkyň. Později, když její muž zbohatl a dosáhl významného postavení, dokázala v těchto
vyšších kruzích i zdomácnět.
V posledních letech vyrostly a dospěly všechny tři generálovy dcery - Alexandra, Adelaida a
Aglaja. Pravda, všechny tři byly pouze Jepančinovy, ale po matce knížecího původu, s
nemalým věnem, s otcem, jenž snad záhy zaujme velice vysoké postavení, a nelze ani
podceňovat, že všechny tři byly krásné, nevyjímajíc nej starší Alexandru, které právě minulo
pětadvacet let.
Prostřední bylo třiadvacet a nejmladší, Aglaje, rovných dvacet.
Nejmladší byla dokonce vyslovená krasavice a začínala vzbuzovat ve společnosti nevšední
pozornost. Nadto ještě všechny tři vynikaly vzděláním, rozumem a nadáním. Vědělo se, že k
sobě nesmírně lnou a vzájemně si pomáhají. Dokonce se mluvilo o jakýchsi obětech obou
starších ve prospěch společného rodinného bůžka, nejmladší. Nejenže se nerady blýskaly ve
společnosti, ale byly až příliš skromné. Nikdo jim nemohl vytknout nadutost či domýšlivost,
ale zároveň se nepochybovalo o tom, že jsou hrdé a znají svou cenu. Nejstarší měla zálibu v
hudbě a prostřední výborně malovala, o tom však se dlouhá léta nevědělo a vyšlo to najevo
teprve v poslední době, a to ještě náhodou. Zkrátka šířilo se o nich velice mnoho chvály. Ale
našli se i závistlivci.
Zděšeně se mluvilo o tom, kolik knih dívky přečetly. S vdavkami nespěchaly, vyšší
společenské kruhy měly v úctě, ale zase ne přespříliš. Právě to bylo velmi zajímavé, neboť
kdekdo znal plány, povahu, cíle a tužby jejich otce.
Když kníže zazvonil u dveří generálova bytu, šlo již na jedenáctou. Generál bydlel v prvním
patře; rozlohou byl jeho byt skromný, nicméně však odpovídal jeho společenskému významu.
Knížeti otevřel sluha v livreji; dlouho musel tomu člověku, jenž se od počátku na něho i na
jeho uzlík díval s jistým podezřením, vysvětlovat důvod své návštěvy. Po opětovném jasném
prohlášení, že je skutečně kníže Myškin a že nutně musí mluvit s generálem ve velmi
naléhavé věci, zavedl ho udivený lokaj do sousední malé předsíňky, vedoucí do předpokoje
pracovny, kde se ho ujal jiný sluha, který tam měl dopolední službu a ohlašoval generálovi
návštěvníky. Onen druhý lokaj byl ve fraku, asi čtyřicátník, s ustaraným obličejem; byl to
komorník Jeho Excelence v pracovních hodinách, vědomý si své důležitosti.
"Posečkejte v přijímacím pokoji a uzlík ponechte tady," řekl pomalu a důležitě, uvelebil se ve
svém křesle a s přísným údivem si měřil knížete, který se posadil na židli vedle něho s
uzlíkem v ruce.
"Jestli dovolíte," řekl kníže, "počkal bych raději zde s vámi, co tam mám sedět sám?"
"V předsíni se to pro vás nesluší, jelikož jste návštěvník, jinak řečeno host. Tedy k
samotnému generálovi?"
Lokaj se zřejmě nemohl smířit s myšlenkou, že má uvést takového návštěvníka, a raději se
znovu zeptal.
"Ano, víte, v záležitosti..."
"Neptám se vás, v jaké záležitosti, mou povinností je pouze vás ohlásit. Ale jak jsem řekl, bez
tajemníka vás neohlásím."
Zdálo se, že je lokaj čím dál víc na pochybách; kníže ani trochu nezapadal do rámce
každodenních návštěvníků, a třebaže generál dosti často, ba téměř denně v jistou hodinu
přijímal zejména v jistých záležitostech hosty velmi rozmanité, měl komorník přes tyto
značně volné zvyklosti velké obavy: Ano, nutně musí ohlásit příchozího prostřednictvím
tajemníka.
"Tak vy jste opravdu... přijel z ciziny?" vyhrkl nakonec a vzápětí bezděčně a rozpačitě zmlkl;
chtěl se možná zeptat: Tak vy jste opravdu kníže Myškin?
"Ano. Jdu rovnou z vlaku. Zdá se mi, že jste se chtěl zeptat, zda jsem opravdu kníže Myškin?
Ale nezeptal jste se jen ze zdvořilosti."
"Hm..„" zabručel udiveně lokaj.
"Ujišťuji vás, že jsem vás neobelhal a nepříjemnosti kvůli mně mít nebudete. A že jsem takto
oblečen a s uzlíkem, tomu se také nedivte; v přítomné chvíli nejsou mé poměry zrovna
utěšené."
"Hm! O to nejde, že bych se bál. Mou povinností je vás ohlásit a pak vás přijme tajemník,
jestli ovšem... A v tom je právě ten háček, jestli ovšem... Směl bych se zeptat, nejdete snad
generála prosit o výpomoc?"
"O ne, můžete být naprosto klidný. Přicházím v jiné záležitosti."
"Promiňte, napadlo mi to, když se na vás dívám. Počkejte si na tajemníka; pán má teď u sebe
plukovníka, ale za chvilinku tu bude tajemník... obchodní společnosti."
"Budu-li tedy dlouho čekat, nemohl bych si tu, prosím vás, někde zakouřit? Dýmku a tabák
mám s sebou."
"Za-kou-řit?" opakoval s pohrdavým údivem komorník, jako by nevěřil svým uším.
"Zakouřit? Ne, tady se kouřit nesmí, a je vůbec trapné na to pomyslet. Hm... to jsou mi věci!"
"Nemyslím přece v tomhle pokoji, to já vím, ale vyšel bych, kam byste mi ukázal, poněvadž,
víte, jsem zvyklý kouřit a teď jsem už skoro tři hodiny nekouřil. Konečně jak myslíte, přece
známe přísloví: jak jde kroj..."
"Ale copak vás mohu takto ohlásit?" zahučel bezděčně komorník.
"Předně se nesluší, abyste čekal tady, máte sedět v přijímacím pokoji, protože jste návštěvník,
jinak řečeno host, a já jsem za to odpovědný. Ostatně, hodláte se u nás ubytovat?" dodal a
znovu úkosem pohlédl na uzlík, který ho zřejmě znepokojoval.
"Ne, nehodlám. Dokonce i kdyby mě pozvali, odmítnu. Přišel jsem se jen seznámit, nic víc."
"Jak? Seznámit se?" udiveně, s rostoucím podezřením se ptal komorník, "cožpak jste prve
neřekl, že přicházíte v nějaké záležitosti?"
"O, vlastně ne! Ostatně ano, rád bych se v jisté záležitosti trochu poradil, ale hlavně bych se
chtěl představit, protože jsem kníže Myškin a generálová Jepančinová je také poslední kněžna
Myškinová, mimo nás dva už žádní Myškinové nejsou."
"Tak vy jste dokonce příbuzný?" řekl lokaj, zděšením již nadobro zkoprnělý.
"Ani snad ne. Ostatně, kdyby se to vzalo hodně zdaleka, jsme ovšem příbuzní, ale tak
vzdálení, že to snad ani neplatí. Jednou jsem generálové napsal z ciziny, ale ona mi
neodpověděla. Přece však myslím, že bych se tu měl po svém návratu ohlásit. A vám to teď
vysvětluji proto, abyste neměl obavy, vidím přece, že se stále ještě znepokojujete. Ohlaste
knížete Myškina a v tom ohlášení bude již patrná příčina mé návštěvy. Budu-li přijat, dobře,
ne-li, také dobře, a snad i velmi dobře. Ale není snad možné, aby mě nepřijali; generálová
jistě bude chtít poznat nej staršího a jediného představitele svého rodu, neboť je na svůj původ
hrdá, jak jsem slyšel."
Kníže mluvil zdánlivě velmi prostě, ale čím byla jeho řeč prostší, tím se zdála v daném
případě nevhodnější, a ostřílený komorník, pro něhož bylo něco naprosto patřičného, když si
povídal sluha se sluhou, musel vycítit nepatřičnost v tom, vyprávěl-li si sluha s hostem. A
protože služebnictvo bývá mnohem důvtipnější, než o nich zpravidla panstvo soudí, napadlo
komorníkovi, že tu může jít o jedno z dvojího: Buď je kníže nějaký poběhlík a určitě přišel
žebrat, neboje to prostě hlupáček bez ambicí, neboť rozumný kníže, který má ambice, by
neseděl s lokajem v předsíni a nerozmlouval s ním o svých záležitostech. Nebude se za něho
tudíž v tomto, i v onom případě muset zodpovídat?
"Opravdu byste se měl obtěžovat do přijímacího pokoje,"
poznamenal pokud možno důtklivě.
"Ale kdybych tam seděl, nebyl bych vám mohl všechno vysvětlit,"
vesele se zasmál kníže, "a vy byste se ještě strachoval při pohledu na můj uzlík a plášť. Teď
snad už ani nemusíte čekat na tajemníka a můžete mě generálovi ohlásit rovnou."
"Návštěvníka, jako jste vy, bez tajemníka ohlásit nemohu a kromě toho mi pán onehdy zvlášť
přikazoval, abych ho nevyrušoval, ať přijde kdo chce, dokud je u něho plukovník, jen Gavrila
Ardalionyč tam smí bez ohlášení."
"To je tajemník?"
"Jako Gavrila Ardalionyč? Ne, slouží ve Společnosti. Aspoň ten uzlík položte semhle."
"Už jsem na to myslel, tedy s dovolením. Víte co, sundám si i plášť."
"Ovšem, v plášti tam nemůžete."
Kníže vstal, chvatně svlékl plášť a zůstal v dosti slušném, dobře ušitém, byť poněkud
obnošeném obleku. Na vestě měl kovový řetízek, na němž visely stříbrné švýcarské hodinky.
Třebas byl kníže přihlouplý - lokaj se už přiklonil k tomu mínění -, přece jen se generálovu
komorníkovi zdálo krajně nevhodné pokračovat v rozhovoru s návštěvníkem, i když se mu
kníže líbil, ovšem jen částečně. Z druhé strany v něm budil nesporné a značné pohoršení.
"A kdy přijímá paní generálová?" zeptal se kníže, když si sedl na své dřívější místo.
"To už není má věc, vašnosti. Ráčí přijímat různě, jak koho.
Švadlena smí přijít třeba už o jedenácté. Taky Gavrila Ardalionyč smí přijít dřív než ostatní,
dokonce i k první snídani."
"Tady je v zimě v pokojích tepleji, než bývá v cizině,"
poznamenal kníže, "zato venku je tam tepleji než u nás; ale v bytech si tam Rus v zimě nikdy
nezvykne."
"Netopí se?"
"Topí, ale domy jsou tam jinak zařízeny, mají totiž kamna a okna."
"Hmm. Ráčil jste být dlouho venku?"
"Čtyři roky. Ale byl jsem téměř stále na jednom místě, na venkově."
"Odvykl jste domovu?"
"Ba ano. Víte, sám se divím, že jsem nezapomněl ruský. Teď tu s vámi mluvím a v duchu si
říkám: Vida, jde mi to docela hezky.
Snad proto tolik mluvím. Opravdu, od včerejška se mi pořád jen chce mluvit ruský."
"Hmm. Cheche! A dřív jste taky bydlel v Petrohradě?" Ať se lokaj jakkoli zatvrzoval, nemohl
přerušit takový zdvořilý a slušný rozhovor.
"V Petrohradě? Takřka vůbec ne, jen jsem tudy kdysi projížděl.
Ani dříve jsem město neznal, a teď prý je zde tolik nového, že i ten, kdo se tu předtím vyznal,
se musí znovu přiučovat. Mnoho je tu teď slyšet o soudech."
"Hm... Soudy. Ono se řekne soudy. A co říkáte, soudí tam spravedlivěji, nebo ne?"
"Nevím. Slyšel jsem mnoho dobrého o našich soudech. U nás přece zrušili trest smrti."
"A tam popravují?"
"Ano. Viděl jsem to ve Francii, v Lyonu. Vzal mě tam s sebou Schneider."
"Věší?"
"Ne. Ve Francii stínají hlavy."
"To je asi křiku?"
"Kdepak! Trvá to chvilku. Člověka položí na stroj, říkají tomu gilotina, a hned sjede takový
široký nůž a ztěžka dopadne...
Hlava odskočí, že člověk ani okem nestačí mrknout. Strašné jsou ale přípravy. Když vyhlašují
rozsudek, odsouzence oblékají, poutají a vyvádějí na popraviště, to je vám hrůza! Lidé se
sbíhají, i ženy, přestože tam nemají rádi, když se ženy dívají."
"Není to nic pro ně."
"Ovšem. Ovšem, taková hrůza!... Ten zločinec byl člověk už v letech, rozumný, nebojácný a
silný, jmenoval se Legros. No a říkám vám, věřte nebo ne, když vystupoval na popraviště, byl
bílý jako křída a plakal. Cožpak je tohle možné? Není to strašné?
Kdopak pláče strachy? Nikdy jsem si nepomyslil, že by strachy mohl plakat pětačtyřicetiletý
muž, dospělý člověk, který snad v životě nezaslzel. Co prožívá v takové chvíli ve své duši, do
jakých křečí ji dohnali? Rouhají se duši, nic jiného! Přikázání zní: 'Nezabiješ' a za to, že zabil,
mají zabít i jeho? Ne, to se nesmí. Víte, já to viděl před měsícem a dodnes to mám před
očima.
Snad pětkrát se mi o tom zdálo."
Kníže se při svém vyprávění vzrušil, tváře mu prostoupil jemný ruměnec, přestože mluvil tiše
jako dřív. Komorník mu naslouchal s účastným zájmem, zřejmě se již nemohl odtrhnout, snad
i on měl živou fantazii a rád hloubal.
"Ještě dobře, že se dlouho netrápí, když jim hlava hned odletí,"
poznamenal.
"Poslyšte," se zápalem mu odpovídal kníže, "to, co jste právě podotkl, říkají všichni, i ten
stroj, gilotina, byl kvůli tomu vymyšlen. Ale mně tehdy napadlo něco jiného: Co když je to
dokonce horší! To vám snad připadá směšné a podivné, ale zamyslíte-li se nad tím, může vás
napadnout i taková věc. Tak třeba při mučení je utrpení, bolest, tělesná trýzeň, ale člověka to
odvádí od duševních útrap, takže ho trýzní jedině rány, dokud nezemře. Ale přece hlavní,
nejprudší bolest nepochází od mučení, ale z vědomí, že už za hodinu, potom za deset minut,
potom za půl minuty, potom za vteřinu, potom teď hned opustí duše tělo, a nebudeš už víc
člověkem a víš to s naprostou jistotou, ano, nejhorší je ta jistota. Když kladeš hlavu rovnou
pod ostří a slyšíš, jak ti nůž sklouzne nad hlavou, ta čtvrtina vteřiny je ze všeho nejhroznější.
Víte, že to není jen moje fantazie, že to říká mnoho lidí? A já tomu věřím, proto vám otevřeně
říkám svůj názor. Zabíjet za vraždu je nepoměrně větší trest než sám zločin.
Zabíjet podle rozsudku je mnohem strašnější než úkladná vražda.
Ten, koho zabíjejí lupiči, podřezávají ho v lese nebo podobně, pořád ještě doufá, že se
zachrání, doufá do poslední chvíle. Byly případy, že někdo už měl proříznuté hrdlo a ještě
doufal, utíkal, prosil. Jenže zde tuto poslední naději, s níž se stokrát lehčeji umírá,
neodvolatelně berou; je tu rozsudek a v tom, že jsi mu bezvýhradně podroben, tkví právě
nejhroznější utrpení, nad které na světě není. Přiveďte vojáka a postavte ho za boje přímo
před hlaveň děla, střílejte na něho, on stále ještě bude doufat, ale přečtěte témuž vojákovi
neodvolatelný rozsudek a on zešílí nebo se rozpláče. Kdo chce tvrdit, že tohle může lidská
přirozenost vydržet a nepropadnout šílenství? Proč takové nesmyslné, zbytečné, marné
hanobení? Snad by se našel člověk, kterému přečetli rozsudek, nechali ho chvíli trpět a potom
řekli: Jdi, je ti odpuštěno! Takový člověk by asi mohl vyprávět! O takové trýzni, o takové
hrůze mluvil i Kristus! Ne, takhle se nesmí jednat s člověkem."
Komorník, i když by to nedovedl tak vyjádřit jako kníže, pochopil ne-li všechno, přece aspoň
to hlavní, což se zračilo i na jeho dojaté tváři.
"Ráčíte-li opravdu mít takovou chuť na kouření," řekl, "snad by to šlo, ale musel byste si
pospíšit. Co když vás najednou pán zavolá, a vy tu nebudete. Tadyhle pod schody, vidíte ty
dveře?
Vejdete do nich a vpravo je komůrka: tam si zakuřte, jenom otevřete okýnko, protože se to
přece jen nepatří..."
Ale kníže se už ke kouření nedostal. Do předpokoje najednou vešel mladý muž s listinami v
rukou. Komorník mu svlékal kožich. Mladík úkosem pohleděl na knížete.
"Tadyhle, Gavrilo Ardalionyči," začal důvěrně a téměř familiárně komorník, "ten pán se ráčil
ohlásit jako kníže Myškin a příbuzný naší paní, právě přijel vlakem z ciziny, s ranečkem v
ruce, jenže..."
Další kníže neslyšel, protože komorník začal šeptat. Gavrila Ardalionovič pozorně poslouchal
a prohlížel si knížete s velikým zájmem; nakonec přestal poslouchat a chvatně k němu
přistoupil.
"Kníže Myškin?" zeptal se neobyčejně mile a zdvořile. Byl to velmi hezký mladík, také asi
osmadvacetiletý štíhlý blondýn, spíše vysoké postavy, s malou napoleonskou bradkou a
inteligentní, velmi sličnou tváří. Jeho úsměv však, přes všechnu přívětivost, byl až příliš
uhlazený, zuby se leskly až příliš hladkou perletí a pohled, ač zjevně veselý a dobrosrdečný,
byl až příliš pozorný a zkoumavý.
O samotě se asi vůbec takhle nedívá a snad se ani nezasměje, napadlo náhle knížeti.
Kvapně mu vysvětlil všechno, co mohl, téměř totéž, co předtím vyložil komorníkovi a ještě
dříve Rogožinovi. Gavrila Ardalionovič jako by se na cosi rozpomínal.
"Neráčil jste snad," zeptal se, "asi tak před rokem nebo ještě před kratším časem poslat dopis
Jelizavetě Prokoljevně, tuším ze Švýcar?"
"Zcela správně."
"Tak to vás zde znají a určitě se na vás pamatují. Jdete k Jeho Excelenci? Hned vás ohlásím...
Za okamžik bude volný. Jenom kdybyste... se snad zatím obtěžoval do přijímacího pokoje...
Proč je pán tady?" přísně se obrátil na komorníka.
"Povídám, sám tam nechtěl..."
Vtom se otevřely dveře pracovny, vyšel odtamtud jakýsi důstojník s aktovkou, hlasitě hovořil
a ukláněl se.
"Jsi tady, Gaňo?" ozval se hlas z pracovny, "pojď, prosím, dál!"
Gavrila Ardalionovič kývl knížeti a rychle vkročil do pracovny.
Asi za dvě minuty se dveře znovu otevřely a ozval se zvučný, příjemný hlas Gavrily
Ardalionoviče: "Kníže, račte dál!"
Generál Ivan Fjodorovič Jepančin stál uprostřed své pracovny a velmi zvědavě hleděl na
vcházejícího knížete, dokonce mu vyšel dva kroky vstříc. Kníže k němu přistoupil a představil
se.
"Tak prosím," odpověděl generál, "čím mohu sloužit?"
"Nepřicházím v žádné neodkladné věci; rád bych se prostě s vámi seznámil. Nechci vás
obtěžovat, neznám ani váš přijímací den, ani časový rozvrh... Ale jdu rovnou z vlaku... přijel
jsem ze Švýcar..."
Generál jako by se chtěl maličko pousmát, ale rozmyslil si to a ovládl se; znovu se zamyslel,
přimhouřil oči, změřil si hosta od hlavy k patě, rychle mu ukázal na židli, sám usedl poněkud
stranou a v netrpělivém očekávání se k němu obrátil. Gaňa stál v koutě pracovny u psacího
stolu a probíral se v listinách.
"K seznamování mám celkem málo času," řekl generál, "ale jelikož jistě sledujete nějaký cíl,
tedy..."
"To jsem právě tušil," přerušil ho kníže, "věděl jsem, že budete spatřovat v mém příchodu
nějaký zvláštní úmysl. Ale kromě potěšení seznámit se s vámi nemám opravdu žádný osobní
cíl."
"Potěšení je ovšem i pro mne převeliké, ale nejsme na světě jen pro zábavu, jak víte, občas se
musíme věnovat i povinnostem... A mimoto stále mezi námi nevidím společný... jak bych to
řekl...
důvod..."
"Důvod není naprosto žádný a společného je ovšem málo. Neboť i když jsem kníže Myškin a
vaše manželka pochází z našeho rodu, není to samozřejmě důvod. Docela to chápu. Přivádí
mě k vám jediná pohnutka. Nebyl jsem přes čtyři roky v Rusku, a jak jsem odjížděl! Div ne
pomatený. Ani tenkrát jsem tu nikoho neznal, a teď znám ještě méně. Potřebuji dobré lidi,
dokonce mám na srdci jistou záležitost a nevím, kam se s ní obrátit. Už v Berlíně jsem si
říkal: Jsou to téměř příbuzní, půjdu napřed k nim, snad si navzájem budeme i k užitku - oni
mně a já jim, jsou-li to dobří lidé. A slyšel jsem, že jste všichni dobří lidé."
"Jsem vám velmi vděčen," odpověděl generál nevycházeje z údivu, "smím se zeptat, kde jste
se ubytoval?"
"Ještě nikde."
"Tedy rovnou z vlaku ke mně? I se... zavazadly?"
"Mám všehovšudy malý uzlík s prádlem, jinak nic. Obvykle ho nosívám stále s sebou a
nocleh si mohu najít i večer."
"Tak vy stále ještě máte v úmyslu vyhledat si nocleh?"
"Ó ano, ovšem."
"Podle vašich slov jsem měl dojem, že jdete rovnou ke mně."
"To by bylo možné jedině po vašem pozvání. Ale upřímně řečeno, nezůstal bych, ani
kdybyste mě pozval, ne z nějakého určitého důvodu, ale... ze zásady."
"Nuže, je tedy dobře, že jsem vás nepozval a nezvu. Dovolte, kníže, abychom si vše ujasnili.
Právě jsme se domluvili, že o příbuzenství nemůže být mezi námi řeči, i když by mi bylo
velkou ctí, a tak..."
"Mám odejít?" Kníže vstal a dokonce se nějak vesele rozesmál přes zjevnou trapnost své
situace. "Víte, generále, ačkoli se nevyznám ve zdejších zvycích a vůbec nevím, jak tu lidé
žijí, přece jsem si, věřte, myslel, že to mezi námi dopadne tak, jak to právě dopadlo. No což,
snad to tak musí být... Na dopis jste mi tehdy také neodpověděli... Proto sbohem a odpusťte,
že jsem vás vyrušil."
Kníže vypadal v tu chvíli tak mile a jeho úsměv byl tak upřímný, bez stínu utajeného
nepřátelství, že se generál náhle zarazil a jako by viděl svého hosta jinýma očima. Tato změna
se udála v mžiku.
"Víte co, kníže," řekl docela jiným hlasem, "já vás ještě neznám, a Jelizaveta Prokoíjevna by
možná ráda viděla svého jmenovce...
Počkejte, chcete-li a nemáte-li naspěch."
"Vůbec nemám naspěch, jsem naprostým pánem svého času," a kníže ihned položil svůj
měkký klobouk s kulatým dýnkem na stůl.
"Upřímně řečeno, spoléhal jsem na to, že si Jelizaveta Prokotjevna možná vzpomene na můj
dopis. Váš sluha před chvílí, když jsem čekal v předsíni, pojal podezření, že jsem k vám přišel
prosit o pomoc. Všiml jsem si toho, mají jistě v tomto ohledu přísné instrukce, ale já opravdu
kvůli tomu nepřišel, opravdu jsem přišel jen proto, abych vás poznal. Ale teď se trochu
obávám, že jsem vás vyrušil z práce, a dělá mi to starost."
"Podívejte se, kníže," řekl generál s veselým úsměvem, "jste-li skutečně takový, jakým se
zdáte, bude snad i příjemné seznámit se s vámi blíže. Jenže, víte, jsem člověk zaneprázdněný,
teď hned sednu, abych si tu něco pročetl a podepsal, a potom hned musím k Jeho Výsosti, pak
do úřadu a z toho plyne, že i když se rád setkám... s dobrými lidmi, přece... chápete... Ostatně,
jsem si tak jist vaší dobrou výchovou, že... Kolik je vám let, kníže?"
"Šestadvacet."
"Tak! Já myslel, že mnohem méně."
"Ano, prý vypadám mladě. Brzy se naučím nevyrušovat vás, protože to sám nemám rád... A
pak myslím, že jsme oba tak rozdílní...
podle mnohých známek, že nemůžeme mít mnoho společného, ale víte, sám této myšlence
docela nevěřím, protože se velmi často pouze zdá, že styčné body neexistují, ale ve
skutečnosti je jich velmi mnoho... to pramení z lidské lenosti, že se lidé od sebe odtahují jen
na oko a nenacházejí nic... Ale nenudím vás snad? Vy třeba..."
"Ještě něco, prosím. Máte nějaký majetek? Nebo snad hodláte přijmout nějaké zaměstnání?
Odpusťte, že tak..."
"Naopak, prosím, já si vaší otázky velmi cením a úplně ji chápu.
Zatím nemám žádné jmění ani zaměstnání, ač bych je velmi potřeboval. Peníze jsem měl od
této chvíle cizí, Schneider, můj profesor, u kterého jsem se ve Švýcarech léčil a studoval, mi
dal něco na cestu, ale taktak jsem vystačil, takže teď například mi v kapse zbylo všehovšudy
několik kopejek. Mám sice jakousi naději a velmi bych se potřeboval s někým poradit, ale..."
"Řekněte, z čeho míníte být zatím živ a jaké máte plány?"
přerušil ho generál.
"Chtěl bych pracovat."
"Vím, jste filosof, ale... máte nějaké nadání, schopnosti, myslím takové, které skýtají obživu?
Zas mi odpusťte..."
"Ne, neomlouvejte se. Myslím, že nemám ani nadání, ani zvláštní schopnosti, ba naopak, jsem
přece nemocný a nestudoval jsem soustavně. Co se týče obživy, jsem přesvědčen..."
Generál ho znovu přerušil a znovu se ho vyptával. Kníže mu opakoval všechno, co tu již bylo
řečeno. Vyšlo najevo, že generál slyšel o nebožtíku Pavliščevovi, a dokonce ho znal i osobně.
Proč se Pavliščev staral o výchovu knížete, nemohl mladý muž vysvětlit, snad ze starého
přátelství s nebožtíkem otcem. Po smrti rodičů byl kníže ještě malý chlapec a celý život pak
trávil a rostl na vsi, protože jeho zdraví vyžadovalo venkovský vzduch.
Pavliščev ho svěřil jakýmsi starým statkářkám, svým příbuzným, které mu zpočátku obstaraly
vychovatelku, později vychovatele.
Kníže podotkl, že ačkoli si všechno pamatuje, těžko může podat uspokojivé vysvětlení,
protože si mnoho věcí jasně neuvědomoval.
Časté záchvaty nemoci z něho udělaly téměř idiota (kníže to přesně tak řekl: idiota). Nakonec
vyprávěl, že Pavliščev se jednou v Berlíně setkal s profesorem Schneiderem, Švýcarem, který
se zabývá právě takovými chorobami, má ústav ve Švýcarsku, ve Valliském kantonu, léčí
svou vlastní metodou - studenou vodou a tělocvikem - idiotismus i šílenství, přitom též
vyučuje a vcelku pečuje o duševní rozvoj svých pacientů; Pavliščev ho tedy poslal k tomuto
profesorovi do Švýcar asi před pěti lety, avšak sám před dvěma lety zemřel, náhle, bez závěti.
Schneider pak knížete dál léčil a vydržoval ještě asi dva roky; docela ho nevyléčil, ale velmi
mu pomohl, a teď ho na jeho vlastní přání a kvůli jisté nahodilé okolnosti vypravil do Ruska.
Generál udiveně poslouchal.
"A v Rusku nemáte nikoho, naprosto nikoho?" zeptal se.
"Teď nikoho... ale doufám... kromě toho jsem dostal dopis..."
"Snad jste se přece něčemu naučil," přerušil ho generál, "a vaše nemoc vám nebrání přijmout
nějaké, dejme tomu méně namáhavé místo v úřadě?"
"Jistě mi nebrání. Dokonce bych šel do místa velmi rád, protože bych se chtěl přesvědčit, k
čemu se hodím. Přece jsem studoval celé čtyři roky, i když ne naprosto souvisle, ale podle
Schneiderova zvláštního systému, a přitom jsem přečetl mnoho ruských knih."
"Ruských? Tedy znáte pravopis a umíte psát bez chyb?"
"Ano, to velmi dobře umím."
"Výborně. A co písmo?"
"Písmo mám pěkné. Snad právě k tomuhle mám nadání, zkrátka jsem krasopisec. Dovolte,
abych vám napsal něco na zkoušku," pronesl kníže vzrušeně.
"Ale prosím. Je to dokonce nutné... Líbí se mi vaše ochota, kníže, opravdu jste velice milý."
"Máte tu skvělé psací náčiní, a těch tužek, per a takový pěkný tuhý papír... A ta nádherná
pracovna! Tuhletu krajinu znám, je to ve Švýcarech. Určitě ji malíř maloval podle skutečnosti
a určitě jsem ji viděl, je to v Uriském kantonu..."
"Může být, ač je to koupeno zde. Gaňo, dej knížeti papír; račte prosím sem ke stolku. Co je
to?" obrátil se generál ke Gaňovi, který zrovna vytáhl ze své aktovky fotografii velikého
formátu a podával mu ji. "Ach tak! Nastasja Filippovna! To ti sama poslala, sama?" vyptával
se Gani živě a velice zvědavě.
"Právě teď mi ji darovala, když jsem jí byl blahopřát. Dávno jsem ji o ni prosil. Nevím ovšem,
není-li to z její strany výtka, že jsem v takový den přišel s prázdnou, bez dárku," dodal Gaňa s
rozmrzelým úsměvem.
"To ne," s jistotou ho přerušil generál, "co tě to napadlo!
Kdepak ona... není přece ani trochu zištná. A potom, co ty bys jí mohl darovat, na to by
člověk potřeboval tisíce! Snad ne podobenku? Ostatně, říkala ti někdy o podobenku?"
"Ne, neříkala a možná že nikdy neřekne. Ivane Fjodoroviči, nezapomněl jste doufám na
dnešní večer? Jste přece mezi zvlášť pozvanými."
"Nezapomněl, nezapomněl, ovšemže přijdu. Jakpak ne, má přece narozeniny, pětadvacet let!
Hm...! A víš, Gaňo, budiž, řeknu ti vše. Připrav se. Slíbila Afanasiji Ivanoviči i mně, že dnes
na svém večírku řekne poslední slovo: buď - anebo! Tak abys věděl."
Gaňa se náhle tak zarazil, až maličko zbledl.
"Určitě to řekla?" zeptal se a hlas se mu nepatrně zachvěl.
"Předevčírem nám dala slovo. Oba jsme tak naléhali, až jsme to z ní vytáhli. Jenom nás
prosila, abychom ti to zatím neříkali."
Generál si Gaňu pozorně prohlížel, jeho rozpaky se mu zřejmě nelíbily.
"Vzpomeňte si, Ivane Fjodoroviči," řekl Gaňa, který ze sebe nejistě a vzrušeně soukal
jednotlivá slova, "ponechala mi přece plnou svobodu volby do té doby, než se sama rozhodne,
ale i potom mám ještě poslední slovo..."
"Copak bys... copak ty bys...," lekl se generál.
"Nic jsem neřekl."
"Prosím tě, co s námi vlastně zamýšlíš?"
"Já přece neodmítám. Snad jsem se špatně vyjádřil..."
"Bodejť bys odmítal," mrzutě řekl generál a nesnažil se ani potlačit své rozladění. "Tady,
brachu, nejde už o to, že neodmítáš, ale o to, abys přijal její slova s potěšením, s radostí... Jak
to vypadá u vás doma?"
"Copak doma! Doma se všechno řídí podle mne, jenom otec jako obvykle vyvádí, je z něj
přece hotový výtržník, vůbec s ním už nemluvím, ale držím ho zkrátka, a nebýt matky, na
mou duši bych mu ukázal dveře. Matka pořád pláče a sestra se vzteká, ale já jsem jim řekl
rovnou, že jsem pánem svého osudu a že vyžaduji, aby mě doma všichni poslouchali. Alespoň
sestře jsem to řekl jasně a matka byla u toho."
"A já to, chlapče, pořád nějak nechápu," zamyšleně poznamenal generál, zlehka pokrčil
rameny a rozhodil ruce. "Onehdy Nina Alexandrovna, jak k nám tuhle přišla, víš přece kdy,
poplakávala a vzdychala. 'Copak?' zeptal jsem se. Ukázalo se, že v tom vidí jakousi hanbu.
Jakápak hanba, dovolte? Kdo by mohl Nastasje Filippovně něco vytýkat, kdo by o ní mohl
říci něco špatného?
Snad to, že žila s Tockým? Ale to je přece taková hloupost, zvláště za jistých okolností!
'Nepustíte ji přece,' povídá, 'k vašim dcerám?' Tak! Tu máš! Tahle Nina Alexandrovna! Jak to,
že nedovede pochopit..."
"Svou situaci?" napověděl Gaňa generálovi v rozpacích, "ale ona ji chápe, nesmíte se na ni
zlobit. Ostatně tenkrát jsem jim vynadal, aby nestrkaly nos do cizích věcí. Přesto se u nás
doma teď všechno drží nad vodou jen tím, že poslední slovo ještě nepadlo, ale pak bude oheň
na střeše. Jestliže dnes padne rozhodující slovo, pak se rozhodne všechno."
Kníže vyslechl celý rozhovor v koutku, kde psal svou krasopiseckou ukázku. Když skončil,
přistoupil ke stolu a podal generálovi popsaný papír.
"Tak tohle je Nastasja Filippovna?" pronesl a s pozorným zaujetím si prohlížel portrét. "Je
velmi krásná!" dodal nadšeně.
Fotografie zpodobovala ženu vskutku neobyčejně krásnou. Měla na sobě černé hedvábné šaty
prostého a vybraného střihu; vlasy zřejmě tmavorusé měla učesané jednoduše, po domácku;
oči tmavé, hluboké a zamyšlené čelo; výraz tváře vášnivý a jakoby pyšný.
Obličej měla poněkud hubený a snad i bledý... Gaňa a generál se na knížete udiveně podívali.
"Jak to, Nastasja Filippovna! Copak vy už znáte i Nastasju Filippovnu?" zeptal se generál.
"Ano, jsem teprve den v Rusku a už znám takovou krasavici,"
odpověděl kníže a začal hned vyprávět o svém setkání s Rogožinem, tlumočil i celý jeho
příběh.
"To jsou mi novinky!" znepokojil se opět generál, když velmi pozorně vyslechl vyprávění, a
zkoumavě se zahleděl na Gaňu.
"Nejspíš nějaká výtržnost," zabručel Gaňa, také trochu znepokojený, "kupecký synáček si
vyhodil z kopýtka. Už jsem o něm slyšel."
"Ano, i já jsem o něm slyšel," přidal se generál. "Přece tenkrát hned začerstva dala Nastasja
Filippovna tu historku s náušnicemi k lepšímu. Jenže dnes to vypadá trochu jinak. Může tu
opravdu být ten milion... a k tomu vášeň, bláhová vášeň, dejme tomu, ale přece jen to zavání
vášní a my přece víme, čeho jsou tito pánové v rozjaření schopni!... FTmm!... Aby z toho
nebyla nějaká kontroverze!" skončil generál zamyšleně.
"Bojíte se milionu?" ušklíbl se Gaňa.
"Ty se snad nebojíš?"
"Co byste řekl, kníže," najednou se k němu obrátil Gaňa, "je to solidní člověk, nebo jen
výtržník? Co myslíte?"
V Gaňovi jako by se dělo cosi podivného, když kladl tuto otázku.
Jako by mu v mozku vzplanula nová zvláštní myšlenka a nedočkavě se mu rozhořela v očích.
Generál, který se upřímně a prostoduše polekal, také pošilhával po knížeti, ale zdálo se, že si
od jeho odpovědi mnoho neslibuje.
"Nevím, jak bych vám to řekl," odpověděl kníže, "zkrátka jsem měl dojem, že je v něm
mnoho vášně, a dokonce jakési chorobné vášně.
A vůbec jako by ještě byl nějak nemocný. Je nasnadě, že hned v prvních dnech v Petrohradě
znovu ulehne, zvláště jestli začne hýřit."
"Tak? Takový jste měl dojem?" generál se chytil této myšlenky.
"Ano."
"Ale ke kontroverzi nemusí dojít až za několik dní, může to být ještě dnes, ještě do večera
může nastat nějaký obrat," usmál se Gaňa na generála.
"Hmm!... Ovšem... Snad ano, a pak už bude záležet na tom, co si zrovna vezme do hlavy,"
řekl generál.
"Přece víte, jaká někdy bývá!"
"Co tím myslíš?" vyskočil generál ze židle, tentokrát už vrcholně rozladěn. "Poslyš, Gaňo, ty
jí dnes, prosím tě, moc neodporuj a hleď... víš, zkrátka, snaž sejí vyhovět... Hmm! Co se tak
šklebíš? Poslouchej, Gavrilo Ardalionyči, je na místě, ano je velmi na místě, abychom si vše
ujasnili. Proč myslíš, že se tak staráme? Chápej, že já mám svůj osobní prospěch, který je s
tím spojen, dávno zajištěn; v každém případě svou věc prosadím.
Tockij se už neodvratně rozhodl, tedy i já mám naprostou jistotu.
A jestli mi ještě o něco jde, tedy jedině o tvůj prospěch. Posuď sám. Cožpak mi nedůvěřuješ?
Jsi přece... zkrátka jsi přece rozumný a já na tebe spoléhal... a v tomto případě je to... je...
to..."
"To hlavní," Gaňa opět pomohl generálovi z nesnází a zkřivil rty do jízlivého úsměšku, který
se už ani nesnažil skrývat. Díval se planoucím zrakem generálovi přímo do očí, jako by si
dokonce přál, aby vyčetl všechny jeho myšlenky. Generál zrudl a rozlítil se.
"Ano, rozum je to hlavní!" přikývl a ostře se podíval na Gaňu, "jsi opravdu směšný, Gavrilo
Ardalionyči! Tak se mi zdá, že máš téměř radost z toho hokynáře, vidíš v něm pro sebe únik.
Ale na to se právě od začátku mělo jít s rozumem, mělo se všechno zvážit a... a postupovat z
obou stran čestně a přímo, také snad... včas upozornit, aby se ti druzí nekompromitovali. Tím
spíš, že času k tomu bylo dost, ba dokonce ještě teď je dosti času," generál významně vytáhl
obočí, "i když už zbývá jen několik hodin...
Uvědomuješ si to? Ano? Chceš doopravdy, nebo nechceš? Nechceš-li, řekni to a - prosím.
Nikdo vás, Gavrilo Ardalionyči, nedrží, nikdo vás násilím netáhne do léčky, vidíte-li v tom
mermomocí léčku."
"Ale já chci," polohlasně avšak pevně prohlásil Gaňa, sklopil oči a zachmuřeně se odmlčel.
Generál se uklidnil. Nechal se strhnout rozčilením, ale zřejmě již litoval, že zašel příliš
daleko. Najednou se obrátil ke knížeti a jako by mu v obličeji kmitla obava; kníže tu přece byl
a všechno slyšel. Vzápětí se však upokojil, jediný pohled na knížete zaplašil jeho obavy.
"Oho!" zvolal a prohlížel si krasopiseckou ukázku, kterou mu kníže podal, "to je jako tištěný
vzorec! A vzácný vzorec! Podívej se, Gaňo, to je talent!"
Na silném velínovém papíře napsal kníže středověkým ruským písmem větu: "Bohabojný
opat Pafnutij se vlastní rukou podepsal."
"Tohleto," vysvětloval kníže s neobyčejným uspokojením a nadšením, "je vlastní podpis
opata Pafnutije podle kopie ze čtrnáctého století. Podpisovali se překrásně, všichni ti naši staří
opati a metropolité, většinou s takovým vkusem, s takovou péčí! Nemáte snad náhodou
Pogodinovo vydání, generále? Tadyhle jsem zas užil jiného písma; je to veliké oválné
francouzské písmo z minulého století, některá písmena se dokonce psala jinak, je to písmo
lidové, písmo veřejným písařů převzaté z jejich vzorků, měl jsem jeden. Jistě uznáte, že má
své přednosti. Podívejte se na to oválné d, a. Vložil jsem do ruských písmen francouzský
charakter, což je velmi nesnadné, ale zdařilo se mi to. A tady máte jiné krásné, originální
písmo. Tahle věta: 'Píle zmůže vše1, to je ruské písmo písařské, přesněji vojenských písařů.
Tak se píše úřední listina významné osobě, je to rovněž oválné a pěkné, silné písmo, je to
napsáno tučně, ale s pozoruhodným vkusem. Krasopisec by si nedovolil takový rozmach,
nebo lépe řečeno pokus o rozmach, tadyhle ty nedokončené ocásky, vidíte, ale vcelku,
všimněte si, má to styl a opravdu se v tom projevuje celá duše vojenského písaře, jako by se
chtěla rozletět, nadání by se rádo uplatnilo, ale vojenský límec notně škrtí; kázeň se projevuje
i v rukopise, to je báječné! Nedávno jsem žasl nad jedním takovým vzorkem, přišel jsem k
němu náhodou a ještě k tomu víte kde? - Ve Švýcarech! No, a tohle je prosté, obyčejné, pravé
anglické písmo; větší eleganci si už nemůžeme představit, je to prostě nádhera, perla, klenot,
naprosto bezvadné. A tady máte variantu, tentokrát francouzskou. Získal jsem ji od jednoho
francouzského obchodního cestujícího; totéž anglické písmo, stínování je však o poznání
výraznější, tlustší, a hle, světelná proporce je již porušena.
Také si všimněte, že i ovál je pozměněn, je poněkud okrouhlejší a ještě k tomu si tu troufám
na krasopisné ozdoby, a to je velmi nebezpečná věc! Ozdoby vyžadují neobyčejný vkus, ale
jestliže se podaří, jestliže jsme vystihli proporci, pak je takové písmo nade všechny, můžeme
se do něho až zamilovat."
"Oho! Do jakých jemností zabíháte!" smál se generál, "příteli, vy nejste jenom krasopisec, ale
hotový umělec, viď, Gaňo?"
"Podivuhodné!" řekl Gaňa. "I on šije vědom svého předurčení,"
dodal s posměšným smíchem.
"Jen se směj, ale z toho přece kouká kariéra," řekl generál.
"Víte, kníže, ke komu vás pošleme psát? Od hodiny si můžete hravě vydělávat pětatřicet rublů
měsíčně. Ale už máme půl jedné,"
podíval se na hodinky, "k věci, kníže, musím si pospíšit a dnes se možná již neuvidíme!
Posaďte se ještě na okamžik. Jak jsem vám řekl, často vás přijímat nemohu, ale opravdu rád
bych vám trochu pomohl, samozřejmě jen v tom nejnutnějším, další bude záviset na vás.
Místečko v kanceláři vám najdu, ne příliš namáhavé, ale bude vyžadovat přesnost. A ještě
něco. V domě, totiž v rodině Gavrily Ardalionyče Ivolgina, mého mladého přítele, kterého
vám tím představuji, uvolnily jeho maminka a sestra ve svém bytě dva nebo tři zařízené
pokoje a pronajímají je i se stravou a s obsluhou lidem s dobrým doporučením. Jsem
přesvědčen, že moje doporučení Nině Alexandrovně postačí. Pro vás, kníže, je to přece
hotová výhra, předně proto, že nebudete sám, ale jak se říká v kruhu rodinném, a podle mého
názoru není radno, abyste pro začátek zůstal sám v takovém velkoměstě, jako je Petrohrad.
Nina Alexandrovna, maminka, a Varvara Ardalionovna, sestřička Gavrily Ardalionyče, jsou
dámy, kterých si nadmíru vážím. Nina Alexandrovna je manželka Ardaliona Alexandroviče,
generála ve výslužbě, mého bývalého kolegy z prvních let služby, s nímž jsem z jistých
důvodů přerušil styky, což mi však nebrání, abych si i jeho svým způsobem vážil. Vysvětluji
vám to všechno proto, kníže, abyste pochopil, že vás tak říkajíc osobně doporučuji a tím se
vlastně za vás zaručuji. Nájemné je velmi nízké a doufám, že vaše služné na ně záhy postačí.
Člověk ovšem potřebuje i kapesné, alespoň nepatrné, ale mám dojem, že vy byste se měl
kapesného a vůbec přebytečných peněz vyvarovat. Nezlobte se, že vám to říkám.
Ale protože zrovna máte peněženku docela prázdnou, dovolte, abych vám pro začátek nabídl
tadyhle pětadvacet rublů. Jistě se později vyrovnáme, a jste-li takový srdečný a upřímný
člověk, jak vysvítá z vašich slov, budeme spolu dobře vycházet. Zajímám se o vás proto, že
mám s vámi jisté plány, o tom se časem dovíte. Tak vidíte, že s vámi jednám otevřeně.
Doufám, Gaňo, že nemáš nic proti tomu, aby u vás kníže bydlel?"
"O naopak! I maminka bude velmi ráda...," zdvořile a úslužně přisvědčil Gaňa.
"Tuším, že jste zatím pronajali jen jeden pokoj. Ten, jakpak mu říkají, Ferd... Fer..."
"Ferdyščenko."
"Tak. Nuže ten váš Ferdyščenko se mi nelíbí, je to takový nechutný šašek. Nechápu, proč je k
němu Nastasja Filippovna tak shovívavá. Je to opravdu příbuzný?"
"Ne, to všechno byl jen žert. O příbuzenství nemůže být ani řeči."
"No nešť. Tak co, kníže, jste spokojen?"
"Děkuji vám, generále, zachoval jste se ke mně opravdu velmi hezky, a přece jsem o nic
nežádal. Neříkám to z hrdosti, skutečně jsem nevěděl, kam hlavu složit. Nedávno mě sice
pozval Rogožin..."
"Rogožin? To ne! Radím vám otcovsky, nebo, chcete-li, raději přátelsky, abyste na pana
Rogožina zapomněl. A vůbec vám doporučuji, abyste se držel rodiny, do které se teď
dostanete."
"Když jste již tak laskav," začal kníže, "měl bych ještě něco.
Dostal jsem zprávu..."
"Promiňte," přerušil ho generál, "nemám už ani minutku času. Teď řeknu o vaší návštěvě
Tizavetě Prokoíjevně. Bude-li vás chtít hned přijmout (vynasnažím se za vás v tom ohledu
přimluvit), radím vám, využijte příležitosti a snažte sejí zalíbit, může vám být velmi užitečná,
jste přece její jmenovec. Nebude-li chtít, nemějte nám to za zlé a přijďte někdy jindy. A ty se
zatím podívej na ty účty, Gaňo, před chvílí jsme s tím zápolili s Fedosjevem. Měly by se
zařadit..."
Generál vyšel a kníže se nedostal k vylíčení své záležitosti, o níž už začínal nejméně počtvrté.
Gaňa si zapálil cigaretu a nabídl i knížeti; kníže ji přijal, ale do řeči se nepouštěl, protože
nechtěl rušit, a začal si prohlížet pracovnu. Gaňa však jen letmo pohlédl na listinu popsanou
číslicemi, kterou generál doporučil jeho pozornosti. Byl celý nesvůj, jeho úsměv a zamyšlený
výraz působily na knížete, když spolu osaměli, ještě tísnivěji. Náhle přistoupil ke knížeti,
který v tu chvíli opět stál nad podobenkou Nastasji Filippovny a prohlížel šiji.
"Tak vám se tahle žena líbí, kníže?" zeptal se náhle s pronikavým pohledem, jako by měl
něco za lubem.
"Pozoruhodný obličej!" odpověděl kníže, "jsem přesvědčen, že její osud bude nevšední. Tváří
se vesele, a přece musela strašně trpět, viďte? Vyprávějí o tom její oči, tady ty dva čtverečky,
ty dva body pod očima, tam, kde začínají tváře. Je to hrdý obličej, úžasně hrdý, ale nevím, jeli
dobrá. Ach, kéž by byla dobrá!
Všechno by bylo zachráněno!"
"Oženil byste se s takovou ženou?" pokračoval Gaňa, nespouštěje z něho planoucí oči.
"Nemohu se vůbec ženit, nejsem zdráv," řekl kníže.
"A Rogožin by šiji vzal? Co myslíte?"
"Nu, myslím, že by šiji vzal třebas hned zítra, ale za týden by ji možná zavraždil."
Jakmile kníže pronesl tato slova, Gaňa sebou tak trhl, že kníže div nevykřikl.
"Co je vám?" zeptal se a vzal ho za ruku.
"Vaše Výsosti! Excelence prosí, abyste se obtěžoval k Její Excelenci," ohlásil lokaj, který se
objevil ve dveřích, a kníže se vydal za ním.